26.06.2011 [21:15], Evelyn, ze série V temnotě, komentováno 19×, zobrazeno 2531×

Neklid (kdysi dávno, i teď)

Služebnictvo se jí vyhýbalo obloukem. Vždycky byla protivná, panovačná a nepříjemná, ale oproti jejímu současnému stavu se najednou zdálo, že dříve bývala ztělesněním dobroty a laskavosti. Nikdy si nepřipadala tak ztracená. Od malička věděla, co chce, a znala způsoby, jak to získat. Teď chtěla Alexandra, ale kromě jeho jména o něm nevěděla vůbec nic. Neexistoval způsob, jak se s ním znovu vidět, pokud on nevyhledá ji. Nesnášela tu bezmoc.

Celé dny byla jako na trní. Nedokázala klidně sedět u složité výšivky, neuměla se soustředit na čtení, nebavilo ji učit se hrát na klavír, nevydržela bez pohnutí stát při zkoušení nových šatů. Křičela na všechny kolem sebe, rozčilovala se a měla vztek na všechny kolem sebe, i když s její náladou nemohli mít nic společného.
Více a více času trávila ve svých komnatách a myslela na něj, na Alexandra. Představovala si, že si pro ni přijde a odvede si ji na své panství. Snila o jeho polibcích a blízkosti. Přála si, aby splnil svůj slib. Toužila po něm. Někde hluboko v sobě si uvědomovala, že se chová jinak, že je od jejich setkání jiná. Jako vyměněná. Ale neměla chuť ani náladu se tou změnou zabývat.
Po dvou týdnech čekání a snění o tajemném hraběti k němu začala pociťovat vztek. Řekl, že se znovu setkají. Tak kde je? Proč ještě nepřišel? Proč ji nechává v nejistotě? Nenáviděla ho. Niterně ho nenáviděla. A zároveň věděla, že ho miluje. Vždyť co jiného než láska by mohl být ten neklid, který ji tak znervózňoval a rozčiloval?

,,Madame, v salónu na vás čeká návštěva," ohlásil komorník tak tiše, že ho sotva slyšela. Krčil se a snažil se předstírat, že vůbec nestojí na prahu jejího pokoje. Dělal se neviditelným a z celého srdce doufal, že ona se k němu bude chovat ještě přezíravěji než obvykle.
Isabelle strnula. Seděla na lenošce a četla si sbírku básní o lásce. Ve skutečnosti ale slova vůbec nevnímala a myslela na Alexandra. A teď by tu mohl být! Celé její tělo se rozechvělo a kniha téměř vypadla ze jejích rukou.
,,Ať počká, teď se věnuji něčemu jinému," odpověděla tak nedbale a vzdáleně, jak jen to v tu chvíli dokázala. Komorník se uctivě uklonil a vycouval ze dveří. Nechtělo se mu ani uvěřit, že vyvázl tak snadno a bez křiku.
Jakmile osaměla, odhodila sbírku básní a vyskočila na nohy. Cítila, jak se jí červeň hrne do tváří. Silou vůle se snažila ovládnout se a uklidnit, ale nedokázala to. Byla příliš rozrušená. Rychlými kroky přešla k toaletce a podívala se na svůj odraz v zdcadle. Ráno se při oblékání a česání nepřipravovala na návštěvu. Měla tak pouze obyčejnou paruku ozdobenou hroznovým vínem a několika růžemi a nepříliš honosné šaty s jen malým nabráním sukně. Slušelo jí to, samozřejmě, ale přála si vypadat výjimečněji. Zamračila se na sebe. Převlékat se by trvalo příliš dlouho. Minimálně dvacet minut svlékání a třikrát tolik oblékání. Kohokoliv jiného by nechala čekat klidně celý den, ale při představě, že v salónu je Alexandr, se jí i čtvrt hodina zdála moc. Vztek na něj vyprchal.
Rozhodla se jen si načernit řasy a zvýraznit barvu rtů. Prsty se jí tak třásly, že téměř přetáhla.

Neproběhnout chodbou a jít způsobně a elegantně, jak se na dámu jejího postavení a pověsti sluší a patří, ji stálo veškeré sebeovládání. Když jí mladičký služebník zcela okouzlený její krásou s poklonou otevřel dveře salónu, ani nedýchala.
,,Isabelle!" zvolal Ettienne a v následující chvíli ji objímal. Ovládlo ji hluboké zklamání a stejně tak silné nadšení. Úplně zapomněla, že jí její bratr slíbil návštěvu. Jeho poslední dopis pořádně ani nečetla a nevěděla proto, že přijede tak brzy.
Ač to bylo nevhodné a společensky nepřístojné, obmotala mu ruce kolem krku a on ji vyzvedl tak, že se nohama nedotýkala země. Zatočil se s ní. V tu chvíli se rozhodla, že vztekat se a truchlit, že návštěvník není Alexandr, by bylo hloupé. Ettienna neviděla už celý půl rok a teď v jeho náručí jí bylo zase tak krásně.
Točil se s ní a ona se smála. Jako když byli děti. Sloužící klopili pohled k zemi a předstírali, že scénu před sebou vůbec nevidí. Moc dobře věděli, že slečna by jim později pořádně vyčinila za jejich nezdvořilost.
,,Sestřičko, jak je možné, že jsi od posledně vůbec nevyrostla?" Ettienne se usmíval a pomalu ji postavil zpět na zem. Ale nepustil ji. Dál ji držel v objetí. Rozpustile na něj vyplázla jazyk.
,,Copak ty nevíš, že ženy mají být alespoň o hlavu menší než muži, aby se ti vedle nich cítili silnější?" Přesně tohle jí bratr říkal, když byli ještě děti a ona plakala, že mu nesahá ani po ramena. I nyní musela mít zakloněnou hlavu a vzhlížela k němu.
,,Ach, Belle, mně se po tobě tak stýskalo," vydechl a zabořil obličej do její paruky. Okamžitě se rozkašlal a hlavu odtáhl. Isabelle se rozesmála. Vesele a od srdce. Ettienne měl na tváři rozmazané hrozny a celý jeho obličej nesl stopy bílého pudru.
,,Tuhle módu vážně nemám rád," zamumlal a ušklíbl se při stírání hroznové šťávy z nosu.
,,Ví papá, že jsi tady?" zeptala se a nabídla mu kapešníček k očištění tváře.
,,Pospíchal jsem nejdříve za tebou, ale jsem si jistý, že se k němu informace o mojí přítomnosti už donesla." O tom Isabelle nepochybovala. Hodlala si bratra užít alespoň těch pár minut, než se k nim připojí otec a Ettienne se bude muset věnovat jemu. Vzala bratra za ruku a dovedla ho ke křeslům u okna. Posadili se naproti sobě a nemohli jeden z druhého spustit oči.

,,Víno," zavolala na služebné, ale ani se na ně nepodívala. Ettienne se mírně zamračil, ale nehodlal svou sestřičku napomínat. I když si vždycky byli velmi blízcí, moc dobře věděl, že on je jediný, na koho je milá a chová se k němu hezky.

Během pár vteřin se na stole objevila karafa s vínem a dvě sleničky. Komorník obě naplnil až po okraj a vzdálil se.

,,Dovol mi připít na mou krásnou sestru a její štěstí. Ani nevíš, jak rád tě vidím, Belle. Chybíš mi," zašeptal Ettienne a pozvedl svou skleničku. Isabbelle přikývla. I on jí chyběl. Ale jako nejstarší syn a dědic panství a titulu měl povinnosti, mezi které patřila i služba u králova dvora. Byla na svého bratra nesmírně pyšná. Říkalo se, že se přátelí s princem.

,,A ty mi dovol připít na jednoho báječného mladého šlechtice a jeho úspěch," usmála se na něj.

,,Mám pro tebe překvapení," mrkl na ni, když se napil. ,,Ale budeš muset vydržet do večera." Věděl, jak je jeho sestra netrpělivá, a musel se smát, když se na něj zamračila. Nedokázala by říct proč, ale zmínka o překvapení jí rozbušila srdce. Bratr jí vždycky něco vozil, ale cítila, že tentokrát to bude něco výjimečného.

••••••••

Dívala jsem se přímo před sebe a pomalu se blížila zpět ke srubu. Pozorně jsem poslouchala zvuky z okolí a analyzovala veškeré vjemy. Mohl tu někde být, mohl být blízko a já se s ním v žádném případě nechtěla znovu setkat. Svému druhu jsem se velmi obezřetně vyhýbala několik desetiletí, než jsem potkala Esmé a Carlislea a i na ty jsem si musela dlouho zvykat, než jsem se zbavila nepříjemného pocitu z jejich přítomnosti. Kdyby samota nebyla tak děsivá, vzdala bych to po pár dnech. Když Carlisle přivedl Emmetta, zuřila jsem. Nedokázala jsem si představit, jak se budu sžívat s dalším upírem, natož novorozeným. Stačil mi ale jediný pohled, abych věděla, že s Emmettem mít problém nebudu. Černé kudrliny měl leské potem, tvář staženou bolestí přeměny, obrovské tělo se třáslo. Vypadal úplně jako Ettinne, když ho na turnaji k příležitosti svatby jeho nejlepšího přítele vyhodili ze sedla a dřevno ho zasáhlo do ramene. Týden se nacházel na hranici života a smrti, ale nakonec vyhrál. Emmett tenhle boj vyhrát nemohl. V okamžiku, kdy se jed dostal do jeho těla, bylo o jeho osudu rozhodnuto. Žádné léky, žádné zaříkávání ani motlitby mu nemohly pomoci. K bratrovi mě tenkrát nepustili, nebylo to vhodné. Od Emmetta jsem se nehnula ani na okamžik. Byla jsem tím prvním, co ve své nově podobě spatřil. Milovala jsem ho a on miloval mě, ale nikdy to nebyla láska milenecká. Stali jsme se spříznenými dušemi. Ani s ním jsem ale nemohla, nedokázala, mluvit o celé mé minulosti. A teď měl Rosalie. Byla jsem za něj šťastná, ale chyběl mi.

Zaplašila jsem myšlenky na oba své bratry a pokračovala v cestě. Byla jsem rozčilená, i když jsem se snažila uklidnit se. Nepočítala jsem s tím, že tu narazím na dalšího upíra. Severní Evropa byla sice ideální pro své klima a málo slunečných dní, ale hustota obydlení tu byla příliš nízká, než aby tu mohl nomád pohodlně žít a nemusel se starat o nebezpečí prozrazení při zahánění žízně. Tenhle... Edward mi udělal čáru přes rozpočet. Nelíbilo se mi, že tu je. Rozčilovalo mě to.

Když jsem si vzpomněla na jeho uvolněný postoj a ruku nataženou směrem ke mně, zmocnil se mě vztek. Vší silou jsem bouchla pěstí do nejbližšího stromu. Se zapraštěním se vyvrátil z kořenů a naříkavě se zřítil k zemi. Semkla jsem víčka k sobě a sevřela pěsti. Nechtěla jsem ničit. Nechtěla a přesto jsem to dělala stále znovu a znovu.

Rozeběhla jsem se. Chtěla jsem být co nejdříve ve srubu, sbavit si těch pár věcí, které jsem si přivezla, a vydat se na cestu domů. Nemohla jsem tu zůstat, když někde tady byl i on.

Sněžilo. Zimou mi namrzaly vlasy. Bylo tak příjemné cítit ten chlad nejen uvnitř mě, ale i na povrchu. Proto jsem měla tak ráda zimu a sníh. Mohla jsem si namlouvat, že se zima vkrádá zvenku dovnitř a ne naopak. U srubu jsem neodolala a pozadu spadla do závěje. Ležela jsem a nechávala vločky pokrývat mé tělo, až mě sníh zahalil celou. Východ slunce jsem cítila šestým smyslem vytvořeným staletími. Sníh kolem zajiskřil. Zamávala jsem rukala i nohama a tiše se rozesmála. S andělem jsem neměla, nemohla, mít zhola nic společného, ale toho dětského sněhového jsem dělala ráda.

Až po několika minutách jsem vstala a s povzdychem došla až ke dveřím. Líbilo se mi tady. A on mi to zkazil. Nesnášela jsem ho ještě o kousek víc, než ostatní svého druhu.

Sahala jsem na kliku, když se uvnitř rozezvonil můj telefon. Neměla jsem chuť s nikým mluvit, ale od doby, kdy jsem se přidala k Esmé a Carlisleovi, jsem už nebyla úplně sama. Nestarala jsem se jen o sebe. Měla jsem někoho, na kom mi záleželo, a s každým zazvoněním telefonu jsem se bála, že se jim něco stalo. Esmé, Carlisle, Emmett a pokud jsem věděla ani Rosalie neměli žádný dar, pro který by je Volturiovi pronásledovali, ale jejich odlišný životní styl občas přilákal zvědavého nomáda. Upíra zvyklého vraždit. Stvůru, jakou jsem bývala i já. A proto jsem nemohla být nikdy úplně v klidu a beze strachu o své blízké. Věděla jsem, příliš dobře, co všechno se jim může stát. Jen tak, pro zábavu a zahnání nudy věčnosti.

,,Izzie!" Emmettův úsměv jsem cítila i přes půlku světa. Tón jeho hlasu a podoba mého jména, kterou zvolil, mě okamžitě zbavily obav.

,,Emme," oplatila jsem mu a posadila se na dřevěnou podlahu. Věděla jsem, že on na mě pozná, že  se něco děje.

,,Lov nejde podle tvých představ? Moc býložravců a žádná pořádná šelma?"

,,To ani ne. Včera jsem narazila na medvěda." A taky na jednu mnohem nebezpečnější šelmu.

,,Ty potvoro!" zvolal Emmett teatrálně a já se přistihla, že se usmívám. ,,Moc dobře víš, že tady je podstav a jsem tak odkázaný jen na ty smrdutý jeleny."

Zasmála jsem se. Pak bylo chvíli ticho. Ale ne nepříjemné a tíživé, spíš takové mile sdílené.

,,Co se stalo, Izzie?" zeptal se a já věděla, že bych mu to mohla říct. Jemu bych se mohla svěřit. Nejen s tím podivným setkáním s Edwardem, ale i s tím, co bylo kdysi dávno, s Alexandrem. Jenže já nechtěla. Měla jsem Emmetta moc ráda, než abych se s mířila s tím, že ví.

,,Jen taková drobná nepříjemnost. Moc ráda tě slyším." Poznal, že v té první věci nejsem zcela upřímná, ale nechal to být. Emmett se nikdy nesnažil získávat něco násilím. ,,A co Rose?"

,,Je báječná," zašeptal a já před sebou viděla jeho rozzářenou tvář. ,,Ale nemůžu se dočkat, až zvládne touhu po lidské krvi udržet na uzdě a budeme moct zrušit tuhle naší izolaci. Chtěl bych pak přijet za tebou."

,,Ano, to bude skvělé. Chybíte mi, všichni, ale ty samozřejmě nejvíc." Znala jsem ho a věděla, co chce slyšet.

,,Tak to samozřejmě. Takže buď tak hodná a pamatuj si to a občas mi třeba taky zavolej, ano."

Ještě chvíli jsme si povídali a pak se rozloučili. I když jsme neprobírali nic vážného nebo důležitého, náš rozhovor mi dodal ztracenou rovnováhu a sílu. Přece nejsem zbabělá, abych se nechala vyhnat nějakým cizím upírem, který už tu třeba ani není. Rozhodla jsem se zůstat. Nemohla jsem utíkat před někým dalším.

Znovu jsem se dala do čtení a překladu básní od Esmé. Ten dokonalý klid se už ale nedostavil. Cítila jsem, že se k něčemu schyluje. K něčemu velkému.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  Rire (27.10.2011 21:36)

Čím dál víc jsem zatažená do děje (i když to snad ani už není možné) a čím dál víc jsem fascinovaná, s jakou lehkostí a grácií je vše popsané. Dokážu si to hravě představit, dokážu se ocitnout přesně tam, kde se zrovna odehrává děj - ačkoli si trochu připadám jako šmírák. Díl od dílu jsem zvědavější a napnutější. Je to krásné, nádherné, dechberoucí a tajemné!

18)  HMR (10.07.2011 23:44)

17)  Kim (03.07.2011 13:54)

Skvělá kapitola!!
Moc se mi líbí ten vztah mezo Bellou a Emmettem , je vidět, že se mají opravdu moc rádi

Bellina minulost je opravdovou záhadou. Proč se chová, tak jak se chová...tak odměřeně? Co má proti Edwardovi? Jsem napnutá

Bravo, bravo, bravo!!!

16)  bb119 (29.06.2011 12:44)

15)  milica (27.06.2011 20:51)

Krásna, jak minulost která nám poodhalila její život před. Tak přítomnost, která toho moc neukázala, zatím

14)  julie (27.06.2011 20:17)

Evelynko,netuším,jak je to možné,ale až dneska jsem zjistila,že máš čtyři kapitoly nové povídky...a já o nich vůbec nevěděla A je úžasná, skvělá, nádherná!!! Popravdě jsem na ni narazila v práci,a jak to dopadlo asi víš Ten rozdíl mezi rozmazlenou primadonou a úžasnou upírkou, která má za sebou zážitky tak děsivé,že je schopná snést společnost jenom pár vybraných upírů a za nejbezpečnější místo pro existenci považuje moře...je fascinující!!! strašně se těším na pokračování!!!

13)  Kamci (27.06.2011 20:00)

krása

12)  Twilly (27.06.2011 17:52)

Haničko nádhera.. i ty vzpomínky, a taky ta současnost. Mimořádně zdařilý dílek, jsem zvědavá, co bude dál

11)  Lenka326 (27.06.2011 13:56)

Minulost - napsala jsem, že byla nespoutaná, no ona byla spíš pěkně nafoukaný spratek. I když ani to není důvod aby se jí stalo to, co se jí stalo. Zato přítomnost mi vhání slzy do očí. Jak se straní všech, i "svých", to je moc bolestné. Jsem celá napnutá, k čemu se schyluje.
Díky a těším se na pokračování.

10)  sakraprace (27.06.2011 09:01)

Chjo, chuděra, tolik osamělosti a přece nedokáže být s někým, ani s rodinou.

8)  Evelyn (27.06.2011 07:52)

Piky, děkuju
Julo, ono se to úplně nevylučuje, ale máš pravdu děkuju
Kristo, děkuju
Janebko, v plánu na nedělní den byl výlet, ale pršelo, jen se lilo, a muž nějak protáhl jedno pivo na mnoho panáků a návrat domů kolem druhé ráno, následkem čehož nebyl včera schopen ani vstát, natož výletovat Děkuju
Semiško, to nemusí být blbé tobě, ale mně. A to se mi občas stávají i ošklivější věci (vydím)... Děkuju
Nossko, kostlivci budou Děkuju
AMO, vždycky? Tohle je poprvé, co to zkouším záměrně Děkuju

7)  AMO (26.06.2011 23:09)

Ach Eve, nevím jestli se mám bát nebo těšit. Ty vždy píšeš moc tajuplně a já pak končím se slzavýma očima.A nyní zmateně těkám pohledem a odpovídám na otázky uvnitř své hlavy. Čekám na odpovědi... Krásko!!!!

6)  Nosska (26.06.2011 22:38)

Pořád čekám, až vyndá kostlivce ze skříně a ono nic

5)  semiska (26.06.2011 22:24)

Moc pěkné. Pro mě pořád tajemné a záhadné. Jsme opravdu moc zvědavá, co se z toho vyklube.
P.S. Je mi to blbé, ale máš chybku ve slově zvýraznit, máš tam í. Promiň.

4)  Janeba (26.06.2011 21:54)

Ach, Evelýnečko , je mi Bellinky líto! Odsoudila se k žaláři ve svým světě a se svými myšlenkami! Jsem ráda, že má alespoň Emmeta který je sic daleko ale není tak úplně "sama"! Spřízněná bytost byť pojící bratrskou náklonností se nedá ničím vyvážit!
Krásná kapitolka, jen jsem zvědavá, co všechno ji ten bídák James, krom proměny, ještě provedl!!
Haníšku, jsem moc ráda, žes i přes tu časovou tíseň našla čas na další kapitolku!!!! A doufám, že Edward má dost trpělivosti! Zřejmě ho čekají ještě perné chvilky!!!

Děkuji!!!

2)  Jula (26.06.2011 21:33)

Jsem celá napnutá, co se bude dál dít
Emmett tady vypadá jako celkem inteligentní mladý muž a ne ten vtipálek, který si ze všeho a všech dělá legraci

1)  piky (26.06.2011 21:30)

Krása, Evelynko

1