Sekce

Galerie

/gallery/Zapomenutá_perex.jpg

Jako malá odjela na prázdniny, aniž by tušila, že svou rodinu už nikdy neuvidí... Teď, o devadesát let později je z ní mimořádná upírka. Co se s ní bude dít dál?

Slunce stálo vysoko na obloze a shlíželo na malou holčičku, jejíž bezstarostný zpěv se nesl po louce a lákal zvědavé veverky. Chodila sem a tam a každou chvíli se sehnula pro barevnou květinu, která jí padla do oka. Stéblem trávy pak svázala letní květy k sobě do pestrobarevné kytice. Z nedaleké kapličky se ozvalo polední klinkání zvonu a holčička se rozběhla napříč loukou k malému bílému stavení.

„Teto Linette! Teto Linette!“ křičelo děvčátko, když přiběhlo do dvora skromného statku. Vběhla otevřenými dveřmi do předsíně a zastavila se. Z kuchyně slyšela hlasy tety i strýce.

„Nemůže se vrátit… Musí zůstat tady…“

„Máš pravdu, tady bude v bezpečí…“ Zaslechla kroky mířící ke dveřím. Stála na místě, jako by ji přikovali k podlaze. Ve dveřích se objevila mladá žena s rudými vlasy a ustaraným úsměvem.

„Jídlo je na stole – no ne! Ta je krásná!“ Její zrak spočinul na kytici v dívčiných rukách.

„Je pro maminku…“ Žena si povzdechla, pohladila holčičku po vlasech a vedla ji ke stolu.

O devadesát let později

Seděla jsem na zábradlí u zadního vchodu nějaké zapadlé putiky a čekala, jestli se objeví. Už třikrát přišel, dnes jsem ale neměla v plánu se s ním vybavovat. Chtěla jsem to skoncovat. Myslel si, že nevím, co je zač, ale aniž to tušil, byla jsem jako on. Upíří pach ze mě necítil, voněla jsem mu jako člověk, ale nechtěl mě zabít. Jeho zvědavost byla silnější. Chtěl vědět, proč se ho nebojím, chtěl vědět, co jsem zač. Jak můžu vždycky tak rychle zmizet… Za rohem téhle slepé uličky jsem zaslechla kroky – příliš lehké, příliš tiché a příliš rychlé, aby byly lidské. O necelou vteřinu později ke mně dolehl i upíří pach – přišel.

„Jsi tady,“ vydechl překvapeně a zkoumavě si mě prohlížel.

„Nečekaně…“ ušklíbla jsem se a dala mu tak najevo, že nemám strach. Mohla jsem téměř slyšet, jak mu mozek pracuje. Lidská vůně, lidské oči, lidská kůže… Netlukoucí srdce. Nešlo mu to dohromady. Tak usilovně se snažil rozluštit tu záhadu… S maximální opatrností jsem nemotorně a hlučně seskočila ze zábradlí, abych stále působila jako člověk.

„Už mi povíš, kdo jsi?“ zeptala jsem se s předstíranou zvědavostí, která se mohla jevit stejně velká jako jeho. Clarkovy rudé oči mě provrtávaly, jako by hledaly odpověď na otázku mé totožnosti uvnitř mého vlastního těla. Na kraji uličky se objevil mladý kluk.

„Ukážu ti to…“ zašeptal a upíří rychlostí zamířil k tomu klukovi a ve vteřině s ním byl zpátky. Ten mladík si ani neuvědomoval, že paže, které ho svíraly, představovaly náruč smrti. Z Clarkova objetí pro něj nebylo úniku. Lačně se mu zakousl do hrdla. Vůně čerstvé krve mi na okamžik zatemnila mozek, moje modré oči teď musely mít odstín nejčernějšího obsidiánu, hned jsem se ale ovládla. Tuhle hru chci dohrát. Sledovala jsem chlapcovy němé výkřiky a děs v jeho očích pomalu vyhasínal, jak se z jeho těla vytrácel život. Při tom pohledu se ve mně něco vzepřelo a já vystartovala po Clarkovi, odtrhla ho od toho ubohého kluka a z hrdla se mi vydralo hrozivé zavrčení. Stála jsem před ním, nahrbená, připravená ke skoku, svaly napnuté jako pružiny. Někde v koutku mysli jsem vědomě povolila soustředění a Clark v úleku odskočil tři metry dozadu. Mladík se zmítal na zemi v kaluži vlastní krve a nesnesitelná bolest prostupovala každičký kousek jeho těla. Byla jsem si jistá, že kdyby měl sílu, křičel by… Clark mě pozoroval a nevěřil svým očím. Před pár vteřinami před ním stála blonďatá modrooká dívka. Kromě ticha, které se ozývalo z její hrudi, všechno nasvědčovalo tomu, že je to lidská dívka. Teď však před ním stálo rudooké stvoření s vlasy jako oheň a kůží podobající se mramoru.

„Jak?“ Víc ze sebe nevypravil. Skočila jsem po něm a jeho překvapenost mi dobře posloužila. Bylo to snadné…

Obešla jsem Clarkovo hořící tělo a sehnula se nad chlapcem, kterého teď čekaly tři dny nesnesitelného žáru uvnitř jeho vlastního těla. Vzala jsem ho do náruče a pod příkrovem noci jsem upíří rychlostí uháněla do svého bytu.

Celou dobu jsem se od něj nehla. Moc dobře jsem si pamatovala ta muka spojená s přeměnou… Naopak vůbec jsem si nepamatovala věci před ní. Seděla jsem bez hnutí v křesle a pozorovala zmítajícího se kluka. Mohlo mu být nanejvýš devatenáct… Posledních čtrnáct hodin zoufale prosil o smrt, ale ani ta už by mu nepomohla.

Najednou se jeho srdce splašilo a bilo jako o překot. Pulzování toho neúnavného svalu zrychlovalo a zrychlovalo… Z ničeho nic se na dvě vteřiny zastavilo, poskočilo a pak se ozvaly dva těžké a definitivně poslední údery.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

BlackBeauty

3)  BlackBeauty (24.06.2011 18:51)

hooodně zajímavé těším se na pokračování

2)  Night Mist (24.06.2011 13:36)

Zatím je to pěkné :) Zajímá mě jak to bude dál... ;)

1)  marcela (24.06.2011 12:52)

Vypadá to moc dobře.Jo,jo.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek