09.01.2011 [16:15], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 6×, zobrazeno 3192×

Všechno utichlo. Obrazně i opravdově. Dokud do nás Dreamer nestrčil nosem a my se od sebe neodtáhli. V ten moment kolem nás znovu propukl jásot.

„Kašli na ně, jdeme odvést Dreamera do stáje,“ zašeptal mi Paul do ucha a vzal mi z rukou otěže. Byla jsem mu vděčná, držela jsem pohár, obálku s penězi a ještě kytici.

„Jak to vypadalo?“ zeptala jsem se ho opatrně, když mi pomáhal Dreamera vyčistit. Což byl celkem problém, protože mu během krokování zaschl v srsti pot.

„Úžasně, ne fakt to vypadalo moc pěkně,“ ujistil mě, sotva v mém obličeji uviděl pochyby.

„A to ses tak strašně bála, že ho neporazíš, ty trdlo,“ usmál se. Poplácal Dreamera po krku a z rukou mi zabavil kartáč.

„Jdou sem gratulanti a já už mám svoji stranu hotovou“ mrkl na mě. Převrátila jsem oči v sloup. To mi nemůžou dát pokoj ani ve stáji?

„Kde je vítězka?“ zahlaholil po stáji Joeův hlas. Tak to jo.

Vyběhla jsem ven z boxu a skočila mu rovnou kolem krku. Daniela nás oba objala.

„Musím uznat, že ten druhý závod byl naprosto skvělý. To byla moje škola, že jo?“ dmul se pýchou, ale s úsměvem. Jen jsem přikývla a nechala se postavit na zem.

„Takže co, máš v plánu, mistrovství?“ ozvala se i Daniela.

„Nevím, když se bude dařit a sponzor to zaplatí, tak proč ne, ale nebudu to hrotit. Dreamer rok nezávodil, ještě uvidíme,“ pokrčila jsem rameny. Jmenovaný vystrčil hlavu z boxu a jemně do mě šťouchl.

„Ale to víš, že tě mám ráda,“ usmála jsem se a pohladila ho po nose. Paul se tiše zasmál.

„Tebe taky,“ mávla jsem nad ním rukou. Joe se na mě nechápavě podíval, pak ale uviděl osobu vycházející z boxu a zamračil se. A nepřestal ani, když mě Paul objal kolem pasu.

„Co se ti zase nelíbí?“ převrátila jsem oči v sloup. Jen zakroutil hlavou.

„Jestli ji ublížíš, tak si mě nepřej,“ zvedl výhružně hlas. Paul se zatvářil smrtelně vážně.

„Nemám v úmyslu ji nijak ubližovat,“ ujistil ho.

„Joe, už jsem velká holka. Nemusíš mi pořád stát za zadkem,“ prskla jsem po svém bývalém trenérovi.

„Já vím,“ usmál se smířlivě.

Do stáje vletěl Caleb. Trochu ubral, když viděl, kdo mě drží, pak ale hodil obavy za hlavu a doslova mě z Paulova objetí vypáčil.

„To je moje holka!“ zavýsknul a zatočil se mnou dokola. Rozesmálo mě to. A Paulovo gesto ještě víc.

„Ne, moje holka,“ zazubil se na Caleba. Trvalo mi dva dny, vysvětlit mu, jak to mezi námi vlastně bylo.

„No jo, furt,“ zabrblal, ale na mě se usmál. Dokonce mě i postavil na zem, za což jsem mu byla vděčná, protože se mi žaludek začal podezřele houpat.

„Bylo to moc hezký, myško,“ dodal ještě.

„Myško?“ podíval se na nás Paul nechápavě. Joe s Danielou už stáj opustili. Jen jsem pokrčila rameny a vydala se do hotelu. Potřebovala jsem se převlíct a pořádně najíst.

Těsně před vchodem mě Paul dohonil, kde nechal Caleba jsem se ani neptala.

„On ti říkal myško?“ zeptal se zájem a objal kolem pasu.

„Hm, já jemu zase myšáku, to neřeš,“ mávla jsem nad tím rukou.

Řešil to. Po celou cestu do pokoje. Teprve tam se mi ho podařilo zbavit. On šel dolů do restaurace a já šla k sobě převlíct se. A pak do restaurace.

„Co to bude dneska, další salát?“ zazubil se na mě Embry. Tajemně jsem se usmála a objednala si pořádný steak. Vypadali, že potřebují očaře, takhle vypleštěné oči jsem u nich ještě neviděla.

„Po závodech jím vždycky trochu víc,“ usmála jsem se na ně. Leah nade mnou jen zavrtěla hlavou. Usmála se, když si Paul přišoupl židli blíž ke mně a položil mi ruku kolem ramen. Kluci se začali pošťuchovat, ale byli té lásky a nechali mě najíst, než se do nás pustili. Pak už to jelo. Jeden dotaz za druhým. Jak dlouho jsme spolu, proč jsme to před nimi tajili a podobně.

Po dvou hodinách jsem byla totálně grogy. Omluvila jsem se u stolu, lípla Paulovi pusu na tvář a zmizela ve svém pokoji.

Do postele jsem padla ještě obutá a blaženě se usmála, při dotyku peřin. Skopnout boty a stáhnout ze sebe džíny i tričko bylo otázkou několika vteřin. Jenže spát mi nebylo dovoleno. Na dveře totiž někdo zaklepal. Nešťastně jsem zaskučela a natáhla se aspoň pro to tričko.

„Kvůli mně si ho oblíkat nemusíš,“ usmál se Paul rozverně. Vypískla jsem a přitáhla si deku pod bradu.

„A just si ho oblíknu,“ vyplázla jsem na něj jazyk, už v tričku. Zatvářil se smutně, ale zavřel za sebou dveře a ukázal na postel.

„No co mám s tebou dělat,“ povzdechla jsem si. V ten moment ležel vedle mě a jemně mě lechtal zezadu na krku. To se mi opravdu líbilo. Až tak, že jsem se k němu obrátila zády a nastavila mu krk.

„A jé, někdo si to užívá,“ zasmál se tiše, ale nepřestal. Naopak, zapojil i druhou dlaň. Roztékala jsem se mu pod rukama. Když se ale překulil na mě a já zjistila, že nemá kalhoty, jen tričko a spodní prádlo, zarazila jsem ho. Nechápavě se na mě podíval.

„Hele, já nevím, jak je to u vás vlků, ale já opravdu nespím s klukem po necelém týdnu chození,“ kuňkla jsem nesměle. Nejdřív na mě třeštil oči zblízka, pak se odvalil vedle mě a rozesmál se.

„Ty jsi ale trdlo, viď,“ pohladil mě po tváři, jakmile ho smích přešel. Pro změnu jsem měla oči vytřeštěné já.

„Vůbec jsem na tohle nemyslel, ne tak brzo,“ ujistil mě s něžným úsměvem.

„No promiň, ale bez těch kalhot to tak rozhodně vypadalo,“ ohradila jsem se. Znovu se rozesmál a přitáhl mě na svou hruď.

„Cítíš to? Mám kůži jako při horečce, je mi jen horko, nic víc,“ vysvětlil mi s lehkým líbnutím na nos.

„To je pravda, hřeješ úplně ukázkově,“ zamumlala jsem ospale. Jeho objetí mě zase uspávalo. A on mě nechal. Opatrně mě vzbudil, až když se rozednívalo a John nás sháněl kvůli nakládání koní.

„Tys mi sbalil věci.“ Nebyla to otázka, jen konstatování. Usmál se a objal mě kolem pasu.

„Hm,“ zamručel mi do ucha.

„Mandy, mazej si naložit Dreamera!“ zabušil John na dveře a přerušil tak naši chvilku.

„Jsou dny, kdy je vážně na zabití,“ postěžovala jsem si potichu, vymotala se z Paulova objetí a běžela splnit rozkaz.

„Ahoj, Snílku,“ pousmála jsem se na něj, pohladila ho po krku a k ohlávce připnula vodítko. Následoval mě ven z boxu i ze stáje. Už jsem se ani nedivila, že byl vyčištěný a přes hřbet měl přehozenou stájovou deku, nejspíš jsem si na to začínala zvykat. To bylo špatně. Měla bych si s ním promluvit, pomyslela jsem si.

Po rampě šel Dreamer skoro sám, já jen zajistila jeho box a sedla si mu do žlabu, kdyby náhodou chtěl dělat neplechu. Nechtěl, po celou dobu, co sem chodili ostatní, měl hlavu zabořenou v kapse mé mikiny. Cítil mentolky, i když tam zrovna v tu chvíli nebyly.

„Věci máš ve skříňce,“ šeptl mi Paul do ucha. Zavrněla jsem blahem.

„Měl bys přestat dělat všechno za mě, rychle si na to zvykám,“ zamumlala jsem potichu, vyžívajíc se v jeho vůni. Voněl lesem, vodou a hlínou, cítila jsem to i jako člověk. To mi bylo divné.

„Mě to vůbec nevadí,“ ujistil mě šeptem. Chvilku mi trvalo, než jsem našla sílu mu odpovědět:

„Ale mě jo, jsem zvyklá být samostatná. Zbožňuju čištění koňské srsti a běhání do hotelových schodů.“

Lehce se zasmál.

„Tak dobře, necháme všechno, tak jak to bylo. Pokud ale uvidím, že nestíháš, pomůžu ti, bereš?“ zeptal se. Kývla jsem hlavou na znamení souhlasu a znovu se o něj opřela. Dreamer vyměnil kapsu, vězel hlavou v té Paulově.

„Zase ti začíná důvěřovat,“ konstatovala jsem potěšeně. Obluzení Paulovou vůní pomaličku přecházelo a já byla schopná přemýšlet racionálně.

„Hlavně díky tobě,“ usmál se na mě a nabídl Dreamerovi mentolku.

„Panstvo, odjíždíme. Máme všechny?“ dostal se k nám Johnův hlas zvenčí.

Vystřelili jsme ven z auta a postavili se vedle ostatních. John naši skupinu přejel pohledem, jako matka, která si kontroluje mladé.

Kývl a poslal nás do aut. S Paulem jsme okamžitě zabrali místo u koní. Měli jsme soukromí a klid.

„Můžu se tě na něco zeptat,“ šeptla jsem tiše. Leželi jsme v objetí a odpočívali. Zatím ani jeden z nás neusnul.

„Na cokoliv,“ oznámil mi světácky.

„Jak je možné, že z tebe cítím les? Chci říct, jsem člověk, neměla bych tě takhle cítit, nebo jo?“ zeptala jsem se nesmělým hlasem.

Vystřelil do sedu a praštil se hlavou o strop. Absolutně si toho nevšiml, jen se svezl kousek zpět. Pomalu jsem se posadila. To nebylo dobrý.

„Co přesně cítíš?“ vhrkl rychle, hlasem jako by mu vyschlo v krku.

„Les, vodu, hlínu,“ zamumlala jsem a zabořila nos do jeho košile.

„Možná i vítr a psí srst,“ dodala jsem ještě. O poznání tišeji, než před tím. Zmučeně zasténal.

„Co to znamená?!“ dorážela jsem na něj. Nic neřekl, ale slezl po žebříku dolů a natáhl ke mně ruku. Následovala jsem ho.

„Jaku, Leah, Sethe,“ zavolal ty tři, když jsme došli k pohovce. Jake se na nás podíval z kabiny řidiče s tázavým pohledem. Jakmile však uviděl můj zmatený a zároveň vystrašený výraz, okamžitě se k nám přidal. Seth nějakým způsobem vypadl z té postele nad řidičem a Leah se objevila v koupelně. Z vlasů jí kapala voda.

„Máme problém, cítí ze mě smečku,“ oznámil všem, i mě, a zvedl mou ruku. Seth radostí vyskočil do vzduchu.

„Budeš se taky měnit!“ oznámil mi s rozzářeným úsměvem. Vytřeštila jsem na něj oči a zbědovaně dosedla na pohovku.

„Jak je to možné, vždyť ani nejsem úplná indiánka?“ zeptala jsem se plačtivě. V ten moment byli všichni kolem mě a utěšovali mě. Paul stál opodál a koukal na mě smutným pohledem. Došlo mi, jak to muselo vyznít. Jako by se mi vlčí srst hnusila.

„Bojím se,“ kuňkla jsem tiše a sklopila oči. Vmžiku mě objal a konejšivě hladil po zádech.

„Stejně to nechápu. Potkávám Cullenovy už několik let. A nikdy se nic takového nestalo. Dokonce ani z Jacoba nic podobného necítím,“ dodala jsem ještě. Všichni ztuhli.

„Chceš říct, že takhle ti voní jenom Paul?“ ujistila se Leah opatrně. Přikývla jsem.

„Jak to vnímáš?“ zeptala se naléhavě. Přišlo mi to příliš osobní, ale přivoněla jsem si k Paulově kůži.

„Je to, jako bych se v té vůni chtěla obalit. Vtáhnout ji nějak do sebe, abych voněla úplně stejně,“ popsala jsem tiše svoje pocity. Tohle bylo až moc intimní.

„No, vlčí geny v sobě nezapřeš,“ zamumlal Jake potichu, když se z toho trochu vzpamatovali.

„Tohle je totiž otisk,“ dodal bezbarvým hlasem.

„COŽE?!“ vyjekla jsem nahlas. Všichni nadskočili.

„Myslím, že není úplný,“ zavrtěl Paul hlavou. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Když se na mě podíváš, cítíš, že by tě tady drželo něco jiného, než gravitace?“ zeptal se opatrně. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nic takového jsem opravdu necítila. Usmál se.

„Asi to bude tím, co jsi naznačovala. Nejsi úplný indián. Ale máš v sobě gen alfy, a ten je hodně silný. Možná, že budeš trochu vnímavější na pachy a líp uslyšíš, dokonce se může stát, že budeš trošku rychlejší a mít víc síly, ale vlk z tebe nebude. To, co vnímáš, je náznak otisku, není úplný a nejspíš půjde snadno zrušit,“ vysvětlil mi s úsměvem.

„A dala si tak naději jedné z nás,“ dodal ještě. Jedné? Podívala jsem se na Leah. Měla v očích slzy a radostný úsměv.

„Znamená to, že se můžu otisknout i já. A když se přestanu měnit, nejspíš budu mít i děti,“ zamumlala šťastně. Usmála jsem se a objala ji.

„Nechci rušit, ale vzadu se plaší Dreamer,“ oznámil nám John opatrně. Věděl, že jde o věc smečky a nechtěl zasahovat.

Vystřelila jsem jako raketa a během několika sekund seděla v Dreamerově žlabu.

„Copak se děje, zlatko?“ zašeptala jsem mu do hřívy. Lehce zařehtal, šťouchl do mě nosem a natáhl se k mojí kapse.

„Mlsat se ti zachtělo,“ usmála jsem se. Mentolka mi z dlaně zmizla okamžitě.

„Mandy, je to dobrý, nějakej pitomec za námi zatroubil,“ ozvalo se z malého reproduktoru hned vedle kamery. Lehce jsem se zasmála a pohladila Dreamera po nose.

„Strašpytle,“ broukla jsem ještě. Znovu jsem vylezla nahoru do výklenku. Tentokrát sama. Paul zůstal s ostatními, nejspíš něco probírali. A nejspíš jsem znovu usnula.

„Vstávej, ospalče,“ smál se mi do ucha tichý, krásný hlas. Zamžourala jsem do ztlumeného světla, abych zjistila, že jeho majitel se na mě přiblble usmívá.

„Jsme doma,“ zamumlal dřív, než jsem si jeho rty přitáhla k polibku.

„Promiň,“ kuňkla jsem tiše, když jsme se od sebe odtrhli, „netuším, co to do mě vjelo,“ dodala jsem ještě. Jen se usmál a pevně mě sevřel v náruči.

„Vůbec se nebudu zlobit, když do tebe bude to něco vjíždět častěji,“ ujistil mě. Zakroutila jsem nad ním hlavou. Byl prostě nenapravitelný.

„Děcka, přestaňte se tam laskavě pelešit, musíme vyložit koně!“ ozval se zpod žebříku Jakův hlas. Měla jsem sto chutí něco šťavnatého odseknout, ale Paulova ústa mou snahu bleskově zničila. Ne že bych snad něco namítala.

„Radši ho poslechnem, nechceme přece, aby nás nachytal,“ poznamenal Paul. Zvědavě jsem se na něj podívala.

„Nechceme?“ zeptala jsem se pro jistotu, protože já si tak úplně jistá nebyla.

„Nechceme,“ kývl hlavou s pobaveným úsměvem a hned mi pomáhal dolů z žebříku.

„Můžu ti odnést věci, nebo si je chceš vzít sama?“ zeptal se vážným hlasem, ale koutky úst mu cukaly ve špatně utajovaném smíchu.

„Budu ráda, když je odneseš,“ usmála jsem se na něj. Líbnul mě na špičku nosu a zmizel v obytném prostoru.

„Tak fajn bando, rampa je dole, takže hezky jeden po druhém,“ zavelel John a prostorem kolem nás se prohnal vítr. Kluci totiž sklopili i boční rampu. Stačil mi jediný pohled ven, abych zjistila, že sněží. Co sněží, venku byla příšerná vánice.

„Ale né, sníh,“ zasténala jsem zničeně. Moje noční můra.

„Mandy, neflákej se tam!“ houkla na mě Leah. V autě jsme s Dreamerem zůstali poslední.

„Jdem na to, kamaráde,“ zamumlala jsem, odjistila box a opatrně ho vyvedla ven. Ani jsem nestačila přivřít oči a už mě v nich pálil ostrý vichr. Brr, nesnáším zimu.

Koně spokojeně žvýkali seno a kluci hráli ve výběhu sněhovou bitvu. Leah s nimi. Já stála u okna klubovny a pozorovala je s horkým čajem v ruce. Vydržela jsem venku asi deset minut, během kterých jsem neuvěřitelně prochladla, až mi zmodraly rty. Ani Jake, ani Paul, ani nikdo jiný, mě nemusel pobízet, k tomu, abych zapadla do tepla. Jenže termostat jsem zapnula až já a klubovna se teprve vyhřívala. Moje osobní topení bylo venku, užívalo si první letošní sníh. Opravdu jsem neměla srdce ho o tuhle radost připravit, a tak jsem stála u okna se zmiňovaným čajem v ruce.

Všichni vypadali neuvěřitelně šťastně. Přesnými trefami stříleli uplácané hrudky sněhu po ostatních. Museli si dokonce vzít rukavice, aby se jim vločky v horkých dlaních nerozpustili, ale evidentně je to vůbec netrápilo. Víc než kdy dřív, mi vadilo být úplně obyčejný člověk mezi partou nadpřirozených bytostí. Chtěla jsem tam být s nimi a užívat si, ale takhle jsem mohla jen tiše závidět.

Stihla jsem další dva hrnky čaje. Jen už jsem nestála u okna, ale sledovala na velké televizi záběry ze závodů. Svoje ani ne, spíš jsem chtěla vidět, jak se dařilo Jacobovi. Jeho druhý závod jsem totiž neviděla. Ale šlo mu to, udělal jen dvě chyby a to na hodně obtížných skocích.

O ty svoje jsem nestála. Věděla jsem, jaké byly naše chyby a co bylo potřeba do příště zlepšit. Jen jsem potřebovala nějakým způsobem zabít čas. Tenhle se zdál nejefektivnější.

Vykoukla jsem ven, abych zjistila, jestli ještě blbnou. Neblbli, ale viděla jsem je mizet v lese. Tohle mi nedalo. Vypnula jsem televizi i DVD přehrávač a vpadla do šatny ke skříňkám. Ta moje byla plná oblečení, ale nic, co by se dalo použít v zimě. Snad kromě těch zateplených pantalon, a termo bundy. Pro jistotu jsem si před ni přehodila ještě mikinu a vyběhla ven. Abych se hned vrátila zpátky pro rukavice.

Zamířila jsem do výběhu, abych se mohla vydat po jejich stopách. Končily kousek za hranicí lesa, tedy, ty lidské, dál už byly jen otisky vlčích tlap.

Netrvalo mi dlouho, najít je. Našla jsem je na první louce po cestě. A bezpečně jsem poznala jen Jacoba a Paula. Pak tam byl ještě čokoládově hnědý vlk, stříbrný, skoro až bílý a další jí byl celkem podobný, jen o odstín tmavší, takže to by mohli být Leah se Sethem. Dál tmavě šedý, skoro až do černa. Barva posledního byla těžko identifikovatelná, něco mezi hnědou a šedou.

Vypadali zvláštně, nemyslím jejich velikost, spíš gesta. Byla lidská. Nikdy dřív jsem neviděla, že by jeden vlk dal v zápalu hraného boje facku druhému.

Pokusila jsem se ke každému přiřadit tvář podle chování. Ti dva, co se prali, to by mohli být Quil s Jaredem. Seth zase ten, co se snažil chytit sněhové vločky v letu. Jemu podobný, nebo spíš podobná vlčice, seděla pod stromy a pozorovala celou skupinu. Embry byl nejspíš ten, co dorážel na peroucí se dvojici. Jacob pochodoval po louce s nosem u země, nejspíš něco hledal, pak ale napodobil Paula a svalil se na záda.

Sledovala jsem stříbrně šedého vlka, jak se požitkářsky rozvaluje ve sněhu na zádech. Vypadal kouzelně. Z úst mi vyšel zamilovaný povzdech a všichni se otočili mým směrem. No, skoro všichni. Čokoládový hnědošedý vlk se kočkovali dál.

Paul krátce zafuněl a pak zakroutil hlavou. Tohle bylo určitě lidské gesto. Když jsem se nehýbala a dál stála na místě, postavil se a došel až ke mně.

„Ahoj,“ kuňkla jsem tiše. Kouknul na mě inteligentníma očima a lehce do mě šťouchl čumákem. Usmála jsem se a pohladila ho. Jakmile slastně přivřel oči a sklonil hlavu ještě víc, natáhla jsem ruku až k jeho uším. V ten moment ležel na zemi břichem nahoru. To mě rozesmálo.

„Tak pán by se rád mazlil, jo?“ zeptala jsem se a zajela mu prsty do kožichu na břiše.

„A víš, že i jo?“ ozvalo se mi v hlavě. Vyjekla jsem a uskočila pár metrů dozadu. Naneštěstí tam byl strom. Jak jinak v lese, že. Jenže já zakopla o vyčnívající pařez hned vedle něj. Mezi stromy tak moc sněhu ještě nenapadlo.

Paul stál v ten moment na nohou a zbytek smečky kolem něj.

„Cos ji proved?“ To byl Jacob, a vrčel. Chytila jsem se za pusu, abych nevykřikla znovu. Pohled mi přeskakoval z jednoho na druhého, hádali se. Dokud se mi v hlavě neozval hlas Leah. Byla jsem zralá akorát tak na svěrací kazajku.

„Zmlkněte vy dva,“ okřikla je. Pak se otočila na mě. Teda, myslela jsem, že je to ona, protože sledoval ji.

„Mandy, ty nás slyšíš?“ ozvala se mi v hlavě opatrným hlasem. V ten moment se všichni otočili na mě. Začala jsem totiž zuřivě kývat hlavou. Jake dopadl na zadek. A kdesi za nimi se objevil vlk, se srstí černou, jako uhel. Byla jsem v koncích. Tohohle jsem neznala.

„Mandy?“ V hlavě mi zazněl Samův hlas. Koukla jsem na něj vyděšeným pohledem. A on napodobil Jaka.

„Vysvětlí mi někdo, jak je to možné?“ kuňkla jsem tiše. Paul zmizel v houští. Kam šel?

Ozvalo se hlasité lup a pak zvuky oblečení, natahovaného na kůži. V ten okamžik mi Paul v lidské podobě pomáhal na nohy.

„Nestalo se ti nic?“ zeptal se mě vystrašeným hlasem. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se ignorovat hlasy v mé hlavě. Tak nějak mě z nich začínala bolet. Najednou všichni zmlkli a znovu koukali na mě.

„Slyšíme tě,“ ozvalo se do ticha. Skvěle, tohle mi opravdu chybělo. A všichni odběhli pryč. Vrátili se za chvilku, oblečení a s mokrými vlasy.

„Myslím, že nejlepší bude svolat radu,“ oznámil nám Sam ponuře.

„Jaku, Paule, doprovoďte ji domů, nejspíš se z toho potřebuje vzpamatovat. A nějak šetrně to oznamte Billymu,“ nakázal těm dvěma. Pak se otočil přímo na mě a lehce se usmál.

„Gratuluju k otisku,“ poznamenal, než mě kluci odtáhli pryč. Hystericky jsem se uchichtla.

„Vážně ses do ničeho nepraštila? Třeba do hlavy?“ zeptal se Jake opatrně. Ohnala jsem se po něm rukou.

„Jestli nepřestaneš, praštím tebe,“ zabručela jsem, schovaná v bezpečí Paulovy náruče.

Během chvilky stálo auto u domu.

„Co se stalo?“ ptal se nás Billy vyděšeně, když viděl, kdo mě drží. Jacob zamířil do obývaku a kývl na něj, aby jel taky. Paul se zastavil nahoře na schodech. Ukázala jsem mu správné dveře.

Zarazil se, jakmile uviděl stěnu vítězství, ale hned se zase srovnal a položil mě do postele. Natáhla jsem k němu ruce sotva mě pustil a vydal se ke dveřím. Ani jsem nemusela nic říkat, okamžitě ležel vedle mě. Přitulila jsem se k jeho obrovskému a hřejícímu tělu. Trochu jsem venku zmrzla. Zase. Když poznal, jak moc velká zima mi je, sundal mi všechny vrstvy oblečení, až na spodní prádlo a tričko. Pak se svlíknul sám a znovu se ke mně přitiskl.

„Zahřeješ se rychleji, uvidíš,“ utnul moje protesty hned v začátku a přehodil přes nás deku. Měl pravdu.

Jacob se do mého pokoje vecpal o slabou hodinku později. To už mi bylo krásně teplo a ležela jsem zády opřená o Paula. Něco mi broukal do ucha a hladil mě ve vlasech.

„Máme dole radu. Probírají, co s tebou. Zatím se nikdo takový neobjevil,“ prozradil mi. Teprve pak si všiml, v jaké pozici ležíme, a začal vrčet.

„Byla mi zima,“ kuňkla jsem na obhajobu. Přestal.

„Mandy, Paule, Jacobe,“ zavolal na nás Billy. Bojácně jsem se na ty dva podívala. Seděli jsme na zemi, opření jeden o druhého. Paul mě navíc pevně držel za ruku.

„Budeme muset dolů,“ poznamenal tiše. Povzdechla jsem si a nechala se postavit. Tak nějak už jsem neměla sílu vůbec na nic. Debatovali dole snad půl odpoledne. Kdybych se jich tak nebála, zašla bych si i pro něco k jídlu. Takhle můj žaludek vydával přidušené kvákání žab, dokud jsem ho nezaplnila poslední müsli tyčinkou, ze železných zásob, ale bylo to žalostně málo. Aspoň už se nekroutil.

Sledovali mě zvídavými pohledy. Emily ne, ta přišla ke mně a povzbudivě mi stiskla rameno.

„Mandy poloviční indián s tak silným vlčím genem, aby se u tebe projevil. Ale nejspíš se nikdy nepřidáš ke smečce,“ ujal se slova Billy. Pak mi vysvětlil, co všechno se mi ještě může přihodit. Od bystřejších smyslů, až po sílu a rychlost, ale to už mi Paul řekl v autě.

„I ten tvůj neúplný otisk je zvláštní, nevím, jestli je trvalý, nebo ne,“ pokrčil rameny.

„Ale proto tady nejsi. Emily něco napadlo,“ dodal ještě a podíval se na ni.

„Uvažovala jsem, proč si smečku slyšela, když byli kousek od tebe a proč ne, když byli dál. Napadlo mě, jestli to nebylo způsobené právě tou dálkou,“ vysvětlila mi. Můj mozek tak nějak nebyl schopen přebrat, co tím vlastně myslela.

„Půjdeme ven, já se přeměním a zjistíme, co je na tom pravdy,“ rozsekl to Sam a zamířil k zadnímu východu. Chňapla jsem po Paulově ruce, než jsem ho následovala.

„Slyšíš?“ ozvalo se mi v hlavě, když stál pět metrů ode mě. Kývla jsem. U šesti taky, i u sedmi. A pak bylo krásné ticho. Pak jsem znovu kývla. Ach jo.

U patnáctého se to změnilo. Sledovala jsem ho a čekala, kdy se mi v hlavě ozve, ale pořád bylo ticho. Až když se vydal hloub do lesa, došlo mi, že jsme našli tu správnou vzdálenost. Za okamžik byl však zpátky a prohrábl se vlasy.

„Takže patnáct metrů,“ oznámil a objal svou snoubenku. Emily se na mě šťastně usmála.

Po hodině všichni odešli, včetně Paula. Venku už byla tma a já seděla na pohovce u televize a sledovala nějaký příšerný sitcom. Jake pochrupoval vedle, jen Billy občas střelil zkoumavým pohledem mým směrem. Když jsem ho chytila potřetí, usmál se.

„Pořád čekám, kdy se začneš hroutit,“ vysvětlil mi. Hm, díky za důvěru.

„Myslím, že už to nehrozí, prvotní šoky mám za sebou,“ ujistila jsem ho a vydala se do kuchyně pro něco na pití. Zavolala jsem zpátky, jestli chce taky. Chtěl, plechovku piva. Vzala jsem ji spolu se svou jemně perlivou minerálkou.

„Ještě ses vlastně nepochlubila, jak jste dopadli,“ nahodil nové téma. Tohle se mi líbilo. Žádní vlci na obzoru.

„Hodně dobře, Seth byl druhý a pátý, Embry třetí, pak šel s jednou chybou, Quil dostal nejdřív za čas, pak vyhrál, tam šel i Jake, dostal za čas, v druhém za dvě chyby, ale jinak to vypadalo moc hezky, navíc ten kurs byl hodně hnusný, jediný, kdo to přešel čistě, byl Cullen, já měla za čas, ale stačilo to na druhé místo, v dalším závodě jsem Cullena porazila, vyhrála jsem,“ vyprávěla jsem nadšeně. Pogratuloval mi.

Snažila jsem se na seriál soustředit ještě další hodinu, teprve pak jsem uznala, že je to marná snaha a popřála Billymu dobrou noc. Kývl a přepnul to na sport. Chlap.

Čekala jsem, že mi bude trvat dlouho, než usnu, ale opak byl pravdou. A mé sny byly plné stříbrnošedé vlčí srsti a kašlavého štěkotu. Neměla jsem ani páru, co znamenal.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!