Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Prolog + 1. kapitola

 

 

Edit 12/1/2011

Prolog

Nikdy jsem moc nepřemýšlela nad tím, jak zemřu, ale i kdybych o tom přemýšlela, takhle bych si to nikdy nepředstavovala.

Křičela jsem hrůzou a bolestí. Ohnivé plameny se rozšiřovaly z mé náruče stále rychleji, až mě obklopily úplně celou. Tohle byl definitivní konec, protože v domě ani v okolí nebyl nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Bolest a uvědomění mi přivodily další hysterický záchvat.

Nikdy jsem nebyla statečná, patřím mezi ten typ lidí, kteří málem omdlí bolestí při obyčejném říznutí do prstu a skutečně omdlí, pokud zahlédnou krev. Takže se není čemu divit, že jsem kolem sebe mlátila jako šílená. Bylo to pro mě doslova ohnivé peklo. Brečela jsem, přála si, abych už nic necítila a myslela na to, že v životě už tolik bolesti nikdy nezažiju.

Mýlila jsem se. Zažila jsem. Ještě jednou a naposledy.

 

1. kapitola – Nehoda

Bylo typické ráno ve Forks, zamračeno a z nebe padaly drobné kapičky deště, které sice nepromočily člověka až na kost, ale zalézaly do oblečení a pod něj jako všudypřítomná vlhkost a zima. Oklepala jsem se už jenom při pohledu z okna. Popadla jsem svoje nejteplejší oblečení a zamířila do koupelny pod horkou sprchu. Je to takový můj každodenní ranní rituál. Oblečená, příjemně zahřátá a dokonale probuzená jsem po dvaceti minutách konečně sešla dolů do kuchyně pro oblíbený toust s džemem. Ovšem protože bylo už dost pozdě, popadla jsem ho jen tak do ruky a vyrazila do školy. Cesta se zvrtla hned po dvou krocích ze dveří. Už mě to ani nepřekvapovalo.

„Au,“ zaklela jsem a mnula si naražený zadek. Země byla studená, proto jsem se navzdory bolesti musela rychle vyhrabat na nohy. Samozřejmě, že jsem zapomněla, že už je listopad a v noci mrzne, takže jsem se pochopitelně hned natáhla a skončila pod schody na verandu. Toust letěl do záhonu. Zaklela jsem ještě jednou, den bez snídaně nemůže být nikdy dobrý.

Už od narození jsem nemehlo. Je to přesně to pravé slovo, jak vystihnout moje pohybové schopnosti. Dokážu se přerazit o svoje vlastní nohy i na naprosté rovině, kde není široko daleko v dohledu žádná překážka. Při hodinách tělocviku se i obyčejný míč v mých rukou mění na smrtonosnou zbraň. Mike Newton to minulý měsíc odnesl lehkým otřesem mozku. A tělocvikář stále nechce pochopit, že je opravdu bezpečnější mě nechat jenom počítat body.

Chodila jsem do druhého ročníku na místní střední školu, ale trávila jsem tam opravdu jen čas, který vymezovaly vyučovací hodiny. Žádné zájmové kroužky, žádné klábosení se spolužáky. Možná i proto jsem nebyla oblíbená, ale nikdy jsem se o to vlastně ani nesnažila. Od malička jsem byla uzavřená a žila si sama ve svém vlastním světě jenom s tátou. Ve slabších chvilkách jsem přemýšlela o tom, jestli bych byla jiná, kdyby se to tenkrát nestalo.

Forks má celkem asi tři tisíce sto dvacet obyvatel a podle statistik je to místo s nevyšším počtem deštivých dnů v roce v celých Spojených Státech. Je tedy celkem pochopitelné, že tady nepanuje žádný turistický ruch a moc nových obyvatel nepřibývá.

A právě sem jsme s Charliem utekli po té tragédii ve Phoenixu.

Nějaký šílenec tam zabil maminku, když šla odpoledne z práce. Pro pár drobných, co měla v kabelce. Mě byly tehdy dva roky, takže si to nepamatuju, ale nejhorší je, že si nepamatuju ani na mámu. Znám ji jenom z fotek. Charlie o ní nikdy nemluvil. Vlastně on mimo práci skoro vůbec nemluvil. Tohle introvertní chování jsem zdědila po něm. Je uzavřený sám do sebe a svoje pocity nedává skoro vůbec najevo. K životu jsem mu stačila já, pár kamarádů a plazmová televize. Někdy jsem nechápala, jak se tehdy dokázal postarat o sebe a ještě o batole, protože co se týče výchovy a vedení domácnosti, byl naprosto neschopný. Od té doby, co jsem měla jenom trochu rozumu, jsem se vychovávala v podstatě sama. A táta byl pro mě prostě Charlie. Spíš něco jako nejlepší kamarád.

Rozdíl mezi námi je v tom, že Charlieho měli všichni ve městě rádi. Byl náčelníkem místního policejního sboru, takže se denně setkával s mnoha lidmi. A ať chtěl nebo ne, působil na ně sympaticky a byl velmi oblíbený. Kdežto já nikam nezapadám. Nikdy jsem nezapadala, a jak už jsem řekla, naše role se s Charliem velmi brzy obrátily, protože pokud jsem nechtěla být živa pouze o cereáliích a mražených hamburgerech nebo umřít ve špíně, musela jsem se začít starat já o něj. Na pubertální radovánky nezbýval čas, což mi ale naprosto vyhovovalo. Péče o domácnost mi sloužila jako dobrá výmluva, abych se nemusela zapojovat do zdejšího společenského života a předstírat, jak mě to strašně baví. Poslední dobou to ale Charliemu začalo nějak vadit. Už párkrát se mě snažil donutit jít v pátek někam ven. Zatím naštěstí marně.

 

Dnešní vyučování jsem přežila a cestou domů se stavila na policejní stanici zjistit, co by chtěl Charlie k večeři. Ve skutečnosti jsem to věděla, ale byla to dobrá záminka, jak ho zkontrolovat a pozdravit. On totiž sní bez řečí všechno, co mu naservíruju, a ještě mi to vychválí do nebes. I kdyby to byla třeba podrážka od bot.

„Ahoj tati, jak se dneska máš?“ křikla jsem ode dveří. „Přišla jsem se jenom zeptat, co si dáš k večeři?“

„Mě je to fuk, Bells,“ odpověděl, evidentně hluboce zabraný do nějakých papírů. Přesně jak jsem čekala.

„Tak fajn, nebudu tě rušit od práce. Uvidíme se večer.“ Zamávala jsem mu, otočila se a vyšla zase ven. Byla jsem už v půlce cesty k  autu, když jsem se zastavila a uvědomila si, že mě uvnitř svírá neodbytný pocit, jako kdybych na něco zapomněla. Rychle jsem se vrátila zpátky do kanceláře a namířila si to rovnou k jeho stolu. Natáhla jsem se přes tu hromadu věcí, co se mu tam povalovaly, a dala mu pusu na tvář.

„Mám tě ráda, tati.“

„Však já tebe taky, holčičko,“ odpověděl mi a usmál se.

Později, když jsem vzpomínala na poslední okamžiky svého života, jsem byla tomu nahoře vděčná, že právě tohle bylo to, co ode mě Charlie naposledy slyšel.

Dojela jsem domů, pohodila školní tašku v kuchyni na židli, a dala do mikrovlnky rozmrazovat maso. Mezitím jsem v obýváku zapálila několik svíček a udělala si hrnek čaje. Jak jsem tak odpočívala a bloudila očima po pokoji, napadlo mě, že ty záclony na oknech by už vážně potřebovaly vyprat. Vzala jsem si z komory schůdky a začala je pomalu sundávat z garnýže. Okno v obýváku bylo největší v domě, takže když jsem skončila, měla jsem plnou náruč a ještě mi z ní kusy záclony volně plandaly k zemi. No co, špinavý už jsou tak jako tak. To se vypere.

Loktem jsem se přidržovala madla a pomalu se otáčela, abych mohla slézt dolů. Bohužel, při mé šikovnosti jsem si hned na prvním schodě přišlápla ten volný kus a už jsem letěla dolů. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že je to přesně směrem na konferenční stolek, na kterém stojí zapálené svíčky.

Najednou kolem mě všechno vybuchlo. Neviděla jsem vůbec nic, všude kolem mě byla jenom oranžová záře. Zato jsem cítila obrovský žár a bolest. Přála jsem si uniknout do obvyklého stavu bezvědomí, ale moje vlastní já mě zradilo. Ta bolest byla tak obrovská, že se mi tělo samovolně zmítalo a já ječela hrůzou. Cítila jsem kolem sebe zápach hořících záclon a seškvařené kůže. V tu chvíli, kdy jsem si to uvědomila, jsem začala kolem sebe hystericky mlátit rukama ve snaze se uhasit, ale jenom jsem se ještě víc zamotávala do té pitomé záclony. Bolest…

Už jsem ani nemohla křičet, žár mi popálil hlasivky, jak jsem lapala po vzduchu. Bojovala jsem o každý doušek kyslíku, ale oheň byl neporazitelný protivník.  Zmohla jsem se jenom na slabé sténání, a čekala na svůj konec.

Bylo jasné, že tohle je konec. Kolem není nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Těšila jsem se na něj, konečně ta bolest skončí. Bylo mi líto, že už nikdy v životě nic neprožiju, ale zároveň jsem byla ráda, že už mě nikdy nepotká nic horšího. V tomhle bodě jsem se zmýlila.

***

Toho dne jsem si jel prohlédnout jednu z možných lokalit pro náš nový dům. V tom současném jsme bydleli moc dlouho a přestávalo to být bezpečné. Lidé si začali všímat, že jsme jiní. Proto jsme společně už několik měsíců vybírali různá místa pro náš nový domov. A klidná diskuze to rozhodně nebyla. Nakonec jsme zúžili výběr pouze na dvě varianty, které byly přijatelné pro všechny. Jedním bylo Forks ve státě Washington, kam jsem teď měl namířeno já a tím druhým bylo Fairbanks na Aljašce, kam jela Esmé. Zbytek zůstal i přes velké protesty doma. Není nad to mít občas jen chvilku pro sebe.

Byl jsem zrovna na jedné z vedlejších silnic vedoucích do města a kochal se pohledem na okolní přírodu, když jsem zaslechl ten křik. Okamžitě jsem zastavil u krajnice a za vteřinu jsem byl už padesát metrů od auta. Rychlost našeho pohybu má nesporné výhody. Za zatáčkou jsem viděl malý, na bílo natřený dům a kouř, který se linul netěsnostmi kolem dveří a otevřeným oknem, pravděpodobně v kuchyni. Automaticky, ještě za běhu, jsem vzal do ruky mobil a zavolal hasiče a sanitku. Doběhl jsem k domu a v jedné vteřině jsem popadl deku ležící na lavici na verandě, ve druhé ji házel přes sebe a vtrhnul dovnitř a v té třetí už vynášel hořící dívku z domu. Neměl jsem čas myslet na to, co by se mi mohlo stát. Nebo jsem na to raději myslet nechtěl. Oheň byl jediným skutečným nepřítelem upírů.

Opatrně jsem ji položil na zem a ze zahradní hadice chladil její zbídačené tělo vodou. I přes veškerou mou snahu jsem ale jako lékař věděl, že nemá sebemenší šanci. Měla popáleniny třetího stupně na celém těle a byla v bezvědomí. Nebylo nic, co bych pro ni v této situaci mohl udělat. Ani v nemocnici jí nepomůžou. Ta dívka dnes zemře.

Ve stejnou chvíli, kdy jsem si toto uvědomil, jsem věděl, že ji nemohu nechat zemřít. Byla tu jedna věc, kterou jsem pro ni mohl udělat. Nepocítil jsem tohle nutkání už celá desetiletí. Rosalie byla poslední a jediná ze dvou bytostí, které jsem kdy přeměnil. I tak má rodina dnes čítala šest členů a já jsem s ní byl naprosto spokojený. Všichni jsme byli společně šťastní.

Hleděl jsem na ni, jak tam ležela v trávě, a i přes ten pach spálenin jsem mohl cítit její lidskou vůni a slyšet slabý tlukot jejího srdce. Nevzdávalo to, tak moc chtělo udržet v jejím těle život, ale stejně postupně sláblo. Už jsem věděl, že nemám na vybranou. Něco se ve mně zlomilo a já už nemohl nechat tu dívku zemřít. Nebude sice naživu, ale bude moci žít.

Uvědomoval jsem si všechny rizika a problémy s tím související, ale přeci jenom jsem byl na světě už nějakou dobu a tuhle situaci párkrát zažil. Zvládnu to, já a moje rodina to zvládneme.

V tu chvíli mi zazvonil v kapse telefon.

„Carlisle,“ ze sluchátka se ozval hlas mé dcery. „ Nemáš moc času. To vyjde, věř mi! Společně to zvládneme a já se o Rosalii postarám. Emmett mi pomůže, ví, jak ji uklidnit. Sanitky tam budou za třicet vteřin. Teď jdu hned zavolat Esmé, ať koupí ten dům na Aljašce,“ vyhrkla, ještě než jsem to zavěsil.

Schoval jsem telefon zpátky do bundy a povzdechl si.  Sirény aut už byly blízko, přesně jak Alice říkala. Nedokázal jsem si ani představit, co všechno se jí musí odehrávat v hlavě. Ale asi jsem zrovna pochopil, proč ona jediná tentokrát neškemrala, aby mohla jet se mnou se podívat na dům.

Jako první dorazilo hasičské auto a muži se okamžitě vrhli do práce. Těsně za nimi s kvílením pneumatik zastavil policejní cruiser a z něho se vyřítil postarší policista.

„Bells, Bello! Proboha, to ne, Bello!“ Snažil se k ní dostat a naříkal. Nemohl jsem ho nechat, aby se jí dotknul. Opatrně jsem ho sevřel v náručí, což se mu pochopitelně moc nelíbilo. Vztekle na mě vyjel.

„Kdo jste? Co po mě chcete? Pusťte mě k mé dceři,“ řval a pokoušel se mi vytrhnout. Malinko jsem zesílil tlak.

„Jsem doktor Cullen. Jel jsem zrovna okolo, když jsem spatřil, jak se z domu valí kouř. Vynesl jsem vaši dceru ven, ale víc jsem pro ni bohužel nemohl udělat,“ odpověděl jsem co nejklidnějším hlasem.

„Co se jí stalo?“ plakal, ruce neustále vztahujíc ke své dceři.

Rychle jsem se podíval na jeho bundu, než jsem odpověděl. „To nevím, náčelníku Swane, pouze jsem ji vynesl v bezvědomí z hořícího domu.“

A pak jsem mu sdělil pravděpodobně tu nejhorší zprávu v jeho životě. „Je mi to opravdu líto, ale vaší dceři už není pomoci.“ Zhroutil se mi v náručí.

Mezitím už dávno na místo dorazila sanitka. Jeden z lékařů si převzal do péče pana Swana a já se mohl jít věnovat druhému, který si právě natahoval sterilní rukavice a chystal se prohlédnout to děvče. Ukázal jsem mu svou lékařskou licenci a společně jsme s mým velkým přispěním konstatovali smrt. Naložili ji do auta a odváželi do nemocnice. Pochopitelně jsem jel s nimi.

V nemocnici jsem společně s dalším lékařem, který měl zrovna službu, provedl poslední nezbytná vyšetření, než mi dal za pravdu a šel vyplňovat formulář o úmrtí. Celou dobu jsem předstíral, že se snažím mu pomoci a moc ho k ní nepouštěl, aby si nevšiml, že její srdce stále ještě z posledních sil bije.

Lékař se vrátil s vyplněnou zprávou a nechal její tělo odvézt do márnice. Pomalu jsem vyšel ze sálu a připravoval se na to, co musím udělat. Ve vestibulu jsem koutkem oka zahlédl náčelníka Swana v objetí s mužem na vozíku a opodál stojícího snědého uplakaného mladíka.

O deset minut později jsem běžel s Bellou v náručí a hledal vhodné místo, kde bych se s ní mohl ukrýt. Měla už vážně namále. Doufal jsem, že to dokáže, že se s tím popere a upíří jed ji uzdraví. A ona se stane jednou z nás a bude moct dál žít. Na tváři mi ovšem naskočil bezmocný úšklebek. Snad mi to jednou odpustí.

Nakonec jsem našel neobydlený dům a Bellu uložil ve sklepě na čistě povlečené lůžko, které jsem přestěhoval seshora. Neměl jsem přesně tušení, kde jsme. Odhadoval jsem to na okruh padesáti mil od Port Angeles, kde byla nemocnice.

 


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Marvi

38)  Marvi (15.12.2011 17:09)

Začíná to opravdu zajímavě. Jsem zvědavá jak to bude pokračovat dál ;)

ambra

37)  ambra (18.11.2011 21:23)

Takže hrozný den, jo? Napadlo mě, jak ho vylepšit. Po BD mám TW absťák a tohe je rozhodně dobrá volba. Smrt jsi tedy Belle vybrala děsivou, ale bylo to popsané dokonale uvěřitelně (až moc - je mi z toho skoro šoufl).
Chudák Charlie:'-( :'-( :'-( .

36)  kyschu (13.11.2011 23:46)

...to začíná dobře...

Kristiana

35)  Kristiana (08.05.2011 14:56)

Zakopnout, zamotat se do záclony a následně téměř uhořet, dokáže jen Bella. Zní to jako z hororu nebo některého dílu Saw. Děsivý. Rozhodně bych nechtěla umřít nějak podobně.
Díky za Carlisla, který jel okolo. Nikdo vhodnější ji najít v tomhle stavu nemohl.
Líbí se mi to. Hned jdu na pokračování.

Linfe

34)  Linfe (17.03.2011 10:46)

Fakt se neumím rozkrájet, ale když sem mi složite na živobytí já klidně nechám práce a pak klidně budete mít kapitolu denně :D

Twilly

33)  Twilly (17.03.2011 10:43)

Ty bláho, Bosi, tak pokud jsem nebyla dostatečně motivovaná první kapitolou, tak věř, že teď JSEM!!! a proboha, kdy ty zvládáš vanu při dvou dětech?

sfinga

32)  sfinga (17.03.2011 10:41)

kdybych ten překlad nečetla, tak bych tě asi honila do korektur, ale takhle... uáááá já chci oboje a ono to nejde

Linfe

31)  Linfe (17.03.2011 10:39)

Jo tááák. No tak to bohužel asi nebude tak brzo, jak jsem chtěla. To bych se totiž nesměla pustit do překladu :-(

Bosorka

30)  Bosorka (17.03.2011 10:37)

Tebe opravdu ne! :D Jenom knížku!

Linfe

29)  Linfe (17.03.2011 10:36)

Topit, mě? Proč? Bos?

Bosorka

28)  Bosorka (17.03.2011 10:35)

Twilluše - a už jsi chycená! Ale tahle stojí zato - už se těším až ji budu topit ve vaně!;)

Twilly

27)  Twilly (17.03.2011 10:33)

To víš, dycinky popořádku... nejdřív to byl Ugly, teď louskám WA a dnes jsem k tomu přidala ZUD... ale nějak nestíhám tak jak bych chtěla

Linfe

26)  Linfe (17.03.2011 10:29)

Twilly, ehm, no to sis fakt myslela hoooodně špatně :-D Každopádně bav se, říkala jsem si, kdy ji najdeš tuhle povídku :-D

Twilly

25)  Twilly (17.03.2011 10:10)

Proč jsem si PROBOHA myslela, že to bude oddechovka??? Patrné jsem pěkne padlá na hlavu co? ... každopádně jsi mě touto povídkou zaujala.. a moc.

Linfe

24)  Linfe (27.01.2011 20:54)

Holka dobřes udělala :-) Těší mě že ses zastavila přeji pěknou zabavu

Janeba

23)  Janeba (27.01.2011 20:53)

O ou, Linfičko, nechala jsem Uglyho na později a mám pocit, že jsem dobře udělala, protože tohle asi moc zábavné nebude! Emoce a napětí prýští z tvé povídky jako gejzír, tak se jdu nechat dát mámit!
Děkuji!!

nikolka

22)  nikolka (18.01.2011 17:45)

človek si myslel, že už toho prežila dosť.
najprv smrť maminky, potom nehoda a teraz premena???
Je očividné, že osud sa s Bellou len tak nehrá na bábiky, ale hrá kruto, tvrdo a na rovinu...
som zvedavá, čo jej ešte prinesie

Gassie

21)  Gassie (17.01.2011 15:45)

Linfe, úžasné
Děsivá smrt.

sfinga

20)  sfinga (16.01.2011 20:18)

Oki, splácím dluh. Víš, že takhle se to klidně mohlo stát i v originálním Stmívání? Bella je přece víc než jen nešikovná. Dalo by se říct, že je to chodící továrna na katastrofy.
A i když jsme ti to říkala, musím se opakovat - je to áááách

eMuska

19)  eMuska (14.01.2011 19:05)

Ach jéminé! Až sa cítim zoškvarená z toho! Som zvedavá, ako toto všetko dopadne - ak to dopadne. Môže to aj stáť...

Som blbá...

Ale ku kapitole: Ja sa asi rozpustím (a nie preto, že tu bolo FAKT horúco...) S touto poviedkou som mala plánky už dlhšiu dobu, no ľutujem, že som sa ti sem nenasáčkovala skôr... Ale môžem si za to sama, mohla si mať o fandu viac už kedy vtedy dávno.
Krásne!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek