18.05.2011 [16:45], Zombichlerka, ze série Únos?! No to snad ne!, komentováno 3×, zobrazeno 2082×

Objeví se návštěvníci, kteří vypadají jako přátelé...

Každý den to stejné. Trénink, jídlo, hádka s Jane, třísknutí dveřmi, útěk do věže, lov. A tak pořád dokola.

Celá moje existence se točí jen kolem těchto činností.

Pomalu jsem nabývala dojmu, že takhle bych se nudila, i kdyby mě přeměnil jiný klan. Ale ne, samozřejmě by to bylo jiné. Měla bych jeho.

Měla bych rodinu. Byli by při mně. V dobrém i ve zlém.

Dívala jsem se na krvavě rudé nebe a litovala se. Jak jinak to mohlo dopadnout.

Lehce jsem natočila hlavu, až jsem ve skle věžičky spatřila oči. Nechtěla jsem věřit, že jsou moje. Stejně rudé jako nebe nade mnou.

Otočila jsem se zpět. Jak mi chyběli. Každým dnem mi tak moc chyběli.

Přivřel jsem oči, jak jsem to dělala vždy, když jsem byla člověk, když se mi chtělo plakat. Ale teď to bylo na nic.

Zvedla jsem se a bez ohlédnutí seskočila dolů. Běžela jsem tmavou jeskyní, až jsem se ocitla před skálou. Zapřela jsem se o ni a ona se začala točit. Za chvíli jsem byla v mém pokoji. Taková tajná chodbička, skvělé.

Když jsem vešla, zastavila jsem se a v hrůze zírala na malou osůbku, která seděla na posteli, která mi na něco byla asi jako mrtvému zimník, a mstivě se usmívala.

„Jane?“ Můj hlas byl o něco vyšší. Působil překvapeně, jak jsem se i cítila.

„Asi mi neprozradíš, kde jsi byla, že?“ zeptala se, ale nepodívala se na mne. Jako vždy.

„Na procházce, proč?“ Ihned jsem byla podezřívavá.

„Měla jsem ti něco sdělit. Ale zjevně o to nestojíš…“ Jane se už zvedala, ale já se jen tak nevzdám.

„Když mi to neřekneš, Aro bude naštvaný. Na tebe. Nebude se mu to líbit…“ Jindy by mi vadilo, že tohle dělám, ale u Jane… ani ne.

Ihned se zarazila. Otočila ke mně rozzuřený pohled a zasyčela. Ruce se jí napjaly.

„Přijedou hosté, máš se okamžitě dostavit do hlavního sálu a tady máš nový plášť. Obleč si ho a okamžitě přijď. Návštěva už tam bude. Máš zpoždění,“ vychrlila ze sebe, pohodila vlasy a s klapáním jejích bot zmizela.

Něco jsem si pro sebe zamumlala a přešla k posteli. Ležel tam tmavší plášť, než jsem měla dosud. O hodně tmavší.

Vzdychla jsem a přetáhla jsem přes sebe ten kus látky. Byl z nepříjemného materiálu. Nebylo mi v něm příjemně.

Jo, jasně, trénovala jsem, už mi to jde lépe, takže teď jsem výše postavená… jo, jasně…

S mrmláním jsem vyšla na chodbu a pomalu se šinula dál. Od té doby, co jsem tady, po mně ani pes neštěknul. Kdyby tady nějaký byl, beztak by ani neštěkl…

Doufala jsem, že se Jane nezmíní o tajné chodbičce u mne v pokoji. Ale neočekávala jsem to. Ona si nenechá ujít možnost šplhnout si u Ara.

Člověk by řekl, že budu u Ara oblíbená, po tom, co všechno udělal pro to, abych tu zůstala, ale jeho miláčkem dále zůstávala Jane. Choval se ke mně… asi jako ke Gianně.

Dveře do hlavního sálu byly otevřené. Bez pozastavení jsem vešla dovnitř a mířila rovnou za Arův trůn. Tam bylo moje místo. Jako pes měl místo někde pod stolem, tohle bylo moje místo.

Jane říkala, že návštěva už tady je. Nikoho jsem neviděla. Ani na chodbě, před sálem, nebo vevnitř. Nikde.

Bylo ticho. Nikdo nemluvil. Popadla mě touha začít si pobrukovat, což by rozhodně nedopadlo dobře.

Po pár tichých minutách do sálu vešly tři osoby. Upíři, jak jinak. Uchváceně si prohlížely celý hrad a celkově vypadaly zmateně.

„Mí drazí, pojďte, jen pojďte. Musím vás představit!“ zvolal Aro a dramaticky spráskl ruce.

Upíři se zastavili. Byla tam žena a dva muži. Žena přejela pohledem všechny členky gardy, poslední si nechala mne. Dívala se na mne trochu déle než na ostatní, a když se odvracela, lehce se usmála.

„Tohle jsou moji drazí přátelé Abraham, Derrick a Lucretia.“ Už jsem se ani nepozastavila nad těmi divnými jmény. Tady ve Volteře je divné všechno.

„Představovat všechny moje drahé je moc zdlouhavé, takže představím jen ty hlavní. Doufám, že jsem nikoho neurazil…“

Rozhlédl se a pokynul Alecovi. Vyšel ze stínu a poklonil se.

„Tohle je můj drahokam, Alec, spolu se svou nadanou sestrou Jane.“ Jane něco zamručela a taky se poklonila. Měli vybrané chování. Něco, co mně rozhodně chybělo.

„A samozřejmě, nový přírůstek do rodiny, půvabná Isabella.“

„Tak Isabella…“ Hlas ženy, Lucretii, zněl jako zasyčení hada.

„Ano, velmi nadaná,“ chlubil se dál Aro a otočil ke mně hlavu.

Kývla jsem hlavou, nic víc. Aro se ode mne zklamaně otočil a téměř jsem viděla, jak se Jane usmála.

„Pak taky Demetri, můj drahý Demetri. Je to báječný stopař, výborný, výborný…“ Taky Demetri se uklonil. Všichni tady jsou vlezdoprdelky.

Kromě mne.

Pak přišlo přidělování pokojů, jak na táboře, a pak byl hlavní sál zase prázdný. Chtěla jsem se zeptat, jestli už můžu jít, ale Aro mě předběhl.

„Běž do své ložnice, drahá, běž…“

Tak jsem šla.

Procházela jsem pomal chodbami mého vězení. Několikrát jsem se pokoušela utéct. Hádejte, jak to dopadlo. Ano, správně, stále jsem tady.

Bohužel.

Na chvíli jsem se zastavila a zírala na tmu, která byla, ale já ji pořádně neviděla, a znovu se litovala. Jednou jediné rozhodnutí, a všechno je jinak.

Ještě chvíli jsem tam stála, ale když jsem z dálky uslyšela kroky, znovu jsem vykročila. Nebyla jsem zvědavá na nejapné poznámky někoho z gardy. No, někoho. Felix byl odborník.

Zahnula jsem za roh, kde odpočíval můj „útulný pokojíček“ a chystala se vejít, když jsem uslyšela hlas.

„Je to ona, Derricku, je to ona. Našli jsme ji. Budou rádi.“ Poznala jsem ten hlas. Lucretia.

„Ano, musíme jim dát co nejdříve vědět. Ale nemyslím si, že by nám ji Aro jen tak půjčil…“

Abraham nebo Derrick? Ale o kom to kruci mluví…

„Já už to nějak zařídím. Neboj, dostaneme ji pro ně. Zvládneme to…“

Ne, to prostě není možné. Tohle nejsem já, určitě ne.

Potichu jsem vzala za kliku a vešla do pokoje. Zavřela jsem za sebou a opřela se o dveře.

Nechtěla jsem na ně myslet. Vážně nechtěla. Ale…

Co teď asi dělají? Určitě na mne zapomněli…. Edward mi to slíbil, ale stále nepřišel… Měla bych být ráda. Neriskuje život, to je přeci dobře… ale já jsem tak moc chtěla…

Nezbylo mi nic jiného, než doufat. Doufat…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  SarkaS (20.07.2011 14:44)

Občas by ses měla rozhodnou, kterou variantu popisu použiješ. Často se ti objevuji dna stejné za sebou, jen jinak formulované. Působí to rušivě, ale jinak dobrá kapitola

1