10.02.2011 [18:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 11×, zobrazeno 3316×

Za láskou přes překážky - Paulův pohled

 

 

 

Fanny, dejchej.

Od brány se ozvalo zatroubení zrovna ve chvíli, kdy jsem zavíral poslední box, co jsem měl ten den vyčistit. Vyšel jsem ven a v autě uviděl Mandy. Už jen to mi vykouzlilo úsměv na tváři, a když jsem si pak představil, že spolu budeme po celý zbytek odpoledne a celý víkend, džíny mi v jednom místě začaly být těsné. Ne, nešlo mi jen o to jedno, miloval jsem ji z celého srdce a nemohl se dočkat, až ji třeba jen obejmu. Těšil jsem se na společné vaření večeře, letmé dotyky a jemné a škádlivé polibky. Těšil jsem se, až ve svých rukou sevře krk kytary a pokojem se rozezní její překrásný hlas. Jak se ke mně večer přitulí, a budeme usínat v objetí. Občas jsem zvažoval, který z nás je vlastně ten otištěný.

„Zůstaň na boku, je lekavá,“ požádal mě John, sám sklopil rampu a uvolnil přepážky. Z vozíku vycouvala krásná rezavá kobylka a zvědavě se rozhlížela po svém okolí. Mně stačil pohled na Mandy. Moje slunce bylo zpátky.

John se k ní naklonil a něco jí pošeptal, ukázal přitom hlavou zpátky na vozík. Usmála se a kývla. V momentě byla zpět a po rampě scházel téměř bílý krasavec. Všechno okolo zkoumal zvídavým pohledem a pak do Mandy lehce drcnul. Usmála se a pohladila ho po nose. Zajímalo mě, jak to dělala, každý kůň, který se dostal blíž, než na dva metry, ji v momentě zbožňoval.

„Zlato, můžeš na chvilku?“ zavolala na mě. Stál jsem u ní dřív, než dozněl poslední tón jejího hlasu. Do ruky mi vrazila vodítko a ustoupila o pár kroků dál. Nechápal jsem, co to vyvádí, a když se pak John postavil vedle ní a shodli se na tom, že nám to spolu sluší, chápal jsem to ještě míň.

„Jak jako sluší?“ zeptal jsem se jí zmateně, sotva John odešel. S šibalským úsměvem došla až ke mně, stoupla si na špičky a začala mi šeptat do ucha. Při posledním slově se odtáhla a rty zavadila o můj ušní lalůček. Všechno, co do té doby řekla, ztratilo jakýkoliv smysl.

Najednou jsem tam stál sám a Mandy vedle hřebce do stáje. Vmžiku jsem šel vedle a škemral o vodítko.

Zavřeli jsme hřebce do boxu a koukali, jak se seznamuje s novým prostředím. Objímal jsem Mandy kolem pasu a pozoroval svého nového parťáka. Doufal jsem, že z nás budou i přátelé.

„Jak si vlastně říkala, že se jmenuje?“ zašeptal jsem ji do ucha a s potěšením sledoval, jak se zachvěla, stejně jako já, když tohle dělala.

„Neříkala, jmenuje se Da-dai,“ zamumlala s úsměvem.

Do stáje nakoukl John a nabídl nám vyjížďku. Ani jeden z nás neprotestoval a cesta do sedlovny se zvrhla v závod. Porazila mě, mrška jedna.

Záviděl jsem ji možnost, jezdit na Dreamerovi bez sedla, já si musel počkat, až se s Daidou poznáme. Daida, Mandy vždycky vymýšlela skvělé přezdívky.

Pomohl jsem ji na Dreamerův hřbet a mohli jsme vyjet. Rozhodl jsem se vzít ji do Vlčí zátoky. Nikdy tam nebyla a o její existenci nevěděl nikdo, krom vlků ze smečky. Proto ta Vlčí. Nemysleli jsme na ni, takže jí ještě neznala.

Byla jí nadšená a přitom všude ležel sníh. Nemohl jsem se dočkat doby, kdy bude celé tohle místo zalité sluncem. Slíbil jsem jí závody. Těšili jsme se na ně oba, a když mi pak večer unaveně ležela v náručí, připadal jsem si, jako ten nejšťastnější chlap na světě.

Někdy na začátku března přibyl do stáje nový člen. Caleb se přistěhoval i se svým koněm. Na jednu stranu jsem byl rád. Připomínal Mandy její život v Connecticutu, často spolu seděli v klubovně a vzpomínali na staré časy, aspoň tak tomu říkala. Na druhou stranu se kolem ní až moc motal a já začal žárlit. Mandy mě vždycky se smíchem políbila a pohladila po ruce, nebo zajela dlaní pod tričko a já jí tiše vrčel do ucha. Večer mi pak dokazovala, že je jen moje. V těch chvílích jsem na nějakého Caleba úplně zapomínal, jenže když jsme pak byli ve stáji, znovu to na mě dolehlo. Vrčel jsem, místo odpovědi vztekle odsekával a bedlivě sledoval každý jeho krok. Nemohl jsem si pomoct, mezi námi, Caleb nikomu moc nevoněl, už proto, že jako jediný z nás si všechno platil a nehnul ani prstem, jenže John s ním počítal na závody. Měl plnou stáj dobrých jezdců a Mandy s Calebem byli hvězdy.

Moje práce a tréninky s Daiem začaly nést ovoce, když jsme byli v závodě jediní z naší stáje, byl jsem první, nebo druhý, jakmile nastoupili ti dva, první tři místa patřila naší stáji. Pak se mi povedlo odsunout Caleba z druhé pozice a nakonec jsme s Daiem porazili i Mandy. Vypadala šťastnější, než když vyhrávala. Vůbec jí nevadilo, že ztratila svůj punc neporazitelnosti, radovala se z mého vítězství a později z každého dalšího pořád stejně.

Nebyl jsem však sám, komu se dařilo. Seth ve své kategorii jen horko těžko nacházel soupeře, Leah byla ve skvělé formě a celkem se jí dařilo porážet Rosalii. I ostatní kluci vozili ze závodů stužky za umístění v první šestce. Mandy prostě nosila štěstí.

Chystali jsme se na poslední mistrovskou kvalifikaci, měl to být zároveň poslední závod před samotným mistrovstvím. Pak už bylo v plánu jen dolaďovat formu a trénovat.

Šel jsem do stáje pro Daidu, abych ho mohl naložit, ale ležel na zemi a nechtěl se zvednout. To vůbec nebylo dobrý. Zavolal jsem Johna a kolem boxu se sešrotili úplně všichni. Mandy v momentě klečela vedle mě a pomáhala mi postavit Daie na nohy. John rychle sehnal veterináře a poslal Mandy na ty závody.

Později odpoledne si mě zavolal do kanceláře. Daida už stál na nohou a podle veterináře byl mimo ohrožení života.

Posadil mě do křesla a řekl mi to. Nemohl jsem tomu uvěřit, vždyť, kdo by chtěl Da-daie otrávit? Nikdo by z toho nic neměl, jen Mandy by se vrátila na první místa, ale nevěřil jsem, že by toho byla schopna. Takže když jsme pak převrátili vzhůru nohama celý areál a lahvičku s jedem našli v její skříňce, zhroutil se mi svět. Ostatní se to dozvěděli záhy a snažili se mě držet nad vodou.

Pár dnů před jejím příjezdem mi Caleb prozradil, s čím za ním přišla. Stěžovala si, že přestala vyhrávat, vadilo jí, že už není jednička. Taky prý říkala, že ji nebaví pořád se přetvařovat, abych na to já nepřišel. Nechápal jsem to, to přece nebyla moje Mandy.

Leah volala, že vezou první místo, ale že je Mandy divná. Nesmála se, ježdění si neužívala a vůbec se z výhry neradovala. Všichni jsme po tom hovoru seděli v klubovně a nechápavě kroutili hlavou. Chtěli jsme důkaz, dostali jsme ho. Mandy si jízdu na koňském hřbetě užívala, ať se dělo cokoliv.

Vyhnali jsme ji. John jí dovolil jen sbalit si věci, nenechal ji ani vyložit Dreamera, ten se v tom okamžiku vrátil zpátky do mojí péče.

Hodila po něm klíče, dovnitř trambusu stihla vběhnout dřív, než ji kdokoli z nás dokázal zarazit a s Dreamerem se rozloučila. Nechtěla udělat stejnou chybu jako já před rokem a půl.

A pak utekla.

Našli jsme ji u Billyho, měla sbalené věci a chystala se odejít. Bylo to dobře, už nikdy jsem ji nechtěl vidět, aspoň jsem si to tehdy myslel.

Z letiště volala Billymu, aby věděl, kam jede, odmítl nám to říct, kdyby chtěla, abychom to věděli, prý by nám to pověděla sama.

Telefon však potom pustil na hlasitý odposlech, další věci se totiž týkaly smečky. Myslela si, že mluví jen se Samem, takže mu bez problémů oznámila, že jsem zabil vlčici. Už ji necítila. Tohle jsem nechtěl.

Vyběhl jsem ven, směrem k lesu a bouchnul. Přemýšlet ve vlčím těle bylo jednodušší, ochuzené o city a emoce. Stýskalo se mi po vlčím klidu v Mandyině hlavě, po bílé vlčici, která byla stejná, jako ona, šibalka s ďábelskými nápady.

Po několika dnech od Mandyina odchodu jsem znovu začal relativně fungovat. Chodil jsem do práce, jezdil do stáje a staral se o Daidu i Dreamera. Jezdil jsem jen Snílka, veterinář totiž Da-daiovi zakázal jakoukoli práci, minimálně na tři týdny. Muselo mi stačit sedm dní před mistrovstvím, ale věřil jsem, že to zvládneme. Byl mimořádně nadaný a byli jsme opravdoví přátelé. Dva důležité aspekty pro vítězství.

Jeden den si nás John všechny svolal do kanceláře, nedorazil jen Caleb, ale to bylo, jak jsme se později měli dozvědět, účelem.

„Nechal jsem udělat chemický rozbor toho jedu. Joe mi totiž poslal jeden dost znepokojující mail. Dozvěděl se, že je Caleb u nás,“ začal s vysvětlováním, když jsme si všichni posedali kolem stolu, na kterém ležel telefon.

„Normálně by to prý nedělal, ale protože se mu staráme o Mandy a nechal jsem tady Shadowa, když to potřeboval, poradil mi, abych si na Caleba dal pozor. Jednou už se totiž pokusil koně otrávit. Požádal jsem Joea, aby mi poslal složení jedu, co tehdy použil,“ prozradil nám, vytočil na mobilu číslo a položil ho na stůl se zapnutým reproduktorem.

Seděl jsem, jako zařezaný a snažil se pochopit, co nám to tady říkal. Vyrušil mě Joeův pozdrav. John ho rovnou požádal o složení toho jedu a kontroloval ho se svým, položeným hned vedle telefonu. Naklonil jsem se nad papír a sledoval jednotlivé položky. S každou další, která se shodovala, nabývalo moje vrčení hlasitosti i intenzity. Jakmile Joeův hlas utichl, můj taky. Obvinili jsme Mandy neprávem a já se s ní rozešel pro nic za nic.

Kanceláří se rozlehl řev plný bolesti, vycházel z mého hrdla.

Na dvoře zaparkovalo auto, podle zvuků jsem poznal Jeep. Tím jezdil jen jeden člen stáje.

„CALEBE!“ zařval jsem a vyběhl ven. Ostatní mě následovali.

Křičel jako malá holka celou cestu do klubovny.

„Proč si to udělal?“ obořil se na něj John. Caleb pořád nic neříkal, neudržel jsem se a jednu mu vrazil.

„Paule, ještě jednou a zlomíš mu nos,“ poznamenal Jared, ale neznělo to nijak jako varování.

„Chtěl jsem ji pro sebe. Nikdo z vás nemá ani páru o tom, co vlastně znamená, chodit s někým, jako je Amanda Black. Otevírá to všechny dveře,“ rozkřičel se. Moje pěst dopadla jako první. Quil s Jaredem drželi mě a Embry se Sethem zase Jaka.

„Mandy je víc, než jen cesta ke smetánce,“ zasyčel Jared.

„A vy jste pěkní pitomci, když jste mi to sežrali. A ty, Paule, ty seš debil korunovanej,“ zařval po nás huhňavě. Tentokrát se po něm ohnala Leah, ale zastavil jsem ji.

„Nech ho, má pravdu. Odehnal jsem od sebe to nejlepší, co mě kdy potkalo,“ zamumlal jsem.

Z telefonu se ozval vzlyk. Ten hlas bych poznal mezi milionem dalších.

„Mandy? Mandy, ty jsi tam? Já vím, že jsi. Mandy, nikam neutíkej, jedu pro tebe,“ vyhrkl jsem rychle a otočil se na ostatní.

„Dejte vědět Samovi, ať mě nehledá. Jedu pro vlčici,“ pousmál jsem se. Výkřik v telefonu mě zchladil a přikoval na místo.

„Vlčice je mrtvá!“ křikla a utekla. Nestihla ani zavřít dveře.

„Pamatuješ si, co jsi mi v Kalifornii slíbil?“ zeptal se Joe. Bylo mi jasné, na koho byla otázka namířena.

„Že ji neublížím,“ hlesl jsem zničeně.

„A přesto si to udělal. Co s tebou?“ ozvalo se znovu. Zasloužil bych mečem mezi oči.

„Za hodinu ti letí letadlo, letenku zarezervuju a v Connecticutu tě vyzvedne auto. A ty sem přijedeš a napravíš to, co jsi pohnojil,“ oznámil mi pevným hlasem. Vytřeštil jsem na telefon oči.

„Proč tohle děláš?“ zeptal jsem se ho nechápavě. Nedávalo to smysl. Ublížil jsem andělovi a on mi pomáhal získat ji zpátky-

„To, co jsem před týdnem vyzvedl na letišti, se Mandy nepodobalo ani z dálky. A pořád je na tom stejně. Prostě přijedeš napravit, co jsi zkazil, pořád k tobě něco cítí, víš? A navíc, mám ji rád, jako vlastní dceru,“ vysvětlil mi.

Nemusel jsem se rozhodovat nijak dlouho, bylo mi okamžitě jasné, že ji musím vidět, pokusit se jí to vysvětlit a hlavně, pokusit se znovu získat její lásku.

„Jedu na letiště,“ vyhrkl jsem a vystřelil z křesla.

„Výborně,“ poznamenal a rozloučil se.

Vyběhl jsem ven a málem vrazil do rodičů Caleba. Jeho otec si mě měřil nenávistným pohledem.

„Otrávil mi koně. Jestli se Vám něco nezdá, John to velmi rád vysvětlí a rovnou Vám předloží účet od veterináře,“ prozradil jsem mu dřív, než stihl cokoliv říct.

„Pro Mandy jedu sám,“ oznámil jsem Leah, stojící u mého auta. Jen převrátila oči v sloup.

„A auto necháš na letišti?“ poklepala si na čelo. Musel jsem uznat, že má pravdu.

Stavili jsme se rychle u mě doma pro nějaké věci, a pak ujížděli k letišti v Port Angeles. Stíhal jsem to tak tak, Leah mě objala a s přátelským popostrčením nasměrovala k pokladnám.

Joe splnil, co slíbil, letenka byla zarezervovaná na moje jméno. Rychle mě odbavili, poslali ke gateu a nakonec posadili na moje místo.

Vzpomínal jsem. Na první závody, kde jsem Mandy potkal. V té době jí bylo čtrnáct a mě sedmnáct, strašně jsem zuřil, že mě porazilo takové pískle. Cácorka, ale jezdila naprosto úžasně.

Na tu noc, kdy jsem se vrátil do La Push a našel ji spící v Dreamerově boxu. Nepoznal jsem ji, myslel jsem, že je cizinka, nebo bezdomovec, jenže Dreamer ji chránil, jako oko v hlavě a vůbec mě k ní nepustil. Zaútočil na mě, ale ona ho uklidnila. Odvaha jí nechyběla, to bylo poznat od první minuty, vždyť, kdo by na sebe obracel pozornost koně, který právě stojí na zadních?

Dokonce se mě u toho snažila vyděsit zmínkou o Johnovi. Upřímně, v tu chvíli jsem se docela bál. Netušil jsem, jak na mě trenér zareaguje, ale z ní nakonec vypadlo, že má mobil v klubovně.

Vylezla ven z boxu jen, co zjistila, kdo jsem. Už v tu chvíli mě nesnášela a já konečně zjistil, kdo vlastně je. Dreamer byl v těch nejlepších rukou.

Odvedl jsem ji do klubovny na čaj, byla celá prokřehlá a klepala se zimou. Dozvěděl jsem se o jejich rodičích a taky mi naznačila, proč mě Dreamer nechce k sobě pustit. Pak se vrátila do stáje, byla ospalá.

Seděl jsem na balíku slámy a pozoroval ji, s uvolněným obličejem byla překrásná. A když se do ní znovu dala zima, lehl jsem si k ní. V momentě byla ke mně natisknutá, jako k topení. A ráno mě s řevem shodila na zem.

Znovu jsem ji viděl v kostýmu na Hallowen. Bez sedla a se všemi těmi ozdobami vypadala naprosto úžasně, nebylo pochyb, že to museli vyhrát.

Pak odjel Shadow a Mandy posmutněla, jenže na obzoru byly závody a musela se sebrat. Za pár dní se jí to povedlo.

Cesta na chirurgii, když si zlomila nos, byla další výrazná vzpomínka. To, jak jsem ji v ordinaci držel, aby se nehýbala, její pohled do mých očí. Tehdy poprvé jsem zjistil, jak nádherné jsou ty její, v tu chvíli plné slz. Koupil jsem ji zmrzlinu. A v klubovně chladil obličej ledem. Už jsem to nemohl zapírat. Ne sám sobě. Zamiloval jsem se do ní.

Dozvěděla se to po cestě do Kalifornie. Tak strašně jsem se bál, že mě odmítne. Udělala to i Rachel a do té jsem byl otištěný, proč by Mandy měla mít jiný názor? Měla. Usnula mi v náručí.

Noc před závody za mnou přišla, chvilku před půlnocí, byla roztomilá s tou bojácností v tváři. Nechal jsem ji spát u sebe a ráno pozoroval, jak se budí s úsměvem na rtech. A Cullena porazila. Cullen. Když mi pověděla, co mu slíbila, myslel jsem, že je konec. Že mě nechá a bude s tím zatraceným upírem, ale neudělala to.

Vánoce jsme strávili spolu. Nikdy nezapomenu na výraz její tváře, když rozbalila ten řetízek. A to, co mi dala při příjezdu ke mně domů, bylo něco nádherného, stokrát lepší, než ten meč v kufru. Dala mi sama sebe.

Narozeniny a její první přeměna. Strašně jsem se bál, že už ji nikdy neuvidím, že zmizela nadobro. Po prvním týdnu jsem byl rozhodnutý, dopřát jí ještě jeden den, než bych se sám proměnil a pokusil se ji nějak dostat zpátky domů. Nebylo to potřeba. Ještě ten den se vrátila a můj život byl zase o něco normálnější, hned potom, co jsme vyřešili tu věc s alfa pozicí. Zůstala Samovi, Mandy ji nechtěla, myslela si, ne, byla si jistá, že by se o smečku nedokázala postarat tak, jako on.

„Pane, prosím, připoutejte se. Přistáváme,“ vyrušila mě ze vzpomínání letuška. S kývnutím jsem pás zapnul a nehybně čekal, až dosedneme na ranvej. Nevěděl jsem, jak bude Mandy reagovat. Bože, netušil jsem ani, jak budu reagovat já sám.

Čekala na mě Mary, pamatoval jsem si ji ze závodů. Přivítala mě jako starého známého a v momentě mi na tváři přistála její dlaň. Prý za Mandy. Zasloužil bych si víc. Udivilo mě však, že se jí nic nestalo, při tom, jak velkou sílu do té rány dala.

Když jsme konečně vjeli do areálu, ani jsem nečekal, až Mary zastaví a rovnou z auta vyskočil. Mohl za to Joeův výkřik Mandyina jména. Oba jsem je našel na osvětleném kolbišti. Zrovna najížděla na hodně hnusný skok. Strašně jí to slušelo. Vidět ji takhle na Shadowově hřbetě, mě přikovalo na místě. V obličeji soustředění a přitom naprosté uvolnění, soustředila se na skok, ale byla u toho v úplně jiném světě. V tom svém, kam nikoho nepustila. Bylo v něm málo místa, jen ona a její kůň.

Jakmile dojela, Joe nadšeně zavýskl a nabídl jí krokování v lese.

„Potmě?“ To slovo ze mě vyjelo dřív, než jsem ho stihl zarazit. Její pohled se stočil ke mně a mrazil. V očích jí nezbylo nic, jen krystaly ledu. A její slova řezala úplně stejně. Dřív říkávala doma mému, našemu, domku v La Push. Teď byla doma v Connecticutu.

Pak seskočila na zem, sundala si helmu a z vlasů stáhla gumičku. Rozsypaly se jí kolem obličeje v hustém a dlouhém černém závoji. Nechala si je prodloužit a nehorázně jí to slušelo.

Prošla kolem mě, jako bych tam nebyl.

Zjistil jsem, že ty vlasy nebyly jedinou změnou, kterou se sebou provedla. Propíchnutý jazyk a vytetovaná andělská křídla na zádech, to mluvilo samo za sebe.

Tu noc jsem si s ní prožil peklo. Takhle zlé noční můry nikdy neměla. Dostat se k ní přes balkón a probudit ji, mi trvalo věčnost. Nakonec se mi rozbrečela v náručí. Dovolila mi, abych ji konejšil a tisknul k sobě. Po chvíli usnula, ještě předtím mi však zabránila v odchodu. Po dlouhé době jsem se pořádně vyspal.

O to studenější sprcha na mě čekala ráno. Byla pryč. Nikdo mi nechtěl říct, kam zmizela, prý to nevěděli. Nemohl jsem jí ani zavolat, změnila si číslo. Nakonec to místo mě udělala Ginger a dala mi ji k uchu.

Seřvala mě jako malého kluka. A když přišla na snídani, tak znovu. Jak jsem měl tušit, že byla běhat? Nevěděl jsem, že kdy běhat chodila.

Náhodou jsem pak vyslechl její rozhovor s Joeem. Čtyři koně za jeden den? Mandy mimo formu? Copak jí včera neviděl jezdit? Nechápal jsem to, ale ona mu to odsouhlasila a vyšla ven. Nějak jsem zapomněl odejít.

Prohlídla si, do koho vrazila a na obličeji se jí usadil ten ledový výraz z předchozího dne, ale oči, oči byly jiné. Plné odhodlání a taky něčeho, v co jsem nedoufal, že ještě někdy uvidím, ne, když se budou dívat na mě. Byla v nich láska.

Chtěl jsem její trénink vidět. A myslel jsem, že po Joeovi skočím, když na ni začal řvát, ale jí to nejspíš vůbec nevadilo, naopak, podávala mnohem lepší výkony. Tohle byla Amanda Black.

A pak spadla. Byl jsem u ní dřív, než Joe. Měla zavřené oči a vůbec nereagovala. Rychle jsem jí prohmatal páteř, tak, jak mě to učili, a když jsem nic nenormálního nenašel, sundal jsem jí přilbu. Joe mezitím zavolal záchranku. Já se stále snažil probudit ji, ale vůbec se mi to nedařilo. A tak teď sedím uvnitř sanitky, tisknu jí ruku a každou chvilku ji hladím po čele. Doktor kontroluje přístroje a upevnění kyslíkové masky.

Mandy, proboha prober se!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Twilly (17.02.2012 19:11)

No teda, ty umišzwujmout

9)  Linfe (15.02.2011 11:45)

Tak jo zase se zpožděním, ale i tohle jsem si pro jistotu ještě přečetla Myslím, že to tomu přesně chybělo, abychom se taky dozvěděli, jak se to všechno odehrávalo z druhé strany. Brilantní, vskutku brilantní BTW a jsem ráda, že si mě včera poslechla a já můžu jít směle rovnou na 22.

6)  Kamikadze (11.02.2011 11:13)

Teda Fanny, já zírám
Neusíš se bát, tohle je teprve začátek, ona mu to ještě pěkně sežrat dá, o tom žádná. Darkfic si šetřím na Bellu a Edwarda, takže zatím můžeš být v klidu. Ano, v perexu je Da-dai, přišlo mi to správně, když Mandy jezdí hnědáka a má tam hnědého koně.

4)  Fanny (10.02.2011 21:05)

Rozdejchat a komentovat! Zásluhou mojí psychické přípravy, tvého upozorní (přes jakékoli pozdější nadávky za něj strašně děkuji ) a tabulky čokolády, jsem... přežila!!! Tady veškerá radost končí zase, tak dobře jsem nedopadla...! (takhle nejraději, skoro), takhle ve skutečnosti

Naprostou blbost Paula komentovat nebudu to všichni víme. Jen znovu se mi - i přes Paulův pohled - připoměla a potvrdila její bolest při jejich skutcích. Konec mi však vyrazil dech opět a neočekáváně (zapomněla jsem na minulou kapitolu... )Věřila jsem v alespoň nějaké tvrdší doprošování Mandy Paulem a ty uděláš tohle! I když je asi pravda, že tohle je pro něj ten nejtvrdší trest, jaký mohl dostat, avšak "pro změnu" to opět odnesla Mandy. Budu ze všech sil doufat, že z toho neuděláš Darkfic, protože jinak to určitě nepřežije jedna z nás... Takhle ty, když mě nepostihne infarkt.

Co perex obrázek? Je to Da-Dai?
A ještě menší vlastní postěžování těsně než jsem dopsala tenhle komentář, celý se mi smazal (mojí vlastní chybou)

Avšak přes všechno vzdávám hold

3)  Kamikadze (10.02.2011 18:42)

Night Mist, jsem ráda, že se ti líbí jak Mandy, tak i Znovu nalezená Camča, ale zabít Daidu? To bych nedokázala
Andy, neboj, nejsem zlá, nebo aspoň ne pořád

1