Sekce

Galerie

/gallery/meine perex.jpg

Modrooký ďábel a mečem? To já určitě nejsem...

Zdál se mi krásný sen. Seděla jsem na Damienově vlkodlačím hřbetě a uháněli jsme lesem.

„Alice, máš foťák?“ No počkat, tohle do mého snu přece nepatří! Po chvilce se ozval zvuk, ve kterém jsem bezpečně identifikovala spoušť foťáku. Donutila jsem se rozlepit oči a zamžourala před sebe. Stál tam rozesmátý Jasper a Alice, držící v ruce digitál.

„Tu fotku si rezervuju, pošlu ji Davidovi,“ zamumlala jsem rozespale a zívla si.

„Kdo je David?“ ozval se zvonivý hlásek Alice. Než jsem stihla něco odpovědět, žuchla jsem na zem. Damien se přeměnil zpět na člověka a zmizel z pod mých zad. To, že jsem si málem vyrazila dech, ho absolutně netankovalo. Místo toho odpověděl na Alicinu otázku.

„David je náš šéf. Má Cam dost v oblibě, sám ji přeměnil.“ Narovnal se v zádech a pořádně si protáhl ztuhlé svaly.

„To odvoláš!“ zavrčela jsem vztekle, přeměnila se do bojovky a za pasem nahmatala stříbrnou dýku. Nosím ji všude s sebou. Jeden nikdy neví, kdy se bude hodit.

„Neodvolám,“ řekl Damien a potěšeně se usmál. Tohle znamenalo rvačku a on se rve rád. Jazz s Alice ustupovali ke dveřím s obavou v očích. Damienovo vrčení bylo sice hravé, ale to moje ne. Vzteklá lvice by se běžela schovat. Dřív než si Dami stihl cokoli uvědomit, ležel na zádech a na krku měl přitisknutou dýku.

„Odvolej to!“ zavrčela jsem znovu a přitlačila ostří. Na kůži se vytvořila malá ranka, krev začala při styku se stříbrem pěnit.

„Fajn, odvolávám, ale sundej to stříbro z mýho krku,“ vzdal se téměř okamžitě a nervózně se ošil. Jo, stříbro je svině. Slezla jsem z jeho hrudi a pomohla mu na nohy.

„Co to bylo?“ vyhrkla nevěřícně Alice a já se bála chvíle, kdy budu muset sbírat její rozkutálené oči po naší podlaze.

„Nic, normálně jsme se kočkovali, Cam totiž nesnáší jakoukoli zmínku o její oblíbenosti u Davida.“ Znovu jsem zavrčela, až Damien zmlknul a zvedl ruce v obranném gestu.

„Co vy tu vlastně tak brzo?“ převedla jsem řeč jinam a udělala ze sebe člověka.

„Brzo?“ vyjekla Alice a teatrálně si poklepala na čelo. „Je půl osmé ráno!“ začala vyšilovat, div nepobíhala po domě

„Dyť říkám brzo, jsem mohla ještě pár hodin spát. A takovej krásnej sen to byl,“ zalitovala jsem hraně a znovu si zívla.

„Holka, ty se mi snad zdáš, za půl hodiny přivezou nábytek,“ zabědovala, až se Jasper rozesmál.

„Nezdám, upíři nespí. A kdyby jo, věř, že pěknej sen by to nebyl,“ ujistila jsem ji a vydala se do garáže.

„Tohle je u ní normální?“ zeptal se ještě stále rozesmátý Jasper, co mu Damien odpověděl, už k mým uším nedolehlo.

„Tak, kampak Alice zahrabala ty brusle,“ řekla jsem si pro sebe při objevení přijatelného svetru. Půl hodiny než přivezou nábytek, hodinu než to vyloží lidskou rychlostí. Perfektní možnost otestovat jezero. Najednou se vedle mě objevila Alice s bruslemi v rukou.

„Na,“ hodila po mě ty moje. Obě jsme zamířily na jezero. Pomalu jsem se rozbruslila. Nepotřebuju zítra cítit všechny svaly. Když jste míšenec, má lidská podoba jednu nevýhodu. Všechna lidská omezení.  Musíte jíst, pít a to se někde zákonitě projevuje. To by mi ani nevadilo. Ale to, že nám hrozí nemoci, úrazy a podobně, už je na pytel. Namožení svalů jakbysmet. O tom jestli můžeme mít děti, se vedou rozsáhlé debaty. Já myslím, že ne. Jak taky, když nemáme červené dny. Teda myslím, ještě jsem nepoznala žádnou míšenku, která by zrovna tohle testovala. Já se na to taky nechystám.

Po řádném rozbruslení jsem otestovala základní prvky, otočky a jízdu pozpátku. Půl hodina v trapu. Přešla jsem tedy na těžší kalibr. Výskoky, poskoky, otočky ve vzduchu a došla až k trojitému axelu. Taky lutzu, toeloopu a nechyběl ani salchow. Na břehu se ozval potlesk. No počkat, zrada, kdo těm dvěma řekl, kde jsem? Alice stála na ledě kousek ode mě a zírala na stejné místo jako já. Aha, takže ona to nebyla.

„DAMIENE!“ zařvala jsem až dotyčný poskočil.

„Já tě neprásk, Jasper tě viděl z okna,“ ozval se, když mu došlo, na co narážím. Můj zrak pomalu ztrácel rudé zamlžení. Místo toho přešla tahle barva do obličeje. Bože. Bezmála osmdesát let jsem se nečervenala, proč teď?

„Nemusíš se stydět. Bylo to dost dobrý, na člověka,“ oznámil mi Jazz svůj názor. Já ti dám člověka! Pomalu jsem k němu přibruslila a shýbla se pro svetr v závěji. Než si cokoli uvědomil, přistála mu na hrudi hrouda sněhu. Chtěla jsem poodjet dál, ale nějak jsem to nestihla. Jo, boží mlýny melou. Trochu rychle, na můj vkus. Skončila jsem v závěji sněhu, uvězněná ledovým tělem. Jeho majitel mě lechtal

„Nech... toho... nebo se... něco stane!“ vyrážela jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. Po tomhle oznámení mě pustil.

„Nábytek je v domě, pojď nám říct kam, co chceš,“ šeptnul mi do ucha, když mi pomáhal na nohy. Rychle jsem vyzula brusle, natáhla si boty a upalovala do domu.

„Tak jo, kluci a dámo, tyhle všechny černo-zlatý skříňky k Damienovi, taky tahle postel a tenhle noťas, plus tamten stůl,“ začala jsem organizovat kam co. Jenom dozněly moje poslední slova, Damiena nebylo. Spolu s ním zmizela postel a postupně všechen jeho nábytek. Alice se vrhla na zařizování šaten. Vedle mě zůstal jen Jasper.

„Co mám dělat já?“ zeptal se a rozhlídl se po dalších kusech nábytku.

„Ehm, no, jestli si víš rady s tímhle typem telky, kina a playstationu, tak to můžeš zapojit,“ navrhla jsem a ukázala na změť kabelů a televizi.

„Ty jo, ty máš i Wii? Jinak, kam to chceš?“ položil otázku, když tím klubkem prohrabal. Já kupovala i Wii? Proč o tom nevím.

„Dobrá otázka,“ poznamenala jsem a otočila se.

„Hm, takže naproti oknu ne, co třeba... jo, tady, sedačka se sem vleze a skříňku na filmy, hry, playák a wiičko, dáme pod televizi,“ organizovala jsem obývací pokoj. Pak už jsme jen rozmisťovali, a následně přemisťovali, jednotlivý nábytek. Po hodince byla kompletní i kuchyně. S tou už nám pomáhal i Damien. Zbývala poslední místnost.

„Díky za pomoc, oběma, svůj pokoj už udělám sama,“ odmítla jsem jejich pomoc, ještě dřív než ji stihl některý z nich nabídnout.

„Fajn, jen, Esmé vás oba zve na oběd, strašně ráda vaří, no a Carlisle má pár otázek ohledně vašeho druhu,“ přetlumočil nám Jasper Esméino pozvání.

„Dobře, ještě s Cam skáknem koupit auto a motorky, pak pojedem rovnou k vám domů,“ vyřešil Damien nedostatek aut a úplnou absenci motorek v naší garáži, spolu s návštěvou upíří rodinky.

„Ty víš, kde bydlíme?“ ozvala se zvídavě Alice, a když ji odpověděl: „Po čuchu to najdu.“ Svalila se smíchy do sedačky. Na mě zbyl poslední úkol. Zařídit si svůj pokoj. Vynesla jsem všechen svůj nábytek nahoru, sedla si doprostřed místnosti a uvažovala. Koberec byl roztažený hned, jak ho dovezli.

Když bylo hotovo, zapojeno, teda krom internetu, ten bude zítra, oblíkla jsem si černé úzké džíny, bílý top bez rukávu s rolákovým límcem, vypasovanou černou zimní bundičku a obula si vysoké černé kozačky na jehle, vzala jsem batoh a narvala do něj motorkářskou kombinézu, sešla jsem dolů za Damim.

„Ty chceš jet na motorce s jehlovým podpatkem a v tomhle oblečení? Ne že by ti to neslušelo, ale není to trochu o hubu?“ zeptal se, když důkladně prolustroval moje oblečení.

„A co myslíš, že je v tom batohu, trdlo?“ poklepala jsem si na čelo.

„Chybí mi jen boty, ale ty seženu tam,“ dodala jsem a vyrazila ven.

„Hele, berem auto, dvě motorky a já mám v plánu poohlídout se po nějaké hezké čtyřkolce. Nebude lepší nechat ty věci dovézt sem? Když pojedem před nima, můžem je rovnou navigovat,“ navrhla jsem Damienovi, když jsme vešli do lesa.

„Jo, to by šlo, ke Cullenům můžem jet pak,“ řekl, přeměnili jsme se do bojové podoby a rozběhli jsme se lesem směrem k městu. Po necelých dvou minutách jsme oba, jako lidi, vystoupili z lesa. Přešli jsme polovinu města a v centru zamířili do jediného autosalonu tady ve městě. Damien si vybral Hyundai Santa Fe a Kawasaki Ninja zx-14, já si vzala stejnou motorku plus jednu čtyřkolku od Hondy. Oboje černý, krásky. Taky jsem si koupila černou helmu a motorkářské boty ve stejné barvě, budu ladit, i s kombinézou. Zaplatili jsme a čekali, až najdou řidiče pro Hyundai a čtyřkolky. Damien si nakonec taky jednu vzal. BMW. Řidiči byli na místě, tak jsme vyrazili. Výjimečně podle předpisů.

Všechny stroje zaparkovaný, a Damien si zašel do domu pro kombinézu. Já si přes oblečení natáhla tu svou. Bundička zůstala v garáži. V upírské podobě mi zima nebude.

„Teda Damiene, nebýt tvoje skoroségra, tak nevím, nevím,“ hvízdla jsem uznale. Vypadal vážně skvěle.

„Alice vypadnou oči,“ poškádlila jsem ho a nasedla na motorku.

„Hele, nekecej a jedem, kdo tam bude poslední, celý měsíc uklízí,“ vyhlásil závod a nakopl svůj stroj. Smotala jsem vlasy pod helmu a nastartovala.

„Start je na hlavní,“ zařvala jsem, aby mě slyšel přes řev motorů a vyjela. Na cestě jsem na něj počkala. Za námi bylo auto. Posloužilo jako startovní výstřel. Vyjeli jsme zároveň. Jestli mají Cullenovi stejnou příjezdovku jako my, budu tam muset být první. A kruci, semafor. Damien kapánek přidal a stihl to. Já ne. Musela jsem zůstat stát. Vyhrál. Blikla zelená, tak jsem se rozjela. Vytáhla jsem nahoru hledí helmy a zavětřila. Vydala jsem se po nejsilnější pachové stopě. Vedla neomylně ven z města. U jedné odbočky čekal Jasper. Zabrzdila jsem před ním smykem a rychle se přeměnila do lidské podoby. Sundala jsem helmu a uvolnila vlasy. Krásny pocit.

„Damien je už vevnitř, šel jsem ti naproti, prý budeš měsíc uklízet,“ zeptal se.

„Jo, Damien vyhrál závod. Pitomej semafor,“ broukla jsem mrzutě a nastartovala.

„Jedeš se mnou?“ zeptala jsem se ho. Počkala jsem, až nasedne a rozjela se po příjezdovce. Byla nad očekávání příjemně široká, vyasfaltovaná a prohrnutá. Trochu delší než naše, ale když má vaše motorka maximální rychlost 350 km v hodině, tak vám to ani nepřijde. Za chvilku jsem brzdila před jejich domem.

„S motorkou zajeď támhle do garáže,“ navigoval mě Jazz do samostatné budovy. No, někdo si místo garáže překope přízemí, jiní si zase staví letecký hangár. Damien už tam stál s Alice. Měl rozepnutou kombinézu a uvázanou kolem pasu. Zima ho evidentně netrápila. Ale byla jsem na něj pyšná. Takhle hezký brácha se jen tak nevidí. Sundala jsem si kombinézu a z batohu vytáhla kozačky.

„Co jsem ti říkala o té černé barvě?“ vystartovala na mě Alice. Vyplázla jsem na ni jazyk a vyběhla ven. Damien, Alice a Jasper mi byli v patách. Proboha, co je to za puch! Nakrčila jsem nos a instinktivně zavrčela. Radši jsem přestala dýchat. Pak jsem si všimla rodiny nastoupené před domem.

„Jak je vidět, nesmrdíš jen nám, Jaku,“ zasmála se zvonivě Alice a ten indián v jejich řadě protočil oči.

„Další upírská pakáž, neboj, ty mě taky zrovna nevoníš,“ ozval se dotyčný jízlivě. Já mu dám pakáž, já mu dám upírskou, pacholkovi jednomu. Přeměnila jsem se do bojové podoby a výhružně zavrčela. Vedle mě se ozvalo lup. A, Socturnian. Ozval se dvojitý zvuk motorové pily. Jake hlasitě polkl a ustoupil o krok dozadu. Esmé znervozněla a Carlisle vypadal jako dítě s novou hračkou. Edward s Bellou začali vrčet a Nessie schovávali za sebe. Jen Alice a Jasper se rozesmáli. Ostatní se na ně podívali jako na blázny. To ty dva rozesmálo ještě víc. Vrčení vedle mě přešlo v kašlavý štěkot. No jistě, vlčí smích. Dami lupnul zpátky a já přešla do lidské podoby. Ještěže vlkodlakům se oblečení při přeměně jakoby ztratí, díky tomu přežije.

„To bychom měli k té upírské pakáži,“ zavrčela jsem hravě. Ostatní se rozesmáli a vešli do domu. My hned za nimi.

Vrazila jsem do stojícího Damiena a udiveně se na něj podívala. Periferním viděním jsem zavadila o pokoj. Ztuhla jsem taky.

„Cam, až budeš zase zařizovat nějakej dům, tak prosím takhle nějak, ju?“ poznamenal Damien okouzleně a dál pozoroval místnost.

„Ehm, myslím, že budem přestavovat,“ vydechla jsem po chvilce a dál se kochala tou krásou. Celý pokoj byl sladěný do bílé barvy s kombinací s tmavě hnědou. Kousek od krbu byla na zdi připevněna plazma gigantických rozměrů, naproti bílá sedačka. Obrovské domácí kino mělo reproduktory rozmístěné po celém pokoji a všemu tomu vévodilo černé koncertní křídlo na vyvýšeném podiu.

„Proč, u vás to vypadá taky krásně, Alice mi ukazovala fotky,“ ozvala se Esmé, Alice s Jasperem souhlasně přikyvovali.

„Kam se na tohle hrabem,“ broukla jsem na odpor, ale pokračovat mi nebylo dovoleno.

„Děkuju za pochvalu, ale vážně, tvůj vkus je opravdu vytříbený a máš na tohle cit,“ prohlásila Esmé ještě a přestala cokoli namítat. Co si budu namlouvat, pochvala mě hřála. Odvedli nás do jídelny. Sesedli jsme si kolem stolu, ale jídlo jsme dostali jen já, Damien, Nessie a Jacob, pravda, ten dostal porci pro čtyři lidi.

„Nejseš ty ve vývinu, štěně?“ zeptala jsem se nevinně a čekala.

„Co? Ne, nejsem, proč?“ zeptal se zmateně.

„No, že toho, s prominutím, sežereš jak za deset malejch,“ vysvětlila jsem a Jakova odpověď zanikla v hlasitém řehotu. Po zbytek oběda po mě vlčátko házelo nenávistné pohledy. Jo hochu, neměls provokovat, řekla jsem si v duchu.

„Esmé, bylo to výborný, obzvlášť když to nemůžete ani ochutnat, dokonce lepší než jídla, co nám vařili v Sídle, že jo, Dami,“ začala jsem vychvalovat Esméino jídlo do nebe a štafetu hodila Damienovi. Chudák jen kýval hlavou a snažil se polknout.

„Co je to Sídlo?“ zeptal se Carlisle. A je to tady. Odstrčila jsem talíř a opřela se o stůl.

„Jak to vysvětlit, řekli vám ti dva, proč jsme tady?“ obrátila jsem se s otázkou na Carlislea. Celkem mě překvapilo záporné zavrtění hlavou.

„Ne, neříkali a prosím, tykej mi,“ navrhl ještě. Esmé se okamžitě přidala.

„Mě radši vykej,“ ozval se Jake a vysloužil si pohlavek od Nessie.

„Hele, oproti mně seš ještě dítě, tak laskavě pomlč, štěně,“ uzemnila jsem ho a víc neceknul.

„Fajn, Sídlo je základna Organizace. Píše se o ní v legendách, četl si o ní?“ zeptala jsem se znovu Carlisla, kývl na souhlas.

„Je to organizace lovící děti měsíce a upíry,“ vysvětlil ostatním a Edward vylítl.

„Tak proto tady jste? Chcete nás zabít?“ začal vrčet a snažil se chránit Bellu a Nessie.

„Klidni se, rupne ti žilka,“ řekla jsem nevzrušeně a pokračovala.

„Asi 300 mil odtud, v lesích na sever, se vyskytl menší problém s vlkodlaky a ano, zabíjíme i upíry, ale jen ty rudooký zmetky. O vegetariánech se holt v legendách nepíše. Víme o vás, ale jsme nejspíš první, kdo nějaké zná. Je vás poskrovnu. Navíc, kdybych chtěla zabít někoho z tvé rodiny, už by tady nebyl,“ vysvětlila jsem ostatním, jen konec patřil Edwardovi. Pochopil to.

„Přes rodinu by ses nikdy nedostala, Jasper by tě okamžitě porazil,“ syknul ke mně, až se Jasper rozesmál.

„Nic proti, brácha, ale než se s ní dostat do křížku, bych radši zdrhal, ale asi ne moc daleko, co?“ mrknul směrem ke mně.

„Noctu jsou rychlejší a silnější než jakýkoli upír nebo vlkodlak, i ty jsi oproti nám slabší, Jaku. Obzvlášť pokud má Noctu její výcvik,“ ozval se Damien a dál si párátkem šťáral mezi zuby.

„Její výcvik?“ zeptala se zvědavě Nessie.

„David o ní s radostí mluví jako o svém vraždícím stroji, pravdou je, že lepšího zabijáka v Organizaci nenajdeš, nejspíš ani na světě. Carlisle, máš tady někde ty legendy?“ začal zase Damien a já převrátila oči v sloup. Už zase. Carlisle byl v mžiku zpátky a nesl pár hodně starých knih.

„Tady, vidíš?“ ukázal Dami na jeden odstavec.

„Modrooký ďábel s mečem?“ přečetl kousek Edward. Nervózně jsem se ošila. Evidentně zas tak staré nejsou.

„Ne,“ vydechl Jasper a nevěřícně se na mě podíval, „ty meče u tebe doma…“ dodal po chvilce a všichni včetně Jaka a Nessie přestali dýchat.

„Zabili mi rodiče,“ řekla jsem, odlepila se od země a přešla k oknu. Po tváři mi tekla slza.

„Bylo mi patnáct, když zmizel můj starší bráška. Roztrhal ho medvěd. O dva roky později napadla skupina vlkodlaků náš dům. Viděla jsem, jak zabili mámu a tátu. Chtěli dostat i mě, ale najednou se tam objevil David. Šel po té skupině už delší dobu. Dostal mě z jejich spárů a v Sídle mě přeměnil. Slíbil mi pomstu. Tak jsem se učila a trénovala jsem, jak je zabít. Hlavně trénovala. Normální výcvik trvá minimálně pět let. Já byla schopná pracovat za jeden rok. Ta skupina byla první, kterou jsem zabila,“ řekla jsem jim svůj příběh a skončila v objetí Esmé.

„To je mi líto, holčičko,“ vzlykala mi do ucha a drtila přitom moje kosti.

„Eh, Esmé, nemůžu dýchat,“ řekla jsem jí z posledních zásob kyslíku v plicích. Sevření v mžiku povolilo a já se zhluboka nadechla.

„Jaký byl rok, když tě přeměnili?“ zeptala se Alice. Začala jsem uvažovat.

„1935 zmizel Emmett, bráška, takže 1937, je mi navěky sedmnáct,“ řekla jsem po chvilce ticha a setřela posledních pár slz. Edwardovi a Nessie se v obličeji blýskl úsměv. Nechápu.

„Edwardovi taky,“ zamluvila to rychle Alice. Až podezřele rychle.

„Co ještě nám můžete říct, o vašem druhu?“ pokračoval Carlisle v rozhovoru.

„Vzhledem k barvě vašich očí, téměř vše. Krom toho jak nás zabít. Ne, že bych vám nevěřila, ale znáte Ara, on toho taky ví dost, ale jen to, co potřebuje,“ konstatoval Damien, až se Carlisleovi zasekl dech mezi rty.

„Občas pro ně pracujem,“ řekla jsem teď už normálním hlasem.

„Rozdíl mezi Noctu a Soctu znáte, ostatně, už jste ho viděli. Naší kůží pronikne jen stříbro, diamant a zuby. Vaše i naše. Pokud teda zrovna nejsme v lidské podobě. To naší kůži pronikne to samé, co lidskou. Nic z toho nás však nezabije, jen stříbro je drobátko nepříjemné. A dokud je v ráně, nezahojí se to,“ začala jsem.

„Jak rychle se vám hojí zranění?“ zeptal se Carlisle zapáleně.

„Dami, máš?“ houkla jsem na brášku. Hodil mi stříbrnou dýku.

„Pro strejčka Příhodu,“ vysvětlil Edwardovi.

„Nevím, jak jste na tom s odolností, ale moje krev vám nejspíš bude hodně vonět, takže, prosila bych nedýchat,“ oznámila jsem jim. Nedýchal jen Jasper. Slabý článek? Řízla jsem se. Zatnula jsem zuby, stříbro je vážně nepříjemné. Okamžitě jsem dýku vytáhla z ranky a povolila ruku. Vytekla jen kapka. Téměř okamžitě se to totiž uzavřelo.

„Fascinující,“ prohlásil Carlisle. Slízla jsem z ruky krev a kývla na Jaspera. Zkusmo se nadechl a usmál se.

„Cam, můžu mít otázku?“ poprvé za celý den se ozvala Bella. Kývla jsem, proč ne.

„Kolik si jich zabila?“

„Nevím, nepočítala jsem je, ale David říkal něco o šesti stech vlkodlacích a polovině upírů. Zdá se to hodně, ale vlkodlaci se zdržují ve smečkách minimálně třicetičlenných, upíři sice jen po dvou, ale Volturiovi nás s oblibou posílají na jih, pořád si tam tvoří novorozené,“ odpověděla jsem. Při posledních slovech se nervózně ošil Jasper. No jo, novorození, pěkná verbež, obzvlášť když je jich pohromadě trochu víc.

„Počkej, chceš mi říct, že ty, takový tintítko zabilo tolik potvor?“ ozval se Jacob posměšně. Ohrnula jsem horní ret a zavrčela.

„Někdo musí mít normální výšku, nemůže být každý žirafa jako ty,“ odsekla jsem mu napruženě. Trefil se do černého. Kolikrát já nadávala na svých 155 centimetrů. I Alice byla vyšší.

„Až přijede Emmett, slíbili nám ukázat, jak bojují,“ uklidnil ho Jasper.

Bylo deset večer, když jsme se s Cullenovými loučili. Carlisle nás celé odpoledne nepustil ze svých spárů. Vytáhl z nás i to o diamantech a upíří kůži. Moc se jim to nelíbilo. Ani jednomu. Trochu mě zarazila věta, kterou Esmé pronesla, když si myslela, že ji neslyšíme:

„Bude to nádhera, až se ti dva setkají.“ Sakra, proč mám pořád pocit, že ví víc, než já s Damienem.

Po příjezdu domů, nás čekalo překvapení. Nákladní auto. Řidič vypadal otráveně, ale větší obnos peněz to spravil. Vyložil všechny dřevěné bedny, pár kufrů, předal mi dopis, co měl v autě a odfrčel. Odnesli jsme je do domu a otevřeli. Zbraně. Spousta zbraní. V kufrech byla tenká, lehká brnění. Kvůli stříbru. V jednom, speciálně upraveném, byly protijedy. Ano, protijedy. Noctu jsou alergičtí na jed vlkodlaka, stejně jako Soctu na jed upíra. To je jediná věc, která nás dokáže zabít.

Otevřela jsem dopis. „Zavolej mi, D.“ No jasně, David. Nezavolala jsem. Komu by se taky chtělo volat kamsi do Norska ve tři ráno, kdy jsme skončili s vybalováním. Byla jsem zralá tak akorát na sprchu a postel. Usnula jsem někdy mezi odrazem od země a dopadem do peřin.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

5)  DjKasicka (03.06.2011 17:05)

Musím souhlasit, také se těším na setkání a opravdu kapitolka od kapitolky lepší a lepší, opravdu parádní :-)

Linfe

4)  Linfe (20.08.2010 14:09)

Paráda paráda. Moc se mi to líbí. Jsem jako Esmé taky se moc těším na to setkání :-)

ambra

3)  ambra (20.07.2010 09:28)

Kami, Ty jsi prostě vypravěčka s velkým "V"!!! Je to tak živé, svěží, strhující! Cam je fantastická! Líbí se mi, že netlačíš na pilu s Jazzem a s Emmettem jak to hezky natahuješ!
Dokonce se zatím dobře orientuju i v roztřídění a vlastnostech všech těch nových "potvůrek".
Moc hezké!

Michangela

2)  Michangela (15.07.2010 20:30)

sfinga

1)  sfinga (15.07.2010 19:47)

Teda, téda, téda. Tohle je díl od dílu lepší. Máš to fakt vymakaný.
Hlavně toho modrookýho ďábla s mečem v Carlisleově knize.
A to její bruslení na rybníku - nesleduješ náhodou krasobruslení? Máš slušnou znalost skoků. ;)
A co mě asi nejvíc dostalo, byla ta perfektní stíračka vlčátka Jacoba.
Nemůžu se už dočkat setkání Cam s Emmettem.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still