13.06.2011 [18:15], Zombichlerka, ze série Únos?! No to snad ne!, komentováno 3×, zobrazeno 2427×

Tak jo, je to tady. Kdo vyšel z domu? Jak to celé dopadne? Snad se povídka, i když krátká, líbila.

…Emmett.

Usmál se tím svým úsměvem a rozběhl se ke mně.

Pustila jsem tašku právě včas, aby mě sevřel v náručí. Zvedl mě ze země a točil se se mnou dokola. Jeho smích se ozýval po celém lese.

Překvapil mě.

Ale když jsem viděla ostatní, jak pomalu vycházejí, naprosto jsem ztuhla. Emmett mě pustil. Poodstoupil, ale pořád se usmíval.

Nikdo nic neřekl, ani se nehnul.

Pohledem jsem hledala toho nejdůležitějšího, ale nenašla jsem ho…

Za chvíli se mi kolem krku pověsila Alice, která usedavě vzlykala. Hladila jsem ji po zádech a měla zavřené oči.

Postupně se vystřídali všichni. Až na Rosalie, která na mě jen kývla a Jaspera, který se usmál.

„Kdo je to?“ zeptal se Carlisle a všechny oči se upřely na Abrahama.

„Až pak.“

Teď jsem neměla sílu…

„Kde…“ Neměla jsem sílu mluvit dál.

„Za chvíli je tady.“ Alice pochopila.

Chtěli jsme jít do domu, ale za sebou jsem uslyšela zašustit listí, a pak ke mně zavála za nejnádhernější vůně na světě…

Kroky se zastavily. Zavřela jsem oči. Jen na chvíli. Když jsem je otevřela, všichni byli pryč. I Abraham.

Nemohla jsem se otočit. Prostě nemohla. Strašně jsem se bála. Strašně.

Ale nemusela jsem se otáčet. Během vteřiny se kolem mého pasu obmotaly dvě silné paže a jeho vůně byla všude. Všude.

Slyšela jsem jeho nevěřícné zašeptaní, ale slova nedávala smysl. Nic nedávalo smysl. Jen to, že je tady. Se mnou.

Otočila jsem k němu hlavu a nemohla uvěřit vlastním očím. Myslela jsem si někdy, že je nejkrásnější na celém světě?

Nemyslela jsem si, že zkrásněl, jen moje oči…

Opřela jsem se o něj a začala vzlykat. Pevněji mě objal a začal mi něco šeptat do vlasů. Opět jsem nic neslyšela. Nic…

Až po dlouhé půlhodině jsme vešli do domu. Nemohla jsem se od něj odtrhnout. A on to zřejmě měl stejně.

Posadil mě na pohovku a on se posadil vedle. Zacházel se mnou velmi opatrně… jako kdybych byla stále člověk…

„Tak, teď nám všechno řekni! Volala mi ta zrádkyně, že ať se prý rozloučíme s představou, že tě ještě někdy uvidíme!“

Edward mě při Aliciných slovech sevřel těsněji.

„Já…“ Nevěděla jsem, co říct. Podívala jsem se na Abrahama. Pochopil a přikývl.

„Vadilo by vám, kdyby to povyprávěl Abram? On toho ví mnohem víc…“

„Kdo?“ výskl Emmett. Zopakovala jsem přezdívku, kterou jsem mu vymyslela a Emmett se rozesmál.

Jak mi ten jeho smích chyběl…

„Jasně. Mluv.“ Alice mávla rukou a posadila se.

Abraham se zhluboka nadechl. Oči měl tmavě oranžové. Když se na jeho oči moc nezaměřovalo, skoro nešlo vidět, že dříve byly temně rudé…

„Přišli jsme do Volterry. Byla tam. Aro nám ji představil, byl jí unesen… Všechno běželo jako po drátkách. Až pak… Aro neměl v plánu… „půjčit“ nám ji. Tak se Lucretia rozhodla, že musíme utéct. Chtěla to udělat jinak, abychom měli náskok… ale nebyl čas.

Podařilo se nám ji dostat ven. Ale… Když Lucretia viděla, jaký má dar… Odolávala, ale je velmi… Prostě neodolala. Chtěla ji vlastnit. A tak… porušila dohodu. Měla ji. A Bella… Lucretia zkrátka věděla, jak na ni. Držela ji u sebe.

Ale já jsem to tak nechtěl. Chtěl jsem být svobodný. Tak jsem… začal jsem plánovat útěk. Nechtěl jsem se zdržovat, ale… Ono je to dost těžké. Dívat se, jak se někdo ničí…

Tak jsem Belle nabídl, jestli nechce jít se mnou. Chtěla. Tak… jsme tady.“

Po jeho stručném vyprávění bylo ticho. Venku jsem slyšela šelestění větru, ale zřetelněji jsem slyšela Edwardovo vyrovnané nádech, výdech, nádech, výdech…

Jeho rty jsem cítila ve vlasech. Zavřela jsem oči. Nedalo se vyjádřit, jak jsem byla šťastná…

„Takže patříš k nim?!“ ozval se Emmett a já jsem sebou cukla. Jeho hlas nepatřil do té pohody, kterou jsem cítila při Edwardovi…

„Ne! Tohohle jsem se obával. Že mě budete soudit. Že mě budete řadit k nim… Ale já nejsem jako oni! Nejsem…“

Bezmyšlenkově jsem se zvedla a chtěla ho utěšit, ale Edwardova ruka mě zastavila. Otočila jsem se na něj. Díval se na mě jako na blázna. Nadechla jsem se a chtěla něco říct, ale pak jsem se jen podívala na Abrahama a pak na Edwarda.

„Já…“ Nechtěla jsem to říct, ale musela jsem. Slíbila jsem mu to. „Pokud Abrahama nepřijmete, tak… odejdu s ním,“ zamumlala jsem a dívala se do země.

Edward zalapal po dechu. Pomalu jsem zvedl hlavu. Když jsem se mu váhavě podívala do očí, věděla jsem, že bych to stejně neudělala…

„Fajn, zůstane tady. Zůstanete tady oba.“ Alice se zasmála a objala mě. Edward mě musel pustit, ale pořád se na mě díval.

Promiň, naznačila jsem a zavřela oči.

Nechtěla jsem mu ubližovat tím, že mluvím o odchodu. Ale… Musela jsem. Slíbila jsem to…

„Nemusela jsi to dělat,“ zašeptal o několik minut později Abraham, když jsem mu zrovna vybírala tapety do pokoje.

Podívala jsem se mu do očí.

„Přece jsem ti to slíbila…“ zamumlala jsem. „Navíc, jsem ti neskutečně vděčná. To, co jsi pro mě udělal… Budeme přátelé. Navždy. Jen díky tobě jsem tady.“

„To je hloupost,“ řekl Abraham. Zasmála jsem se, položila vzorky a objala ho.

Když jsem vybrala poměrně hezkou modrou a šla dolů, abych to řekla Alici, uslyšela jsem Edwarda:

„Můžu s tebou mluvit, Abrahame?“

Nechtěla jsem poslouchat, ale… co když mu řekne něco nehezkého?

Porozhlédla jsem se, jestli mě někdo nevidí a potichoučku šla blíže.

„Víš… Nesouhlasil jsem s tím, abys tady zůstal. Ale… jsem ti zavázán. Jen díky tobě, je tady, takže… Navždy budu tvým dlužníkem.“

Něžně jsem se usmála a potichu vzdychla, jak mám dokonalého přítele…

Ještě chvíli jsem počkala, dokud Abraham neodešel a pak jsem vešla do pokoje pro hosty, kde stále stál Edward a díval se na tapety, které jsem vybrala.

„Líbí?“ ozvala jsem se. Při mém hlasu se usmál, ale neotočil se. Zvedl jeden vzorek. Zelená. Krásně zelená. Jako… jeho oči. Když byl člověk.

„Tahle se mi líbí. Neřekneme Alici, aby nám ji taky koupila, že bychom si ji dali do pokoje?“

Edward se zasmál a konečně se ke mně otočil. Přistoupil ke mně a objal mě kolem pasu.

„A co takhle hnědou? Čokoládově hnědou?“

Tentokrát jsem se zasmála i já. A když mi Edward něžně přitiskl rty na čelo, věděla jsem, že vše bude tak, jak má být.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  SarkaS (20.07.2011 15:15)

Hezký konec, ale až bolestně uspěchaný. Celá povídka by se dla nakrásně udělat dvojnásobná, bylo by to lepší a čtivější s více detaily a promyšlenějšími charaktery. Je to škoda, začátek vypadal lákavě

1)  Fanny (13.06.2011 22:24)

Krásné... tak úplné. Takhle to prostě má být

1