Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

20) Dvě tvrdé palice aneb Berany berany duc

Vydržela jsem to asi tak čtvrt hodiny. Pak už mi bylo tak zle, že jsem si přestala hrát na hrdinku.

„Rose…!“ hlesla jsem o vteřinu dřív, než jsem se jí svezla do klína. Asi se to zase dělo. Moje prsty nejspíš srůstaly, jak je napadlo, a dávaly o sobě vědět. Můj choulostivý mozek na to reagoval zbabělým stažením rolet a cedulkou PROVOZ DOČASNĚ PŘERUŠEN.

Vnímala jsem, že leknutím vyjekla, i prudké zabrždění auta, které mě málem poslalo přímo na zem.

„Emme!“ pokárala ho.

Jo, Emme!

Ucítila jsem čerstvý vzduch, jak se dveře auta otevřely. Spolu s ním vnikla dovnitř jeho vůně. To byla jediná záchrana, jinak bych krásné blondýnce asi nazvracela do lodiček.

„Co se děje?“ Moc ráda bych mu odpověděla, ale mé ruce se momentálně nejspíš měnily v ploutve nebo křídla, takže jsem jen zasténala.

„Já nevím, Edwarde!“ odpověděla Rose. Panika v jejím hlase mě, coby pacientku, příliš neuklidnila.

„Vylez!“ poručil.

Chtěla jsem namítnout, že z toho auta můžu maximálně vypadnout, ale když se tělo pod mou hlavou pohnulo, pochopila jsem, že to bylo na Rosalii. Než jsem dopadla na čalouněné sedadlo, místo žerzejového kostýmku jsem čichala kůži.

„Otočím tě na záda,“ řekl laskavě a o chvíli později už jsem mu koukala do obličeje.

„Potřebujeme Carlislea,“ ozval se Emmett.

Jestli to bude bolet ještě o trochu víc, nejspíš se s ním i Esmé za chvíli setkám, napadlo mě. V nebi.

„Na to nemáme čas. Než dojedeme domů, srostlo by to,“ odporoval Edward a pak už mi co nejjemněji začal sundávat zakrvácený obvaz.

„Já mizím,“ zavrčel Emmett a klidil se z auta.

V hlavě jsem cítila zmatek.

„Carlisle…?“ zasténala jsem. Jednu svou ruku jsem už viděla bez fáče a udělalo se mi pěkně špatně.

„Je v pořádku. Teď nemluv!“ přikázal Edward. Jeho hlas zněl divně. Když se mi na něj podařilo zaostřit, pochopila jsem, že Emmett nebyl jediný, s kým vůně mé krve v uzavřeném prostoru zamávala.

„Vypadá to, jako by ti ty prsty někdo přejel autem,“ zavrčel zlostně.

Rozbaloval mi druhou ruku a i když se snažil být opatrný, strašně to bolelo.

„To jsem si udělala sama,“ hlesla jsem a neubránila se výkřiku, když strhával poslední vrstvu obinadla a s ní i sotva zaschlou krev. Znovu to začalo krvácet a odkapávat na moje pyžamo.

Edward vykopnul dveře na druhé straně. Udělal se průvan.

„To se dalo čekat. Kam jsi je strkala?“ Neřekl to nijak naštvaně. Připadal mi napůl v transu. Zdálo se, že se snaží udržet konverzaci, aby zas tak moc nemusel myslet na to, co vidí a hlavně, co vdechuje.

„Jsem nepoučitelná. Snažila jsem se zmlátit upíra.“ Chtěla jsem se zasmát, ale místo toho jsem zavyla. To křupnutí a následná agónie se z mého ukazováku rozletěla do všech buněk v těle.

„Nepoučitelná... To sedí…,“ syknul. Měl teď zavřené oči a nedýchal. Podívala jsem se na ten prst. Kromě černo fialové barvy vypadal celkem dobře. Byl rovnější než ty ostatní.

„Můžu pokračovat?“ zeptal se Edward a konečně se mi na chvíli zahleděl do očí. Ta vteřina mi úplně stačila, abych navzdory rozbitým kostem cítila to příjemné vytržení. Pomalu jsem přikývla.

Zvláštní. Připadalo mi, že v těch prstech snad nemám už žádný cit, ale když zapraskal prostředníček, zjistila jsem, že to byl omyl. Zařvala jsem a prohnula se jako luk. Kdyby dveře naproti už před tím nevykopnul, udělala bych to teď já. Bolest mi pumpovala slzy do očí a ty v nevysychajících stružkách stékaly z vnějších koutků do mých vlasů. Konec legrace. K slzám se přidala rozklepaná brada a vzlyky. Štvalo mě to. Pořád jsem měla pocit, že nemám nárok takhle vyvádět.

Sklonil se až ke mně a položil se tváří na moje čelo. Jako bych dostala chladivý obklad. Ten pocit v kombinaci s tím nečekaným intimním gestem na chvíli odvedl mou pozornost jinam. Vydechla jsem úlevou.

„Nenávidíš mě,“ zašeptala jsem a přitom vdechovala jeho vůni.

„Jo,“ odpověděl. Pořád zůstával přitisknutý ke mně. Ta krátká slabika obsahovala hořkosladkou náplň.

Popotáhla jsem.

„Tak pokračuj.“ Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Další křupnutí. Zase jsem se rozbrečela.

Vydal podivný zvuk. Něco jako bolestné zasténání. Tentokrát se mi na čelo přitiskl ústy. Klepal se snad víc než já. „Tenhle musím ještě jednou, Bello. Je… nadvakrát.“

Jen jsem zavřela oči a čekala. Další lupnutí mě konečně poslalo do mdlob.

 

+++++

 

Probrala jsem se a bála se otevřít oči. Opatrně jsem se nadechla nosem a ochutnávala vzduch. Spousta slábnoucích vůní, včetně Edwardovy, ale jedna silná, aktuální, kousek ode mě. Pomalu jsem otevřela oči.

A zalapala po dechu.

Donovan seděl v kolečkovém křesle, do pasu přikrytý dekou a hlavu měl celou ovázanou. Když se naše pohledy střetly, rozzářil se jako sluníčko.

„Dobré odpoledne, slečno Kriegová!“

Musela jsem se hodně snažit, abych se nerozbrečela. Dostala jsem hrozný strach. Co když jsem mu nějak ublížila? To křeslo a ten obvaz by tomu nasvědčovaly.

„Donovane…“ Chtěla jsem si zvednou ruce k obličeji, ale nešlo to. S překvapením jsem zjistila, že jsou přikurtované k posteli. Zafuněla jsem.

„Příkaz doktora Cullena, slečno. Prý byste si při bezděčných pohybech mohla ublížit. Kvůli těm otevřeným zraněním vám nemohl dát sádru, takže vám prsty znehybnil jen dlahou.“

Přikývla jsem. I když ve mně hlodalo podezření, jestli mu ta pouta třeba nenavrhnul Edward.

„Jak je vám?“ odvážila jsem se konečně zeptat. V puse jsem cítila sucho.

Sklopil oči ke kostkované dece a uhladil ji rukama.

„Není to tak zlé, jak to vypadá.“

„Je mi to líto,“ kvíkla jsem a rozbulela se. Zase jsem chtěla zvednou ruku, ale popruhy mi to nedovolily.

Začal se podivně otřásat. Nejdřív jsem myslela, že bude třeba kašlat. Nakonec vybuchnul a rozesmál se. Vyjeveně jsem sledovala, jak pomalu odkládá deku, odmotává obvaz z hlavy a nakonec vstává z křesla. Celou dobu se řehtal.

„Donovane!“ Chtěla jsem se ozvat mnohem ostřejším tónem, ale kombinace úlevy, zahanbení a zlosti mi stáhla hrdlo do velikosti klíčové dírky.

„Promiňte, slečno Isabello. Bylo to silnější než já.“

Co se na to dalo říct?

„Jste nebezpečný soupeř, Donovane. Mám asi kliku, že jste - jak jste to říkal? – za všech okolností na mé straně.“ Už jsem se dokázala usmát. Úleva zvítězila, i když jsem pořád pokukovala po jeho levém spánku a hledala stopy zranění.

„Učím se rychle,“ prohlásil. Ještě pořád mu trochu cukaly koutky.

Na moment jsem zavřela oči a vychutnávala si ten pocit, že alespoň tahle jistota se z mého života nevytratila. Donovan se na mě nezlobil.

„Budete si něco přát, slečno?“ zeptal se.

Zadívala jsem se na něj a pak na své zafačované ruce.

„Chtěla bych vědět… co se dělo. Ale nejdřív… mám velkou žízeň a teď nemluvím o vodě,“ řekla jsem a upřela na něj významný pohled.

„Rozumím, hned jsem zpět.“ Jemně mi pokynul hlavou a odešel.

Až teď jsem měla čas se zabývat tím, že nejsem ve svém pokoji. Druh nábytku, tvary oken, všechno nasvědčovalo tomu, že to není ani dům Cullenových. Stáhl se mi žaludek. Už mě u sebe nechtějí?

Uslyšela jsem tiché kroky a následovalo klepání na dveře. Tohle určitě nebyl Donovan. Rozbušilo se mi srdce. „Dále.“

Když se Esmé objevila, zůstala jsem v naprostém šoku. Zachvátila mě hotová smršť myšlenek a pocitů. Byla živá! Alespoň tak, jak se to o upírovi dá říct. Hlavou mi běžely obrazy našeho posledního setkání. Velmi hořké vzpomínky.

„Ahoj Bello. Můžu dál?“ Vypadala zase tak křehce a nesměle, jako by ta žena, co líbala Dagrosse a ohnivě obvinila Carlislea ze smrti svého dítěte, byl někdo úplně jiný.

Dokázala jsem jen přikývnout.

Přešla místnost, odsunula Donovanovo křeslo a pak si sedla na kraj mé postele.

„Jsi v pořádku,“ začala jsem, protože ona se zjevně topila v rozpacích.

Přikývla a zvedla ke mně oči. Obvykle mám ohledně barvy upířích očí velmi vyhraněný názor, ale jí slušely i ty rudé duhovky.

„Ano. Zázrakem. Bylo to…“ Zachvěla se a několikrát prudce zamrkala a rozháněla neexistující slzy. „Asi bys chtěla vědět, co se stalo. Musela ses hrozně bát.“ Jako by ji starost o mě pomáhala vyrovnat se z hrůzným zážitkem.

„Když jsem tě viděla naposledy…“ Nedopověděla jsem to. Na její tělo roztrhané na kusy nikdy nezapomenu.

„Já vím.“

„Ty jsi nezradila Carlislea. Ani Cullenovy.“ Jak jsem mohla pochybovat? Dívala jsem se na ni. Zosobnění obětavosti a lásky.

Zavrtěla hlavou.

„Ten čip, který ti dal Donovan, brzy odhalili. Naposledy ukazoval vaši polohu někde mezi Seattlem a Tukwilou. Předstírat zradu byl jediný způsob, jak se k vám dostat. Ten čip jsem měla nějak umístit na tebe, ale…“ vzdychla, „jak víš, trochu se to zvrtlo a nezbylo mi nic jiného, než ho dát na Dagrosse.“

Vydechla jsem úžasem. Ten absurdní zuřivý polibek! Teď už to dávalo smysl. Pak jsem se ale zachmuřila.

„A co Carlisle? To, co jsi řekla, ho úplně zdrtilo.“

Smutně se podívala na své ruce.

„Byla to nejhorší věc, jakou jsem kdy musela udělat. Ale nic menšího by neznělo dost uvěřitelně. Když jsem viděla, jak se na mě podíval, málem jsem se k němu rozběhla. Bože! Měl na sobě kanystr s benzínem!“ Zakryla si tvář rukama.

„Ale jak jste se z toho dostali? Chci říct… viděla a cítila jsem kouř a taky… zápach hořících těl!“

„Jak říkám, bylo to jen tak tak. Dagross měl v té budově příliš mnoho lidí, než aby se Edward s bratry mohl dost rychle dostat dovnitř. Čekali ukrytí asi sto metrů od toho komplexu. Proti větru, aby je upíří část té jeho armády nemohla cítit. Čekali až většina odjede zničit Carlisleův dům.“

Málem jsem se zakuckala.

„Edward tam byl?! A dům je zničený?“ Srdce mi bušilo a náhlá úzkost mě donutila položit se zpátky na polštář.

Esmé vzhlédla a jemně se usmála.

„Ten dům byl snesitelnou obětí. Kromě toho, upozornili jsme policii. Pochytali drtivou většinu.“

Vešel Donovan s půllitrovou termoskou a šálkem.

„Nechám tě odpočívat,“ řekla honem Esmé a vstala.

„Mezi vámi je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se ještě.

Zářivě se usmála a přikývla.

 

+++++

 

Donovan mi přidržoval hrnek s červenou tekutinou a já pomalu usrkávala. Nenápadně jsem po něm pokukovala.

„Klidně se ptejte na cokoli, slečno.“

„Zlobí se na mě? Cullenovi?“

„Ptáte se na někoho konkrétního slečno? Nebo to zase vezmeme postupně?“

Nervózně jsem si skousla ret.

„Tentokrát asi postupně.“

Přikývl.

„Myslím, že většina rodiny, včetně doktora Carlislea, je vám vděčná, že jste byla ochotná se obětovat.“

Odmlčel se.

„A dál?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Mohu mluvit otevřeně, slečno?“

Zasténala jsem.

„Někdy bych chtěla zažít, že byste otevřeně nemluvil, Donovane.“

V obličeji se mu nepohnul jediný sval.

„Jako váš komorník jsem na vás velmi hrdý. Ovšem…“ Zatvářil se nezvykle nejistě.

„Jen do mě,“ povzdychla jsem si.

„Pokud bych se odvážil zneužít toho, že jste mě ve slabé chvilce nazvala svým otcem a vžil se do toho…“ Upřel na mě téměř rozzuřený pohled. „Pravděpodobně bych vás ohnul přes koleno a uštědřil vám lekci.“

Cítila jsem, že rudnu. Neměla jsem potřebu se s ním přít o svých důvodech. On jim rozuměl líp, než kdokoli jiný.

„A jako váš otec, bych vám potom řekl… že jsem na vás hrdý.“ Hlas se mu zlomil. „Bylo to tam hodně zlé?“ zeptal se.

Stejně jako on jsem z posledních sil bojovala s pláčem. Odkašlala jsem si a zadívala se z okna.

„Žiju.“ Kdybych mu řekla, že to zlé nebylo, stejně by mi nevěřil.

Ucítila jsem vůni skořice a pak polibek na temeni.

„Měla byste si odpočinout, slečno Kriegová.“

Přikývla jsem. Pak jsem ho nechala dojít až ke dveřím, než jsem si troufla položit doplňující otázku.

„Říkal jste většina rodiny, Donovane. Většina je mi vděčná. Ale ne všichni.“

Otočil se a vypadal velmi zamyšleně.

„Znám jen jednu jedinou osobu, která vám může svou tvrdohlavostí konkurovat. Shodou náhod je tou osobou právě ten muž, na kterého se mě celou dobu chcete zeptat.“

Zamračila jsem se.

„Neodpustí mi to,“ řekla jsem spíš sama sobě.

„Asi byste si o tom měli promluvit,“ navrhnul vážným hlasem. „On… byl na tom opravdu špatně, slečno.“

„Copak to nechápe?!“ vybuchla jsem.

Donovan zvedl ruce, jako když se vzdává. „Na mě si to, prosím, nezkoušejte. Tyhle náboje budete muset vystřelit rovnou naostro. Jenom při vysvětlování svých motivů nezapomeňte na ty jeho.“

Zavřela jsem oči. Ráda bych se nechala ovládnout hněvem a pocitem hořkosti. Sebelítostí. Vlastně čímkoli, co by zahnalo to nepříjemné dloubání v oblasti žaludku. Pocitu viny.

„Donovane?“

„Stále jsem tady, slečno.“

„Potřebovala bych, abyste pro mě něco sehnal a… Je v tomhle domě nějaká nevyužívaná místnost?“

Přikývl. „Spousty slečno. Doktor Cullen tentokrát zakoupil skutečný palác, smím-li to tak říct.“

Pak jsem mu vysvětlila, co bych od něj potřebovala.

Usmál se.

„Rozumím. Bude to stačit zítra? Přeci jen nebude snadné to dostat do domu bez povšimnutí. Pan Edward se sice tváří tak, že se ho bojí oslovit i paní Alice, pravdou ale zůstává, že se odsud odmítá vzdálit. Dokonce ani nejel na s ostatními na lov. Proč asi?“ Významně zvedl jedno obočí.

Snažila jsem se tvářit úplně normálně, ale ta informace ve mně vzbudila sotva potlačitelné puzení začít skákat na posteli. Kdybych ovšem neměla přivázané ruce.

„Zítra to stačí, Donovane.“

„Výborně, hned se do toho pustím.“

„Jste poklad, Donovane.“

Otevřel dveře a ještě z chodby zavolal: „Já vím, slečno!“

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4   »

emam

76)  emam (17.12.2014 23:03)

Já to žeru Pardon, ty výrazy... ale nemůžu si pomoct

natali

75)  natali (05.09.2011 01:11)

Karolko ty mi jednou způsobiš infarkt! Esmé žije a Carlisle taky!!!!! Edward...jo dělá dobře, že se na ni naštvat a pořádně, ta holka potřebuje lekci

zuzka88

74)  zuzka88 (08.08.2011 19:40)

Zase to lámání prstů. U toho jsem trpěla s ní. Doufám, že Edward bude přístupný a nakonec to nějak zkousne. Zajímalo by mě, co má Bella v plánu. Je to úžasné

73)  gabina (04.02.2011 22:23)

Takže Esmé a Carlisle žijú ... úplne si ma dostala. Perfektné

Abera

72)  Abera (02.02.2011 23:36)

Krásný

71)  kamčí (02.02.2011 23:05)

AU
Ááááách
A miláček Donovan

tessa

70)  tessa (02.02.2011 23:03)

Nakrknutý Edík, Donovan je zlatíčko a zajímalo by mě, na co chce Bellča tu místnost

Kapitolka ovšem opět bezkonkureční!

Eunta

69)  Eunta (02.02.2011 20:57)

Ou, tak to bude asi ještě špatné... doufám, že se nakonec usmíří a tvůj sled povídky je neskutečný.... tiše obdivuji a tleskám... :D

blotik

68)  blotik (01.02.2011 22:29)

Krása. Jdu na další dílek.

Lia

67)  Lia (01.02.2011 19:41)

ano věděla jsem že bys nenechala Esmé a Carlislea umřít
doufám, že jí Edward odpustí

ScRiBbLe

66)  ScRiBbLe (01.02.2011 19:35)

Uf, právě teď z čela utírám mrtvolný pot a ze srdce mi na nohy spadl obrovský balvan!

Ta první část - auuuuč!!!

Vážně jsem si myslela, že omdlím. Ta bolest, její bolest, byla tak živá, že se mi zdálo, jako bych jednu její desetinu vnímala na vlastní kůži. Jako bych měla já přelámená prsty a někdo mi je narovnával! Vážně!!!
Na tohle můžu říct, že jsi opravdu spisovatelka se vším všudy! Dokážeš vykreslit pocity tak, že se mi chce kolikrát brečet, připitomělé úsměvy nasvědčují tomu, že jsem přešťastná a to s tou bolestí - uf!

Esmé a Carlisle jsou živí!!! Tys to zařídila! A ono se vyplatilo Ti věřit! Juch!!! Nejraději bych teď proskočila stropem, jak jsem šťastná!!!

Edward? No jasně, oni jsou úplně stejní, tvrdohlaví, zabednění! Je to tak roztomilý!

Musel se o ni neskutečně bát, já být jím, tak ji dám co proto, ale nepomněla bych fakt, že zachránila Carlislea, takže bych nedokázala být uražená na věky.

Donovan! Chce se mi vřískat na hlas! On si s ní hraje, dělá si z ní srandu a ještě se směje!

Děkuji!!!

Karolka

65)  Karolka (01.02.2011 18:17)

Amisha: Děkuju, zlatíčko!
belko: Bez ohledu na to, jestli bych tvůj komentář četla ráno, odpoledne nebo večer, normálně mě odpravil. Samozřejmě dojetím. Někdy jsem strašná plačka. Děkuju!
Carlie: Ne, že bych si uměla některou svou kapitolu představit bez tvých úžasných komentářů ( ), ale mám jisté výhrady k tvému P.S. Reálně ti hrozí, že začnu prudit a strhnu dav, aby mě podpořil. ;) Strašně moc děkuju!
Monelien: Vzhledem k tomu, že jednadvacítka už je venku, tak jen poděkuju a těším se na pár slov od tebe. Děkuju!
Ivanka: Ta scéna s kobercem mě totálně dostala. Hezká představa. Děkuju!
Silvaren: Děkuji, velmi vydatný a kalorický komentář. Moje dušička si mlaskla. ;)
Nora: Už je tam.
Petris: Jsi moc milá. Děkuju!

64)  Petris (01.02.2011 17:34)

Karolko, já jsem doufala a věřila jsem Ti a dobře to dopadlo. A jsou spolu a tu největší bolest si snad už prožili oba dva a teď už jen krásné, zamilované a romantické zítřky. Moc a moc se na ně těším.

Nora

63)  Nora (01.02.2011 16:20)

RyChLE DaLŠí

Silvaren

62)  Silvaren (01.02.2011 13:52)

Uff, uff, uff. Právě mi ze srdce spadl obrovský šutrák! Carlisle a Esme žijí a Edward je jen naštvaný, že se jim Zoom vydala. Úžasná a nádherně vyvážená kapitolka, naprosto jsem si ji užila. Jsem zvědavá, co Zoom pro Edwarda chystá.

Ivanka

61)  Ivanka (01.02.2011 12:44)

Moc moc moc lituji jejích prstů... Chudinka.
Ale neuvěříš, co mě napadlo na konci! k čemu by potřebovali prázdnou místnost a co vlastně potřebují dostat do domu?Mě se naprosto živě vybavila jistá scénu z jisté knížky, kdy se hlavní hrdinka nechá z hlavnímu hrdinovi nechá dopravit nahatá a zabalená v koberci. Bohužel ji to nevyjde, ale stejně je to pro mě usmiřovák číslo jedna. takže se nechám překvapit, co si Zoom asi vymyslela!

Monelien

60)  Monelien (01.02.2011 10:10)

Ahoj Karolko
Už od soboty mi nejede internet takže jsem neměla možnost číst a komentovat. Momentálně zneužívám počítač ve škole, protože jsem měla šílenej absťák
Minulej díl byl... hroznej. A tím nemyslím, že byl hrozně napsanej. Byla to šílená jízda depresivních pocitů a ještě pořád jsem se z toho tak úplně nevzpamatovala. Nemluvě o tom, že už k předminulému dílu jsem ti chtěla napsat, že jsem přesvědčená o tom, že Dagross je Zoomiin otec.

A teď... scéna s lámáním prstů (au, au, au :( ), rozmluva s Donovanem (dědula jeden vyčůranej :D ), Esmé...

A Edward. Chápu jeho důvody naštvanosti a na druhou stranu chápu Zoomiiny důvody toho, proč to udělala. Je to složitý

Doufám, že oba alespoň na chvíli odhodí část své tvrdohlavosti a co nejdřív to urovnají

Carlie

59)  Carlie (01.02.2011 09:16)

Karolko , i včera jsem šla spát se slepičkama (jen podotýkám, že se jedná o časový údaj, nikoliv o coming-out, změnu orientace ;-)), tak napravuju resty a čtu a komentuju teď.
Jsem pohlcená příběhem, vtažená do děje. A tak k bolesti hlavy, která mě včera na ten hřad za slepičkama vrhla, přibyla bolest prstů, brr, to byla scéna , ale i přesto všechno byla taková intimní, byla v ní daleko víc bolest citová. :( Díky tedy za vykopnuté dveře, tolik emocí se nemohlo vměstnat do interiéru vozu.
Silné šokující formulace, Karolko, jen namátkou: stažené rolety, pokárání Emmetta ;-), Vylez!, Nenávidíš mě. – Jo, Donovan a konstatování, že není její cvičnou střelnicí, že bude muset pálit najisto a přímo na Edwarda…
Donovanovský humor, aaah, potvora jeden s tou svou lekcí uštědřenou „dceři“. :-)
Esmé a Carlisle v pořádku a hlavně více než v pořádku, protože spolu!
Všudypřítomný a přece nepřítomný Edward, aaach joo… :( :(
A tak mladá a už takové praktiky, pouta v posteli, jo? ;-) Ehm, pst, nic jsem neřekla.
Copak na něj chystá? Jaká místnost? Copak to?
Dnes mi den v práci uteče rychle, těšením se na další kapitolu, která věští papiňák plný emocí.
Takže má pálit ostrými? Cítím, že má kolty proklatě nízko u pasu, Edwarde, Edwarde ;-)
Aah, jsem ráda, že se můžu vézt v Tvém rychlovlaku nápadů, emocí, vtipu, Karolko.
P. S.: Co chystám? Momentálně jsem se dala na dráhu psaní komentářů ;-), kariéru pasivního konzumenta :D

58)  belko (01.02.2011 08:51)

Karolko. Mám poznatek. Přísloví : "ráno moudřejší večera", nefunguje!! Pořád jsem moc ochromená a nic světoborného mě od včerejšího čtení nenapadá... Ani se nemusíš moc snažit, a svým spůsobem dokážeš na dálku ovlivňovat lidem náladu, pocity...ale to nechci psát!
Donovan? To je zlatíčko největšího kalibru
Esmé - to jsi zase zlatíčko ty, že s Carlaislem jsi jí dala krásnou budoucnost.
Bella, Edward. .... mrazí mě v břiše... Jsou úžasní!
No, a chybí mi tu další poloupír!!!

Karolko, tak jsem se rozhodla, že budeš patřit do klasiky české literatury, novodobého "literárnho FF směru". A až se o tobě jednou budou učit má vnoučata, nebudou s tím mít žadné problémy, budou tě už dávno znát. Já se o to postarám, slibuju!!!

Amisha

57)  Amisha (01.02.2011 07:36)

Supr konec
Jak bych to řekla, abych se neopakovala. Je vidět, že Edward do toho spadnul a nikomu z nás by se nelíbilo kdyby někdo koho miluje se šel jenom tak zbůhdarma obětovat...
Na druhou stranu věřím, že jí jednou bude velmi vděčný, ale pro zatím mu určitě stačí že je přikurtovaná k posteli a tudíž nemůže zdrhnout
Karolínko já už jásala včera a ty to víš. Moc se těším na dnešní kapitolku

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Riley, Victoria and Edward