Sekce

Galerie

/gallery/meine perex.jpg

Ti chlapi jsou prostě na zabití...

Chtěla jsem se hned po ránu přitulit k Jasperovi, ale nějak to nešlo. Nikdo se mnou v pokoji nebyl. Což bylo zajímavé, vzhledem k tomu, že včera dorazila Esmé a vyhnala Jaspera od vaření snídaně přímo za mnou. A on se ode mě skoro nikdy nehnul. Dokonce mi včera zakázal vstát z postele. Přestože Damien potvrdil, že se můžu trochu projít.

Využila jsem jeho nepřítomnosti a pořádně se protáhla. Kostičky zakřupaly od krku až po zadek. Tak se mi to líbí. Došla jsem ke dveřím a potichu je otevřela. Krám jeden starý, nezapomněl zavrzat. Ale nikdo nepřišel, což bylo divné.

Zespodu se linula nádherná vůně. A, Esmé dělá hamku. Vpadla jsem do kuchyně jako velká voda.

„Dobrý ráno, holky,“ pozdravila jsem slušně a posadila se ke stolu. Esmé přede mě s úsměvem postavila talíř. Jé, míchaná vajíčka. Zářivě jsem se na ni usmála a poděkovala. V jejím obličeji bylo něco, co se mi moc nelíbilo.

„Kde jsou vlastně kluci?“ zeptala jsem se ostatních a zabořila vidličku do té dobroty.

„Měli bysme jí to říct,“ ozvala se ze dveří Nessie a podívala se na Bellu. No počkat, tohle se mi nelíbí. Vidličku na půl cestě k ústům jsem položila zpátky na talíř a zadívala se na ně.

„Oni šli lovit,“ začala Bella.

„Vlkodlaky,“ dodala místo ní Rose a nervózně koukla z okna. Na vteřinu jsem zamrzla v pohybu, v druhé vteřině jsem vyběhla ven a zhluboka nasála vzduch. Čtyřicet, a kousek od domu. Bella se objevila vedle mě.

„Kde má Damien zbraně?“ zeptala jsem se jí a dál přepočítávala ty zmetky.

„Nahoře, ve svém pokoji. Ale říkal, že je zvládnou, že tě nemáme budit,“ odpověděla mi. Zavyla jsem zoufalstvím. Občas se ta vlkodlačí polovina hodí.

„Je jich moc,“ zašeptala jsem tiše a vzala útokem Damienův pokoj. Vykašlala jsem se na ochranné oblečení a po zuby ozbrojená vyběhla z domu na západ. Přiběhla jsem z opačné strany než kluci a při pohledu na ně, se o mě pokoušeli mrákoty. Drželi se z posledních sil. Ono se to nezdá, ale boj s vlkodlaky unaví i neunavitelné upíry.

Začala jsem řádit jako tajfun a pomalu decimovala řady vlkodlaků. Stále jich však bylo moc. A byli silní, těsně po úplňku. Zrovna na Carlislea jich útočilo až příliš. Parchanti, vždycky najdou slabý článek.

Dopracovala jsem se až k němu a pomohla mu zbavit se jich.

„Zmiz odsud,“ houkla jsem na něj a odrazila další útok. Viditelně rád mě poslechl. Stáhl s sebou ještě Emmetta a Jacoba. Jasper a Edward bojovali spolu proti další velké skupině. Damien to taky přestával zvládat, ale ten si musí poradit sám.

Probila jsem se k těm dvěma a poslala je pryč. Fofrem. Jasper se ke mně zase přidal. Díkybohu za to, že vlkodlaci neměli diamant.

„Jaspere! Vypadni odsud! Dělej, zmiz!“ zařvala jsem na Jazze a rozpůlila dalšího bastarda. Ach jo, zas budu celá od krve. Zmínila jsem se, že přes den musí být v lidské podobě?

A Jasper se snad nikdy nenaučí poslouchat. Srazila jsem ho k zemi a meč jednoho z nich tak prošel jen vzduchem.

„Vysmahni odsud, než se naštvu!“ zavrčela jsem mu rozzuřeně do ucha. Poslechl. Právě včas. A já měla další jizvu do sbírky. Damien byl posekaný celý. Vydala jsem se mu na pomoc. Už to potřeboval. Netrvalo to dlouho a bylo po všem.

„Cam, jsem rád, že jsi dorazila,“ řekl mi Damien upřímně. Bublala jsem vzteky.

„Ty na mě nemluv. Co sis sakra myslel? Že je všechny porazíš sám? Odkdy seš takovej debil, Damiene!“ rozkřičela jsem se naplno. Rudý oblak před mýma očima intensivněl.

„Cam, ale on nebyl sám,“ ozval se potichu Carlisle. Vztekle jsem se otočila k němu.

„Ty buď taky zticha. Když nemá rozum Damien, máš ho mít ty. To si říkáš hlava rodiny? Jak dlouho si myslíš, že by jim trvalo najít ostatní? Esmé, Bellu, Nessie, Rose, Alici, mě.“ S každým vysloveným jménem jsem se obrátila na dotyčný protějšek. Teprve teď jim začalo docházet, co všechno se mohlo stát.

„Zklamali jste mě, všichni,“ řekla jsem už normálním hlasem.

„Sypte domů, holky se můžou zbláznit strachy. Ty totiž mají v hlavě víc než jenom testosteron,“ dodala jsem a ukázala směrem k domu.

„Jaspere, ty taky,“ oznámila jsem ledově své lásce. Momentálně jsem na něj byla až moc naštvaná a potřebovala se uklidnit. Doufám, že to místo ještě najdu.

Vím, že jsem na ně byla až moc ostrá. Možná jsem neměla tolik ječet. Určitě ne na Carlislea, ale měla jsem o ně příšerný strach. Neuvědomovali si, jak málo chybělo k tomu, aby to špatně dopadlo.

Svoje místo jsem nenašla, ale poznala jsem jiné. A přetvořila si ho k obrazu svému. Tohle přetvoření představovalo pár pokácených stromů, některé dokonce vyvrácené z kořene. Já vím, ochránci přírody by ze mě asi radost neměli, ale mě to uklidňovalo. Dokud jsem si nevybavila tu scénu na louce. Vzteky jsem srovnala se zemí další strom. Do toho všeho přišel Jasper.  Stála jsem k němu zády a za žádnou cenu neměla v plánu se otočit.

„Lásko, já vím, že jsi na mě naštvaná, ale mluv se mnou. Klidně na mě křič, zlob se, ale hlavně mluv,“ zašeptal naléhavě za mými zády. Naštvaná? Myslím, že to bylo hodně slabý slovo.

Otočila jsem se k němu a bušila mu do hrudi, dokud jsem se v slzách nesvezla na zem. Zachytil mě ještě před dopadem.

„Měla jsem o tebe takový strach,“ zamumlala jsem a dál polykala slzy. Jasper si sedl na zem a schoval mě v bezpečí své náruče. Pomalu jsem se uklidnila.

„Máš pravdu, jsem na tebe naštvaná. Hodně, ale hlavní je, že jsi v pořádku,“ broukla jsem mu do ucha a hladově se vrhla na jeho rty. Dala jsem do toho polibku vše. Vztek, zoufalství i strach, že o něj přijdu. A on mi to ochotně oplácel. Během chvilky jsme byli bez oblečení. Naše nahá těla se proplétala ve starodávném tanci. Bylo to rychlé, ale o to vášnivější.

Ležela jsem příjemně unavená na Jasperově hrudi, když se zničehonic nervózně ošil. Zvedla jsem hlavu a podívala se, co se děje.

„Copak?“ zeptala jsem se ho, ale neodpověděl. Místo toho si sednul a mě posadil vedle něj do trávy.

„Když jsem tě dneska viděl cupovat ty vlkodlaky, myslel jsem, že chytnu psotník. Pořád jsem ti chtěl pomáhat, ale pak mi došlo, že beze mě ti to půjde líp. A máš kvůli mně další jizvu,“ začal vysvětlovat. Přiložila jsem mu ruku přes rty.

„Mám jich tolik, že jedna se mezi nimi ztratí,“ uklidnila jsem ho, ale on mě jen chytl za tu ruku a sundal ji ze svých rtů.

„O to mi ani tak nešlo. Cam, já vím, že jsme spolu jen chvilku, ale už teď pro mě znamenáš víc, než kdokoli jiný. A proto se tě musím zeptat.“ Vydechl a zhluboka se nadechl.

„Camellie Ellen McCarty, vezmeš si mě?“ řekl tiše a podíval se mi do očí. Ne, to se mi určitě zdálo. Teď se probudím, a zjistím, že Jasper leží vedle mě a nic z toho se nestalo. Neprobudila jsem se. Místo toho mi vyhrkly slzy.

„Co se děje, proč pláčeš?“ vyhrkl okamžitě a začal mě utěšovat. Vymanila jsem se z jeho objetí a setřela si slzy.

„Ano, vezmu,“ pípla jsem tiše a usmála se na něj. Znovu jsem skončila v jeho objetí. Tentokrát o hodně těsnějším. A spadli jsme zpátky do sněhu.

„Co myslíš, viděla Alice tohle rozhodnutí?“ zeptal se po chvilce a povolil své sevření. Nesouhlasně jsem zakňučela a sedla si.

„Ne, neviděla, pokud se to týká mě, nebo Damiena, nevidí nic. Proto byla dneska nervózní, jak sáňky v létě. Neviděla, jak to dopadne,“ odpověděla jsem mu a položila si hlavu zpátky na jeho hruď.

„A kdy jim to teda řekneme?“ zeptal se znovu nervózně. Musela jsem se zasmát. Můj budoucí muž, normálně všehoschopný upír, je nervózní z toho, že musí říct své rodině, že se bude ženit.

„Čemu se směješ?“ ohradil se dotčeně. A rozesmál mě ještě víc.

„Ty se bojíš jim to říct,“ vysvětlila jsem mu důvod svého smíchu.

„Jsem k smíchu, co?“ poznamenal s mírným úsměvem. Zadívala jsem se mu do očí a pohladila ho po tváři.

„Ne, je to roztomilé,“ zavrtěla jsem hlavou a oplatila mu úsměv. Pak jsem si lehla na záda, vedle něj.

„Já se budu vdávat,“ zašeptala jsem šťastně a zadívala se na nebe. V tu chvíli mě oslepila světelná záře. Mraky prošlo slunce. Jasper se vedle mě rozzářil a já se zalykala blahem, že tenhle božsky krásnej chlap bude můj. Zasloužím si ho vůbec? Ptala jsem se sama sebe v duchu.

„Nad čím přemýšlíš?“ zamumlal a přejel prsty po vrásce na mém čele.

„O tom, jestli si tě zasloužím. Zabila jsem tolik tvorů, až se občas sama sebe bojím,“ zopakovala jsem své myšlenky nahlas a zamyšleně si znovu lehla. To on se opřel o ruku a díval se na mě.

„Co mám říkat já. Navíc, tys ničila stvůry zabíjející lidi. Já byl jednou z těch stvůr,“ vyvrátil všechna moje stanoviska. Já byla na řadě, abych vyvrátila ty jeho.

„Jo, ale dokázal si přestat. To se cení. Už jen proto, že víš, jak chutná lidská krev a přesto jsi to udělal. A bylo to o to těžší, že ty znáš chuť lidské krve a víš jaké to, když ti protéká krkem, a přesto chodíš každý den mezi lidi.“ Chtěla jsem pokračovat, ale umlčel mě svými rty. Tak tomu jsem se rozhodně nebránila.

„Necháme Alice, aby nám to zařídila?“ zeptala jsem se znovu opřená o Jaspera.

„Svatby od Alice jsou šílené. Obrovské, mohutné, zbytečně nákladné, ale jestli chceš tohle, tak klidně,“ odvětil mi zamyšleně. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj, lehce se na mě usmál a pohladil mě po tváři. Přidržela jsem jeho dlaň na místě.

„Už jsem v Sídle pár svateb zařizovala a měla jsem dojem, že mi nejspíš hrábne. A zapřísáhla jsem se, že až se budu vdávat já, nebudu to zařizovat. Naši svatbu si chci užít,“ objasnila jsem svůj dotaz. Usmál se ještě víc.

„Nějak ji zkrotíme,“ broukl a vytáhl mě na svou úroveň. Zlehka jsem ho líbla na nos a natáhla se po jeho košili. Krom kalhotek z mého oblečení nepřežilo nic. Zato z Jasperova přežilo všechno krom boxerek. Holt se skvěle doplňujeme.

„Musíme domů,“ poznamenala jsem a oblíkla si tu košili a kalhotky. Doufám, že po cestě nikoho nepotkáme.

„Hlavně aby Emm neměl v kapse zapalovač,“ povzdechl si Jazz a natáhl si džíny. Se smíchem jsem se rozběhla domů. Neběžela jsem rychle, takže mě za chvilku doběhl. Byli jsme tam za chvilku. Všichni byli zalezlí vevnitř v domě. Bylo nějak moc ticho. Že by tichá domácnost? Domem jsme prošli rychlostí blesku přímo do mého pokoje. Už tam bylo i oblečení.

„Jazzi, no tak, něco decentnějšího bys nenašel? V tomhle se přece nemůžu rodině svého budoucího manžela oznámit, že se budem brát,“ zakňourala jsem, když mi podal šesté tričko s odhalenými zády a délkou do půl bříška.

„Zlato, je to i tvoje rodina,“ poznamenal a podal mi další. Povzdechla jsem si a ztěžka dosedla na postel.

„Jaspere, ty víš jak to myslím, tak přestaň dělat blbinky, nebo si to tričko najdu sama,“ oznámila jsem mu klidně. On jen pobaveně zakroutil hlavou a konečně vytáhl normální tričko. Ale ty krátké bílé kraťásky si prostě neodpustil. Ne, já se opravdu nebudu vztekat, možná pak přestane. Nepřestal a mě nezbylo nic jiného, než si ten hadřík obléct. Ale boty na deseti centimetrové jehle jsem mu omlátila o hlavu a vytáhla černé baleríny. Ladily s tričkem.

Ani jsme je nemuseli volat. Všichni byli v něčem, co připomínalo obývací pokoj. A dokonce to vypadalo na velký usmiřování. Podle všeho si je holky opravdu vychutnaly.

„Co jste jim provedly, že vypadají jak spráskaní psi?“ zeptala jsem se Esmé. Tajemně se na mě usmála.

„Esmé, z tebe jde strach,“ ozval se vedle mě Jasper.

„Jen jsem Carlisleovi vysvětlila, jaký jsem o něj měla strach,“ odtušila neurčitě a sedla si vedle něj.

„No, chtěli jsme vám něco říct,“ poznamenala jsem a chytila Jaspera za ruku. Chtěl to říct sám, tak jsem mu dodala odvahu.

„My, budeme se brát.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

DjKasicka

7)  DjKasicka (22.10.2011 20:29)

No supeeer konečně svadba! paráda!! :-)

ambra

6)  ambra (31.08.2010 18:39)

Ty mě těma bojovkama zabiješ! Čtyřicet?!?!?! Ale potom... Nádhera!!!
J A S P E R

TerezC

5)  TerezC (31.08.2010 12:10)

Alicejazz

4)  Alicejazz (31.08.2010 10:58)

Ta si je hezky podala, patří jim to hošanům. Co si proboha mysleli?

Abera

3)  Abera (30.08.2010 23:39)

mima19974

2)  mima19974 (30.08.2010 21:06)

Kráááááásne

sfinga

1)  sfinga (30.08.2010 20:50)

Ježíši, nejdřív mi málem hráblo z toho, jak jsem se o ně bála a pak už jsem jen vzdychala a připitoměle se usmívala.
Ještě, že mě při tom nikdo neviděl
Díky Kami

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek