Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Jacob%20a%20Bella.jpg

Bella se konečně setká s Carlislem.

Dozví se pravdu o Edwardovi.

A jak je to se zbytkem Cullenových?

Celou cestu do nemocnice jsem myslela na jedinou věc. Hlavně, ať tam je Carlisle. Tentokrát jsem měla neskutečnou potřebu s ním mluvit. Kromě svého problému jsem potřebovala vyřešit ještě jednu věc. Chtěla jsem se ho zeptat na ty cizí upíry, o kterých mluvila Emily. Třeba by o nich mohl něco vědět… Třeba tu není sám. Možná má s sebou někoho novorozeného. Vzápětí jsem myšlenku odsunula jako hloupou. Carlisle byl zodpovědný na to, aby někoho tolik nevypočitatelného měl blízko u lidí. To by se spíš přesunul někam na Aljašku. Myšlenky v hlavě my opět začaly vřít při hledání řešení. Já jako novorozená jsem byla schopná se setkat s Charliem a nic jsem mu neudělala. Třeba má někoho podobného. Nestihla jsem to vyřešit, protože jsme zastavili před nemocnicí.

„Carlisle, prosím. Prosím, buď tam,“ šeptala jsem v čekárně a počítala s jeho dokonalým sluchem. Možná bude zvědavý, proč ho volám, a pokusí se se mnou setkat. Doufala jsem v to. Spoléhala jsem na to.

„Isabella Swanová může jít do ordinace jedna,“ vyzvala mě sestra, podstatně milejší a příjemnější než ta, která tam seděla před týdnem. Charlie se už nezvedal. V autě jsem ho poprosila, aby mě nechal samotnou. Přesvědčila jsem ho, že vytahování stehů není tolik strašné. Když jsem mu nakonec slíbila, že ho případně zavolám, tak souhlasil.

„Pane kolego, můžete jít, já slečnu ošetřím,“ zaslechla jsem z ordinace známý hlas a srdce mi radostí poskočilo. Druhý lékař chtěl něco namítnout, ale to už jsem byla vevnitř. Díky tomu jen věnoval Carlislovi podmračený pohled a odešel pryč. Zadoufala jsem, že kvůli tomu nebude mít Carlisle nějaké vážné problémy.

„Posaďte se,“ přikázal mi Carlisle profesionálním tónem.

Poslechla jsem a užívala si, jak jeho chladné ruce vysvobozují mé prsty z bílého obvazu. Opět mě naplnil pocit normálnosti. Pozorovala jsem jeho hladkou tvář, medové oči. Cítila jsem se jako doma. Toužila jsem se ho dotknout. Ujistit se, že je jeho kůže tak jemná a chladná, jak jsem si pamatovala.

„Pane doktore, potřebovala bych s vámi mluvit,“ osmělila jsem se po několika minutách. Bylo mi jasné, že sám se nezeptá. Tohle byl jen můj boj.

„Soukromě a osobně,“ dodala jsem. Bylo to zvláštní, mluvit s ním tak oficiálně, když byl tolik let mým otcem. Znovu a znovu jsem si musela připomínat, abych mu netykala a neříkala jménem. Tady byl jen cizí muž.

Zvedl oči a podíval se na mě. Rozklepala se mi kolena. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela a nevrhla se mu kolem krku. Byl další z lidí, kteří mi tolik chyběli.

„Tak mluvte,“ vyzval mě odměřeně. Předpokládal, že budu další z řad obdivovatelek? Nedivila jsem se. Od Edwarda jsem si pamatovala, co byly některé ženy schopné udělat, aby upoutaly jeho zájem.

„Raději bych se sešla někde jinde,“ zkusila jsem mu předložit svůj návrh. Bála jsem se, že by nás mohl někdo slyšet. Ale místo toho to vyznělo jako pozvání na rande. Sakra! Takhle mě maximálně vyprovodí ze dveří hned, jak přestřihne poslední nitku na mém prstu.

„Nezvládneme to tady?“ Tón jeho hlasu měl zvláštní nádech. Pořád byl velice odměřený, ale zároveň tam bylo něco navíc. Zájem to ale rozhodně nebyl.

„To nevím,“ připustila jsem. „Je toho trošku víc. Navíc bych vás nerada ohrozila. Asi mi neuvěříte, že vás znám?“ Sledovala jsem krátké zaváhání, kterého by si ale nezasvěcený člověk neměl šanci všimnout. Nenápadně se více nadechl a jeho výraz se opět změnil. Pořád vypadal, že nechápe, co po něm chci. Můj pach mu nebyl povědomý. Ani nemohl být, vždyť jsme se viděli prvně.

„Byla jsem vdaná za vašeho syna,“ odhodila jsem zbytky opatrnosti. „Bývala jsem také upír,“ zašeptala jsem a připadala si hloupě. To jsem si asi mohla odpustit. Nejprve jsem mu mohla říct něco jiného. Ale co? Sklopila jsem oči.

Carlisle mě chytil za bradu a zvedl mi hlavu. „Zítra máte čas?“ Konečně pochopil, že bude bezpečnější mluvit jinde. Přesto pořád nevypadal, že by mi věřil. Rozhodně ale byl zaskočený.

Kývla jsem a začala vymýšlet, jak se zbavím Charlieho.

„Dobře, po škole běžte na tuto adresu.“ Podal mi lístek. Ani jsem nepostřehla, kdy ho napsal. Dala jsem si ho do kapsy. Dál jsme už mlčeli. Jeho zkoumavé pohledy se přesto nedaly přehlédnout.

 

V úterý jsem se dostala na naprosté minimum toho, čemu se dalo říct soustředění. Mé myšlenky se potulovaly všude možně. Na druhou stranu to nebylo špatné. Byla jsem tolik zabavená, že jsem si na Edwarda a Nessie vzpomněla jen minimálně. Obvykle se mnou trávili většinu dne. Většinou mi vzpomínky na ně vehnaly slzy do očí. Několikrát jsem se musela omluvit z hodiny a jít se vybrečet na záchod. Díky tomu jsem mívala tak často rudě flekatý obličej, že si spolužáci museli myslet, že mám nějakou kožní chorobu.

Tento den byl ale jiný. Skoro všechny vyučovací hodiny jsem myslela na odpoledne. Měla jsem z toho smíšené pocity. Vymýšlela jsem, co Carlislovi řeknu. Rozhodla jsem se, že k němu budu stejně upřímná jako předtím k Emily. On si zasloužil znát celou pravdu. Bála jsem se toho, že mi neuvěří. Co když se mi jen vysměje, nazve mě hysterkou a pošle domů. Věřila jsem, že to se nestane. Carlisle takový nebyl. On mě zahrne množstvím otázek a bude hledat důvod. Spolu třeba na něco přijdeme.

On ale nebude jediný, kdo se bude ptát. I já jsem pro něj měla připravené nějaké otázky. Vlastně jen jednu. Tu nejdůležitější. Co je s Edwardem?

„Ahoj, krásko,“ vytrhl mě z mé hlavy známý hlas.

„Čau,“ odpověděla jsem mu automaticky. Ani jsem nezvedla hlavu z lavice. Tuhle hru jsme hráli denně. Vždycky přišel na biologii, pozdravil mě a snažil se mě vtáhnout do hovoru.

„Konečně bez nití v prstech?“ vrátil se ke svému oblíbenému tématu.

Proč se mnou pořád mluví? Většinou jsem ho okázale ignorovala, a i když ne, odpovídala jsem mu více méně jednoslovně.

„Myslíš, že tě začne teď táta pouštět ven, když už máš ruku v pořádku?“ Jeho zájem o mě byl neskutečný. Byl ještě horší než Mike Newton. Nikdy bych nevěřila, že to je možné, ale bylo to tak.

„To tobě může být jedno,“ zamumlala jsem tak potichu, že jsem nepředpokládala, že mě uslyší.

„A co když není?“ Jeho hlas byl až moc veselý. „Teď tě můžu klidně pozvat třeba do kina.“

Měla jsem chuť mlátit hlavou do stolu. Čemu na mém jasném a mnohokrát opakovaném ‚Ne‘ nerozuměl? Proč se tak hrozně snažil? Proč si nenašel někoho jiného? Postřehla jsem pohledy, kterými ho propalovaly ostatní dívky. Když jsem se na něj lépe zaměřila, musela jsem uznat, že to je hezký kluk. Byl o něco vyšší než já. Měl polodlouhé špinavě blonďaté vlasy a velmi světlou kůži, která tady ovšem nebyla ničím neobvyklým. Akorát opravdu nebyl můj typ. Prostě jsem měla raději medově zlaté oči než ty jeho modré.

„Martine, nechci se tě dotknout, ale nikam s tebou nepůjdu. Jsi určitě bezva, ale já někoho mám.“ Uchýlila jsem se k poloviční lži. Vlastně byla to lež? Edwarda jsem pořád milovala. Pořád jsem se cítila jako jeho žena.

„Můžeme jít jako kamarádi,“ nevzdával se naděje. I když u něj mi to přišlo upřímnější než třeba u Mika nebo Erika nebo těch dalších. „Bello, nebraň se, co jsi přijela, jsi pořád smutná. Třeba přijdeš na jiné myšlenky.“

Než jsem ho zase stihla uzemnit, přišel učitel. V průběhu hodiny mi Martin poslal list se vzkazem. Proti svému nejhlubšímu přesvědčení jsem si ho přečetla, čímž jsem mu vykouzlila úsměv na tváři.

Dneska jsi možná vyhrála, ale já se jen tak nevzdávám.

Místo odpovědi jsem papír roztrhala na malé kousíčky a rozfoukala pod lavici před námi.

 

Stála jsem v pochybné uličce. Ani jsem nevěděla, že taková místa se ve Forks nachází. Pomalu se do mě dávala zima a začínalo pršet. Už po několikáté jsem rozložila papírek s adresou. Až byl celý ušmudlaný a promáčený. Nic nového jsem se z něj stejně nedozvěděla. To že Carlisle nepřijížděl, nebylo způsobeno tím, že bych byla na špatném místě. Stála jsem přesně tam, kde jsem měla. V hlavě se mi objevila bolestná myšlenka. Chtěl se mě jen zbavit.

Slzy zklamání tekly po mých tvářích. Nejprve tiše, za pár okamžiků jsem už vzlykala nahlas. Svezla jsem se na mokrou zem a objala jsem si rukama kolena. Cítila jsem se neskutečně sama. Tím, že Carlisle nepřijel, jsem měla pocit, že jsem přišla o posledního člena své rodiny. Poslední spojení s mým minulým životem.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem seděla na té studené a mokré zemi, když vedle mě zastavil známý černý Mercedes. Dveře se otevřely a vystoupil Carlisle. Zvedl mě a posadil na místo spolujezdce. Chtěla jsem mu v tom zabránit. Byla jsem mokrá. To jeho koženým sedačkám neprospěje. Místo toho se mi z úst vydralo několik dalších vzlyků.

„Promiň, že jedu pozdě,“ přešel automaticky na tykání. „Přivezli nám autonehodu. Musel jsem na sál.“ Omlouval se a zapínal topení na maximum.

Jenom jsem něco nesrozumitelně zamumlala a snažila se zahřát. Věnoval mi soucitný pohled.

„Myslel jsem si, že budeš další z řady mých obdivovatelek,“ přiznal najednou. „Ty se ale nehroutí, když se s nimi nesetkám včas. Většinou se spíš vztekají a zuří. Tys mluvila pravdu, co?“ Zeptal se, ale skoro to ani nebyla otázka. Spíš se ujišťoval, že se nezbláznil. Do ordinace k němu vtrhne holka, která mu tvrdí, že byla upír.

Kývla jsem. Věnoval mi ještě jeden pohled. Až do jeho domu, který stál za městem, jsme nemluvili. Mlčky zaparkoval. Mlčky mě vzal dovnitř. Mlčky mi dal deku, abych se zahřála. Teprve ve chvíli, kdy jsme seděli v jeho obýváku, který mi připomínal pracovnu, znovu promluvil.

„Řekneš mi, co se stalo?“

Zhluboka jsem se nadechla. Pomalu jsem začala povídat události předchozích let. Nejdřív jsem mu vysvětlila, odkud ho znám. Mluvila jsem o celé rodině, událostech s vlky a Volturiovými, svatbě, mém těhotenství, porodu, přeměně a Nessie.

Byl dobrý posluchač. Celou dobu mě nechal mluvit. Nepřerušoval mě otázkami. Věděla jsem, že na ně ještě dojde. Bude jich hodně a jejich odpovídání bude bolestné.

„… na pak jsem se probudila tady. Snažila jsem se tě zkontaktovat dřív, ale minulý týden jsem tě na pohotovosti nezastihla a Charlie mě hlídal jak oko v hlavě,“ ukončila jsem první část. K problémům s vlky se dostaneme za chvíli. Teď byla důležitější témata. Třeba co je s Edwardem.

„To, cos mi teď řekla, bylo zajímavé,“ promluvil Carlisle. Vypadal konečně přesvědčeně. Kdo jiný, než upír, mohl tak podrobně popsat přeměnu? „Říkáš, že jsem měl rodinu?“ Na tváři se mu objevil láskyplný pohled. Tady byl tak sám. Určitě se mu musela líbit jen ta představa.

„Měl a byli jste šťastní.“ Jenže nebylo oni. Byli jsme to my. I já byla součástí jeho rodiny. „Byli jsme šťastní.“

„Jak se jmenoval celým jménem Edward?“ Odhadl rychle téma, které mě zajímalo nejvíce. V líčení mého předchozího života jsem o něm mluvila jen jako o Edwardovi, případně o Cullenovi. Tady podle všeho Edward Cullen nikdy neexistoval.

„Edward Anthony Masen. Zachránil jsi ho na popud jeho matky. Oba umírali na chřipku a ona tě poprosila, ať mu pomůžeš,“ dodala jsem věc, kterou jsem před tím vynechala. „Pamatuješ na něj? Setkal ses s ním?“ Zněla jsem naléhavěji, než jsem měla v úmyslu.

„Chicago, 1918,“ zarecitoval. „Je to, jak povídáš. Měl chřipku, ale vyléčil se…“

Asi ještě něco povídal dál, já ho ale neslyšela. Nechtěla jsem brečet, ale neudržela jsem se. Moje poslední naděje právě zemřela. Edward přežil. Bylo to sobecké, ale bylo mi to tak líto. Tím, že se uzdravil, vlastně zemřel. Na tomto světě není. Rozklepala jsem se.

„Co ostatní? Esmé? Rose? Emmett?“ Ptala jsem se mezi přerývanými vzlyky.

„Pamatuji si je.“ Ve tváři měl tragický výraz. „Ale nikoho z nich jsem nepřeměnil. Nikdy jsem nenašel tu odvahu. Když Esmeino srdce dotlouklo, držel jsem ji v náručí. Rosalie zemřela, přesně jak jsi popsala. Po brutálním napadení. Případ zůstal nevyřešený. Nikdy bych to do Royce neřekl,“ přiznal. „Vypadal její smrtí tolik zdrceně. Akorát Emmetta neznám. Četl jsem jen v novinách o jeho pohřešování. Měl tam i fotku. Byl to hezký chlapec. Nikdy ho nenašli.“

S každou jeho další vzpomínkou jsem měla pocit marnosti. Moje… naše rodina tady neexistovala.

„Co Alice s Jasperem?“ chopila jsem se poslední šance. „Nekontaktovali tě?“

Hned jsem ale litovala, že jsem se ptala. Mohla jsem si uchovat tu malou naději jako nejcennější poklad. Jeho slova se do mě zabodla jako nůž.

„Ne. Jediní vegetariáni, které znám, jsou ti z Denali.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Empress

19)  Empress (21.03.2012 01:57)

Tak tu som si poplakala:'-( :'-( :'-(

maryblack

18)  maryblack (21.03.2012 01:30)

Tohle bylo smutný:( :( :(

Pilly

17)  Pilly (29.12.2011 20:17)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Bosorka

16)  Bosorka (07.12.2011 21:16)

Nejdřív jsem se bála, že Carlisle poslal Bellu do nějaké temné uličky, aby se jí zbavil! Díky bohu se tolik nezměnil Ale když začal vyprávět o "její rodině"...au, au, au :'-(

Lampas

15)  Lampas (18.07.2011 12:32)

Ewik

14)  Ewik (23.08.2010 20:04)

:'-( :'-( :'-( :'-( Já se na víc nezmůžu. Je jich strašně líto.
Krásný díl

Evelyn

13)  Evelyn (22.08.2010 22:09)

Edward se uzdravil, Esmé, Rose a Emmett umřeli a Alice a Jasper jsou neznámí cizinci Tak jo, až na úplný začátek, se naše příběhy ubírají dosti jinak. To je kouzlo ff Ale dostalas mě... Úplně cítím tu tíseň a zoufalství, že je všechno jinak a nic není, jak má být

Carlie

12)  Carlie (22.08.2010 21:54)

Tak tohle je naprosto úžasné! Miluju příběhy o cestování v čase, paralelní vesmíry, časové paradoxy. Je mi úzko společně s Bellou v téhle cizí minulosti, ještěže aspoň Carlisle tu je . Jsem napjatá, co na nás nachystáš dál... a hlavně, jak to celé dopadne, vrátí se v čase do té své budoucnosti-současnosti? A kdyby to nevyšlo, tak by mohla Bella vyhledat Edwardovu rodinu a s(z?)balit tam nějakého jeho šikovného prapravnuka ;-) (počítám ty prapra správně?)

Gassie

11)  Gassie (22.08.2010 21:11)

Moc vám děkuji za reakce a komentáře.
Vzhledem k tomu, že tenhle díl byl už podle názvu dust krutý, si vás dovolím lehce navnadit na další čtení a trošku zaspoileruju a prozradím, že se nějací Cullenovi objeví. Sice si ještě počkáte, ale budou tam. ;)

10)  Rea (22.08.2010 21:06)

Fíha, tak nevím koho litovat víc. Jestli Bellu, že nemá Edwarda nebo Carlisle, že nemá Esmé? To je teda věc. Jsem úplně napnutá, jak to všechno bude a strašně se těším na něco nového a neznámého. Asi bych měla začít věnovat pozornost tomu otravnému klukovi? A co Jacob, alespoň ať ten není, tak strašlivě protivný! Chudák Bella.

Lioness

9)  Lioness (22.08.2010 20:55)

Ó ne ne ne! To přece nemůžeš! Nikdo? Nikdo?! A co Alice? To se z ní vážně stala upíří divoženka? A Jasper stále trpí pod Mariiným vedením?
Kdo je ten stále neodhalený upír, co se potlouká okolo?
A co ten kluk, Martin? Jak ten sem zapadá? Bude to pro Bellu "levná" náhražka Edwarda? Jak se v téhle "levné" náhražce své relity vlastně ocitla? Proč? Co bude s Jacobem? Bude s ním?
Piš, piš, piš!

sakraprace

8)  sakraprace (22.08.2010 20:23)

Ježiši, nikdo? Ani jeden? Sakra, tohle mi nedělej, já jsem čekala, že alespoň někdo tam bude. Chudák Carlisle, takovou dobu tak sám :'-( Ale co bude dál? Jak se Bella dostane do svojí reality? Nezůstane přeci sama, že ne? Kde jsou další písmenka a odstavce?

Lenka

7)  Lenka (22.08.2010 20:10)

Teda takovéhle šoky mi nedělej. Jsem z toho pěkně rozhozená.
Ale každopádně je to skvělá povídka.
Těším se na další díl.

6)   (22.08.2010 19:30)

No skvělý

Abera

5)  Abera (22.08.2010 19:27)

Hanetka

4)  Hanetka (22.08.2010 14:13)

No panebože... Já jsem víc na prach než Bella... taková beznaděj z toho čiší... A je to popsané tak živě. bJak vypadá ztráta snů a iluzí...
:'-( :'-( :'-(

milica

3)  milica (22.08.2010 13:17)

To je drása a Edward jako nebude jo? To je strašný chudák Bella je mi jí líto.... Už se těším na další kapitoku

Mili

2)  Mili (22.08.2010 12:56)

No páni, to je teda něco, chudák Bella, jak se s tím vyrovná, to by mě zajímalo co bude dál Fantastická kapitola

Michangela

1)  Michangela (22.08.2010 12:51)

:'-( :'-( :'-( Proč brečím? To je tak klidně napsáno, žádný horor, krev a napětí, ale já stejně sedím a slzy tečou...
Ať bude dál cokoliv budu ráda.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse B+E