27.11.2011 [09:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 11×, zobrazeno 2880×

Sladká ale i bolavá, inu, takovou kapitolu už jsem dlouho nenapsala, tak snad mě za ti nezbijete

45. Kapitola

Náš život se vrátil k tomu nejnormálnějšímu normálu, jaký byl za dané situace možný. Carlisle s Esmé a Embrym se vrátili ještě ten večer. Rennesmé byla Jakem přejmenována na Nessie, což se teda nelíbilo nikomu z nás. Ale jakýmsi podivným způsobem se to uchytilo. Seth s Carol se vrátili do rezervace. Nikdo nechtěl riskovat přítomnost člověka v domě, kde se za pár dnů měla probudit novorozená upírka. Dost, že tam stále zůstával zbytek mé, teď už vlastně poměrně velké, smečky.

„Mandy, můžeš na chvilku? Volali mi z toho salónu, kde ti šijí šaty, potřebovali by něco zkonzultovat,“ vytáhla mě Alice z auta, kterým jsem před chvilkou Setha a Caroline odvezla.

„Jako bychom nemohly jet Kiou,“ povzdechla jsem si, když startovala svoje porsche. Jen se pohrdlivě ušklíbla na moje autíčko a vyjela.

„Hele, já taky neurážím tvůj kanárkově žlutý sporťák, tak laskavě neházej tyhle pohledy na moje terénní auto,“ prskla jsem a připoutala se. Jízda všech Cullenovic upírů byla jemně řečeno hodně rychlá. Já oproti nim jezdila jako šnek. A to bylo co říct.

„Co vlastně mají za problém?“ obrátila jsem list. Radši.

„No, nelíbí se jim ta volba, že nechceš krinolínu. A vlastně celá kompozice těch šatů,“ pokrčila rameny. No jistě. Páni návrháři.

„Já se svého korzetu nevzdám,“ ujistila jsem ji a rozesmála. Nevydržela jsem to dlouho a smály jsme se obě. To se prostě nedalo.

„Tady? Nevím, nějak se mi to nezdá,“ zamumlala jsem při vystupování z auta. S Alicí ty tři hodiny jízdy docela utekly.

„Je to jen pobočka, hlavní sídlo je New Yorku,“ pokrčila rameny a vešla dovnitř. Tak jsem ji teda následovala.

„Slečno, ale ten korzet vyšel z módy snad před sto lety!“ zavyl jeden z návrhářů zoufale. Alice na mě potutelně mrkla.

„No a? Líbí se mi čím dál tím víc. A krinolínu opravdu nemůžu mít, když pojedu na koni, pardon, ale jako nevěsta bych ráda zůstala naživu,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak alespoň na oslavu. Opravdu, ty šaty budou bez spodničky vypadat divně,“ snažila se situaci zachránit jedna část ženské skupiny týmu.

„Divná je moje druhé jméno. Hele, jsem ochotna tu sukni změnit za tu, co jste navrhli, ale bez té kruhové věci. A na korzet si prostě sáhnout nenechám,“ oznámila jsem jim své stanovisko a založila si ruce na prsou. Celý tým si povzdychl. Asi to nacvičovali, či co.

„Dobře, tak si pojďte vyzkoušet tu sukni, abychom věděli, jak to bude vypadat. Jednu ve Vašem čísle bychom tady měli mít. Což je zázrak. Jste vysoká, na ženu,“ kapituloval šéf návrhář. Vzala jsem si jeho slova osobně. Vlčice ve mně začala tiše vrčet.

„To jste ještě neviděl mého snoubence, ten je teprve vysoký,“ zamumlala jsem polohlasně.

„Ale uvidí, asi za deset vteřin vejde do dveří. Psala jsem Jasperovi, aby ho přivezl, když to vypadalo, že tě rozcupujou na kousky,“ naklonila se ke mně Alice. A opravdu, ani jsem si její slova nestačila přebrat a už se mi na tváři rozléval přiblblý úsměv. Vcházel do dveří a nádherně se usmíval. Rozběhla jsem se a skočila mu kolem krku.

„Alice, co myslíš, stane se něco, když mě v té sukni uvidí?“ zaculila jsem se na upírku, když ode mě svoje rty odtáhl.

„Ne, nestane. Vidím vás spolu až do konce života. Asi jste se oba rozhodli, že se jednou přestanete přeměňovat,“ zašeptala nazpátek.

„Samozřejmě, nosí to smůlu,“ nechala se slyšet jedna z návrhářek, která Alicinu věštbu ani nepostřehla. Otočila jsem se k zpátky k Paulovu obličeji a usmála se.

„Myslím, že to risknu,“ broukl.

„Vidíte, slečno? Bez spodničky to prostě nejde,“ nechal se slyšet ten návrhář, co kolem mě zrovna poletoval a snažil se všemožně naaranžovat tu sukni, kterou jsem na sobě měla. Aby to vypadalo alespoň trochu, jako svatební šaty, půjčili mi jeden z korzetů, co tam měli. Zírala jsem na sebe, jako na zjevení. Ne, jizvy jsem nevnímala, ale bylo mi jasné, kam povede moje cesta po příjezdu do vily. Carlisle přece říkal, že by to zvládl, ne?

„Neřekl bych. Podle mě vypadá naprosto úžasně,“ vydechl můj vlk okouzleně a zadíval se do očí mému odrazu v zrcadle. Plaše jsem se usmála.

„Já si to taky myslím, a až bude sedět na Větroplachovi, bude to vypadat ještě líp. Mimochodem, vpředu stojí poslíček s jakousi krabicí,“ nechala se slyšet Alice, která právě přišla.

„Že by?“ kouknul jeden návrhář po druhém a vydal se tam. Za chvilku byl zpátky.

„No, slečno, jestli zde máte kreditní kartu, můžete si ty šaty dnes odvézt vcelku. Právě dorazil Váš korzet. V New Yorku včera probíhala výroční výstava našeho salonu. Ten korzet byl v naší kolekci před čtyřmi lety, takže jsme ho nechali ušít znovu,“ zazubil se na mě.

„Říkali jste, že to budete mít až za měsíc!“ vyjekla Alice, „všechno už je domluvené, místo, reverend, pozvaní,“ vyšilovala dál, ale zbytečně.

„To vadí? No tak, na datu se nic nezmění, jen ty šaty holt budu mít trochu dřív,“ pokrčila jsem rameny a trochu zasněně hleděla na tu krabici.

„Pan snoubenec zůstane?“ zeptal se kdosi rezignovaně. Přikývla jsem a natáhla ruce. Byl krásný, přesně podle mých představ, s ozdobným šněrováním na boku a přenádhernou výšivkou vpředu i vzadu. Ta sice nebyla v plánu, ale rozhodně jsem ji tam chtěla nechat.

Jeden z týmu mi pomohl dolů, z toho vyvýšeného podia a ukázal bradou na paraván. Podařilo se mi škobrtnout jen jednou.

Když jsem vystrčila zpoza zástěny hlavu, Paul byl otočený ke dveřím. Evidentně nechtěl riskovat zas až tak moc. S uchechtnutím jsem udělala těch pár krůčků. A hned se hnala k zrcadlu, protože ty výrazy stály za to. Zírala jsem. Taky. Nikdy jsem netrpěla přehnaným sebevědomím, ale ani komplexy mě netrápily. Věděla jsem, že nejsem škaredá, a že se za mnou kluci otáčejí, ale to, co se odráželo v té lesklé ploše, to mi vyrazilo dech. Vypadala jsem jako princezna, i s obyčejným denním líčením. Řasenka a lesk. Neučesaná, s vlasy sotva po ramena.

„Můžeme dopředu, potřebovala bych něco projednat,“ ozvala se Alice tiše a všechny lidi odvedla s sebou. Zůstali jen dva vlci, ale ten jeden byl pořád otočený ke dveřím.

„Bojíš se, že se nám to pokazí, když mě teď uvidíš?“ kuňkla jsem tiše a sledovala jeho temeno v zrcadle. Pomaloučku se otočil a díval se mi do očí.

„Ne, bojím se, že tenhle sen skončí, já se probudím a zjistím, že jsem sám doma, ty jsi jen výplodem mé zmučené mysli po rozchodu s Rebecou, nebo jsi v Connecticatu, anebo ještě hůř, v nemocnici, nebo mrtvá,“ zašeptal tiše. Z oka mi vyklouzla slza, nedokázala jsem to zadržet a rychle se k němu otočila. A čekala.

„Jestli je tohle jen sen, nechci se nikdy probudit,“ usmála jsem se lehce, když přišel blíž. Oplatil mi úsměv a opatrně mě objal.

„Ale no tak, já se nepolámu, teda, ne hned, to už jsme si přece vyjasnili,“ broukla jsem tiše a pevně se k němu přitiskla.

„Mám strach o ty šaty. Mimochodem. Vypadáš v nich nádherně,“ šeptl mi zpátky, „pojď, utečeme, nasedneme do auta, najdeme první kostel a vezmeme se hned. Prstýnky a kvádro splaším po cestě,“ navrhl mi hned a odtáhl se ode mě jen natolik, aby mi viděl do očí.

„Kuš, nemám závoj, korunku ani boty a o absenci koní se radši nebavím,“ plácla jsem ho do ramene. Usmál se a políbil mě na čelo.

„Však já vím, kdo si počká, ten se dočká,“ ujistil mě a kousek poodstoupil. Prohlížel si mě jako slepec slunce. A to jsem znala až moc dobře.

„Paule?“ zeptala jsem se opatrně. To přece nemohla být pravda. Vždyť už jednou byl. Dvakrát, to nešlo!

Vzpamatoval se a hleděl na mě s nechápavostí v očích. Měnilo se to. Na strach, poznání. A skončilo u lásky. Bezmezné a obrovské.

„Asi, asi jsem se do tebe otiskl,“ zamumlal, zatímco se mu rty roztahovaly do zamilovaného úsměvu.

„Asi? To nevíš jistě?“ zazněl můj hlas přiškrceně. Něco mě tlačilo v krku.

„Vím to. Otiskl jsem se do tebe, Amando. Sice nechápu, jak je to možné, nebo proč až teď, po tom necelém roce, ale otiskl.“ Tentokrát zněl jeho hlas pevněji, i když pořád šeptal. Skočila jsem mu kolem krku.

„To je fuk,“ usmála jsem se. Pevně mě chytil kolem pasu a postavil zpátky na zem.

„Já… nesmíš mě nikdy opustit, Mandy. Nedělej tu chybu, co jsem udělal já. Nepřežil bych to,“ řekl najednou vystrašeně. Chytila jsem jeho obličej do dlaní a konejšivě se usmála.

„Neopustím. Ani já už bych to nepřežila, znovu ne,“ slíbila jsem mu skrz slzy.

„Hele, nechte toho vy dva, chce se mi brečet a zároveň Alice odtáhnout do prvního hotelu, co najdu,“ sykl na nás Jasper. Odtáhla jsem uslzený obličej od Paulovy košile a zadívala se nahoru. Jen pokrčil rameny.

„Kazisvěte, víš, jak hezká chvilka to byla?“ zamumlala jsem a udělala pár kroků od Paula.

„Tuším, ale návrháři se sem hrnou, tak si setři ty slzy a usmívej se,“ vysvětlil a postavil se k oknu.

„Slečno Blacková, budete se přát korunku a závoj?“ Přesně, jak nás Jasper varoval. Všichni se nahrnuli dovnitř a čekali.

„Jestli máte něco, co by se k těm šatům mohlo hodit, tak určitě, ale potřebovala bych i rukavičky,“ zasnila jsem se.

„A boty,“ dodala Alice za mě.

O hodinu později jsem z obchodu vycházela bohatší o překrásné svatební šaty a všechno ostatní. Paul chudší o několik set dolarů. Nenechal si říct a zaplatil to ze svého, nepomohlo nic, ani výhružka útěku od oltáře. Na to zareagoval ztuhlou čelistí a bleskovým přitáhnutím mé osoby k sobě. Už mě nepustil, ne že bych si snad nějak stěžovala, ale ty šaty jsem si prostě chtěla koupit sama.

„Jaspere?“ otočil se na upíra. Ten se jen ušklíbl a hodil mu klíče.

„A nevracej se, dokud to ze sebe nedostaneš, nebo aspoň utlumíš, kdo to má pak vydržet,“ nechal se slyšet a sám nastoupil do Alicina porsche. Zvláštní, vydali se úplně jiným směrem, než bylo Forks. Stejně, jako my.

„Hele, kam to jedeme?“ páčila jsem z něj, ale nechtěl mi nic povědět. Pořád brblal jen cosi o překvapení a sotva vypadl z města, přišlápl plyn k podlaze.

„Kousek odsud je v lese jedno takové hezké místo, narazil jsem na něj při vlčích toulkách,“ usmál se a v očích měl zase jednou ty jiskry. Vlastně, měl je tam poslední dobou pořád, ale nevšimla jsem si jich.

Zkoprněle jsem se posadila a zírala před sebe. Věděla jsem, co bude následovat.

Do vily jsme dorazili až někdy k večeru. Unavení, ale šťastní. Už jsme to věděli jistě, vážně se do mě otiskl.

„Carlisle, mohl bys na chvilku?“ zeptala jsem se doktora opatrně. Jemně se usmál a kývl. Ale nešli jsme do pracovny, tam byla Bella. Naopak, z přízemí níž.

„Vy máte sklep?“ vykulila jsem na něj oči. Tohle se moc často nevidělo.

„Pro případy nouze. Co bys potřebovala?“ přešel hned k věci. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se uklidnit.

„Nemusíš se bát, ani stydět. Jsem lékař. Jestli chceš antikoncepci, stačí říct,“ usmál se jemně, ale zavrtěla jsem hlavou.

„Říkal jsi, že bys ty jizvy zvládl zahladit sám. Mohl by ses o to pokusit? Nemám v nějakém krátkodobém plánu opustit Bílou, ale nechci se vdávat s jizvami,“ vypadlo to ze mě a já si oddechla. Měla jsem to za sebou. Za to Carlisle vypadal zaskočeně.

„Věřím ti, dokážeš to. Jsi přece upír, a doktoruješ už sakra dlouho,“ pokusila jsem se ho povzbudit.

„Těší mě, že mi tak věříš, ale já si nevěřím,“ zamumlal.

„Co by se mohlo stát? Horší už to nebude,“ pokrčila jsem rameny, aniž bych o plastické chirurgii věděla byť i něco málo. Klidně to horší být mohlo.

„Kdy to chceš udělat?“ zeptal se tiše.

„Třeba hned? Dokud k tomu máme ještě oba odvahu,“ pokrčila jsem rameny. Přikývl, udělal ze sebe šmouhu a zmizel. Zůstala jsem dole sama. Ne na dlouho, za chvíli byl zpátky, v doprovodu Edwarda a Paula.

„Edward studoval medicínu taky, několikrát,“ vysvětlil mi přítomnost druhého upíra. Paul nás nechápavě pozoroval.

„Nevím, jak to udělat s anestezií, a když ti dám jen lokální, velmi rychle vyprchá,“ pokrčil bezradně rameny s maskou v ruce.

„Jen do mě. Snesu toho hodně, Bílá si s tím poradí,“ usmála jsem se a lehla si na ten operační stůl, co dotáhli.

„Mandy?“ vytřeštil na mě Paul oči. Stačil jeden pohled na Edwarda a ocitl se za zamčenými dveřmi.

„Budeme poslouchat tvé srdce, kdyby se cokoli dělo, okamžitě tě probudím, jasný?“ ujistil mě Edward a já upadla do tmy. Nestihla jsem ani počítat. Asi jsem vážně dostala koňskou dávku.

„Ahoj, Mandy,“ ozvalo se za mnou a já se otočila. Stála tam překrásná indiánka se zlatýma očima hřívou bílých vlasů. Počkat, bílých?!

„Kdo jsi?“ chtěla jsem se zeptat zmateně, ale dřív, než mi ta slova vyklouzla z pusy, odpověděla mi. Aniž by vydala jakýkoli hlas, a přesto jsem ji slyšela.

„Znáš mě. Dobře mě znáš.“ Pořádně jsem se na ni zadívala.

„Vypadáš jako já. Ale tak nějak víc indiánsky, a ty bílé vlasy jsou fakt divný,“ pomyslela jsem si a ona se nahlas rozesmála.

„Zvláštní, podle té barvy jsi mě pojmenovala,“ promluvila, teď už doopravdy.

„Bílá?“ vytřeštila jsem oči. Kývla a usmála se. V ten moment jsem ji objímala. Jako sestru. Jako tu nejlepší kámošku. Která byla občas na zabití.

„Ty taky, to se neboj,“ ujistila mě, „a než se zeptáš, jak to, že ti odpovídám na otázky, které neříkáš, vzpomeň si, máme přece společnou mysl,“ připomněla mi. Já se jí fakt chtěla zeptat.

„Hele, proč ses neozvala dřív? Třeba když jsem byla v bezvědomí po Samově útoku?“ začalo moje zvědavé vyptávání.

„No, tenkrát jsem měla plné ruce práce s uzdravováním, oba nás teda zřídili docela slušně. Teď jen kontroluju srdce, o zbytek se stará doktor s čtenářem myšlenek,“ pokrčila rameny.

„Co máš pořád za problém, říkat jim jménem?“ vyjela jsem na ni trochu ostřeji. Což asi nebyl dobrý nápad.

„Jsem starší, než si myslíš. A tam, odkud pocházím, se lidé jmenovali podle dovedností,“ zavrčela výstražně. Udělala jsem krok zpátky. Bez ní jsem vlastně byla malá vystrašená holka. To ona mi dodávala sílu.

„Tak to není. Sama jsi silná, víc než dost. Dokážeš bránit vše, co je ti nejdražší. Jako pravá vlčice,“ usmála se jemně.

„Hele, nevadí ti vlastně to jméno Bílá?“ Chtěla jsem to vědět, jestli třeba neměla chuť mi za to něco omlátit o hlavu.

„Líbí se mi. Ostatně, Velký vlk, ty ho znáš jako Ephraima Blacka, mi říkal Bílý sníh,“ pokrčila rameny. Vyrazilo mi to dech. Ona ho znala?

„Znala. Znala jsem každého vlka, který se kdy v kmeni přeměnil. Já jsem vůbec první vlk. Vždy, jsem byla alfou. S tebou ale poprvé vlčice,“ pokrčila rameny. A to mi jako říkala jen tak?

„Takže, kdybych se přestala měnit, tak neumřeš. Prostě jen počkáš, na další generaci,“ utřídila jsem si myšlenky. Kývla na souhlas.

„Ale co když nebudu moct mít tu další generaci, prostě přeskočíš na někoho jiného?“ Trochu mě to trápilo.

„To nevím. Netuším, jak je to s tebou a s Leah. Ale pevně doufám, že děti mít budeš. Přeskakovat z člověka na člověka neumím,“ posmutněla.

„Kdyby to nešlo, kdybych prostě neotěhotněla, vrať se. Nenechám tě umřít. Na to tě mám až moc ráda,“ usmála jsem se. Oplatila mi úsměv a pevně mě objala.

„Nevím, kdy se zase uvidíme. A upřímně, doufám, že to hned tak nebude, poslední dobou jsi v bezvědomí, nebo na operačním stole docela často, ale je načase probudit se,“ oznámila mi zničehonic.

„Co myslíš, povedlo se jim to?“ zeptala jsem se nervózně.

„Já ti nevím, snažím se moc rychle tě neuzdravovat, abych to doktorovi trochu ulehčila, ale už skončili a čtenář myšlenek se tě snaží probudit. Paul mu v tom hodně pomáhá,“ pousmála se. Při vyslovení Paulova jména viditelně zjihla. A mě napadla další otázka.

„Ne, ještě nikdy se nestalo, aby vlk přežil odmítnutí otisku a pak se otiskl znova. Správně by měl být mrtvý. Jsem ráda, že není,“ odpověděla nepřítomně, aniž bych něco řekla. A pak kdo je tady čtenář myšlenek.

„Tak šup, probuď se, ať se zbytečně nebojí,“ popostrčila mě a najednou bylo světlo. Až moc světlo. Přimhouřila jsem oči. Světlo se trochu ztlumilo.

„Není za co,“ ozval se nade mnou Edward. Paul stál vedle něj, ale nevypadal nijak nadšeně, vlastně, nikdo z nich. Takže se to nepovedlo.

„O to nejde, Mandy. Povedlo se to na výbornou,“ zamumlal Edward. V žilách mi začala tuhnout krev. Ač jsem ještě před chvílí byla v narkóze, vystřelila jsem do sedu a nemyslela na následky, naštěstí, žádné nepřišly.

„Nemáš za co. Teď z nich vytáhni, co se děje,“ zazněla mi v hlavě Bílá.

„Paule? Edwarde? Co se stalo?“ zeptala jsem se strachem.

„Počkej chvilku, dojdu pro Jaspera, asi ho budeme potřebovat,“ vyhrkl Edward zničehonic a zmizel. Moc mi tím nepomohl.

„Paule!“ vyhrkla jsem vystrašeně a natáhla k němu ruce. Pak mě zasáhla vlna klidu. Nechtěla jsem to, otupovali mě.

„Mandy, Joe s Renatou měli včera večer nehodu,“ začal Paul. Zamrzla jsem na místě a vytřeštěně na něj zírala. V tu chvíli už nepomohl ani Jasper.

„Nepřežili to.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Tammy (04.12.2011 18:55)

To snad ne! Hlásím se jako nový fanoušek této naprosto skvělé povídky. Celé tři dny jsem usilovně četla - úžasná dělka každé kapitoly a musím se přiznat, že je to naprosto úžasný - Mandy a Paul, prostě všichni! Koně se mi vždycky líbili, ale nikdy jsem je nevyhledávala. Teď mám pocit, že jestli neuvidím živýho koně, tak se zblázním Naprosto jsem si zamilovala Paula, který je tak k sežrání a vždy umíněnou Mandy Nechci vedět jaké budou jejich děti. A znovu - TO SNAD NE! Jak si mohla nechat umřít ty dva? Joe byl tak skvělý, můj oblíbenec, a i když jsem měla radši Danielu, tak Renata byla taky fajn a navíc čekali miminko a plánovali svatbu, z toho šoku na konci jsem byla mimo pár minut, protože tohle jsem opravdu nečekala Takže dodávám, rychle další! Protože píšeš skvěle, mně to teda vyhovuje a tahle povídka je bez konkurenční navíc jsem si tak nějak navykla, že můžu číst furt a furt no jo, prostě mi hrabe a opakuju se Jinak (bez srdíček by to nešlo)

7)  Kamikadze (02.12.2011 23:47)

Betynko, bohužel je nevrátím, nejde to. Oni byli lidé, ne nadpřirozené bytosti, jako Mandy a ostatní. Taky se mi po nich bude stýskat, ale nejde s tím nic udělat...

5)  Terry (27.11.2011 20:51)

Wow!Bože!Mandy ztratila další blízké!Doufám, že je nějak vrátíš zpět, protože jinak se asi zvencnu!Prosím! Jinak,moc se těším na svatbu!

4)  Kamikadze (27.11.2011 20:34)

Bety, Renata sice byla těhotná, ale pokud správně počítám, tak dva, nebo tři měsíce...

2)  lied (27.11.2011 16:47)

tak to si děláš srandu uplně mě vystihuje jak ted koukám na obrazovku oni umřeli

1)  Fanny (27.11.2011 10:59)

Jedna jobovka za druhou. A jsem neschopna slov... Dobře od teď už jsem smířená se vším, jen prosím tě! Ať se nepřestává měnit Oba jsou vlci... Sice ty koně... jo, ale aspoň chvíli by si věčnost užít mohli ne?

Rozhovor s bílou byl nádherný, nebo spíš prostě neskutečně výjimečný, ovšem ten závěr... No jo no jsme jen čtenáři.. To ty jsi autorka...

1