16.04.2011 [17:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 7×, zobrazeno 3178×

Ten večer jsem zase jednou spala doma. S Jakem a Paulem jsme opravili stěnu vítězství a připevnili na ně nové fotografie.

Paul mě doprovodil i k tomu doktorovi, potvrdilo se to, co jsem říkala, nervozita. Tak jsem si alespoň nechala napsat prášky.

Pár dní po mém velkolepém příjezdu se ve schránce objevilo oznámení o Bellině a Edwardově svatbě. Tu noc, kdy oznámení přišlo, Jake utekl. Paul mi to řekl hned, jak se proměnil zpátky, Billymu to chtěl říct nějak opatrně, jenže ten nás všechny překvapil. Prý to tušil už z jeho reakce. Jestli se o něj bál, tak to vůbec nedával najevo, řekl, že se Jake vrátí, až bude připravený. Tak jsem ve stáji dostala na starost třetího koně. Krom Dreamera a Talianga i Silvera. John totiž navrhl, že bych pro něj mohla pracovat, když mám ten individuální studijní plán. Vzala jsem to, proč ne, navíc, dal mi poloviční taxu za ustájení Dreamera a platil víc, než dobře. Prý se stačilo jen zmínit majiteli.

Zase jednou mě čekal rozhovor s novináři. Pro změnu kolem mě byla téměř celá smečka, téměř. Chyběl Jake, Leah a Embry.

Byli příjemnější, než posledně, hodně gratulovali, vyzvídali další plány, nejen co se koní týkalo, ale i mě a Paula. A zase fotily, jen tentokrát nejen mě, pořád jsem měla sádru, i když už byla více méně sundavací.  Nafotili si trénink kluků, mě s malým Shadowem, areál a Dreamera v boxu.

Týden na to se Carlisle uvolil sundat mi tu těžkou věc z ruky, tvářil se všelijak, když ke mně zamířil s těmi velkými nůžkami a já si jednoduše stáhla z ruky. Pak mi jen zkontroloval zápěstí, pohýbal všemi směry a propustil mě. Hned po tom, co mi důkladně zakázal jezdit, nebo jakkoli jinak tu ruku namáhat. Minimálně týden. Zakývala jsem hlavou a děkovala bohu, že Edward nebyl přítomen, v hlavě jsem totiž spřádala rozvrh ježdění na měsíc dopředu.

John mě vyzpovídal hned, jak jsem stihla zaparkovat.

„Mám ji šetřit, ale jezdit můžu,“ zalhala jsem bez mrknutí oka a zamknula auto. Ze stáje vyběhl už trochu větší Shadow.

„Vypadá jako opravdový vlk,“ poznamenal John, když sledoval, jak mě drobek vítal. Pokud se o mě opíral předními packami, dosáhl mi až na břicho.

„To jo, proto mi ho Paul koupil,“ přikývla jsem, podrbala Shadowa za ušima rozešla se ke stájím.

„Co ještě zbývá udělat?“ zeptala jsem se svého nového zaměstnavatele.

„Práce už je hotová, dneska máš jenom ježdění,“ oznámil mi denní rozvrh. Usmála jsem se, změnila směr a šla do sedlovny.

Joe mi to sedlo, co jsem vyhrála, nechal, Shadow jich prý měl dost. A já se nemohla dočkat, až ho vyzkouším.

„Vezmi nejdřív Dreamera, ať se do toho dostaneš,“ poradil mi John, ostatně, nemusel, přesně to jsem měla v plánu. Ale kývla jsem, jakože rozumím a vydala se do trojky.

„Ahoj, kluku jeden,“ houkla jsem na něj tiše a podrbala ho za levým uchem. Vypadal, že by se roztekl blahem, kdyby to šlo.

„Co říkáš malému tréninku, co?“ zeptala jsem se ho s úsměvem. Ne, nemyslela jsem si, že by rozuměl tomu, co jsem říkala, ale dokázal poznat pocity z hlasu toho, který na něj mluvil, takže mi v odpovědi vesele zařehtal a šťouchl do mě nosem.

„Jo, taky se mi ta představa líbí,“ kývla jsem hlavou, k ohlávce mu přicvakla karabinu vodítka a vyvedla ho ze stáje ven.

„Chceš ho vyčistit venku?“ otočil se na mě John s otázkou v očích.

„Mhm, je hezky a teplo, aspoň se ve stáji nebude tak moc prášit,“ pokrčila jsem rameny. John chápavě přikývl hlavou a zalezl zpátky do kanceláře. Poslední dobou mu čím dál častěji chodily žádosti o jeho tréninkové, nebo moje jezdecké, služby. Většinu z nich odmítal rovnou, ale našlo se pár takových, které chtěl přijmout. Jednalo se o různé problémové koně, jejichž majitelé je nezvládali. Teprve, když mu Joe vyprávěl, jak to vlastně bylo se mnou a Shadowem, pochopil, jak hluboce umím do koňské duše nahlédnout. Takže jsme jezdili po různých stájích a pomáhali těmhle koním i jejich majitelům. Zbýval nám na to čas, vzala jsem si totiž dovolenou od závodění, minimálně do konce sezony.

„Tak jo, zlatko, vyzkoušíme nové cajky,“ zamumlala jsem si pro sebe a natáhla se pro sedlo. Sedělo mu, jak by taky ne, když jsem kvůli tomu volala prodejci a radila se s ním, co se velikosti týče. Měnili jsme ho jen tři krát, napočtvrté se trefil a poslal správné.

„No vidíš, sluší ti to,“ pousmála jsem se a zálibně si svého koně prohlížela.

Zahvízdala jsem na Shadowa a zamířila ke kolbišti. Už jsem ho stihla naučit, že pokud někdo jezdí, nesmí se mu motat pod nohama, takže si způsobně sedl do stínu k tribuně a hlídal.

„Mám na tebe dneska řvát, nebo to zvládneš i bez toho?“ zeptal se mě s úšklebkem John. Hraně jsem se zamyslela a nechala Dreamera chodit uvolněným krokem.

„Nech to na zítra,“ mávla jsem nad tím rukou a toužebně kouknula k lesu. Potom na něj.

„Jen jeď,“ svolil a rozešel se zpátky do kanceláře.

Samým nadšením jsem málem vypadla ze sedla.

Odvedla jsem Dreamera zpátky ke stáji a sedlo mu sundala, měla jsem chuť vyjet si jen tak, bez sedla i uzdečky.

„Shadowe, procházka,“ zavolala jsem na štěně a pobídla Dreamera do kroku. Neomylně se rozešel k lesu a nadšeně pohodil hlavou. Shadow se za námi vydal s ohlušujícím štěkotem. Naštěstí měl obojek, protože už vážně vypadal jako vlk, nechtěla jsem, aby si ho lovci spletli. Po té bitce novorozených totiž znovu vyšli do lesů, to Paulovo vytí, když ho zranila Bree, bylo prý slyšet až do vesnice.

No, naštěstí všichni ti lovci mého malého vlka znali.

Rozhodla jsem se pro Cullenovskou pláž, od Jaspera jsem dostala povolení na ni chodit, i když jsem znovu patřila ke smečce. Stejně bylo zajímavé, jak se vyvinuly vztahy mezi zdejšími vlky a upíry, jakmile skončila bitva. Přátelství ze závodů bylo zapomenuto a zase mezi nimi vládl válečný stav. Naštěstí jsem byla ušetřena návštěv školy, podle toho, co mi Seth vyprávěl, to tam bylo občas dost o ústa.

Pomalu jsme kráčeli lesem a já si užívala to úžasné ticho, i Shadow přestal štěkat a následoval nás, místy s nosem u země. Líbilo se mu tady.

K pláži jsme došli za slabou půl hodinku a já se tím výhledem nemohla nabažit. Byl jeden z mála teplých slunečných dnů, co mělo Forks a okolí vyhrazeno na celý rok.

„A hele, kdo to mezi nás přijel!“ zavolal na mě Jasper. Do té doby jsem si ho nevšimla, teprve potom. Což bylo divný, vzhledem k tomu, jaké odlesky jeho kůže házela.

Zaregistrovala jsem i Rose, Esmé, Alici, Carlislea a kupodivu dokonce Bellu, sedící před Edwardem, a Emmetta. Krom toho posledního byli všichni na koních.

„Rodinná vyjížďka?“ zeptala jsem se s úsměvem a mrkla na Carlislea. Už se nadechoval, aby mě sprdnul na dvě doby a hezky od plic.

„Nejezdím, vozím si zadek a ruku nepoužívám,“ zazubila jsem se na něj a názorně předvedla, že tu levačku vlastně vůbec nepotřebuju. Dreamer už netrpělivě hrabal, chtěl do vody, Shadow totiž nečekal a do vln vběhl sám.

„Ne, Snílku, za chvilku,“ zavrtěla jsem hlavou, zpevnila sed a vyrovnala se v zádech. Byla to jedno z mnoha znamení k zastavení.

Dreamer naštvaně odfrkl, ale zůstal stát na místě, jen dál hrabal pravou přední.

„Stejně mi bylo jasné, že mě neposlechneš, ale že půjdeš jezdit hned po příjezdu, to mě nenapadlo,“ zakroutil nade mnou hlavou. Zoufale jsem si přála nemyslet na ty dva další koně, co mě čekají odpoledne, ale řekněte někomu, aby nemyslel na zeleného slona.

Edward na mě vytřeštil oči a naprázdno polkl, nakonec se ale zachoval jako gentleman a nepráskl mě. Jen se tak tiše pochechtával a mrkal na mě.

„Radši se neptám,“ zamumlal Carlisle. Hned na to se ale usmál a pozoroval štěně, dovádějící ve vlnách.

„Tak co kdybychom se vydali jeho příkladem,“ navrhl Edward, nejspíš mu četl myšlenky. Všichni nadšeně přikývli a vrhli se do vln. Stačil mi jediný pohled do očí Shadowa, abych se rozesmála na celé kolo. Jako by říkali, kde jsme se flákali tak dlouho.

Dreamer byl ve svém živlu, přeskakoval přes vlny, běhal po pláži, až mu od kopyt lítal písek, hned se zase vracel do vody a běžel, jak nejdál to šlo. Plavat jsem mu nechtěla dovolit, mohli bychom se dostat na volné moře. Nakonec jsem ho vyvedla z vody a nechala chvilku krokovat po pláži, aby se vydýchal. Jasper mě napodobil a zařadil se vedle mě.

„Tomu se říká rodinná pohoda, co?“ usmála jsem se na něj. Kývl na mě s vyceněnými zuby, celkem mě to rozesmálo. To mu usměv z tváře smazalo a koukl na mě s tázavě zvednutým obočím.

„Dřív mi tvůj úsměv připadal neodolatelný, abych se přiznala, rosolovatěla mi kolena. Teď, když se na mě usměješ, už mi to tak nepřijde,“ pokrčila jsem rameny.

„No, to jsem to teda dopracoval,“ zabručel a chtěl odjet.

„Trdlo, řekla bych, že Alice je z tebe odvařená ještě víc,“ zakroutila jsem nad ním hlavou. V ten moment se jeho obličej proměnil na zasněný. A to prosím stačila jen zmínka jejího jména.

„Někdy uvažuju, jestli si ji vůbec zasloužím. Uvědomuju si, jaký jsem byl dřív a vůbec se mi to nelíbí,“ dodal vzápětí zamyšleně.

„No vidíš, a stejně jste spolu, měl bys za to být rád, a ne uvažovat nad tím, jestli si Alici zasloužíš. Kdyby ne, nejspíš by tady nebyla,“ houkla jsem na něj. Vypadal poměrně konsternovaně, když na mě tak hleděl.

„Mandy, musím ti poděkovat, já se mu to snažím vysvětlit pořád, ale neposlouchá mě. Ty na něj jenom jednou křikneš a on je úplně vedle,“ objevila se vedle nás zničehonic Alice.

„Máš návod, občas na něj křič, většinou to zabírá,“ usmála jsem se na ni, to už Jasper zíral na nás na obě. A pomalu se k němu přidávali i ostatní upíří chlapci.

„Ty s tím máš nějakou zkušenost?“ probral se jako první Emmett. Sladce jsem se na něj usmála a zavrtěla hlavou.

„Já na Paula křičet nemusím, dělá všechno, co mi vidí na očích,“ odpověděla jsem mu. Rose s Alici vyprskly smíchy, obzvlášť když se na hranici lesa mihl kožich mého stříbrného vlka. Toho velkého.

„Ahoj Paule,“ usmála jsem se na něj nervózně. On se zadíval na Edwarda s otázkou v očích.

„Carlisle, může sem?“ otočil se čtenář myšlenek na hlavu rodiny.

„No, já nevím. Volal jsem mu, co a jak s tou tvojí rukou, Mandy,“ poškrábal se doktor na temeni a já zbledla.

„Dreamere, do vody,“ zamumlala jsem a zbaběle nechala hřebce, aby utekl do moře. Shadow stál na břehu a hrozivě na Paula vrčel.

„Já bych řekl, že může, aspoň uvidíme, jak je to s tím křičením,“ uchechtl se Emmett. Paul v ten moment vyskočil z lesa a hnal si to za mnou. Já vedla Dreamera podél břehu a neomylně mířila k lesu. Pak mi ale došlo, že do hloubky Paul nemohl, stačilo, aby voda byla Dreamerovi po plece.

„Jestli půjdete dál, strne vás proud,“ upozornil mě Edward se strachem v hlase.

„Já vím, dál nejdu, ale Paul sem nemůže, jeho proud strhává už teď,“ pokrčila jsem rameny a sledovala, jak můj vlk zápasí s vodním živlem. Nakonec to vzdal a vrátil se mezi stromy. Já mohla s Dreamerem vyjít ven z vody.

„Neříkala si něco o plnění všech přání?“ ušklíbl se na mě Jasper.

„Normálně jo, nepočítala jsem s hyperaktivním doktorem,“ zaprskala jsem. Carlisle jen pokrčil rameny.

„Je mi jasné, že pokud na tebe má někdo vliv, je to jenom Paul,“ poznamenal omluvným tónem. To už můj vlk vyšel z lesa znovu, tentokrát po dvou.

„Proč mě to vlastně udivuje, utekla jsi mi i s otřesem mozku,“ zavrčel. To už se na mě nehezky díval i Edward.

„Jeden jako druhý,“ zamumlala jsem a pobídla Dreamera k chůzi.

„Shadowe, domů, mám ještě práci,“ zavolala jsem na štěně a zamířila do lesa. Během chvilky se ke mně přidal i druhý vlk. Aspoň nemohl mluvit.

„Johne, jsem zpátky!“ zavolala jsem na svého trenéra, jakmile jsme s Dreamerem zastavili před stájí. John vykoukl z kanceláře a souhlasně na mě kývnul.

„Fajn, tak ho odveď do výběhu a vezmi na kolbiště Talianga, jen na přiježďování. A Silver by potřeboval skákat,“ rozhodl a znovu zavřel dveře.

Poslechla jsem a odvedla Snílka do jeho vlastní ohrady. Místo k Taliangovi jsem se ale vydala do kanceláře za Johnem. Jak jsem předpokládala, Paul už tam byl.

„Carlisle mi volal, měla by tu ruku ještě šetřit, aspoň týden. Jinak by se klidně mohlo stát, že už ji používat nebude,“ apeloval na něj naléhavě.

„Nic takového neříkal, tak si laskavě nevymýšlej,“ setřela jsem ho a obrátila se na Johna.

„Co s tím Taliangem, drezurní nebo parkurové přiježďování?“ zeptala jsem se pro upřesnění. Jak bylo vidět, John si z Paulova oznámení vůbec nic nedělal. Bylo mu jasné, že přehání. Trochu.

„Jak dobře zvládneš to drezurní?“ zeptal se mě se zájmem. Lehce jsem se uchechtla a svezla na židli, naproti jeho stolu.

„Jako Leah určitě ne, ale dostala jsem celkem dobrou školu,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem.

„Tak to zkus, zajdu se na tebe podívat,“ souhlasil.

„Paule, když už jsi tady, můžeš vzít Daidu, aspoň vás tam odpoledne nebude tolik,“ poznamenal směrem k mému vlkovi. Ten s poraženeckým povzdechem kývl a odešel.

„A teď pravdu, jak je to s tou tvojí rukou,“ uhodil na mě. Škaredě jsem se na něj podívala a pověděla mu všechno po pravdě.

„Je mi to jasný, to skákaní může počkat. A v práci žádné tahaní těžkých věcí, aspoň ten týden,“ pokýval hlavou a konečně mě propustil.

„Jsi spokojený? Zakázal mi skákání,“ prskla jsem po Paulovi a zmizela ve stáji, kde stál Taliango.

„Ne, nejsem spokojený. Carlisle ti jezdit zakázal,“ rozhodil nešťastně rukama. To už mě dohnal a chytil za ruku.

„Nezdálo se mi, že by mu moje ježdění nějak vadilo, když jsme na sebe narazili na pláži,“ zavrčela jsem a ruku mu vyškubla.

Taliango mě přivítal, jako všechny. Nezájmem o mou osobu, ale kapsy mi vyluxoval důkladně.

„Tak co, kluku jeden, dáme si malou drezuru?“ pousmála jsem se a pohladila ho po čele. Paul už odešel, Dai stál v jiné stáji.

Nasedlat Talianga, to byl skoro nadlidský úkol, uhýbal, snažil se kousat a kopat, dokonce nepomohly ani výhružky a vodítko přeškubnul dvakrát.

„A mám tě dost,“ zamumlala jsem a do ruky vzala drezurní bičík. Oproti tomu skokovému, který může mít maximálně sedmdesát centimetrů, drezurák má i metr deset a je příjemně ohebný. Taliango se proměnil, jako bych mávla kouzelnou hůlkou a stal se z něj poslušný koník.

„Hm, takže šporny asi taky,“ zamumlala jsem, přivřela box a zaběhla do šatny.

„Kampak jsem vás uklidila, holky moje,“ mumlala jsem si pro sebe a prohledávala celou skříňku. Nakonec jsem je objevila v ochranném vaku na přilbu. Vzala jsem je spolu s helmou a rukavicemi. Jeden by neřekl, co všechno stihne zapomenout.

„To jsem teda zvědavá, co se z tebe vyklube,“ houkla jsem směrem k Taliangovi a vyhoupla se nahoru do sedla.

„Hajzl nad hajzly,“ zašklebil se na něj Paul a chytil ho za otěž dřív, než se stihl rozejít v dál. To jsem ještě ani pořádně neseděla a chtěla si upravit třmeny.

„Dík,“ zamumlala jsem polohlasně a vzala do rukou otěže.

„Dej si na něj pozor, není sice tak zlý, jako Druid, ale je zlomyslný. Stejně nechápu, proč ti ho John dal,“ upozornil se spolu se zakroucením hlavy.

„Nejspíš si myslí, že ho zvládnu,“ pokrčila jsem rameny a stiskla Taliangovy boky. Poslušně se rozešel. To byla poslední věc, kterou udělal přesně tak, jak jsem chtěla. Když jsem z něj o hodinu a půl později sesedala, cítila jsem úplně všechny svaly v těle, i ty, o kterých jsem dřív vůbec nevěděla.

„Zvládneš ještě toho Silvera?“ zeptal se Paul opatrně a se starostí.

„Ale jo,“ kývla jsem unaveně hlavou a uložila uzdečku na své místo. Paul udělal to samé se sedlem, ve kterém jsem ještě před chvílí seděla. Hned na to mě chytil kolem pasu a stáhl k sobě. Nečekala jsem to a padla mu rovnou do náruče.

„Co kdybych vzal Silvera místo tebe já a ty sis odpočala, hm?“ navrhl mi šeptem a líbnul někam k ušnímu lalůčku.

„Ne-e, Jake přece vzkázal, že ho mám jezdit já,“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou.

„Ty jsi prostě nezmar,“ povzdechl si a pustil mě. Tak to teda ne, rychle jsem se otočila a přitulila se k němu zpátky. Paul se usmál a znovu mě k sobě přitiskl.

„Kde dneska spíš?“ zeptal se zničehonic. Byl pátek, normálně bych byla u něj.

„Doma, nechci tam Billyho nechávat samotného,“ pokrčila jsem rameny, zatímco jsem zhluboka dýchala jeho osobní vůni. V ten moment jsem ztuhla.

„Co se děje?“ vyhrknul poněkud vyděšeně.

„Ty ses mazlil s Shadowem, viď?“ pousmála jsem se na něj. Když pomalu kývnul hlavou, můj úsměv se rozšířil.

„Cítím ho z tebe,“ vysvětlila jsem mu a znovu se k němu přitulila. Tentokrát to byl Paul, kdo zmrznul v pohybu.

„Aha,“ řekl nakonec a pomalu se ode mě odtáhl. Zakňučela jsem, ale nezbylo nám nic jiného. Práce nepočkala.

Někdy během našeho rozhovoru v sedlovně dorazili i ostatní. Leah měla čerstvé zprávy od Jacoba. A Sethovi prý volala Bella. Pořád si o mého bratránka dělala starosti. Občas volala i mě, ne že bych snad měla nějaké novinky, ale ptala se i po Billym, jak to celé snáší.

„Tak jdeme na to, ne?“ navrhl Embry. A tak jsme šli.

John mi to skákání opravdu nepovolil, což mu ale nebránilo v ječení po mně. Ne že by mi to jakkoliv vadilo, naopak, byla jsem ráda. Ono, zvyk je železná košile. A já pod křikem opravdu podávala lepší výkony.

„Já normálně nevěřím svým očím. Joe měl pravdu,“ zakroutil John nechápavě hlavou. Trénink už skončil a my seděli, popřípadě leželi před stájí a snažili se zachytit sluneční paprsky, to tak strašně nedostatkové zboží, co se Forks týkalo.

„Joe ví, trénoval mě už jako děcko,“ pokrčila jsem rameny. Ráda jsem na ty časy vzpomínala.

„To jo, viděl jsem fotky a videa, jak skáče na bílém poníkovi,“ uchechtl se Paul a pohladil mě po paži.

„Ježíš, to je snem snad každé holky, co Mandy? Bílý poník,“ rozesmál se vedle nás ležící Seth.

„No jistě, jmenoval se Tikkity, mě bylo osm a jemu šest, když mi rodiče koupili,“ souhlasila jsem. To už se smáli všichni. Opravdu, o bílém poníkovi sní snad každá malá holka.

O pár hodin později jsem byla zase jednou doma. Billy stihl uvařit večeři dřív, než jsem přišla. Namíchlo mě to, sice jsme se domluvili na střídání, ale většinou jsem stejně vařila já. Bavilo mě to a Billymu zase ulehčovalo práci.

„Moc se na mě neškleb, až se vrátí Jacob, ty budeš na víkendy u Paula. A já jsem vařit málem zapomněl,“ drcnul do mě, zrovna ve chvíli, kdy jsem myla nádobí. Ten talíř stihl zachytit jenom tak.

„A já pořád po kom má Jake ty opičky,“ zakroutila jsem nad ním hlavou a ten talíř si vzala zpátky.

„Jo, to je fakt, byl jsem stejný,“ pousmál se a kousek poodjel. Lehce jsem se uchechtla a vypnula vodu.

„Proč ten minulý čas?“ zeptala jsem se ho se smíchem. Ohnal se po mě utěrkou a výhružně zakýval prstem. Vždyť to říkám, jako malý kluk.

„Jak si na tom s učením?“ zeptal se najednou. Nejspíš si myslel, že bude takhle působit alespoň trochu rodičovsky. Neskočila jsem mu na to.

„Většinu už umím,“ řekla jsem mu popravdě, tady nebylo proč lhát.

„Stejně je to zajímavé, dokud si do školy chodila každý den, moc slavné to nebylo. A teď, sotva máš individuální plán, zvládáš zkoušky na jedničky,“ zakroutil nade mnou hlavou, zatímco zapínal televizi.

„To bude tím, že na pravidelnou přípravu není čas,“ pokrčila jsem rameny a prohlídla si program. Fotbal a baseball, jasně.

„Hm, myslím, že se půjdu učit ten zbytek,“ ušklíbla jsem se a dala Billymu pusu na čelo.

„Jen běž, ať na tebe můžou být rodiče hrdí,“ usmál se.

„Mluvíš za sebe, nebo za mamku s taťkou?“ zvedla jsem tázavě obočí.

„Za všechny, Mandy, za všechny.“ Tak to potom jo.

Usmála jsem se na něj a vydusala schody nahoru. V pokoji jsem si otevřela okno, aby dovnitř proudil vlahý noční vzduch, hned se mi pak líp přemýšlelo.

Na dveřích se ozvalo zaškrábání.

„A já si říkala, kdes mi usnul,“ zazubila jsem se na sedícího Shadowa. Přestože měl pelíšek u mě v pokoji, většinou spal kdekoli, kde se mu líbilo. Poslední dobou to byla Jakova postel.

„Co budeš se učit se mnou, chlupáči?“ podrbala jsem ho za ušima. Zvídavě na mě kouknul a hupsnul mi přímo do postele.

„Beru to jako souhlas,“ upozornila jsem ho a ze stolu vzala matiku.

„A co kdybych se s tebou učil já?“ ozvalo se mi vedle ucha a já úlekem nadskočila.

„Ty blbečku jeden, víš, jak jsem se tě lekla?“ vyjekla jsem a praštila ho do hrudi. Bolelo nás to oba, ale nezabránilo mi to v tom, abych ho mlátila dál. Vážně jsem se ho lekla.

Sotva se vzpamatoval, chytil mě za zápěstí a zastavil.

„Přestaň, nebo si ublížíš, sotva ti Tesák sundal sádru,“ broukl tiše. Zhluboka jsem se nadechla a pomaloučku vydechla.

„Dobrý, už mě můžeš pustit,“ zabrblala jsem. Jakmile to udělal, nemohla jsem si tu poslední ránu odpustit.

„A je mi líp,“ vydechla jsem spokojeně a znovu si sedla na postel.

„No, aspoň že tak,“ zamumlal Paul a posadil si vedle mě.

„Huš, tohle je matika, ne biologie,“ odmávla jsem jeho ruku, která se natahovala po sešitu. Uraženě si odfrkl a posadil se do rohu postele. Já si lehla na koberec a ponořila se do učení. Sem tam jsem podrbala za ušima Shadowa, který si lehl vedle mě.

Najednou se za mnou ozvalo lupnutí a napravo se objevily čtyři obrovské tlapy.

„Myslíš, že tě budu taky drbat za ušima?“ podívala jsem se na něj s úšklebkem. Naklonil hlavu na stranu a čekal.

„Zapomeň, seš moc vysoko, a jak si poznamenal, tu ruku musím šetřit,“ usmála jsem se na něj sladce a tentokrát si vylezla na postel.

„Mandy, co mám s tebou dělat?“ ozval se. Absenci oblečení evidentně neřešil.

„No, pro začátek by ses mohl oblíct,“ poradila jsem mu s očima zabořenýma do sešitu. Vycítil šanci a klekl si k posteli.

„A co když ne?“ zavrněl tiše. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu rovnou do očí.

„Tak budeme trpět oba, protože je dole Billy,“ setřela jsem ho a tu matiku zavřela. Nemělo to cenu.

„Varuju tě, jestli ty zkoušky neudělám, vracím se k Joeovi,“ pohrozila jsem Paulovi, když na sebe natahoval boxerky. Aspoň, že si to oblečení před proměnou sundal.

„Tak to abychom se na to mrkli spolu, ne? Matika mi vždycky šla,“ pousmál se na mě omluvně a přisedl si. Jen v těch boxerkách. Převrátila jsem oči v sloup a hodila mu tričko. Potutelně se usmíval, když si ho oblíkal.

„Tak ukaž, co se učíš,“ natáhl se po sešitu a uznale hvízdl.

„Logaritmy, ach tak,“ zamumlal. Já spíš poraženě zasténala. Nelezly mi ani do paty, natož tak ještě do hlavy.

„Vůbec nedokážu přijít na to, jak je vlastně počítat. A to mám zápisy od Jaspera,“ pokrčila jsem rameny a znovu se nad ně naklonila. Odstrčil mě stranou a natáhl se po bloku, co ležel na stole. Další dvě hodiny se mi snažil ty fujtajbly nějak vysvětlit.

„Já bych řekl, že už to chápeš,“ zavřel ten sešit a usmál se na mě.

„Taky bych řekla, mám skvělýho učitele,“ uznala jsem a lehce se k němu přitulila.

„Já zase velmi chápavou žačku,“ šeptnul mi do vlasů spolu s polibkem. Tentokrát byla řada na mě, abych tiše vrněla. A že mi to šlo.

„Proč si sem vlastně přišel?“ zeptala jsem se ho zničehonic. Povzdechl si a opatrně se položil. Já mu pořád ležela na hrudi.

„Kvůli těm tvým snům. Billy mi řekl, že máš zase noční můry,“ prozradil mi neochotně. Zvedla jsem hlavu a ohromeně jsem se na něj podívala.

„Jo, ale ty s našima, ne s vlčicí,“ zamumlala jsem tiše.

„To nevadí, chceme, aby ses pořádně vyspala. Ve stáji dostáváš pořádně zabrat, se sádrou i bez,“ pokrčil rameny a položil mě na postel.

„Kam si posledně uklidila tu velkou matraci?“ zeptal se s úsměvem. Usmála jsem se, pohodlně si lehla a navigovala ho ke skříni.

„Lásko?“ usmála jsem se poťouchle nad svými myšlenkami.

„Uhm?“ zvedl ke mně oči, zatímco hledal něco na nafouknutí.

„Když ti řeknu, kam jsem schovala tu pumpičku, sundáš si pak tričko?“ zeptala jsem se ho šibalsky. Kouknul na mě bokem a než jsem se nadála, ležel na mě, až postel zaskřípala. Nahlas jsem vyjekla a pokusila se ho odstrčit.

„Ne, ale pokud mi neřekneš, kde je, ulechtám tě k smrti,“ usmál se na mě ďábelsky.

„U jezdeckých bot,“ prozradila jsem mu rychle, dřív, než stihl pohnout rukama.

„Hodná holka,“ pochválil mě a jemně přejel prsty po kůži mojí paže. Jen jsem zatnula zuby a zazmítala se. Paul se rozchechtal a zašel pro tu pumpičku. A tričko si stejně sundal. Nemohla jsem se na tu hru svalů vynadívat.

Než stihl všechno uklidit, už jsem měla natažené prostěradlo a rozestláno.

„Máš nastavený budík?“ ujistil se ještě, než si ke mně lehl. Jen jsem kývla hlavou a zabořila mu nos do hrudi.

„Tak ti přeju dobrou noc,“ uchechtl se.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!