Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

19. kapitola - Být či nebýt

Být či nebýt

Dav upírů se shromáždil před stanem a čekal rozkazy. Já jsem se nenápadně včlenil mezi ně. Za pár minut se ze záhybů černé plachty vynořila Kairin. Kápi měla dole a zrzavé vlasy jí vlály ve větru. Na tváři tvrdý výraz. Předstoupila před celé shromáždění a za ní se vyrovnal zbytek právoplatných členů gardy.

„Upíři! Stvoření noci, pánové temna!“

Kairin se dramaticky odmlčela a pak pokračovala ve svém emotivním a vyzývajícím projevu.

„Jistě jste všichni slyšeli zvěsti o východním pobřeží Severní Ameriky. I Volterra vyhlásila varování ve vašich řadách. Měla k tomu důvod a to dost pádný, sama Volterra tam ztratila mnoho talentovaných a silných upírů. Vždy se však jednalo o jednotlivce nebo dvojice našeho druhu. Nyní se naši vládci rozhodli zasáhnout a zabezpečit bezúhonný průchod i těmito kraji. Upevněme svou jedinečnost a dejme světu znát, že se svého postavení nevzdáme. Ukažme jim, že s námi si zahrávat nebudou!“ Poslední větu vykřikla a davem se rozezněl souhlasný jásot. Musel jsem uznat, že její schopnost společně s jejím řečněním je velmi silnou zbraní. Sám jsem měl problém, abych se nepřidal k rozběsněnému davu.

Nasadila si kápi a vydala se za svými společníky směrem k La Push. Dav ji následoval.

 

Zbloudilé myšlenky… slova a činy:

Je konec. Jsme ztraceni, poslední naděje nám proklouzla mezi prsty. Zklamali jsme celý kmen. Jedinou malou nepozorností jsme zničili vše, co naši předci budovali po staletí.

Vypadalo to tak nadějně. Našli jsme ženu, která naprosto odpovídala věštbě. Dokonce jsme ji donutili se provdat za vysoko postaveného příslušníka kmene. Zbývalo už jen počkat, než na svět přivede dívku, ke které se upínaly všechny naše naděje. Měli jsme matku naší vykupitelky – Isabellu Uley. První krok k zajištění přežití našeho kmene přes nevyhnutelnou bitvu, která se nezadržitelnými kroky blížila.

23. listopadu 1923 propukl v La Push požár. Školu zachvátily plameny. Shořela na prach a s ní i Isabella. Přihlížející ji viděli několikrát vběhnout do dveří, vynášela uvězněné děti. Když tam však vběhla naposledy, už se nevrátila. Budova nevydržela a celé patro se zřítilo. Neměla šanci. Nastala naprostá panika. Všichni věděli, jak je pro nás Isabella důležitá. Nikdo tomu nechtěl uvěřit, prohledávali jsme trosky školy celý den, ale její tělo jsme nenašli.

Až po dvou dnech se rada smířila s tím, že odešla. Nemohli jsme jí ani zajistit pohřeb, jaký náležel jejímu postavení. Nedaleko La Push je ostrov – pohřebiště Quileutů. V korunách stromů tam odpočívají náčelníci našeho kmene. Isabella tam bezesporu patřila, celá rada se na tom shodla, ale neměli jsme její tělo. Jediné co jsme mohli udělat, byla pamětní deska, která připomene její existenci a nakonec i náš úpadek.

25. listopadu 1923

Abraham Uley

V rukou jsem držela velmi starou knihu v kožené vazbě. Poznala jsem ji, ač mé vzpomínky na ni byly rozmazané. Cítila jsem stísněný pocit uvnitř hrudi. Nedokázala jsem si to racionálně vysvětlit, ale vzpomínka na Abého a Leviho mi sevřela hrdlo. Chovala jsem k nim určitý cit, přece jenom nějakou dobu mi byli rodinou, sice ne tou nejlepší, ale pocházela jsem z doby, kdy by pro vás rodina měla znamenat mnoho.

Pod zápisek někdo namaloval portrét dívky. Poznala jsem své rysy. Ač byl obraz vyveden pouze černobíle, nedalo se přehlédnout, že podobizna pochází z mého lidského života. Malíř zachytil mou malou nepravidelnost horního rtu. Jako malá jsem upadla na kámen a poranila se. Po tomto incidentu mi zbyla jizva. Tato malá nedokonalost při přeměně na krásnou dechberoucí upírku zmizela. Autor mě musel velmi dobře znát. Málokdo si této drobnosti všiml. Prstem jsem přejela přes černý pruh v rohu obrazu.

Obrátila jsem list a pokračovala ve čtení. Chtěla jsem zjistit, jestli Levi po mém odchodu prožil šťastný život, přála jsem mu to.

 

Levi se od té nešťastné události doma neukázal. Možná se mu zdá nepatřičné, že se tak mladý stal vdovcem. Nechápu ho, myslel jsem, že to přesně chtěl. Být zase volný.

1. prosince 1923

Abraham Uley

 

Dnes jsem se pohádal s Levim. Vyčetl mi, že za Isabellinu smrt můžu já. Tvrdí, že to nebyla nešťastná náhoda, ale sebevražda. Neměla důvod vycházet z těch plamenů. Vysmál se mi, jak naivní byla představa rady. Nikdy by prý neporodila dítě do takovéto společnosti. Sám by to nikdy nedovolil. Přesně si pamatuji slova, která mi vmetl do tváře: „Když jste mě donutili si vzít bělošku, dceru otroků, myslel jsem, že se mi mstíte za prostopášné a neadekvátní chování v mém postavení. Ona jediná to ale z nás všech měla v hlavě v pořádku. Byla to silná žena, která radši ustoupila, než aby se nechala vámi ovládat. Promrhali jste obrovskou šanci. Jediné, co mi dodává poslední naději je, že se ta vaše pitomá věštba vyplní a vy tak zaplatíte za to, co jste jí provedli.“ Po posledních slovech práskl dveřmi a slehla se po něm zem.

3. prosince 1923

Abraham Uley

 

Levi se už nevrátil. Smečka sice ví, kde je, ale odmítá nám to sdělit. Radě starších se příliš nelíbí toto rivalství, které podle nich rozpoutal můj syn.

24. prosince 1923

Abraham Uley

Následující zápisky se většinou zabývaly chodem vesnice a pro mě nepodstatnými věcmi. Narazila jsem však na jeden, který mě donutit silou zavřít oči. Nebolelo to již tolik a to mě ničilo.

Nejspíš už to začalo. Dneska ráno jsme našli celou rodinu Swanů mrtvou – zavražděnou upírem. Nikoho z nich nenechal naživu.  Asi jsem se nechal příliš unést a rovnou jsem se vrhl na upíry, kteří byli nejblíže. Porušil jsem tím smlouvu, protože podle pachu to oni nebyli, ale upír, co je zabil, se už nějakou dobu potuloval po okolí. Měl jsem vztek na tu krvelačnou pakáž a bylo mi jedno, kdo je vinen. Všichni jsou stejní.

Také měli nepřímou zásluhu na Isabellině zpackaném životě. Stále jsem na ni nemohl přestat myslet.  Smířil jsem se však s tím, že toto řešení, pro které se podle mě sama rozhodla, je pro ni nejlepší. Už ji nic netrápí.

Když jsem však spatřil bezkrvá těla jejího otce, Kai Swanové a malého Caleba, rozčílil jsem se a přestal uvažovat. Nutně jsem je potřeboval pomstít. Kvůli ní, dlužil jsem jí to.

Mělo to však i svou světlou stránku, vyhnali jsme ty zlatooké stvůry a doufal jsem, že se sem už nikdy nevrátí.

Nicméně viníka jsme nenašli.

13. října 1925

Levi Uley

20. října 1925 zemřel Abraham Uley, nechť ho duchové přijmou mezi sebe. Jeho zdravotní stav se prudce zhoršil, když zjistil, co se stalo se Swanovými. Přiznal se mi, že jsem měl pravdu. Litoval, že souhlasil s radou a násilím mě přinutil k sňatku. Neodporoval jsem mu. Co můžete říct otci na smrtelné posteli? Nebyl jsem to však já, komu tato omluva měla patřit, a já jen doufal, že na onom světě se mu od ní dostane odpuštění. Sám jsem poznal, že často prozřeme, až když je příliš pozdě.

21. října 1925

Levi Uley

I pod tímto oznámením byla podobizna. Na obrázku vypadal Abe mladší, než jsem si ho pamatovala.

Listovala jsem starou knihou a sem tam přečetla pár slov. Pokud jsem zaznamenala Leviho jméno, přečetla jsem článek celý. Oženil se a zřejmě z lásky, protože svou ženu vždy popisoval s takovým citem, který jsem si k němu nedovedla představit. Všechny jeho poznámky byly pro mě neobvyklé, musel po mé smrti dospět. Jinak jsem si to nedovadla vysvětlit. Stále si však zachovával svou soudnost a nadhled, pro něj tak typický. Pár let po vyhnání Cullenů se přestali měnit a začali stárnout. Ephraim byl otištěný a chtěl se naplno věnovat rodině a navíc hrozba od upírů podle nich na pár let pominula. Doufali, že věštba už se nebude týkat jejich generace. Alfa se přestal měnit a s ním i zbytek smečky.

Levi měl syna. Přála jsem mu to. Když vyspěl, často se v zapisování s otcem střídal. Poslední zápisek v knize byl také od něho.

 

Dnes nás opustil člen rady starších Levi Uley. Zemřela sice velká osobnost našeho kmene, ale jeho činy se budou vyprávět po další generace a on díky nim navždy zůstane s námi. Věřím, že jeho poslední slova se vryjí do paměti nás všech a nezapomeneme na ně, až přijde ten správný čas. Dal nám naději, kterou jsme pokládali za ztracenou.

Seděl jsem u něj, když jeho oči ztratily jiskru. Jeho duše se už musela toulat na onom světě, kde viděl něco, co je nám utajeno, ale poskytl nám poselství: „ Je to ona. Byli jsme tak slepí,“ ozval se pouze chrchlavý šepot a pak vydechl naposled.

4. března 1983

Jai Uley

 

Zvedla jsem oči od knihy. Nevnímala jsem, co vidím, a v hlavě si neustále přehrávala jeho slova.

„Dočetla jste?“ ozval se nejistý hlas. Patřil klukovi, co mi přinesl onu knihu.

„Proč jsi mi ji dal?“

„Rada starších mě s ní sem poslala.  Až si ji přečtete, máte jít se mnou. Čekají na vás u silnice. Chtějí s vámi mluvit.“

Neváhala jsem a vstala. Ten kluk asi mou rychlou reakci nečekal, protože chvíli trvalo, než vyskočil ze země a vedl mě po zarostlé cestě blíže k civilizaci. Nepřemýšlela jsem nad tím, co se stane. Sama jsem s nimi chtěla mluvit. Bezmyšlenkovitě jsem ho následovala.

Zastavil se na konci neprojeté cesty, která zde ústila na písčitou pěšinu. Na pěšině stál hlouček lidí, pečlivě jsem si ho prohlédla.

Na kraji bylo šest snědých mužů, kteří se svou muskulaturou mohli rovnat boxerům. Poznala jsem Sama a Jacoba, stáli vpředu.

Pohlédla jsem na hocha, který mě sem dovedl. Nemohla jsem si nevšimnout jejich podobnosti. Ač měl obličej dětský, svaly, které se mu rýsovaly pod trikem, naznačovaly, že i on patří ke smečce. Jen jsem si toho zprvu nevšimla, protože byl oblečený více, než je u vlků zvykem. Pohledem jsem se vrátila k jeho obličeji. Litovala jsem ho. Byl příliš mladý na to, aby nesl prokletí svého kmene. Vzpomněla jsem si na Leviho, nesnášel to.

„Hezký sice jsou, ale asi z ní budu mít alergii,“ ozvalo se z hloučku puberťáků stojících opodál. Žena, která tam s nimi setrvávala, jednomu vlepila facku a zasyčela na něj. Nejspíše kvůli té poznámce.

„Isabello, rádi bychom ti učinili nabídku.“ Stočila jsem svůj zrak zpátky k hloučku dospělých. Zaměřila jsem svůj pohled na starší muže ve středu jejich uskupení. Vlasy jim už prokvétaly šediny a vzhledem k jejich vystupování mi bylo jasné, o koho se jedná – rada starších. Neuniklo mi, že jeden z nich je na vozíčku. Hned vedle něj stál Jacob.

Pohledem jsem vyhledala muže, který na mě promluvil.

„Můžu vědět, s kým mám tu čest?“ Mezi dětmi to zase zašumělo, netušila jsem, co tu dělají ony.

„Omlouvám se. Jsem Harry Clearwater. Člen rady starších a jejím jménem bych vás chtěl o něco požádat.“ Svou formulací upoutal můj zájem a já své nekonečné otázky postrčila do pozadí.

„Poslouchám.“

„Jistě znáte věštbu, která sužuje náš kmen. Kdysi naši předci věřili, že díky vám se nenaplní náš hrůzný osud. Chápeme, že se k vám nezachovali nejlépe. Vím, že tím už nic nenapravím, ale chtěl bych se jménem celého kmene omluvit za všechna příkoří, která byla napáchána na vaší osobě. Je od nás pošetilé po vás cokoliv žádat, ale jsme v situaci, kdy musíme odsunout svou vlastní hrdost.

Nevím, do jaké míry znáte naše poslání. Jsme jediní, kdo se dokáží postavit studeným a chránit tak lidi…“

„Lidi?“ přerušila jsem ho posměšně. Sklopil hlavu, byl si vědom svých nevhodně volených slov.

„Chápu, že nemáte v tomto ohledu ty nejlepší zkušenosti, ale stejně jako bledé tváře i my se dopustili krutých činů. Nesmíte nás hned odsuzovat. Poučili jsme se z minulosti. V dnešní době už nejsou spory mezi La Push a Forks a my považujeme za povinnost chránit před upíry celé okolí. Naše hlídky se nevztahují pouze na La Push. Už neexistují rozdíly mezi barvou pleti.“ Pohlédl mi do očí, možná čekal na nějakou reakci. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Mohla to být pouhá planá slova. Začínala jsem však pochybovat o svých předsudcích ohledně rady starších. Stále jsem mlčela, a tak pokračoval.

„Čas od času na naše území zavítají upíři. Doteď se jednalo o jedince, případně velmi malé skupiny, které jsme bez problému zvládli. Neprocházeli příliš často. Většinou tak jednou za sto let. Vždy jsme je pečlivě hlídali. Před pár týdny jsme narazili na pachovou stopu neznámého upíra a to nás zalarmovalo. Zjistili jsme, že se jich tu pohybuje více a jejich stopy vedou daleko na západ. V tamějších lesích se jich hemží více, než je obvyklé. Děsí nás to, protože na upíra mnohé generace ani nenarazí a teď se jich tu objeví takové množství, Culleny samozřejmě nepočítám.“ Mluvil dál, ale já ho nevnímala. Jejich jméno mě přinutilo vzpomenout si, jak jsem jim ublížila. Poprvé jsem si vybavila jejich zničené obličeje, když mě vlci odváděli. Tenkrát jsem si zakázala na to myslet, měla jsem úplně jiné starosti – jak je donutit, aby mě sprovodili ze světa.

Harry se však najednou začal ke mně přibližovat a jeho hlas nabíral na intenzitě.

„Levi první pochopil naši mýlku. Netušili jsme, co jeho slova znamenají, dokud jsi nepřišla ty. Isabello, ty jsi ta dívka, která nás může zachránit. Pletli jsme se, když jsme mysleli, že věštba myslí tvou dceru. Naši předci byli příliš hrdí, než aby svěřili svůj osud do rukou bledé tváře a ještě k tomu ženy. Časy se však mění a my víme, že nám nezbývá moc času.“ Uchopil mě za paže a s prosbou na mě hleděl.

„Dáme ti cokoliv, co si řekneš. Splníme jakékoliv přání. Snažili jsme se přijít na cokoliv, co by pro tebe mohlo být cenné a přinutilo tě to aspoň o naší nabídce uvažovat, ale neznáme tě. Nevíme, co nabídnout. Budu tě klidně prosti na kolenou, ale už samotná skutečnost, že jsme ochotni náš osud vložit do rukou upíra, musí být pro tebe dostatečným důkazem, v jak zoufalé jsme situaci. Nemáme žádné právo to po tobě žádat, ale vzpomeň si na Kairavi, i ona byla jednou z nás, i ona byla členkou kmene…“

Další jeho prosby a nabídky jsem nevnímala. Přemýšlela jsem nad tím, co řekl: „Splníme ti jakékoliv přání.“ Bylo to tady, smrt jsem měla na dosah ruky. Stačilo jen požádat, nepochybovala jsem, že by mi vyhověli. Nepřemýšlela jsem nad tím, co po mně žádají. Netušila jsem, jak by je jeden upír mohl uchránit před několika dalšími. Na to si stačili sami, vlků bylo hodně.

Nicméně tyto úvahy mě vůbec nezajímaly. Věnovala jsem se jen tomu, co bych dostala na oplátku. Po tváři se mi musel rozlít úsměv. Bylo mi jasné, že mi nevyhoví hned, ale ta naděje, kterou jsem poslední dobou ztrácela, zase nabyla pevných obrysů. Měla jsem svou žádost doslova na jazyku. Stačilo vyslovit pouhé jedno slovo smrt…

Pak však jako kouzelným proutkem vše potemnělo a já si vybavila jeho tvář, jeho dotek, když mě poprvé sevřel v náručí, konsternovaný výraz, když zjistil, že mi vidí do hlavy, jeho úsměv doprovázející každý jeho pohled, jeho společnost, když jsem nás uvěznila v pokoji, jeho rty – nečekaný a přesto tak intenzivní pocit pouze z dotyku a v neposlední řadě má bujná fantazie. Jedna část mé osobnosti uspořádala vzpouru a odmítala se vzdát těch pocitů a emocí. Proč prostě nemůžu odejít? Necítit nic je lepší než tato nejistota – nevědět, co vlastně chci.

Znova jsem zaostřila zrak na Harryho. Dychtivě čekal na mou odpověď. Mé rozhodnutí se měnilo ze setiny sekundy. Už jsem byla nadechnutá požádat o smrt, ale ta druhá část mého podvědomí, která se rozhodla mi odchod z tohoto světa co nejvíce ztížit, mi do těla vysílala vzpomínku na rozlévající se teplo pod mou kůží. Ani tehdy ani teď jsem nevěděla, co tento pocit znamená. Podvědomě jsem cítila, že je hříšný a špatný jako lačnění po krvi. Zároveň však neskonale příjemný a já tušila, že se neovládnu a zahodím veškerou zodpovědnost a poddám se té slasti. Vnucoval mi vzpomínky na chvíle, kdy jsem cítila, že selhávám.  Zabraňoval mi vyřknout mou prosbu.

Jiné zákoutí mé mysli se však zaobíralo dalším problémem. Jakmile jsem si to uvědomila, vyslovila jsem ho nahlas, abych se zbavila těch dvou protichůdných myšlenek, které bojovaly o nadvládu.

„Potřebuji na lov.“ Až když ta slova vyšla z mých úst, uvědomila jsem si, jak jsou pravdivá. Na lovu jsem nebyla bůhví kolik dní a teď tu stojím přímo naproti člověku a jeho krční tepna tepe pouhých pár centimetrů od mých úst. Nevěřila jsem, že stále stojím na místě a Harry žije.

Ztuhl a za jeho zády se ozvalo hluboké vrčení. Během pár sekund už místo něj přede mnou stál člen smečky, stále ve své lidské podobě. Já však stála naprosto v klidu, sama jsem netušila, jak to dělám.

„Paule, Jarede, půjdete…“ Sam nedopověděl své rozkazy, protože mu do řeči skočil muž na vozíčku.

„Same, nemyslím si, že bys je měl posílat pryč. Nevíme, kdy se dají do pohybu. Jestli tak učiní, jsou tu do pár hodin. Smečka by měla zůstat co nejsilnější ve stavu takového ohrožení. Pošli s ní štěňata. Oni ji zvládnou. Pochybuji, že by měla v plánu útěk. Je tu z vlastní vůle.“

Sam zachmuřeně pohlédl zpátky na mě.

„Já půjdu,“ ozval se kluk vedle mě. Musela jsem se v duchu omluvit Jacobovi, že jsem ho nazvala štěnětem, potom by totiž to děcko vedle mě muselo být novorozeně.

„Colline, doprovodíš společně se Sethem Isabellu za hranice s Kanadou.“

Nečekala jsem na další zbytečné řeči, chtěla jsem být co nejdál od nich. Vyvalilo se na mě příliš mnoho informací a já je potřebovala zpracovat.

Běžela jsem lesem a udělala tu naprosto nejsobečtější věc. Zapomněla jsem. Stačilo si přiznat sobeckost a veškeré myšlenky, minulost, domýšlivá zodpovědnost zůstávaly za mnou. Společně s novým větrem, který jsem závratnou rychlostí rozrážela, jsem získávala nové pocity. Nechávala jsem se jimi plně ovládnout a beztrestně nahradit právě uvolněná místa v mém těle. Připadala jsem si, jako bych postupně odhazovala jednotlivé kusy deštěm nacucaného oblečení a zbavovala se jeho tíhy. Zároveň jsem cestou cítila teplejší a svěžejší vzduch na mé pomyslně odhalované pokožce. V plné rychlosti jsem vběhla na mýtinu. Ostré paprsky propalující tento malý prostor mě nutily stoupat v mé blaženosti. Uprostřed louky jsem se začala divoce točit dokola. Oči jsem měla zavřené a vnímala jen silný vítr otírající se o moji pokožku. Vlasy snažící se najít své místo zuřivě vlály kolem mě. Zastavila jsem se a nastavila tvář slunci.

„Ty vole!“ ozvalo se z lesa následováno plesknutím. Úsměv na mé tváři se ještě rozšířil. Děti. Nepatrným přenesením váhy jsem se napnutá skácela do trávy, která ztlumila můj jinak hlučný pád.

Bylo mi nádherně a odmítala jsem si připustit, že na to nemám právo.

„Tys to věděl?“ Ticho.

„Tak vidíš! Nedělej chytrýho. Neříkej, že tě to nedostalo.“

„Šššt! Všechno slyší! Mluv aspoň trochu slušně!“

Hádka těch nedospělých kluků mě uklidňovala a dále mě stahovala do vymyšleného ideálního světa. Jsou bezprostřední, neřeší příliš složité otázky, které ani řešení nemají. Jsou sami sebou a nenechali se ještě stáhnout zodpovědností dospělých. Všimla jsem si toho už při běhu lesem. Doprovázeli upíra na lov a přitom se stačili kočkovat jako štěňata. Dělalo mi to dobře. Žádné podezřívavé či příliš zbožné pohledy. Oni měli svůj vlastní svět, kde proměny ve velké vlky byly úžasným adrenalinovým bonusem. Ne prokletím.

Otevřela jsem oči a podepřela se na loktech. V přítmí lesa na sebe ti dva potichu štěkali. Pozorovala jsem je a přemýšlela, jestli by moje děti byly taky takové, kdyby se proti mně život nespiknul. Byla jsem si jistá, že bych měla syna. Už jen z marnivé vzpoury proti demagogické věštbě. Ta dvě štěňata se mi začala líbit.

„Klidně si to tu dořešte. Já si vás najdu, až dolovím,“ popíchla jsem je a okamžitě se vydala dál k hranici. Jakmile mě uslyšeli, přestali s hašteřením a za chvíli mě už na každém boku doprovázel jeden vlk. Po pravé ruce pískově zbarvený, větší. Asi Seth, on byl v lidské podobě z těch dvou vyšší. Po levé ruce o trochu subtilnější temně hnědý. Oba jejich výrazy byly najednou strnulé. Snažili se tvářit vážně. Moc dlouho jim to ale nevydrželo, protože Collin po chvíli začal zaostávat.  Pochybovala jsem, že by cítil únavu. Seth to zpozoroval a během chvilky do něj z boku narazil a kočkování začalo nanovo.

Nebyla jsem si jistá, jestli už jsme za hranicí, ale předpokládala jsem, že ano. V okolí se objevoval poprašek sněhu.

Ohlídla jsem se po nich. Jenom jsem stihla uhnout před tělem hnědého vlka, který letěl vzduchem. Zabrzdil se až o strom a snesla se na ně lavina sněhu. Koukal jako vyoraná myš a Seth na tom nebyl o moc líp. Vyplazený jazyk mu visel na stranu a v očích mu ďábelsky jiskřilo. Pochybovala jsem, že jejich zeměpisné znalosti budou lepší než moje.  Jakmile se Collin probral z otřesu, vrhnul se zpátky po Sethovi. Nezajímalo ho, že předtím málem srazil mě.

Nechala jsem je svému osudu a pořádně se nadechla. Štěňata dělala mnoho povyku a můj pach zvířata asi už také vycítila, takže nejbližší bijící srdce bylo asi tři kilometry na západ. Vydala jsem se za jeho zvukem, než mi ho vyplaší. Neslyšela jsem náznak, že by mě následovali, ale neřešila jsem to. Velmi dlouho jsem nepila a sama nemohla uvěřit, že jsem ještě nikoho nezabila. Během pár minut jsem svírala menšího vlka. Krev, která z něj strachem prýštila ven, stékala od mých koutků a smáčela jeho bělostný kožich.

„Kvůli tomuhle jsme se táhli čtyřista kilometrů do tohohle zapadákova?“ Očekávala jsem plesknutí, většinou po každé Collinově hlášce následovalo.

Ticho.

Se strachem jsem se otočila, jestli se Sethovi něco nestalo. Byl v pořádku, pouze trochu překvapený. V rukách stále svíral lem svých kalhot, které naštěstí už měl natažené na sobě, jen nebyly dopnuté. Jakmile jsem se přesvědčila, že vlci se se spodním prádlem opravdu netahají, okamžitě jsem sklonila hlavu zpátky ke kořisti.

Ač jsou to děti, tomuhle gestu jsem nezabránila. Sice skoro neumí do pěti napočítat, ale jejich tělo vlivem vlčího genu vyspívá momentálně rychleji, a pokud nepromluvili, kdejaká dívka by v nich spatřila silného a vyspělého muže. Tedy téměř, přiblblý dětský výraz by je prozradil.

Uložila jsem již ztuhlé tělo zvířete do trávy a zvedla se. Koutkem oka jsem zkontrolovala, jestli už jsou skutečně oblečení a teprve potom jsem se střetla s jejich pohledem.

„Copak, zkazila jsem vám vaše děsivé představy o upírech?“ Collin očividně z našeho zbytečného výletu neměl příliš velkou radost. Tvářil se dost kysele a vrčel si pod vousy.

„Přestaň!“ zašeptal potichu ale tvrdě Seth a sjel ho pohledem. Collin ještě naposledy zavrčel a poodešel kousek dál. Ozývalo se jen vzteklé brumlání a kopání do stromu.

„J… j …já si myslel, že upíři pijí lidskou krev,“ vykoktal ze sebe Seth. Nespouštěl oči z vyhaslého těla zvířete.

„Sethe,“ počkala jsem, až se mi koukne do očí. „Jaké mají upíři oči?“

„Rudé,“ vyrazil ze sebe bezmyšlenkovitě.

„A jaké mám oči já?“ všimla jsem si, že mě začal brát více na vědomí, předtím se nejspíš toulal ve svých myšlenkách.

„Zlaté.“ Pochopil.

„U tebe to chápu, ale že to nedošlo Samovi je pro mě záhadou.“ Šla jsem směrem k němu. Cítila jsem, jak se atmosféra uvolňuje.

„Vždyť jsi… tedy jste napadla starého Quila Atearu,“ snažil se hájit Samovu nedůvěru.

„Kdyby ti někdo mával flákotou před nosem a ty bys měl hlad, nevrhnul by ses po ní?“ Nechtěla jsem zmínit pravý důvod mého útoku a i mně se tento zdál pravděpodobnější než ten skutečný. Prošla jsem kolem něj a mrkla na něj.

„Asi jo,“ vypadlo z něj a následoval mě jako pejsek. Došla jsem až ke Collinovi. Chudák dělal takový randál, že si mě ani nevšiml.

„Nečerti se, brepto.“ Prsty jsem mu projela skrz rozcuchané vlasy. Vypadlo z nich pár větviček a zbytky listí.

„A tykejte mi, Samovi taky nevykáte.“ Oba stáli zaraženě na místě, Collin s přiblble pootevřenou pusou, asi se zasekl uprostřed nadávky.

„Zavři pusu nebo ti tam něco vlítne,“ vysmála jsem se mu. Ve vteřině se probral.

„A to jako co…“ chtěl ještě něco peprného dodat, ale nedala jsem mu šanci. Bleskově jsem ze země shrábla trošku sněhu. Nestačil doříct větu a sněhová koule se mu rozmázla po tváři. Okamžitě mou palbu opětoval. Na rozdíl od Setha si se mnou nebral žádné servítky. I Seth se však po chvíli váhání přidal a lesem se ozýval náš radostný výskot. Nikdy jsem nic zábavnějšího nezažila. Můj bratr nestačil vyrůst, abych s ním mohla pořádat sněhové války.

Váleli jsme se na zemi uprostřed lesa naprosto zmáčení sněhem.

„Proč jsi něco neřekla, nemuseli jsme se táhnout takovou dálku. Já taky někdy lovím v rezervaci zvířata,“ brblal Collin, stále mi neodpustil těch pár stovek kilometrů, které se kvůli mně musel trmácet.

„Potřebovala jsem čas na přemýšlení.“ Bylo mi s nimi dobře. Cítila jsem se uvolněně a nebála se s nimi bavit o čemkoliv. V jejich bezstarostných hlavičkách každý problém vypadal jako prkotina.

„Nad čím?“ zeptal se Seth. Netrvalo mu dlouho, než překonal naši druhovou či možná spíš společenskou propast. Ani jeden z nich neměl problém s tím, že jsem upír, když nelovím lidi. Podezřívala jsem je, že ani to by jim příliš nevadilo. Nejspíš jeden z důvodů Collinovy nynější špatné nálady, mimo naběhaných kilometrů navíc, bylo i to, že neviděl, jak upír loví lidi.

„Nad nabídkou rady starších.“ Collin se bleskurychle překulil na břicho, aby na mě lépe viděl.

„Fakt jsi to ty?“ Jeho výraz byl zklamaný.

„Copak, vadilo by ti, kdyby váš kmen nezanikl?“

„Ne to ne. Já jen, že jsem se vsadil,“ přiznal a zabořil pohled do země. Teď jsem na něj zírala já. Tak já jsem předmětem sázek? To mě teda podrž.

„Tvrdí, že to nejsi ty,“ ozval se Seth.

„Ne, že bych ti nevěřil, ale podle mě to jsou jen báchorky,“ ospravedlňoval se.

„Taky jim nevěřím,“ hlesla jsem tiše. Naslouchala jsem větru proplétajícímu se mezi listy. Přemýšlela jsem nad jejich nabídkou. Ne proto, o co bych je požádala, ale jestli bych byla schopná jim pomoct. S kluky však ticho nikdy příliš dlouho nevydrželo.

„Tak proč nad tím přemýšlíš?“

„Přišla jsem do La Push, protože jsem chtěla… “ nevěděla jsem, jestli smrt formulovat jako přání, prosbu nebo požadavek, „protože jsem toužila po jedné věci a takto se mi mohla splnit.“

„A co to je?“ Mohla jsem očekávat, že budou zvědaví. Nechtěla jsem jim to říct přímo.

„Upíři by neměli existovat.“ Sice má věta přesně nevystihovala, co jsem si myslela, ale byla to vhodnější formulace pro ně. Cullenovi byli jiní a přesto upíři.

„Sam to taky říká.“ Nepochopili mě.

„Když to říká Sam, tak byste ho měli poslechnout.“ Nabrala jsem do hrstí, co bylo po ruce a hodila to po nich. K jejich smůle sníh už došel a já měla k dispozici jen hlínu. Rozeběhla jsem se. Museli se přeměnit, aby mi stačili. Proháněli jsme se po lese. Nechtělo se mi ještě vracet. Jim, zdá se, to taky nevadilo.

Potulovali jsme se pár dní po Kanadě. Párkrát sice navrhli, že bychom se mohli vrátit, ale jakmile jsem si je začala dobírat, že se bojí jednoho upíra a utíkají se schovat pod Samova křídla, návrat domů byl zapomenut.

Nevěděli o tom, ale pomohli mi se rozhodnout. La Push pro mě představovalo domov. Nebylo moc míst, o kterých bych mohla říct, že mi přirostly k srdci, ale La Push k nim patřilo a k La Push patřili vlci. Jeho obyvatelé mi byli lhostejní, radu starších jsem nenáviděla, ale vlci pro mě byli důležití. Oni trpěli společně se mnou. Kdyby neexistovali upíři, nebyli by vlci. Kdyby neexistovali upíři, nebyla bych ani já upírem. Vlci neměli na výběr a já jsem ke své smůle také pozbyla možnost volby, v mnoha ohledech.

Seth na rozdíl od Collina těm báchorkám věřil a po pravdě i já byla nahlodaná. Svůj názor jsem si utvořila, když jsem ještě žila nevědomým životem normálního člověka. Od těch dob se toho hodně změnilo.  Nicméně přesvědčení, že by upíři neměli existovat, ve mně bylo hluboko zakořeněno. Představovali pro mě peklo na zemi a to jak svými činy, tak i hrozbou, že uvrhnou do této proklaté existence i jiné lidi. Jedinou výjimku pro mě tvořili Cullenovi – upíři měli rudé oči, oni ne. Moje vysvětlení zavánělo absurditou, ale neuměla jsem si své přesvědčení lépe ospravedlnit.

Jestli přijde bitva předpovídaná ve věštbě, budu stát vlkům po boku. Vkládali do mě příliš velké naděje, ale neměla jsem to srdce těm dvěma tyto vyhlídky vyvracet. Samovi však řeknu, co si myslím. Jestli je aspoň trochu po Levim, pochopí mě.

Na oplátku budu žádat smrt. Jakmile nebezpečí pomine, zničí mě. Nemohla bych s nimi žít. Měnili by se a nestárli. Zničila bych jim život.

Pokušení ve formě Edwarda mě však stále pronásledovalo. Když jsem konečně trochu ovládla touhu po lidské krvi, peklo si na mě připraví jiné páky. Teď však již nepodlehnu. Jsem silnější, nenechám se unést pudy upíra, už mě nikdy neovládne! Nesnášela jsem ten pocit bezmoci, kdy vaše vlastní tělo jedná za vás. Při jednom zatemnění mysli jsem přišla o rodiče, měla jsem hrůzu ze situací, kdy se neovládnu. A přesně to ve mně vyvolával Edwardův dotek. Ztrácela jsem soudnost, toho se musím vyvarovat.

Otočila jsem se na Collina se Sethem.

„Jdeme domů.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Alaska

12)  Alaska (09.01.2011 00:10)

Bye! Teď jsi na to kápla. Levi . Na eu ho většinou odsuzovali, ale pro mě je to srdcovka. Ústřední postava jedné kapitoly, která původně měla být jednorázovkou. Díky určité důvěryhodnosti, kterou jsem chtěla zachovat z originálu, je Levi vlastně jediná postava kterou jsem si stvořila "k obrazu svému". Jacob se mi zdál jaksi nedospělý k mým účelům a tak vznikl on - mého srdce šampión. Trošku jsem se rozvášnila... ale hned Tvůj další poznatek přilévá olej do ohně. Nitka Ani nevíš jak je Tvé přirovnání trefné a já jen stěží držim jazyk za zuby, respektive prsty na uzdě. :D
A štěňata :D ten jistý detail jsem nemohla opomenout.
Bye ani netušíš, jaký je zážitek číst Tvé komentáře. Děkuju Ti za ně.

Alaska

11)  Alaska (08.01.2011 23:42)

Ree: Tak teď jsi mě fakt dojala. Nejen, že dokážeš tu přehršel slov přečíst dvakrát, ale krátce vystihneš vše, co jsem se tam snažila vervat. A ano, mám Vás ráda, Tebe obzvlášť. ;)
Janeba: Nebudu předstírat, že se nemáš čeho bát :D, ale naštěstí je to jen ff. Já děkuji.
Evelyn: Chtěla jsem té naší chudince dopřát trochu štěstí, ale ne zase moc... Jsem ráda, že se líbí.
AMO: Boj se, boj. :)
Joana: Příčetnost je velmi vhodně slovo, no uvidíme, jak dlouho mu to vydží. :) Děkuju.
ambra: :) zákon schválnosti, ale nevadá, tenhle komentář mě taky dostal na lopatky, hlavně ty poslední řádky. :D Děkuju.

Bye

10)  Bye (08.01.2011 23:29)

Alasko, "zažívám" tuhle kapitolu už druhý den.
Je tak nabušená různými vrstvami příběhu, že si nedělám iluze, že je dokážu všechny v komentu vystihnout. Tak snad to nejdůležitější, ASPOŇ...
Přestože se tentokrát pro čtenáře zdánlivě neudálo nic světoborného (To, že Bella je ta dívka z věštby, je známo. Její sebevražedné sklony rovněž - i když musím říc, že mi z toho jejího pocitu štěstí, když zjistila, co VŠECHNO by jí mohli indiáni nabídnout, bylo znovu dost úzko. Že ji chce rada starších požádat o pomoc jsem tak nějak tušila...)
Přesto mám pocit, že jsou právě tyhle chvíle pro Bellin osud klíčové.
Jsem ráda, žes mě (i jí) nechala nahlédnout do myšlenek Leviho. Představovala jsem si, že ji takhle vnímal a teď mám dokonce jistotu. Za jiných okolností by jim to i mohlo vyjít, co myslíš?
Hmm, zdá se, že pokaždé, když Bella pomyslí na vytouženou smrt, naruší její odhodlání vzpomínka na Edwarda. Cit k němu (nebudeme mu říkat láska, tak podrobně ho ještě Bella nezkoumala, aby si to připustila) se stal tenkou nitkou, která ji pojí se životem. Vydrží? Nepraskne?
Ten lov se dvěma muži s přiblblým dětským výrazem (bez spodního prádla :D ) to bylo jako z jiného světa. Nepatrně osvobozující, jako by ji nakazili tou svou bezstarostností, tím, že jim jejich úděl není přítěží.
Trochu mě na konci z tý úlevy srazilo její rozhodnutí obrnit se proti Edwardovi (nitka se nebezpečně napíná!), ale já mu věřím - věřím Edwardovi, že tentokrát ten její "štít" prorazí. Musí!

Ree

9)  Ree (08.01.2011 20:24)

Tak jsem zjistila, že podruhé je to ještě úžasnější než poprvé. Její rozhodování je ještě horší (v tom dobrém slova smyslu ;)) a ta bolest nad ztrátou rodiny, která celý příběh pořád a pořád prolíná, přestože se o nich přímo nezmíní, je ještě tíživější. Dostávají mě ty zápisky z deníků a to, jak si sobě i ostatním Levi vyčítal její smrt. Dostávají mě Collin se Sethem, kteří jsou naprosto v pohodě, i když jsou sami dva s upírem. A znovu mě sráží na kolena její rozjímání nad smrtí a Edwardem. Co by pro ni bylo lepší... Čemu má dát přednost... Prostě úžasná kapitola a stejně úžasná povídka

Janeba

8)  Janeba (08.01.2011 19:28)

Alasko, překrásná kapitolka! Líbilo se mi kočkování se štěňaty i Belliny myšlenky a úvahy, jen se opravdu obávám, až tam vstoupí garda ... a Edward! Opravdu SKVOSTNÉ! Děkuji!!

Evelyn

7)  Evelyn (08.01.2011 15:07)

Můj bratr nestačil vyrůst, abych s ním mohla pořádat sněhové války. - Tahle jediná věta na mě zapůsobila jako rána do žaludku... (není to moc hezká a učesaná formulace, ale tak nějak asi nejpřesnější). Taková pohodová scéna a najednou tahle ledová sprcha.
Krásná kapitola. Líbí se mi Bellin vnitřní boj sama se sebou, její škádlení se štěňaty a ohlížení za jejím životem

6)  AMO (08.01.2011 01:42)

Aj aj asi se začínám bát. Hlavně z reakce na Edwarda a jeho oči a potom z představy boje.
Dám se na modlení, pokud je zachrání a zůstane s Edem

Joana

5)  Joana (07.01.2011 22:44)

Bellin vývoj je zajímavé sledovat, stejně jako její váhání nad vlastní prosbou. A velké setkání už se pomalu blíží, rudoočko Edward si ještě drží kapku příčetnosti, to je dobře, moc dobře. :)

ambra

4)  ambra (07.01.2011 21:46)

Ree, já to dělám, jenže jsem omylem stiskla V a pak to nešlo zpět . Ale využiju toho, že tu prudím a dám aspoň jeden moment:
Můj bratr nestačil vyrůst, abych s ním mohla pořádat sněhové války.
:'-( :'-( :'-(

Ree

3)  Ree (07.01.2011 21:43)

ambra by se měla naučit označit text komentáře a stisknout Ctrl+C dřív, než stiskne tlačítko Přidat

ambra

2)  ambra (07.01.2011 21:35)

Al, já jsem si smazala takový ten koment z první dobré . Takže odvar:
Génius. Ty.
Bella. Upírka, která se vyvíjí v čase.
Děj, emoce, vlci, nebezpečí mi dýchá za krk, všechno!!!
Zase nejlepší kapitola.
ambra být hotová, ambra být mimo, ambra nechápat.
ambra děkovat.

Ree

1)  Ree (07.01.2011 21:22)


Bella je ta dívka. Já si to myslela! Proto ten dar? Dokáže je ochránit díky svému daru? A co Edward? No tak, přece ji nenecháš zemřít, když může mít konečně krásnou budoucnost. Na jednu stranu ji chápu. Upíři by vážně neměli existovat. Ale existují! A ona musí taky. Ach jo... Ty mě naprosto dostáváš.
A chudák Edward kvůli ní pije lidskou krev. I přesto, že se bojí, aby neztratil své lidství. Dělá to pro ni. A ona chce smrt! Alaskoooooooo, máš nás ráda? Protože my tebe moc!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek