Sekce

Galerie

/gallery/meine perex.jpg

Varování

Na Esmé jsme zůstali další dva měsíce. Pak přišly první problémy. Zvracela jsem i lidskou krev a na ostrově nic jiného nebylo. Poprvé se mi to podařilo utajit. Jasper byl na lovu, ale když mě podruhé chytil přímo při činu, zavolal na letiště a zarezervoval nám místa. Nepomohlo ani přemlouvání. A tak jsme odletěli zpátky na Aljašku. Ale s naším problémem si nikdo nevěděl rady. Byla jsem den ode dne slabší. A Jasper si to dával za vinu. Zase. Utíkal pryč z domu. Skoro vůbec jsem ho neviděla. Byla jsem z toho zoufalá, ale Edward mi vysvětlil, proč tohle dělá. Jazz si tohle všechno vyčítal a věděl, že bych mu to vymluvila. Takže se mi vyhýbal. A nejen mě. Všem, aby se mohl sám utápět ve svém pocitu viny.

Probrečela celou noc. Strašně moc mi chyběl. Nebyl doma už čtyři dny, když jsem se rozhodla. Zrovna jsem byla po své denní dávce nitrožilní výživy, která byla všechno, jenom ne výživná. Udržovala mě v přijatelném stavu, ale věděli jsme, že budeme muset přijít na něco jiného.

Vyšla jsem z domu se záminkou, že jdu na chvilku na čerstvý vzduch. Emmův doprovod jsem odmítla. I on to nesl těžce. Jeho znovu nalezená sestřička se mu ztrácela před očima.

Došla jsem až na konec zahrady a nasála vzduch kolem sebe. Děkovala jsem bohu za to, že mi Edward nemohl číst myšlenky, protože bych byla bleskově zpátky v domě. Takhle jsem vyrazila za Jasperovou pachovou stopou. Do porodu mi zbýval měsíc a i přesto jsem se v lese dokázala pohybovat tišeji než upír, ale on by mě stejně nezaregistroval. I když teď byla srdce našich dětí slyšet naprosto jasně.

Seděl uprostřed nějaké louky a vypadal strašně. Černé oči a temně fialové kruhy pod očima byly to nejmenší. To byla jen známka hladu, ale ten výraz jeho obličeje, to bylo něco příšerného. Takhle nějak jsem si představovala čisté zoufalství. Co nejrychleji jsem došla k němu a chytila ho za bradu. Donutila jsem ho, podívat se na mě. Chvilku mu trvalo, zaregistrovat, že se s ním vlastně něco děje. A když se tak stalo, jeho výraz nabyl nový rys. Nechápavost.

„Co tady děláš?“ zeptal se mě. Lekla jsem se zvuku jeho hlasu. Spíš šeptal, než mluvil a vůbec to neznělo, jako můj Jasper.

„Přišla jsem si pro svého manžela,“ odpověděla jsem mu a sedla si do trávy před něj.

„A neodejdu, dokud on nepůjde se mnou,“ dodala jsem umanutě. Na tváři se mi usadil neústupný výraz. Vrátil se zpět ke své apatii.

„Zatraceně Jaspere! Máš tady ženu, která čeká tvoje děti! Tak se podle toho začni chovat!“ vybuchla jsem. Konečně vypadal, že se trochu probral.

„Potřebuju tě mít u sebe,“ dodala jsem střízlivěji. On si mě jen přitáhl blíž a zabořil mi nos do vlasů. A domů jsme se vrátili spolu.

„Carlisle, něco mě napadlo,“ vpadla jsem jmenovanému o dva dny později do pracovny. Zrovna listoval nějakou knihou.

„Co když mají děti po mě víc, než jen jednu schopnost? Co třeba lhostejnost vůči lidské krvi, možná proto ji v sobě nedokážu udržet,“ vysypala jsem mu to, nad čím jsem dumala už delší dobu. Modlila jsem se, aby byla moje teorie správná.

„Proč mě to nenapadlo?“ zamyslel se Carlisle a vystřelil z pracovny. Než jsem stihla sejít ze schodů, byl pryč.

„Co se stalo? Sebral termosku a utekl ven,“ zeptala se mě Esmé. Dokonce ani Edward neměl tušení, o co šlo. Neslyšeli nic z našeho rozhovoru, Esmé totiž nechala, po dlouhém rozhodování, každý pokoj odhlučnit. Prý, aby měl každý soukromí.

„Mumlal něco o tom, že je idiot, když ho to nenapadlo dřív. A v hlavě měl to samé,“ řekl nám Edward všem. Tak jsem jim přetlumočila náš rozhovor. Jasper se překvapeně nadechl.

„Taky mě to mohlo napadnout,“ zamumlal a sedl si vedle mě. To já si lehla, abych ulevila nohám, a hlavu nechala u Jaspera v klíně. Po dlouhé době mě vískal ve vlasech.

Moje teorie slavila úspěch. Hned jak se Carlisle vrátil, zabavila jsem mu termosku a začichala. Na tváři se mi rozlil blažený výraz. Vonělo to krásně. A chutnalo ještě líp. Konečně jsme našli něco, co mé tělo sneslo.

O dva týdny později se stalo to, co nikdo nečekal. Aspoň ne takhle brzo. Začala jsem rodit. Jenže nastala menší komplikace. Ne, nezlomili mi páteř, ale nějak to nešlo, tak jak to mělo jít. V původním plánu byl normální porod, ale děti nebyly ve správné poloze a mě čekal císařský řez.

„Jestli nebudeš ležet klidně, nemůžu ti dát epidurál,“ houkl na mě Carlisle, zatímco se mě snažil udržet v klidu. Já opravdu chtěla ležet klidně na boku, ale jedno z dětí v tu chvíli koplo. Poprvé za celé těhotenství mi zlomili kost. Žebro. Prohnula jsem se v zádech a Carlisle vzdal své snažení.

A druhé žebro. Tvář se mi zkřivila bolestí a Jasperovu ruku jsem držela křečovitě.

„Lásko, promiň mi to,“ zašeptal Jazz zoufale.

„Ještě chvilku vydrž!“ křikl na mě Carlisle. Cítila jsem, jak opatrně vytahoval jehlu z mých zad. Povedlo se. Za chvíli šlo do pá další žebro, už jsem slyšela jenom křupnutí. Najednou ke mně dolehl pach krve. Mojí krve. Pak už to šlo ráz na ráz. Něco však bylo špatně. Tušila jsem to.

Nejdřív přišla na svět holčička. A hned po ní kluk. Bella je osušila a předala Jasperovi. Ten obrázek mi vehnal slzy do očí. Klučina byl modrooký blonďáček po tátovi a holčička černovlasá po mě. I oči měla moje. Lidské.

„Nemůžu zastavit to krvácení!“ dostal mě Carlisleův hlas zpět do reality. Tak tohle bylo to, co jsem cítila.

„Jak... jak nemůžeš zastavit. Carlisle, dělej něco!“ začal Jasper zmatkovat a děti předal rychle Belle. Stejně už bylo pozdě. Cítila jsem ji přicházet. Pokojem se rozlehl Jasperův bolestný řev. To bylo to poslední, co jsem slyšela.

Otevřela jsem oči a ocitla se na prosluněné louce. Vedle mě stála osoba, kterou bych rozhodně nečekala.

„Davide?!“ vyjekla jsem a skočila mu kolem krku. Jen se rozesmál a objal mě.

„Taky tě rád vidím,“ zamumlal a přitiskl mě k sobě blíž. Postavila jsem se zpátky na zem a pořádně si ho prohlídla. Vypadal jinak, než jak jsem si ho pamatovala ze Sídla. Tak nějak šťastně.

„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se ho prozíravě. Nejdřív na mě koukal jako na zjevení a pak se rozesmál.

„Jmenuju se Helen,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se spadla mi čelist. Kam se na ni hrabala Rose. David k ní došel a jemně ji políbil.

„Cam, tohle je Helen. Moje druhá polovina. Zabili ji vlkodlaci,“ objasnil mi to David. Počkat, jestli ji zabili a jeho taky, proč jsem tady já? V tom mi hlavou proběhly vzpomínky. Jasper, porod, děti. David to na mě nejspíš poznal, protože mě zachytil ještě dřív, než jsem stihla dopadnou na zem.

„Proč?“ zeptala jsem se ho se slzami v očích.

„Neboj, zase je uvidíš. Ale musel jsem se s tebou setkat a jinak to nešlo,“ řekl mi konejšivě a objal mě. Loukou se rozléhal můj řev, smíšený s vrčením. Odtrhl mě od rodiny jen proto, aby mě mohl vidět.

„Camellie, tak to není. Chce tě varovat,“ promluvila zase Helen. Další čtenář myšlenek?

„Neříkej mi Camellie,“ prskla jsem na ni a otočila se zpátky k Davidovi. Vstoupila jsem mu do hlavy a čekala. Je fajn vědět, že mi i tady, ať to bylo kdekoli, zůstaly schopnosti.

„Něco se blíží. Nevím co, ale bude to velké a zlé. Hodně zlé,“ ozvalo se mi v hlavě.

„Mám na mysli naši Organizaci. Žene se na vás pohroma. Cullenovým se nic nestane, pokud je do toho nezatáhnete,“ pokračoval. Pak bylo ticho. Musela jsem si přebrat, co jsem se vlastně dozvěděla. Takže rodina je v bezpečí. Tedy, ta upíří a jen pokud se mi podaří udržet je od toho pryč. Zato Organizace je v ohrožení. A podle všeho ve velkém. A na mě, abych je varovala.

„Mimochodem, bylas překrásná nevěsta,“ promluvil David tentokrát nahlas. Tak nějak jsem nedokázala zaregistrovat, co vlastně říkal.

„Co...?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

„Říkám, že jsi byla překrásná nevěsta,“ pousmál se a pustil mě. Už jsem byla v klidu.

„Tys mě viděl?“ vykulila jsem na něj oči. Zase se rozesmál a pomohl mi na nohy.

„Přece jsem si nemohl nechat ujít tvou svatbu,“ řekl, jako by to byla samozřejmost.

„Aha,“ broukla jsem a zamyslela se. Tak to bychom měli.

„A vyřiď Edwardovi a ostatním, že ti se zatracení nedočkají. Všichni se jednou potkáme tady, ale to bude trvat ještě hodně dlouho,“ poznamenal a znovu mě objal.

„Málem bych zapomněl, mám pro tebe dárek, dostaneš ho, až se vrátíš tam, kam patříš,“ dodal. Cítila jsem na své kůži vítr. Jemný a teplý vánek, jako lidský dech.

„A co jsou moje děti, to náhodou nevíš?“ zeptala jsem se, ale už to nejspíš neslyšel. Obraz před očima se mi rozplynul a já zase neviděla nic. Zprudka jsem se nadechla a otevřela oči. Byla jsem ve své upíří podobě a zpátky v Carlislelově pracovně.

„Jsou po své mámě,“ ozval se mi v hlavě ještě Davidův hlas. Rozhlídla jsem se kolem sebe a uviděla Jaspera, jak na mě nevěřícně zírá. Usmála jsem se a natáhla ruku k jeho obličeji. Ani jsem se ho nestihla dotknout a už mě svíral v náručí. Ze rtů se mu vydraly vzlyky a tiskl mě k sobě tak pevně, až jsem nemohla dýchat. Nedýchala jsem. Během okamžiku se do pokoje vecpala celá rodina. Vypadali stejně, jako Jasper před chvílí. Esmé měla v náručí kluka a Rose holčičku.

„Jaspere, jsem v pořádku, už mě můžeš pustit,“ zašeptala jsem dotyčnému do ucha. Trochu sevření povolil a já se mu mohla podívat do očí. Tolik lásky najednou jsem v nich nikdy neviděla.

„Večer budu jenom tvoje,“ zašeptala jsem mu tak, aby to slyšel jen on a postavila se. Chytl mě za ruku a chtěl jít se mnou. Uvědomila jsem si, že v druhé dlani bylo něco, co tam být nemělo. Rozevřela jsem ji a uviděla dva řetízky z bíleho zlata. Na jednom byl přívěsek ve tvaru J a na druhém ve tvaru E. Pousmála jsem se a dlaň zase sevřela v pěst.

„Ještě nemají jména,“ poznamenala Esmé.

„Ale mají,“ řekla jsem a došla k nim. Jasper se na mě zvědavě podíval. Ta otázka mu z očí koukala, div nevypadla na podlahu.

„Jason Allan po tatínkovi a tetě,“ řekla jsem a došla k Esmé. Malému jsem připnula jeho řetízek a přesunula se k Rose.

„A Emma Rosalie po strejdovi a druhé tetě,“ dodala jsem a i Emmě připnula její řetízek.

„Kdes... odkud... kdo ti dal ty řetízky?“ vykoktal ze sebe Jasper.

„David vás všechny pozdavuje a vzkazuje, že se znovu potkáme. Tam, nahoře,“ pousmála jsem se na ně. Přede mnou stálo sousoší deseti soch. Včetně Jacoba a Damiena. Další socha mě držela za ruku. Zatímco se probírali ze své strnulosti, vzala jsem opatrně naše děti k sobě.

„Vypadají jako upíří děti,“ poznamenal smutně Carlisle, když jsme se přesunuli do obýváku. Vím, co by to znamenalo.

„Ale nejsou,“ odvětila jsem mu a podívala se na ně. Jakoby věděli, na co myslím a rázem jsem v rukou držela dva malé človíčky. Všichni zalapali po dechu.

„Jsou po své mámě,“ zopakovala jsem Davidova slova nahlas. Jasper došel k nám a vzal mi z rukou Emmu.

„Máš pravdu, ale v očích má sto čertů jako Emmett,“ usmál se. Schválně jsem ten pohled napodobila a podívala se na něj.

„Jsi si jistý?“ zeptala jsem se ho šibalsky a donutila ho nahlas polknout.

„Jasně, že si je jistý. Jak taky jinak, když se jmenuje po mě,“ ozval se hrdě Emm. Na tohle jsem neměla žádou odpověď. Tyhle čerty máme v očích oba.

„Ale po taťkovi jsou taky,“ poznamenala jsem, když jsem pocítila znatelný pocit hladu. A nepocházel ode mě.

„Co hledáš?“ zeptala se Esmé, po tom, co jsem se vrhla na kuchyňské skříňky.

„Sunar, nebo nějakou jinou kojeneckou výživu. A taky krev. Mají hlad,“ odpověděla jsem jí a dál prohrabávala skříňky. Dokud se mi před očima neobjevila bledá štíhlá ruka se Sunarem. Vděčně jsem se na ni podívala a jala se přípravy. Ani to mi nebylo dovoleno. Esmé mě od toho odehnala. Že prý se musím šetřit. Ach jo. Poslechla jsem a šla zpátky do obývaku za dětma a Jasperem. Vzala jsem do náručí Jasona nechala ho hrát si s mými vlasy. Jasper s Emmem se snažili zabavit Emmu. I když jim ještě nebyl ani den, rozhodně se nechovali jako normální děti.

„Co myslíš, jak rychle porostou?“ zeptala jsem se Carlislea, když jsem se později snažila nakrmit Emmu směsí sunaru a zvířecí krve, dokonce nám to i šlo. A Jasperovi s Jasonem taky.

„Myslím, že stejně rychle jako Nessie. Za den se vytáhli o skoro tři palce. Upřímně, čekal jsem, že porostou stejnou rychlostí, jako na začátku. Dospěli by ve dvanácti letech,“ zauvažoval nahlas a pošimral Emmu na tvářičce. Náš trojnásobný dědeček. Předala jsem mu Emmu i s lahvičkou a vzala si telefon. Musela jsem varovat Mathyase. Byl to dlouhý rozhovor. A dozvěděla jsem se, že za pár měsíců bude taky táta. Všichni ze Sídla jsou, díky mě, imunní vůči lidské krvi, takže jsem ho ještě upozornila na nutnou pozdější změnu jídelníčku a taky jsem nechala pozdravit ostatní.

„Jsou nádherní,“ poznamenal Jazz, když jsme stáli nad jejich postýlkami a sledovali, jak spí.

„No jo, povedli se nám,“ zazubila jsem se na něj a přitulila se k němu.

„Děkuju,“ zašeptal a přitiskl mě k sobě blíž. Vzpomněla jsem si na svůj slib. Zatlačila jsem ho směrem ke dveřím ložnice. Nechápavě se na mě podíval, ovšem, když jsem ho políbila, došlo mu, co mám na myslí. S potěšením jsem pozorovala, jak mu ztmavly oči a tichým zavrčením za námi dveře zavřel.

Ležela jsem stulená na Jasperově hrudi a jako už tolikrát mu do kůže vykreslovala kroužky. Občas jsem ho na hrudník líbla. Odpovědí mi bylo slastné zapředení.

„Myslel jsem, že jsem o tebe přišel,“ zašeptal Jazz potichu a pohladil mě po tváři. Vytáhla jsem se na jeho úroveň a lehce ho políbila.

„Byla jsem zesláblá. Kdybych rodila normálně v termínu, stihla bych nabrat dost sil, abych se přeměnila a zahojila sama, příště už to budeme vědět,“ utěšovala jsem ho, ale jeho reakce mě překvapila.

„Žádné příště nebude, nechci riskovat tvůj život,“ řekl tvrdě a přitiskl mě k sobě blíž. Nedýchala jsem, ale po tváři mi stekla slza.

„Ty pláčeš? Promiň, to jsem nechtěl,“ omlouval se Jazz.

„To nic,“ popotáhla jsem a stulila se k jeho boku. Za zavřenými víčky jsem se snažila udržet další slzy. Nevěděla jsem, co to se mnou bylo. Vedle v pokoji spaly dvě nejkrásnější děti na světě, a já tu bulela jako želva. Najednou se z vedlejšího pokoje ozval dětský pláč.

„Ten pocit nebyl můj,“ broukla jsem na Jaspera a v županu zmizela ve dveřích. Emma plakala ve své postýlce a nedočkavě ke mně natahovala malé ručičky. Vzala jsem ji do náruče a pláč utichl. Místo toho se mi v hlavě objevil její sen. Stála jsem, spolu s ostatními ze Sídla, proti smečce těch chlupatých potvor. Byl to víc než vyrovnaný boj, to co jsem viděla, dokud mi jeden z těch zmetků neskočil na záda. V tom jako když utne a v mé hlavě bylo prázdno. Tohle musela být věštecká vize. Emma totiž nikoho z Organizace neznala.

Držela jsem ji v náručí a broukala klidnou melodii, dokud znovu neusnula. Pak jsem ji opatrně uložila zpátky do postýlky. Jasper stál celou dobu mezi dveřmi a šťastně se na nás díval.

„Jen zlý sen,“ řekla jsem tiše, když jsem k němu došla. Objal mě kolem ramen a zavřel dveře.

„Miluju tě,“ pošeptal mi do ucha a stáhl mě zpátky do postele.


předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

10)  agness (02.01.2015 22:13)

Wow! Emma je věštkyně?!?

DjKasicka

9)  DjKasicka (23.10.2011 09:52)

Téda, taková vlna emocí, opět. Snad to dobře dopadne

Kamikadze

8)  Kamikadze (11.09.2010 23:56)

alicejazz, já ti vlastně ani nevím... ono to ještě není hotový

Alicejazz

7)  Alicejazz (11.09.2010 23:30)

řekni že bude Happyend. Mně úplně zatrnulo, jak jsi psala, že uviděla davida. brrrrr. krásná povídečka těším se na další

mima19974

6)  mima19974 (10.09.2010 22:24)

KRááásne!!!

Kamikadze

5)  Kamikadze (10.09.2010 15:34)

sfin, ambro, já jsem v tom nevinně, on totiž byl Jazz tak trošku naštvanej, za to co mu Cam provedla (viz v dalších dílech), že mi to takhle nadiktoval, takže já nic, já pisatel...

ambra

4)  ambra (10.09.2010 12:59)

Ty osobo jedna!!! Nejdřív zdeptaný Jasperek uprostřed lesa (chudáček malinkej hladovej ), pak ten hrozný porod (mám za sebou tři císaře - fuj!!!) na a nakonec věštecký a k tomu hrozný sen?!?!?! Setkání s Davidem a narození prcků to malinko vylepšuje, ale já se bojím!!!

Linfe

3)  Linfe (10.09.2010 12:22)

jaj to bylo nádherné.....trochu zvláštní setkání až ve mě hrklo, ale pěkné to bylo. díky

Abera

2)  Abera (10.09.2010 08:18)

sfinga

1)  sfinga (09.09.2010 21:58)

Co mi to děláš? Takhle mě vyděsit k smrti?
Už vím, jak se cítili mí čtenáři, když jsem jim naservírovala zdánlivou smrt Eli Blackové.
Díky bohu, že to Cam přežila. co by si bez ní Jazz a jejich děti počali?
A ten věštecký sen, brr. Máme se na co těšit, co?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek