Sekce

Galerie

/gallery/Bloody%20heart.jpg

Edward pochopil neodvolatelnost své situace a Bella se vrací domů. A co na to všechno Alice a Carlisle? Dovedou Edwardovi poradit? A dozví se to Bella?

2. ZATRACENÍ

 

Bella byla stále v nemocnici a mohl jsem ji jen navštěvovat. Věděl jsem, že se situace změnila, popadal mě vztek, cítil jsem se bezmocný. Léta mojí jistoty byla pryč, zvažoval jsem nakolik jsem teď nevypočitatelný.

Jednou večer se v mých dveřích objevila Alice se zkroušeným zmateným výrazem. Opřela se o rám dveří a chvíli na mě koukala. Ach, Edwarde, co jsem to viděla… To bylo jediné, co jsem dokázal vyčíst z jejích myšlenek. Hned mi bylo jasné, co mohla vidět.

Otočil jsem se k ní a řekl vážně: „Čekal jsem, že přijdeš…“

Pomalu se usadila vedle mě na pohovku.

„Co jsi viděla? Řekni mi to, dřív nebo později bych se tě stejně zeptal…“

Zakroutila hlavou jako to dělala vždycky když se jí o jejích vizích nechtělo mluvit. „Edwarde, opravdu je to tak zlé? Nešlo by to jinak?“ zeptala se smutně a vyplašeně.

„Co jsi viděla? Potřebuju vědět, jak na tom jsem…“

Podívala se mi přímo do očí. „Jsem zmatená, nerozumím tomu. Pronásleduješ lidi v temných ulicích, ale… to přece nejsi ty. To už máš za sebou…“

„Taky jsem si to myslel,“ odpověděl jsem hořce a se vztekem. Představa, že bych opravdu mohl zajít až tak daleko, mě znechutila.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Věci se změnily. Alice, to si neumíš představit… Její krev, když jsem ji ochutnal, bylo to tak silné. Všechno to začalo nanovo. Nemůžu si teď být jistý vůbec ničím, sám sebou… Moje síla, sebeovládání… Jsem slaboch a děsím se sám sebe,“ říkal jsem a kroutil u toho hlavou.

Položila mi ruku na rameno. „Co budeš dělat? Co Bella? Chceš jí o tom říct?“

Zabořil jsem hlavu do dlaní. „Nevím, co mám dělat.“

Na chvíli se zamyslela, potom se nadechla: „Zůstaneš s ní?“

Věděl jsem, že bych nedokázal proměnit zářivý den opět v temnou noc, pro mě i pro ni. A tak jsem jen němě kývnul.

„Dobře,“ pokračovala, „potom jí nic neříkej. Není nutné, aby se znepokojovala ještě víc než dosud. I kdyby to věděla, stejně by to ničemu nepomohlo. Ten boj musíš vybojovat sám.“

„To ale není fér… měla by to vědět. Nebude se mnou v bezpečí… a to nebezpečí bude horší než dosud."

Zamyslela se. „Jak se cítíš, když jsi s ní… Je to zlé?

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Pokud tam není krev, je to únosné, možná o trochu horší než dřív. Ale v tom to není. Hlavní problém je… krev. Kdyby si cokoliv udělala… kdyby se jí něco stalo…"

S pochopením přikývla a sklopila zrak. „Já vím…“ Jedině upíři navzájem si v tomhle mohli rozumět. Jedině ti mohli vědět, o čem se mluví, když se vyslovilo slovo „krev“. Lidé to nemohli pochopit, ať se snažili jakkoli.

„Koneckonců, Edwarde, pořádně zatím ani nevíme, co to všechno znamená. A navíc ti věřím – jednou jsi už zvládnul odvyknout, zvládneš to znova. Nemá smysl vířit vlny kvůli něčemu, co nakonec nemusí nic znamenat.“

„Nic znamenat?“ zeptal jsem to poněkud ostře. „Copak jsi sama za mnou nepřišla, protože tě vyděsilo, co jsi viděla, že udělám?“

„Víš, jak je to s mými vizemi… Někdy jenom upozorňují…“ omluvně se na mě podívala. „Ale jestli s ní chceš zůstat, musíš to zvládnout. Jako tenkrát. Už jsi mluvil s Carlislem?“

„Ne, ale je to jen otázka času.“

Samozřejmě, že Carlisle byl ta nejpovolanější osoba, která mi mohla pomoct. Ale Alice mi alespoň pomohla se rozhodnout – Bella to nemusí vědět. Měla pravdu. I kdyby to věděla, situaci by to nijak nepomohlo. A zbytečně by se trápila. Nic mě tolik nelákalo, jako ji od toho uchránit. A Alice měla pravdu i v tom druhém – pokud s ní chci zůstat, musím to zvládnout. Neměl jsem na výběr ani v jednom. Opustit ji bylo nepředstavitelné, ačkoli to by ji jistě udrželo v bezpečí.  Jak strašné by to bylo pro mě… jistě, ale co ona? Byl jsem si jistý, že i pro ni by to bylo sotva snesitelné. Na takové řešení už bylo pozdě – měli jsme k sobě příliš blízko, byli jsme příliš těsně spojeni. Ta bolest by byla nesnesitelná pro nás pro oba.

Jenže jak v její přítomnosti neselhat? Věděl jsem, že při nejlepší vůli za sebe nemohu ručit. Lákala mě ona a mě lákala její krev. Ta především, ale potažmo jakákoli lidská krev. Znovu jsem se otřásl hnusem nad svou strašnou situací a nad odpornými touhami, které ze mě mohly v okamžiku odstranit veškerou lidskost.

Přinutil jsem se ale na chvíli myslet na něco jiného, jakmile jsem si všimnul, že se Alice zvedá.

„Počkej ještě…“ zastavil jsem ji ještě ve dveřích když odcházela. Otočila se.

„Myslíš, že bys mohla pro Bellu sehnat nějaké hezké šaty na slavnost?“ zeptal jsem se s povzdechem. Ještě než se věci změnily, představoval jsem si, že všechno bude jinak, až budu Bellu zvát.

„Ty ji chceš vzít na stužkovací slavnost?“ nadzvedla obočí údivem. „No tedy… Ale dobře, šaty pro ní připravím. Jen mi ji přiveď a já se o ni postarám. Alespoň jedna dobrá zpráva dneska…“ usmála se, přesto jí v očích zůstávaly stopy neklidu.

„No, ještě se moc neraduj… kdo ví, jak na tom bude, až ji pustí z nemocnice… a jestli se mi podaří ji přesvědčit… Hádám, že toho budu muset dost zatajit, i když nejspíš to stejně uhádne,“ přes svou vážnou náladu jsem se musel usmát i já.

Ačkoli nám situace nepřála, a nebo možná právě proto, chtěl jsem, aby Bellin život byl co možná nejnormálnější a aby ho prožívala se vším všudy. Nechtěl jsem, aby se všeho vzdávala jen proto, že se musela potýkat s jinými věcmi. A musel jsem si přiznat, že ani já sám jsem se nechtěl zabývat jen tím, co mezi námi bylo vážné - jako by mezi námi bylo jenom nebezpečí a obavy. Tak to nebylo. Chtěl jsem jí dát co možná nejvíc.

- - -

Přesto jsem o tom vážném nepřestal přemýšlet celé následující dny. Moje vnitřní debaty ale nikam nevedly. Jako by všechno uvízlo – nevěděl jsem co dál o nic víc ani míň než předtím. Jediné co mě uklidňovalo bylo, že ty hodiny, které jsem byl s Bellou v jejím nemocničním pokoji, pro mě nebyly o moc víc vysilující než dřív. Byl jsem za to neskutečně vděčný a vychutnával jsem si každý okamžik, po který jsem mohl být s ní.

Můj svět jako by od té doby byl rozdělený na dva – na příjemné, světlem prozářené chvíle v její blízkosti, kdy jsem nemusel na nic myslet, a na ty temné a chmurné kdykoliv jsem byl sám. S ní jsem vylézal z temnoty a jako bych byl sám sebou. Připadalo mi tak správné být s ní. A navzdory všemu tak příjemné, povznášející.

Teď už to ale bylo několik dní, co ji propustili. Na zaklepání mi otevřela dveře a tvářila se spiklenecky. Bude to ještě chvíli trvat než si zvykneme na to tvářit se oficiálně na oficiálních návštěvách u ní doma, kdy jsme se snažili dodržovat režim, který nastavil Charlie potom, co jeho dcera takřka přežila svou smrt. Před Charliem jsme se vší silou snažili věrohodně inscenovat, ale po pravdě: mnohem raději jsem do jejího pokoje vstupoval oknem.

„Ahoj, jak se cítíš?“ zeptal jsem se jako už několikrát předtím ještě ve dveřích.

Obrátila oči v sloup. „Kdy už se konečně přestaneš ptát? Je mi dobře, říkám ti to po sto padesáté.“

Usmál jsem se a věděl jsem, že příště se nejspíš zeptám zase. „Jen jsem se musel ujistit…“ Přece jenom to ještě nebylo tak dlouho, co ji pustili z nemocnice a její rány se ještě zcela nezahojily.

Zabouchla dveře, všiml jsem si přitom jejího zápěstí a chytil ji za ruku, kterou jsem si zvedl k očím. „Už nemáš obvaz?“ zeptal jsem se. Prohlížel jsem si to místo s půlkruhovým poraněním a na okamžik zavřel oči při té hrozné vzpomínce.

Podívala se na mě vážně a rukou trochu cuknula. „Ne, už o tom ani nevím,“ odpověděla statečně jako vždycky.

Potlačil jsem povzdech, pozdravil Charlieho a zamířili jsme ke schodům nahoru. Když jsem viděl, jak se Bella se sádrou na noze odhodlává schody zdolat, pohlédl jsem na Charlieho, naznačil, že bych mohl Bellu nahoru odnést a zeptal se: „Mohu?“

Charlie se opřel o zeď, protočil oči, nic neřekl a pokynul mi hlavou. Z toho a z jeho neradostných, ale smířených myšlenek jsem pochopil, že mám jeho svolení.

Ne tak ovšem Bellino. „Mám sice sádru, ale to neznamená, že nemůžu vyjít schody… Edwarde, pust mě!“ Ale to už jsem ji držel v náručích a bral schody po dvou. „Ovšem že můžeš, o tom nepochybuji…“ vysvětloval jsem a než jsem to stihnul doříct, byli jsme nahoře.

Přemýšlel jsem, jestli ji opravdu musím hned postavit.  Mimo dohled Charlieho se naše oči setkaly, už se nezmítala. I tak jsem ale neměl na výběr, opatrnost byla teď ještě důležitější než předtím. Smutně jsem vydechl a postavil ji. Donutil jsem se odtrhnout z ní pohled.

„Bello,“ zeptal jsem se později a cítil se trochu jako před bitvou. „Rád bych, abys něco udělala, ale neptej se na nic. Bude to překvapení. Alice má pro tebe nachystané šaty a tak všechno a nemůže se dočkat až tě do nich oblékne. A potom si tě ukradnu…“

Zamračila se. „Překvapení?“ obličejem ji na chvíli přelétl zvláštní pohled, který hned zakryla. „Raději bych se už obešla bez všech možných překvapení.“

„Radil bych ti souhlasit. Někam tě vezmu a jestli nepůjdeš, budeš jednou litovat…“

Pokrčila rameny. „Co mám s tebou dělat… A navíc – sama jsem zvědavá. To je hrůza. Nemám na výběr.“

Usmál jsem se. Její zvědavost mi usnadnila práci.

„Skvělé, Bello,“ rozzářil jsem se a před očima jsem viděl, jak moc jí to bude slušet. Nemohl jsem se dočkat. Obejmul jsem ji a její srdce při tom poskočilo. Zahnal jsem hrozivé pomyšlení na krev, která v něm pulzuje a namísto toho pocítil rozpaky z toho jak přesně o ní všechno vím. A radost z toho, že se jí srdce rozbuší pokaždé když se jí dotknu. Její reakce byly neskutečně krásné.

Neodolal jsem alespoň zlehka se nedotknout rty její tváře. Kouzlo její blízkosti bylo příliš silné. Políbil jsem ji na spánek a potom zlehka na rty. Toužil jsem se propadnout do té nádhery, ale před očima mi vyskočily vykřičníky. Věděl jsem, že takhle riskovat si nemůžu dovolit. A rozhodně ne teď. Vzal jsem si dost, otevřel jsem oči a vydechl, abych si pročistil hlavu. Bella pochopila.

Když jsem potom k ránu běžel lesem k našemu domu, vracel jsem se k tomu momentu a byl jsem neskutečně vděčný, že ani takový dotyk nebyl nepřekonatelný. Možná tu doopravdy pro mě a pro Bellu nějaký způsob je.

- - -

Carlisle vzdychl. „Sám jsem o tom s tebou chtěl mluvit, ale nevím, jestli ti dokážu pomoct, Edwarde. Tvoje situace – už nějakou dobu přemýšlím, jestli se vůbec někdy někdo, koho jsem znal, nacházel v podobné. Rozhodně je to vysoce neobvyklé.“

„No jo, brácha musí mít vždycky něco extra…“ ozval se Emmett ze schodů do patra. Oba jsme po něm střelili pohledem. Neposlouchat cizí rozhovory bylo bohužel mimo naše možnosti, ale zvyknout si na to, že všichni všechno slyší, taky.

„Nejsi sice jediný z nás,“ pokračoval Carlisle, „který se potkal s pokušením zpívající krve, ale jsi jediný, který má opravdu dobrý důvod mu odolat. A znovu a znovu se mu vystavovat. Edwarde, něco takového je šílené.“

Připadal jsem si jak ve svěrací kazajce. Nemohl jsem dělat nic, stál jsem sám proti sobě. Měl jsem pocit, že se zadusím. Na tváři se mi objevil kyselý úšklebek. „Já vím.“

„Jednou, když jsem ještě žil s Volturiovými, jsem slyšel o podobném případu – ten nešťastník se jmenoval Lotrec. Ale tenkrát jsem se o to nijak zvlášť nezajímal, vzpomněl jsem si na to až teď v souvislosti s tebou. A našel jsem staré listiny, které o tom hovoří. Napít se zpívající krve je pro upíra něco jako kletba, je to příliš silné, není možné tomu odolat. Ta krev zostří, zbystří a dovede k dokonalosti všechny instinkty upíra, které v sobě máš. Dalo by se říct, že každý upír je svým způsobem nedokonalý a nehotový, dokud se nenapije svého jedinečného typu krve.“ Odmlčel se a podíval se na mě. Zatínal jsem pěsti a všechno ve mně se stavělo proti.

„Edwarde, kdybych to všechno věděl už tam, nikdy bych to nedopustil. Neměl jsem tušení jak svrchovaně nebezpečné to je pro tebe i pro Bellu a jaké to bude mít důsledky,“ vypadal velmi znepokojeně a provinile.

„Nemůžeš vždycky všechno vědět…“ řekl jsem chmurně a pak jsem k němu zvedl oči. „Co mám dělat? Nemůžu ji opustit. Bylo by to příliš… bolestivé. Ublížil bych jí…“ nenacházel jsem slova, která by mohla popsat tu hrůzu. „Jsem si dost jistý, že její city ke mně jsou… neobyčejně silné. A mé k ní taky,“ asi po milionté jsem zakroutil hlavou. „Nemluví se tam o tom, co můžu dělat?“

„Je mi líto. A abych byl upřímný – pochybuju, že to vůbec někdo ví. Jediné co ti k tomu můžu říct je, že jsem přesvědčený, že k tomu se tomu postavit, máš ty nejlepší předpoklady. Ale nejdřív se musíš přesvědčit jak hodně je to zlé. Kolikrát jsi od té doby cítil krev?“

„Jen jednou, v nemocnici…“

„To je málo. Vrátíme se tam, jakmile to připravím a pomůžu ti, Emmett a Esmé se přidají. Vytvoříme ti bezpečnou možnost postavit se tomu a zjistit jak na tom jsi. Čím víc o sobě budeš vědět, tím lépe pro tebe. K boji je třeba znát protivníka.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Cathlin

8)  Cathlin (04.10.2011 13:57)

Twilly, hm hm, máš asi pravdu, ty emoce jsou reálné. Všichni víme, jak chutná pokušení a jak svůdné je mu podlehnout a na všechno ostatní se vykašlat. A potom litovat...
Jsem ráda, že se ti to líbí.
Užívej si "večerníček", než přijde pořádné čtení.

Twilly

7)  Twilly (04.10.2011 12:32)

Kačenko je to síla... je to všechno vlastně strašně normální, když pomineme tu existenci veškerých nadpřirozených osob. Ty emoce jsou tak reálné v našem světě... . Moc se mi to líbí... moc moc moc

ScRiBbLe

6)  ScRiBbLe (10.02.2011 11:35)

I náš pan dokonalý má nějaké mouchy! To je skvělé, už mě nebaví číst o jeho dokonalosti!

Dílek byl opravdu krásný, píšeš úžasně, tleskám a děkuji!

Cathlin

5)  Cathlin (10.02.2011 11:04)

Uvidíš! Jeho boj rozhodně bude vyčerpávající, ale... stále to bude ten Edward, kterého známe. I kdyby měl spadnout, jak chce hluboko. A víc už neprozradím. :D

Evelyn

4)  Evelyn (10.02.2011 11:01)

Cathlin, teď nevím, jestli se mám těšit, nebo bát Edward, jak nám ho představila Steph, je až moc perfektní. Líbí se mi příběhy, kde má taky svoje mouchy

Cathlin

3)  Cathlin (10.02.2011 10:39)

Evelyn B), jestli miluješ nedokonalého Edwarda, tak to se ve Zpívající krvi máš opravdu na co těšit! To, čím si projde, ho bude opravdu stát dost sil...

Janeba

2)  Janeba (10.02.2011 10:00)

Cathlinko, Tvůj Edward je sice mnohem uvěřitelnější, ale o to je to také smutnější! Jsem ráda, že hledají nějaké východisko z této situace a budu držet palečky!
Děkuji!!

Evelyn

1)  Evelyn (10.02.2011 09:42)

Úžasné Jednak se mi moc líbí tvůj styl psaní a jednak miluju nedokonalého Edwarda



1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek