Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/ostnat-dr-t-vezeni-soud-ilu-hu.jpg

Šup, šup, teple se oblečte, vyrážíme s Culleny na Sibiř. Ovšem stereotyp a nuda tu tentokrát nečeká, „děti“ odmítnou zase chodit do školy a hledají si práci. Jak název napovídá, kluci si vyberou ostrahu ve věznici. A koho tam takový nadprůměrný dozorce potká? Co třeba super krásnou vražedkyni?

Část III.; ze tří...

III. část

„Obžalovaná, Isabello Swanová, povstaňte,“ pronesla soudkyně. Když se tak stalo, pokračovala: „Ve jménu moci mě svěřené a na základě objektivního doporučení poroty bylo rozhodnuto, obžalovaná Isabella Swanová je odsouzena k okamžitému trestu smrti.“

Sálem se rozneslo souhlasné šuškání a mručení, její obhájce taky nevypadal zdrceně a ona vlastně taky ne, byla s tím smířená a byla ráda, že nemusí život trávit za mřížemi. Jen jediné osobě to vadilo, ale potlačovala to v sobě, ani nevěděla proč. Stála u dveří soudní síně.

„Mohu mít poslední přání?“ zeptala se anglicky. Ihned to bylo přeloženo i soudkyni.

„Mluvte,“ odvětila.

„Chci si vybrat smrt,“ sálem to znovu zašumělo, tohle řekla rusky. Sice se špatnou výslovností i špatném sledu, ale každý porozuměl.

„Vaše věznice vám vyhoví, pokud bude volba splnitelná,“ přikývla okamžitě soudkyně, klepla kladívkem o stůl a požádala lidi, aby pomalu odcházeli. Jen Edward a řidič dodávky zůstali, aby odvedli spoutanou Isabellu.

Ve věznici ji ihned dovedl k řediteli, jak si přál. Oba se posadili dovnitř, oba mlčeli a ředitel je pozoroval.

„Dostal jsem fax od soudu. Zavolal jsem si tě sem ohledně tvé volby, tak povídej,“ vyzval ji s profesionálním výrazem ve tváři. Jen Edward věděl, že jí lituje. Ale sám byl jiného názoru, ona si ji nezasluhovala. U soudu slyšel všechny prohřešky, přesná čísla. Zabila i se strážnými 49 lidí, z toho 7 nezletilých a 11 žen. Ukradla podvody i vloupáními několik amerických miliard. A vůbec se nebránila, nic nepopřela. Jen přikývla na souhlas.

„Chci se zabít v moři. Skočit z útesu nebo ze skály,“ řekla klidně. Ředitel se na ni nedůvěřivě podíval, cítil z toho zase nějakou past nebo plán.

„Pokud by se netrefila na nějaký kámen nebo skálu, pokud by nezemřela při dopadu, pokud by nějak zvládla bojovat s vlnami a plavat, stejně by umrzla. Nemá ani nejmenší šanci na přežití,“ zastal se jí Edward dřív, než si to sám stihl uvědomit. Nechápal, proč to dělá, ale nechal to být. Ředitel mu uvěřil, zvážil jeho slova a souhlasil. Byla to pravda.

„Dobře. Edwarde, mohu váš požádat, abyste našel vhodné místo k… No, však víte,“ pokračoval a jako odpověď dostal přikývnutí. „A vy, Isabello, chcete si určit i nějaké datum?“

„Zítra?“ zeptala se a upřela na něj pohled. Edward ztuhl. Proč by měla proboha chtít umřít tak brzo? A ředitel na tom nebyl o moc lépe, taky to nechápal, ale vyhoví rád. Zbaví se jí, uvolní celu a jistě to bude mít i jiné přednosti.

„Dobře, pokud to stihnete?“ podíval se na stále zmateného Edwarda, který okamžitě znovu přikývl. „Dobře, odveďte ji, vezměte si na zbytek dne volno a zařiďte ten zítřek. Stejně je to vaše svěřenkyně.“

To místo našel okamžitě. Už když probíhal kolem pobřeží na vrcholcích skal, vybral to nejhlučnější místo. Když doběhl až na kraj útesu, spatřil pod sebou více než padesáti metrovou propast, jejíž dno tvořily skaliska a ostré kameny, o které se tříštily i několikametrové vlny, pěnily hladinu a neustále se vzdouvaly.

To je ono, pomyslel si.

Hned další den stál na tom stejném místě, jen s tím rozdílem, že tentokrát tu nebyl sám. Za loket pevně a nepříliš ohleduplně svíral drobnou hnědovlásku s mírným úsměvem na rtech. Hleděla do hlubiny před sebou a nedala se jí vystrašit. Věděla, že tohle nepřežije a byla tomu ráda, žádný invalidní vozík ji po tomto nečeká.

Vítr ji rozevlával vlasy, mráz štípal do téměř nahého těla. Stála tam jen v bílých letních šatech, ale zimu nedávala najevo jinak, než husí kůží, která pokrývala celé její tělo. Jen vedle ní stál její dozorce a kdesi za nimi na silnici u aut další obecenstvo v podobě ředitele a několika dalších dozorců. Všichni se těšili, až skočí, až zemře. I ona.

Byla připravená. Přistoupila blíž ke kraji, špičky bot se nedotýkala pevné země. Edward ji pustil a o krůček ustoupil. A ona sáhla do výstřihu šatů a prokřehlými prsty vytáhla knížku ukrytou za lemem podprsenky pod paží.

Odtrhla pohled od scenérie před sebou a ruku s knihou vztáhla k Edwardovi. S ledovým výrazem navenek a zmateným uvnitř pozoroval její počínání.

„Prosím, jen si to vezmi, nic víc nežádám,“ promluvila a její slova se ztrácela v tom rámusu okolo. Automaticky vztáhl ruku a opatrně starou knihu uchopil do své. Ona ji pustila, její ruka spadla podél těla.

„Děkuju. Za toto krásné místo. A ještě něco, prosím, přečti si to a věř mi,“ mluvila dál.

„Jak bych mohl věřit vrahovi?“ odfrkl si.

„Zkus to, prosím,“ zavolala ještě do randálu. A pak, aniž by pohnula nohama, naklonila hlavu i s tělem nad propast, převážila se a padala.

„Nebo protože tě asi miluju,“ zněl její vzdalující se šepot, kdyby byl člověk, neměl by ani šanci ho zaslechnout, ale to on nebyl. Dobře slyšel slova i lásku, která z nich zněla. A touhu po odpuštění.

A něco si uvědomil. On ji taky miluje, i kdyby zabila milion lidí, kdyby zapalovala dětské domovy, kdyby třeba zničila svět. Nezáleží mu na tom, co všechno provedla. Prostě ji miluje takovou, jaká je.

Jeho ruka okamžitě naivně vystřelila, ale sevřela pouze chladný vzduch. Oči pátraly v prázdnotě pod ním, ale spatřily jen na jednom místě hustě zčeřenou hladinu a bublinky vzduchu deroucí se na povrch. Bylo to kousek od ostrých skalisk a pod vodou nejspíš byla další.

Zoufale pozoroval vlny, snad doufal, že se mezi nimi vynoří její hlava, ale marně. Mohl by možná skočit za ní, pokusit se ji rychle najít a vytáhnout, ošetřit a zahřát. Jenže mu úplně ztuhly nohy, vlastně ztuhnul celý a hleděl dolů. Nesměl riskovat prozrazení a navíc…

… ona už je stejně mrtvá. Mrtvá, mrtvá, mrtvá, znělo mu v hlavě stále dokola.

Jen matně vnímal, jak vrtí hlavou, že nechce jet s ostatními zpátky a odpovídá, že se projde.

Jen matně vnímal kamenné ruce objímající jeho tělo.

„Edwarde, pojď domů, ona už je…“ zašeptala jeho sestra a konec nechala vyznít do ztracena. Pomalu se vzpamatovával, uklidňoval, ale nebyla to jeho zásluha. To jeho bratr.

Odvedli do domů, všichni, celá rodina. Nechápali, co se mu stalo, jen Alice ho viděla stát nad tím útesem a hledět dolů napořád, ale její vize se s jejím rozhodnutím změnila. Zavolala rodinu a společně si pro něj došli.

Teď tu seděl v obýváku se zaťatými svaly a zavřenýma očima. A pak mu to došlo. Hrábnul do kapsy bundy a vytáhnul knihu. S posvátnou úctou a opatrností po ní přejel palcem, cítil z ní Isabellinu vůni a jakýsi respekt. Náhodně ji otevřel a mezi stránkami na něj vykouknula zažloutlá obálka s jeho jménem, nic víc na ní nebylo.

Rozevřel ji a vytáhnul papír hustě popsaný úhledným písmem z obou stran. Nevěděl, jestli má číst. Bál se, co tam bude a zároveň toužil znát jeho obsah. Opatrně a pomalu začal číst, užíval si vůni stránek i pocit, že to psala ona pro něj. Pocit viny a křivdy zasunul do zádní části mysli a pečlivě vnímal každé slovo.

 

Milovaný Edwarde,

To oslovení ti snad vysvětlím v závěru. Nevím, proč ti to píšu, snad chci, aby někdo znal pravdu, možná si přeju, abys ji znal hlavně ty a zkusil pochopit mé důvody a počínání. Vím, že pro mé činy dostatečná omluva neexistuje, ale nějakou malou snad najdu. Kde začít? Snad od začátku…

Nejsem tak úplně člověk, to vysvětlím taky později, a tak si pamatuji vše, co jsme zažila i v tom nejranějším dětství. Narodila jsem se v Phoenixu na ulici, vyrůstala jsem tam s matkou, ale nebyla mě schopná uživit. Milovala mě, ale nechtěla se mě ani vzdát, skrývala mě před lidmi, abych se nedostala do dětského domova. Říkávala mi, že jsem neobyčejná…

Když jsem vyrostla, chodila jsem žebrat o jídlo já, matka to nezvládala, lidé jí jídlo nedávali. Po jediné cestě do centra města mezi lidi jsem pravidelně procházela kolem malého obchodu patřícímu dvěma kolumbijcům. Když mi bylo osm, jeden z nich mě znásilnil. Od té doby mě to potkávalo každý den, střídali se nebo si prostě užili oba. Většinou mi pak hodili kus chleba nebo jiného jídla a já tak uživila svoji matku.

Když jsem trochu vyrostla, bylo mi asi 13, otěhotněla jsem. Tenkrát se zase musela starat matka, na potrat jsem neměla a nevěděla, co jiného dělat. Byla jsem zoufalá, ale toužila jsme přežít a dát tomu dítěti šanci. Porodila jsem předčasně a dítě již bylo mrtvé. Věděla jsem, že pokud se zhroutím, zemřu tam. Musela jsem se o sebe znovu začít starat.

A pak, jen o rok později, matka zemřela a zůstala jsem sama. Našla jsem ji brutálně zmlácenou kus od skladiště, kde jsme žily. Udělali to ti dva z obchodu. Dostala jsem na ně vztek, hrozný vztek, zabili mi matku i syna, mě zneužívali. Zabila jsem je. Tenkrát jsem objevila svoji sílu, oba jsem je umlátila k smrti. Nejsem na to pyšná, ale zasloužili si to.

Po dalším toulání ulicemi mě objevila jedna žena a dala do dětského domova. Byla jsem tam asi dva a půl roku, když mi bylo kolem 17, přišla si pro mě policie, nějak zjistili, že jsem je zabila já. Omráčila jsem je a utekla, byla jsem neuvěřitelně silná i rychlá, smysly se mi zlepšovaly. Nicméně za pár dní mě unesli nějací muži. Jak jsem později zjistila, agenti FBI.

Navrhli mi dohodu, budu jejich neoficiální zaměstnanec a nepůjdu do vězení. Přijala jsem, začali mě trénovat, zařídili školy a naučili číst a psát. Svoji výjimečnost jsem před nimi skrývala. Během roku jsem hravě porazila i několik let zkušené agenty. A oni mě poslali do terénu.

Zabíjela jsem lidi, kteří měli imunitu a nemohli je zavřít. Lidi, na které neměli pádné důkazy. Členy mafie, vrahy. Byla jich spousta. Dostávala jsem za to velké peníze, odtud mi pak přiřadili ještě podvody a krádeže. Bydlela jsem si v luxusu. A zabíjení zlých lidí mi tak nevadilo, měla jsem silnou povahu i žaludek. Častokrát jsem je zabíjela jejich vlastními způsoby, mučila a vyslýchala. Byla jsem zrůda.

Bylo mi 23, když se u mých dveří objevil krásný mladý muž a tvrdil, že jsem jeho dcera. Prý je poloupír a já jsem upír z jedné čtvrtiny po jeho otci. Vysmála jsem se mu, ale vysvětlovala to moji sílu, rychlost, smysly i nestárnutí, stále jsem vypadala na 18.

V Amazonském pralese počal upír dítě s lidskou ženou, žena při porodu zemřela a o dítě se starala jeho teta, kterou kousnutím přeměnil na upírku. Jmenoval se Nahuel. Toulal se Státy a spal se ženami bez domova, chtěl vyzkoušet, jaké budou jeho děti. Synové prý zdědili víc vlastností po otci, zabíjeli, pili krev a byli nádherní. Dcery naopak dědily po matce, byly citlivé, lidské a jedly jen lidské jídlo. Zklamaly ho, zanevřel na ně a nikdy se k nim nevracel, žil se svými syny.

Jenže pak narazil na mě, poznal mě podle pachu i vzhledu, když jsme zrovna zabíjela. Udělala jsem mu radost a vyhledal mě. Ale já s ním nechtěla odejít, nechtěla jsem žít s někým, kdo zabíjí nevinné a saje jejich krev. Bylo to nechutné a navíc, nemohla jsem od FBI odejít. On tedy znovu zklamaný odešel.

Asi za dva roky poté jsem udělala chybu a zachytily mě kamery při únosu. CIA mě objevila a zatkla, čekala jsem, že mě FBI vytáhne, a tak se i stalo. Jenže na svobodu jsem se už nedostala, stala jsem se jim nepohodlnou, měli problémy s kontrolami. Nechali mě převést na Sibiř, tvrdili, že jsem je okrádala, přišili mi vraždy, které po mě sami chtěli. Věděla jsem, že odpor mi bude k ničemu. K čemu by mi bylo, kdybych řekla pravdu? Nikdo by mi nevěřil. Navíc jsem ty vraždy opravdu spáchala, dokonce víc, než za kolik mně jich odsoudili.

Zabila jsem 63 lidí a to nikdy nesmažu, přestože byli špatní a zkažení. Nemohla bych s tím dál žít, jsem ráda, že mě čeká smrt.

V té věznici, dva dozorci se mě pokusili v těch sprchách znásilnit. Jen Saša, ten, co zemřel na místě, byl správný a snažil se mě bránit, i když jsme to sama nepotřebovala. Jeden z nich napadl mě a druhý Sašu. Než jsem se s ním vypořádala, jeho srdce utichlo. Já jsem zabila jen jednoho z nich...

Ta kniha patřila mému otci, ukradla jsem mu ji, nevím ani proč. Povedlo se mi většinu slov rozluštit, ten jazyk ale neznám, nejspíš nějaký indiánský. Zaznamenával si tam všechny pokusy i objevy. Je tam pasáž o mé matce a několik o mě a mých bratrech. Je tam vše o upírech, poloupírech a nadpřirozeném světě. Ani nevím, proč ti ji dávám, asi chci, abys měl něco ode mě, i když to nejspíš vyhodíš.

A teď k tomu oslovení. Z té knihy jsem se dozvěděla, že u mého druhu existuje něco jako „pravá láska na první pohled“, tak je to tam doslova napsané. Když spatříte tu pravou/pravého, poznáte, že je to on a okamžitě se do něj zamilujete. Dotyčný do vás taky, ale zatím se to vždy stalo jen lidem. Na upíra to asi neplatí, což je dobře. Bála jsem se, aby se tak nestalo.

Nesnesla bych, kdyby ses trápil. Miluju tě, i když se mi nejspíš jen vysměješ a budeš mě dál nenávidět za mé činy. Avšak zítra se toho břemene zbavím, zítra zemřu a už nikdy o mně neuslyšíš. Ten týden v tvé společnosti byl nejhezčí, jaký jsem kdy zažila. Přeju ti jen to nejlepší a krásný nekonečný život. Snad už máš svoji lásku a jsi šťastný.

Tvá Bella.

Dočetl ten dlouhý dopis jejího života a s každým slovem jeho srdce umíralo víc a víc. Přál si, aby zemřel. To on tohle všechno zavinil, tolik si toho prošla! Jen když si vzpomněl na ty dva, měl chuť najít jejich hroby a rozlámat vyschlé kosti na prach. A nebyla člověk, musela o něm vědět, krásný nekonečný život, ano, musela znát pravdu i o něm a poznat ho. Tolik si toho vytrpěla a on ji nechal zemřít. Proklouznout ji mezi prsty.

Byl rozhodnutý, bez ní nechce žít, musí zemřít.

„Ne!“ vyjekla vyděšeně Alice, když spatřila jeho záměr. „Proč se chceš zabít kvůli ní? Kvůli vražedkyni?“ křičela na něj. Zavrčel na ni a hodil po ní dopisem.

Četla ho nahlas, on to nemohl znovu vystát, klesl na kolena a vzlykal. Bušil pěstmi do dřevěné podlahy, dělal v ní díry, třísky a piliny létaly na všechny strany. Nechali ho.

A pak se otevřely vchodové dveře a dovnitř nakoukla skoro modrá dívka s kapičkami ledu na těle. Třásla se zimou, v domě všechno ustalo a každý na ni nechápavě hleděl. Edward ztuhl, myslel si, že má halucinace.

„Nerada ruším, ale ráda bych si vzala zpět tu knížku, je pro mě důležitá,“ zakoktala a stydlivě se usmála.

V tu chvíli ji objímaly ledové paže a ve vlasech cítila jeho tvář…

 

P.S.: Prostě jsem ji nedokázala zabít, no...

 

I. část −  II. část −  III. část

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

22)  QueenMusic (24.08.2011 15:04)

jůůůchůůůů tys jí nezabila sem táák ráda .. tohle se ti povedlo

Carlie

21)  Carlie (29.08.2010 15:09)

Tak se mi to líbí, happy end, jedině!!!

Alicejazz

20)  Alicejazz (26.07.2010 10:11)

DeSs: Protože mylady de winter má mít setnutou hlavu, ale na tom útesu skočí pozadu a zemře. Nebo alespoň myslím

19)   (24.07.2010 20:45)

Je dobre zes ji nezabila, normalne jsem u tohom dopisu brecela a to se nestava casto. Jeste jednou moc dik zes ji nechala zit.

DeSs

18)  DeSs (20.07.2010 13:26)

Texie, když jsi to psala, byla jsem na dovolené a nemohla odpovědět- Dělám to teď, rozhodně to napiš, pokud se ti bude chtít, ať je to jakkoliv podobné, dobře? Moc ráda si od tebe zase něco přečtu, když právě truchlím po Dohodě.

Texie

17)  Texie (12.07.2010 19:01)

Jen jsem otevřela tyhle stránky hned jsem tenhle poslední dílek hledala. Moc krásná povídka a při ní mě napadla i další povídka. Vlastně už po druhém dílu a teď zjišťuji, že naše postavy mají docela podobný osud až nevím, jestli ji mám tedy psát.
No ale odbíhám od tématu. Moc a moc díky za povídku a mě už nezbývá než a po dalších.

Alicejazz

16)  Alicejazz (05.07.2010 00:00)

jsem moc ráda, že jsi ji nezabila, já už se s tím od rozsudku smiřovala, ale ty jsi mě nezklamala. Moc ti děkuji za krásnou povídku a teď už vážně musím jít, nebo mě táta zabije.

Abera

15)  Abera (03.07.2010 13:26)

Krásný

DeSs

14)  DeSs (02.07.2010 20:49)

Ivanka: No, Tři mušketýry jsem viděla, když mi bylo asi 10 a to ne celé, protože mě to vážně nebavilo. A knihu jsem nečetla vůbec. Takže nevím, jakou podobnost myslíš.

Ivanka

13)  Ivanka (02.07.2010 20:46)

Všechny tři povídky byly zvláštní, ale nemůžu jim upřít že měli něco do sebe. Byly napsané TVÝM stylem a ten je nezaměnitelný. Musím říct, že mě zatrnulo když skočila. Zatracenej Nahuel! Tak on se potatil, no jo, říká se, že jablko nepadá daleko od stromu a to tady platí... Moc se těším na tvou další tvorbu!
P. S: Nemůžu si pomoct, s tou popravou... Neviděla si náhodou film Tři Mušketýři? (asi jsem tím posedlá, to víte, Dumas se někde musí projevit (knížky jsou ale lepší...) tak jestli ne, tak je to jenom podobnost, kterou našla moje chorá hlavička...)
Mám naléhavé nutkání:

Joana

12)  Joana (02.07.2010 20:22)

Jak já doufala, že se tam nakonec objeví. Uuuf. Hurá. Snad jim to šťastně až na věčnost vyjde, když už vylezla z vody a vydala se za ním :) (No, mám dnes problém s vyjadřováním, tak tu bude muset stačit moje obdivné jů a jé a ách a tak)

sfinga

11)  sfinga (02.07.2010 19:39)

když pominu ten i v rusku nereálný způsob popravy (drobnost) nemůžu, než...
Uf, hlavně, že jsou spolu

sakraprace

10)  sakraprace (02.07.2010 18:55)

Wow, po tom začátku jsem si říkala, že to bude zase ta povídka, kterou obrečím :'-( , ale ne, krásně jsi z toho vybruslila. Takhle mi jen vypadly oči z důlků.

Salazaret

9)  Salazaret (02.07.2010 15:44)

To je tak krásné... Ten konec... Já opravdu nemám slov... Je to překrásně napsané a krásně se to četlo... Stejně jsem zvědavá co by se dělo dál... Ale i tak je to kus dobré práce a já děkuji, že jsem si ji mohla přečíst...

semiska

8)  semiska (02.07.2010 13:12)

Moc krásné a dojemné. Měla jsem slzavé údalí při tom, když skočila. Ještě mám slzy v očích, ale při konci jsem se trochu usmívala, když to přežila. Opravdu nádherný.

7)  Lenka16 (02.07.2010 12:44)

Teda...čekala jsem, jak to skončí. už jsem pomalu věřila ve špatný konec a najednou tohle..wow. Prostě nádhera...

eMuska

6)  eMuska (02.07.2010 12:35)

Moje nervy... to bolo nádherné. Teda... nádherné píšem ku každej krásnej poviedke, ale tu to chce niečo viac. Dohnala si ma k slzám. Tá Edwardova reakcia na list... a ako sa objavila medzi dverami... nádherné... bolo mi už od začiatku divné, že by si ju nechala zomrieť, no ešte zvláštnejšie bolo, že ona CHCELA zomrieť napriek tomu, že Edwarda milovala... Je to úžasné... rozprávkovo úžasné...

Silvaren

5)  Silvaren (02.07.2010 12:30)

Máš štěstí, žes ji nezabila! Moc pěkná povídka, tleskám!

Bye

4)  Bye (02.07.2010 11:02)

No tak jsem si říkala, jak z toho vybruslíš.
A... povedlo se, žádná křeč se nekonala. Scéna na útesu byla elektrizující. Ani by to nebyl náš Edward, aby si neuvědomil, že ji miluje až s křížkem po funusu.
A Bellina minulost dostatečně ospravedlňující její činy - aspoň jsou si s Edwardem kvit. Dělali v podstatě oba to samý, i když každý z jiných pohnutek.
Jen mi tam trochu nekoresponduje ta její touha po smrti s tou fyzickou přípravou, nejspíš na to, aby ten skok přežila. Třeba je to ale jen můj mylný závěr.
Jsem ráda, žes jí nechala přežít, protože jinak, jak jsem pochopila, bys sama měla na svědomí hnedle dva životy...
DeSs, moc se Ti ten výlet na Sibiř povedl
Kurňa, já taky chci, aby někdo zabořil obličej do mých vlasů!

3)  hellokitty (02.07.2010 10:37)

toto bolo dokonalé...do poslednej chvíle som ani nedúfala že by to prežila...krásne

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek