Sekce

Galerie

/gallery/86d658cb14_47124058_o2.jpg

Budíček a velký loučení



Jeden by řekl, že když půjde spát o půl čtvrté ráno a probudí ho za nějaké tři hodiny, bude o dost víc unavený, než jsem se cítila já.  A dokonce jsem ani nenadávala, že ten, kdo mě vzbudil, byl Paul.

Na posteli pod oknem se zavrtěla Leah. Paul se na mě usmál a šel probudit i ji. Teprve pak jsem se podívala na mobil. Zmateně jsem na Paula koukla.

„Dohodli jsme se s Johnem, že vás necháme vyspat,“ pokrčil rameny a nechal nás o samotě.

„Chápeš to? Oni všechno udělali sami. Je deset,“ otočila jsem se na Leah. Ta na mě vykulila oči.

„Ne, to teda nechápu. Ještě chybí, aby Paul uvařil oběd pro nás pro všechny,“ rozesmála se.

„To ne, ale snídaně je v klubovně,“ strčil jmenovaný hlavu dovnitř a zase zmizel. To už jsme se s Leah rozesmály naplno a bleskově vyskočily z postele.

„Já ho snad začnu mít ráda,“ prozradila jsem své spolubydlící a snažila se na sebe natáhnout džíny.  Teprve pak mi došlo, že musím rozepnout ten knoflík.

„Uf, stihly jsme to,“ oddechla jsem si, jakmile jsme vpadly do klubovny. Kluci ještě nikde nebyli.

„To je fajn, aspoň na tebe taky něco zbude,“ zazubila se na mě a sedla si za stůl. Měla pravdu, vlčí část naší party byla, mírně řečeno, nenažraná.

„Právě proto jsem byl ve vašem pokoji nejdřív. Kluci se teprve teď budí,“ usmál se na nás Paul a sedl si k nám.

„Díky,“ zazubila jsem se na něj hladově. Těžko říct, kdo vypadal překvapeněji, jestli on, nebo Leah.  A to jsem na něj chtěla být ještě tak půl roku hnusná, za to, co Dreamerovi udělal. No, k tomu se taky dostanem, slíbila jsem si v duchu a zakousla se do lívance. Blaženě jsem přivřela oči.

„Čím to, že vy vlci jste tak skvělí kuchaři,“ složila jsem mu poklonu a natáhla se po dalším soustu.

„Hej! Nechte nám taky něco!“ okřikl nás Jake a vrazil do místnosti. Ostatní vběhli v závěsu za ním, všichni se přiřítili ke stolu a po lívancích se zaprášilo.

„Ještě jednou díky, že jsi nás probudil jako první,“ naklonila jsem se k Paulovi a vstala od stolu. Ještě jsem si opláchla svůj talíř, než jsem zmizela směrem k výběhům. Shadow a Dreamer měli každý svůj, hned vedle sebe. Stálo mě to hodinu uprošování Johna, ale nakonec povolil a já tak mohla sedět v jednou a zároveň v obou.

„Já myslel, že Shadow patří tvému bývalému trenérovi,“ ozval se nade mnou hlas. Zvedla jsem hlavu a zadívala se do Paulova obličeje. To mi nemůže dát pokoj? Bylo od něj fakt hezký, že přemluvil Johna, aby nás nechal vyspat nebo, jak nám nachystal snídani, ale to na vztahu mezi námi nic nemění.

„Taky je, ale Joe měl po cestě na závody dost ošklivou nehodu. Zboku to do něj vpálil opilý řidič. Joe skončil v nemocnici a já jela pro Shadowa. Byl ošklivě dobitý, ale nechtěl k sobě nikoho pustit. Ostatně, vždycky jsme k němu mohli jen já, Joe a jeho ošetřovatelka, ale ta odešla pár dní přede mnou,“ ujistila jsem ho v jeho myšlence.

„A jak to s Joeem vypadá?“ zeptal se a sedl si vedle mě. Odsedla jsem si o kousek dál.

„Už je v pohodě, volá mi téměř každý večer a nemůže se dočkat, až mu doktor dovolí tak dlouhou cestu, aby si pro něj mohl přijet,“ pousmála jsem se. Joe doktory všeobecně neposlouchal, ale Danielu ano. A Dany zase doktory. Byl to začarovaný kruh. Ale bylo mi jasné, že už tady Shadow moc dlouho nezůstane. Joe zněl každý hovor čím dál tím líp a čím dál tím nadšeněji. To znamenalo jediné. Uzdravoval se, chodil do stáje a chystal se sem přijet.

„Takže se s ním budeš muset rozloučit,“ konstatoval tiše. Přikývla jsem a setřela zbloudilou slzu.

„Mám ale jistotu, že ho ještě uvidím. Minimálně na závodech,“ pousmála jsem se ironicky. Otázkou bylo, jaké to bude, až ho uvidím skákat pod někým jiným, Joe na něj posadí nějaký jiný talent. Vždycky to tak dělal, musel, a já jen doufala, že to nebude Catherine.

Ucítila jsem na svém obličeji prsty. Paul mi stíral slzy.

„Aspoň víš, že bude v dobrých rukou, někteří takové štěstí nemají,“ poznamenal a přisedl si blíž.

„Děláš jako bys mezi ně patřil,“ prskla jsem po něm naštvaně a vyskočila na nohy. Zahvízdla jsem na Shadowa. Zvedl hlavu a zařehtal mi na pozdrav, pak se rozběhl mým směrem. Vyběhla jsem mu naproti, byla to taková naše hra, něco jako honěná. On běhal za mnou a já utíkala. Vždycky, když už to vypadalo, že do mě vrazí, uskočil o metr vedle. Nějak jsme se dostali k hrazení výběhu. Koukla jsem na něj a on zase na mě. Chytila jsem ho za ohlávku a přivedla trochu blíž, abych mohla nasednout. Ani nečekal na pobídku a už běžel výběhem. Stiskla jsem ho stehny a naklonila se víc nad jeho krk. Pochopil můj signál a zrychlil.

Vzduch prořízl ostrý hvizd a Shadow šťastně zařehtal. Prudce zatočil a zamířil k hrazení. Jestli skočí, je po nás.

Neskočil, začal zpomalovat, až úplně zastavil a zvedl se na zadní. Vedle Paula stál usmívající se Joe. Vykulila jsem na něj oči a sledovala, jak se s Shadowem vítá. A mě si ani nevšiml.

„Já jsem vzduch, nebo co?“ ohradila jsem se. Zmateně na mě kouknul.

„Ale já se s tebou přece zdravím. Promiň, ale vypadali jste jako jedno tělo a jedna duše,“ oznámil mi. Tvářil se nechápavě, ale v očích mu hrál smích. Sklouzla jsem z Shadowova hřbetu a se smíchem se na Joea zavěsila.

„Kecko,“ upozornila jsem ho ještě.

„Jsem ráda, že už jsi v pořádku,“ usmála jsem se na něj. Paul mezitím někam zmizel, tak jsme na pastvině zůstali sami.

„Odvezeš si ho hned?“ zeptala jsem se Joea posmutněle a otočila se na Shadowa. Měl nos vražený v břiše jeho pána a prohledával mu kapsy mikiny.

„Hned ne, ale dneska odpoledne. Mám domluveného veterináře, nevím, jak bude na trambus reagovat,“ pokrčil rameny. My dva jsme mysleli úplně stejně, čím delší cesta, tím víc bude Shadow potřebovat místa, vzhledem k jeho traumatu.

„Nastoupí bez pasty, uvidíš,“ ujistila jsem ho se zdviženým palcem, „tak co, chceš si to tady prohlídnout?“ dodala jsem ještě se smíchem. Neustále se kolem sebe rozhlížel, viděla jsem na něm, jak v duchu porovnává s prostředím v Connecticutu.

„A víš, že jo? Daniela mi vyprávěla, jak to tady všechno vypadá, ale znáš ji, popis není zrovna její parketa,“ mrknul na mě poťouchle. Tohle byl ten John, kterého jsem znala. I přes svých sedmatřicet let se choval jako kluci tady. Hraně jsem si odkašlala a ukázala rukou kolem nás.

„V tom případě vás, vzácný pane, vítám ve sportovní stáji La Push,“ přivítala jsem ho. Začali mu cukat koutky, ale udržel formu a kývl hlavou.

„Jak jistě vidíte, máme zde rozlehlé výběhy pro větší i menší skupiny koní, stejně tak jako pro hřebce. Areál obklopuje hustý, divoký les, skrývající velké množství jezdeckých tras, i těch nejezdeckých. Hned za lesem se nachází dvě pláže. Jedna náleží stáji a ta druhá našim soupeřům z řad Cullenovic rodiny, mezi námi, žádná velká konkurence to není,“ ujistila jsem ho. Tentokrát opravdu vyprskl, ale hned se zase ovládl a nasadil vážnou tvář.

„Jestli dovolíte, ukázala bych vám náš areál,“ dotázala jsem se ho a po kývnutí hlavou zamířila zpět ke stájím. Na dvoře stál obrovský trambus, v barvách Connecticutských stájí.

„Náš areál se skládá ze čtyř stájí, obytné budovy s klubovnou, šatnou a několika pokoji v poschodí. Kancelář našeho šéfa se nachází ve stáji číslo tři. Zde byl také, po celou dobu pobytu, ustájen váš kůň. A, náš šéf právě přichází,“ oznámila jsem, sotva John vyšel ze stáje.

„Johne, tohle je Joe, můj bývalý trenér a majitel Shadowa. Joe, tohle je John, můj současný trenér,“ představila jsem je navzájem. Rošáda skončila dřív, než bylo v původním zájmu, ani jsem mu nestihla ukázat všechno.

„Těší mě. A jsem vám vděčný, že jste tady Shadowa nechal,“ poděkoval Joe vděčně a přijal Johnovu nabízenou ruku.

„To nemusíte. Jsem rád, že v mých stájích byl dvojnásobný mistr USA,“ ujistil ho naopak John.

„Počítám, že s ním dneska odjíždíte, že?“ ujistil se a ukázal bradou na trambus na dvoře. Joe kývl hlavou na souhlas. To už ze stáje vyběhli i ostatní kluci. V momentě zůstali stát na místě a zírali na Joea. Ten se na ně usmál.

„Takže to vy jste ti kluci, a slečna, co vytáhla Mandy z jejího smutku?“ zeptal se jich. Jacob si, nejspíš ještě ze včerejší pozice náčelníka, vzal slovo za ostatní a zakýval hlavou.

„Hodně nám pomohl Dreamer. Byli na stejné lodi a dostali se z toho navzájem,“ ozval se Seth. Joe se na mě otočil.

„Toho bych rád viděl. Daniela mi jen řekla, že ho poznám, až ho uvidím,“ poznamenal zvědavě.

„Viděl si ho, byl vedle Shadowa. Světlý hnědák,“ popsala jsem Dreamera zkráceně.

„Ale no tak, sledoval jsem jenom tebe a Shadowa,“ mlaskl nespokojeně.

„No, stejně jsme je chtěli přivézt. V rádiu hlásili hodně škaredou bouřku a nechci, aby se jim před závody něco stalo. Takže bando, poklusem klus k výběhům a všechny je přiveďte,“ zavelel John a otočil se k Joeovi.

„A vy, jestli chcete jet, tak co nejdřív, ať se té bouřce vyhnete, protože bude fakt hodně zlá,“oznámil mu.

Rozběhli jsme se k výběhu s největším počtem koní. Tam byla celá jednička a polovina trojky. Půlka z nás vedla koně jednoho, ale čtyři další vedli dva. Tohle byla jediná možnost, jak je odvézt všechny najednou. Byla to sranda, vodit tolik koní najednou. Strkali jsme do sebe, nadávali si a snažili se dostat naše nohy z dosahu kopyt. Jakmile byli ve svých boxech, oddechli jsme si. A hned se zase rozběhli k dalšímu výběhu. Tam byli koně Jareda, Embryho, Quila a Setha. A taky druhá polovina třetí stáje. To už bylo jednoduší, každý vedl jen jednoho koně a měli jsme víc místa kontroly.

Co se čtvrté stáje týče, ta momentálně zela prázdnotou, zůstali v ní jen tři koně. Před zimou to tak prý bylo vždycky. Stáli v ní koně našeho sponzora a on všechny převážel někam do tepla. Pro ty tři si měl ještě přijet.

Jacob a já jsme šli pro hřebce, zbytek se vydal k poslednímu výběhu, kde byli koně právě ze čtvrté stáje a ještě z druhé.

„Tak polez, kluku zlatej,“ zamumlala jsem na Shadowa a připnula k jeho ohlávce vodítko. Dreamera jsem si chtěla nechat na konec.

„Mandy, mohla bys ho prosím rovnou naložit? Poslechnu Johna a pojedu hned,“ houkl na mě Joe. No počkat, on mě nenechá se s ním rozloučit?! Sklonila jsem hlavu a zaplašila slzy. U skloněné rampy postával Tom, jejich stájník, a Mary, ta mi pomáhala Shadowa přivézt sem.

Smutně jsem se na ně usmála a ukázala Shadowovi trambus.

„Tak pojď, kamaráde,“ ponoukla jsem mu a vykročila po rampě nahoru. Shadow se ani nehnul a koukal na kluky, seřazené před stájí.

Slezla jsem dolů z rampy a koukla se mu do očí. Měl v nich smutek.

„Pojď, jedeš domů,“ zamumlala jsem a vyšla na rampu znova. Zase zůstal dole.

„Pojďte sem,“ zavolala jsem na naše publikum.  Všichni se k nám přihrnuli jak lavina. Normálně plašivý Shadow stál na místě a nechal se od každého pohladit. Dokonce i od Paula a to ho znal jed dva dny. Pak zvedl hlavu a zadíval se na Johna. Ten se usmál, došel k nám a podrbal ho mezi ušima.

„Taky se mi po tobě bude stýskat, chlape,“ pousmál se. Shadow do něj drcl nosem.

„Tak co, už půjdeš dovnitř?“ zeptala jsem se ho. Podíval se na trambus a na naše stáje. Pak smutně zařehtal. Z Dreamerova výběhu a z dvojky, kde stál Sting, se nesla odpověď. Teprve pak položil přední nohu na rampu.

Vyvedla jsem ho opatrně nahoru a zabezpečila box. Natočil ke mně hlavu a foukl mi do vlasů.

„Mám tě ráda, víš to?“ usmála jsem se a setřela si slzy.

Chtěla jsem vylézt z auta ven, ale Shadow mě zubama chytil za kapuci mikiny.

„Copak?“ otočila jsem se zpátky k němu. Koukl na mě chytrým pohledem a foukl mi do vlasů. Usmála jsem se. Tak tohle chtěl. Chytila jsem ho za nos a foukla mu do nozder. Znechuceně si odfrkl, ale vzápětí měkce zařehtal a vytáhl mi z kapsy balíček mentolek. Vzala jsem mu ho, vybalila dvě pastilky a položila si je na dlaň. V okamžiku byla prázdná a Shadow usilovně kousal.

Vtiskla jsem mu polibek na měkké nozdry a vyšla z auta ven. Pod rampou stáli seřazení úplně všichni. Vrazila jsem Joeovi do ruky balíček pastilek.

„Je na nich závislý,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem a objala ho.

„Dojdu pro Dreamera, ať ho vidíš dřív, než odjedeš,“ zamumlala jsem mu do ucha, rozběhla se k výběhu a vklouzla dovnitř. Dreamer okamžitě poznal, že jsem smutná a něžně zařehtal. Objala jsem ho kolem krku a rozbrečela se mu do hřívy. Trpělivě stál a čekal, až přejde to nejhorší.

„Jsi zlatíčko,“ zamumlala jsem a z hrazení se mu vyšvihla na hřbet. Natočil ke mně hlavu a dotkl se mojí pravé boty.

„No tak jo,“ povzdychla jsem si a seskočila zpátky na zem.

„Ale nemám tady vodítko,“ oznámila jsem mu a otevřela výběh. Dal mi najevo, že ho nepotřebuju, šel totiž vedle mě, jako pejsek i bez vodítka.

„Tenhle Dreamer?“ vyjekl Joe, když nás uviděl. Pousmála jsem se a položila Dreamerovi ruku přes hřbet.

„Budeš v nás mít těžkého soupeře,“ slíbila jsem mu. Ďábelsky se na mě usmál.

„Máš všechno?“ změnila jsem téma a rozhlédla se po okolí. Přes oplocení altánu byla přehozená Shadowova stájová deka, vedle se válely jeho chrániče.

„Že se ptám,“ mávla jsem nad tím rukou a odvedla Dreamera do stáje. Po cestě jsem posbírala další věci, jako třeba čištění. Na háčku jeho boxu ještě visela uzdečka. Převrátila jsem oči a prohledala zbytek stáje.

„Ty jsi chtěl odjet bez jeho věcí?“ zeptala jsem se Joea ironicky. Zazubil se na mě a pokrčil rameny.

„Tady máš ty kopyto,“ oznámila jsem mu a podala všechno, co jsem našla.

„Sedlo sis doufám vzal,“ ujistila jsem se ještě. Jo, vzal. Naštěstí. Pak jsem si na něco vzpomněla a vyběhla do pokoje, kde byly moje doklady.

„Jo, tohle vrať Daniele, už ji nebudu potřebovat,“ podala jsem mu kreditku.

„Ne, tu si nech. Převedl jsem na ni tvoje podíly z výher. Dohodli jsme s tvými rodiči, že je dostaneš v sedmnácti, pamatuješ?“ pousmál se na mě a kartu mi vrátil.

„Jaj, tady nám někdo zbohatl, kolik na ní je? Pět set dolarů?“ rozesmál se Embry škodolibě. Přidala jsem se k němu. Pořád jsme se provokovali.

„Ne, trochu víc. Dvacet tisíc,“ usmál se na něj Joe. Přísahám, že ta čelist spadla nám všem.

„Kde jsem to prosím tě nahrabala?“ zeptala jsem se ho nevěřícně. Zakroutil pobaveně hlavou a začal vypočítávat závody, co jsem kdy vyhrála. Po první dvacítce jsem ho zarazila rukou.

„Dobrý, už chápu,“ usmála jsem se. Jeho obličej zvážněl a přistoupil ke mně.

„Děkuju, že se ses o něj postarala,“ zamumlal a pevně mě objal. Znovu mi z očí začaly téct slzy.

„Ale no tak, neplač, vždyť se zase uvidíme. Kalifornii si přece nenechám ujít,“ pousmál se na mě a setřel mi slzy.

„Kdo ho pojede?“ zeptala jsem se a kývla hlavou na trambus.

„Pamatuješ na malou Maggie?“ zdvihl obočí. Jo, pamatovala jsem si na ni.

„Jo, ta je fajn, má ruce v klidu, nebojí se, bič používá jen výjimečně, je lehká a o koně se stará výborně,“ kývla jsem hlavou.

„Souhlasím,“ usmál se na mě. Pak vlezl do přepravního prostoru. Ještě jsem ho slyšela, jak Shadowa uklidňuje.

Kluci se kolem mě shlukli a snažili se mě utěšit. Držela jsem se, dokud se trambus nerozjel. Shadow zoufale zařehtal. A nepřestal, dokud nezmizeli za zatáčkou.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

7)  Twilly (17.02.2012 13:01)

Aaachjo:'-(

6)  Alea (18.12.2010 18:38)

Koně v našem životě přicházají a opět odcházejí, tak to bohužel je, obzvlášť ve sportovních stájích, taky mi už několik koní odešlo... :(

Kamikadze

5)  Kamikadze (17.12.2010 07:05)

ach tak, tobě taky odešel koník, to je mi líto:( :( :( :( :(

Fanny

4)  Fanny (17.12.2010 00:10)

Já teď tak trochu nemluvím o ní... Neříkám, že já ho už neuvidím, ale...

Kamikadze

3)  Kamikadze (16.12.2010 22:24)

Fanny, klid, vždyť se budou vídat

Fanny

2)  Fanny (16.12.2010 21:58)

Promiň, ale u příští kapitoly asi odemě nečekej hned komentář, tohle je pro mě čerstvá záležitost, tak nevím kolik toho stihnu napsat... Byla to krásná kapitola stylem psaní pro tebe snad naprosto samozřejmým, ovšem už obsahem to bylo horší

1)  Raduššška (16.12.2010 20:39)

Nééééééééééééééééééééé to je tak smutnýýýýýýýýýýýýýýýýý :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still