Sekce

Galerie

/gallery/DMfinal.jpg

Začalo to tady.

Pokračovalo tady.

Teď jsou Misty a Dean poprvé jen spolu. Upír a poloupírka. Nebo taky fotograf a studentka kulturní antropologie. A k tomu příbuzní na telefonu.

Některé potíže jsou úplně jako lidské, jiné jim dají pořádnou lekci.

„Mami, jestli mě nepustíš, nestihneme letadlo.“

„Hm.“

„Proto tě drží,“ uculil se Edward.

„Mami, je to jen kousek.“ Pohladila jsem ji po vlasech a snažila se nevšímat si lechtání v nose. Nebudu brečet. Nesmím brečet. Kdybych tu teď začala pofňukávat, Dean to všechno stornuje a v životě se odtud nedostaneme.

„Letíš tam letadlem, tak to není kousek!“ mumlala mi do vlasů. „Mohla bych vám koupit byt tady a-“

„Minnie,“ zasáhl táta. Místo abych mu byla vděčná, lechtání v nose zesílilo. Netušila jsem, že to bude takhle těžké. Těšila jsem se na to, pořád se těším. Všichni jsme věděli, že ten dům je přeplněný a někdo musí pryč. A já chtěla být konečně na chvíli jen s Deanem, protože když se to tak vezme, bez dozoru hromady upírů jsme spolu byli jen v momentě, kdy oni letěli do Itálie. A tenkrát to rozhodně nebyla žádná romantika. A svatební cesta, jasně. Tam to rozhodně byla romantika, ale trvala jen chviličku. Chci být se svým mužem sama! Chci si dělat všechno, co mě napadne. Chci chodit nahá po bytě a vrhat se na něj, jakmile dostanu chuť! Tak proč je mi teď takhle?

Ale kruci!

Jsem tak rozhozená, že si nedávám pozor na myšlenky. Potřebuju pryč. Promiň, Edwarde. Není to nic osobního.

„Já vím,“ ujistil mě. Mladý kluk se starýma očima. Loučila jsem se tu se svými rodiči a částí rodiny, ale vypadali jsme jako skupinka středoškoláků pod dozorem dvou dospělých mužů. Dvou mých nejdůležitějších mužů. Táta stál těsně vedle Deana, oba ruce založené na hrudi. Oba se tvářili tak nějak rozpačitě. I oni mi to dělali těžší. Chtěla jsem je mít všechny pohromadě, ale zároveň jsem chtěla mít chvíli jen pro sebe. Připadala jsem si jako schizofrenik.

„A dost,“ rozhodla jsem. „Mami, pusť mě.“

„Ne,“ zabručela.

„Nechtěj, abych se s tebou začala prát, nebo tak něco,“ varovala jsem ji. Teď zvedla hlavu a pochybovačně se na mě podívala.

„Chápu, o co ti jde. Snažíš se mě rozesmát. Snažíš se ve mně vzbudit pocit, že mám být ráda, že moje lehce retardovaná dcera, která si myslí, že by mě mohla přeprat, odjíždí.“

„Zabírá to?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Prostě poletím s váma.“

„Mami!“ vyjekla jsem. Vypadala rozhodnutě. „Tati!“ domáhala jsem se pomoci. „Edwarde!“

Ten první se pobaveně šklebil, ten druhý s přivřenýma očima naslouchal. Nejspíš mu teď vyčítala a vyhrožovala. Pak mrkl. Mámin stisk v tu chvíli trochu povolil, ale pořád mě objímala.

„Minnie?“ řekl táta. Spíš to zašeptal, moc dobře jsem tenhle tón znala. Oba byli hrozně průhlední. Jakmile na ni takhle promluvil, během pár minut, někdy vteřin, si potřebovali něco hrozně důležitého vyjasnit v lese. Zabralo to. Odtáhla se ode mě, významně popotáhla nosem a pak mi dala pusu na čelo. Máma byla prostě herečka. A kdybychom nebyli na letišti plném lidí, určitě by mi i předvedla, jak hrozně budou všichni trpět a strádat. Nebo jak se mi něco stane, sotva přistaneme v Seattlu. Její projekce byly čím dál vypilovanější a dokázala mě jimi i vyděsit, když chtěla. Dneska by určitě chtěla.

„Zavoláte mi v okamžiku, kdy letadlo dosedne na ranvej, jasný?“ zahrozila na mě prstem.

„Mobily se nemůžou zapnout-“

„To mě nezajímá,“ zadupala mou námitku. „A pak mi zavoláte, jakmile dorazíte do Sqilomanu.“

„Snoqualmie,“ opravila jsem ji. Věděla jsem, že i tohle mi dělá naschvál; upíří paměť a intelekt by jí rozhodně nedovolil nezapamatovat si jméno našeho nového bydliště. Teď mávla rukou a zabodla ukazováček do Deana:

„Přísahám, že jestli se jí něco stane, vlastnoručně tě roztrhám na kusy. A pak tě zase složím a znovu tě roztrhám. A pak ještě jednou. A nakonec nechám tvoji hlavu, aby se dívala, jak hoří zbytek tvýho těla, rozumíš?“

„Mami!“ zaúpěla jsem. Všichni mě ignorovali. To se stávalo často.

„Věř mi. Kdyby se jí něco stalo, roztrhal a upálil bych se sám,“ ujistil ji Dean, se kterým její výhružky ani nehnuly.

„Když mu utrhneš hlavu, nebude vnímat, co se s ním děje,“ upozornil mámu táta. „Vím to z vlastní zkušenosti.“

Podívala se na něj tak zarputile, že jsem vyprskla smíchy. A byla jsem vážně vděčná, že Jim s Natem zůstali doma, protože pokud by se strejda J. doteď udržel v klidu, po zmínce o roztrhaném tátovi by stoprocentně začal hysterčit. A bylo by mu jedno, že se to stalo před hromadou století. Ne. Strejda Jim byl prostě... Ach jo. I ten mi bude hrozně chybět.

„Poslední volání pro váš let,“ řekl Edward moment předtím, než se z amplionů ozvalo hlášení o odletu do Seattlu.

„Ne!“ zaúpěla máma.

„Ale no tak,“ zabručel táta a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl držet. Trochu se pod jeho pažemi ztrácela; bylo jasné, po kom jsem zdědila vkus na veliké mužské. „Držím ji. Můžete utíkat,“ usmál se na mě. Lechtání v nose bylo zpátky, tentokrát jsem ho už ale nestihla ukočírovat a vyhrkly mi slzy.

„Vidíš?“ zasténala máma nešťastně. „Ona nechce odjet! Deane!“

„Chce,“ odpověděl klidně můj muž. Sklonil se, aby mohl mámě dát pusu na tvář. „Neboj, Minnie. Budeme v pohodě.“ Pak natáhl ruku ke mně.

V tom okamžiku jsem věděla, že opravdu budeme v pohodě. Že se nic nestane a že nebudu litovat hned první večer v našem domě, že jsem tohle všechno vymyslela. Protože i když jsem mámu s tátou a celou rodinu milovala, Dean byl moje všechno. Ano, občas byl trochu zabedněný a někdy mi ta jeho flegmatická povaha lezla krkem, ale i tak byl tím posledním, na co jsem myslela před usnutím, a prvním, co se mi vybavilo po probuzení. Netušila jsem, jestli je to co mezi námi je normální – co v naší rodině bylo normální podle měřítek drtivě většiny obyvatel Země? - ale já byla spokojená. Šťastná. Právě teď trochu zmatená, ale zamilovaná až po uši, na tom se za ty čtyři roky nic nezměnilo.

Chytila jsem se nabídnuté dlaně. Ten pocit doteku jeho chladné kůže jsem znala velmi dobře, ale stejně mě vždycky překvapil. Vzrušil. Usmál se na mě a zeptal se:

„Připravená?“

Přikývla jsem.

 

Létat první třídou mělo spoustu výhod. Víc místa, větší pohodlí, klid, lepší jídlo, lepší všechno. A jednu nevýhodu: málo cestujících na jednu letušku. Ta naše v podstatě ignorovala sedadla před i za námi a pořád se chodila culit na Deana. První půlhodinu mi to přišlo docela zábavné, ale potom jsem jí začala mít dost.

„Ty se tulíš?“ zeptal se pobaveně, když jsem zvedla jeho paži a nasoukala se pod ni. Namáčkla jsem se na něj, položila mu ruku na břicho a doufala, že ta ženská přestane.

„Pořád se na tebe culí. Copak si myslí, že nevidím, jak je vzrušená? Vsadím se, že kdybys musel na záchod, vlámala by se za tebou, aby tě mohla znásilnit,“ mumlala jsem naštvaně.

„Cože?“ nechápal mě. „O čem to mluvíš?“

„Ta letuška,“ sykla jsem.

„Co je s ní?“

„Pořád sem chodí.“

„A nosí ti jídlo a pití a oříšky, to je dobře, ne?“

„Jenže ona sem chodí kvůli tobě! A vůbec jí nevadí, že k tobě patřím.“ Když se na mě překvapeně podíval, povzdechla jsem si. Teď. Zas. Jeho natvrdlost byla občas vážně deptající. „Ona tě balí!“

Uchechtl se a zavrtěl hlavou:

„No a? Je to člověk.“

Jako by mě to mělo nějak uklidnit.

„Ty žárlíš?“ zeptal se po chvilce.

„Ne,“ zahučela jsem. Letuška prošla okolo. Když viděla, jak se na Deana mačkám, úsměv jí trochu pohasnul. Dobře jí tak.

„Jestli žárlíš,“ začal váhavě. Odmlčel se, takže jsem to nevydržela a zeptala se:

„Tak co?“

„Tak je to dobře,“ dodal spokojeně. Co? Tak je to dobře? Ano, já vím, že je dobře, když si ho hlídám a vadí mi, že se na něj nějaká husa dívá takhle, ale proč jemu to imponuje, to vážně netuším.

„Jakto?“

Pokrčil rameny.

„Nejsem v tom sám.“

Není v tom sám? No dobře, z jeho klidu, který občas hraničil s ignorantstvím, ho párkrát vytrhlo, když jsem se někde s někým zapovídala. Nebo když jsem jela se školou na výlet a on tam nemohl, to pak vrčel. A mně to přišlo vtipné, protože jsem nechápala, co ho tak zlobí. Nikdy jsem se na nikoho jiného nedívala tak jako na něj. Nikdy nebyl nikdo, kdo by mu mohl konkurovat, takže jeho žárlivost byla naprosto neopodstatněná a tudíž zábavná.

Aha.

„To není vtipný,“ zamračila jsem se. „Já jsem zamilovaná do upíra, do nejnádhernějšího mužskýho, jakého jsem kdy potkala.“

Zafuněl, až mi ofoukl vlasy na temeni.

„Jenže jsem jen obyčejná poloupírka, takže to prostě... Není to to samý. Existuje hromada krásnějších ženských než jsem já. I mezi lidmi. Podívej se na všechny ty miss a modelky.“

„Missie?“

„Co?“

„Nechceš třeba něco k jídlu? Jídlo ti vždycky zvedne náladu a třeba pak nebudeš mít čas na takový hloupý řeči.“

Někdy jsem měla chuť úpět.

Hlavně ve chvílích, kdy měl pravdu.

 

Nezavolala jsem ještě z letadla. Neudělala jsem to naschvál, jen jsem prostě zapomněla. Což byla samozřejmě chyba.

„Ale ne,“ zaúpěla jsem, když jsme procházeli chodbou k výdeji zavazadel. Většinu věcí už jsme měli v domě, nebo to aspoň tvrdila realitní makléřka a zástupci přepravní firmy, ale foťáky Dean odmítal poslat autem pár dní předem. Svůj aktuálně nejoblíbenější měl dokonce na palubě.

„Copak?“

Než jsem stihla říct, že jsem nesplnila mámin příkaz, zazvonil Deanovi mobil. Svůj jsem ještě nezapnula. Chyba. Veliká chyba!

„Aha,“ uculil se, když na displeji viděl, kdo volá. Podal mi telefon, ale ucukla jsem před ním, jako by to byl kus rozžhaveného železa, nebo tak něco.

„Volá tobě!“

„Protože tobě se dovolat nemůže.“

„No a? Zvedni to!“

„Misty,“ povzdechl si rezignovaně. Pak ale statečně přiložil mobil k uchu a místo pozdravu řekl: „Jsme živí. A celí. A někteří z nás trpí lehkou sklerózou.“

„Ha ha,“ zamračila jsem se. Nepotřebovala jsem tak dobré uši jako upíři, abych slyšela, jak moc je mamka vytočená. Jsme nezodpovědní, sobečtí, rozmazlení, nevděční a drzí. Dean jí to všechno odkýval. Pak jí řekl, že cesta byla v pořádku, žádné turbolence. A že se o mě letušky hezky staraly. Takže ne, nemám hlad. A ne, nevypadám unaveně.

Když zavěsil, vyčítavě se na mě podíval:

„Jestli budeš zapomínat volat, tak je tu do týdne máme nastěhované.“

„To by jí táta nedovolil,“ namítla jsem. Dean zvedl z karuselu můj kufr a suše konstatoval:

„Neptala by se ho. Prostě by popadla Alici a Jima a přijeli by.“

Můj smích zněl trochu hystericky.

Naštěstí jsem už před letištěm neměla čas řešit své příbuzné, protože všude byla spousta lidí. Chytit taxíka se na chvíli zdálo jako docela neřešitelný úkol. Pak ale Dean nasadil široký úsměv a stačilo mu říct párkrát pardon, aby se se mnou za zády protáhl kolem omámených žen až dopředu. Muži v tom davu brblali, ale bylo jim to málo platné – upír je prostě upír. A ta přísně vypadající žena v černém kostýmu, které jsme ukradli taxík, Deanovi ještě poděkovala.

„Tohle se mi nelíbilo,“ zabručela jsem, když jsme se rozjeli k prodejně, ve které jsme měli objednaná auta. „Zas ty ženský a tak.“

„Ne?“ zeptal se Dean ledabyle. „Dobře. Příště nebudu podvádět a prostě počkáme.“

„No,“ zaváhala jsem. „To, že jsme nečekali, mi ani tolik nevadilo.“

„Takže?“ zakřenil se.

„Fajn,“ broukla jsem. A přísahala, že zavolám mámě a zeptám se jí, jak zvládala žít vedle upíra ještě jako člověk. A po kom jsem taková. A proč se to ukázalo teď. Doufala jsem, že jsem prostě rozhozená ze stěhování. Protože jestli ty chutě chytit někoho za blonďaté vlasy a praštit jeho obličejem o zeď nepřestanou, bude ze mě brzy pěkná hysterka.

Po kom to mám?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Paike

48)  Paike (03.12.2011 18:33)

Jéé! Jéé! Jéé!
Missie a Dean. Dean a Missie.
Vážně se mi to nezdá? Páni. Bylo to fajn. Moc fajn. Skoro jsem zapomněla, jak milá celá Myšička byla, jak nenuceně mě nutila k úsměvu. A teď i její pokračování.
Doufám, že Mlha bude mít taky tolik dílů jako Myšička.

Alrobell

47)  Alrobell (28.11.2011 07:32)

Po mé půlroční pauze, jsem si říkala, že na to půjdu z lehka... žádné hltavé čtení, prostě občas nakouknu a tak... jenže to se nějak změnilo, že?

Juknu sem a ona Nebraska nám píše v pořadí už sedmí díl twilight? Pak se člověk diví, že kině čumí na plátko a říká si, kdy se tam konečně objeví naše Minnie a Will...:D

Takže tak, kdybych neseděla v práci,tak tancuju kolem pc protože po pauze jsem krvelačná...

a naprosto nadšená, že ses pustila do nového dobrodružství... tvé pisatelské umění je všeobecně známé a naprosto dokonalé, ale to už víš...

Já ti Neb, děkuju... Děkuji ti za to, že ze mě zase uděláš neurotickou Alinku, která bude sedět u Pc a nejméně padesátkrát denně bude načítat tuto stránku s tím, že bude čekat novou kapitolku.

No nic, měla bych jít dělat, že něco dělám... kecám, jdu číst další díl

Anna43474

46)  Anna43474 (27.11.2011 14:37)

Ááááááááááááááááííííííííííííííííáááááááááááááááá!!!
....................
.....................
......................
..........................
Uf.
Tak jo.
Oukej.
Jsem v pohodě.
Jen se zvednu ze země a napíšu, jo???

***

Takže.
Misty?!?!?! Kur- Dop- Zat- Jaktože?!?!?! Jako?!?!?!
Uf. Ech.
Jo. Malá hysterie, ale opravdu jen malá.
("Vidíš, co se mnou děláš?!" )
Děkuju
A ještě něco:
TKSATVO

julie

45)  julie (26.11.2011 15:15)

Ježíší,člověk dva týdny nestíhá... a tady taková bomba !!!!!
díky, díky !!!!

44)  Alex (25.11.2011 22:09)

Jak jen začít..měla bych se učit, měla bych pracovat na seminárce..ale tomuhle prostě nešlo odolat a nezklamala jsi. Hned začátek byl úžasný, čtivý, vtipný, i když v podstatě ještě o nic nešlo. Jsem ráda, že ses do toho pustila a že můžu být svědkem vzniku dalšího tvého mistrovského díla.

43)  kaccag (25.11.2011 10:15)

hurá, hurá hurá!!!! *chairdance* jsou tu!!! těším, těším!!! ... víc nezvládám, mámz radosti přtížený závity ...

HMR

42)  HMR (25.11.2011 00:09)

MLHA MLHA Mlha a spol. se tak těším

eMuska

41)  eMuska (24.11.2011 20:55)

jo! toto sme chcelí! toto sme chcelí! uá! tešujem, strašne veľmo moc :)

Nebraska

40)  Nebraska (24.11.2011 10:26)

Dámy, dívky, děkuju!
Může za to Rozbřesk, ale hlavně Ree, takže květiny posílejte jí ;) Jsem zvědavá, jestli se mi to zadaří tak, jak mám v plánu, takže se taky těším

AliceBrandon

39)  AliceBrandon (23.11.2011 19:57)

Slova Misty a Dean mě flákly rovnou mezi oči. Jsem tak dojatá, že je vidím, že jsem z toho naměkko víc než obvykle. Moc se těším na jejich příběh.
(Jsou zpátky, jsou zpátkýýýý, kvík)

Abera

38)  Abera (23.11.2011 12:46)

Wow úžasný, že píšeš pokračování Myšky.

37)  Linfe (23.11.2011 10:21)

Zjištění, že na mě po dnešku čeká pokračování Myšky bylo to nejlepší, co mohlo přijít. Díky za tvou skvělou hlavu a příběhy, které z ní vycházejí.

gucci

36)  gucci (23.11.2011 09:49)

..... já čučím a ještě k tomu i zírám!!! to, že se plánuje pokračování Myšky mi samozřejmě uniklo...včera jsem si musela zlehka osvěžit paměť 12 posledními kapitolami...zase mě to totálně vtáhlo... nebudu komentovat, že jsem nezaznamenala "reklamu" na pokračování!
Těším se jak blecha na nový příběh...hlavně co máš za lubem??? vždyť oni už zamilovaní jsou nebo ???
Mám nehoráznou radost...však mě znáš...holt závislák!!

Agnieszka a Kasper nic?????

Já si ještě trošku skočím

eli771

35)  eli771 (23.11.2011 08:52)


Já je miluju . Jsou zpět, hurá!!!
Jsi dokonalá, děkuju.

Jula

34)  Jula (22.11.2011 22:25)

Nádhera, už se tady nad tím rozplývám

Kamci

33)  Kamci (22.11.2011 21:13)

jůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů Nebraska píše Mlhu

Kristiana

32)  Kristiana (22.11.2011 20:53)

Minnie, Will, Missie, Dean, Nat a Jim... mé oblíbené ff-postavy jsou zpět a zdá se, že to zase bude parádní jízda!
Stačilo pár řádků a začaly se mi vybavovat všechny ty nezapomenutelné momenty z Myšičky a mám chuť se do ní pustit znova, už po... ehm vysoká čísla mi dělají drobné problémy.
Začátek mě nadchnul a už se moc těším na další kapitolky.

sfinga

31)  sfinga (22.11.2011 20:22)

Henetko, mě to tohle taky asociovalo

Ajjinka

30)  Ajjinka (22.11.2011 19:47)

Už to tu chtělo provětrat někým s krví Foxů!

Evelyn

29)  Evelyn (22.11.2011 19:46)

Nebí, nezklamalo Myšičku jsem četla už několikrát (vedle Betty MacDonaldové je to moje předepkovací čtení), s nadokončením Willa jsem se smířila a teď jsi mi udělala obrovskou radost Těším se na pokračování

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella