06.01.2011 [16:15], HMR, Povídky jednorázové, komentováno 19×, zobrazeno 915×

Týden před svatbou

aneb Vášeň mezi okurkami

 

lehce humorná,

dějově naprosto nesouvisející, vsuvka k Obyčejné lásce

„Edwarde, my jdeme!“  zaslechl jsem Rosaliin hlas od hlavních dveří.

Nechápu, proč křičí. Slyšel bych ji i přes tekoucí vodu, stejně jako jsem zaslechl Emmetta: „Hele, brácha. Budete mít celý dům jen pro sebe. Co budete dělat? Nic, viď?“ stačil ještě zklamaně zadeklamovat, než ho konečně Rose vystrkala ze dveří.

Co se vrátila ze Španělska, přijde mi nějaká jiná. Jakoby něco skrývala, ale ani já netuším co. No, kdyby něco potřebovala, snad by si řekla, ne?

Gabriel s Valérií se ze svatby omluvili, ale jejich svatební dar přišel poštou minulý týden. Plavky, dámské i pánské, potápěčské brýle, šnorchl a ploutve. Asi zjistili, kam naše rodina jezdí na líbánky. Ale chci vidět to Bellino nadšení, až rozbalí tenhle podivný dárek.

Je to škoda, že nepřijedou, rodina by o jejich přítomnost stála a já bych měl konečně příležitost se omluvit. Ani nevím, co mě to tenkrát popadlo.

Svatba! To byla věc, se kterou jsem už vlastně nepočítal. Rozhodnutý zůstat sám. Smířený.

A najednou se objevila ona. A všechno se změnilo.

Zase se mi začínaly klepat ruce a nohy už taky nebyly nejpevnější. Opřel jsem si čelo o stěnu sprchového koutu. Ještě týden, ještě sedm dní.

Emmett vyrobil obrovskou kalendářovou stránku a pověsil ji na zeď vedle mého pokoje. Nepřehlédnutelná. Červeným fixem odškrtává zbývající dny. Carlisle mě několikrát denně častuje zvědavými pohledy a Jasper mě čas od času bratrsky poplácá po ramenou.

Skvělý! U Carlisleovy první svatby jsem nebyl, Esme odmítla vstoupit na ostrov bez oddacího listu. Jasper s Alicí ji absolvovali ještě bez nás a Emmett tak spěchal, že nám o ní řekli, až bylo po všem. Jen já tu dělám rodině otloukánka!

Bella! Jen vzpomínka na ty velké hnědé oči mě dokáže spolehlivě uklidnit. Pár hlubokých nádechů a budu zase v pořádku.

Dnešní noc jsem strávil sám. Policejní náčelník měl noční službu, takže jsem k Belle nemohl. Její logika byla obrácená. Pokud byl Charlie v domě, mohl jsem s ní zůstat. Ale při jeho zřídkavých nočních směnách, jsem nesměl do domu. Jak říkám, obrácená logika.

„Podívej, Edwarde. Charlie mi důvěřuje, že v noci, když tu není, nebudu vyvádět nepřístojnosti. Věří mi. A já mu nechci lhát. Jak by to vypadalo, kdyby tě zahlédl někdo ze sousedů. Konec konců, dívka má jenom jednu pověst. To by si snad měl chápat, ne?“

Ale ano. Chápal jsem to. Ale noci byly bez jejího teplého těla o to chladnější. Ještě týden!

Docela jsem se těšil, až jí ukážu, co pro ni mám. Vím, že nesnáší překvapení, ale tohle nebylo nic tak zásadního jako oslava narozenin nebo svatba.

Minulý týden jsme se bavili o novém filmu, který by chtěla vidět a mně se podařilo koupit na dnešní večer dva lístky. Chtěla ho vidět, tak se snad nebude zlobit, ne? No, u ní upír nikdy neví. Vždycky dokáže překvapit.

Slíbila, že přijede hned, jak Charlie usne. Ještě pár minut a bude tu. Bylo jí jedno, co budeme dělat. Jen když to nebude mít nic společného s prostíráním, květinami nebo mašlemi.

Máme pro sebe celý den a úplně prázdný dům.

Esme musela nečekaně odjet mimo město a Carlislea vzala s sebou. Jasper už měl plné zuby toho, že se o Alici musí dělit se všemi těmi dodavateli, květináři a bůh ví kým ještě. Takže toho využil a bez velkého odporu vytáhl svou ženu na víkendový lov. Vzhledem k tomu, že to Alice věděla dopředu, dokázala si naplánovat pár hodin volna. Ale stejně jsem její mobil našel na stolku v hale, asi pro jistotu.

Emmett s Rosalií byli poslední. „Hele, brácha. Co budete dělat, asi nic, že?“

Ha ha, copak si vážně myslí, že jsem až takový asketa? Obzvlášť, když mě jeho hlava zásobuje novými a novými představami, co a jak... Chodící kámasútra.

Na chvíli jsem se oddal jedné z jeho představ, ovšem s jiným obsazením, brunetka za blondýnku. Ale přerušilo mne zapípání mobilního telefonu.

„Edwarde, promiň, ale něco mi do toho přišlo. Dneska na tebe nebudu mít čas. Možná až večer, ozvu se. Bella.“

Cože? Jak to myslí, že jí do toho něco přišlo? Něco se stalo? Ale to by mi snad napsala? Nebude na mě mít čas? Že by se vrátil Jakob? Ale to by Alice viděla. Alice!  Ale její mobil zůstal v hale.

Vytočil jsem Jasperovo číslo, ale ozvala se mi jen hlasová schránka. Ovšem s překvapivým obsahem.

„Edwarde, mohl by ses o svůj milostný život chvíli postarat sám? Moje žena a já si taky zasloužíme pár hodin jen sami pro sebe. Děkuji, bratře!“ Tón poslední dvou slov nenechával prostor k námitkám. Netušil jsem, že Jasper dokáže vyvolat pocit zahanbení i po telefonu. No, já se tedy rozhodně zahanbeně cítil.

Nevydržel jsem to, a po hodině přecházení sem a tam, jsem se rozběhl ke Swanovým. Chvíli jsem se potloukal kolem domu, abych si vyslechl případné inkriminující důkazy, o čemkoli, či další nepředvídatelné okolnosti: co se k čertu mohlo stát, proč na mě Bella nemá čas?

Jediné, co jsem zaslechl bylo Bellino klení následované plechovým boucháním.

„Zalezeš, ty potvoro! No tak zapadni, prevíte!“

Ozvala se ještě jedna rána a pak nastalo velké, nepřátelské, ticho. Nepřátelské, protože jsem neměl nejmenší tušení, komu spílá a do koho tam vlastně buší. Asi se vážně vrátil Jakob. Už jednou ho bodla nožem, proč by ho tedy dneska nemohla mlátit pokličkou? Ale stejně. Jakob, ne Jakob, ticho, ne ticho, prostě musím vědět, co se tam děje. Rozhodl jsem se a zazvonil.

Mé, už uklidněné, katastrofické vize vzaly za své, když mi otevřela dveře se zarudlýma očima, celá uplakaná. V tu chvíli jsem se zase neznal. Vztáhl jsem k ní ruce a přitiskl ji k sobě. Majíc tu neochvějnou představu, že v mém náručí je v bezpečí a že když je se mnou, nemůže se jí nic stát. Chlapovi musíte nechat alespoň nějaké iluze.

„Edwarde?“ ozvalo se kníkavě z mé náruče, ale já dál nerušeně propátrával prostor domu. Upíři, vlkodlaci, lidi, nic. Ani Chalieho jsem necítil. Tak co se děje?

„Edwarde?“ ozvala se znovu a ji neochotně pustil. „Co tu děláš?“

„Bello, co se tu stalo?“ nereagoval jsem na její otázku. „Ublížil ti někdo?“

Postavila se proti mně a nenápadně popotáhla. „Kdo by mi ubližoval? Ty jsi nedostal můj vzkaz?“

„Dostal.“

„Tak proč jsi tady, říkal jsem ti, že nebudu mít čas,“ zase popotáhla.

„Bál jsem se o tebe,“ hlesl jsem.

„Bál?“ nechápala. „Proč?“

„No, proč asi?“ Jako bych jí musel vysvětlovat, že zrovna ona má největší šanci potkat ty nejnepředvídatelnější katastrofy.

„Ale mně nic není!“ odporovala mi a utřela si nos do rukávu.

„Tak proč brečíš?“ uhodil jsem na ni.

Nechápavě si mě prohlížela a pak se usmála: „Krájím cibuli!“

„Cibuli?“ Teď jsem zase vypadal nechápavě  já.

„No, cibuli. Pojď dovnitř, když už jsi tady,“ usmála se a vtáhla mne do domu.

„Charlie tady není?“ začichal jsem ještě jednou a do nosu mě udeřil nepředstavitelný zápach.

Ocet, cibule a... kopr?

„Ne, přitáhl ráno dvě bedny okurek a zbaběle prchl na ryby, i když si myslím, že tam nejspíš usne.“

Tolik věcí jsem v kuchyni ještě neviděl, ale už mi začínalo svítat.

„Zavařuješ?“ vypadla ze mě konečně souvislá myšlenka.

„No a co sis myslel?“

Na chvíli se zamyslela, povytáhla obočí a v očích jí začali hrát rarášci.

„Hele, co kdybys mi pomohl, když už jsi tady?“

„Pomohl? A v čem konkrétně?“ sondoval jsem opatrně.

„Protáčí se mi víčko na sklenici, tady máš hlavu, ale opatrně, ať tu sklenici nerozmáčkneš, při tvé síle...“

„Hlavu?“ ničemu jsem nerozuměl.

„No, hlavu. Aha, promiň. Vy asi nezavařujete, že? Tak, koukej...“

Bylo pozdní odpoledne, když jsme dávali vařit poslední várku. Dvacet kilo okurek je dvacet kilo okurek. Nedělal jsem si iluze, že by moje pomoc byla nějak zásadní. Spíš jsem se snažil neplést se Belle pod nohy, ale ona vypadala spokojeně.

„Tak, teď bych si sedla,“ povzdechla si a zamířila do obýváku. Posadila se na pohovku, stáhla si mě k sobě a opřela se mi o rameno: „Omlouvám se, nenapadlo mne, že se o mě budeš bát. Nechtěla jsem tě děsit.“

„To nic,“ objal jsem ji. „Už je to v pořádku.“

„Co sis vlastně myslel, že se stalo?“

„Napadlo mne, že se možná vrátil Jakob.“

„Ne, Jakob se ještě nevrátil,“ posmutněla.

Nemám toho psa rád, nemám rád, když je kvůli němu smutná.

„No a pak mě napadlo, že sis to třeba rozmyslela.“ Tohle bylo zase "smutné" pro mě.

„Rozmyslela?“ nechápavě se ke mně otočila.

„Svatbu,“ zašeptal jsem.

„Cože?“ hlesla nevěřícně.

„Nikdy jsi z té svatby nebyla nadšená...“ chtěl jsem ještě něco říct, ale přerušil mě její výkřik.

„To nemyslíš vážně! Jak můžeš... Jak si můžeš myslet, že bych něčeho takového byla schopná? Edwarde, miluji tě. Copak to nevíš? Jak si můžeš myslet, že bych ti něco takového mohla udělat?“

Výbuch jejího rozhořčení mě pohladil po duši. Ani jsem netušil, jak moc jsem to potřeboval.

„Nevěsty občas utíkají...“ pousmál jsem se.

Nevěřícně na mě hleděla a pak suše podotkla: „Neměl by ses tolik dívat na televizi. A navíc, kdybych ti hodlala dát košem, tak tě nechám stát před oltářem. Když už, tak už. Se vší parádou, aby to Alici nebylo líto.“

„To spíš Emmettovi,“ zabručel jsem.

Bella odběhla do kuchyně zkontrolovat zavařovací hrnec, což byla ta osoba, prevít, jíž spílala, když jsem stál prve pod oknem. Snažila se utěsnit pokličku, ale starý hrnec odmítal spolupracovat. Když se vracela, zastavila se mezi dveřmi: „Edwarde, ale Alice by přece musela všechno vidět. I to, kdyby se Jake vrátil. I to, kdybych se rozmyslela s tou svatbou. Tak proč ses nezeptal jí?“

Musel jsem s pravdou ven. „Alice si nechala telefon doma. A Jasper mě ve své hlasové schránce důrazně žádal, ať se o svůj milostný život chvíli starám sám.“

Zahanbeně jsem klopil oči k podlaze a čekal, co Bellino sarkastické já zase vymyslí. Tahle situace si vyžadovala nějakou ťafku. Opatrně jsem zvedl oči a dočkal se. Ještě jsem zahlédl její měnící se výraz. Šok odezněl a jiskřičky v očích se rozhořely nebývalou měrou.

„Milostný život?“ provokativně se opřela o zárubeň. „Tak to mě zajímá, povídej! Hořím zvědavostí. Ty nějaký máš?“ zamrkala na mne.

„Ty!“ vykřikl jsem a vrhl se na ni. Než jsem ji stačil přitisknout ke zdi, ozvala se ještě jednou: „Neměla bych o tom, jako tvoje budoucí žena, něco vědět?“

Tisknul jsem ji na zeď, tělo na tělo a jemně ji omamoval svým dechem. Pořád to na ni působilo. Rty se mi zastavily u jejího ucha a zašeptaly: „Vlastně máš pravdu, jako moje budoucí žena bys o mém milostném životě měla něco vědět...“

„Něco konkrétního?“ olízla si rty.

„Třeba tohle,“ dával jsem si na čas, než jsem se sklonil k jejímu hrdlu a přitiskl rty přesně na to místo, na které jsem je chtěl přitisknout už tehdy ve třídě, když jsem ji ucítil poprvé. Jenže dneska už z úplně jiného důvodu.

Jedna část mé mysli si na setinu vteřiny vzpomněla na Emmettovu seminární prácí na téma ženský krk jako erotogenní zóna. Dost se vyžíval v detailech a o všech tvrdil, že je má vyzkoušené v praxi. Rosalie ho naštěstí stihla zastavit, než ji odevzdal. Jednu kopii jsem po pár letech našel u Carlislea v knihovně, ale neodvážil jsem se ho zeptat, jestli ji tam má jako studijní materiál nebo jako dílo jednoho ze svých dětí. Dvaceti stránkový elaborát koneckonců na ledničku nenalepíte.

Bellino HM mě vrátilo do reality. Takové to velké HM. Díval jsem se, jak zavírá oči a instinktivně zaklání hlavu...

„A tohle...“ posunul jsem rty o trošku níže. „A taky tohle...“

Její tělo mi zvláčnělo v náručí a já začal zapomínat, proč bych měl přestat. Posouval jsem rty níže a přemýšlel, jestli by to na pohovce nebylo pohodlnější. A ještě níže... a telefon.

Poslepu jsem nahmátl krabičku dožadující se pozornosti a, než jsem se stačil podívat, kdo volá, stiskl tlačítko. Alicin rozzlobený hlas se z reproduktoru ozýval nebývalou intenzitou: „Edwarde, okamžitě toho nechte a vraťte se do kuchyně! Nehodlám si k zařizování svatby ještě přibrat renovaci Charlieho kuchyně.“

Překvapeně jsem zíral na teď už zavěšený telefon, ale to už se Bella rozběhla do kuchyně. Dorazil jsem těsně za ní a viděl naprosto jasně, jak se holou rukou chápe po rozžhavené rukojeti zavařovacího hrnce. Vteřina. Jemně, jak jen to šlo, jsem ji odstrčil, popadl tu časovanou bombu a odnesl ji zadním vchodem na dvorek.

„Mám sundat pokličku?“ zeptal jsem se přes rameno.

„Ne, asi ne,“ roztřeseně zavrtěla hlavou. A mně v té chvíli došlo, co se vlastně mohlo stát. Půl vteřiny trvalo, než jsem si přehrál všechny katastrofické scénáře, které mohly, nebýt Aliciina telefonátu, nastat. Alice, zase jí musím poděkovat.

„Bello, ksakru, nemohla by ses věnovat něčemu bezpečnějšímu. Představ si, že bych tu nebyl.“ Tón mého hlasu byl prost veškerých emocí, zato Bellina odpověď emocemi jen hýřila.

„Kdybys tu nebyl, nic takového by se nestalo. Kdybys mě nerozptyloval... Jasně jsem ti řekla, že na tebe dneska nebudu mít čas.“

„Tak já tě rozptyloval? Já?“

V tu chvíli nám oběma došlo, jak dětinsky se chováme. Stáli jsme na dvorku, zírali na sebe a hlavní viník vychládal na chodníčku mezi námi.

„Myslíš, že by to opravdu bouchlo?“ ozvala se potichoučku.

„Nevím, ale nehodlám to zjišťovat. Bouchlo, nebo začalo hořet? Není to jedno? Pro příště už žádné destruktivní aktivity. Tohle je tvoje poslední zavařování...“ už jsem se zase třásl.

„Charlie je má rád. Chtěla jsem... je to to poslední, co pro něho můžu udělat,“ zněla bezhlesně a já se zase začínal cítit jako bídák.  Vteřinu, pak jsem se sebral a vzal ji do náruče.

„Já vím, omlouvám se, že jsem křičel...“

„Já jsem křičela,“ kajícně mi opřela hlavu o prsa.

Pohladil jsem ji po vlasech a snažil se odlehčit situaci: „Tak co s načatým večerem? To kino asi už nestihneme.“

„Kino? Koupil jsi lístky do kina?“ zvedla ke mně oči. „Ne, to už určitě nestihneme,“ sklouzla pohledem k hodinkám a zase se ke mně přitulila.

„Víš, Edwarde, už jsme to dneska jednou zkoušeli, mohli bychom se k tomu vrátit...“ nechala konec věty viset ve vzduchu.

„K čemu?“ nechápal jsem.

„K rozptylování,“ zašeptala a rukou mi zajela do rozepnuté košile.

Další vteřinu jsem strávil vzpomínáním, kdy mě vlastně začala svlékat. Pak jsem se zatvářil přísně a prstem ukázal na zavařovací hrnec: „Ale on zůstane venku!"

HMR2010

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

19)  kajka (10.04.2012 23:19)

Moc jsem se pobavila. Hezky se nám ty hrdličky týden před svatbou škádlí. Emmettovu seminárku si toužím přečíst, podezřívám Carlislea, že ji uchovává pro vlastní potřebu.
Díky.

18)  Elanoreth (10.02.2012 10:26)

Ano, ano, život je někdy neskutečně nebezpečný a zákeřný.....ale na druhou stranu si zase Edward nemúže naříkat na nudu - neznám moc upírů, co umí zavařovat okurky nebo dělat míchaný vajíčka.....

17)  Alda (17.12.2011 12:20)

Zavařovat okurky...a před svadbou? Pěkný!!! Děkuju!

16)  HMR (22.07.2011 23:27)

Děkuji

12)  Twilly (07.01.2011 14:01)

heskýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý malo to všetko, čo k poviedke TW patrí, romantiku, vášnivosť, jemný humor aj zápletku uňo ňuňo

10)  Ewik (07.01.2011 11:36)

Moc hezká povídka

9)  Nosska (06.01.2011 22:46)

nemám na tebe čas jen kvůli okurkám?!
Tohle se Ti vážně povedlo

8)  Janeba (06.01.2011 20:30)

Chudák Bella, zavařovat okurky týden před svatbou, by se mi asi fakt nechtělo, radši bych šla do kina! HMR, líbilo se mi to! Díky!

7)  julie (06.01.2011 20:22)

Jasperův vzkaz a Emmetův elaborát...teda to je bomba!!!!

5)  semiska (06.01.2011 18:19)

Moc pěkný. Ale tak zjistit se dá všude cokoliv A když je má Charlie tak rád, tak co by pro něj jeho milovaná dcera neudělala,že? Emmettova seminární práce na téma Ženský krk jako erotogenní zóna Dvacetistránkový elaborát na lednici nedáte MOc jsem se bavila, povedlo se ti to a moc

4)  Bosorka (06.01.2011 17:58)

Třeba má české kořeny

3)  Evelyn (06.01.2011 16:59)

Program týden před svatbou - zavařit dvacet kilo okurek
Jasperův vzkaz na záznamníku Umím si živě představit, že tímhle způsobí pocit zahanbení, i když fyzicky je daleko.
Moc příjemná povídka

2)  kytka (06.01.2011 16:42)

1)  HMR (06.01.2011 16:04)

Já vím, já vím, americká Bella by nezavařovala, ale já nemohla odolat...

1