Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/1.jpg

Krásné svátky, spoustu lásky jako od Edwarda, hromadu štěstí jako měla Bella a bohatství jako našel Jacob v malé Nessie Vám všem přeje MisaBells

Mráz namaloval na okna bílou krajinu a vánoční čas zase přišel k nám, svět na sebe vzal po roce bílou peřinu a každý začal věřit pohádkám. Ať se Vám splní po čem srdce touží a štěstí se snese na Váš práh, přeji Vám také, ať zdravíčko slouží a žijete jako v pohádkách...


 

V obývacím pokoji bylo příjemně vytopeno a v krbu tiše praskalo hořící dříví. Za oknem padal sníh ve velkých bílých chomáčích a v očích malé holčičky se zračilo čiré štěstí a úžas.

„Něco nového za oknem?“ dobíral si Nessie Emmett a přidřepl si vedle ní.

„Sněží celý den!“ áchala nadšeně a pokoušela se prohlédnout si každou vločku.

„Jo, vopruz, co?“ mručel.

„Emmette!“ okřikla ho se smíchem Bella a malá Nessie se vrhla mamince do náruče.

„Mami, vidělas tamtu? Ta vypadala jako babičky sváteční ubrus a ta vedle, ta co se teď rozpustila na okně, to bylo jak závoj tety Rose!“ vyprávěla dychtivě.

„Neboj se, viděla jsem je všechny,“ lhala milosrdně Bella a mrkla na usmívajícího se Edwarda. Vešel ve chvíli, kdy se Bella s Ness v náruči usazovala na gauč.

„Je čas!“ tleskala Alice s úderem čtvrté a cpala do Belle do ruky velkou a starou knihu.

V rodině Cullenů se od Nessiina narození stalo zvykem číst po odpoledním čaji pohádku. Tedy alespoň jednou do roka.

Bella otevřela knihu a Ness pohladila osahanou první stránku.

„Pro začátek…“ začala Bella, ale byla přerušena zuřivým bušením na dveře. Alice se vztekle zamračila a otevřela.

„Jsme tu! Prej se bude jíst nějaká výslužka, nebo co,“ smál se Paul a mnul si ploché břicho.

„Kdo to řekl?“ nechápala Alice a rozhlížela se po přítomných.

„No, Jake. Mluvili jsme spolu a on, že musí jít, protože za chvíli budete jíst,“ mručel Paul. Edward se rozesmál:

„Ne jíst, ale číst, Paule. Budeme si číst Vánoční koledu.“

„No, on měl plnou tlamu, takže je možný, že máš pravdu, sakra,“ vztekal se.

„Klidně se přidejte. Nám to vadit nebude,“ usmála se Esm. Nikdo si ani nevšimnul, že mlčky sedí na posledním schodě a vyčkává. Vlci si vyměnili váhavé pohledy, načež se naskládali kolem gauče na zem. Rose s Alice si pod zadečky daly polštáře a posadily se zády ke svým manželům. Edward se s dětským úsměvem posadil k Esmé a strčil ji hlavu na klín. Ta se jen zasmála a projela mu prsty v bronzových vlasech. Carlisle se posadil na druhý konec gauče a Jacob zaujal místo na opěrce, těsně u Belly a Nessie.

„Brzdi, frajere,“ vyhrkl drsně Edward a Jacob se rozesmál.

„Jasně, taťko,“ mrkl na něj a otec malé Nessie se jen tiše smál.

„Tak, jsme připraveni,“ kývl nadšeně Carlisle.

„Pro začátek…“ zopakovala Bella první slova, když jí do řeči skočila Alice:

„Ještě moment,“ úpěla a letěla k telefonu. Sluchátko potutelně vyvěsila a donutila všechny přítomné, aby vypnuli mobily. „Já si nenechám zkazit Belly pohádku!“ V obýváku to pobaveně zašumělo, a když se drobounká upírka usadila k nohám své lásky, Bella začala znovu a tentokrát ji začátek nikdo už nepřerušil…

 

Pro začátek by nebylo od věci poznamenat, že pan Grouch je po smrti. Vážně. Zemřel a to vám odsvědčí i kněz, nebo matrikář, který to úředně potvrdili a jestli o tom pan Miner věděl? Jistěže, protože to byli společníci bůhví jak dlouho. To pan Miner byl vykonavatelem poslední vůle svého společníka, to on získal veškerý jeho majetek, protože nejen pan Miner, ale i pan Gruch byli sami, jako kůly v plotě. Měli jen jeden druhého, což bylo opravdu málo.

Na pohřeb pan Miner nepřišel, ale svou nepřítomnost obhájil úspěšně uzavřeným obchodem. Peníze, peníze, peníze. Dokonce ani nenechal odstranit společníkovo jméno z firemní cedule, aby nemusel platit zbytečné peníze, takový to byl lakomec.  Nevadilo mu, že si za jeho zády lidé šuškají o jeho nadutém břichu a kapsách. Ignoroval prosící děti o almužnu a nikdo mu nestál za jediný pohled, pokud mu nedlužil. Na to byl pan Miner ras. Vyždímal z každého poslední haléř, než ho nechal na pokoji. Dokonce ani ledový prosincový vítr nebyl vlezlejší, než on. Sněhová vánice se jeho zlobě nedokázala sílou vyrovnat, když si šel pro své peníze do chudých čtvrtí. Mnul si ruce, že jeho společník zemřel v pravou chvíli, jinak by se musel dělit o zisk a to on ze srdce nesnášel.

Byl Štědrý den a pan Miner seděl ve své kanceláři zabraný do práce. Přesto vnímal vítr za oknem a lidi, kteří mu pod ním přecházeli, bijící se do hrudi a mnoucí si ruce pro trochu tepla. Potutelně se šklebil pod vousy, že si neumí poradit. Miner si nechal do své kanceláře otevřené dveře, aby viděl do zadní, malé a stísněné kanceláře – kumbálku – na svého pomocníka, Henryho. Ten měl kolem krku omotaný huňatý šál, na rukou chlupaté rukavice a přes ramena dva staré kabáty. V jeho kamínkách hořel poslední žhavý uhlík, ale on se bál. Nerad by svého nadřízeného rozčílil, kdyby si přišel pro lopatku uhlí. V takových chvílích mu pan Miner už sepisoval výpověď a on si to momentálně nemohl dovolit. Jeho malý syn Peter byl nemocný a potřebovali všechny peníze, co Henry dostal od pana Minera.

„Veselé Vánoce, strejdo!“ zazněl z místnosti radostný křik Minerova synovce. Objevil se jako přízrak.

„Pche, hloupost!“ odbyl ho Miner.

„Vánoce jsou hloupost? Proč to říkáš?“ divil se synovec.

„Jistěže,“ mručel Miner. „Jaký máš důvod k tomu být veselý? Proč? Jsi chudý jako kostelní myš!“

„Dobrá, ale jakým právem se pro změnu ty mračíš? Proč jsi mrzutý? Takový boháč!“ vrátil mu stejnou mincí chytrý synovec. Vzal tím Minerovi vítr z plachet. Starý bručoun jen hlasitě odplivl jedovatou poznámku a vrátil se ke své práci. „Nezlob se, strejdo,“ omlouval se.

„Jak se nemám rozčilovat, když musím žít mezi takovou chudinou, jako jsi ty? Veselé Vánoce! Do háje s nimi! Co pro tebe jsou Vánoce? Je to jen další měsíc, kdy musíš zaplatit účty a ty na ně nemáš. Jen zjistíš, že jsi o rok starší, ale vůbec ne bohatší, naopak! Zakázal bych ta slova a každý, kdo by to řekl, toho bych nechal uvařit ve vlastní šťávě a pohřbít s cesmínou v srdci! Tak!“ rozohnil se Miner.

„Ale strejdo,“ začal znovu synovec. Miner však zvedl ruku v umlčujícím gestu a dodal:

„Synovečku drahý, dělej si s Vánoci, co chceš, ale mně s nimi dej pokoj. Já si je oslavím podle svého.“

„Podle svého? Ty je ale neslavíš,“ vytkl mu.

„Nestarej se,“ mručel Miner. „Hlavně, že ty je slavíš. Co ti kdy dali tyhle Vánoce? To jsou z nich zisky, že je provoláváš do světa, co? Co sis za ně kdy koupil?“

„Vánoce nejsou zištný, ale sejde se rodina a přátelé. Už jen to je jejich kouzlo. Nejde o to, co kdo dal. Na Štědrý den jsou si všichni rovni,“ dodal a Miner zrudnul. Synovec, který se při popisu Vánoc rozvášnil a rozesmál, začal ihned omluvně šťourat pohrabáčem v kamínkách, až zadusil i poslední uhlík.

„Už o tom nechci slyšet, rozumíš!“ sykl Miner. „Nebo si Vánoce oslavíš na chodníku!“

„Tak už se nečerti, strejdo. Víš co? Přijď k nám zítra na oběd,“ usmál se synovec.

„To raději shořím v pekle!“ sykl Miner.

„Ale proč?“ nechápal synovec.

„Proč ses oženil?“ změnil téma MIner.

„Protože jsem se zamilovat,“ odpověděl popravdě Henry a spokojeně se usmál.

„Pche, láska,“ odfrkl si Miner. „jdi si po svých,“ vyhnal ho od sebe Miner.

„Nikdy jsi za námi nepřišel a za mnou ani před svatbou ne, proč?“

„Jdi si po svých,“ zopakoval strýček.

„Jen jsem s tebou chtěl oslavit Vánoce. Srdce mi puká, když tě vidím takhle samotného.“

„Zmiz!“

„Tak tedy Šťastné a veselé, strejdo,“ hlesl Henry a otočil se k odchodu.

„Sbohem!“ vypoklonkoval ho Miner.

„Sbohem,“ rozloučil se synovec a odešel. Miner si už chtěl oddychnout, když se dveře opět otevřely a v nich stáli tři muži. Klobouky, dlouhé pláště a usměvavé tváře.

„Firma Miner a Grouch?“ vyhrkl jeden z nich.

„Jistěže, pánové,“ zubil se Miner a jen ztěžka se ovládl, aby nemnul hamižně ruce.

„Pan Miner, nebo pan Grouch?“ vyhrkl druhý.

„Pan Grouch je po smrti, jsem pan Miner, jak mohu pomoci?“ vrněl Miner. Když na něj muži uhodili, že jsou z charity a kostela, Miner je sprostě vyhnal do mrazu.

„Jako by bylo v pracovních táborech málo místa!“ křičel za nimi. „Zavřete je do vězení, tam se uživí!“

Sprostě je vyhnal a koledníky, kteří přišli k jeho dveřím hodovat, také. Ihned se mu zvedla nálada a spokojeně se vydal na večeři do oblíbené restaurace. Když se vracel a chtěl odemknout svůj dům s kanceláří, zarazil se. Jeho masivní klepadlo mu připadalo zvláštně jiné.

„To bude tím vínem, ředí to, sakra,“ mručel a smazával posměvačnou tvář svého zesnulého společníka z klepadla. Zalezl do domu a ani nerozsvítil. Šetřil. Schoulil se do rohu pokoje na své křeslo a přeběhl mu mráz po zádech z toho, co viděl. Teď měl Grouchovu tvář všude. Na rámech obrazů, na stole, na rádiu, na okně.

„To je bordel!“ zahřměl a vstal, aby ty stíny zahnal světlem. Za jeho zády zarachotily železné řetězy. Zvuk sílil a Miner byl zelenější a zelenější. Vzpomněl si, jak se vyprávělo o duších, co rachotily řetězy.

„Je to obyčejná lotrovina! Nevěřím tomu! Neexistují!“ hulákal na celý dům. Před ním se zvedla mlha a zhmotnila se. Stál proti němu Grouch. Omotaný byl v řetězech, na těle krvavé škrábance a ve tváři umučený výraz.

„Co po mně chceš?“ hlesl Miner.

„Chci toho dost,“ ozval se Grouchův hlas.

„Co jsi zač?“ sykl Miner.

„Prej se spíš, kdo jsem byl.“
„Jak chceš – kdos byl?“ zvýšil hlas Minar a čekal.

„Býval jsem tvůj společník, Grouch.“

„Vypadáš dost divně,“ šklebil se Miner.

„Ty nevěříš, že to jsem já?“

„Ne.“

„Proč nevěříš vlastním smyslům?“

„Dají se obelhat.“

Po těch slovech se duch rozčílil. Začal hlasitě vít a hulákat. Dolní čelist mu spadla až na prsa a Miner padl na kolena. „Prosím, smiluj se, už ti věřím. Proč mě trápíš, co po mně chceš?“ pištěl.

„Tak už mi věříš?“ dožadoval se opakování duch.

„Věřím, ale proč tu jsi?“

„Každý člověk má duši a ta se po smrti potuluje po světě. Sleduje chod času a lidi kolem sebe. Nemůže nic ovlivnit a ani nikomu pomoct. Já chudák!“ úpěl duch.

„Proč máš ty řetězy?“ nechápal Miner.

„Ty jsem si ukoval za svůj život. Nevědomky. Nelíbí se ti snad? Nebo chceš vědět, jak dlouhý řetěz máš ty? Když jsem zemřel, měl jsi jej stejný, jako je teď. Zvaž, jak dlouhý je po sedmi letech od mé smrti,“ ušklíbl se duch. Miner zbledl. Rozhodně nechtěl za sebou tahat takový řetěz.

„Příteli! Grouche! Pomoz mi! Jak mám zapříčinit, abych tohle neměl! Dej mi trochu naděje!“

„To není v mojí moci, Minere. Od toho jsou jiní duchové, co nosí úlevu a rozhřešení, ale ne tobě. Už nemám moc času, abych ti poradil. Nesmím stát na jednom místě, nebo mě stihne trest. Jedno ti ale povím! Zaživa jsem nikdy neměl dobré slovo pro ostatní, nikdy jsem jim nepomohl bez vidiny zisku, vždy jsem peníze kladl na první místo a teď tu bloudím, omotán řetězy,“ hlesl duch.

„Nesmíš zastavit?“ zopakoval nejistě Miner.

„Ne.“

„To ses asi podíval za těch sedm let hodně daleko, co?“

„Ty hlupáku! Vážně si myslíš, že je to zábava? Ty ani nevíš, kolik zlého musí jeden odčinit, aby se dostal do nebe! Netušíš, jak těžké ty řetězy jsou! Ne! Máš jen jediný život na to, aby ses dostal do nebe! A já byl takový… takový…“ hulákal duch a Miner se opět přikrčil.

„Jaký? Vždy´t jsi dokonale vedl firmu a hospodařil s penězi.“

„Hospodařil s penězi? O bližní jsem se měl starat! O jejich blaho! Radost! Lásku! Tím jsem měl naplnit svůj život a ne jen peníze! Poslouchej dobře, co ti povím. Nejsem tu jen tak. Navštíví tě tři duchové. První přijde s úderem půlnoci. Druhý v jednu a třetí ve dvě.“

„Nemohli by přijít přijednom?“ navrhl Miner, ale duch ho ignoroval.

„Pro tvoje dobro se modli, abychom se my dva už nesetkali a pamatuj si vše, o čem jsme mluvili, příteli,“ nabádal ho duch a bez rozloučení zmizel. Miner se vzpamatoval rychle. Vymrštil se na nohy a pozamykal dveře i okna.

„To tak!“ odfrkl si a očima vyhledal hodiny nad krbem. Byla skoro půlnoc. Těch posledních několik minut se vleklo, jako med. Miner se jen tak tak stihl zachumlat do postele. Pak to přišlo.

Bim, bam!

„Jednou,“ zašeptal Miner.

Bim, bam!

„Podruhé.“

Bim, bam!

„Potřetí.“

Bim, bam!

„Počtvrté,“ hlesl a nasucho polkl.

Bim, bam!

„Popáté.“

Bim, bam!

„Pošesté,“ zašeptal a ruce se mu začaly potit.

Bim, bam!

„Posedmé.“

Bim, bam!

„Poosmé.“

Bim, bam!

„Podeváté.“

Bim, bam!

„Podesáté.“

Bim, bam!

„Pojedenácté,“ kvikl a zavřel oči. „Ha! Nic se neděje! Nikdo tu není!“ vykřikl ve stejnou chvíli, kdy hodiny odbily podvanácté. Pokoj se zahalil do větší tmy, než byl prve. Oheň v krbu se utlumil a jedno z oken se rozevřelo. Záclona se nepohnula do chvíle, než ji jakási bílá ruka odhrnula stranou. Miner se díval do tváře mladé krásné dívky. Měla dlouhé blonďaté vlasy a oděná byla do bílé tuniky sahající až k zemi. Seskočila z okna a přejela Minera pohledem.

„Ty jsi ten ohlášený duch?“ hlesl Miner.

„Ano,“ oznámila dívka s melodickým a sladkým hlasem.

„Kdo jsi?“

„Jsem duch minulých Vánoc,“ usmála se a upřela na něj oči.

„Jakože loňských?“ nechápal.

„Ne, tvých minulých. Z dětství a mládí.“

„Proč tu jsi?“ zajímal se Miner.

„Pro tvoje dobro, přeci. Aby ses napravil, tak pojď, jdeme. Nemáme moc času,“ vybídl ho duch dívky a natáhl po něm ruku, aby ji omotal kolem jeho předloktí. Vedla ho k oknu, a když se posadila na jeho okraj, Miner začal protestovat:

„Probůh, jsem člověk! Spadnu a zabiju se!“

„Nech mě, abych tě držela, a nic se ti nestane,“ slíbil duch a vyskočil z okna. Miner se už už loučil se životem, když dopadl na zem, jakoby udělal pouhý krok. Otevřel oči, které bezmyšlenkovitě a impulzivně zavřel a žasl.

„Páni! Tady jsem vyrostl!“ halekal. Do očí se mu vkradly slzy a vybavilo se mu nesčetně vzpomínek na jeho dětství. Stále vnímal dívky stisk na svém předloktí, ale nedokázal se nerozhlížet.

„Chvějí se ti rty a Minere, co to máš u očí?“ dobíral si ho duch.

„Asi řasu,“ hlesl a rozehnal slzy.

„Pamatuješ si tuhle cestu?“ vyzvídal duch.

„Jistěže. I poslepu bych po ní došel,“ usmál se.

Duch blonďaté dívky se s ním vydal směrem k vesnici. Kolem nich byly domy, stromy, lidé. Miner sebou trhl, když na něj jeden upřel pohled.

„Nevidí tě. Je to jen tvoje minulost, nemusíš se bát.“ Kolem nich bylo veselo. Lidé zpívali a tančili v ulicích. Zdravili se a neustále se usmívali. Přáli si Veselé Vánoce. Zase ty Vánoce, zašklebil se v duchu.

„Ve škole ještě není prázdno, Minere. Jedno dítě tam pláče v lavici, protože nemá kamarády,“ zašeptal duch.

„Já vím,“ hlesl Miner. Vždyť to byl on.

Duch Minera zavedl do malé školy až k dítěti s knihou v ruce. „To je přeci Alibaba! Vidíš? Tenkrát jsem si je představoval! Přišli za mnou! A i Robinson Crusoe! Taky tu je, vidíš je?“ halekal radostně. Kdyby jeho kolegové podnikatelé viděli tuhle Minerovu stránku, nejspíš by si pomysleli, že se pomátl, ale on byl v sedmém nebi. „Chudák chlapec,“ hlesl a po tváři mu stekla slza.

„Co prosím?“ vyzvídal duch.

„Ale nic, jen… Večer mi u okna zpívali děti koledy, tak je škoda, že jsem jim nic nedal,“ zašeptal.

„Pojď, podíváme se na jiné Vánoce,“ vybídl ho duch.

Místo školy se objevili v místnosti se starými trámy, otrhanými záclonami a popraskanou omítkou. Minerovi chvilku trvalo, než mu došlo, kde jsou. Viděl sebe, jak rázuje po pokoji, dokud do něj nevběhla malá dívka a nezačala radostně křičet:

„Bráško! Jdeme domů, přišla jsem pro tebe, jdeme domů!“

„Domů?“ mračil se malý Miner.

„Ano! Táta je už mnohem hodnější a doma je učiněné nebe. Je tam krásně! A táty se už nemusíš bát, věř mi. Sám mě pro tebe poslal! Tak pojď! Hrozně jsi tu vyrostl! Doma oslavíme svátky a bude nám zase dobře!“

„I ty jsi vyrostla, sestřičko,“ mumlal malý Miner.

Sestra ho odvedla z pokoje a starý Miner s dívkou osaměli.

„Byla to křehká dívka, řekla bych, že i vítr by ji ublížil,“ spekuloval duch.

„Ano, to ano, měla velké srdce“ souhlasil Miner.

„Vdala se a zemřela, myslím,“ pokračoval duch. „Měla i děti, ne?“

„Jedno.“

„Vlastně ano! Tvého synovce, že?“

Miner byl nervózní, proto jen souhlasně zamručel.

Duch odvedl Minera o kus dál a ocitli se před dveřmi jakéhosi obchodu.

„Znáš to i tady?“ vyzvídal duch.

„Tady jsem se vyučil, jak bych to nemohl znát?“ usmál se Miner.

„Kluci! Dnes zavíráme, vždyť je Štědrý den, pozavírejte to tu a udělejte místo!“ křičel mužský hlas, když vešli dovnitř duch a starý Miner.

„To je můj mistr! A tohle jsem zase já!“ zvolal Miner nadšeně. Mladý Miner s dalším učněm odtahali věci stranou a jakmile byla místnost vyklizená, objevila se skupinka dětí v jejich věku. Tančili, zpívali, dováděli, smáli se. Minerovi opět ukápla slza. Jejich zábava skončila s úderem jedenácté hodiny, kdy se Minerův mistr postavil ke dveřím a upřímně se s každým rozloučil. Když odešli, uvědomil si starý Miner, že tam zůstal jen s duchem dívky a ta jej zvědavě pozoruje.

„Stačí tak málo,“ vzdychla, „a vidíš, jak ti jsou ti lidičkové vděční?“

„Málo,“ hlesl Miner.

„Dal vám každému krásný večer, pár drobných na cukrový suk a zážitek, to ti tenkrát stálo za tu chválu,“ připomněl mu duch.

„O to nejde, jde o to, že on dokázal z práce udělat radost, ulehčit a povznést se nad tu dřinu anebo naopak udělat zle a přimět nás nenávidět to tam. On nám dával štěstí, které je nad všechno bohatství,“ hles Miner a když uviděl opět ten divný duchův pohled, zmlkl.

„Copak?“ divil se duch.

„Ale nic extra,“ mumlal.

„Možná ano,“ pobídl ho duch.

„Jen mě napadlo, jak rád bych teď dal svému pomocníkovi víc peněz,“ zamumlal smutně Miner.

„Už nemám moc času, tak pojď,“ vybídl ho duch a vyšli z obchodu. Ta slova, která se donesla k jejich uším, patřila Minerovi, ale o mnoho let mladšímu.

„Tak málo ti na tom záleží,“ vzlykala dívka v černých šatech. „Tak málo. Jiná kráska zaujala moje místo ve tvém srdci, a jestli tě ta v budoucnosti tak potěší a obšťastní, jako jsem se snažila já, tak budu spokojená.“

„Jaká jiná?“ hudroval mladší Miner dotčeně. V jeho tváři byl kámen a vzdor.

„Zlatá,“ hlesla dívka.

„Tak už to je! Pohrdám chudobou a těmi, co si neumí vydobýt peníze! Jen tím úsilím můžeš dosáhnout blahobytu a pravého štěstí!“

„Bojíš se světa. Viděla jsem, jak se ti zatmělo před očima vidinou bohatého zisku a slávy. Jsi chamtivý.“

„No a?“ bránil se mladší Miner.

„Jsme spolu tak dlouho, ale ty ses změnil. Od té doby, co jsme se zasnoubili, změnil ses,“ vzlykala.

„Vždyť jsem byl malej kluk!“

„Vracím ti tvoje slovo. Nechci tohohle muže, nelíbí se mi. Chci, abys byl šťastný.“

„Proč mi vracíš slovo? Nikdy jsem neřekl, že si tě nechci vzít!“

„Ne, ale já to říkám. Nechci tě takového, jaký jsi teď. Přeju ti, abys měl krásný život.“ Dívka ho opustila. Vrátila mu slovo a rozešli se.

„Ty…“ začal starý Miner, „už mi nic neukazuj. Nechci už nic vidět, odveď mě domů. Proč mi to děláš? Těší tě to?“ vrčel Miner.

„Ještě jednu návštěvu,“ křikl duch.

„Ne, už nechci! Ne!“ Chodník se rozplynul a místo toho stáli uprostřed poloprázdného obýváku. V rohu seděla starší žena, kolem sebe měla hejno capartů a jedno přes druhé pokřikovali. Do pokoje ve stejnou chvíli vešel muž.

„Zlato, neuhodneš, koho jsem dnes viděl. Jednoho od vás,“ usmál se a políbil ženu na spánek.

„Koho?“

„No Minera!“

„Vážně?“

„Jo, šel jsem kolem jeho kanceláře a viděl jsem ho oknem. Seděl tam skoro potmě. Sám. Jako vždy. Jeho jediný přítel je nad hrobem a on pracuje,“ vrtěl hlavou muž.

„Odveď mě!“ prosil starý Miner. „Já už nemůžu, prosím!“

Otočil se k němu a měl zlost. Tohle zapomněl schválně! Začal do ducha dloubat a strkat, až se napřáhl a dlouhé kadeře vlasů jí vmetl do tváře. V tu samou chvíli se skácel k zemi…

 

„Mami, jak vypadal ten duch?“ vyzvídala Nessie. Vystihla okamžik, kdy Bella otáčela stránku.

„Ticho, prcku…“ vrčel Paul a vzrušeně si kousal nehet u palce levé ruky. „Nezdržuj.“

„Byla to dívka, Nessie. Měla hnědé dlouhé vlasy a byla moc hezká,“ vysvětlil jí Edward a zvedl hlavu z Esméina klína.

„Jako maminka,“ spekulovalo dítě.

„Ne, tak moc hezká nebyla,“ zasmál se Edward, než ho utnulo vrčení smečky. Bella se opět vrátila ke čtení…

 

Minera z jeho bezvědomí probral dotek ledové ruky. Posadil se a musel mžourat, aby viděl skrz červené světlo, halící jeho ložnici. Polil jej studený pot. Žeby druhý posel jeho zesnulého společníka? V pokoji byl však sám. Světlo se šířilo zpod dveří. Ani nevěděl proč, ale vydal se k nim a než stačil vzít za kliku, mužský hlas ho vybídl, aby vstoupil.

Otevřel dveře a strnul. Vypadalo to jako jeho obývák, ale všude visely zelené ratolesti a červené kuličky. Ve vzduchu voněla purpura a v krbu plápolal velký oheň.

„Jen pojď,“ pokynul mu duch. „Ať se konečně seznámíme.“

Minerovi se sevřelo hrdlo. Bál se víc, než předtím a bojácně svěsil hlavu na hrudník.

„Jsem duch přítomných Vánoc,“ začal mladý muž. „No podívej se na mě!“

Miner opatrně zvedl hlavu. Viděl statného muže s rozhalenou hrudí a bosýma nohama. Jako kdyby v tuhle roční dobu necítil žádnou zimu. Na hlavě měl jen věneček z cesmíny a povzbudivě se na něj usmíval. „Ještě jsi žádného, mně podobného, neviděl, viď?“

„Ne, ale taky doufám, že už neuvidím. Co pro mě máš? Předtím jsem šel s nevolí, ale nejspíš to tak má být, tak mě veď,“ hlesl Miner. Duch si ho pobaveně změřil a natočil se k němu bokem.

„Vezmi mě za ruku,“ vybídl ho duch. Když Miner poslechl, jeho pokoj zmizel. Cesmína, bobule, krb s ohněm… Objevili se na ulici. Lidé odklízeli napadaný sníh, smáli se, kuličkovali a vyváděli v závějích. Kostelní zvony začali vyzvánět na celé město a místní farář svolával své ovečky do chrámu páně. Pekárny pozavíraly okenice, obchůdky se zamkly na petlici a ulice osiřela.

„Proč to děláš? Proč jim každý sedmý den bereš šanci se pořádně najíst?“ vyzvídal Miner.

„Já?“ osopil se duch.

„Proč chceš, aby každý sedmý den byli obchody zavřené? Ve tvém jméně, nebo ve jménu tvé rodiny?“ nechápal Miner. „A takhle to dopadá,“ hlesl a ukázal na dva ubožáky u rohu ulice.

„Já to chci?“ zvolal duch. „Někteří lidí tvrdí, že nás poznají. Naším jménem pak označují činy pýchy, zlosti, závisti, pokrytectví, nebo lži. Zapamatuj si to a tohle všechno nedávej za vinu nám, ale jen lidem samotným.“ Miner mlčky kývl a nechal se odvést ulicí dál. Duch ho zavedl k domu jeho pomocníka.

Slyšel hluk z jejich skromného domku a nenápadně nakoukl oknem. Viděl pět pobíhajících dětí a další mířilo právě domů. Když se objevilo ve dveřích, matka – manželka jeho pomocníka – ji láskyplně objala. Když se vrátil jeho pomocník domů, zasedli ke stolu. K chudé večeři a přesto o ní mluvili, jako o královských hodech. Tolik krků a tak málo jídla, napadlo nevědomky Minera.

„Nádherné svátky, moji milovaní!“ zvolal otec rodiny a pozvedl sklenku s moštem.

„Krásné Vánoce!“ přidalo se několik hlasů jeho rodiny. Jen malý Peter v tichosti seděl v koutě stolu a vypadal pobledle.

„Veselé Vánoce vespolek,“ usmál se ze všech sil malý Peter.

„Duchu, řekni mi. Přežije ten malý?“ vyzvídal Miner.

„V tom malém domečku vidím u stolu prázdné místo. Berličku bez majitele ochraňují členové rodiny, jako svátost. Jestli se u nich nic nezmění k lepšímu, malý Peter zemře.“

„Ne, ne! To nejde! Řekni, že sis dělal legraci! Nesmí zemřít!“ panikařil Miner.

„Jestli se u nich nic nezmění k lepšímu,“ zopakoval duch, „zemře. Jestli to tak má být, bude to tak a potom ho už nikdo nikdy neuvidí. A co na tom, alespoň se sníží počet obyvatel, ne?“ dobíral si Minera duch. Miner si vzpomněl na svá vlastní slova, která zněla podobně a zastyděl se. „Člověče! Jestli jsi v srdci stále člověk a ne jen kámen, neříkej příště podobné věci. Kdo ti dal právo rozhodovat o smrti a životě? O tom, kdo bude chudý a kdo bohatý? O stavu obyvatelstva? Co když zrovna ten tvůj život je nejméně cenný, oproti životu tohohle dítěte?“ Miner zrudl a rozplakal se. Složil hlavu do dlaní a chtěl odtud zmizet, když uslyšel své jméno.

„Pan Miner! Ať žije pan Miner!“ volal jeho pomocník. „To jen díky němu máme tuhle hostinu,“ smál se vesele.

„Jemu vděčíme? Kdyby tu byl, řekla bych mu to pěkně od plic a do očí,“ čertila se pomocníkova žena.

„Ale drahá, jsou tu ještě děti,“ krotil ji. „A je štědrý večer!“

„Ano, je Štědrý večer, protože jinak bychom určitě nepřáli život takovému bídákovi a mizerovi, jako je Miner.“

„Je Štědrý večer,“ zopakoval její muž tiše.

„Máš pravdu. Jen kvůli tobě mu dnes připiji na zdraví. Jen kvůli tobě,“ vzdychla a pozvedla sklenku. Zbytek večera si povídali příběhy a snili o budoucnosti celé rodiny. Malého Petera svírali v náruči a hráli si s dětmi.  Na celé té scéně bylo cosi zvláštního. Přestože rodina nebyla nějak bohatá, vládlo u nich štěstí a dobrá nálada.

Duch vedl Minera pryč. Od domu, od pomocníka, od štěstí. Procházel s ním ulice a nahlížel do prázdných přístřešků, protože všichni se po večeři zvedli a zašli za svými příbuznými, nebo známými, popřát jim Veselé Vánoce. A najednou, aniž by Minera duch nějak upozornil, ocitli se v krajině plné kamení a mechu.

„Kde to jsme?“ divil se Miner a zvědavě se kolem sebe rozhlížel.

„Na území horníků, tady dole pracují a jsou schovaní většinu roku,“ odpověděl duch a začal se prodírat kamením dál. Kolem ohně tam – za tou hromadou šutrů – seděla skupina umouněných mužů. Zpívali, smáli se… Duch se tam s Minerem moc dlouho nezdržel. Vlastně ani nevěděl, proč ho sem duch vzal, ale byl tu a najednou se držel duchovy paže a letěli pryč.

Proletěli nad nočním mořem, kolem velkého monumentálního majáku, kde starý strážce u malého táboráčku tiše pobrukoval koledu. Duch přistál až na jedné z oprýskaných bárek. Na její palubě stálo v hloučku několik chlapů. Zabalení do teplých nepromokavých plášťů se tiskli k sobě, aby nahnali trochu tepla. Miner nastražil uši a zaslechl, jak sborově zpívají Tichou noc, přestože na moři řádila prosincová bouřka. Do toho burácení vln a zpěvu námořníku se rozlehl hlasitý smích. Miner se otočil kolem své osy a moře zmizelo. Stál v místnosti a sledoval smějícího se synovce.

„Představte si, že řekl, že Vánoce jsou hloupost!“ smál se synovec dál. „A myslel to smrtelně vážně,“ dodal a otřel si veselou slzu.

„Tím hůř pro něj. Jeho ostuda,“ vrčela synovcova žena.

„Nech ho, ať si dělá, co chce. Vždyť je to jen starý nudný patron,“ řekl Minerův synovec, „ ale milejší by mohl být. Všechny jeho urážky se stejně otáčí proti němu a já se nad něj povyšovat nebudu.“

„Asi je vážně bohatý, podle toho, co říkáš,“ zasnila se synovcova žena.

„Jak se to vezme. Škudlí, kde může. Ani halíř nevěnuje potřebným, a že by udělal radost sobě? Ani nápad. Nejvíc mu asi pije krev, že až umře,“ rozesmál se znovu synovec a chvilku musel počkat, než popadne dech, „že všechny ty peníze připadnou nám.“

„Nedokážu být k němu takhle shovívavá.“ Synovcova žena se stále mračila.

„Proč by ne? Mělo by ti ho být líto, jako mě. Kdo trpí pro jeho špatné vlastnosti? Zase jen on sám. Například my. Vzal si do hlavy, že nás nemá rád a nepotřebuje a je teď doma na Štědrý den sám a bez sváteční večeře.“

„O výbornou sváteční večeři!“ zdůraznila žena a synovec se znovu srdečně rozesmál.

„Na zdraví strýčka Minera!“ zvolal synovec.

„Ať si je, jaký chce,“ souhlasila jeho žena. Duch na Minera jen potutelně pohlédl a místnost se rozplynula. Za zbylý čas navštívili ještě hodně pokojů a lidí. Nemocným se ulevilo, když u nich duch chvilku postál, těm, co byla zima, se po těle rozlilo příjemné teplo ze stejného důvodu. Nakonec zůstali na velké a rozlehlé mýtině.

„Duchové žijí dlouho, nebo krátce?“ vyhrkl Miner.

„Můj život je hodně krátký. S dneškem končí,“ usmál se smutně duch.

„Dneska?“ vyjekl Miner.

„Každou chvíli. Poslouchej, za chvilku je to tu.“

„Duchu, nezlob se, že se ptám, ale teď jsem si všiml, že zpod pláště ti cosi čouhá, co je to? Nohy? Pahýly?“ znejistěl Miner.

„Podívej se sám, Minere,“ vybídl ho duch a rozvinul svůj plášť. K jeho pasu se tiskla dvě malá krpatá těla dětí. Ošklivé byly až běda.

„Ty jsou tvoje?“ zděsil se Miner a jeho tělo se otřáslo odporem.

„Ne. To jsou děti člověka. Výplod jejich světa. Tenhle chlapec se jmenuje Nevědomost a ta dívka Nouze. Mají spoustu sourozenců, ale tohohle chlapce se vyvaruj nejvíc. Na čele má nápis zkáza, protože Nevědomost je zkázou. I jen předstíraná. Když si před něčím zakryješ oči, neznamená to, že to neexistuje. Když budeš dělat, že to nevidíš, můžeš zapříčinit onu zkázu, chápeš?“

Miner se divil, že něco takového vůbec existuje.

„Nemají kam jít? Nedá se jim nějak pomoct?“ zajímal se.

„Není dost místa ve vězení?“ řekl duch Minerova vlastní slova. „Je málo pracovních táborů?“ Duchův hlas zněl jako ozvěna a pak byl najednou Miner sám. Ve své ložnici a hodiny se pomalu blížily vteřinovou ručičkou ke dvanáctce.

S úderem druhé hodiny se před ním zjevil nádherný přízrak. Vysoký a zahalený v tmavém černém plášti…

 

„Mami?“ přerušila Bellu opět malá Ness. „Myslíš, že se ten duch přítomných Vánoc mohl podobat Jacobovi?“ zvažovala.

„No, já si myslím, že by mohl,“ usmála se Bella.

„Já tedy ne,“ přidal se k diskuzi Emmett a Paul souhlasně kýval.

„Jasně, že ne. Copak tohle vypadá jak pohádkový duch?“ Máchl rukama Paul a všichni se otočili k Jacobovi, který měl zásek na dveře do kuchyně. Pral se sám se sebou, jestli má jít, nebo počkat na konec pohádky. Když se Edward rozesmál, přimělo to Jakea k reakci.

„Co je?“

„Ale nic, nemáš snad hlad?“ dobíral si ho Emmett.

„Jen přemýšlím,“ vymlouval se.

„Jak kecá! Kdo to jaktěživ slyšel, aby Jacob Black přemýšlel! Vždyť ty sis musel i význam toho slova najít ve slovníku!“ řehtal se Jared a s Embrym si plácli zdviženou dlaní.

„Hlavně, že ty sis tuhle hlášku vygoogloval, co? Ichtyle!“ sykl Jacob.

„Mami, co je ichtyol?“ zajímalo Ness.

„Zavřete zobáčky, ptáčkové! Bello, čti dál,“ zahrála to do autu Rose a Nessiina otázka zůstala nezodpovězena…

„Ty jsi taky z přítomných Vánoc?“ zajímal se Miner, když duch mlčel. „Ne, počkej. Ty budeš z budoucnosti, viď? Co mi ukážeš? Co mě čeká?“ Odpovědi se mu však nedostalo. Duch jen souhlasně kývl, ale nevydal ani hlásku. Prošel kolem něj a Miner se rozklepal strachy.

„Bojím se tě víc, než těch předešlých dvou, duchu,“ mručel a zvedl se na nohy. Ani si neuvědomil, že sebou plácl na zem, když se duch budoucích Vánoc objevil.

„Fajn, tak jdeme. Veď mě. Určitě na mě máš taky málo času, takže proč čekat. Kudy mám jít,“ mumlal odvážně Miner. Duch se ho konečkem prstu dotkl na rameni a vyvedl ho z místnosti stejným způsobem, jako ten předešlý. V jednu chvíli stáli v ložnici a ve druhé se kolem nich rozprostíralo náměstí. MIner zůstal stát, ale duch přešel ke skupince lidí u jednoho krámku. Ukázal na ně a Miner nastražil uši.

„Ne,“ vymlouval se jeden muž, „vlastně o tom dohromady nic pořádně nevím. Jen to, že je mrtvý.“

„A kdy zemřel?“ zajímal se druhý muž.

„Prý včera v noci.“

„A co se mu stalo?“ vyzvídal další. „Vypadalo to, že si pro něj smrt nikdy nepřijde a ono ejhle.“

„Ani nevím,“ zamyslel se ten první.

„Co udělal s penězi?“

„To nevím, asi je nechal v obchodě. Mně je nedal, to bych si pamatoval,“ zasmál se.

„No, pohřeb asi nebude, co? Kdo by tam šel?“ smál se druhý.

„Kdyby dávali zadarmo oběd, tak možná já,“ přidal svůj vtip třetí. Skupina se se smíchem rozešla a duch pokračoval dál. Miner se celou dobu mračil. Duch se zastavil u dalších dvou mužů.

„Něco nového?“ zajímal se jeden. Miner je oba znal. Boháči z druhého konce města.

„To víte, že ten mrzout je už tam, kam patří?“

„Jo, jo. Slyšel jsem. A jinak? Docela přituhuje, co? Chodíte bruslit?“

„Zbláznil jste se? To není pro mě, tak zatím,“ rozloučil se druhý a opět se rozešli. Miner se začínal vztekat, proč mu duch ukazuje takové obyčejné hovory. Přivedl ho ještě k dalším skupinám a nakonec skončili v Minerově obchodě. Tam už se starý Miner uklidnil a ihned se sháněl po své osobě, aby konečně rozluštil důvod, proč tu byli.

Miner se rozhlížel, ale jediné, co viděl, byly dvě oči v kápi ducha, jak ho pozorují. Otřásl se strachy. Duch mu paží pokynul a vyšli zase ven. Vedl ho pryč z města. Mířili k malému domku se sklepem na zahradě. Dřevěná vrata vedoucí do sklepa. Miner to tam znal. Patřilo to kováři. Domek byl už pěkně dlouho prázdný, ale ve sklepě se sešlo několik lidí. Všichni se smáli a každý nesl velký pytel na zádech.

„Tam je zima, člověk, aby se udřel,“ smála se jedna žena. Ta druhá se s nosem do vzduchu posadila na kraj malého stolku. „Co se šklebíte? Každý má právo se starat sám o sebe. On si s tím začal,“ hudrovala.

„Máte recht. V tom se vyznal,“ polevila žena na kraji stolu.

„Tak co je? Já to nikomu vyprávět nebudu, že jsme tu a vy taky ne.“

„To je pravda, to bychom neměli,“ kývala žena na stole.

„No vidíte. Komu bude chybět těch pár maličkostí? Mrtvému těžko.“

„To ne, no.“

„Kdyby staroušek chtěl, aby mu to zůstalo, měl se k lidem chovat líp. Pak by ho doma možná někdo našel a postaral se o něj a on by tam nemusel chroptět do posledního dechu sám.“

Muž stojící u žen je nakonec pobídl, aby své pytle rozvázaly a vysypaly. Hromada věcí se s řinkotem vykutálela na stůl k ženě, muž je ocenil a ženy vyplatil. Miner byl v šoku. Vyděšeně sledoval ženy a muže, jak si dělí majetek mrtvého a vtipkují o jeho smrti.

„Já už to chápu! Už vím! Takhle zemřu? Tohle mě čeká? K takovému konci vede život, který žiju! Milosrdné nebe, co to má být?“ volal Miner.

Po jeho slovech se scéna opět změnila. Stál v  ložnici. Už, už se nadechoval k otázce, když mu došlo, že na posteli leží tělo. Nikdo u něj neklečí, aby plakal. „Pojďme prosím pryč. Duchu, prosím. Tohle je hrozné místo, prosím. Poučil jsem se z tohohle, vážně. Hodně moc! Pojďme pryč,“ škemral Miner. Duch však přešel k hlavě zesnulého a pobídl Minera, aby jej následoval. „Já… Nemůžu, duchu. Prosím, pojďme pryč. Jestli je v tomhle městě jediný člověk, komu tahle smrt způsobila alespoň nějakou reakci, ukaž mi ho. Dej mi malou naději, prosím,“ mumlal Miner zoufale.

Duch máchl rukou a tím jediným pohybem rozevřel plášť. V jeho nitru se objevila místnost. Pokojem rázovala mladá žena a čekala. Na něco nervózně čekala.

Dočkala se ve chvíli, kdy přešla na druhý konec místnosti.

„Tak co? Je to zlé, nebo dobré?“ vyhrkla zvědavě a hrnula se k manželovi.

„Zlé,“ hlesl.

„Jsme na mizině,“ vzlykla žena.

„Ne, ještě je naděje,“ vzdychl.

„Bože, prosím. Ať nám vyhoví a půjčí nám. Prosím, ať nám vyhoví,“ modlila se manželka a ruce měla sepjaté k nebi.

„Nemůže nám vyhovět,“ hlesl synovec. „Zemřel,“ dodal. V manželčině tváři byla na chvíli zřetelná úleva. Vzápětí však upnula myšlenky k omluvě. Unáhlila se. Přesto oba tu noc mohli v klidu a s úsměvem spát, protože jejich dluhy byly ztraceny.

To bylo to jediné, co duch mohl Minerovi ukázat. Žádný smutek, pláč, křik. Jen úleva, radost a smích.

„Duchu? Je možné, aby bylo něco něžného, co bys mi mohl ukázat k smrti toho nebožáka? Tohle mi nedá spát. Bude mě to děsit a budit ze spaní,“ prosil smutně Miner. Duch znovu máchl paží a objevili se v domě jeho pomocníka, Hanryho. Bylo tam ticho, jen žena seděla u stolu a cosi nahlas četla:

„A vzal dítě a postavil jej mezi ně.“ Kde to jen slyšel?

„Už nemůžu, to písmo mi dráždí oči,“ vzlykla a schovala si hlavu do dlaní. Písmo? Probůh, Peter. Malý Peter, to ne!

„Za chvíli se vrátí táta,“ tišil ji starší syn.

„Už teď jde pozdě,“ přemítala maminka a utírala si oči.

„Pamatuju si, jak nosil malého Petera na ramenou,“ usmál se syn.

„Byl jako peříčko,“ souhlasila maminka a smutně se usmála.

Dveře domu bouchli.

„Táta!“ křičel syn a vyběhl do předsíně. Když se oba po chvilce objevili, měl Henry oteklé oči a smutnou tvář. Popovídal si s rodinou a vyprávěl, že byl za městem už dnes, ale slíbil, že přijdou i v neděli.

„Dnes? Šel jsi tam beze mne?“ vzlykla žena a Henry to už nedokázal potlačit. Rozvzlykal se.

„Nemohl jsem tam nejít, můj nebohý chlapeček. Můj synáček malý,“ Henry tiše štkal pro zesnulého syna. Vyprávěl ženě, jak mu pomohl Minerův synovec, kterého potkal ve městě. Jak se jej ptal, co se stalo. Jak posílá upřímnou soustrast a slibuje pomoc. „Najde prý našemu nejstaršímu práci,“ dodal na závěr a mamince se rozzářily oči.

„Přesto na malého Petera nezapomeneme,“ usmála se maminka.

„Nikdy!“ přísahali oba její muži.

„Duchu, mám takový divný pocit, že se naše cesta chýlí ke konci, je to tak? Řekni mi, kdo ležel na té smrtelné posteli v té velké ložnici?“ Duch beze slova vzal jeho ruku do své a vyletěl z domu jeho pomocníka. „Támhle dole mám už několik let svůj obchod,“ ukazoval Miner. Zajímalo ho, proč mu duch ukazuje jen útržky bez časové osy. Nikde tam nebyl. Ani jedinkrát. Zachvátila ho zvědavost. „Myslíš, že bych se mohl podívat, jak budu za čas vypadat?“ Duch se zastavil, ale ukazoval jinam, než byl obchod.

„Tamto je můj obchod, proč ukazuješ tam?“ nechápal Miner, ale duchova ruka se nenechala zviklat. MIner byl neoblomný a tak jen do své kanceláře letmo nakoukl. Už to tam nevypadalo, jako u něj. I za stolem seděl někdo jiný. Duch ho vzal za límec a navedl jej k velké bráně v mlze. Hřbitov.

Duch zavedl Minera k jedinému hrobu a opět ukázal dlouhým prstem.

„Než se podívám, povíš mi něco? Jsou tohle události, které se na sto procent stanou, nebo jen mohou stát?“ zarazil se Miner. „Skutky formují naší budoucnost a to, jací budeme. Každé rozhodnutí může naší budoucnost změnit, to je to, co mi chceš říct?“ zvažoval Miner. Duch byl však nekompromisní a neustále ukazoval na náhrobek. Miner se s nevolí sklonil a zamžoural na hrob. Larry Miner stálo na náhrobku. „To já ležel na té posteli?“ hlesl a padl na kolena. „Duchu, poslouchej mě. Já už nejsem takový, jaký jsem byl. Jsem jiný – lepší, vážně! Proč mi to vůbec ukazuješ, když už nemám nejmenší naději?“ vzlykal. V záchvatu paniky chytil duchovu ruku. Duch se snažil z jeho sevření vymanit, ale Miner se pral a prosil o smilování. Brečel tak urputně, až přes slzy neviděl kolem sebe. Duchova paže v jediném okamžiku zmizela a Miner seděl v nohách své postele. Ruce svíral kolem její dřevěné kostry a byl zmatený.

 

„To vypadá na Edwarda,“ smál se Emmett.

„Proč já?“ nechápal Edward a koutek úst mu vyletěl vzhůru v pobaveném úšklebku.

„Taky se jen mračí a mlčí,“ vysvětlil nahlas Emm.

„Mami, byl to táta?“ dožadovala se odpovědi Nessie.

„Možná,“ krčila rameny Bella a snažila se moc hlasitě nesmát.

„No a dál?“ hučel nedočkavě Paul a poposedl si na svém trůně. Během vyprávění se přemístil ke zdi, aby se mohl opřít zády.

„Dál? Dál nic,“ lhala Bella.

„Mamíí! To není pravda! Ještě tam máš!“ smála se Ness a Paul si úlevně vzdychl.

„Takhle děsit, upíre. Fuj, styď se,“ mručel.

„Tak šup, šup!“ vybízel Embry.

 

„Co je dnes za den?“ vyhrkl Miner ve dveřích, když vyběhl z ložnice. Chytil malého chlapce za rameno, až vyjekl.

„Boží narození!“ vykvíkl.

„Fakt? Takže jsem o nic nepřišel!“

„Ne,“ odpověděl automaticky chlapec zmateně. Miner ho pustil a vrátil se do domu.

Každý, kdo znal starého MInera a viděl, co se s ním stalo teď, žasl. Vyhledal tři muže z charity, co dělali sbírku a přispěl jim velkým obnosem. Zvýšil plat Henrymu a nechal mu ušít nové oblečení. Navštívil synovce, dal léčit malého Petera a toho staršího poslal do učení.

S duchy se už v nejbližší době nikdy nesetkal, a jestli se později mluvilo o tom, kdo nejlépe slaví Vánoce, byl to pokaždé pan Miner. Hodný, milý a laskavý člověk. Kéž by se to dalo říct o každém. O nás všech! A jak řekl kdysi malý Peter:

„Veselé Vánoce vespolek!“

 

Shrnutí

Veselé Vánoce!

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

13)  kajka (31.03.2012 12:43)

Děkuju za pohádku i obrázky.

krista81

12)  krista81 (26.12.2010 03:12)

Moc hezký

ambra

11)  ambra (25.12.2010 23:10)

No, já četla Dickense hned po Kocouru Mikešovi a Malém Bobšovi (jsem byla na to veselé čtivo od malička ). Moc hezká variace, miluju příběhy s ponaučením, které tím ponaučením neotravují, ale dokonce oči zavlaží.
Míšo, moc hezký!

Janeba

10)  Janeba (25.12.2010 16:15)

Dickense sice moc nemusím, protože na můj vkus je hodně ponurý a té hořkosti a bídy kolem nás, je dost, ale tvá povídká dává nádhernou naději na změnu! Míšo, povedla se Ti úžasně citová povídka! Děkuji!
Krásné a podové svátky, spoustu úžasných nápadů a děkuji za Ježíška

Hanetka

9)  Hanetka (25.12.2010 10:55)

Míšo... Dickens, to je moje, ovšem v Cullenovském podání nemá tu nejmenší chybu (až na pár pravopisných). Ale vánoční pohodu mi to doplnilo báječně. Díky!!!

Yasmini

8)  Yasmini (25.12.2010 10:30)

Díky za tu vánoční náladu, jsem se tu v ní málem utopila. :):) (Což mi připomíná, že jsem si u toho málem rozmazala líčení.)
Děkuju
A krásný zbytek vánočních svátků.
Y.

sfinga

7)  sfinga (24.12.2010 22:17)

Míšo, díky, žes to napsala
Pohladilo to a člověk si připomněl dickensovskou vánoční koledu, ještě jednou děkuju

Fanny

6)  Fanny (24.12.2010 17:34)

Krásné a malá Nessie je roztomilá Co víc říct k dokonalému?

Lenka326

5)  Lenka326 (24.12.2010 15:38)

Moc hezký příběh a skvěle napasovaný na Cullenovi. Tvoje poznámky neměly chybu , moc jsem si to užila.

4)  Lucie (24.12.2010 13:06)

Carlie

3)  Carlie (24.12.2010 12:25)

Miško, skvělý, plný pohody a Tvých úžasných hlášek!!! (nemůžu je ani citovat, jsou kam oko dohlídne :-))
A ty vánoční "pohlednice", eeej, půjdu si skočit šipku ven do sněhu :D
Prima svátky i Tobě

eMuska

2)  eMuska (24.12.2010 11:31)

ach, vianočná koleda... bolo to prekrásne, zvlášť tá rodinná idylka u Cullenovcov...
Hej, a čo je ten ichtyol?
Krásne sviatky...

Amisha

1)  Amisha (24.12.2010 09:28)

I tobě zlatíčko.
Krásná pohádka plná pravdy. Ale bez zla by nebylo dobro.
Miluju tě a měj krásné vánoce

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Bella - EC promo