Sekce

Galerie

/gallery/meine perex.jpg

Tobias Davis

„Lásko,“ budil mě ráno Jasper, moc mu to nešlo.

„Jdeš do školy,“ pokračoval. Jdeš? No počkat, když už tak jdeme. Navíc, dneska rozhodně ne. Přinutila jsem se rozlepit oči a hned je zase zavřela. Oslepilo mě světlo vycházející z Jasperovy kůže. Oknem svítilo sluníčko.

„Já bez tebe nikam nejdu, navíc se jde lovit, zapomněls?“ oznámila jsem mu a chtěla se zavrtat zpátky do peřin.

„Já vím, ale tohle na tebe platí a za chvilku sem vtrhnou Emmett a Damien,“ vysvětlil mi a smutně ukázal ke dveřím. Slyšela jsem je na schodech. Otráveně jsem vylezla z postele a šla jim otevřít. Nečekali to a spadli na zem. Bleskově jsem zalezla zpátky k Jasperovi.

„Hej, co ty tady děláš?“ ozval se Emmett, když si všiml, ke komu jsem se přitulila.

„Ehm, ležím? Co bych asi jiného dělal, brácha,“ rozesmál se Jazz.

„Já jen jestli neobtěžuješ moji sestřičku,“ upozornil ho Emm a já se neubránila zrudnutí.

„Emmette! To by snad stačilo,“ rozvztekala jsem se a utekla před nimi do koupelny. Se sprchou odplavaly poslední zbytky spánku. V osušce jsem přeběhla do šatny. Jasper tam nebyl, díky bohu, nevím, co by s ním udělala nepřítomnost mého oblečení. Oblíkla jsem si ochranné oblečení a vešla znovu do pokoje. Stál opřený o zeď a díval se z okna.

„Kluci se ptají, jestli budeš snídat,“ řekl poté, co se otočil a důkladně si prohlédl moje oblečení. Čím to, že u něj vidím černé oči častěji, než zlaté.

„Ne, nebudu, najím se v lese,“ zavolala jsem na ně ze dveří. Stoprocentně mě slyšeli.

„Už dlouho jsem nebyla na lovu,“ řekla jsem Jasperovi, na vysvětlenou. Koukal na mě totiž, jako by spadl ze stromu.

„Ty budeš lovit? A co?“ vpadl do mého pokoje. Bože, můj bratr je vážně zvědavej.

„Vypiju ti všechny medvídky!“ postrašila jsem ho a seběhla do skladu zbraní.

„Co si bereš dneska?“ ozval se za mnou Damien.

„Katanu, dýky, kolíky a něco vrhacích nožů,“ pouvažovala jsem nad výběrem zbraní.

„Ty poutka na tvém oblečení vážně nepřicházejí nazmar, co,“ konstatoval se smíchem, ale sám si vzal podobnou výbavu.

„Damiene, kluci musí zůstat vzadu, jasný? Zamez jejich pohyb štítem. Ať se nikdo nedostane k nim a oni ven,“ upřesňovala jsem ochranu kluků a do všech poutek kolem pasu a stehen zastrkávala kolíky, nože a dvě dýky. Meč přijde do pouzdra na zádech.

„Jo, jasný,“ dodal a vyšli jsme ven.

„Teda ségra, začínám se tě bát,“ poznamenal Emm, když mě viděl.

„A tos ještě neviděl, co s těma hračkami umí,“ dodal tajuplně Damien. Jasper se na mě usmál a vyrazili jsme do lesa. Asi po půl kilometru jsem Jaspera pustila. Snídaně. Rozběhla jsem se za sladkou vůní a během okamžiku už hltala medvědovu sladkou krev. Pozorovali mě oba. Emmett vypadal, jako by mu někdo ubližoval.

„Medvídci jsou moji,“ zakňoural plačtivě. Chtěla jsem se smát, ale nadechla jsem se krve a v momentě ji vykašlávala ven.

„Takový plýtvání,“ zakňoural zase.

„Já se snad nenajím!“ zavrčela jsem. Vzápětí jsem ucítila další zvíře. No, medvěd to nebyl, ale lepší než třeba zajda.

„Nasnídaná?“ zeptal se mě Jasper. Držela jsem svou sílu v normě, když jsem mu skákala kolem krku.

„Jeden medvěd by ještě bodl, ale to by se tamten nejspíš zbláznil,“ zavrněla jsem mu do ucha a lehce mu skousla ušní lalůček. Tiše zavrčel. Citlivé místečko, dobré vědět.

„To si piš, že bych se zbláznil, budem ti muset najít něco jiného k lovení, medvídci jsou prostě moji,“ dupl si Emmett jako vzteklé dítě. Občas mi tak připadal.

„Brácha, jednou za dva týdny tě neubude, častěji lovit nepotřebuju. Přece bys neodmítl svou sestřičku,“ zaprosila jsem očima. Zafungovalo to. Na něj vždycky, obzvlášť když měl dotyčný jeho oči. Jeho lidské oči měly stejnou barvu, jako mají ty moje teď.

„Tak jdem na ty pejsky?“ zeptal se Damien. Emmett radostně kývl. Jasper taky, ale nervózně.

Pustila jsem Jaspera a obrátila se k nim.

„Hele, kluci, je den po úplňku, takže budou hodně silní, stejně silní jako vy dva. Kryjte nám záda, ale nechci vás dva vidět vedle nás nebo nedej bože před námi, jasný?“ rozdala jsem ještě poslední instrukce a rozběhli jsme se k táboru těch vlčků.

Neposlechli. Jakmile Damienův štít jen trochu povolil, běželi nám pomoct. Bylo zatraceně těžký chránit sebe a ještě mrskat nože po těch, co šli na ty dva. Pravda, Jasper to moc nepotřeboval, rval se skvěle a používal hlavu. Zato Emm spoléhal jen na svaly. Při jedné takové záchranné akci na Emma jsem dostala dlouhým stříbrným bičem přes obličej. Ti parchanti byli v lidské podobě. Úlekem jsem upustila kolík a ohnala se mečem po tom zmetkovi. Přišel o hlavu. Emmett zatím bojoval proti čtyřem. Na pomoc mu šli Jasper i Damien. Vrhla jsem se na poslední skupinku. Bylo jich asi deset. Stáli v kruhu a chránili něco ve svém středu. Ti tři ke mně doběhli, když zbývali poslední dva. Za minutku už nebyl ani jeden

„Je pokousaný,“ oznámil mi Damien stav asi sedmnáctiletého kluka na zemi. To jeho chránili. Klekla jsem si k němu a zhodnotila to.

„Jed už nevysaju, ale můžu z něho udělat Soctu, aspoň nebude muset umřít,“ dodala jsem po chvilce přemýšlení. Pak už to šlo ráz na ráz. Damien si ho vzal přes rameno a rozběhli jsme se domů. Celou dobu rozhodování jsem si přes poraněnou tvář držela ruku a teď jsem běžela první. Doufala jsem, že se to zahojí, dřív než to Jazz uvidí. Doufala jsem marně. V ráně zůstalo stříbro, nehojilo se to vůbec.

S Damienem jsme doběhli domů a zamířili rovnou do obývacího pokoje. Damien položil toho kluka na pohovku a já ho kousla. Tohle Jazz taky vidět nemusel. Klučina mě chtěl odehnat. Nejspíš si pamatoval bolest při kousnutí tím vlkem, ale sotva se mu můj jed dostal do krve, usnul. To už doběhli ti dva.

„Tohle bylo naposledy, co jste byli s náma. Do doby než se naučíte poslouchat, máte oba utrum,“ řekl jim Damien suše, bez stopy vzteku v hlase. Mě neoklamal, znám ho dost dlouho na to, abych poznala, jak to v něm vře. Viděl, proč jsem se nesoustředila a moc dobře ví, jak rány stříbrem pálí.

„Carlisle je doma?“ zeptala jsem se těch dvou. Stáli schlíple u dveří.

„Proč, je zraněný?“ zajímal se Jasper.

„On ne,“ předběhl mě Damien s odpovědí. Emmett vyběhl na balkón i s telefonem v ruce. Já zůstala u toho kluka. Jasper ke mně došel a chytil mě za bradu. Chtě nechtě jsem se k němu musela natočit.

„Není to zas tak hrozný,“ zalhala jsem mu. Tvářil se jako boží umučení.

„Carlisle je v práci, ale do půl hodinky je tady,“ vpadl Emmett zpátky do pokoje. Zamířila jsem do kuchyně.

„Já myslel, že se ti zranění hojí samo,“ zavolal na mě Emm.

„Ne když v tom zůstane stříbro,“ odpověděl mu místo mě Damien a sedl si k tomu klukovi. Já se zatím hrabala v mrazáku a hledala led. Pálilo to nesnesitelně, a jestli to mám vydržet ještě půl hodiny, nutně ten led potřebuju. Led jsem nenašla, tak jsem vytáhla sáček mražené zeleniny a zabouchla dvířka mrazáku. Jasper stál v momentě vedle mě.

„Moc?“ zeptal se zmučeným hlasem.

„Ani ne,“ zalhala jsem znovu, ale evidentně mi to nevěřil. Vytrhl mi sáček z ruky a hodil ho do dřezu. Na ránu mi přitiskl svou dlaň. Něco mě napadlo.

„Jakou?“ zeptal se mě Jazz, když mu to došlo.

„Odolnost vůči krvi,“ odvětila jsem.

„Emme, nelekni se,“ křikla jsem na brášku a přeměnila se do lidské podoby. Bolestí jsem přivřela oči. V momentě jsem byla unášena v Jasperově náručí směrem do mého pokoje.

„Proč si to udělala?“ ptal se mě, když jsme leželi v mé posteli. Rukou mi chladil obličej

„V téhle podobě to víc chladí a pomáhá,“ řekla jsem a přitiskla si jeho dlaň přímo na ránu.

„Je to moje vina, kdybych Emma udržel na místě, nestalo by se to,“ hlesl zničeně. Ta vina v jeho pohledu byla hrozná.

„A že to víš tak jistě, nepočítala jsem se stříbrným bičem, stalo by se to tak i tak,“ lhala jsem, až se mi od pusy prášilo, ale zabralo to.

„Spíš mě štve, že je to v obličeji. Vždycky jsem si ho chránila,“ povzdechla jsem si naštvaně.

„Nevadí,“ pousmál se. Povedlo se mi to, konečně se směje.

Na příjezdové cestě jelo auto. Mercedes.

„Carlisle,“ konstatovala jsem a vylezla z postele.

Seděla jsem Jasperovi v klíně, když zaklepal na dveře. Damien mu šel otevřít.

„Tak co se stalo? Emmett mi volal moc vyděšený, na to, abych to z něho dostal,“ zeptal se místo pozdravu.

„Damien s Cam nás vzali s sebou na ten lov. Neposlechli jsme je a šli jim pomoct. Když mi Cam chtěla pomoct, dostala stříbrným bičem přes obličej a…“začal Emmett, ale zastavila ho Damienova ruka.

„V ráně zůstaly kousky stříbra, nehojí se to. Potřebuju pomoct je vyndat, mohl bys?“ přešla jsem rovnou k věci a sundala Jasperovu ruku z mé tváře. Chladivý účinek zmizel.

„Sedni si na židli,“ rozkázal, když zranění prohlídl.

„Carlisle, mohl by sis pospíšit? Pálí ji to jako nás přeměna,“ poprosil ho zoufale Jasper. O moc se nesekl. Teprve pak si Carlisle všiml mých rukou, snažících se rozdrtit židli, na které jsem seděla. Přešel na upírskou rychlost. Během pěti minut se kůže začala zacelovat. Přeměnila jsem se do upíří podoby a zmizela do šatny k zrcadlu.

„Skvělý,“ hlesla jsem, jakmile jsem svou novou ozdůbku viděla.

„Ale no tak, je tenká, dokonce bych řekl, že ti sluší,“ ozvalo se ode dveří. Damien.

„Díky brácha, jenže jemu se to líbit nemusí,“ řekla jsem nešťastně a dál sledovala tenkou stříbrnou čárku.

„Souhlasím s Damim,“ šeptl mi do ucha Jazz.

„Carlisle dole prohlíží toho chlapce, říkal, že ho zná,“ oznámil ještě Damien a zmizel.

„Myslíš to vážně, nebo si to řekl jen tak?“ zeptala jsem se Jazze a pečlivě zkoumala jeho pocity. Nelhal mi. Ani trochu.

„Tak jdem dolů, co říkáš.“ Sotva jsem to dořekla, držel mě v náručí a scházel ze schodů.

„Já chci taky,“ zakňoural Emm, hned, jak nás viděl.

„Řekni si Rose,“ poradila jsem mu a došla ke Carlisleovi. Respektive, byla donesena.

„Jmenuje se Tobias Davis, před týdnem mu zemřeli rodiče, ale do dětského domova nenastoupil. Dneska je mu sedmnáct,“ pověděl mi to nejdůležitější o klukovi ležícím na pohovce.

„Přeměna už byla daleko, na to, abych ji stihla zastavit. Ale příčilo se mi zabít dítě. David ho odveze do sídla. Najde tam novou rodinu, každý ji tam našel,“ zašeptala jsem spíš, než řekla.

„Což mi připomíná, že bych měla zavolat Davidovi,“ uvědomila jsem si.

„Na můj telefon zapomeň!“ houkl Damien z kuchyně, kde vyžíral ledničku pod dohledem Alice. Přijela s Carlislem.

„Lásko,“ zavolal na mě Jasper a podával mi malý černý aparát.

„Díky,“ zavrněla jsem a lípla mu pusu na tvář. Nadatlovala jsem Davidovo číslo a zmáčkla volat.

„Nerozčiluj mě, telefon není můj,“ vyhrkla jsem na něj hned, jak to zvedl.

„Taky tě zdravím, Camellie,“ vytkl mi absenci pozdravu.

„Hele, skupina šla do pá, nevolala bych tě, ale měli tam sedmnáctiletého pokousaného kluka,“ oznámila jsem mu novinku a čekala.

„Další Soctu? No, proč ne, místa je tady dost. Budu tam zítra, platí?“ ozvalo se z telefonu. Odsouhlasila jsem to, zavěsila a telefon podala zpátky Jasperovi.

„On přežil?“ zeptal se nevěřícně Damien a ukazoval na mobil. Nekomentovala jsem to.

Carlisle odjel za pár hodin. Emmetta doslova odtáhl s sebou. Alice s Damienem se zavřeli do pokoje. Zůstala jsem dole u Tobiase spolu s Jasperem.

„Myslíš, že ho tu můžeme nechat?“ zašeptal mi do ucha po hodince mlčení ve tmě.

„Bude spát, takže jo,“ souhlasila jsem a odběhla nahoru do koupelny. Smyla jsem ze sebe prach i krev, vyčistila si zuby a vykartáčovala vlasy. Jazz už ležel v mé posteli. Byl doma. Měl čisté oblečení a mokré vlasy.

„Mohl ses vysprchovat tady,“ šeptla jsem mu, když jsem ležela stulená v jeho náručí.

„Já vím, ale ty bys mezitím usla,“ oznámil mi s úsměvem.

„Obávám se, že ne. Nějak jsem si na tebe zvykla,“ odvětila jsem mu.

„Sladké sny, lásko,“ popřál mi ještě. Usnula jsem téměř okamžitě

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

10)  agness (02.01.2015 19:07)

Ambři, spokojená? Kam, super, seš dobrá pisatelka, lepší než já, ale pst, jo?;)

DjKasicka

9)  DjKasicka (04.06.2011 19:43)

teda,teda, krásně se nám to tam vyvíjí!:-) Skvělé počteníčko!

Linfe

8)  Linfe (20.08.2010 14:48)

Parádička, parádička....:-)

Alicejazz

7)  Alicejazz (30.07.2010 10:56)

nááádhera!! Všechny tvoje kapči byly super!! Jsem na nich závislá!!! A jsem ráda, že má další jizvu, já mám jizvy ráda

Abera

6)  Abera (29.07.2010 10:52)

Krásný

ambra

5)  ambra (28.07.2010 22:28)

Kami, já se budu opakovat, ale vážně je to skvělé počteníčko, baví mě každičké písmenko! Nemám moc ráda nějaké velké bojovky, ale když jsi ji udělala tak šikovnou a odolnou, tak to snáším velmi dobře.
A Jasper!!! No, raději nebudu moc rozebírat, co mi to jejich vzájemné lehké okusování způsobuje

Michangela

4)  Michangela (28.07.2010 21:59)

Ještě že to berou tak sportovně!

sfinga

3)  sfinga (28.07.2010 21:10)

Jasně - diamantovej bič na něj. A na zadek, ať si na něj nesedne

Kamikadze

2)  Kamikadze (28.07.2010 20:53)

sfin, diamantovým by ho to nejspíš bolelo

sfinga

1)  sfinga (28.07.2010 20:27)

Ten Emmett je trdlo, nojo mužskej testosteron, přece nesnese, aby ségra byla před ním. Já bych ho tky s chutí práskla stříbrným bičem, kdybych věděla, že ho to bude bolet.
Cam je skvělá a Jazze ji přeju. milej chlap.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek