26.01.2011 [20:35], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 82×, zobrazeno 11026×

15) Ať se ten hajzl zalkne aneb Snídaně pro Dagrosse

Večeřela jsem. Edward i zbytek jeho rodiny tentokrát posedávali v kuchyni. Moc jsme nemluvili. Myšlenkami jsme všichni byli dole, v suterénu. Esméino procitnutí mohlo proběhnout všelijak. Do nesmrtelné upíří věčnosti každý přicházel bez ničeho. Všechno, čím byla, zemře s lidským tělem. To zlé i to krásné. Až otevře oči, brzy zjistí, že nemá nic, jen barák plný podivných individuí a neuhasitelnou žízeň.

Náladu mi zvedl až příchod Nahuele. Dorazil o dost později, už jsem dojídala. Měl mokré vlasy a jeho obličej svou nehybností připomínal kamennou plastiku včelího úlu, který překotně opustily všechny bzučící obyvatelky.

„Venku prší?“ zeptala jsem se a nevinně se na něj usmála.

Sedl si naproti mně a upřeně na mě zíral.

„Nebyl jsem venku!“ odsekl.

„Aha. Takže sprcha?“ pokoušela jsem ho dál. Dala bych svůj nejlepší foťák za možnost ho při tom výlovu pozorovat.

Velmi hlučně položil ruce na stůl a naklonil se dopředu.

„Nebyl jsem ve sprše a ty to víš!“

Periferně jsem zahlédla, že Edward začíná být ostražitý.

„No jistě, byl sis zaplavat!“ zvolala jsem vítězně.

„Isabello!“ zavrčel Nahuel. Každou slabiku drtil mezi zuby a zase vstal. Edward byl okamžitě na nohou.

Pomalu jsem dožvýkala poslední sousto a odložila příbor. Dokonce jsem použila i ubrousek. Pak jsem chytila svého, v tu chvíli horkokrevného, upíra za ruku. Tázavě se na mě podíval. Zářivě jsem se usmála a se stejným výrazem se otočila na Nahuele. Tak radostně jako já snad vypadali jen herci v reklamě na projímadlo.

„Tobě to nepřipadá ani trochu legrační?“ zeptala jsem se sladce. Použila jsem úplně stejnou větu jako on včera v noci.

Zarazil se. Pak si srdceryvně povzdychl a zase si sedl.

„Kašmír, hedvábí a značkové obleky na míru,“ prohlásil ublíženě. „Všechno je zničené.“

„A co moje hrdost, důstojnost a svoboda?“ opáčila jsem a mrkla na něj.

Odfrknul si, sebral ze stolu ubrousek a rozložil si ho na klíně.

Podívala jsem se na Edwarda a zjistila, že začíná chápat. Spolu s poznáním se do jeho tváře vkradl velmi potměšilý výraz.

„Já vyváznul bez trestu!“ prohlásil procítěně.

Nahuel i Donovan se na něj podívali a v jejich pohledech nebyla ani špetka lásky.

„Takže, když jsme se tady tak pěkně sešli,“ začal Emmett. „Má někdo nějakej nápad, jak tomu zmetkovi podpálit zadek?“

Nechápavě jsem se otočila k Edwardovi. „Nějaká metafora?“

Pousmál se. „Částečně. Jediný způsob, jak zabít někoho našeho druhu je spálit ho. Ještě lépe ho předtím roztrhat, ale když je oheň dostatečně velký, stačí.“

Pomalu jsem přikývla.

Nepřítomně jsem sledovala Donovana, jak si na stůl připravuje nádobí a suroviny. Chystal se péct nějaký moučník na zítřek. Máslo, mouka, cukr a mléko. Zadívala jsem se na krabici s nákresem své tváře a v tu chvíli mě to napadlo.

„Jak moc oblíbený šéf je asi Dagross? Hádám, že jeho lidi ho musí milovat nehynoucí láskou.“ Prsty jsem poklepávala na desku stolu. V hlavě se mi začal rodit konkrétní plán.

Edward mi něžně ale důrazně zakryl ruku dlaní a to tiché bubnování utnul.

„Myslím, že tě všichni napjatě poslouchají. Klidně se nám svěř.“

„No, co zkusit jeho metody? Jakou snídani si dává většina Američanů?“

„Kafe?“ navrhla nechápavě Rose. „Koblihy?“

Ukázala jsem na kuchyňský pult.

„Mléko,“ konstatoval Edward.

„A vločky,“ dodala jsem vítězně. „Obaly na těchto dvou potravinách se používají při hledání pohřešovaných osob. A jestli se nepletu, vločky nám Dagross nechal!“

Chvíli bylo ticho. Netrpělivostí jsem div nevyskočila. Mně ten nápad připadal skvělý.

„Takže ty navrhuješ vypsat na Dagrosse odměnu?“ zeptal se pro jistotu Nahuel, aby se ujistil. Přikývla jsem. Na tvář mi přilétl polibek.

„Jsi úžasná,“ prohlásil Edward a pak si mě přitáhl na klín. „Někdo z jeho lidí toho určitě využije. Řekl bych, že se ho bojí a pokud bude cena za jeho zradu dostatečně vysoká…“

„Jo a vzhledem k tomu, jak jsem se cítila já, když jsem se viděla na krabici od mlíka, myslím, že bude pěkně zuřit, až ten inzerát uvidí.“

Emmett potěšeně tlesknul a rozesmál se. „To bude úžasnej pohled, až se mu bude z hlavy sypat obilí!“

„Kolik?“ zeptala se zamyšleně Rose.

„Patnáct?“ navrhoval Edward.

Zavrtěla jsem hlavou. „Dvacet. Ať se zalkne, hajzl!“

+++++

Alice odešla upravit Dagrossovu fotku, kterou jsem pořídila při uplácení dnes už mrtvého soudce. Spolu se svým manželem se chystali udělat největším potravinářským společnostem nabídku, která se nedala odmítnout. Kam se ztratili Emmett a Rose jsem netušila, ale vzhledem k tomu, že tu noc neměla proběhnout žádná výprava za padouchy a hlavně podle zvuků, které jsem zachytila z chodby, jakmile za nimi klaply dveře, jsem získala poměrně jasnou představu, co se chystají dělat.

Nahuel zavrčel něco o žehlení a vypařil se do svého pokoje.

„A co my?“ zeptal se Edward. Ještě pořád mě majetnicky držel na klíně a momentálně mi pod záminkou, že potřebuje líp slyšet moje srdce, rozepnul první tři knoflíčky na blůzce. Donovan předstíral, že je pouhý kuchyňský robot.

„Vezmi mě ven,“ zaprosila jsem.

Zamračil se. „Trpíš výpadky paměti? Chtějí tě zabít! Nemůžeš chodit ven.“

Ten naštvaný výraz jsem mu velmi zdatně oplatila.

„Ten všivák asi těžko sedí za plotem a čeká, až vyjdu ven! Vždyť nemá tušení, kde bydlím! Pojeďme aspoň do lesa. Jestli tu budu zavřená dalších čtyřiadvacet hodin, tak se asi zblázním!“

Nesouhlasně zafuněl a chystal si nějaký pádný argument, ale varovala jsem ho pohledem.

„Buď pojedeme spolu, nebo si vyrazím sama. Je to na tobě!“

Všimla jsem si, že míra hněvu, který se mu nastřádal v očích, pomalu začíná dosahovat úrovně kapky nitroglycerinu padající k zemi.

„Je vždycky taková?!“ zavrčel na Donovana, aniž ze mě spustil oči.

Donovan přestal hňácat těsto a na moment se otočil naším směrem.

„Ne!“ Prásknul pěstí do žluté hmoty na vále a dodal. „Horší!“

Uchichtla jsem se.

„Co já s tebou provedu?“ zeptal se Edward, tentokrát téměř šeptem.

Zatajila jsem dech. Jeho oči stále žhnuly, ale tentokrát to nebylo hněvem. Takhle se možná tváří krotitel před vstupem do arény. Ten pohled ve mně automaticky vyvolal pocit šelmy zahnané do kouta. Zavrčeli jsme ve stejnou chvíli.

„Bello…!“ Zvuk jeho hlasu obsahoval varování, ale jeho sametová barva zároveň odváděla mou pozornost úplně jiným směrem.

„Edwarde?“ Místo slabik jen horký vzduch.

„Nerad vám do toho vstupuji, ale podle mého názoru vám krátký lov jenom prospěje. To těsto se mi začíná péct přímo na stole,“ poznamenal Donovan.

Vyzývavě jsem se pousmála.

Edwarda se rozesmál a navzdory mým hlasitým protestům si mě přehodil přes rameno a běžel do garáže. Nepustil mě, dokud neotevřel dveře temně modrého Astona Martina. Bleskově mě posadil na místo spolujezdce a připoutal bezpečnostním pásem. Než jsem stihla přestat nadávat, seděl vedle mě.

„To je ale pitomej zvyk! Divím se, že jsi mě netáhnul za vlasy!“ zasyčela jsem a vzteky lapala po dechu.

Dal mi pusu na tvář.

„Na to jsou moc krátký.“ Můj následný výbuch hněvu div nespustil airbag.

Chystal se strčit klíč do zapalování, ale pak se najednou ještě jednou sklonil ke mně a líbal mě. Moje nahromaděná agresivita konečně našla způsob, jak se prosadit. Tohle nemělo absolutně nic společného s romantikou. Bylo to něžné asi jako běsnící požár na vyprahlé travnaté pláni. Znovu se ozvalo dvojí vrčení. Znovu jsme bojovali. Shodli jsme se jen na jediné věci. Odmítal mě pustit a já mu na oplátku nedovolila, aby se vzdaloval. Zlom nastal až ve chvíli, kdy jsme na jazyku ucítili mou krev z drobné trhlinky na spodním rtu.

Ozval se pozvolný hluboký výdech a Edward mi zkameněl v náručí. Jeho ústa se pomalu přesunula přesně k tomu místu. Pomalý trhaný nádech a pak jsem ucítila jemný dotek jazyka. Povzdechl si. Trochu to štíplo, následovalo chvilkové mravenčení. Ranka se uzavřela. Polibek. Druhý, trochu delší.

„Tak pojedeme,“ řekl tiše a pohladil mě po tváři.

+++++

Poprvé v životě jsem nelovila sama. Moc se snažil dávat mi přednost, ale civilizovanost  nebyla věcí, kterou by se predátoři obvykle při štvaní zvěře příliš zdržovali. Jako první zachytil pach mladé pumy a nasměroval mě k ní. Zastavil se, abych po ní mohla jít já. Ale jeho tělo i tvář v tu chvíli prozrazovaly maximální vypětí. Když jsem po několika desítkách vteřin to zvíře přemohla a zadívala se do tmy, tam, kde stál on, najednou jsem neměla jistotu, jestli nezaútočí. Vypadal našponovaně, maximálně soustředěný. Zosobnění hypnotické krásy a elegance šelem.

Napila jsem se, nehybné tělo velké kočky v náručí. Po několika měsících jsem ochutnala čerstvou krev. Přitom jsem se dívala Edwardovi do očí. Magický okamžik. Ve vzduchu visela smrt, ale zároveň jsem snad nikdy nebyla pokojnější. Připadalo mi úplně přirozené rozdělit se. Moje lidská část by s ním chtěla sedět v kavárně nad kouřícím šálkem. Ta zvířecí ale právě prožívala totální spokojenost tady uprostřed lesa.

Přestala jsem pít a položila pumu na zem. Seděla jsem u ní, moje ruce zůstávaly na jejím těle.

„Pojď ke mně,“ vyzvala jsem ho tiše. Zdržela ho vteřina zaváhání. Asi přemýšlel, jestli to myslím vážně. V té druhé už  klečel u mě. Sklonil se a povečeřel se mnou.

+++++

„Co když to bude trvat týdny?“ nadhodila jsem o něco později. Leželi jsme pod stromy a koukali na hvězdy. V Seattlu většinou nebývaly moc vidět a i tady v lesích se kvůli časté oblačnosti objevovaly jen málokdy. „Nejsem typ, co by dokázal vysedávat doma.“

„To už jsem pochopil,“ odpověděl s úsměvem. „Už jsme se o tom trochu radili. Teď, když nám chybí informace od Esmé, zkusíme pročesávat město namátkou. To, že je upír, má jednu nespornou výhodu – velmi zapamatovatelný pach.“

„Jo, síra a popel,“ zasyčela jsem.

Překulil se na bok a šimral mě stéblem trávy na krku.

„Ještě by tu byla jedna možnost. Ale nezačni hned ječet, jo?“ dodal honem.

Podezíravě jsem se na něj zadívala. „Povídej.“

„Pokud je ta izolace už na tebe moc, můžeme na čas odjet jinam. Carlisleovi patří spousta nemovitostí. Některé nejsou ani daleko.“

„Nechci před tím mafiánským hajzlem utíkat!“ zavrčela jsem.

„Z toho by tě nikdo nepodezíral. Ale zůstávat v domácím vězení není moc velkej rozdíl. Můžeme tomu říkat třeba dovolená.“

Nespokojeně jsem se ušklíbla. Stéblo mě pohladilo po bradě a pak po tváři.

„Při nejhorším tě přesvědčím o tom, že s tebou chci bejt sám.“

Dotkla jsem se jeho vlasů.

„Teď se mnou jsi sám.“

„Taky pravda,“ souhlasil spokojeně a konečně mě líbal.

+++++

Vrátili jsme se až ráno. Cítila jsem se hrozně unavená, a když jsem si od Donovana poslechla poslední informace o stavu Esmé, chtěla jsem jít do postele. Jakékoli myšlenky na spánek mě ale okamžitě přešly, když se najednou přiřítila Alice. Úplně zářila.

„Mám to, Bello!“ řekla a rozrušením div nenadskakovala.

„Co přesně máš?“ zeptala jsem se unaveně, jednu nohu položenou na prvním schodě.

„To, co jsi chtěla najít! Mám to!“

Sevřela jsem její paže a málem s ní začala cloumat.

„Znáš její jméno? Už víš, kdo jsem?!“

Horlivě přikyvovala.

„Nejen to. Ty máš rodinu, Bello! Tvůj děda žije asi sto padesát kilometrů od Seattlu, ve Forks!“

Roztřásla jsem se. Pořád jsem ji držela, ale tentokrát spíš proto, aby se mi nepodlomily nohy.

„Jmenuje se Swan. Charlie Swan.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4 5   »

82)  emam (17.12.2014 21:19)

to je konec áááááááááááááááámusím číst dál

79)  natali (04.09.2011 23:45)

Děda Charlie? Tak teď jsem zmatena ouplně Nádherné vyznání Edwarda

78)  zuzka88 (08.08.2011 18:15)

Děda Charlie. Já bych klidně byla pro dovolenou někde daleko, ale je mi jasné, že nic takového se konat nebude. Výlet do lesa byl krásný a jsem zvědavá, jestli se Bella odhodlá, aby pokročili dál

77)  Kim (08.08.2011 15:29)

Charie, bude tam Charlie!!
Musím na další!

76)  tessa (02.02.2011 21:58)

Bože, teďka si nám to ještě více zamotala... S tím, kolik dají na Dagrosse, si mi připomněla zcénku z Účastníci zájezdu - aneb Karel a Karel...

Kapitola opět bezkonkurenční a já se jdu vrhat na to tlačíto s názvem DALŠÍ KAPITOLA

74)  Eunta (02.02.2011 19:42)

Ha, Bella je teda kvítko... jen co je pravda... ale společensky se rozdělila o večeři, to bylo od ní velice galantní... Karolko, zlato... jsi neskutečná... asi tě to už nepřekvapuje, že? protože to říkám pokaždé, ale jiné slovo nemám...

72)  blotik (29.01.2011 18:29)

Karolí, já vím. Ale to měla být skrytá pochvala Alice.

71)  ScRiBbLe (29.01.2011 17:45)

Venku prší?

Dal sis sprchu?

Jsi zabiják! Zase jsem se chlámala jako šílená, sestra už si začíná myslet, že jsem a při pohledu na mě dělá přesně to, co ten smajlík!

Ten její plán je výborný! Ať Dagross třeba praskne vteky! I když... Jake...

Oni dva spolu venku - ááááááááááááááách!

Alice je úžasná! Ona ji našla a objevila její rodinu!!!

Její děda Charlie Swan žije ve Forks!

Jsi prostě nepřekonatelná!

Děkuji!!!

70)  HMR (28.01.2011 00:48)

Dobrá, já ti věřím, ale pro jistotu budu Valérii držet od tvých povídek dál

69)  Karolka (28.01.2011 00:26)

Omlouvám se, že tak pozdě, ale jak se říká: Last but not Least.
Lucie: Díky.
Bosorka: Na základě tvého komentáře jsem v následující kapitole nechala Edwarda tu chuť ohodnotit.
AMO: Tvé sny bych chtěla mít. Tedy až na to P.S. Děkuju.
PeTi: Děkuju, vůbec se neomlouvej. A za to přání děkuju, zrovna teď se hodí.
sfinga: Tvůj komentář mě velmi příjemně naladil a několikrát donutil smát se nahlas. Šiška??? Jsem ráda, že jsi u toho vlastně byla.
Twilly: Neodvažovala bych se ani ve snu cokoli namítat proti délce tvých křídel. Rozprostři křídla a leť!
Michangela: Já taky.
Iwka: Díky. Taky se mi v hlavě množí způsoby, jak pokračovat. Uvidíme, jestli se někde střetneme.
kamčí: To chápu.
sakraprace: Děkuju!
Carlie: Moc děkuju. Aktuálně mi padá hlava a tak ti ty slepice hodně závidím. Tvůj komentář mě moc zahřál u srdce.
Ewik: Taky děkuju!
Petris: Rozhodně nevadí. Těší mě to. Děkuju.
Silvaren: Děkuju. S Nahuelem jsem prostě neodolala.
MaiQa: Díky.
MisaBells: No, uvažujeme o tom.
hellokitty: Děkuju.
blotik: Už to tam bylo řečeno. Pomocí policejních archivů o pohřešovaných osobách. Díky.
nikolka: Děkuju, mám radost, že se ti to líbilo.
Anna s číslem: Úplně chápu. Taky občas bloudím.
nathalia: Děkuju.
HMR: Absolutně ne! Za jistých okolností je mám radši než psy! Opravdu! A děkuju.

68)  HMR (27.01.2011 20:52)

Hlásí se ČSÚ!!! Statistiku si nechám na poslední díl, ale musela jsem se ozvat. Ten odstavec o lovu je něco naprosto nádherného!!! Bych pravdu řekla, něco tak něžného jsem v téhle povídce nečekala. Už mi to chybělo. A vážně nemáš něco proti kočkám???

65)  nikolka (27.01.2011 19:47)

nie je nič krajšie ako sladká pomsta a Bella si to úplne vychutnala... a vážne Edward ostane bez menšieho trestu???
a Dagross na vločkách.. tak na také raňajky si s veľkou radosťou počkám
les, spoločný lov jednoducho nádhera
Forks? Charlie?

64)  blotik (27.01.2011 17:57)

Prostě krása. Je to k nezaplacení. BY mě zajímalo, jak ji Alice našla, ale budiž. Jak to bude pokračovat dál?

1 2 3 4 5   »