02.05.2010 [10:15], Paike, ze série V nejlepších letech upírem, komentováno 10×, zobrazeno 1894×

Nikdy se s upírem nevsázej, vždy prohraješ.

*Bod druhý - Nikdy se s upírem nevsázej, vždy prohraješ*

U Cullenů se mi žilo až překvapivě dobře, tedy až na to nocování na gauči v obýváku. Jejich pokoj pro hosty, totiž obývala Ness s Jackem, kteří uvolnili Belle s Edwardem chaloupku v lese, aby si mohli užít trochu manželského soukromí. Myslím, že v tomhle domě nikdo kromě mě už nemyslí na nic jiného než na sex. A teď, když myslím na to, že oni myslí na to, tak taky myslím na to, proboha!

„Charlie, chytej,“ ozval se z kuchyně Emmett a hodil mi do připravených rukou plechovku piva. Za několik minut začínal zápas v baseballu a dostatek tekutin a slané chipsy byly samozřejmostí. Dnes proti sobě hráli Boston Red Sox a New York Yankees, já fandil Bostonu, Emmett New Yorku. To mezi námi vyvolalo mírné rozpory, naštěstí kromě nás nebyl nikdo doma, hlavně Esmé, ta by nesnesla pohled na skleněnou mísu v odpadkovém koši, jež vzala za své, když mi Emmett předváděl ukázku vítězného tance, kterým bude oslavovat vítězství jeho týmu.

Tím vítězstvím jsem si nebyl tak jistý, on přeci nevidí do budoucnosti a Boston neměl tak špatnou sezónu, leda že by mu něco řekla Alice, jenže proč? Možná si cítila ukřivděná, že jsem s ní a s Bell odmítl letět do Milána na týden módy a křičel na ní, když utírala prach mou oblíbenou flanelovou košilí, ale…

„Emmette, doufám, že vaše rodina upřednostňuje férovou hru…“ řekl jsem se zdviženým obočím, když se Emmett posadil do velkého křesla a sledoval úvodní představování hráčů na stadionu.

„Jo, jasně. My jsme féroví až na půdu,“ zamumlal s očima přilepenýma na obrazovce jakoby ho nesmírně zajímala reklama na kukuřičné lupínky.

„Jak si můžeš být tak jistý, že tvůj tým vyhraje?“ zajímal jsem se a moje podezření, že nějak vykoupil Aliciny vize se zvyšovalo, dobrovolně by mu nic neřekla, ne poté co se po domě procházel v Rosaliiných lodičkách, které měla vypůjčené od ní pod výhružkou smrti, pokud na nich najde jediný škrábanec. Málem lodičky nenašla vůbec, protože Emmettova váha a muskulatura udělala s jemnou prácí své a jedinou věc, jakou měly Aliciny boty společného s neidentifikovatelnou zploštělou hmotou, byla temně rudá barva.

„To je intuice,“ řekl významně a stejně důležitě si i poklepal i na spánek.

„Nevěřím tvé intuici ani existenci.“

„Tak se vsadíme!“ vyjekl Emmett osvícený nápadem a napřáhl mým směrem svou obrovskou ruku. Jeho nadšení jsem nesdílela, a proto jsem se tiše zeptal o co.

S nadšeným úsměvem, který oslepoval, pronesl:

„Ten, kdo prohraje, pojede s Alicí na veletrh módy do Milána a ten kdo vyhraje? Pro toho bude odměnou i fakt, že nemusí týden obdivovat opeřené modely dnešních umělců.“

„Platí,“ přijal jsem jeho ruku a možná až s přehnaným zaujetím začal v duchu povzbuzovat můj tým, poněvadž výlety s Alicí mají všechny jediný cíl: nové oblečení.

V poločase prohrával Boston jen o dva body, tudíž nicotný náskok mohl každou chvíli dohnat, Emmett vedle mne každou chvíli nadskočil nadšení, když jeho tým skóroval, měl jsem hroznou chuť mu nacpat lampu do krku, aby alespoň přestal pískat a mávat obrovskými rukavicemi.

Zbývali do konce zápasu pouhé dvě minuty a Red Sox pořád byli od výhry dále než Yankees, na scénu šel nejlepší New Yorský pálkař, z kterého jsem měl opodstatněný strach. Potom jsem vše vnímal už jen ve zpomaleném sledu. Nadhazovač hodil míč pálkaři a ten ho poslal do temného nebe, nikdo z bostonských nevěděl, kde je ten proklatý malý míč, a tak měl New Yorský běžec o dost lehčí cestu. První meta. Druhá meta. Třetí meta. Čtvrtá meta. Homerun, do hajzlu. Prohrál jsem. Musím týden vzdychat nad chodícími ramínky, u kterých nikdy nedokážu rozeznat pohlaví.

„Charlie,“ vřítila se Alice do dveří celá rozcuchaná a ledovými pažemi mě objala okolo krku. „Já se tak těším, užiješ si to, neboj. A ten nový oblek od Gucciho ti bude zaručeně slušet!“

A kam si ho asi tak obléknu? Do práce? Celostátně hledaný zločinec mi, ještě předtím než se mně pokusí zabít nebo utéct, pochválí vytříbený vkus. Bože, zachraň mě a smiluj se.

„Ne, Alice, tohle si na sebe v životě nevezmu!“ odsekl jsem při pohledu na tu malou upírku držící v jedné ruce temně oranžový oblek a v té druhé černou košili posetou na límečku drobnými kamínky stejné barvy jako bylo kvádro.

Bella, která za mými zády seděla na posteli a s obličejem v polštáři ve tvaru srdce krotila smích, mi vůbec nepomáhala, čekal bych od svého dítěte větší podporu. Měla to štěstí, že kdyby odmítla Alicino oblečení, neměla by na ní její upírská síla žádný dopad, já bych skončil zkopaný do kuličky, jak jinak, v šatech prvotřídní značky.

S frustrovaným pohledem jsem přebral šaty do svých rukou a se stejně naštvanou chůzí jsem se vytratil převléci se. Jen s velkým sebezapřením jsem dokázal sundat své oblíbené oblečení a navléci se do toho módního úletu z Aliciny dílny. Raději jsem svým očím odpustil pohled do zrcadla a vydal se Alici omlátit o hlavu všechny její ztřeštěné nápady.

Když jsem vešel do obývacího pokoje ty dvě se o něčem tiše hádaly, nerozuměl jsem ani slovu, na to byl můj lidský sluch moc chabý. Sporem se zdály být temně modré šaty ležící pohozené přes opěradlo blízkého křesla, protože Bells tím směrem rozhořčeně rozhodila rukou.

„Dámy,“ nervózně jsem si odkašlal. Jejich nezájem, jaký doposud projevily, mě mírně znejistil. Bella se otočila téměř okamžitě po mé upozornění, vykulila oči a následovně si zkousla spodní ret. Alice se na mně podívala až po Bellině žďuchnutí do žeber, oči se jí rozsvítil jiskřičkami a vyskočila na nohy.

„Na té přehlídce budeš hvězdou, Charlie,“ rozjařeně se usmála. „Už jsi se viděl v zrcadle?“ Vyděšeně jsem zavrtěl hlavou, to sklo, které nám někdy prozrazovalo i to, co bychom nejradši nevěděli, mi teď dokázalo do hlavy vznést všechny možné nadávky na tu malou upírku. Přestože jsem se neviděl v zrcadle, nebyl jsem slepý, i když k tomu barva mého oblek dosti nasvědčovala, kdybych se ztratil, našli by mě v něm i z tryskáče.

Vzala mě za ruku a táhla ke dveřích, na kterých bylo přidělané zrcadlo, mou jedinou reakcí bylo zalapání po dechu a následný hysterický výkřik:

„Vždyť vypadám jako homosexuální mega karotka!“

Alice zlostně zavrčela něco o tom, že v týhle rodině se nikomu nezavděčí a Bell konečně přestala zadržovat smích a vybuchla v jeho záchvatu absolutně ignorujíc nechápavé pohledy. Kdoví, kdy by jí smích přešel, ale jeho záplavy prudce zatrhla Alice, která jí vrazila do náručí nějaké šaty a krabici bot šeptajíc jí do ucha nejspíš něco nehezkého soudě podle Belliného výrazu a nakvašenosti její chůze.

„Pokus se to svléknout,“ zahrozila mi Alice prstem. „Jdu na recepci, sehnat odvoz.“

Na módní přehlídku roku nás odvezlo auto z roku raz dva s obdobně starým řidičem, člověk by řekl , když mají neomezenou věčnost na uchovávání peněžního bohatství, že ho budou umět využít jako mírný úplatek, ale ono houby. Úplatek, není to proti zákonu? Jsem to, ale skvělý šerif podporující úplatkářství, avšak v Itálii mají úplně jiné zákony, ne?

V sále, kde měla přehlídka probíhat, bylo plno, a tudíž se Alice málem pokousala s postarší dámou sedící na našich sedadlech těsně u podia. Trapně jsme si odseděli dvě hodiny bez naprostého hnutí, jelikož sebemenší pohyb měl za následek zaskřípání židle a Alicin vražedný pohled. Nerozuměl jsem italštině, nerozuměl jsem oblečení, nerozuměl jsem trendu hermafroditních modelek bez zjevného důkazu ženství. Jediné čemu jsem rozuměl, nebo si dokázal domyslet, bylo slovíčko fine, zjevně značící konec přehlídky, jistý jsem si nebyl, avšak mě to nezajímalo natolik, abych se zeptal.

Když se opravdu došly na podium všechny modelky a uklonily se, neovládl jsem své maloměstské způsoby a neomaleně zapískal na prsty. Vysloužil jsem si kritický pohled od Alice a Belly a stisk dvou namakanců, kteří mě stejně bez vychování vyhodili na chladnou dlažbu před dům. Konečně jsem mohl odejít, aniž by se mě snažila Alice zastavit. Asi se budu častěji chovat jako buran a Alici snad už nenapadne mě brát do společnosti. Takové nápady z nouze vůbec nejsou zbytečné.

Do konce týdne jsem měl relativně pokoj od dalších ztřeštěných Aliciných nápadů nejspíš, proto že se mnou nemluvila. To mělo jisté výhody ale také nevýhody. No jednu nevýhodu, odmítla mi, totiž v rámci uraženosti a mlčení, říci, kam dala ostatní oblečení, které jsem si sbalil a ona ho měla v průběhu cesty stejně jako ostatní zavazadla na starosti. Tudíž jsem byl nucen dva dny chodit v Edwardovo triku, které mi ze soucit půjčila Bella, jež si jej přivezla jako vzpomínku. O kalhoty mojí vinou přišel poslíček hotelu, ale jako odměna mu buď tučné spropitné.

Náš let byl jeden z nejpozdějších, v Itálii svítilo slunce v létě téměř nepřetržitě, a tudíž by byly dvě nádherné třpytící se upírky mírně nápadné. Oni by snad nebyli Cullenovi, kdyby neobjednali lístky do první třídy. Do těch měkkých, polstrovaných sedadel jsem se těšil jako malé dítě a to jsem chtěl celý třinácti hodinový let zvládnout vzhůru.

Příjezd na letiště a odbavování proběhlo v naprostém pořádku, jen Alici donutili z příruční tašky vyhodit pilník a nůžky na nehty. Kdyby se náhodou pomátla a začala běhat po palubě s nůžkami v rukou vykřikujíc: Stůj, nebo střelím. Jinak jsem si nedokázal celkem běžné věci představit jako ohrožování bezpečnosti cestujících. Bella na popud doběhla pár minut před odletem pro časopisy, které si Alice poručila. Netuším, proč si pro to čtení nedošla sama, ale asi se bála, že se zase ztrapním v řádech mezinárodní úrovně.

Čas v letadle plynul jako dobře promazaný stroj a já přemáhal klížící se oči, ale jen do té doby než Alice vyskočila na nohy a přes všechna varování letušky, že nemá vstávat a zůstat připoutaná, se zavřela na záchodkách. Zvědavě jsem vzal do rukou časopis, který před jejím výbuchem třímala v rukou. Upoutal mě článek s titulkem: Na Milánský týden módy zavítalo více turistů než minulý rok, především těch, jejichž vkus je ostudou.

Milánský týden módy obvykle bývá představitelem nových módních trendů. Každým ročníkem, ale zavítají do tohoto starobylého města, o tisíce turistů více, a tím narušují původní záměr týdne módy. Původním záměrem bylo ukázat lidem více přehlídek vážených módních návrhářů v jednom týdnu, a proto se také očekávalo, že všichni opráší své skvostné modely a vydají se s nimi na červený koberec.

To, co, ale předvádějí návštěvníci z převážně cizích zemí opravdu hraničí s lidským vkusem a nevkusem. Některé z kreací byly opravdu otřesné, důkazem nám je fotka (viz. vlevo nahoře)muže v obleku neurčitelné barvy snad v nějakém odstínu oranžové s černou košilí, jež měla okolo límečku posázené laciné kamínky mající stejně šílenou barvu.

Dále jsem raději nečetl, nechtěl jsem vědět, co jiného mně napsali, protože já byl v novinách. V jedněch nejčtenějších v Itálii. V novinách!!

Bod třetí

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Jalle (14.07.2013 14:00)

9)  Paike (09.08.2010 18:11)

Heh Asi oslavím indiánský tancem fakt, že žádná z vás nepoznala, že ani za mák nerozumím baseballu. Nebo jste to taktně zamlčely? Ať tak, nebo tak, nechci to vědět
Díky Vám

8)  magorka (09.08.2010 11:49)

homosexuální mega karotka!!! máš mě na svědomí Chudák Charlie, to ho ti Red Sox přišli sakra draho Moooc pěkný Paike

7)  Michangela (09.08.2010 11:07)

Díky! Tohle by měli předepisovat na deprese, ale jen opatrně, aby lidi potom zvládli návrat do běžného života.

6)  DeSs (21.07.2010 13:32)

Nádech - výdech, nádech - výdech, nádech - výdech, nádech - výdech, nádech - výdech,...
*Jen si zase zvykám na pravidelné a normální dýchání, toho si nevšímej.*

Mám ti tady teď vypsat všechno, u čeho jsem se chlámala jako puberťačka?! To by bylo asi na dlouho, i když jako většinu mě asi nejvíc dostala oranžová homosexuální mega karotka.
Jen doufám, že chystáš v brzké době další body, protože to nemá chybu. Jsi skvělá!

4)  Popoles (02.05.2010 13:51)

Joo oranžová homosexuální mega karotka, se mnou udělala rychlý proces.... jdu se přebalit

3)  Dennniii (02.05.2010 11:52)

úžasný, myslím že při představě Emmeta v lodičkách a Charlieho říkající větu "homosexuální mega karotka" se dneska asi nepřestanu smát, fakt úžasný,dokonalá sranda, těším se na další

2)  Hanetka (02.05.2010 11:19)

Jééé, paráda. Vtipné, svižné a báječný nápad! Tak honemky další kapitolu, moc se těším!

1)  sakraprace (02.05.2010 11:09)

To bylo skvělýýýýýý jsem vytlemená až na půdu a manžel na mě kouká jak na idiota. Dej mi chvilku, ještě jeden malý záchvat ... Tak, už je to trochu lepší. Bránicový skvost. Díky. Hmm, Kdy bude další?!

1