10.01.2011 [16:45], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 101×, zobrazeno 12316×

Upřímně? Mám úplně zcvrklej žaludek a stažený půlky. Přemýšlím, jestli jsem někdy dřív byla před publikací nějaké kapitoly tak nervózní, a myslím, že nebyla. Děkuji všem, kteří komentovali první kapitolu a běžím se modlit, aby se líbila i ta druhá.

Vaše Karolka

2) Totální průšvih aneb Je lepší vypadat jako Audrey než bejt mrtvá

Domů jsem se vrátila za svítání. Ani nevím, jak se mi podařilo neusnout za volantem. Zachránily mě nejspíš zbytky adrenalinu v krvi. Donovan stál pod lustrem a můj unavený mozek si pomyslel, že se asi celou dobu nepohnul.

„Chodíte vy vůbec někdy spát, Donovane?“ zeptala jsem se a aniž bych čekala na odpověď, vykročila do schodů.

„Letos se mi to už několikrát podařilo, slečno Kriegová,“ odvětil suše.

Povzdychla jsem si.

„Asi budete muset dostat přidáno. Takhle mi vás někdo snadno přeplatí.“

„Slečno Kriegová!“ ozval se jeho hlas. Velmi hlasitě a důrazně. Překvapeně jsem se ohlédla. „Doufám, že to byl jen žert! Snad si nemyslíte, že bych byl schopný…“ Komorník se tak rozvášnil, že jsem na chvíli měla strach, aby to s ním nepraštilo. Vrátila jsem se o tři schody níž a honem přemýšlela, co říct.

„Jasně, že to byla jenom legrace,“ ujišťovala jsem ho.

Rázem vypadal jako dokonalý anglický sluha.

„V tom případě mi můžete klidně přidat,“ pronesl a vypnul hruď.

Zírala jsem na něj neschopná slova.

„Někdy mi připadá, že vás tady zapomněli při natáčení nějaký pohádky. Nebo hororu,“ dodala jsem už jen tak pro sebe. A on se poprvé, za tu dobu, co ho znám, pousmál.

Nahoře už jsem se zvládla jen zout a stisknout tlačítko elektrických rolet na oknech. Usnula jsem dřív, než sjely dolů.

+++++

Debbie seděla na bedýnce od rajčat a velkým zubatým nožem okrajovala zahnívající mrkev a kedlubny, které jsem přinesla z kontejneru za supermarketem. V hrnci postaveném na dvou kamenech, které tvořily naše provizorní kamna, už bublala voda. Strčila jsem pod něj ještě pár kousků dřeva ze staré rozlámané židle. Do nosu mě uhodil zápach hořícího laku.

„Bude to bašta, Bellinko, konečně nějaký vitamíny pro mou holčičku.“

Debbie se vždycky usmívala. I když jsme třeba několik dní za sebou hladověly. I tenkrát když se v noci vrátila z města s monoklem a roztrženou sukní. Nějakou dobu mi to trvalo, děti tyhle věci moc neregistrujou, ale pochopila jsem, že není tak úplně normální. Žila částečně ve svém vlastním světě a schovávala se do něj, kdykoli bylo zle. To byl asi taky důvod, proč se nepozastavovala nad tím, že to mimino, o který se stará, nějak moc rychle roste.

„Chtělo by to maso,“ zabručela jsem nesouhlasně. Řekla jsem maso, ale ve skutečnosti jsem myslela něco trochu jiného. Bylo to moje tajemství. Věc, o které nevěděla ani Debbie. Občas na mě přicházely zvláštní choutky. Když se mi to stalo poprvé, byla jsem u Debbie sotva rok. Pršelo, Deb spala a pod náš přístřešek se schovala toulavá kočka.

Milovala jsem zvířátka, jako většina dětí. Vzala jsem si ji na klín a drbala ji pod bradou. Předla. To, co se stalo pak, mě k smrti vyděsilo. Zavoněla mi. Než jsem o tom stihla přemýšlet, byla mrtvá. Celá ubulená jsem ji pak běžela zahrabat mezi odpadky, dřív než se Debbie vzbudí a zjistí to…

+++++

Probudil mě velmi tichý šouravý zvuk. I když už téměř tři roky nemusím hlídat každé šustnutí, protože barák, do kterého jsem se nastěhovala, je skoro jako tvrz, moje smysly a instinkty to nijak neotupilo. Otevřela jsem oči. Díky roletám vládla v mém pokoji úplná tma, ale já jsem celkem jasně viděla Donovana, jak se plíží k mé posteli. Škodolibě jsem se usmála, sebrala z nočního stolku první věc, která mi přišla do ruky a prudce jsem si sedla.

„Stát nebo budu střílet!“ vykřikla jsem.

Sluha se zastavil, ale vůbec nevypadal, že by se lekl.

„Dálkovým ovladačem, slečno Kriegová?“ zeptal se udiveně.

Vykulila jsem oči, nejdřív na něj a pak na ten ovladač. Jak to do háje mohl vidět?

„Myslím, že byste ho měla použít spíš na televizi. Něco se… stalo.“ Opravdu jsem v jeho hlase zaslechla stopy rozrušení?

Zamířila jsem ovladač na druhou stranu místnosti a vzápětí se tam rozzářila velká nástěnná obrazovka. Místní zpravodajský kanál. Hodiny v dolním pravém rohu ukazovaly, že je skoro poledne. To jsem ale zaznamenala jen okrajově, protože pak už se objevila mně velmi dobře známá fotografie úplatného soudce. Usmála jsem se, ale ten úsměv mi velmi brzy zamrznul na rtech.

„Soudce Stanley Herlitz, o jehož úplatkářské aféře jsme vás informovali v ranních zprávách, byl před malou chvílí nalezen mrtvý. Policejní mluvčí nás informovala, že ho nalezli agenti Federální vyšetřovací služby, když ho po odvysílání našeho příspěvku jeli zatknout. První ohledání ukazuje, že šlo o vraždu. Za smrtí soudce stojí pravděpodobně druhý muž zachycený na fotografii pořízené Zoom. Jedná se o Petera Dagrosse, druhého nejvyššího muže seattelského podsvětí. Jeho zmizení tuto teorii potvrzuje.“

Nemohla jsem dýchat. Jednu chvíli jsem dokonce měla strach, že se mi žaludek obrátí naruby, i když jsem dobrých dvanáct hodin nic nepozřela. Nebylo těžké domyslet si, kdo Herlitze zavraždil. Dagross to nejspíš udělal okamžitě po tom, co jsem utekla. On ho zabil, ale já za to byla zodpovědná. Roztřásla jsem se.

Najednou jsem držela sklenici plnou jantarové tekutiny.

„Vypijte to, slečno Kriegová,“ řekl tiše Donovan. Poslechla jsem ho a hodila to do sebe na ex. Ani jsem se nerozkašlala. Cítila jsem, jak se mi teplo rozlévá celým tělem. Pomohlo mi to trochu se sebrat. Nejdřív ze všeho jsem stisknutím tlačítka vpustila do pokoje denní světlo.

Donovan mi pak beze slova podal noviny. Polední vydání.

„Strana deset. Inzerce,“ napověděl.

Tázavě jsem zvedla obočí, ale nalistovala příslušnou stránku. V tu chvíli už mi sluha strčil do ruky druhou sklenici.

Někdo si zaplatil celou inzertní stranu. Velkými písmeny tam stálo, že můj život má cenu deseti milionů dolarů. A pak číslo na mobil pro vyzvednutí odměny. Žádné nabádání k vraždě, ale lovcům odměn ten text říkal všechno.

„Já jsem ale kráva,“ zašeptala jsem. Měla jsem pocit, že mi srdce sevřela ledová ruka. Kdybych se já blbá nepotřebovala předvádět! Mohla jsem potichoučku posílat fotky a soudce Herlitz by teď neležel na patologii.

„Musím vám oponovat, slečno Kriegová. Něčeho takového bych si musel všimnout.“

Zadívala jsem se na něj. Asi poprvé takto pozorně. Nevěděla jsem, nic o jeho minulosti. Tak nějak patřil k domu. Čas od času mi ale dokázal pěkně vyrazit dech. Byl starý. Hodně. Přesto se pohyboval bez nejmenších problémů, udržoval v chodu můj obrovský dům a bez potíží (což není totéž co bez reptání) se přizpůsobil mému šílenému životnímu tempu.

„Neurazte se, Donovane, ale pokud byste si chtěl vybrat dovolenou a jet třeba někam… někam k příbuzným, teď je na to ideální doba.“

Neurazil se. Jen zavrtěl hlavou a bezbarvě konstatoval, že žádnou rodinu nemá. Pak se na mě podíval těma pronikavýma očima a mně v tu chvíli došlo, že on je jediná rodina, kterou mám a že to nejspíš bere stejně.

Odkašlala jsem si.

„No, teď bych asi měla podniknout pár opatření.“

Vytáhla jsem z bundy mobil a našla tam asi deset ztracených volání od Jimmyho. Napsala jsem mu jen textovku, že si měním číslo, a že to nové mu sdělím, až to půjde. Pak jsem vytáhla simku a hodila ji do koše.

„Budu potřebovat nové telefonní…“ začala jsem, ale to už mi Donovan podával zatavenou plastovou kartičku.

„Začínám se vás bát,“ konstatovala jsem s úsměvem a rozbalila to, abych si kartu mohla zaktivovat. „Předpokládám, že vy už to číslo máte.“

Přikývl.

„Někdy bych se ráda dozvěděla, co všechno máte za sebou,“ nadhodila jsem.

Pokrčil kostnatými rameny. „Nudný život starého mládence.“

Přecházela jsem po pokoji a zamyšleně překračovala hromádky špinavého prádla, knih a cédéček. Neunikl mi sluhův útrpný výraz.

„Asi bych pro jistotu měla trochu změnit vizáž. Jimmy ví, jak vypadám. A pak taky pár těch, co kvůli mně sedí v base.“

„Výborný nápad, slečno.“

Přešla jsem k jedné z šatních skříní a otevřela dveře. Objevilo se velké zrcadlo. Zkusmo jsem vzala své dlouhé kaštanové vlasy a zvedla je nahoru. Pak jsem přešla k psacímu stolu a vytáhla ze šuplíku velké nůžky na papír.

„Proboha ne!“ vykřikl konsternovaně Donovan. Rychle jako vítr byl u mě a vytrhnul mi nůžky z rukou jako by to byl dálkový odpalovač k bombě.

„Když dovolíte slečno, postarám se o to. V armádě jsem dělal holiče.“

„Napoleonovi?“ rýpla jsem si.

Ozvalo se zafunění.

O pár minut později jsem seděla v koupelně na ratanovém křesle, kolem krku omotanou osušku a Donovan kolem mě poletoval jako motýl. Musela jsem zavřít oči, nějak mi ten pohled na padající kadeře nedělal dobře.

„Chtělo by to ještě obarvit. A jestli mohu, navrhoval bych černou.“ Pak si skoro zasněně povzdychl. „Úplná Audrey Hepburnová!“

Otevřela jsem oči. Když mi poprvé navrhnul, že mě ostříhá, děsila jsem se, že mi vyrobí armádní sestřih. Spletla jsem se. A on měl pravdu. Nikdy by mě nenapadlo, že mi budou slušet krátký vlasy. Nechala jsem si napatlat i tu barvu.

Když bylo po všem, pečlivě zametl mé vlasy a prohlásil, že je pro jistotu zpopelní. Pak se na mě upřeně zadíval.

„Přejete si večeři, slečno Kriegová?“

Zakručelo mi v břiše. Už jsem chtěla nadšeně souhlasit, ale nakonec jsem si uvědomila, že právě teď, ve svém stavu, potřebuju něco jiného. Nadechla jsem se, ale on mě předešel.

„Jistě, výlet do přírody vám prospěje.“ Otočil se a odešel.

Pomalu jsem vydechla a znělo to, jako když uchází vzduch z balónku. Marťan. Rozhodně. Nebo poslední výtvor Frankensteina. Ten dům by tomu odpovídal.

Hodila jsem na sebe džíny, triko a svetr a v garáži si tentokrát vybrala Landrovera. Váhala jsem jestli jet na západ do Olympijského parku nebo na východ do Wenatchee. Nakonec jsem se rozhodla pro první variantu. Cestou, jak jsem se blížila, se mě zmocňovalo vzrušení. Poslední výpravu jsem podnikla asi před dvěma měsíci. Teď jsem se najednou nemohla dočkat. Zastavila jsem na stejném místě jako minule a pak už si jen bleskově sundala svetr a rozeběhla se do lesa.

Dřív jsem se téhle své temné části bála. Byla stejně divná jako všechno v mém životě, ale na rozdíl od těch ostatních nenormálních věcí, tahle by lidi děsila. Děsívala i mě.

Nastala noc, ale viděla jsem dost na to, abych nenarazila do stromu nebo se nezřítila ze srázu. Do nosu se mi valily všechny ty vůně  a moje já se s každým metrem zbavovalo civilizovanosti. Jako by to bylo oblečení. Jako bych se chystala skočit do vody. Už před nějakou dobou jsem zjistila, že podlehnout loveckým pudům je prostě… rauš. Něco, čemu se nevyrovnají drogy, cigarety ani alkohol. Svět pravidel se pokaždé smrsknul do několika základních a všechno to hnusný, co bylo předtím i to, co na mě ještě čekalo potom, všechny ty zločiny a přehrabování se v cizí špíně, zmizelo, jako by neexistovalo. Občas mě napadlo, že bych takhle mohla žít pořád. Daleko od lidí. Ale ať už jsem byla čímkoli – a já ještě nenašla to správné pojmenování – kus mě byl určitě člověk. Táhlo mě to k nim. Nedokázala bych zůstat úplně sama.

Ucítila jsem spoustu vůní, které byly více než lákavé a rychle se rozhodovala, které dát přednost. Ten den jsem si asi potřebovala dokázat, že nemám strach. Ten inzerát mě rozhodil. A pořádně. Musela jsem přesvědčit hlavně sebe, že pokud mě najdou, budou to oni, kdo se bude bát.

Puma. Její vůně vyčnívala nad těmi ostatními. Pikantní, sytá, lahodná vůně. Jak její stopa sílila, postupně jsem ubírala rychlost. Posledních dvacet metrů jsem došla pomalou chůzí. Nejspíš se taky zrovna sháněla po kořisti. Stála a větřila. Vítr ke mně nesl její vůni a mně se sbíhaly sliny. Přikrčila jsem se a nehybně čekala na příležitost. Dělily mě od ní tři metry. Nesměla jsem udělat chybu. To zvíře bylo příliš rychlé.

Měla jsem výhodu. Nemohla mě cítit. Jenže já v ten moment nemohla cítit to, co je za mnou. Soustředila jsem se jen na svou večeři a nevnímala okolí.

Najednou jsem ležela tváří k zemi, ruce uvězněné pod sebou. Ve stejný moment mi už čich prozradil, o koho jde, kdybych o tom náhodou měla nějaké pochybnosti. Za posledních dvanáct hodin jsem se už potřetí ocitla obličejem dolů a pokaždé za to mohl… on.

A už toho bylo vážně trochu moc. Dostane to sežrat za všechny. Za tu blbou vraždu, za mafiány, kteří vyčíslili můj život na pitomých deset melounů a za tu pumu, která už utekla tak daleko, že jsem ji ani necítila.

Na moment jsem zatajila dech a pak se vší silou vzepřela. Jakmile se mi uvolnila jedna ruka, prudce jsem sáhla za sebe. Bylo mi jedno jestli se mi povede drapnout ho za vlasy nebo mu zlomit nos.

Křuplo to. A nebyl to jeho nos.

Vykřikla jsem bolestí a zhroutila se zpátky na zem. V životě mě nic tak nebolelo. Nejspíš to bylo tím, že se mi ještě nikdy nestalo vůbec nic.

„Holka bláznivá!“ ozvalo se a tlak na záda povolil. Pak mě přetočil.

Nedokázala jsem odporovat. Poprvé v životě jsem se musela vyrovnat s fyzickou bolestí. Z očí mi tekly slzy a já lapala po dechu.

„Máš krátký vlasy,“ řekl překvapeně.

Myslela jsem, že si mi to snad zdá. Já měla pocit, že umírám a on se zabývá mým sestřihem? Pak ve mně hrklo. Tenhle chlap mě pozná, i kdybych si nechala udělat plastiku obličeje. A taky by mě nejspíš bez problémů dokázal odpravit a dojít si s mojí hlavou v igelitce pro odměnu. Ležela jsem tiše jako pěna a nedokázala rozumně myslet.

Chvilku u mě klečel, jako by se rozhodoval, co se mnou udělá.

„Řekl bych, že asi nechceš odvézt do nemocnice,“ nadhodil. Ne, to jsem vážně nechtěla. Jednou, to jsem byla ještě dítě a žila venku, mi dvě ženský z Armády spásy chtěly na ulici odebrat krev, jestli nemám žloutenku. Zlomily o mě tři jehly a pak se mě pokoušely odvlíct na nějaký vyšetření. Tehdy jsem Debbie jedinkrát v životě viděla rozčilenou. Mávala nad hlavou litinovou pánví a odehnala je pryč. Pak jsme si musely najít jiný místo.

Povzdychl si. Připadalo mi, že otráveně.

„Promiň, že ti kazím večer, ale neměl ses na mě vrhat!“ zavrčela jsem na něj.

„Věř mi, že jsi ještě dopadla dobře. Stála jsi mezi mnou a mojí večeří,“ reagoval dotčeně.

„To byla moje…!“ vyhrkla jsem a pak mi teprve došlo, co řekl. On na mě koukal stejně vykuleně jako já na něj.

„Tak jo. To stačí. Půjdeš se mnou. Musíme vědět, co jsi zač,“ řekl rozhodně a postavil mě na nohy.

V ruce mi bolestivě cukalo a já měla snad ještě větší vztek než před chvílí. A taky… strach.

„Nikam s tebou nejdu, pitomče! Za co mě máš?“

Rozběhla jsem se pryč. Dohnal mě skoro okamžitě. Čapnul mě jako pytel brambor a přehodil přes rameno.

„A nepokoušej se mě zase praštit. Nerad bych, aby sis zase něco zlomila.“ Normálně se mi smál!

Mlčet jsem vydržela asi čtyři vteřiny. Jak jsem tak visela hlavou dolů a pukala vzteky, před očima se mi natřásal jeho usilovně pracující gluteus maximus. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Můj zlomený palec mi ale nedával na vybranou.

Tak jsem mu celou cestu nadávala a vzpomněla si i na slova, která mi dřív nikdy nepřešla přes pusu. Nehádal se se mnou. Jen mě jednou velmi důrazně praštil přes zadek. Zabiju ho! Jakmile budu mít příležitost, vlastnoručně ho zabiju!

Najednou se zastavil a já zjistila, že jsme se ocitli na úzké silnici. Zaznamenala jsem auto se stříbrnou metalízou, ale než jsem si ho stihla pořádně prohlédnout, už mě cpal na místo spolujezdce.

„Čekala bych, že mě zavřeš do kufru,“ vztekala jsem se.

„Jestli se o něco pokusíš, tak to udělám,“ slíbil s úsměvem a pak už jsme se řítili tmou.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4 5 6   »

101)  emam (16.12.2014 21:42)

Výborný. Nemůžu si pomoct, ale nebejt to holka tak v ní kolikrát vidíém batmana

99)  natali (24.08.2011 22:44)

Proč mám takové podezření, že ten sluha je poloupír nebo neco jiného...nadpřirozeného? Skvělá povídka,která u mě zatím vyvoláva usměv

98)  Kim (08.08.2011 10:48)

Jediné, co mě utkvělo v paměti z této kapitoly byl... Edwardův zadek.
Jo, já vim, jsem děsná!!

97)  zuzka88 (08.08.2011 10:39)

Donovan je nejlepší. Starý, protivný, netečný, ale přesto srdečný. Nedílná součást velkého domu. Zajímalo by mě, co je zač. Protože se chová... podezřele.
Řekla bych, že Belle jde o krk. Jenže, máme tu Edwarda, který jí určitě pomůže, pokud se o něj holka nejdřív nezmrzačí.
A opět ten jeho zadek
Vražedné

96)  ambra (27.06.2011 22:30)

„Letos se mi to už několikrát podařilo, slečno Kriegová,“ odvětil suše. Donovan je prostě mazel!
A máme tady průšvih! A to jsi prostě Ty - je to vtipný, svižný a čtivý, ale bubáci se tlačí nahóru. Kuš!
Ovšem bitka o večeři mě zabila . Nicméně další "válení se"...ehm...
Tak na to "vyšetření" jsem vážně zvědavá .

95)  miamam (12.04.2011 09:44)

Chachá gluteus maximus... Tahle povídka mě fakt baví. Je to vtipný, svižný, zajímavý... Jsem zvědavá, co bude dál

94)  tessa (02.02.2011 20:10)

Druhá kapitolka za mnou a já se tu culím, jako malé dítě... Tohle je prostě jedna nádherná povídka (zase od tebe), která je naprosto úžasná!!!

Jenom jak tak vidím, tak ses nechala hodně inspirovat (účesem) životopil Audry Hapburnové. A za to ti musím dát paleček na horu. Jinak to opět byla kapitolka naprosto nádherná a já jdu číst dál...

93)  Eunta (02.02.2011 16:59)

Ou... nemám slov... je to naprosto dokonalý...nemůžu se od toho odtrhnout... jsi skvělá...

90)  Amisha (27.01.2011 21:13)

Milé čtenářce...
Pozdě ale přece. Jo jasně vykrádá bratrstvo asi tak jako my ostatní Twilight. Rozdíl je v tom, že tady není nic co by bylo spojené s tou druhou serií. Jejda kožený kalhoty a vysoký chlapy(no pardon, všechny budeme od teď psát o malých a kulatých, jo?) a ten vtipem sršící sluha? No já si nevšimla, že by Fritz nějak sršel humorem...
Kritika je v pohodě, jenom musí mít pevnej základ a mě zlato přijde, že hledáš mouchy kde nejsou...

89)  ScRiBbLe (25.01.2011 15:58)

Děláš si srandu? Ty jsi byla nervózní kvůli tomuhle? Kvůli TOMUHLE? Uááááááááá... jsem totálně hotová!

Její vzpomínka na Debbie a na to, jak poprvé zabila zvíře. Jak ji ta kočka neuvěřitelně voněla! Měla jsem z toho pěknou husinu. Ta vzpomínka byla dokonalá - každé slovo! Víš, v tu chvíli jsem ve skutečnosti ani nečetla (jako celou dobu), ale dívala se na film.

A zase Donovan! Už jsem říkala, že je úžasný? Asi jo, ale musít to říct znovu!

Zasmála jsem se, vážně hodně! On je, on je prostě nepřekonatelný!

Chtějí ji dostat, tak to mě pos... ehm...

A ten zbytek. Myslela jsem si, že skočí po té pumě, ale ani náhodou jsem nečekala, že by se tam objevil ON!

Nehádal se se mnou. Jen mě jednou velmi důrazně praštil přes zadek. Zabiju ho! Jakmile budu mít příležitost, vlastnoručně ho zabiju! - uííííííííííííí, co víc k tomu dotat? Luxusní! Edward je luxusní, ona je luxusní!

Díky!!!

88)  kytka (18.01.2011 20:19)

Karolko, skvělá kapitolka. Čte se jedním dechem. Tvůj styl psaní se mi líbí.

87)  krista81 (17.01.2011 00:31)

paráda, hned letím na další

86)  Lia (15.01.2011 23:36)

hned jdu na další

85)  Silvaren (13.01.2011 15:01)

Úžasné, skvělé, dechberoucí! Nemůžu se rozhodnout, kdo má lepší hlášky, jestli Donovan nebo Edward. Každopádně jsem se skvěle pobavila. Bellina minulost je moc zajímavá a Ty nám ji krásně tajemně dávkuješ. Tak zbývá doufat, že budoucnost je snad spojí dohromady.

84)  Michangela (11.01.2011 23:08)

83)  semiska (11.01.2011 22:09)

K čemu pak nám slouží ten sen? Kdo je Debbi? A její dítě? Heleme se, krasavec v černých kalhotách se sexy zadkem je zase na scéně. UPír a poloupírka, pěkná kombinace.
Chudák, že on ji hledá vrah soudce? NO, tak doufám, že ji Edward nějak pomůže
P.S. Sakra, co mi to jenom připomíná???

82)  Lioness (11.01.2011 21:18)

Geniální názvy kapitol!
Sestřih alá Audrey? No páni!
WANTED: ZOOM. Ouč. Už se to začíná rozjíždět... a jak!
Tak kožené kalhoty jsou zpátky na scéně, jo? Upír. Poloupírka. Nemám dojem, že by jí chtěl ublížit.
Debbie... Jak se k ní Bella dostala? Je poloupírka, že jo? Tak kde jsou její rodiče? Tedy spíš otec, předpokládám, že matka je mrtvá... Nebo o ní otec neví?
Donovena žeru čím dál víc, ten jeho humor je k nezplacení! Ale v realitě by mi asi zase tolik neseděl. Připadám si hloupě, když se směju vtipům, které sice dotyčný pronese za účelem pobavení, ale nedá to znát ani na hlase ani ve výrazu své tváře.

1 2 3 4 5 6   »