Sekce

Galerie

/gallery/z rukou lásky.jpg

Bella je člověk a Edward prvně lituje toho, že si neprosadil svůj názor na krásně prožité odpoledne. Vždyť to mohlo skončit úplně jinak a nemuseli by teď stát na své louce v kruhu, obklopeni gardou z Volterry a strachující se o svou budoucnost, která nemohla být v tuhle chvíli jasnější...

Stáli v kruhu a sledovali je. Kolem mýtiny se nesl pach smrti. Oni proti nim. Kdo s koho? Výsledek byl už v tuhle chvíli jasný a Edward s Bellou to věděli. Skupinka rudookých se pomalým krokem přibližovala a uzavírala jim únikový východ. Stahovala smyčku kolem jejich krků a konopné lano páchlo tolika zmařenými životy, že se z toho Edwardovi udělalo zle. On mohl zmizet. Jediný skok a byl by pryč. Utekl by jim. Byli v přesile, ale jeho nohy byly nejrychlejší. Zvládl by to. Věděl, že by to dokázal, ale ona? Nemůže ji tu nechat. Nepřežil by to bez ní. Bez její vůně, jejích pohybů… Tolik let na ni čekal a odmítal jiné, že teď, když ji konečně má…

Proč ji nevzal jinam? Proč se nechal přemluvit k mýtině, když chtěl zůstat doma a sledovat s ní východ slunce nad lesem. Teď ji mohl líbat a dotýkat se jejích víček, ale místo toho. Vždy jí chtěl vyhovět. Přál si, aby jeho Bella byla tou nejšťastnější na světě. Bránil se milování, protože jí nechtěl vzít duši a místo toho ji teď hrozí smrt.

Bella mu sevřela křečovitě ruku. Bála se. Její srdce bilo o život. Doslova. Nebyla jediná šance, jak zmizet a přežít.

„Jdi,“ prosila ho vyschlým hlasem a opět mu semkla dlaň. Chtěla ho zachránit. Vždyť na co by její život byl bez něj? On měl jediný šanci přežít. Ona ne. Její osud měl dnešním dnem skončit. Vzpomněla si na jejich první setkání, na jeho oči, jeho tvář. Na první polibek u cesty za lesem…

Po tváři jí stekla první slza. Slza pro jejich budoucnost. Mohla být tak krásná. Jenže nebude. Skončí. Bella se modlila, aby to bylo rychlé. Na nohou ji držela jen jeho přítomnost. Litovala, že tu je s ní. Kdyby odjel s rodinou, mohl by žít. On musel žít, protože jinak by její smrt byla zbytečná.

Skupina upírů opět postoupila o kus blíž. Edward si Bellu přimkl k tělu a ona slyšela, jak vztekle vrčí.

„Musíš jít,“ vybízela ho, ale on se na ni ani nepodíval. Jak moc si přála jeho poslední pohled. Tolik věcí mu nestihla říct. Hledala vhodnější chvíle, ale ty už nepřijdou. Tolik nevyřčených slov, která umřou společně s ní.

Opět vzlykla a rozhlédla se kolem sebe. Bylo jich patnáct.

I on to viděl. V hlavě vymýšlel jeden plán za druhým a pokaždé se stejným koncem. Zemřou. Jeho život mu byl ukradený. Klidně, ať si jej vezmou, jen vědět, že ona bude žít. Tak křehká a sladká, jak letní slunce. Miloval její rudnoucí tváře, hebkou pleť, nešikovnost jejích nohou a teď… Připadal si tak bezbranný. Zbytečný a definitivně mrtvý. Neměl ji nikdy oslovit. To on jí bral život. Ne tihle upíři, ale on a jeho sobeckost.

Postavy v kápích už byly na dosah a Bella se na nohou držela jen díky Edwardovu objetí. Svíral ji pevně. Nemohla dýchat. Byla by krásná smrt, umřít v jeho náruči. Jeho rukou…

„Zabij mě ty!“ vyhrkla a on se na ni konečně podíval.

Nevěřil svým uším. Kdyby mohl brečet, prolil by miliony slz za její přání. Co to po něm chce! Nechápavě zavrtěl hlavou. Bella měla v očích prosbu. Vidět na světě jako poslední věc jeho úsměv.

„Udělej to ty, prosím. Stejně zemřu, dej mi šanci.“ Edward lapal po dechu a tiskl ji k hrudi. Bella plakala a jemu to rvalo srdce. Přitiskl si její hlavu na prsa. Tolik jí chtěl dát život a teď jí má dát smrt? Proč? Měla pravdu. Když je nechá, budou ji mučit, sát, kousat. On by jí dal nebe jediným pohybem a pak… Zemřel by i on.

„Prosím,“ vyhrkla mu do košile zmáčené od pláče.

„Chtěl jsem ti dát víc,“ zašeptal a přejel pohledem upíry kolem sebe. Vyčkávali. Jako kdyby se vyžívali v jejich strachu a jeho zbabělosti. Bella mu tiše štkala v náruči.  Slyšel jejich myšlenky. Jejich výsměch a znuděnost. Měl vztek. Neuvěřitelný vztek na osud i na ně. Na ty krvelačné bestie, které se kolem nich shlukovaly, jako supi nad mrtvolou. Oni ještě nejsou mrtví! Chtělo se mu řvát. Tolik si přál zlámat jim vazy a spálit jejich mrtvoly. Zatnul prsty do pěsti a napnul se, jak struna. Belly slabé zalapání po dechu jej na okamžik probralo. Měla vyděšený pohled a její tvář byla bezkrvá. Byla bledá, jak čerstvě napadaný sníh. Omluvně ji pohladil po tváři a setřel její slzy. Jak někdo může tohle chtít zabít? Proč? Vždyť nikomu nic neudělala. Tenhle anděl v jeho náruči si nezasloužil tuhle smrt. Vyrval by si vlasy a zlámal kosti za to, že ji nepřeměnil. Měla by šanci. Nemusela by jej prosit o smrt. Nemuseli by tu vůbec být. Včas by zachytili jejich pach a utekli by. Jenže když oni přišli, byli zaměstnaní rty toho druhého. Selhal a věděl to. Přestal jim na sekundu krýt záda a to je bude stát život. Jí to bude stát život. On se o smrt bude muset prát. Nechtěli jeho, chtěli ji.

„Edwarde, prosím,“ zašeptala znovu a nespouštěla z něj oči. Skleněný pohled plný čokolády. Velké oči orámované černými záclonami řas. Oči, které byly jediným oknem do jejích myšlenek. Viděl v nich život. Nejhorší bylo, že si dokázal představit jejich budoucnost. Dřív nebo později by podlehl jejím prosbám a dal by jí nesmrtelnost. Navzdory Jacobovi, navzdory Rosalie. Dal by jí ho, protože bez ní by nemohl žít.

„Já nemůžu,“ zasténal a styděl se. Měl by to udělat? Vzít ten oheň z jejích očí a proměnit jej v led mrtvých duší?

Upíři kolem nich tiše stáli. Mramorové sochy s černými kápěmi a kamennou tváří. Náramně se bavili jejich nerozhodností. Znali budoucnost. Jejich samolibost jim čišela z tváří. Zabijí je. Oba, když se on bude bránit. Bude se bránit, byl rozhodnutý. Jestli zemře ona, chce taky odejít.

Opět se ponořil do jejích očí a hledal sílu. Tu čarodějku, která mu vezme soucit a zhnusení nad tím činem.

„Musíš,“ vybídla ho. Viděla to. V jeho tváři se objevil náznak kolísání. Udělá to. Cítila zvláštní pocit. Měla radost. Splní jí přání. Vždycky to udělal. Nenechá ji napospas těm zrůdám z Volterry. Dá jí nesmrtelnost, jak slíbil. Nesmrtelnost v jeho vzpomínkách. Po tváři jí stekla další slza. Nebyla hořká, ale sladká. Byla veselá, protože tuhle smrt přijímala. Přála si ji. Edward se uvnitř sebe pral. Když jí dá, co žádá, bude vrahem? Jaká ironie… Zřekl se lidské krve, aby nebyl monstrem, a jeho poslední obětí bude ona. Jeho jediná naděje, která mu měla dát rozhřešení za všechny činy.

Vzal její tvář do dlaní, a kdyby mohl, třásl by se. Jemně políbil její víčka a polkl jed v ústech. Jeho jediné slzy, které měl. Naposledy jí pohlédl do očí. Už neplakala. Jen se smutně usmívala a vyčkávala. Byla statečnější, než on. Sklonil hlavu a přitiskl rty k jejím. Zmáčeným od slz a strachu.

„Miluju tě,“ zašeptala a s posledním úsměvem zavřela oči. Snažila se netřást. Nestěžovat mu to. Umře. Před očima měla jeho tvář. Jeho smutný a zoufalý úsměv. S tím odejít může. Zvládne to a počká na něj. Jednou se opět sejdou. Cítila jeho dlaně, jak z tváře kloužou k jejímu hrdlu.

„Miluju tě. Prosím, odpusť mi.“ Zaslechla jeho sametový hlas, načež se slastně usmála a pak byla tma…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

17)  Jalle (19.08.2013 18:51)

:'-(

kajka

16)  kajka (19.03.2012 15:20)

Smutně krásný, osudový příběh. Ale když už mají oba umřít, tak takhle.

15)  Tery (09.03.2011 23:19)

Páni , já normálně nemám slov, všechno mi tenhle příběh vzal, všechny slova, bože bylo to úžasné,
Byl to takový romanticky příběh. A když se to tak vezme, ona měla smrt, která se jí sma líbila, byla za ni vděčná, protože kde a kdy a ským by měla umřít jiným než s Edwardem.
bože i slzičky se mi uronili opravdu skvělý příběh.

Alaska

14)  Alaska (07.09.2010 16:58)

No nedalo mi to. Při prvním čtení jsem měla rozpolcené pocity. Ale postupem času jsem došla k názoru. Jestli Bella měla někdy zemřít, tak jedině tímto způsobem.
Kruté, ale mně se tyto strastiplné povídky prostě líbí.

krista81

13)  krista81 (07.09.2010 00:24)

To je tak strašně smutný, ale nakonec jsou spolu tam někde

Alorenie

12)  Alorenie (06.09.2010 20:22)

Míšo, mám z toho husí kůži...tohle je tak dojemné! Chudák Edward...opravdu nádherné. Nemám slov. :'-(

Carlie

11)  Carlie (06.09.2010 19:08)

:( :( :( to bylo dojemně nádherný, pořád jsem doufala ve šťastný konec, ale on by se sem nehodil,... krom toho, vlastně to šťastně - vzhledem k možnostem - dopadlo, co může být lepšího pro milující se dvojici, než když už odejít, tak společně, i když tohle bylo teda drs... fíha, fakt jsi mě dostala, dokonale napsané, emoce se daly doslova nahmatat, každá věta tam patřila, žádné laciné klišé, velmi procítěné

10)   (06.09.2010 18:55)

:'-( Míšo, nádhera. Přesmutná nádhera :'-( :'-(

sfinga

9)  sfinga (06.09.2010 18:19)

Já nemiluju špatné konce, vlastně je nesnáším, ale...
Tohle jej jiné, tohle je tak nádherné.
Míšo jsi královna pocitů.
A smrt z lásky má v sobě něco vznešeného

Popoles

8)  Popoles (06.09.2010 17:22)

Konec se mi rozmazával, ona voda v očích čtení nesvědčí.
Bylo to nádherně osudové a smutné.

Ewik

7)  Ewik (06.09.2010 17:04)

Je to strašně krásné, ale moc smutné. :'-( :'-(
Překrásně napsané

6)   (06.09.2010 16:16)

Och
Takže ji zabil nebo proměnil?
Mám v tom bordel
Nádherné

Amisha

5)  Amisha (06.09.2010 16:09)

Ale no ták, co tohle je? Kde je varování pro Amishu, nečíst!:'-(
Krásně napsané

4)  belko (06.09.2010 11:45)

Míšo...Míšo...jýjó...no teda Míšo

Eleanor

3)  Eleanor (06.09.2010 11:35)

Uf, jako je to bomba, ale smutný

Silvaren

2)  Silvaren (06.09.2010 11:13)

NÁDHERA NÁDHERA NÁDHERA
To je to nejlepší, co jsem od Tebe četla!

Nebraska

1)  Nebraska (06.09.2010 08:30)

Ježkovy voči, Míšo!!! To bylo... Uf. :( Skvělý

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella