Sekce

Galerie

/gallery/zloděj.gif

Celé Forks spí, jen v jediném domě je rušno. I přes nespavost obyvatelů se vilou krade zloděj. Nebo jich je víc? A po čem jdou, že si troufli vstoupit do domu plného upírů?

Varování potvrzené zkušebním čtením: Nejíst, nepít a ani nic podobně nebezpečného.

Tichou nocí se po ohromném domě plížila ženská postava. Našlapovala tiše a po každém kroku se rozhlížela okolo sebe. Nedýchala, jak se bála, aby ji někdo nepřistihl při činu. Musí to udělat. Její rodina ji sice zabije, ale ona musí. Nedokáže tomu odolat. Cítila, jak ji svrbí prsty a v levém oku má tik. Přitiskla se ke zdi a vytřeštila oči do tmy pod sebou. Stála na schodišti. Pod ní se mihl stín. Sakra, někdo ji předběhl. Někdo tam bude dřív a vezme jí to. Měla si to vzít rovnou. Nemusela by se teď krást, jako zloděj – moment. Ona byla zloděj. Chtěla to ukrást, protože to nesměla mít. Co jiného by byla? Přehopsala stylem Růžového pantera podestu a přikrčila se na spodním schodišti. Stín v přízemí se ohlédl a ona se přitiskla k zemi. Měl by tu někdo vytřít, proletělo jí hlavou a zadržela dech.

Jestli si nepospíší, předběhne ji. To se nesmí stát.

V hlavě jí vytanula vzpomínka na to, kdy se její oči prvně setkaly s… Tím. Bála se jen pomyslet na jméno, aby nevzbudila podezření. Sklouzla jako užovka ze schodů a po špičkách přeběhla mezi dvě okna. Blahopřála si, jak je nenápadná. Viděla stín naklánějící se nad jejím „Tím“. V hrdle se jí udělala malá bublinka vzteku, kterou ze všech sil spolkla. Nechce připoutat pozornost, ale jestli něco neudělá, přijde o to.

„Je tam někdo?“ Nadskočila a zaplula pod gauč. Semkla urputně víčka a zakryla si dlaní pusu. Ani slovo, ani výdech. Ššš!

„Ne?“ kuňkl stín ochraptělým hlasem. Ha, teď ho odhalili.

„Jacobe?“ zavrčela paní domu.

„Jen trochu!“ prosil.

„Ne! Jsou dvě hodiny v noci! Zmiz!“ vrčela.

Naše lupička se ze všech sil přemáhala, aby se nezačala smát. Jacob, ten stín, s mohutným dupáním, vrčením a fňukáním přešel obývákem pryč.

„Ale ona!“ zkoušel se bránit a lupička ztuhla. Není možné! Nemohl ji vidět, vždyť to trénovala celé hodiny!

„Mlč! Odchod!“ rozhodla nekompromisně majitelka.

„To není fér, ona mohla. Diskriminace. Asi začnu mrkat na Edwarda,“ mručel. Lupička zpozorněla a sama pro sebe si odfrkla. Pche! Ten tak.

Preventivně zůstala při zemi a pohybem – zadek nahoru zapřít a posun – se plížila ke svému vysněnému cíli. Ještě kousek, píďalko! Tišila svou nedočkavost a protáhla se pod konferenčním stolkem. Tam musela zvolit jinou taktiku, protože když vycapila zadek do vzduchu, stala se z píďalky želva. Zkusila styl zmije a vrtěla se v bocích. Potlačila nutkavou potřebu vypláznout jazyk a zasyčet. Noc proťalo žalující vytí.

„Kušuj, vořechu,“ sykla přes zaťaté zuby.

Nesnášela tyhle domácí tvory, co v noci budí ze spaní. Jako kdyby ale v tomhle domě někdo spal. Lupička se naposledy rozhlédla po pokoji a jediným – minimálně ladným – pohybem vyskočila na nohy.

„Jauuu!“ vypískla, když se svalila opět na zem. Zvedla se přesně pod hranou barového pultu. Na podestě se rozsvítilo a zlodějka zahrabala nohama po podlaze, jako sporťák koly na štěrku. Na poslední chvíli skočila hrdinsky do rohu místnosti, plného pokojových květin. Protočila panenky a potlačila řev. Hloupé kytky, takhle to vypadalo, že jich tu je víc a bez zdi, sakra!

„Jacobe, neříkala jsem ti, ať jdeš spát?“ vrčela majitelka. Zlodějka se kousla do rtu.

„Jakeu?“ Sakra, sakra, sakra!

Obývák ozářilo světlo. Zlodějka několikrát mrkla, než si všimla šmejdící postavy. Mlčela a odříkávala v duchu modlitbičku.

„Ty!“ zavrčela majitelka. „Jestli tě tu ještě jednou přistihnu, tak uvidíš,“ sykla do ticha a pokoj se opět ponořil do tmy. Zlodějka se rozhlédla a úlevně se opřela o jeden květináč. Tak tohle je za trest. Kdyby jí to dali rovnou, nemusela by se sem vkrádat. Zlodějka se zavrtěla a konečně jí došlo, co je v tom rohu divného.

„Neprozraď mě,“ zaúpěl hlas. Lupička vytřeštila oči.

„Uá! Zloděj!“ zaječela tříčárkovým cé a vystřelila z úkrytu jak pes ze somálské vesnice.

„Dík,“ sykl hlas a celý dům se rozzářil.

Svalila se pod gauč a viděla stín mizející v prosklených dveřích na verandu.

„Mám toho už dost. Kdo tu je?“ vrčel rozzuřený hlas. Jenže odpovědí jí bylo hrobové ticho. Zlodějka se kousla do rtu.

„Jacobe, jestli jsi to zase ty,“ sykl hlas. Zase ticho. Tak už jdi pryč, úpěl stín u gauče. Když se dům ponořil zpět do tmy, počkala celou hodinu a vyrazila znovu k cíli. Už jen kousíček. Jen malinko! Do obývacího pokoje vnikal chladný noční vítr otevřenými dveřmi. Rozhlédla se kolem sebe, než přeťapkala krátký úsek obýváku. Ha, dveře! Kdyby někdo rozsvítil, právě teď, v tuhle chvíli, viděl by v její tváři šílený výraz radosti, nedočkavosti a posedlosti. V zorném poli zahlédla pohyb. Otočila hlavu a vytřeštila oči na blížící se obludu. Dva metry, pronikavě bílé bělmo, statná ramena a zahradní hrabičky v ruce.

„Ne! Je můj!“ zaječela a vpadla do dveří. Dala si záležet. Rozrazila je ve chvíli, kdy její protivník neměl šanci zastavit. Ozvala se hromová rána, když Obr napálil do náhlé překážky. Zlodějka vpadla do pokoje a natáhla ruce k cíli. Nedosáhla. Rozplácla se kousek od „Toho“. Soupeř se po ní napřáhl a strhl ji k zemi.

„Je můj!“ sykl. Ani jeden si nevšimli, že celý dům je opět zalitý světlem. Rvali se jak psi. Zlodějka tahala obra za uši a on jí na oplátku vyvracel ruku za zády.

„Jhauu!“ vřeštěla a zapíchla mu palec do oka.

„Háu!“ zařval a kousl ji do ramene.

„Pusť,“ ječela.

„Ne, mám to hlídat!“

„Zapomeň, obludo,“ vykvíkla. Obr se přestal bránit a smutně se na ní podíval.

„Nejsem obluda,“ kuňkl. Zlodějka pocítila příval špatného svědomí.

„To víš, že nejsi, no, hodnej, malej, hezkej… Prevíte!“ zařvala, když se jí vysmekl a skočil k cíli. Chňapla po něm a Hromotluk praštil obličejem o hranu pultu. Převrátil se i s „tím“.

„Ne!“ zařvali oba unisono.

V hromadě třísek to zapraskalo.

„Tys to zničila!“ obvinil ji.

„Tys to shodil!“ vyjekla ve stejnou chvíli. Opět si vjeli do vlasů, ale ustali ve chvíli, kdy se od dveří ozval smích, řev, úpění a povzdechy. Oba se otočili, aby viděli do tváře přítomným.

„Sakra, jsme prozrazeni,“ úpěl Obr a po čtyřech kmital za nejbližší květináč.

„Tak kdo mi to vysvětlí?“ nadhodil majitel domu s blond vlasy.

Zlodějka i Obr vztyčili ukazováčky jeden na druhého.

„Myslím, že už jsou poučeni, Esmé, podívej, jak jsou vyjukaní,“ smál se Edward a natáhl ruku ke Zlodějce. „Vstávej, zlobidlo. Jako kdybys do rána nemohla vydržet, Nessie,“ vytýkal jí s úsměvem.

„Kde je?“ sykl hlas z obýváku a do kuchyně vpadla Rose. „Ríkala jsem mu, že jestli Nessie ještě jednou vystraší, utrhnu mu hlavu! Nebo něco jiného!“

„Za květináčem, nevidíš?“ práskl ho Jasper. Rose se otočila a viděla obrovskou zelenou kytku s mohutnými rameny a vytrčeným zadkem.

„Vidím tě, Emmette, kouká ti prdel,“ zasmála se Rose. Emm se nenápadně šoupl a místo zadku mu z kytky koukala hlava.

„Já ji nestrašil! Hlídal jsem to, ehm… sem ztratil kontaktní čočku, co tu děláte?“ vymlouval se a pokusil se ozářit místnost svým úžasným úsměvem. Tvářil se přitom jako já-nic-já-muzikant.

Nessie jen vztekle protočila panenky. Příště ten čokoládový dort od Esmé určitě ochutná taky!

 

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Jalle

28)  Jalle (19.08.2013 22:53)

Kate

27)  Kate (09.08.2013 19:57)

Super! Nejlepší!

Empress

26)  Empress (31.03.2012 01:50)

„Vidím tě, Emmette, kouká ti prdel,“

maryblack

25)  maryblack (31.03.2012 01:38)

Čouhá ti prdel mě odrovnalo

kajka

24)  kajka (28.03.2012 08:15)

Jako kdyby mi to plížení tmou směr kuchyň něco připomínalo!

23)  katy (05.01.2011 21:24)

No ty vo*e vážně sem nevěděla a tápala nad tím kdo je zloděj a kdo zlodějka a co je to "to" ten konec "Čouhá ti prdel "

Alorenie

22)  Alorenie (09.12.2010 20:57)

Celou dobu jsem si říkala, co mohli krást, a on to byl dort

eMuska

21)  eMuska (13.11.2010 10:12)

čokoládový dort!!! Paráda!!!

Yasmini

20)  Yasmini (13.11.2010 09:37)

19)  Tru (12.11.2010 11:29)

Opravdu, nejíst, nepít a ani nakouřit, málem jsem se udusila

Fanny

18)  Fanny (11.11.2010 22:06)

Tak tohle je opravdu povedené

17)   (11.11.2010 18:43)

Já... nemůžu... popadnout... dech!

sfinga

16)  sfinga (11.11.2010 18:41)

Mišutko, tohle bylo to pravé na mé deprese
Jsi zlato a já tě miluju, protože já tu scénu, s plížíci se Ness, Jacobem a Emmettem, viděla přímo před očima.
Moje židle dostala zabrat, málem jsem z ní slítla
Kuju, kočko

SarkaS

15)  SarkaS (11.11.2010 18:30)

Já to tušila... Zase jídlo. Já z toho nemohla. Víš co to bylo zadržovat salvy smíchu v kavárně, která je lidma nacpaná až po strop? Uff, musím vypadnout a dosyta se vysmát...

Ivanka

14)  Ivanka (11.11.2010 16:53)

celou dobu jsem čekala, kdo je ten obr. Byl to Emm!

13)  kaca (11.11.2010 15:18)

He dobrý joke. Nessie jako zlodějka? Že jde o jídlo mě napadlo, když paní domu vyhnala Jacoba, Ness mě taky trkla, že ona krade v domě, ale okřikla jsem ji ať neruší a četla dál. Ty její úskoky byli skvělé. Ke konci ten Emmett byl suprový, čouhla mu zadek, pak hlava. Vážně to byla super povídka nasmála jsem se hodně :D

julie

12)  julie (10.11.2010 23:17)

11)  Leni (10.11.2010 21:44)

nemám co dodat, skvělé

10)  ada853 (10.11.2010 21:34)

uz ze smichu nemam slov

9)  Lucie (10.11.2010 19:42)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek