22.01.2012 [10:30], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 5×, zobrazeno 2652×

„Takže po mě chceš, abych se pozeptal, zda by Paula nevzali zpátky do školy, pokud možno aby mohl navázat tam, kde skončil,“ shrnul to Carlisle.  Kývla jsem hlavou. Shrnuto takovým způsobem to znělo skoro nemožně.

„Vím, že má hotový první ročník. Kolik z toho druhého, to bych musela zjistit. Myslíš, že by to šlo?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Carlisle se v tom svém křesle opřel a zamyslel se.

„Záleží na tom, kterou školu dělal,“ pokrčil rameny. Na to zaklepal na dveře Edward. Usmál se na mě a opřel se o stěnu. Já ho volala?

„Ne, to sice ne, ale trochu jsem u Paula vyzvídal. Abych pravdu řekl, docela mě to překvapilo. Studoval na lékařské fakultě v Dartmouth. První rok úspěšně dokončil jako druhý nejlepší v ročníku. Studium přerušil po úspěšně složených zkouškách zimního semestru druhého ročníku. A, ačkoli to možná ještě sám neví, k chirurgii ho to táhlo nejvíc,“ prozradil nám. Pro Kristovy rány, Dartmouth?

„Děláš si ze mě srandu?“ vytřeštila jsem na něj oči. Zakroutil hlavou a podíval se na Carlislea. Ten se usmíval.

„Mám tam známého, bude asi muset udělat nějaké zkoušky, ale pokud je zvládne, dostanu ho tam,“ ujistil mě.

„Kdy začíná letní semestr?“ zvedla jsem tázavě obočí.

„V únoru. Paul by ale musel dát výpověď v servisu. Dartmouth je na druhé straně států,“ upozornil mě Edward.

„Nedělej ze mě debila. To, že vysoká z mých plánů vypadla, neznamená, že jsem blbá. Vím, kde je New Hampshire,“ odsekla jsem mu napruženě. Edward jen v obraně zvedl ruce a ustoupil trochu dozadu. Poslala jsem mu omluvnou myšlenku.

„Jsi si jistá, že to utáhnete?“ zeptal se Carlisle opatrně.

„Jsem. Momentálně mám na účtu něco kolem pěti set tisíc dolarů. Jenom za provize ze závodů. Protože Cardovi jezdím jeho koně, platí mě jako pracovního jezdce. Za reprezentaci na světové úrovni ještě přidá. Hned po maturitě mě čeká smlouva s podmínkami, o kterých si spousta jezdců může nechat jen zdát, bojí se, že bych chtěla přejít k jiné stáji. A zítra budu volat tomu agentovi, co mi radil prodat dům v Connecticutu. Nemám v plánu se tam stěhovat. A pokud připočítám peníze, co naši šetřili na mou vysokou, když ještě nebylo jasné, kam se bude můj život ubírat, jsem za vodou,“ usmála jsem se na něj. V ten moment se Edward i s Carlisleem otočili ke dveřím. Byly zavřené a do pracovny nikdo jiný nevešel.

„Tvoje překvapení bylo právě odhaleno,“ pousmál se Edward omluvně. Zklamaně jsem zasténala a Edward došel otevřít.

„Můžu vám ji na chvilku ukrást?“ zeptal se jich můj vlk. Oba asi přikývli, protože mě během chvilky držel za ruku a vlekl někam pryč. Sotva jsem stihla střídat nohy v tak rychlém sledu kroků. Na schodech jsem se málem přizabila.

Zastavil se až někde v lese. Vlastně kousek za hranicí prvních stromů.

„Co to zase kuješ za pikle, Mandy,“ zeptal se nešťastně.

„Tvůj návrat na Dartmouth?“ pípla jsem opatrně. Den před tím vypadal, že by chtěl. Teď zase ne. Kdo se v tom měl vyznat.

„To není tak jednoduché,“ pousmál se a sedl si do trávy. Pozůstatků trávy. Zima byla blízko.

„Právě že jo, jen bys musel udělat nějaké zkoušky a nastoupil bys tam, kde jsi přestal,“ odfrkla jsem si a posadila se naproti.

„A že to víš tak jistě,“ opáčil mi.

„Právě že vím. Byl jsi druhý nejlepší z ročníku, tak se mi nesnaž tvrdit, že bys ty testy nezvládl,“ upozornila jsem ho.

„Ty opravdu chceš, abych tam šel,“ vypadlo z něj po chvilce ticha. Do té doby na mě poněkud překvapeně zíral.

Usmála jsem se a přelezla blíž k němu, abych se mohla přitulit.

„Ne, ty to chceš, a já tě ráda podpořím,“ ujistila jsem ho s hlavou pod jeho bradou.

„A co ještě mi Edward z hlavy vytáhl?“ zeptal se otráveně. Plácla jsem ho přes ruku.

„Nic takového ti z hlavy nevytáh. Jenom zjistil, co jsme s Carlisleem potřebovali. Jakou školu si vlastně dělal a kde přesně jsi ji přerušil. Že chceš pokračovat, z tebe cítím já. Včera, když jsme se o tom bavili, měl si v očích takový zvláštní lesk. Viděla jsem ho jen párkrát, ale bezpečně ho poznám,“ opravila jsem ho.

„I když, no, něco zjistil,“ vzpomněla jsem si. Opatrně jsem se na něj podívala. Koukal na mě a čekal.

„Chirurgie tě prý lákala nejvíc,“ kuňkla jsem tiše. Rozesmál se a trochu se odtáhl. Aby mi viděl do očí.

„Chirurg doma, to by se ti hodilo, co?“ usmál se a pohladil mě po tváři. S uchechtnutím jsem přikývla.

„Jistě, aby mohl kontrolovat, jestli nosím správně dlahy, nebo sádry, a nenamáhám, co nemám. Jo, to je vyloženě výhra v loterii,“ ujistila jsem ho se smíchem.

„I když nepopírám, že by se to občas hodilo,“ dodala jsem po chvilce, což ho rozesmálo.

„Tak fajn. Ale školné platím já,“ souhlasil, s podmínkou.

„To ať tě ani nenapadne, tys mi taky nedovolil přispět na stáj, co ti roste za domem. Ani šaty si mi nedovolil zaplatit,“ zamítla jsem. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a posadil se.

„Nedovolím ti, abys platila školu a účty. To po mě fakt nechtěj,“ odsekl naštvaně. Tvrdohlavec jeden.

„Fajn, ty účty, já školu, bereš?“ navrhla jsem. Ne, opravdu bych ho nepřesvědčila.

„A co koně? Shadow, Daida, moje závody? Se školou to neskloubím,“ připomněl mi zničehonic.

„Za prvé, neodbíhej od tématu, za druhé, brknu Johnovi, jestli už poslal ty žádosti o mezinárodní licence a přihlášky do poháru. Jestli ne, poprosím ho, aby tam připsal i Shadowa. Co se tvých závodů týče, letní semestr končí v květnu, ne? To budou příští rok začínat kvalifikace na mistrovství, tentokrát bude finále až někdy ke konci srpna. A s Daidou můžu trénovat já, zatímco tady nebudeš, pokud teda chceš, jestli ale míníš hledat další problémy, vzdávám to. Fakt jsem se snažila, jenže tobě se studovat evidentně nechce a včera jsi to na mě jen hrál,“ odsekla jsem mu, zvedla se a vydala do stáje. Ještě jsem se nestihla přivítat s malým Shadowem, který, podle toho, co říkala Esmé, byl s Rose v hale. Paul mě nedoběhl, asi zůstal na tom mini paloučku.

Vešla jsem na tribunu v hale a pozorovala Rose. Zrovna měla pod sedlem Flake a zkoušela překroky v klusu. Buď se teprve rozcvičovaly, nebo už končily, protože jejich společná výkonnost byla podstatně výš, než u překroků. O pár desítek minut se potvrdila teorie o rozcvičce. Nestačila jsem totiž zírat. Ty dvě nejezdily. Ony tancovaly. V jejich podání vypadala drezura jako hračka. Tam si střihly piruetu ze cvalu, tu zase pasáž i s jambette, onde piafu. Když ale Flake skočila kapriolu, opravdu jsem svou spodní čelist lovila někde na zemi. Pak povolila Flake otěže a nechala ji volno.

„Taky to chci umět,“ vydechla jsem okouzleně ve chvíli, kdy projížděla okolo. Usmála se na mě a pohladila svou kobylku po krku.

„Já bych zase chtěla umět skákat tak, jako ty,“ pokrčila rameny. Pousmála jsem se.

„Jsi upír, žiješ věčně. Řekla bych, že pro tebe nebude problém to zkusit,“ ujistila jsem ji.

„Vlastně, hledám svýho psa, nevidělas ho náhodou?“ přešla jsem k důvodu své přítomnosti. Přiběhl sotva zahvízdala. Nejdřív se motal kolem nohou bílé kobylky, dokud jsem na něj nezavolala. Kdybych z té tribuny neseběhla, snažil by se na ni vyskočit, dokud by mu nedošly síly.

„Ahoj, chlupáčci. Tak co, jak ses tady měl?“ zeptala jsem se ho, zatímco mi oblizoval krk. S úsměvem jsem ho podrbala mezi ušima a čekala, až usoudí, že mě umyl dokonale. Chvilku to trvalo.

„Chtěla jsem se zeptat, co je to vlastně za plemeno?“ ozvala se Rose zničehonic. Doprovázela jsem ji zrovna do stáje, chtěla jsem zkontrolovat svoje tři kluky.

„Československý vlčák. Proč, chceš si jednoho pořídit?“ zeptala jsem se s mírným úsměvem. Nejdřív se rozhlédla po stáji, a když zjistila, že jsme ve stáji jen my dvě, přikývla.

„Je naprosto úžasný. Za těch pár dní si mě neskutečně získal,“ usmála se. Naprosto jsem ji chápala. Poté se otočila k Flake a věnovala se jen jí. Vydala jsem se tedy za těmi svými.

Dreamer vypadal naprosto v pohodě, stejně jako Větroplach. Shadow, no jako by byl zmatený, či co. Neznal to tady.

„Neboj, je to jenom na chvíli. Dokud se Johnovi neuvolní místo ve stáji, nebo dokud nebude hotová ta, co roste Paulovi za domem,“ pokusila jsem se ho uklidnit. Menší Shadow mi byl v patách. Ten velký ho poznal. I když se viděli jen párkrát, pamatoval si ho. A hned vypadal klidnější.

„Hele, co bys řekl malé procházce?“ navrhla jsem mu. Ne, odpověď jsem vážně neočekávala. Měl za sebou sice cestu letadlem a přepravním autem z letiště sem, ale malá procházka k moři mu rozhodně nemohla uškodit.

Ani jsem ho nesedlala, dostal jen uzdečku a chrániče na nohy. Pro jistotu.  Vyvedla jsem ho před stáj a málem jsme rovnou nastoupili do trambusu. Velkého, černého, nepochybně z La Push.

„Děje se něco, o čem nevím?“ zeptala jsem se Johna, sotva se objevil. S mírným pousmáním přikývl.

„Převážíme koně zpátky, nebezpečí od Sama už nehrozí, z Belly je upír a té malé taky nikdo nesmí ublížit. Podle Jaka už není důvod, abyste tady zůstávali,“ vysvětlil mi.

„A jelikož si Travis, náš sponzor, odvezl svoje achaltekince do tepla, tentokrát konečně v termínu, jedna půlka stáje je volná. Nechal tam ty holštýny, co mu prý budeš jezdit,“ objevil se za ním Paul.

„Golden se tam po jisté úvaze stěhuje taky. Já se vždycky jen proběhnu lesem. Rychlejší, než jet na něm a výhodnější pro Johna, nemusí sem jezdit,“ ozval se odněkud pro změnu Jasper.

„Ty přihlášky ještě odeslány nebyly, připsat Shadowa nebude žádný problém,“ vzal si Paul zpátky slovo. On to zařídil za mě?

„Ty si nastup zpátky do auta. Nechceme, aby tě Bells vycucla. Prý se ovládá, ale nehoda je nehoda,“ odtáhl Johna pryč Jared. Počkat. Něco mi nehrálo. Jared byl se Samem, pokud mě paměť neklamala. Jako že neklamala.

Pak se mi myšlenky vykouřily z hlavy pryč, protože vedle La Pushského trambusu se objevil ten Cullenovský.

„To jako Golden jede sólo?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ale ne. Jenže do jednoho se všichni koně nevejdou,“ pokrčil Seth rameny. Co ten tady dělal? Čekala bych ho spíš u Carol.

„Mimochodem, až dorazíme do stájí, Caroline ti pravděpodobně skočí kolem krku. Dneska dostala Robinsona,“ upozornil mě. Přikývla jsem a poodešla s Shadowem o kousek dál. Zdál se natěšený. Tolik hluku a lidí a aut znamenalo jen jedno. Teda, pro něj. Závody.

„Naložíš ho hned, nebo až jako posledního?“ zeptal se Paul. Opatrně mě objal se soustředěným obličejem. Tázavě jsem zvedla obočí a čekala.

„Snažím se zjistit, jak moc se na mě zlobíš,“ vypadlo z něj nakonec. To jako kvůli té škole?

„No, záleží na tom, jak ses rozhodl. Ale zlobila bych se leda tak na sebe, že v tobě neumím číst,“ pokrčila jsem rameny. Oddechl si a pohladil mě po tváři. Velký Shadow do něj šťouchl a nastavil mu nozdry. Taky chtěl pohladit.

„Budu ti vděčný, jestli budeš ochotná Daidu jezdit. A čteš ve mně naprosto dokonale. Vážně se tam chci vrátit,“ usmál se.

„Co to nakládání?“ zeptal se znovu. Zavrtěla jsem hlavou, vymanila se z jeho objetí, odvedla Shadowa k ohradě a uvázala ho.

„Chci se s ním projít. Prospěje mu to, aspoň si protáhne nohy. Autem pojedou Vánek se Snílkem,“ odpověděla jsem na jeho překvapený pohled.

Nejdřív šel Snílek. Na rozdíl od Větroplacha byl prověřený, co se rampy a auta týkalo. Ale ani Vánek nedělal žádné problémy. Pro jistotu jsem však zůstala nahoře, dokud nebylo auto plné a John nenastartoval. Hned poté jsem se protáhla mezi boxy, proběhla obytnou částí auta a vyskočila ven. Právě včas. Shadow i Shadow stáli u ohrady a ten větší těkal očima po dalších koních, kteří nastupovali do druhého trambusu, zatímco on pořád stál uvázaný u ohrady.

„Na závody se nejede, jen z jedné stáje do druhé,“ zamumlala jsem, odvázala ho, z horní příčky výběhu se rovnou vyhoupla na jeho hřbet a pobídla ho k chůzi. Vydali jsme se do lesa, věrně následováni psem.

Proběhli jsme se po pláži, ukázala jsem mu vlčí zátoku i tu malou loučku, ke které mě dovedl Jasper. Do areálu stáje jsme vjížděli někdy v půlce odpoledne. Trambusy nikde nestály, ale z haly se ozýval povyk. Seskočila jsem ze Stínova hřbetu a odvedla ho do trojky. Doufala jsem, že se Johnovi nějak povedlo rozmístit všechny koně, abych ty tři měla pokud možno v jedné stáji. Potřebovala jsem, aby si na sebe zvykli. Co mě ale překvapilo, byl prázdný box mezi Dreamerem a Větroplachem. Měla jsem sto chutí skočit mu kolem krku.

Tentokrát se Stín zdál klidnější, koneckonců, tuhle stáj znal. Nechala jsem ho tedy uvnitř a zamířila do té haly.

Zdrojem povyku byla smečka naskládaná kolem okraje. Všichni sledovali počínání Caroline s Robinsonem. Docela jim to šlo. Vlastně jim to šlo naprosto skvěle. Byli jeden pro druhého stvoření.

Našla jsem v tom davu Paula a nechala se obejmout. Opřel si bradu o moje rameno a pevně mě k sobě přitiskl.

„Večer je ten táborák, ale ještě před tím se s tebou chce Sam sejít. Byl tady, když jsme přijeli. Prý něco důležitého. Řekl jsem mu, že má přijít večer k ohni,“ prozradil mi tiše. Přikývla jsem a dál sledovala, jak ti dva skáčou.

O nějakou tu chvíli Carol ze svého ryzáka seskočila, objala ho kolem krku a nastavila před něj ruku s kostkou cukru. Hned na to předala otěže Sethovi a rozběhla se ke mně. Fakticky nepřeháněl. Skočila mi kolem krku a neustále děkovala. Já děkovala bohu, že za mnou stál Paul a podepřel mě. Ne že by byla Caroline tak silná, ale s rozběhem by mě klidně povalila.

„Maličkost,“ ujistila jsem ji, když ze mě odpadla. Hned na to byla zase u svého koně a odváděla ho do stáje.

Vydala jsem se hledat Johna. Odcházel z haly mezi prvními, zamířila jsem tedy neomylně do kanceláře.

„Chtěla jsem ti poděkovat za ty tři boxy vedle sebe,“ ozvala jsem se ode dveří. Byl plně pohroužený do své práce. Jen přikývl hlavou a zase se zahleděl do papírů.

„Co tam luštíš?“ zeptala jsem se zvědavě a posadila se na jednu z židlí, co stála naproti jeho stolu.

„Propozice pro drezurní mistrovství. Leah se kvalifikovala. Uvažuju, že bych ji tam poslal, pokud bude chtít,“ pokrčil rameny.

„Co že až teď? Sezóna skoro končí. Už bude jen Florida a Kalifornie,“ zajímala jsem se.  Florida. Slunce.

„Jo, Florida je příští víkend, pak mistrovství, pak svatba a nakonec Kalifornie,“ kývnul hlavou a zvláštně se na mě zadíval.

„Fajn. Přihlas ty moje dva skokany. Ale jenom na Floridu. Kalifornii nejedu. Jejich déšť je to poslední, co chci vidět. Radši slunce a teploty kolem třicítky,“ kapitulovala jsem.

„Dobře. Zítra ráno nástup na trénink,“ zazubil se na mě. To každopádně.

„Jistě. Zaměstnat mozek. Úkol na několik týdnů dopředu,“ ujistila jsem ho a kancelář opustila. Hned jsem se ale vrátila.

„Naverbuj i ostatní. A Shadow může do té nejvyšší,“ dodala jsem a znovu vypadla ven. Čekal tam Paul.

„Florida. Chceš jet taky?“ vyklopila jsem to.

„Slunce?“ zeptal se s mírným úsměvem. Přikývla jsem

„Je to v Miami. Pokud vím, Rachel tam bydlí, ne? Můžeš jí zavolat,“ drcla jsem do něj. Ušklíbl se a odvedl mě ze stáje.

„Konečně doma,“ vydechl spokojeně při otevření dveří domku. Shadow se mu procpal pod nohama a vběhl dovnitř jako první. Já čekala, dokud nevypadne z těch dveří, abych mohla projít taky. Táborák měl začít za hodinu a já chtěla sprchu. Jinak. Potřebovala jsem sprchu.

Nakonec jsme si tu sprchu dali oba. A Paul mě příjemně unavil.

„Jak dlouho tam budeme? Tak jako posledně?“ zeptala jsem se. Zrovna jsme v kuchyni dojídali něco rychlého k zakousnutí. U ohně mělo být jídlo, ale vlčí apetit, ten se zdál bezedný.

„To určitě ne. John tě ráno chce funkční, a já jdu zase jednou do práce. Jsem zvědavý, co Daryll řekne na tu moji výpověď,“ uchechtl se.

„Asi tě bude chtít přizabít,“ pokrčila jsem rameny. S ponurým výrazem přikývl a strčil svůj prázdný talíř do myčky. Rychle jsem ho napodobila a do ložnice už jsme vcházeli ruku v ruce.

„Chceš se proběhnout?“ zeptal se mě, když jsem stála před skříní a uvažovala, co si na sebe vezmu.

„Ani ne. Co bys řekl klidné procházce večerním lesem?“ navrhla jsem. Vlčím uším neuniklo, jak vstal z křesla, ve kterém seděl a vydal se za mnou. Po chvilce jsem se dočkala objetí.

„Děje se něco?“ chtěl vědět. Jen jsem zakroutila hlavou a vyhrábla jedny ze starších džínů. Nejlepší časy sice měly za sebou, ale nejhůř nevypadaly.

„Mandy, co se děje?“ zeptal se pevným hlasem. Sklonila jsem hlavu a džíny odhodila na postel.

„Co mi tak asi může být? Všichni teď budou chtít, abych hrála na kytaru veselé písničky a usmívala se, jenže já veselá nejsem!“ rozkřičela jsem se a utekla z ložnice. Nedostala jsem se ani ke schodům a už mě držel. Vzlykala jsem mu do hrudi a na jeho tričku se už zase rozšiřoval mokrý flek.

„Nikdo po tobě nechce, abys byla veselá, pokud se na to necítíš. Klidně zavolám Carol, že tam nepřijdeme a Samovi, aby dorazil sem. Všichni vědí, že ti není zrovna do zpěvu. Pochopí to,“ ujistil mě. Pevně jsem ho objala a pokusila se pláč utišit.

„Půjdeme tam. Promluvím se Samem, zahraju pár písniček a vrátíme se. Co ty na to,“ kuňkla jsem. S úsměvem přikývl a přitiskl mě k sobě ještě blíž. Tak jsme se vrátili zpátky do ložnice. Ze skříně jsem vylovila ještě tričko a lehčí mikinu, jeden nikdy neví a za Paulova bedlivého dohledu se oblíkla. Já ho pak pozorovala úplně stejně. Ty jeho svaly, no, pořád mě prostě uchvacovaly.

„Kdy je vlastně ta Florida?“ zeptal se zničehonic. Zrovna si natahoval čisté a suché tričko a zakryl tak můj výhled. Možná díky tomu jsem dokázala vnímat jeho otázku.

„Prvního a druhého října. Pokud vím, poslední závody pod širým nebem, pak budou jen halovky,“ pokrčila jsem rameny.

„To je blbý. Ten víkend nemůžu,“ utrousil. Nemůže?

„Nemůžeš?“ zopakovala jsem svou myšlenku nahlas. Přikývl a přidřepl si ke mně. Seděla jsem stulená v jeho křesle.

„Musím něco zařídit,“ oznámil mi tajuplně. Povzdechla jsem si.

„Je ti doufám jasné, že bude stačit jediná hlídka a Bílá z tebe vytáhne i to, co nechceš? Je stejně zvědavá jako já,“ upozornila jsem ho. No co, moje překvapení taky neklaplo.

„Fajn. Jedu na chatu, co dřív patřila rodičům. Teď je moje. Je nádherná. V pravém indiánském stylu, ale s teplou vodou. Asi den pěšky od La Push. Chybí jí jen jedna podstatná věc. Výběh a přístřešek. Taky tam budu muset nějak dostat aspoň jeden balík sena,“ kapituloval. Vytřeštila jsem na něj oči. A vůbec nechápala k čemu to. Asi to na mě poznal.

„Víš, kvůli smečce, stáji a té tvojí přípravě na světovou úroveň nemůžeme jet na nijak dlouhou, ani dalekou svatební cestu. Ale po svatbě tě chci aspoň na týden, možná dva, jen a jen pro sebe. A je mi jasné, že Shadowa budeme muset vzít s sebou. Psa i koně,“ vysvětlil.

„Těch balíků bude potřeba víc,“ vypadlo ze mě po delší chvíli. Rozesmál se a strhl mě z toho křesla zase k sobě. Poprvé od té zprávy jsem se upřímně usmála a políbila ho.

„Jsi úžasný. Fakt. Ani si tě nezasloužím,“ šeptla jsem.

„O tom už jsme spolu mluvili, pokud vím. Nechci, abys říkala takové věci,“ vyčetl mi. Přikývla jsem a pohladila ho po tváři. Stejně si ho nezasloužím.

„Najdeš Shadowa? Schovám zatím kytaru do pouzdra,“ navrhla jsem. Koneckonců, byl nejvyšší čas jít.

„Fajn. Stejně bude nejspíš spát na pohovce,“ souhlasil a vydal se dolů. Asi měl pravdu, Shadow si tu pohovku opravdu oblíbil.

Zabalila jsem kytaru do pouzdra a vyšla za ním. Seděl před gaučem a pozoroval spícího psa. Z tlamy mu visel jazyk a zase vyrostl. Sotva se tam vešel. Shadow, ne Paul. Ale kouzelný pohled byl na oba.

Opatrně jsem přešla ke dveřím a tichounce hvízdla. Ten čtyřnohý byl v momentě probuzený a už startoval ke mně. Dvounohý toho čtyřnohého chytil, když samým chvatem z pohovky spadl. Pak ho postavil na nohy.

„Upaluj, ty hlídači. Zloděj by kolem tebe prošel a ani by ses nevzbudil,“ usmál se, zatímco Shadow se lísal.

„To není pravda!“ ohradila jsem se, „Shadowe, chytni lumpa!“ přikázala jsem psovi a ukázala na Paula. Ať ho znal, nebo ne, příkaz byl příkaz. Navíc, přidala jsem trochu alfa tónu, jak se zdálo, působil i na jiné štěňata, než ty, co jsem měla ve smečce.

Shadow se s vrčením rozběhl k Paulovi a skočil. Povalil ho na zem, zůstal nad ním stát a výhružně mu vrčel do obličeje. Občas cvakl i zuby.

„Hodný kluk. Pojď k noze,“ přivolala jsem ho zpět. Paul zvedl hlavu a nechápavě na mě hleděl.

„Učila jsem ho, že kousat nesmí. Znehybnit ano, zranit ne,“ pokrčila jsem rameny. S nevěřícným kroucením hlavou vstal a vydal se ke mně.

„Beru zpět. Hlídat umí,“ opravil se.

„Víš, vlastně jsi měl při výběru šťastnou ruku. Tohle plemeno je docela ošemetné. Buď vypadá jako vlk a chová se jako pes, nebo vypadá a chová se jako vlk. Ti jsou těžko vycvičitelní. Bílá by si s ním nejspíš poradila, ale nikdy nevíš,“ pokrčila jsem rameny. S poťouchlým úsměvem přikývl a otevřel mi dveře.

„No konečně, kde jste?“ vyjel na nás Seth, když jsme ruku v ruce dorazili k ohni. Shadow nás dalece předběhl a pochutnával si na něčem, co nepochybně komusi odpadlo z rukou. Přímo do jeho tlamy. Zdálo se skoro nereálné, jak si každého získal. Asi stejně, jako jeho jmenovec, co už nejspíš podřimoval ve svém boxu.

„Moc si nevyskakuj. Stejně si nejdřív chci promluvit se Samem,“ pokrčila jsem rameny a podala Paulovi kytaru. Nenechala jsem si ji do té doby vzít a celou cestu ji nesla na zádech. Dřív se říkalo, na zbraň, klobouk a ženskou nesáhneš. Já to přeonačila. Na koně, kytaru a chlapa mi nikdo sahat nebude. Pokud to nepovolím.

„Zdržuješ,“ mlaskl Seth nespokojeně.

„Tak co potřebuješ tak důležitého, že to nepočká do druhého dne,“ obrátila jsem se k Samovi. Ten kývl na les a vydal se dál od ohně. Pro Krista pána.

„Chci sloučit obě smečky. A ne, nech mě nejdřív domluvit,“ zarazil mě. Nadechovala jsem se, že mu řeknu něco od plic, takhle jsem zase jen vydechla a založila si ruce na prsou.

„Chci sloučit obě smečky. S tebou v čele. Vzdám se pozice alfy i náčelníka rady. Převezmeš to, co ti bylo dáno geny,“ dopověděl, co chtěl. Tentokrát jsem dýchat přestala.

„Cos ji udělal?!“ udeřil na něj Paul, který se odnikud vynořil. Zastavila jsem ho a zavrtěla hlavou.

„Chce, abych převzala jeho pozici v radě a sloučila obě smečky,“ vyhrkla jsem. Zamrzl stejně jako já.

„Už bylo načase,“ ozval se za námi Jacob.

„Jsi můj beta vlk. Víš, co to znamená? Když tady nebudu, všechno řídíš ty. A víš, že tady nebudu hodně často,“ připomněla jsem mu. Poškrábal se na temeni a pak pokrčil rameny.

„Nic jiného mi asi nezbude. Vlastně, taky dobře. Jsem spojený s Cullenovýma. A když tady nebudu ani já, holt se z toho rada nezblázní,“ dodal. Jak je libo.

„Fajn. Převezmu to. Beta vlkem je Jacob, třetím v pořadí Seth. Všichni ostatní na stejné úrovni. Nějaké námitky?“ zeptala jsem se všech. Vlčí sluch byl některých ohledech fajn. Jake ani nestihl domluvit a už kolem mě stála celá smečka. Za Samem se začal vynořovat zbytek té jeho. On a Jared jako jediní přikývli. Colin si mě mlsně prohlížel, dokud Paul za mnou nezavrčel a pak kývl taky. Brady se zdál, že je mu fuk, kdo bude velet. Ukončila jsem to tedy a vzpamatovávala se, že smečka, které jsem do té doby velela, je podstatně větší, než před pěti minutami. Možná proto jsem nedokázala Paula zadržet, když skočil po Samovi. Ten dostal takovou, až jsem se divila, že nemá promáčknutý obličej. Paul si setřel z pěsti krev a podíval se na Sama.

„Ještě jednou jí jakkoli ublížíš a zabiju tě. Ty víš, že jsem toho schopnej,“ upozornil ho. Sam si se zatnutými zuby srovnal nos a přikývl.

„Zasloužil jsem si to. A jsem doktorovi vděčný, že dokázal napravit, co jsem udělal,“ ujistil všechny okolo. Pak popřál Caroline všechno nejlepší k narozeninám a chystal se odejít.

„Nechceš si sednout s náma? Samozřejmě i s Emily,“ navrhla opatrně. Ta holka byla ještě lepší člověk, než se zdálo. Nevědomky, nebo možná vědomky, dala dohromady starou partu. Sam přijal a pro Emily doběhl. O nějakou hodinu později jsme se bavili všichni dohromady. Porovnali jsme si se Samem vzniklé jizvy, ty moje teda jen po paměti, ale i tak. Pochválil Bílé její bojový styl, ta na chvilku prokoukla a drcla ho do ramene.

Domů jsme dorazili oproti předpokladům až kolem jedné ráno. Až tam jsem si uvědomila, že myšlenky na Joea mě nenapadly po celou tu dobu. Stejně, jako to bylo u rodičů. Smečka byla má rodina. A pomáhali mi. Aniž by to věděli a všichni, i ti, co po čtyřech nikdy běhat nebudou.

 

---

 

Piafa

Pirueta ve cvalu

Pasáž a jambette(až zvedne nohu vysoko, je to Jambette:))

Kapriola

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!