Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Edward a Bella. Upír a dívka. Souboj osudu, moci, lásky a kořisti s lovcem.

Aneb co se stane, když mladá dívka přijde o všechno a stane se figurkou někoho, kdo jejím světem pohrdá.

Zapomeňte na to, jací by naši hrdinové měli být. Temný svět vyžaduje temné bytosti.

Myslela jsem, že tehdy se to právě zlomilo. Ten den, kdy náš domek s jednou jedinou světnicí pohltily plameny. Nikdy jsem nepochopila, jak se z takového místa můj otec nedokázal zachránit. Možná ale ten oheň nebyl zas až tak nešťastná náhoda, možná můj otec mu nechtěl uniknout, možná nemohl, možná už nic necítil.

Bylo snad i toto v jeho plánu. Vzplál snad ten oheň, který učinil tlustou čáru za mým dosavadním životem, jeho přičiněním? Nedivila bych se, on toho byl schopen. Manipuloval mým životem od samého začátku.

<0>

„Sir Edward Masen,“ pronesl zvláštně třesoucí se lokaj před malým domkem vesnické chudiny. Neprostupná tma zamezovala komukoliv zahlédnout v přistaveném kočáru tajuplnou postavu. Kočár se zhoupl a ze zahalující temnoty se vynořila noha v kožené jezdecké botě opatřené ostruhami. Došlápla na schůdek usnadňující výstup a hned ji zakryly cípy dlouhého černého pláště. Z kočáru vystoupil vysoký muž s černým cylindrem. Vzpřímený límec pláště zakrýval zbytek jeho tváře.

„Můj pane,“ uklonil se vychrtlý řemeslník. Jeho těžce zkoušené klouby zapraskaly. „Jsme neskonale poctěni vaší návštěvou.“ Pobledlá žena za jeho zády se také pokusila velmoži poklonit, neudržela se však na nohou a těžce dosedla na chatrnou lavici před domkem. Pokročilé těhotenství ji vysilovalo. Řemeslník vyděšeně pohlédl na příchozího, zda ho chování jeho ženy nepobouřilo. On je však ignoroval, beze slova se hluboce sklonil, aby mohl projít nízkými dveřmi skromného příbytku. Manželé ho rozpačitě následovali. Návštěvník se postavil do potemnělého kouta a promluvil.

„Slyšel jsem, že jsi vítaným hostem U Tří kozlů, ševče,“ ozval se příliš tichý hluboký melodický hlas. Napětí v místnosti však doneslo šepot až k uším osloveného.

„Ano, rád se tam zastavím, sire,“ odpověděl rozklepaně švec.

„Pak mi tedy vysvětli, jak švec žijící v takové chatrči, který si stěžuje na nedostatek práce navíc prý špatně placené, si může dovolit takto hýřit penězi.“

Ruce ševce se třásly nervozitou a na čele mu vyrazil pot. I přes dlouhé mlčení však byla jeho odpověď stále očekávána.

„Sire, potřebuji si někde sehnat práci. Na ulici málokdy narazím na někoho, kdo by využil mých služeb.“

„Skutečně?“ Monotónní hlas temného lorda snad projevil mírné překvapení, zda však bylo hrané, už kdokoliv stěží poznal. Následovalo ticho. Nikdo mu neodpověděl.

„Jsem schopen ti zajistit stálé místo u dvora s pravidelným platem a kvalitním materiálem.“ Řemeslníkovy strachem se třesoucí ruce se rázem zastavily. Nechápal, nevěřil. „Nebude to však zadarmo.“ Těžko říct, zda mu přítomný dával prostor na projev nadšení, či neskonalé vděčnosti. Po chvíli však bylo jasné, že se ničeho nedočká. Ozval se skřípot písku naneseného příchozím z venku, jak v rohu udělal pár kroků. Otočil se k nim čelem, jejich stále strnulý pohled mu napověděl, že oni jeho zvýšený zájem nezpozorovali. Jejich pocit nebezpečí však gradoval, cítil ho.

Z ničeho nic se švec ze své strnulé pozice probral. „Jistě, pane cokoliv si řeknete. Byl bych vám nadosmrti zavázán.“

„Važ svá slova dobře, ševče, protože má paměť je zaznamená velmi dobře. Těžko je už někdy vezmeš zpátky.“

„Jistě, pane,“ odpověděl švec a poníženě sklopil hlavu. Sirova nabídka pro něj představovala životní sen – peníze na uživení budoucí rodiny.

„Stanovíš mě kmotrem svého dítěte.“ Napětí v místnosti zamrzlo na mrtvém bodě. Žena v koutě opírající se o židli přestala na chvíli dýchat. Její manžel okamžik zpracovával sirova slova, ale v zápětí rychle a oproti předešlé konverzaci příliš nahlas vyhrkl: „Bude nám neuvěřitelnou ctí.“

„Mám tvé slovo, ševče,“ odpověděl sir také hlasitěji, jakoby chtěl potvrdit závaznost mužových slov.

Než stačila žena něco namítnout či její manžel odpovědět, návštěvník zmizel. Ani kočár před domem nestál. Toho večera ho viděli naposledy. Své slovo však dodržel.

<0>

Krčila jsem se v koutě u stájí. Klidné oddechování zvířat kontrastovalo s bujarým veselím v blízkém hostinci. Nic z toho jsem však nevnímala. Rozjařená atmosféra jen dráždila můj vztek. Třásla jsem se. I přes nánosy sněhu ležící všude kolem to však nebylo zimou. Plakala jsem a vztekala se. Na všechny. Na osud. Na sebe.

Bůh pro mě nikdy nic neznamenal. Otec v něj nikdy nevěřil, možná právě proto, že mu sebral ženu a mě mu nechal na krku. Kdo ví, možná nevěřil ani předtím. O existenci pekla byl však přesvědčen a ani já nemohla pochybovat. Ne po včerejším večeru. Plameny stravující náš domek na kraji vesnice – nikdy lidem příliš nedůvěřoval – jen potvrdily jeho myšlenku. Stejně jako tehdy jeho, i mě tu teď ďábel zanechal samotnou – bez opory. Lidé, kteří přiběhli z městečka na pomoc, si ohně všimli až příliš pozdě. Už nebylo pomoci. A já … já byla pryč, když mě potřeboval. Hrála jsem tu pitomou dětskou schovávačku s ostatní omladinou ve vesnici. Až všeobecný chaos mě upozornil na krutou ránu osudu.

Vždy, když se něco nedařilo, otec prohlašoval: „Osud to tak chtěl.“ Jako malá jsem si osud představovala s podobou starého shrbeného muže opírající se o kroucenou hůl dvakrát tak velkou jak byl on sám, oděného v nánosu starých špinavých odrbaných hadrů, který každému závidí to, co má. I když jsem si později uvědomila abstraktnost onoho výrazu, nemohla jsem se zbavit pocitu, že otec jím myslí konkrétní osobu.

I teď jsem si ten Osud představila před očima a vztekala se na něj. Snažila jsem se tím zahnat slzy a beznaděj. Nechtěla jsem přemýšlet, co budu teď dělat. Sama. Bez domova.

Musela jsem se schovávat. Věděla jsem, co dělají toulavým dětem. Zavírají je do dvoupatrového domu na náměstí a pouští je jen na skrytou zahradu v jeho středu. Znala jsem ho z vyprávění mého kamaráda Daniela. On tam žil. Málokdy se mu podařilo uniknout, aby se mnou propátrával přilehlé lesy. Z jeho vyprávění jsem věděla, že tam skončit nechci. Měla jsem ráda svou svobodu a vlastně byla už tím posledním, co mi zbylo. Proto jsem se ve vesnici skrývala jen v noci a hledala teplo.

Zima nabírala na intenzitě. V žaludku mi kručelo a já po chvíli štkavých nádechů cítila neporazitelnou únavu. Noční můry mě pronásledovaly jako štvanou zvěř. Únava mi však nedovolila před nimi uniknout. V začarovaném koloběhu jsem se motala celou noc, dokud mě někdo ostrým kopnutím neprobudil.

„Vstávej, pobudo. Tady nemáš co dělat. Mazej žebrat někam jinam!“

Zvedla jsem hlavu a pokoušela se zaostřit obličej shlížející na mě. Normálně bych vzala nohy na ramena a utíkala pryč. Teď jsem však neměla dostatek sil. Nohy i ruce prokřehlé a se zaostřujícím zrakem se mi i vracely vzpomínky na posledních pár dnů. Jakákoliv snaha vstát mě opustila. Neměla jsem kam jít, natožpak sílu vstát. Neznámý člověk do mě ještě párkrát ostře šťouchl špičkou své jezdecké boty. Z ničeho nic však přestal a stín kolem mě se zvětšil. Uchopil mě za bradu a zvedl mi obličej blíž ke své tváři. Druhou rukou mi odhrnul zmáčené a slzami prosolené vlasy.

„Nejsi ty mladá ševcová?“ zeptal se už mírnějším tónem. Přívětivou notu jsem však v něm nenašla ani omylem. Čekala jsem, kdy se na mě znovu rozkřičí. Lidé ve vesnici neměli rádi toulavé děti.

„Pojď někam do tepla. Musíš být pořádně zmrzlá.“ Uchopil mě za paží a bez mé pomoci mě zvedl ze země. Jeho neobvyklé chování mě zalarmovala. Pokusila jsem se ho znovu lépe prohlédnout. Někoho mi připomínal – podsaditý muž s mírnou pleškou. Určitě jsem ho párkrát zahlédla U Tří kozlů. Otec mu však boty nešil, to bych poznala. Vláčel mě dál rozbředlým sněhem před stájemi až ke dveřím hostince. Vešli jsme dovnitř. Poránu se tu potloukalo jen pár cestovatelů, kteří naší vesnicí pouze projížděli a U Tří kozlů vyhledali nocleh.

Posadil mě do kouta na lavici ke stolu, odkud bylo přímo vidět na výčepní pult.

„Počkej tu na mě.“ Důraz, jaký dal na těch pár slov, mě znepokojil, ale zůstala jsem sedět. Teplo uvnitř bylo mnohem příjemnější než chladný vítr venku. Pozorovala jsem ho, jak prohodil pár slov s hostinským, ten se po mě se zájmem ohlédl. Než jsem však stačila z jeho pohledu cokoliv vyčíst, otočil se a zmizel ve dveřích. Muž, který mě sem přivedl, nervózně podupával nohou a čekal, až se hostinský vrátí. Pak hned zamířil zpátky ke mně.

„Objednal jsem nám něco na zahřátí.“ Postavil přede mě menší kalíšek s podivně čpící tekutinou. On sám ten svůj na jeden lok převrhl do sebe. „Neboj. Hůř než teď se už cejtit nemůžeš,“ prohodil, když si všiml, že jsem se jeho pozornosti ani nedotkla.

Pravdivost jeho slov mě přesvědčila zopakovat celou proceduru po něm. Nestihl mi ani říct, že bych ho rozhodně neměla napodobovat. Ač byla tekutina ledová, cítila jsem, jak objímá celé mé hrdlo a rozpaluje ho do běla. Okamžitě jsem začala kašlat, jak jsem se té pálivé tekutiny chtěla zbavit. Muž mě párkrát uhodil pěstí do zad, ale jakmile zjistil, že to nepomáhá, radši toho nechal.

Po chvíli jsem se toho dávivého kašle zbavila a cítila jsem se příliš živá. Obrysy kolem mě se zostřily a má doteď pokulhávající pozornost byla ve střehu jako nikdy předtím. Přikrčila jsem se ještě víc v rohu lavice a obezřetně prozkoumávala okolí. Zima a jakékoliv starosti z předešlých dní se odsunuly někam do pozadí a já konečně začala vnímat přítomnost.

„Tvého otce je mi líto.“ Znovu jsem se otočila k mému hostiteli a propalovala ho nedůvěřivým pohledem. Přišlo mi podivné, že toho o mně tolik věděl. Můj otec nebyl typ, který by se svěřoval na potkání. Bylo všeobecně známo, že má dceru a manželka mu zemřela při porodu, ale víc ani nikoho nezajímalo.

Muž už v konverzaci nepokračoval, když si všiml mého odmítavého postoje. Nervózně klepal prsty o stůl a druhou rukou točil prázdným kalíškem po desce stolu. Vytěsnila jsem ho ze své mysli a přemýšlela, co budu dělat. V teple a navíc po tom zázračném ohřívači se o širší budoucnosti uvažovalo mnohem lépe.

Mohla bych utéct do nejbližší vesnice. Věděla jsem, že minimálně za lesem jedna je. Když se budu vydávat za starší, než ve skutečnosti jsem, mohla bych sehnat nějakou práci výměnou za nocleh. Automaticky jsem vzhlédla k ženě, která právě hadrem otírala stoly. Ano, to bych mohla zvládnout.  Umím i zpracovávat kůži. Možná, kdyby tam žil nějaký švec, mohla bych… Ne to ne. Budilo by to příliš mnoho vzpomínek. Možná spíš lovec, nebo něco podobného.

Dveře hostince se otevřely a vešla rozložitá žena zahalená v huňatém kožichu. Okamžitě jsem jí poznala. Danielova vychovatelka. Prudce jsem vyskočila na nohy, až jsem posunula stůl, který se zarazil otylému chlápkovi naproti mně do břicha. Než jsem však stačila najít jinou únikovou cestu, než tu, kde právě zavazela vychovatelka, muž mi pevně sevřel paži a pohlédl na příchozí.

„Bello, kdepak ses toulala? Už tě hledáme několik dní,“ promluvila na mě přeslazeným hlasem jako na malé dítě. „Daniel se na tebe ptal.“ Mrcha! Myslí si, že mě naláká na něj, když právě od něho vím, jak je to v sirotčinci hrozné.

„Doprovodil byste nás prosím do kočáru,“ zeptala se mého věznitele. Odpověděl jí jen nějakým nesrozumitelným povzdechem, protože ode mě právě schytal další nechtěný šťouchanec do břicha, jak jsem se mu snažila vykroutit.

Jakmile jsme se dostali ven, do té zimy, spatřila jsem na cestě onen kočár. Proč jsem měla pocit, že právě v takovém odvážejí odsouzené na popravu? Narvali mě dovnitř a se zabouchnutím dveří jsem si uvědomila, že má naděje na útěk je mizivá. Vychovatelka zřejmě usoudila to samé, protože přeslazený úsměv z její tváře zmizel. Dala tomu zrádci objemný měšec a nasedla za mnou do kočáru. Kočí práskl bičem a koně se chvatně rozjeli. Nevěnovala mi žádnou pozornost. Se zachmuřeným výrazem zírala z okna. Já plánovala svůj útěk. Daniel mi dozajista pomůže.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Twilly

34)  Twilly (24.08.2011 17:02)

začíná to velice dobře jdu tedy dál...

Kristiana

33)  Kristiana (17.05.2011 20:52)

Chce býr kmotrem dítěte? Pro koho to má být odměna? Pro Edwarda nebo pro ševce? Velmi zajímavá prosba...

Faire

32)  Faire (10.05.2011 16:54)

Zajímavá povídka. :) B)
Jdu se kouknout na další pokračování.

semiska

31)  semiska (29.03.2011 16:03)

Zlatí, začínáš opravdu moc dobře a moc poutavě. Úplně jsi mě pohltila a já se vrhám na další kapitolku. ;) Jen tak dál!

kytka

30)  kytka (27.03.2011 20:28)

Páni, to je ale osud. Líbí se mi to, a moc se těším na pokračování.

29)  Huny (27.03.2011 20:14)

Tak jsem zavítala na tyhle stránky a hned jsem narazila na tvojí povídky. Mimochodem úžasnou povídku.
Moc se mi líbí ten nápad a ty jsi to napsala tak úžasně, že se hned vrhám na další kapitolu

Alaska

28)  Alaska (27.03.2011 19:55)

LadySymphonia: Právě jsem vložila další kapitolu, tek doufám že i ta se Ti bude líbit, protože je mnohem více c duchu této povídky. Díky.
NoName: Děkuju.
Petris: Mnoho otázek a já se snažila tentokrát krotit. dál to bude jen temnější a temnější, tak snad se bude líbit. Díky.

27)  Petris (27.03.2011 19:20)

Ježíš, já jsem to málem přehlédla už je to předposlední na seznamu. No uf. Zajímávý začátek, tajemný, mnoho otázek.
Těším se na další kapitoly, moc.:)

NoName

26)  NoName (27.03.2011 12:03)

Čo ti na to povedať??? Krása (nejdú mi smajlíky)

LadySymphonia

25)  LadySymphonia (27.03.2011 00:09)

Jůůůůůů Tohle je úžasný Už od začátku jsem se od toho nemohla odpoutat Těším se na pokračování a doufám, že bude brzo

Alaska

24)  Alaska (26.03.2011 22:33)

belko: To jsem ráda. Díky.

23)  belko (26.03.2011 22:26)

milá Alasko, máš mě na udičce! Tak toto se mi opravdu líbí a moc!!!

Alaska

22)  Alaska (26.03.2011 22:25)

Zítra večer, Astrid, slibuju. :)

Astrid

21)  Astrid (26.03.2011 22:18)

ok, už tam daj druhý diel;) ;) ;)

Alaska

20)  Alaska (26.03.2011 22:14)

milica: No jaksi jsem si "asi" kvůli dveřím vysloužila pověst trapičky. Je to vůbec slovo... Ale vůbec se nenervuj, já se vždycky snažím, aby ten konec nebyl vůbec důležitý. Takže doufám, že si pokráčko užiješ.
Ree:
Bosorka: Když už člověk na podobnou notu najede, těžko se jí zbavuje. Ráda Tě tu vidím.
Bye: Potřebuju smajla, co drží jazyk za zuby. Uvidíš a už se moc těším, co na to řekneš...

Bye

19)  Bye (26.03.2011 21:42)

No panejo! Pěkně jsi ten příběh rozjela. Edward poručníkem Belly? Belly siroty, kterou právě někdo PRODAL?! do sirotčince? Za tím bude nějaká levárna...
Tyjo, ten popis osudu - to se Ti fakt povedlo!

Jojo, Bye si na tenhle typ příběhů potrpí... takže už se těší na dvojčičku...

Bosorka

18)  Bosorka (26.03.2011 16:34)

Takže další drasťárna? Jsem asi masochistka! ;) :D

Ree

17)  Ree (26.03.2011 16:08)

Ale no tak... Ree je ve skutečnosti strašně milá a hodná!

milica

16)  milica (26.03.2011 14:50)

Začátek vypadá skvěle
Jen se bojím toho co tady píšou ostatní, že nás potrápíš a završíš to SE
No každopádně se těším na pokráčko

Alaska

15)  Alaska (26.03.2011 00:16)

Ree: Ty jseš ale nebezpečný tvor.
Janeba: To jsem si jednou povídkou vysloužila tak špatnou pověst? Hodlám se vyřádit, ale pokusim se přizpůsobit k Vaší spokojenosti.
Joana: Aspoň víte, že až odtud zmizím, že za to může Ree. (neboj, já tu Ree nějak spacifikuju )
Lucie: Děkuji.
monikolka: Děkuju, pokusím se Vás dlouho nenapínat.
morningstar: Doufám, že se bude líbit.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek