24.12.2010 [17:00], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 8×, zobrazeno 3633×

Ve stáji panoval čilý ruch, když jsme tam s Jakem dorazili. Všude pobíhali kluci, mezi nimi se motala Leah a uprostřed toho všeho stál obrovský černý nablýskaný trambus.

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou.

„Nezavázej tady a mazej makat!“ zahromoval nade mnou John. Omámeně jsem na něj kývla a vběhla do dvojky. A hned zase vycouvala ven, krom Jareda a Setha tam byl i Paul. Zkusila jsem i jedničku, ale tam už bylo lidí dost a čtyřka byla úplně prázdná. Sponzor si ty svoje choulostivé mazlíčky odvezl.

Zapadla jsem tedy do trojky a Quilovi popřála dobrý ráno.

Ve dvou jsme měli boxy vyházené během půl hodinky. Nastlat čerstvou slámu a donést seno už byla otázka desíti minut.

„Vy to ještě nemáte hotový? Fofrem zamést, ať můžem nakládat!“ vyjel po nás příchozí John. Nevěřícně jsem sledovala jeho záda.

„Klid, takovej je před každými závody,“ mávl nad ním Quil nevzrušeně rukou a dál zametal ve svém poklidném tempu.

Nakonec jsme byli hotoví jako předposlední. Jacob s Leah ještě zametali před stájemi.

Vydala jsem se do klubovny pro věci. Kluci už je chtěli naložit už včera, ale John rozkázal hromadné čištění. A tak jsme čistili všechno, od sedel přes uzdečky až po chrániče. Skončili jsme až kolem desíti večer a už se nám nechtělo nosit to tam potmě.

„Tak jo, sedlo mám, uzdečku mám, chrániče taky, bedýnku ještě unesu,“ mumlala jsem si pro sebe a uvažovala, co mi ještě chybí. Bedýnka s čištěním mi vypadla z ruky.

„Aha, takže neunesu, jo a chybí mi deka, skvěle, bude druhé kolo,“ zahudrovala jsem a odnesla svůj náklad k autu. Vevnitř už byl Paul a ukládal nám věci vevnitř.

„Někam to tam polož, pak si to uklidím sama, ať vím, kde co mám,“ požádala jsem ho a hned zase zmizela, abych se mu nemusela koukat do očí. Jeho pohled na mě pořád působil uhrančivě.

Při druhé cestě k autu jsem se málem srazila s Jakem.

„Mandy, prosím tě, až půjdeš do auta pro oblečení, vem i moje,“ houkl na mě prosebně a vběhl do sedlovny.

„Zase nestíhá,“ uchechtla jsem se a odnesla deku i bednu s čištěním do auta. Paul se na mě usmál a uvěznil mě ve svém pohledu. Chvilku jsem se na něj koukala absolutně nehybná, pak jsem zatřepala hlavou a odběhla k autu.

Zpátky jsem se vrátila s dvěma sportovními taškami a dvěma ochrannými vaky na oblečení. V nich bylo to závodní. A ještě jsem pobrala boty a přilby.

Připadám si jak vánoční stromeček,“ zamumlala jsem si pod nosem.

„A vypadáš tak,“ ozvalo se mi vedle ucha a část mého nákladu zmizela.

„Jestli se pokoušíš o můj infarkt, jen tak dál,“ prskla jsem po Paulovi zle. Jen se na mě usmál a pomohl mi do auta.

„Svoje věci máš tady, tak si je pak ulož, tyhle dvě skříňky jsou volný,“ ukázal nejdřív na obrovskou hromadu a pak na dvě skříně. Teprve pak jsem se rozhlídla po interiéru auta.

„Proč mi nikdo neřekl, jak to tady vypadá?“ vydechla jsem okouzleně.

„Ještě řekni, že jste v Connecticutu měli horší,“ zazubil se na mě Paul. Jen jsem kývla hlavou. Jejich trambus nebyl zlý. Byl v něm i obytný prostor, ale určitě nebylo všechno v napodobenině dřeva a nebylo to tak prostorné.

„Mají menší,“ pokrčila jsem rameny a dala se do zkoumání.

Kabina řidiče vypadala více než luxusně. Palubní deska byla jeden velký počítač a řidič měl dost prostoru, pro sebe i dva naše přerostlé kluky.

Nad kabinou bylo jedno dvojlůžko. Další hned u bočních dveří, tam se pohodlně vešel jeden, a kdyby se trochu zmáčkli, klidně dva.

„Ten gauč je taky šíleně pohodlný,“ upozornil mě Paul na obrovskou pohovku. Před ní stál stůl a naproti něco jako kuchyňská linka, se zabudovanou mikrovlnkou. Za stěnou s televizí jsem našla i koupelnu. Luxusní koupelnu.

„No počkej, a kde bude spát ten zbytek?“ obrátila jsem se k němu.

„V druhém autě, šest koní se sem nevleze ani omylem. Jenže druhé auto má garáž jinde a John je nervózní, protože už tady měli být před deseti minutami. Bojí se, že se něco stalo,“ vysvětlil mi. Jenom to dořekl, od brány se ozvalo zatroubení.

„Aha, už jsou tady,“ broukla jsem a vykoukla ven z auta. Bylo menší.

„Vlezou se tam tři koně a tři lidi plus řidič. Zbytek bude tady,“ upozornil mě.

Fajn, našla jsem čtyři místa na spaní, dvě mi pořád chybí,“ poznamenala jsem. Usmál se a chytil mě za ruku. Než jsem se stihla vzpamatovat, stála jsem v prostoru pro koně a koukala na žebřík přede mnou. Postrčil mě k němu blíž. Pokrčila jsem rameny a vylezla nahoru.

„Tohle si zabírám já,“ oznámila jsem mu, jen jsem to uviděla. Prostoru jak pro čtyři, elektrická zásuvka, světlo a boční úložné prostory.

„Jo, myslel jsem si to. V tom případě máš ale na starost dohlížení na koně,“ oznámil mi. Slyšela jsem v jeho hlase úsměv.

„John se bude střídat se mnou, já jediný z kluků mám řidičák na tohle monstrum,“ vysvětlil mi ještě.

Slezla jsem zpátky a dala se do ukládání svých věcí. Ty od Dreamera skončili v jedné skříňce a moje cestovní taška, závodní oblečení s helmou, botami a špornami v té druhé.

„Ty si s sebou bereš ostruhy?“ zeptal se mě Paul nevěřícně.

„Jo, pro jistotu, jeden nikdy neví,“ pokrčila jsem rameny a zavřela dvířka.

„Vím, nejspíš je nebudu potřebovat, ale znáš to, náhoda je blbec,“ ujistila jsem ho, vzala batoh s noťasem a odnesla ho k mému místu na spaní. Už v tu chvíli jsem věděla, že tam strávím celou cestu.

„Mandy, zajdi pro Dreamera, naložíme ho jako prvního,“ zavolal na mě John sotva jsem vylezla ven.

„To je hrozný dneska. Mandy sem, Mandy tam, připadám si jak hadr na holi,“ postěžovala jsem si Dreamerovi, zatímco jsem mu zapínala cestovní kamaše a upevňovala stájovou deku. Koukl po mě chytrým pohledem a měkce zařehtal. Usmála jsem se na něj a v momentě se chytila za nos.

„Jau,“ zaskučela jsem. Čekala jsem, dokud nepřejde nejhorší bolest a teprve potom podrbala Dreamera mezi ušima.

„Nevadí Snílku, ono to sroste,“ ujistila jsem ho potichu, přicvakla k ohlávce vodítko a vyvedla ho ven.

„Věci máš doufám v černém autě,“ zamračil se na mě John. Kývla jsem na souhlas a zamířila k rampě.

„Nebudeš zlobit, že ne?“ zeptala jsem se Dreamera. Zvedal hlavu vysoko a nedůvěřivě pozoroval tu velkou černou věc před sebou.

„Počkej, něco tady pro tebe mám,“ zamumlala jsem a vyhrabala z kapsy mentolové pastilky. Strach byl v momentě zapomenutý a Dreamer mě slepě následoval.

Jsi šikulka,“ ujistila jsem ho uvnitř a podala mu ten bonbon. To už byl uvázaný a přepážka zajištěná.

„Hotovo,“ oznámila jsem Johnovi, jakmile jsem slezla z auta.

„Fajn, tak tam s ním zůstaň, ať nedělá bordel, jak je u něj zvykem“ zabručel a odešel najít dalšího jezdce s koněm.

Převrátila jsem oči v sloup a zalezla zpátky do auta.

„Ty prý zlobíš,“ vyčetla jsem Dreamerovi na oko a usadila se mu ve žlabu. Ještěže byli takový hezký, bytelný.

Jacob mezitím přivedl Silvera a hned za ním šel Seth se Stingem. A byli jsme plní.

Pomohla jsem klukům s rampou, i když většinu práce udělala hydraulika. My ji jen zajistili proti spadnutí.

Jared s Embrym a Quilem mezitím naložili svoje koně do druhého auta. Kde se vzal, tu se vzal další chlap, o něco mladší než John a vehementně se na mě zubil. Udělala jsem pár kroků dozadu. Jeho úsměv mírně pohasl, ale stejně ke mně natáhl ruku.

„Jsem Mark, řídím tamto,“ představil se mi a ukázal hlavou za sebe.

„Ehm, aha. No, já jsem Mandy, nový jezdec,“ pousmála jsem se nervózně. Ten chlap se mi líbil čím dál tím míň.

„Prosím tě, Marku, to musíš každou holku okouzlovat?“ rozesmál se za mnou Jared. On mě okouzloval? Proč jsem si toho nevšimla a spletla si to s pokusem o vyděšení. Tohle se mu totiž dařilo víc.

„Já ti nevím, asi už to mám v povaze,“ pokrčil rameny a dál se na mě zubil.

„Obzvlášť když ta dotyčná vypadá jako po boxerském zápase,“ dodal a dotkl se mého nosu. Cukla jsem před jeho prsty.

„Je to čerstvé,“ ospravedlnila jsem svou reakci a zmizela z jeho zorného pole.

„Vypadáš, jako bys potkala smrt,“ pousmál se na mě Jake. Souhlasně jsem se na něj koukla.

„Seznámila jsem se s Markem,“ oznámila jsem mu a sesunula se do pohovky v autě. Jake se rozesmál a málem se svalil na zem.

„Klid, zkouší to na všechno, větší objem hrudníku než on,“ uklidnil mě, když se vysmál dosyta.

„Doufám, že už to víckrát zkoušet nebude,“ zamumlala jsem a šla zase zkontrolovat Dreamera.

„Tak co, Snílku, jak to zvládáš?“ zeptala jsem se ho. Nevzrušeně na mě kouknul a dál se věnoval senu ve své síťce.

„Všichni nástup!“ ozval se zvenčí hlas. S povzdechem jsem vylezla ven z auta a zařadila se vedle Jacoba.

„Máme všechno a všechny?“ zeptal se nás. Jednotně jsme kývli.

„Všichni koně jsou naložení, všichni mají všechno v autech, tak se uklidni a užívej si to,“ dodal za nás za všechny Paul.

„Však mě znáte, uklidním se, až vyjedeme,“ zakroutil hlavou a ještě jednou nás všechny zkontroloval.

„Máš s sebou prášky proti bolesti?“ vyhrkl náhle mým směrem. Převrátila jsem oči v sloup.

„Jo, mám,“ ujistila jsem ho. V tašce jsem měla pro jistotu dvě balení.

„Fajn, takže můžem jet. Kdo hlídá u koní?“ ozval se znovu. Přičinlivě jsem zvedla ruku a za druhé auto to byl Jared.

„Jak se ti povedlo vystrnadit Paula z jeho místa?“ zeptal se mě Jacob udiveně. Pokrčila jsem rameny.

„Neřekl, že je to jeho místo,“ zamumlala jsem a zalezla nahoru. Pak se auto rozjelo. Hned jsem zase byla dole, protože Silver se začal plašit.

„Hodnej kluk, vždyť se nic neděje,“ řekla jsem mu klidně a hladila ho na krku, dokud se neuklidnil.

„Opovaž se ho zvykat na mentolky!“ ozval se z reproduktoru Jakův hlas. Teprve pak jsem si všimla malé kamery.

„Řekni, nejsem tady tak trochu zbytečná, když nás pozorují?“ zeptala jsem se ho s mírným pousmáním. To už nebolelo.

Vylezla jsem zpátky na svoje místo a zapojila notebook. Měla jsem tam pár rozečtených knížek.

„Co to čteš?“ Paul stál na žebříku, v ruce držel talíř s rohlíkem a jogurtem a sledoval obrazovku mého notebooku.

„Život s koněm není na jedno kopyto, znáš to?“ dotázala jsem se, aniž bych se na něj znovu podívala. Nebylo potřeba, během chvilky ležel vedle mě.

„Ne, neznám,“ zamumlal a zahleděl se do textu. Pak si nejspíš uvědomil, co má v ruce a s úsměvem mi jídlo podal.

„Díky,“ broukla jsem hladově. Ráno nebyl na snídani čas.

„Gymkhána? Co je to?“ zeptal se.

„Jsou to hry s koňmi. Kolíkovaná a tak, jde tam hlavně o zručnost a důvěru než skokové umění, nebo drezurní prvky,“ vysvětlila jsem mu to.

„Nebylo by marný to zkusit,“ pousmál se. Jo, to by nebylo.

„Můžu se tě na něco zeptat? Jestli nebudeš chtít, nemusíš odpovídat,“ otočila jsem se na něj po chvilce. Jemně se na mě usmál.

„Ptej se,“ pobídl mě. Zhluboka jsem se nadechla.

„Jak to bylo mezi tebou a Rachel. Všichni mi tvrdili, že je otisk osudový, ale nezdá se mi, že bys nějak trpěl její ztrátou,“ zeptala jsem se tiše. Jeho úsměv okamžitě pohasl. Lehl si na záda a koukal do stropu.

„Zapomeň na to, neměla jsem se tě ptát,“ zavrtěla jsem hlavou a zahleděla se zpátky do notebooku.

„Miloval jsem ji, ale nejspíš jí to nestačilo. Když mi řekla, že je konec, zhroutil se mi svět, myslel jsem, že umřu. Měsíc jsem běhal po lesích jako šílený. Ani kluci mě neslyšeli. Nevěděl jsem, kam běžím, dokud jsem se neobjevil před stájemi. Došlo mi, že mi kluci pomůžou, tak jsem běžel domů pro nějaké oblečení a vrátil se tam. A našel tebe v Dreamerově boxu.

Když jsem mluvil se Samem, nedokázal si vysvětlit, jak je možné, že žiju. Prý jsem měl zemřít, věř mi, chtěl jsem. Jenže podle všeho nebyl ten otisk tak silný, jak by měl být, proto žiju, směju se a můžu mít dobrou náladu,“ řekl potichu. Cítila jsem na tváři slzu. Všiml si jí dřív, než jsem ji stihla setřít. Zavřela jsem oči, abych zadržela další. Nechtěla jsem před ním brečet. A už vůbec ne kvůli němu. Vždyť jsem ho nesnášela, proboha.

Pohladil mě po tváři a slzu setřel. Otevřela jsem oči. Ležel těsně vedle mě a čekal, až se na něj podívám.

„A taky mi pomohla jedna osoba. Obnovila totiž přátelství mezi mnou a Dreamerem, i když tvrdí, že mě nesnáší,“ usmál se a pohladil mě po tváři. Jen lehounce a modřinám se vyhnul. Já nedokázala nic jiného, než koukat do jeho očí.

Stejně lehce, jako se dotýkal mého obličeje, obkreslil prsty moje rty. Pálilo to a zároveň hřálo. A pak mě políbil. Něco se ve mně zlomilo. Cukla jsem sebou a odtáhla se od něj. Přivřel oči, jako by na něco čekal. Vytřeštěně jsem na něj zírala a dotýkala se svých rtů.

Když se nic nedělo, opatrně se na mě podíval.

„Nic? Žádná facka nebude?“ zeptal se. Vytřeštila jsem oči ještě víc.

„Ty čekáš, že tě praštím? Vždyť si s největší pravděpodobností zlomím ruku!“ vyjekla jsem. Tentokrát se naše role vyměnily, ty oči totiž vytřeštil on.

„Jak si na to přišla?“ zeptal se a koutky rtů mu začaly cukat. Krásných, měkkých a horkých rtů.

„Už se mi to málem povedlo, praštila jsem Jacoba a pak týden nosila dlahu,“ vysvětlila jsem mu to. To už se rozesmál naplno.

„Pojď sem, ty můj vlkobijče,“ usmál se a natáhl ke mně ruce. Chvilku jsem na něj koukala a pak překonala vzdálenost mezi námi. Schoval mě ve svém náručí a políbil někam za ucho.

„Pořád tě nesnáším, abys věděl,“ broukla jsem ještě tiše a zavřela oči.

„Já vím,“ usmál se, „jen spi, do Kalifornie je daleko,“ zašeptal mi ještě do ucha. A tak jsem usnula v jeho objetí.

Probudil mě šramot a chlad, který se do mě dal, když Paul scházel ze žebříku. Vyplašeně jsem se podívala kolem sebe.

„Klid, jdu vystřídat Johna, nechtěl jsem tě vzbudit,“ usmál se na mě. Chápavě jsem přikývla a vydala se za ním. Nechápavě mě sledoval, dokud jsem nezapadla do oné místnůstky. Osm hodin je holt osm hodin.

Vzápětí jsem se ale drápala zpátky do výklenku. Znovu se mi klížily oči, jenže tentokrát se do mě drobátko dávala zima.

„Něco ti nesu,“ ozvalo se mi vedle ucha. Vyděšeně jsem zvedla hlavu nahoru a málem sejmula Paula.

„Musíš mě pořád děsit?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„Já nerad,“ pousmál se, slíbnul mi ze rtů vztek a přikryl mě teplou dekou.

„Nesnáším tě,“ zamumlala jsem a zavřela oči. Lehce se zasmál.

„Před ostatníma ani muk,“ upozornila jsem ho ještě.

„A řekneš mi proč?“ zeptal se zvědavě. Povzdechla jsem si a otevřela oči.

„Povíme jim to, až bude po závodech, aby je nic nerozptylovalo,“ vysvětlila jsem s úsměvem. Chápavě přikývl a znovu odešel.

Slezla jsem dolů a zkontrolovala koně. Zrovna jsem byla u Stinga, když přišel John.

„Tak co, neblbnou?“ zeptal se s úsměvem. Zakroutila jsem hlavou a podrbala Stinga na krku.

„Nemám jim sundat chrániče? Aby se jim nezapařila srst,“ dotázala jsem se. Chvilku se zamyslel a pak kývl.

„Deky jim ale nech, já si jdu zdřímnout,“ zamumlal a zmizel. Usmála jsem se a dala se do práce. Za chvilku ležely všechny kamaše na jedné hromadě. A já lezla zpátky do svého pelíšku a natáhla se pro notebook. Z batohu jsem vyštrachala několik müsli tyčinek. Už z dřívějška jsem věděla, jak skvěle dokážou zasytit, navíc jsou lehce skladné, moc místa nezaberou.

„Paul tě uspal?“ zamumlala jsem a znovu noťas zapnula. Měla jsem v úmyslu si ještě zdřímnout, ale sama od sebe bych neusnula, k tomu mi pomohla muzika.

Znovu jsem se vzbudila, když mi něco ukradlo deku.

„Ježiši, já spala dalších osm hodin?!“ zaskučela jsem polohlasně a koukla na Paula. Vypadal roztomile, s těma zavřenýma očima a uvolněným výrazem. Dokud mu nevystřelila ruka a nestáhla mě k němu dolů.

„Tady se vždycky spí. Každého to houpání ukolébá,“ zašeptal mi do ucha a zabořil nos do mých vlasů.

„To je hezký, ale já už jsem přeležená,“ zakňourala jsem a pokusila se z jeho objetí vysmeknout. Dokonce se mi to i podařilo. Na chvilku.

„No počkej, kam si mi zmizela?“ otevřel bleskově oči a hledal mě pohledem. Než jsem stačila utéct, znovu mě držel u sebe.

„Ke Snílkovi, plaší se,“ vyhrkla jsem rychle, když jeden z těch tří zařehtal. Vykulil na mě oči a rozesmál se. Využila jsem jeho nepozornosti a utekla mu. Než vykoukl ven, byla jsem schovaná za Dreamerem.

„No tak, neutíkej mi,“ zavolal na mě smutně. Zaslechla jsem šoupání jeho nohou na žebříku a přikrčila se ještě víc.

„Co Dreamere, poradíš mi, kde ji mám hledat?“ podrbal moje zlatíčko mezi ušima. Ten se na něj zle podíval a odstrčil ho od svého dočasného boxu. Paulův obličej zesmutněl.

„To mě tak moc nenávidíš?“ zamumlal. Zasmála jsem se do dlaní a vykoukla ven.

„Ne, jenom mě chrání před odhalením,“ pousmála jsem se, natáhla k němu ruku a položila mu do dlaně mentolovou pastilku. Nechápavě se na mě podíval. Převrátila jsem oči v sloup a přišoupla jeho dlaň pod Dreamerův čumák. V ten moment byla prázdná.

„Já ti říkala, že mentolkám neodolá,“ pokrčila jsem rameny. Paul hleděl vykuleně nejdřív na svou ruku, pak na Dreamera a nakonec na mě.

„Máš ještě?“ zeptal se nejistě. Kývla jsem hlavou a darovala mu celý balíček.

„No počkej, a co ty?“ ohradil se.

„V tašce jich mám víc než dost,“ ujistila jsem ho a vylezla ven z boxu. Vysmekla jsem se mu, když mě chtěl chytit kolem pasu.

„Je tady kamera,“ připomněla jsem a utekla pryč. Jeho ještěrko, muselo být slyšet až do kabiny řidiče.

„Co tam proboha provádíte, spolu?“ dorážel na mě Jake. Nechápal, jak to, že vydržím v jeho blízkosti.

„Pokračujeme v navazování jeho přátelství s Dreamerem,“ pokrčila jsem rameny a zahrabala se zpátky do tašky.

„Mám vás, potvůrky,“ zamumlala jsem a vytáhla další paklík pastilek.

„Neříkej, že už si je všechny spotřebovala,“ obořil se na mě znovu.

„Ne, ani jsem je nedávala Silverovi, darovala jsem je Paulovi,“ odsekla jsem a vrátila se zpátky.

„Proč si utekla?“ zeptal se mě smutně. Zamávala jsem mu před očima pevným válečkem.

„Aha, chápu, musíš mít u sebe zásobu,“ rozesmál se. Mávla jsem nad ním rukou a vylezla zpátky nahoru.

„Máš tam nějaké hezké filmy?“ zašeptal mi do ucha. Trhaně jsem se nadechla.

„Jestli to uděláš ještě jednou, přísahám, že ti zlomím nos,“ oznámila jsem mu temně a otevřela v notebooku složku s filmy. Projela jsem celou složku.

„Něco, co není taneční, nebo o bruslení by nebylo?“ zasténal a přitáhl mě blíž k sobě. Nečekala jsem to a vyjekla úlekem.

„Paule!“ okřikla jsem ho s úsměvem. Vesele se na mě zazubil a pak si přitáhl moje rty blíž.

„Leda o upírech a vlkodlacích,“ zašeptala jsem omámeně, když jsme se od sebe odtáhli. Nechápavě na mě koukal, ale došlo mu to.

„No co mám s tebou dělat,“ povzdechl si a vybral jednu upířinu.

„Máš dobrej vkus, Cesta upírů je klasika,“ broukla jsem spokojeně a uvelebila se vedle něj. Přitáhl mě blíž k sobě, až jsem se opírala zády o jeho hruď a hlavu měla pod jeho bradou.

„Krásně ti voní vlasy,“ zašeptal mi do ucha a zhluboka se nadechl. Pak spokojeně zamručel.

„Dík,“ zamumlala jsem na půl pusy. Nevím, jak to dělal, ale zase se mi chtělo spát.

„Kdybych usnula, vzbuď mě, prosím tě, tak hoďku předtím, než tam budeme,“ poprosila jsem ho a nechala klesnout svoje víčka.

„Nastavím budíka na mobilu, ju? Taky se mi klíží oči. Já ti říkal, že tohle místo uspává,“ zašeptal mi zpátky. Jemně jsem se usmála a zaklapla notebook. Nemělo cenu, nechávat ho puštěný.

„Mandy, budíček,“ šeptal mi někdo něžně do ucha a lehce třásl mým ramenem. Otevřela jsem pomalu oči a hleděla do Paulovy usměvavé tváře.

„Za hodinku jsme na místě, chtěla si, abych tě vzbudil,“ připomněl mi. Kývla jsem hlavou a slastně se protáhla.

„Usmála bych se na tebe, ale budeš si na to muset ještě nějaký ten den počkat,“ pokrčila jsem rameny a vyhrabala se do sedu. Já mohla, já jsem se hlavy nepraštila a netřela si pak naraženou lebku.

„A to tady mám zůstat sám?“ zeptal se mě se smutnýma očima.

„Asi budeš muset,“ pokrčila jsem rameny, slezla z žebříku a odkráčela dopředu.

„Neviděla si někde Paula?“ houkla Leah mým směrem. Kývla jsem a ukázala na dveře, kterýma jsem přišla.

„Spí,“dodala jsem ještě.

Kluci seděli u stolu a zívali na celé kolo. Usmála jsem se na mě, vlezla do svý skříňky a vytáhla svůj velký kosmetický kufřík.

„Ježíši Kriste, ty musíš zrovna teď malovat?“ zavyl Jake zoufale. Vyplázla jsem na něj jazyk.

Nastavila jsem si zrcátko do správného úhlu a začala s nanášením podkladového make upu. Nejhorší bylo, že bylo nutné pořádně ho vmasírovat do kůže a to opravdu bolelo. Krycí make up už tak hrozný nebyl, a když jsem nakonec použila sypký pudr, modřiny byly vidět jen z opravdové blízkosti. Jenže můj obličej vypadal hodně uměle. Zdravíčka, spolu s vatou na zjemnění, to vyřešila dokonale.

Odhadla jsem to na minutu přesně, když jsem dokončila poslední tah tužkou na oči, uviděla jsem v okně bránu Kalifornského národního závodiště. Samozřejmě k němu patřily stáje a hotel.

„Tak jsme tady panstvo, vystupujeme, jen prosím vás jděte někdo vzbudit Paula,“ zavolal na nás John. Ďábelský jsem se usmála.

„Tohle si jdu užít,“ sykla jsem směrem k Jacobovi a zmizela ve dveřích.

Vylezla jsem nahoru a chvíli spáče jen pozorovala. Pohladila jsem ho po tváři, v momentě otevřel oči a koukal na mě.

„Jsme tady,“ usmála jsem se jemně. Oplatil mi úsměv a pohladil mě po tváři.

„Kde máš modřiny?“ zeptal se.

„To je tajemství,“ šeptla jsem do jeho ucha a vycouvala zpátky k žebříku. Následoval mě.

Vrátili jsme se dopředu mezi ostatní.

„Jaku, Leah, počkejte zatím u koní, než se vrátíme. Mandy, znáš to tady dobře?“ obrátil se na mě John. Kývla jsem hlavou a natáhla se pro pláštěnku.

„Jo, znám,“ odvětila jsem mu s mírným pousmáním.

„Fajn, tak nás veď, protože já tady ještě nebyl. Potřebujeme se dostat do kanclu závodiště a na recepci hotelu,“ kývnul na mě a otevřel dveře. Jenom jsem vylezla ven, opřel se do mě vichr s deštěm. Ne, počasí tady opravdu nikdy nezklamal, obzvlášť ne v době monzunových dešťů.

„Mandy?“ ozval se nalevo ode mě povědomý hlas. Natočila jsem hlavu a spatřila svého někdejšího nejlepšího přítele, později přítele a pak už jen kamaráda.

„Calebe?“ vyjekla jsem nadšeně a rozběhla se k němu. Bezpečně mě chytil kolem pasu a nechal, abych kolem něj omotala nohy.

„Jsem tak ráda, že tě vidím,“ zamumlala jsem šťastně. Rozesmál se a postavil mě na zem.

„Kde máš Joea?“ zeptal se, když se rozhlédl po mírně vykulených klucích, pravda, Paul koukal trošku jinak.

„Měl by přijet, ale už pod ním nejezdím, jestli ti jde o tohle. Přestěhovala jsem se na druhý konec států,“ pokrčila jsem rameny. Nechápavě na mě vykulil oči. Posmutněla jsem.

„Máma s tátou měli nehodu,“ broukla jsem vysvětlení. Zmučeně zavřel oči. I on je měl rád, vlastně, každý měl.

„Ale dost už bylo smutku. Nechtěli by to,“ zavrtěla jsem rychle hlavou. I tak mě k sobě silně přitiskl.

„Pojď, představím ti svoje nové přátele,“ chytila jsem ho za ruku a odtáhla ke klukům.

„Pánové, tohle je Caleb, jeden mých dobrých přátel ze závodů. Pomůže nám, s čím bude potřeba, je tady doma,“ ukázala jsem na Caleba.

„Calebe, tohle jsou členové stáje z La Push. Jared, Seth, Embry, Quil a Paul. V autě pak ještě jsou Jacob s Leah. No, a tohle je náš trenér, John,“ ukázala jsem zase na kluky, jeden po druhém. Podali si spolu ruce a já s Johnem zatím zamířila do kanceláře závodiště.

Nahlásili jsme náš příjezd, nafasovali rozpis tréninků v halách a plánek rozdělení boxů. A vrátili jsme se zpátky k autům.

„Tak jo, ještě hotel,“ kývla jsem na Johna a zamířila k budově. Caleb se zařadil vedle mě.

„Jak jde život, Blacková,“ usmál se na mě a položil mi ruku kolem ramen. Převrátila jsem oči v sloup a shodila ji dolů.

„Tohle jsme si vyjasnili, Reynoldsi,“ upozornila jsem ho. Smutně kývl hlavou.

„Ty taky zkazíš každou legraci,“ postěžoval si, ale hned se zase smál.

„Jo, pochodem, Cullen je tady taky, včera dorazili. Letěli letadlem,“ oznámil mi posměšně.

„Bude sranda,“ ujistila jsem ho s vážným výrazem ve tváři. To už jsme vcházeli do prosklených dveří hotelu.

Na recepci proběhlo všechno stejně rychle, jako v kanceláři, rozdali nám karty k pokojům a mohli jsme jít.

Rozloučila jsem se s Calebem a zamířila ke klukům. Společnými silami jsme vyložili koně, odvedli je do stájí a postarali se o jejich pohodlí. To znamenalo nasypat do žlabu příslušnou dávku ovsa, přistlat slámu, protože ji v boxech bylo málo, a donést seno. Prostě normálka.

„Jdeme na snídani, ne?“ navrhl Seth, zrovna když jsme dávali do pořádku svoje věci.

Přikývli jsme jako jeden muž, ale nejdřív se musely odnést naše zavazadla, respektive, někdo je musel odnést. A tak si vzal každý to svoje.

„Dobrá snídaně,“ pochválila jsem kuchařovo umění. Kluci pochvalně mručeli a poplácávali si přecpaná břicha.

„Takže bando, dneska se nic neděje, koně se musí aklimatizovat. Proto vás, až do zítřejšího rána, nechci ani vidět,“ rozpustil nás John a sám zmizel. Nedivila jsem se mu. Ta doba, strávená za volantem, ho musela úplně oddělat.

„Nevím jak vy, já se jdu mrknout do haly,“ houkla jsem na kluky a zamířila do té první, kterou jsem uviděla. Abych vevnitř našla Jaspera.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!