Sekce

Galerie

/gallery/86d658cb14_47124058_o2.jpg

Colorado

„Snou co?“ ozval se vzadu Jake. Lehce jsem se uchichtla a chytila Paula za ruku.

„Snoubenka, Jaku, snoubenka,“ napověděl mu. Já jen přikývla, pořád jsem si na to nemohla zvyknout.

Pak se všichni probrali a gratulovali nám jako blázni, jen Joe ne, ten stál vzadu a zaujatě mě pozoroval.

„Tak kde máte toho šampiona?“ změnila Renata téma, došla až k Joeovi a chytila ho za ruku. Obočí mi vyletělo nahoru, ale on jen rty naznačil potom.

„Už pro něj jdu,“ kývnul hlavou Jake a zmizel v autě. Pustila jsem Paula a popostrčila ho stejným směrem.

„Běž, tobě nebude dělat problémy,“ pousmála jsem se na něj. Oplatil mi úsměv a rychle za Jacobem vyběhl.

„Koukám, že už jsi pořádně cvičila,“ poznamenala Renata, když mě viděla stát bez opory. Eve bojovně vystrčila bradu a opatrně podala berle svému otci.

„Já taky,“ ozvala se umanutě. Renata se jen rozesmála a kývla hlavou.

„Ale na koni ještě neseděla, já už jo,“ vyplázla jsem na blondýnku jazyk. Ta pokrčila rameny a zvedla oči k rampě. Zrovna s tichým žuchnutím dopadla na zem a na kraji se objevil můj vlk s mým hřebcem. Oba dva jsem sledovala s láskou v očích.

Přesně jak jsem předpokládala, Dreamer Paula naprosto slepě následoval a vůbec nic ho nerušilo. Dokud neuviděl mě, to málem z toho metru seskočil na zem. Takhle alespoň přišel sotva se jeho kopyta ocitla mimo pogumovanou plochu.

„Taky tě mám ráda, Snílku,“ přikývla jsem vážně a podrbala ho mezi očima. Blaženě si odfrknul a lehce mě dloubl do ramene.

„Nemám mentolky, zabalila jsem je do tašky,“ broukla jsem zkroušeným hlasem. A Paul mě opětovně zachránil, když sáhl do kapsy volnějších šortek a vytáhl dvě, samostatně balené.

„Joe mluvil pravdu, vážně je na tobě závislý,“ ozvala se znovu Renata a pomalu k Dreamerovi přešla. Pozoroval ji se zájmem a zároveň bázní v očích. Zmizela, sotva ho pohladila na pleci, další jeho oblíbené místo.

„Tak ho odveďte do stáje, já se musím vrátit, jedna klisna se během půl hodinky ohřebí,“ dodala a vydala se ke stáji, ze které oba s Joeem vyšli.

„Můžu tam pak přijít? Čerstvě narozené hříbě už jsem neviděla snad věky,“ zeptala jsem se rychle. Renata jen přikývla.

„Polezte, ukážu vám, kde bude Dreamer bydlet,“ utnul to Joe. Paul se Snílkem a Johnem ho následovali. Já se za nimi vydala taky, ale o poznání pomaleji. Byla jsem pár metrů od stáje, když Paul vyšel ven. Bleskově stál u mě a jemně mě podpíral.

„Trdlo, proč se tak namáháš,“ vyčinil mi tichým hlasem. Jen jsem pokrčila rameny a pokračovala dál.

Líbilo se mi tam, stáje byly světlé, vzdušné a prostorné. Všude vládl pořádek a klid. Nikde okolo rachot, jako tomu bylo třeba v Connecticutu. A okolí ranče bylo jedna báseň. Chápala jsem, proč se tam Joeovi líbilo. Z celé jedné strany byl jeho tolik oblíbený les a Paul mi prozradil, že někde tam je slušně velké jezero, prý cítil ve vzduchu vodu. Občas se vážně vyplatí chodit s měničem.

„Tak co, necháš mě tady? Nebo mě zase odvezeš domů?“ zeptala jsem se své opory. Zrovna jsme mířili k té klisně.

„Já ti nevím, měsíc bez tebe, to znamená měsíc naprostého klidu,“ zamyslel se hraně. Vytřeštila jsem na něj oči a vzápětí ho praštila do hrudi.

„Jen počkej, chceš klid? Fajn, budeš mít klid,“ slíbila jsem mu temně, vyškubla se mu a přešla ke svému bratránkovi.

„Jaku, mohl bys prosím tě nějak zařídit, aby pro mě pak Paul nejezdil, když tak moc chce klid?“ požádala jsem ho se štěněcím pohledem.

„Ale jo, jasně, aspoň nebudeme muset poslouchat, jak moc jsi mu chyběla,“ kývnul hlavou. Obrátil se na mého snoubence a zašklebil se.

„Odstřihnout kamery je sice fajn nápad, ale slyšeli bychom vás i tak,“ dodal. Vyprskla jsem smíchy z Paulova výrazu. Vypadal jako dítě, které přišlo o svou oblíbenou hračku.

Vyplázla jsem na něj jazyk a vešla do stáje. V tu ránu jsem pochopila, proč byl v okolí takový klid. Všude, kde se to dalo, někdo seděl. Malé dítka, i ty starší, holky a kluci v mém věku i pár starších.

„To budou ti noví, protekční,“ uchechtl se jeden asi šestnáctiletý klučina. Dělala jsem, že jsem ho neslyšela a vydala se rovnou k otevřenému boxu.

„Jak to vypadá?“ prohodila jsem směrem k Joeovi. Zvedl ke mně ustaranou tvář a zavrtěl hlavou.

„Nechce se mu ven,“ dodal. Chápavě jsem přikývla a koukla na břicho té klisny. Tohle už jsme jednou zažili.

„Provázek?“ navrhla jsem. Jako by ho něco osvítilo a on rychle přikývl. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde nic nebylo. Až jedna malá holčina mi podala klubko motouzu.

„Díky,“ usmála jsem se na ni a opatrně si klekla k Joeovi. Hříbě už mělo venku přední kopýtka, ale dál nějak nechtělo pokračovat. Joe je opatrně podvázal, postavil se a mírně, ale stabilně táhnul. Kobylka zvedla hlavu a chtěla po něm ohnat, nebo alespoň kopnout. To byla chvíle pro mou pomoc.

Přesunula jsem se k její hlavě a tichým hlasem ji uklidňovala. Kobylka se přestala vzpouzet naší pomoci a znovu položila hlavu do slámy.

Během deseti minut bylo všechno hotovo, klisnička byla na světě a máma odpočívala v slámě. Což bylo špatně, už měla stát a hříbě zbavovat plodových obalů.

„Mám takový neblahý dojem, že ji nepřijme,“ svěřila jsem se Joeovi se svými obavami. Renata mě slyšela a smutně přikývla hlavou.

„Je to její první hříbě, ale její matka pár krát udělala to samé,“ poznamenala tiše.

„Mně se tohle stalo taky, Denvera jsem vychoval sám,“ přidal svou John a začal se shánět po kbelíku, vlažné vodě a čisté houbě.

„Musíme ji umýt a nebylo by špatné, kdyby někdo nachystal flašku vlažnýho mlíka,“ začal nás organizovat. Renata rychle odběhla pro to mlíko a Joe zase pro vodu.

„Mandy, když už u něj, takhle klečíš, nechtěla by ses toho ujmout?“ navrhla Eve. A Renata zrovna dorazila.

„Neměla bych nic proti, já mám starostí dost, stejně jako Joe a naši další stájníci. A pochybuju, že je tady někdo, kdo celý svůj dosavadní život strávil u koní,“ poznamenala a podala mi kojeneckou lahev s teplým mlíkem. Zkusmo jsem se napila a zavrtěla hlavou.

„Mlíko klisen je sladší, přidejte do něj asi tři lžičky cukru, to by mělo stačit,“ poradila jsem ji. Přikývla a zase zmizela. Ještě před tím však stihla odvelet všechny přihlížející, až na naši skupinku.

„Myslíš, že to zvládneš?“ přidřepl si ke mně Paul. Pokrčila jsem rameny a pohladila malou klisničku po špinavém a mokrém nose.

„Netuším. Ale zkusím to,“ pokrčila jsem rameny. Chvilku na to dorazil Joe s vodou a houbičkou. Položil je vedle mě a zadíval se na mě s tázavě zvednutým obočím.

„Dostala jsem ji na starost,“ vysvětlila jsem a dala se do opatrného omývání hříběte. Kolikrát jsem pozorovala klisny, když tohle dělaly. Jen měly místo houby jazyk.

„Je krásná,“ zamumlala Renata. Zrovna jsem odložila houbičku a malou opatrně vysušila ručníkem. Přijala jsem nabízenou lahev a zkusila ji přiložit k puse té malé. Okamžitě se přisála a začala pít. Ležela v slámě s hlavou na mých kolenech, sála mlíko a pozorovala všechno okolo zvědavým hříběcím pohledem.

„Jak se bude jmenovat?“ zeptala se Eve. Okouzleně si klisnu prohlížela a nemohla od ní odtrhnout pohled.

„To záleží na Mandy, když je teď její máma,“ pousmála se Renata. No to teda ta malá vychytala.

„Jak se jmenuje ta klisna?“ zvedla jsem pohled k Renatě a ukázala na kobylku, která žrala seno s naprostým nezájmem o své hříbě.

„Fuego,“ odpověděla mi se zájmem v očích i hlase.

„Oheň,“ řekla jsem tiše a zahleděla se do očí malé kobylky.

„Nacido del Fuego,“ pousmála jsem se na ni a pohladila ji po čele. Renata přikývla, přidřepla si ke kobylce a položila svou dlaň na moji.

„Ahoj, Nacido,“ usmála se na ni.

Malá vyzunkla celou láhev a ještě půlku další. Divila jsem se, že to v ní nežbluňkalo.

„Tak jo, Nacido, teď by ses mohla pokusit postavit. Koukej na mě,“ broukla jsem, opatrně položila její hlavu do slámy a pomalu se postavila. Poodešla jsem o kousek dál a čekala. Paul se postavil vedle a objal mě kolem pasu. Malá zvedla hlavu a rozhlídla se po nás všech.

„Eve, pojď blíž, tohle stojí za to vidět,“ zavolala jsem tiše na naši tanečnici. A Nacido to začala zkoušet.

„Ta je krásná,“ vydechla Eve při pohledu na čerstvě stojící hříbě s pavoukovitýma nohama. Nacido byla ještě nejistá, ale váhavými krůčky se vydala ke své mámě. Což nebyl zrovna nejlepší nápad, Fuego se po ní ohnala zuby a odehnala ji od sebe.

„Joe, prosím tě, odveď Fuego do jiného boxu,“ poprosila Renata mého bývalého trenéra. Ten přikývl a poslechl. Musela jsem se Renaty zeptat, jak se jí povedlo takhle ho vycvičit. Mě občas taky poslechl, když jsem pěkně poprosila, ale těch keců okolo. Renata se jen tajemně usmála a nechala se Joeem obejmout.

„Jo tak, chápu,“ přikývla jsem. Uvažovala jsem, co se stalo s Danielou.

„No, tady už není co dělat, tak co kdybychom šli vyřídit formality?“ navrhla Renata a ukázala k vratům stáje. Pravda, Nacido stála a byla nakrmená. Teda, stála před chvilkou, jakmile jsem se na ni podívala podruhé, ležela ve slámě a tiše oddechovala unavená po celém tom martýriu.

„Spi, maličká, ještě toho bude hodně, co musíš zvládnout,“ pousmála jsem se, potichu zavřela box a následovala ostatní ven ze stáje. Paul mě s úsměvem objímal a sem tam políbil do vlasů.

„Budeš skvělá máma, ať je to malý člověk, nebo kůň,“ zamumlal a pohladil mě po zádech.

„No jo no, taťko,“ drcla jsem do něj s úsměvem. Joe to celé zkoumavě pozoroval. Měli jsme si ještě o čem povídat, Joe a já.

„Mandy, co to její jméno znamená?“ šeptla Eve mým směrem, zrovna jsme seděli v kanceláři a Renata vyřizovala papíry.

„Její máma se jmenuje Fuego, to je španělsky oheň. Nacido del Fuego je zrozená z ohně. Docela to sedí, ne?“ šeptla jsem jí zpátky. Kývla hlavou a rychle otočila hlavu k Renatě, ta totiž skončila a pozorovala nás.

„Tak nevím, neměla bych vás dát na stejný pokoj? Abyste se stihly vykecat, než začne cvičení,“ poznamenala zamyšleným hlasem.

„Ne, jenom to ne, nechci ty dva každou noc poslouchat, ty zamilované řeči na skypu,“ ohradila se Eve. Lidi okolo se rozesmáli, jen jsem pokrčila rameny a natáhla dlaň k Paulovi.

„Chápu. Mandy, ty máš pokoj nejblíže stáji, netuším, jak často tě bude u Nacido potřeba. Eve, ty hned vedle, znáte se mezi sebou, takže nebudete mít problém se seznamováním. Což se ale netýká ostatních klientů. Všichni už tady jsou minimálně tři měsíce a znají se. Opravdu nevím, jak vás přijmou,“ vysvětlila nám. Vzpomněla jsem si na reakci toho kluka a přikývla.

„Nějak to zmáknem, nejsme přece žádné béčka,“ pokrčila jsem rameny.

„V tom případě nic nebrání vašemu ubytování. A až budete hotové, přijďte do společenské místnosti. Oficiálně vás představíme,“ přikývla.

„Tak tomu říkám luxus,“ vydechla jsem nevěřícně při pohledu na svůj nový pokoj. Veškerý nábytek byl z tmavého masivu, postel, stůl, skříňky i poličky. Okno bylo zavřené na typické okenice, které Paul hned běžel otevřít, abych mohla zhasnout světla. Já zase otevřela okno.

„Máš pravdu, je to tady krásný. Skoro bych tady i zůstal,“ přitakal Paul a skočil dovnitř otevřeným oknem. Aby se málem přerazil o skříňku, která pod ním stála.

„Nestalo se ti nic?“ vyhrkla jsem vystrašeně a rychle si k němu přiklekla. Potlačila jsem bolestivé zakňučení a prohlížela si otevřenou ránu na noze. Paul se opatrně posadil a zkusmo s nohou pohnul. Sledovali jsme, jak se zatahovala téměř před očima. Za chvilku po ní nezbylo nic, než trocha krve na neporušené kůži.

„Trdlo, copak se skáče do okna?“ vyčinila jsem mu, ještě trochu otřesená. Paul se jen usmál a pomohl mi na nohy.

„Hele, nejsi trochu unavená? Celý den jsi na nohou, doslova,“ připomněl mi. Kdyby to neudělal, možná bych si ani nevšimla, jak mě nohy bolí.

„Dík, doteď jsem si to neuvědomovala,“ zabrblala jsem a přesunula se k posteli.

„Jestli je to pravda, dneska už tě nechci vidět chodit,“ ozvalo se od dveří, kde stála asi čtyřicetiletá blondýnka.

„Jsem Emma, pracuju tady jako fyzioterapeut,“ dodala.

„Hm, koukám, že z bláta do louže, tak jsem se těšila, že budu mít od Dareka a jeho věčného omezování pokoj,“ broukla jsem polohlasně a Emma se rozesmála.

„Jo, to je mi jasný. Známe se z jednoho semináře, včera mi volal, že si na tebe mám dát pozor, prý ráda přeskakuješ procedury. A dneska se dozvím, že už jsi seděla na koni. Je ti jasný, že tohle si měla začít až za měsíc?“ začala mi okamžitě vyčítat. Zakňučela jsem a padla do postele jako podťatá.

„Dva týdny, ne měsíc. Za měsíc musím být zpátky v La Push, kámoška se vdává,“ opravila jsem ji potichu.

„S tvou prognózou? Sni dál holka,“ upozornila mě. Tak to teda ne. Už jen proto, že mi nevěřila, jsem se rozhodla, že se mi to povede. I kdybych měla cvičit od rána do večera.

„Já bych řekl, že nemusí. Znám ji, ta je schopná udělat všechno,“ upozornil ji Paul a pohladil mě po noze.

„Dva týdny ji trvalo, než dokázala nohama pohnout a dva dny na to začala chodit. Dneska to jsou tři dny a kousek, co chodí. Jestli to půjde dál tímhle tempem, jsem si jistý, že se za ty dva týdny do sedla dostane,“ dodal a významně se na mě podíval.

„Musím uznat, že máš silnou vůli. Uvidíme, třeba se ti to opravdu povede,“ usmála se na mě Emma a odešla.

„Ale musíš ji poslechnout, takže dneska už žádné chození,“ souhlasil Paul, sotva odešla.

„Jste jeden jako druhý,“ brblala jsem, když tlačil můj vozík k velké budově uprostřed areálu.

„Taky tě miluju,“ ozvalo se shora. Naštvaně jsem zaprskala a zarytě koukala před sebe.

Ve společenské místnosti byli nasáčkovaní úplně všichni. K těm, co byli i ve stáji ještě pár lidí přibylo. Někteří chodící, jiní skoro, jiní zase vůbec.

„Přátelé,“ vzala si slovo i pozornost Renata.

„Jak jste si jistě všimli, mezi nás přibyly dvě další klientky. Mandy a Eve přijely z Olympijského poloostrova. Já vím, že jste se již všichni poznali mezi sebou a vytvořili různé skupinky. Přesto však doufám, že je mezi sebe přijmete a pomůžete se vším, co budou potřebovat,“ představila nás všem okolo. Místností se nesly jednotlivé pozdravy a můj úsměv se rozšiřoval čím dál tím víc.

„Stejně to není fér, kdyby nebylo Joea, ani jedna z nich by se sem nedostala,“ ozval se ten kluk ze stáje a já si povzdechla.

„Hele, já netuším, co máš za problém, ale jedinou věcí, za kterou Joeovi vděčím je, že nás na tohle centrum upozornil a my se tak nemuseli namáhat s vybíráním jiného. A že mě dřív trénoval? No a co, Eve ne a je tady taky,“ pokrčila jsem rameny.

„Lžeš, díval jsem se na všechny jména lidí, které kdy měl alespoň v jednom tréninku a žádná Mandy tam nebyla,“ odsekl jiný, nejspíš jeho kamarád. Už jsem se nadechovala, abych mu pověděla něco hezkého od plic, ale Joe to stihl dřív.

„Nech to být, Amando, jenom ti závidí, jeho jsem trénovat odmítl,“ mávl nad tím rukou a objal Renatu kolem pasu.

„Amanda? Dicku, jedna Amanda v tom seznamu byla,“ připomněla dotyčnému nakrátko ostříhaná holčina.

„Tohle není Amanda Black, ta je blond,“ odsekl jí Dick.

"Proboha nestraš," odfrkl si Paul. Uchechtla jsem se.

O chvilku později se smích změnil v slzy. Musela jsem se rozloučit. Všichni už byli v autě a John dokonce nastartoval.

„Ani nevíš, jak moc mi budeš chybět,“ zamumlal mi Paul do vlasů. Hned na to mi z obličeje slíbal všechny slzy. To byla nekonečná práce.

„Vím, ty mi budeš chybět úplně stejně,“ fňukla jsem tiše. Paul mě objal o to silněji, skoro jsem až nemohla dýchat, ale chtěla jsem, aby mezi námi nebyl ani milimetr místa. Nevadil nám ani dorážející Shadow.

„Večer ti zavolám, slibuju,“ zamumlala jsem tiše a zhluboka se nadechla. Voněl pořád stejně. Nádherně.

„Ne, já zavolám tobě a zítra už se uvidíme přes web kameru,“ opravil mě.

„Už toho nechte, vy dva. Musíme jet,“ zavolal na nás Jared. Hodila jsem po něm naštvaným pohledem a Paula pustila.

„Za měsíc si pro tebe přijedu, ať dělá Jake, co chce. Ale s tím znásilněním budeme muset počkat až domů,“ pousmál se. Uchechtla jsem se a pohladila ho po tváři.

„Cokoliv, jen když budeme spolu,“ přikývla jsem. S potměšilým úsměvem se ke mně sklonil a políbil mě. Úplně jsem přestala vnímat. Zmizel Shadow i Jared. Neslyšela jsem ani motor auta. A pár minut mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, když se odtáhl.

„Už se těším, až Vás uvidím v bílém, paní Lowellová,“ šeptl mi, přitiskl rty někam za ucho a vyskočil nahoru do auta. Stál v těch dveřích celou dobu, co jsem ho mohla vidět. A John mi troubil na rozloučenou.

„Nechceš mi něco vysvětlit?“ Odnikud se za mnou objevil Joe.

„Řekla bych, že jsme na tom podobně,“ přitakala jsem. Joe se uchechtl a ukázal na vozík stojící opodál. Povzdechla jsem si a udělala těch pár kroků k němu.

„Zajdem za tou malou, ne? Stejně ji budeš muset nakrmit,“ navrhl. Ani nečekal na odpověď a zamířil tam rovnou.

„Začni první,“ pobídla jsem ho a zaparkovala vozík ve dveřích boxu. Nacido se začala stavět na nohy okamžitě, jakmile si všimla láhve v mé ruce.

„Že jsme se s Danielou rozešli, to ti asi vysvětlovat nemusím, že ne. Nelíbilo se jí, že se chci stěhovat, ona si Connecticut oblíbila. I tak, požádal jsem jí o ruku, byl jsem ochotný tam kvůli ní zůstat. Jenže ona mě odmítla. Že nám to prý neklapalo už delší dobu, jenže já si toho nevšiml,“ vyzpovídal se mi potichu. Seděl ve slámě vedle mého vozíku a sledoval mě a Nacido.

„Až pak se mi doneslo, že to táhne se Slavem,“ dodal s pokrčením ramen. Uklouzlo mi zavrčení a oba se na mě podívali poněkud vytřeštěně.

„Omlouvám se, síla zvyku,“ pousmála jsem se. Nacido mezitím stihla stáhnout celou láhev.

„Nemáš ještě jednu?“ koukla jsem na Joea. Ten se usmál a podal mi další. Zajímalo mě, odkud je tahal.

„A co ty? Neříkala si náhodou, že chceš ještě nějakou dobu počkat? Zjistit, jestli mu můžeš zase věřit?“ změnil téma. Jen jsem se pousmála a počkala, až se klisnička přisaje k mlíku.

„Chtěla, ale teď mi to přijde zbytečné. Víš, pořád mám před očima jeho výraz, když jsem se probudila z kómatu. Uvědomuju si, že u mě byl celou dobu a na chvíli jsem mohla cítit jeho strach. A pořád mi pomáhá, neřekl to nikomu, ale občas mám takové stavy, kdy mi celé tohle přijde jako naprostý nesmysl, vážně mě párkrát napadlo, že se doktoři pletou a já už si nikdy do sedla nesednu. V těhle chvílích jsem začala uvažovat i o sebevraždě,“ začala jsem. Zle se na mě podíval a chtěl něco říct.

„Ne, nepřerušuj mě, vím, že je to kravina, ale choval by ses stejně. No a Paul to na mě vždycky pozná. Nevím jak, ale pozná a vždycky mě pak vezme do náruče a konejší, dokud mě to všechno nepřejde. Musel bys to sám vidět. Všimla jsem si, že mě neustále sleduje, jestli jsem v pohodě, něco mi není, nebo jestli mi někdo neubližuje,“ dodala jsem s mírným úsměvem.

„Jo,“ uchechtl se, „toho jsem si všiml taky. Ale to nevysvětluje, proč si mu na ten prstýnek kývla,“ snažil se mi odporovat. Zakroutila jsem hlavou, nad jeho umíněností a naklonila láhev trochu výš, Nacido měla strašnou spotřebu.

„Mně to stačí k tomu, abych věděla, že mě miluje. A věřím mu,“ pokrčila jsem rameny. Joe přikývl a pomalu se postavil na nohy, aby malou nevyplašil.

„Hele, nechci, aby sis myslela, že jsem proti tomu, naopak, mě se Paul jako tvůj kluk taky líbí, je fajn, má rád koně a hodíte se k sobě. Jen chci, aby sis byla naprosto jistá, viděl jsem, co s tebou udělala tamta záležitost, a nechci tě takhle vidět znovu,“ upozornil mě. Jen jsem přikývla a dál pozorovala Nacido. Ve flašce ještě něco zbývalo, ale evidentně už hlad neměla, poodešla pár kroků a znovu si lehla do slámy.

„Já vím, vzal si na sebe tátovu úlohu. Vím, co jsi mu slíbil, tehdy jsem vás slyšela,“ prozradila jsem mu tajemně. Rozesmál se nahlas a Nacido sebou vyděšeně škubla.

„No tak, děsíš mi dítě,“ strčila jsem do něj a hodila hlavou směrem k vyděšené kobylce.

„Ty jsi dobrá, prý dítě,“ uchechtl se, už podstatně tišeji.

„No a ne? Taky k ní budu muset vstávat v noci, jenom nevím, jak často,“ pokrčila jsem rameny.

„Co čtyři hodiny, teď jsem si to zjistila na internetu. Neboj, budeme se střídat,“ objevila se u nás Renata.

„To je dobrý. Zvládnu to, aspoň získám nějakou praxi na později,“ mávla jsem nad tím rukou. Viděla jsem v tom možnost cvičit, aniž by mě někdo viděl.

Jo cvičila jsem, a ráno byla úplně na hadry. Samým zíváním jsem si málem roztrhla koutky rtů. Nebýt Eve, možná bych usnula i u snídaně.

Hned dopoledne jsme měli první cvičení. Emma zjistila, jak daleko jsme a podle toho nás přidělila do různých skupin. Potěšilo mě, že jsme se obě dostaly do té hodně pokročilé, nad námi už byli jen ti, co cvičili v sedle.

„Hej, Mandy, nespi,“ houkla na mě Emma. Hlava mi vystřelila nahoru a hledala původce hlasu. Stála přímo nade mnou.

„Ona za to nemůže, stará se o Nacido,“ přispěchala mi Eve rychle na pomoc, ale varovně jsem na ni zasyčela.

„Je to pravda?“ ujistila se naše fyzioterapeutka. Jen jsem kývla hlavou.

„Renata sice nabídla, že se budeme střídat, ale odmítla jsem to. Mají s Joeem spoustu jiných starostí a vstávat v noci k hříběti mi přijde jako starost navíc,“ dodala jsem rychle, když už chtěla odejít. Tipovala jsem správně, chtěla za šéfkou, protože se ke mně otočila zpátky.

„A tobě to jako starost nepřijde?“ zvedla tázavě obočí.

„Ale jo, jenže jsem u koní celý dosavadní život, tohle není nic nového, stačí mi pár dní, než si na ten koloběh zvyknu,“ pokrčila jsem rameny. Na to už Emma nic neměla a pokračovali jsme ve cvičení. Na konci jsem byla tak hotová, že jsem neměla chuť ani protestovat proti vozíku. A za hodinu jsem byla znovu na nohou a krmila Nacido. Večer, když mi pak Paul volal na skypu, málem jsem mu u toho usnula. Dělal si ze mě srandu, že funguju jako na baterky. Druhý den jsem opravdu usnula. Vzbudil mě až budík, za čtyři hodiny. Notebook byl vybitý a já naštvaná. Pak to začalo být čím dál tím lepší, za další dva dny jsem to byla zase já. Vstávala jsem vždycky pár minut před budíkem, jak si moje tělo zvyklo na určitou dobu, a byla schopna celý den fungovat na sto procent. Všimli si toho všichni. A Nacido rostla do krásy. Už byla čilejší, než první dny, taky věčně nespala, ale hopsala po boxu. Joe s Renatou ji pár dní na to poprvé pustili na dvůr. Byla jako každá ženská, děsně zvědavá a přitom bojácná. Vehementně si očichávala Shadowa, já díky němu voněla podobně, ale okamžitě uskočila, když jí to chtěl oplatit. Utíkala za mnou, zase jsem pro koně znamenala bezpečí. Eve to celé natáčela.

Ale celé to mělo jednu výhodu. Nacido se nebála lidí. Většině hříbat trvá dlouho, než si na člověka zvykne, tohle jsem si s Nacido odbyla hned ze začátku. A stala se oblíbenkyní celého centra. V noci jsem k ní však mohla jen já.

„Tak co, jak to jde, mamko?“ zeptal se zase jednou můj vlk. Ležel v posteli, notebook před sebou a vesele na mě před webovou kameru zubil.

„Dobře, taťko. Něco ti pošlu,“ oplatila jsem mu pozdrav a klikla na tlačítko poslat. Ten den jsem měla historicky první, dvacet minut dlouhou, hodinu v sedle. Emma mi slíbila, že tak za týden už budu moct jezdit dýl. Prý ji překvapilo, že jsem za ty dva týdny opravdu pokročila o tolik, abych mohla začít s hipoterapií.

„Sluší ti to na ní,“ usmál se na mě o dvacet minut později. Ne, na Dreamera bylo ještě brzy, navíc, on se na tohle ježdění nehodil, byl trošičku divočejší, než bylo potřeba. Tak jsem alespoň požádala Joea, jestli by ho nemohl nějakou dobu přiježďovat. Přijal to pod podmínkou, že ho na něm nechám něco si skočit. Dostali se na sto padesát centimetrů, pak jsem je stopla. A dostala pochvalu za skvěle přiježděného koně.

„Co jinak, co Dreamer, Shadow, Nacido a Shadow?“ zajímal se. Podrobně jsem mu vyprávěla, jak nám všem je.

„Nacido roste jako z vody, taky začíná být pěkně drzá, budu ji muset pomalu vychovávat. No, Dreamera pořád jezdí Joe, jen už s ním neskáče. Malý Shadow právě chrní u postele a ten velký je na tom stejně jako Dreamer,“ odpověděla jsem mu ve zkratce. Rozesmál se, ale pak se zachmuřil.

„Mandy, pamatuješ na bráchu Eve?“ zeptal se opatrně. Jistěže jsem si na něj pamatovala.

„Dal echo do novin. Dneska tady byli a chystají se i k vám,“ zavrčel. Povzdechla jsem si a složila hlavu do dlaní.

„Byli moc neodbytní?“ povzdechla jsem si.

„Docela dost. Však víš, velkou hvězdu smrtelně zranili a pořád se neví, jestli přežije, nebo ne,“ ušklíbl se.

„To si ze mě děláš ze mě srandu?“ vyjekla jsem podrážděně. Jeho pohled mi to vyvrátil.

„Takže mám zítra čekat kolonu aut a málem smuteční parte,“ zamumlala jsem.

Přijeli druhý den hned ráno. Joe mě schoval v Renatině kanceláři a sám si s nimi promluvil, teprve potom je pustil dovnitř.

„Vy nás neustále překvapujete, Amando. Nejdřív dostaneme zprávu, že opouštíte La Push, z čehož se pak vyklube přátelská pomoc. Teď zase že umíráte a vy si tady vesele rehabilitujete,“ usmál se mě známý reportér místo pozdravu.

„Co se dá dělat, aspoň se nenudíte,“ pokrčila jsem rameny. Posadil se proti mně a na stůl položil diktafon, který však nezapnul.

„Tak jak to bylo, ať vím, co vlastně budu moct předložit šéfovi,“ pobídl mě. Zarazilo mě to, vždycky zapínal diktafon.

„Ono z toho nebude čtyř stránkové story?“ zeptala jsem se s hraným údivem. Reportér jen zakroutil hlavou.

„Chápu, že nás nemáte moc v lásce, ale tohle je i na ně moc, Váš přítel nám ve zkratce řekl, co se vlastně stalo,“ vysvětlil mi.

„Přítel,“ uchechtla jsem se, „on se nepochlubil?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Neříkejte mi, že jste se rozešli,“ vytřeštil na mě oči. S pobavením jsem zakroutila hlavou a ukázala mu levou ruku.

„Naopak, zasnoubili jsme se,“ prozradila jsem mu. A pak začala vyprávět, jak se to s tím Calebem vlastně semlelo. On jen poslouchal.

„Myslíte, že už budete mít klid?“ zeptal se, když jsem skončila.

„Upřímně, doufám v to, ale poslední dobou mě snad pronásleduje smůla. Jakmile jsem alespoň chvíli šťastná, něco se pokazí,“ pokrčila jsem rameny. Chápavě přikývl a konečně zapnul ten zpropadený krám na stole.

„Takže, Amando, jak to v životě vidíte dál? Co návrat k závodní kariéře?“ začal s otázkami. Bylo mi jasné, že ty události shrne do pár vět, když už ho sem šéf poslal, ale nerýpal se v tom. Byla jsem mu za to vděčná.

„Jak to vidím, no, nevím. Asi to budu muset probrat s Paulem. Co se závodění týče, doktoři ho nedoporučují, mám být ráda, že vůbec můžu jezdit. Ráda sice jsem, ale upřímně, závodit mě baví, vyhrávat nutně nemusím, ale baví mě to, takže se asi jen tak nevzdám,“ odpověděla jsem s úsměvem. A tak to pokračovalo další půl hodiny.

„A poslední otázka, můžu zmínit Vaše zasnoubení?“ zeptal se. Nahlas jsem se rozesmála a za boha nemohla přestat.

„Na to nebudu odpovídat, už jste se zmínil,“ vypadlo ze mě, sotva ten záchvat přešel.

„Bod pro Vás, ale teď vážně,“ uznal. Kývla jsem hlavou a zadívala se na prstýnek.

„Ano, je to pravda, Paul Lowell mě požádal o ruku a já souhlasila,“ pousmála jsem se. Reportér poděkoval a už se skoro loučil, když mi zapípal mobil.

„A jo, Nacido jde jíst,“ zamumlala jsem si pod nosem. Slyšel mě a zbystřil.

„Jedno hříbě odsud, jeho matka ho nepřijala, tak se o něj staráme. Právě ji musím jít nakrmit,“ pokrčila jsem rameny a zamířila do kuchyně. Kuchařka už mě znala a taky věděla, kdy si chodím pro mlíko.

„Tady máš, holka,“ usmála jsem s na klisničku a přistrčila ji lahev s dudlíkem. Malá hltavě pila a přitom pozorovala osobu za mnou. Ani jsem si nevšimla, že šel taky.

„Je kouzelná, jak jste říkala, že se jmenuje?“ usmál se reportér.

„Nacido del Fuego, zrozená z ohně, její máma se totiž jmenuje Fuego,“ pokrčila jsem rameny a natáhla se po další lahvi.

„Rosteš nám jako z vody,“ pochválila jsem kobylku a dvě lahve později. Její spotřeba rapidně stoupala.  Přes den co čtyři hodiny tři až čtyři lahve, v noci po jedné.

„Ještě než odejdu, začneme se senem a trávou, uvidíš,“ slíbila jsem té malé a prohlídla jí oči i hubu. Nikde nebylo nic, co by tam být nemělo a tak jsem jí nasadila malou ohlávku a přicvakla vodítko. Chodit vedle člověka spořádaně se učila už týden.

Reportér nás celou dobu pozoroval a taky doprovodil ze stáje.

„Neuvažovala jste někdy o pořízení odstávčete? Je vidět, že byste ho zvládla,“ optal se zvědavě.

„Hm, teď už možná jo,“ pokrčila jsem rameny. Opravdu mi ta představa nebyla proti srsti.

„No nic, já pojedu. Mějte se tady pěkně a ať jste co nejdřív zase fit,“ popřál mi a odešel.

„Tak polez, Nacido, projdeme se kolem výběhů. A když to Renata dovolí, tak i kousek do lesa,“ slíbila jsem klisničce a zamířila ke kruhové ohradě. Renata se činila s mladou klisnou a Joe ji zamilovaně pozoroval. Jen co mě oba zpozorovali, dala jí Renata volno.

„Tak co?“ vyzvídal Joe. Jen jsem pokrčila rameny a ukázala bradou na odjíždějící auto.

„Bezva jsme si poklábosili, jeden by neřekl, jak je to fajn chlap,“ dodala jsem s tajuplným úsměvem a otočila se na Renatu.

„Můžu ji vzít na chvilku do lesa? Jenom se projdeme, aby poznala taky něco jiného,“ sdělila jsem ji svou prosbu. Za pár minut jsme obě odcházeli, já o několik rad bohatší.

„Měla bych ti poděkovat, Nacido. Jak k tobě v noci každou chvilku chodím, a přes den na procházky, je to chození čím dál tím lepší. Všímáš si, že už chodím skoro stejně, jako Emma nebo Joe?“ bavila jsem se s kobylkou. Ta mi sice vůbec nevěnovala pozornost, ale komu to vadilo.

Vrátily jsme se za půl hodiny a Nacido jen došla do boxu a téměř okamžitě usnula.

A tak to šlo další týden.

„Neunavila si ji moc? Koukej, jak leží,“ zajímala se Eve, stály jsme u boxu a pozorovaly spící hříbě. Jen jsem se usmála a zakroutila hlavou.

„Hříbata jejího věku normálně tráví dny na pastvině se svou mámou a běhají, jako pominuté. Ji do výběhu ještě pustit nemůžeme, tak chodíme na procházky. Když se zajdeš podívat na nějaký větší hřebčín, kde je těch hříbat dost, všimneš si, že v trávě jich vždycky spí spousta. Jen na chvilku, pak zase naberou energii a skotačí,“ vysvětlila jsem ji tiše. Nacido vypadala roztomile. Dělala sice, že spí, ale pokukovala po nás skrz řasy.

„Hele, a jakou bude vlastně mít barvu?“ zajímala se Eve dál. Koně ji za tu dobu učarovali a ona se od nich často nemohla odtrhnout.

„To nikdo neví. A nebude to vědět, dokud jí nevypadá hříběcí srst. Může to být ryzka, šimla, hnědka nebo klidně zůstat černá,“ pokrčila jsem rameny.

„I když, koukni se jí pořádně na boky, má tam tmavě hnědé skvrny, teď to sice není pořádně vidět, ale počkej na slunci. Takže s největší pravděpodobností bude tmavě hnědá. Určitě štíhlá a možná i vysoká, nevím, jak vypadal její otec, ale máma taky není žádný trpaslík,“ dodala jsem. Eve na mě hleděla s očima navrch hlavy.

„Kde ses to všechno naučila?“ zeptala se obdivně.

„Asi takhle, jaký je rozdíl mezi sambou a mambem? Mně to přijde naprosto stejné?“ odpověděla jsem jí otázkou. Okamžitě mi začala vyjmenovávat rozdíly mezi těmi dvěma tanci. A když skončila, pochopila, co jsem tím chtěla říct.

„Což mi připomíná, cos mi slíbila,“ zazubila jsem se na ni. Eve nadšeně přikývla a už mě táhla do mého pokoje. Byla tam zhruba stejně často, jako u sebe.

„Počkej, stáhnu nějaké písničky a můžeme začít,“ zamumlala a hrnula se k mému notebooku. Trošku jsem ji šoupla a odheslovala ho.

„Kam si říkala, že to potřebuješ?“ zeptala se, zatímco prohledávala různá fóra.

„No, jedna svatba, maturitní ples a druhá svatba,“ vyjmenovala jsem všechny události.

„Ty se chceš dvakrát vdávat?“ vytřeštila na mě oči. Rozesmála jsem se a zakroutila hlavou.

„Kamarád si bere kamarádku, na začátku srpna,“ vysvětlila jsem ji. Chápavě přikývla a už se zase stavěla na nohy.

„Začneme s waltzem, ten je nejjednodušší,“ rozhodla se a ukázala mi prvních pár kroků.

„Jo, správně, jen ten druhý krok protáhni, pak to bude dobrý,“ poučovala mě. Za další hodinu jsem krom waltzu zvládala i základní krok rumby a valčíku. Potom jsme si musely dát pauzu, Emma nás volala na terapii.

„Mandy, já vím, že to bolí, ale propni ty špičky,“ houkla na mě.

„Jasně, teď budu propínat špičky a až budu zase normálně jezdit, tak na mě bude John řvát, že mám prošlapovat paty,“ zabrblala jsem zpátky a neposlechla. Opravdu nešlo o to, že to bolelo.

„Ty, Emmo, ona má pravdu,“ zazubil se na ni Joe. Zářivě jsem se na něj usmála a předvedla naší terapeutce, jak má vypadat správný sed.

„Ramena dozadu,“ zavolal na mě pro změnu Joe. Tak převádět jako trenér se chtěl. No, jak bylo libo. Poslechla jsem a polechtala Carmenitu patami. Ani se nehnula. Zkusila jsem silnější pobídku a stiskla stehna a vida, poslušně přešla do klusu. Chvilku mi sice trvalo, než jsem našla ten správný rytmus, na bych měla ještě zapracovat, blesklo mi hlavou.

Po pár minutách jsem si troufla i nacválat. Eve obdivně zavýskla a Joe se vmotal do kolbiště. A radil.

„Klidné nohy a uvolněná pánev!“ zařval na mě. V momentě byla stará dobrá Mandy zpátky. Poslušně jsem přecházela do klusu, do kroku i nacválávala, zkoušela fígle jako obrat okolo zádi a dovnitř plec a dělala Joeovi radost.

„Mandy, volej domů, já už s tebou nic nezmůžu,“ usmála se na mě Emma. V momentě stála kobylka na místě a já na ni hleděla s otevřenými ústy.

„Ale já ještě nemůžu, Eve mě učí tancovat,“ vyhrkla jsem rychle.

„To je dobrý, to stihneme, dřív než pozítří tady nebudou,“ pokrčila jmenovaná rameny a dál poslušně propínala špičky. Já pojedu domů!

 


 

Nacido, už trošku větší, ale je to ona

nacido

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

9)  Twilly (17.05.2012 11:14)

jééééééééééééééééééééééééééééééééé

8)  darina (17.05.2011 16:20)

7)  Night Mist (12.05.2011 09:06)

Nad tímhle nejde dělat nic jiného než vzdychat a plesat.Nu tedy,Plesejme! Kamikadze, díííííky ti za tak úžasné počtení plné koní :) Tisíceré díky,díky,dííííky!

6)  vampirka (11.05.2011 09:48)

5)  wuzinka (10.05.2011 21:59)

jako vždy krásna pecka

Fanny

4)  Fanny (10.05.2011 21:52)

Ach Myslím, že od téhle kapitoly strach z něčeho špatného uvnitř, už zmizel definitivně a od teď se zase budu strašně těšit a jen těšit z nově přidané kapitoly (opravdu beze strachu z nějaké jobovky) od doby, co jsi Mandy ublížila poprvé vážněji.

Tahle kapitola byla opravdu úžasná. Nádherný areál, zase starý dobrý Joe (určitě není strarý!!!:D ) a strašně fajn Renata s Emmou. Konečně zase skoro všichni pohromadě, teda kromě party z La Push a Connecticutu a Paula. No a pak Nacido del Fuego, Nacido je prostě úchvatná a ani mě nepřekvapilo, že se o ni Mandy hned začla starat, to je jí rozhodně podobné.:):D :) a Nacido je mimochodem opravdu hrozně hezká. Jen škoda Joa s Danielou, ale Joe má Renatu, tak co...

No a ten konec je snad nejhezčí, Mandy je prostě Mandy a doufám, že ona všem ještě ukáže, jak umí závodit :)

3)  titi9 (10.05.2011 20:44)

úžasný!!!

2)  Raduššška (10.05.2011 20:42)

1)  jaja (10.05.2011 17:03)

krásný jako vždycky já tuhle povídku miliju. Rychle další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still