22.10.2010 [20:00], Rene5esme, Povídky jednorázové, komentováno 4×, zobrazeno 1718×

Můj pokus o jednorázovou povídku. Doufám, že se bude líbit.Budu ráda za jakýkoliv komentář.

Bella žije velmi těžce, obviňuje se za to co nemohla a nikdo jí to nevymluví. Rozhodne se pro řešení.

Proč? Proč oni? Proč kvůli mně? Copak jsem osudu provedla? Proč tu nejsou? Můžu za to já? Ovšem, že za to můžu já. Kdybych se do Forks nepřestěhovala, nezamilovala bych se do Edwarda a  Jacob by se nestal mým nejlepším přítelem. Oba by měli klidný život, jenže já jim do toho života vstoupila. To já zavinila jejich smrt. 
To já!
Neměla jsem sem jezdit, měla jsem zůstat s mámou. Teď kvůli mně oba umřeli, nejdřív Jacob, pak Edward. Proč je svět tak nespravedlivý?! Alice se mě snaží uklidnit, že to prý není moje vina. Alice přišla pozdě, já přišla pozdě Edwarda zastavit, aby to nedělal. Já mu chtěla ukázat, že žiji, ale nedostavila jsem se s Alicí včas. Voltoriovi ho zabili, protože si myslel, že jsem mrtvá. Jacoba zabil Laurent, když mě se smečkou šli zachránit. A já tu teď sedím a brečím. Proč jsem jen nechala Edwarda odejít? Ani nevím, co jsem si myslela. Alice musela odjet. Asi jsem vážně měla umřít, když jsem skočila se skály rovnou do vody, jenže to by mě nesměl Sam zachránit. 

Charlie si dělá starosti, dokonce už skoro pořád zůstává doma. Neví, co jsem provedla. A kdybych mu řekla pravdu… Ani nechci myslet na to, co by Charlie řekl. Někdy si říkám, že sebevražda by možná byla řešením. A proč ne? Měla bych klid. Nemusela bych se dál trápit kvůli tomu, co jsem provedla. Bylo by to pro mě VYSVOBOZENÍ od veškerých emocí. Už žádná vina, žádný smutek, žádná beznaděj, žádná prázdnota. Jenom si vymyslet, jak to udělat a hlavně kdy. 

Ani jsem nemusela moc přemýšlet nad způsobem. Udělám to samé, co jsem udělala a kvůli čemu si Edward myslel, že jsem umřela. Akorát nebudu skákat do vody, ale na pevninu. A šla jsem hned, Charlie nebyl doma, což bylo mé štěstí. 

Došla jsem tam, kam jsem potřebovala, neboli spíše tam, kam jsem chtěla. Měla jsem obavy z toho, co teď udělám. Přeci jen není to moc skvělý nápad, Charlie bude mít výčitky svědomí. Nechci mu to udělat, ale chci se zbavit svého trápení. Alice to nejspíše viděla, ale už je v letadle, tak mi v tom zabránit nemůže. Jen jeden skok mě dělil od mého dosavadního života, který jsem si zkazila. Možná, že je tam nahoře uvidím, ale co když nahoru nepůjdu? Tato představa mě děsila, nemohla jsem jít přeci tam dolů. Ale moc jsem na to nemyslela, soustředila jsem se na to, co mě právě čeká. Mé rozhodnutí, které nikdo neovlivní. Vlci tu nejsou, Alice ti není. Nic mi v tom nebránilo. Pak začal padat déšť, jen jsem se nechala po sobě kapky téct a dívala jsem se nahoru. Poté zavřela oči a nic nevnímala, jen déšť. Uklidňoval mě a já byla o něco šťastější ze své volby. Za pár minut déšť ještě více zesílil a já nyní chtěla udělat to, co jsem plánovala. Smrt. Vysvobození od mých emocí. 

Nejspíše naposled jsem si vybavila Jacobovu a Edwardovu tvář, tu kterou nejspíše už nikdy neuvidím nebo ji uvidím tam na hoře. Byla mi zima. Postavila jsem se znovu rovně a hleděla do krajiny kolem sebe. Tohle je konec, pomyslela jsem si. Zavřela jsem oči a skočila co nejdál do volného prostoru. Neuvěřitelný pocit, když člověk padá. 
Uvolnila jsem tělo a řekla nahlas: „Sbohem, světe.“ 

Nastala tma a uvolnění, jakmile jsem dopadla na zem. Připadala jsem si, jako kdybych stoupala, ale spíše jsem padala dolů. Otevřela jsem oči a pod sebou viděla krajinu. Forsk, místo, odkud jsem skočila. Na hraně útesu stála Alice s ostatní rodinou, dívali se dolů na mé tělo, které tam leželo a já si pomyslela, že beze mě jim bude dobře. Aspoň jsem zaplatila za to, co jsem provedla. Esme padla na kolena a dala se do vzlyků, které přišly i na Alice, dokonce ani Rosalie nevypadala šťastně a přitom ona řekla Edwardovi, že Alice viděla, jak skáču. 

A pak mě pohltilo světlo, neuvěřitelně bílé světlo, které bylo tak bílé, že jsem si neviděla ani na ruku. A poté jsem uviděla anděla, měla krásná, dlouhá křídla, tmavé vlasy, čokoládové oči a byla mi podobná. Akorát mnohem hezčí a až pak jsem si uvědomila, že je to můj odraz ze zrcadla. Otočila jsem se a spatřila dalšího anděla, ale tentokrát to nebyl můj odraz. Byla to krásná blondýna, modré oči a na tváři krásný úsměv a řekla: 
„Vítej, Isabello Swanová. Nyní je z tebe anděl, pečuj o lidi, které budeš míti na starost.“ 
Najednou tu nebyla bolest z toho co jsem provedla, ale byl tu pocit štěstí. A znovu jsem byla šťastná. Můj nový život jako anděl. Můj nekonečný život jako anděl. Život…  Krásný a přitom stále budu po boku lidí, kterým budu moct pomáhat. Anděl, který stál přede mnou, vzal mé ruce do svých.
„Nyní patříš k nám, tvůj život, který jsi chtěla hluboko, velmi hluboko ve svém srdci. Stát se andělem, strážcem všech lidí, nevinných. Přeji velmi šťastný, nekonečný život jako anděl,“ řekla a já se po dlouhé době usmála.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1