02.07.2010 [14:00], MisaBells, ze série Tři trůny, komentováno 6×, zobrazeno 2134×

Do odjezdu zbývá pár hodin, poslední přípravy jsou u konce a rodina se schází. Tak proč je Edward rozzuřený a Belle se chce plakat? Nessie je opět v průšvihu a Cullenům nezbývá, než se tomu znovu postavit tváří v tvář. Kdo to přijel do Forks tentokrát, když je Jane s Felixem a Demetrim mrtvá?

Koukala jsem do prázdna a vzpomínala na minulou noc. Tiše a stydlivě jsem se usmála, když mě vyrušil ten dokonalý hlas mého manžela.

„Bello, přijeli pro poslední věci, vážně chceš odvést tu postel? Můžeme si koupit jinou.“ Přesvědčoval mě stále Edward, jenže já si stála za svým. Ta postel byla moje jediná vzpomínka na naše první „upírské“ milování. Přežila k překvapení všech. Nejvíce se divil Emmett, který s Rosalií v prvních deseti letech ničil jednu postel za druhou. Milovala jsem ten kus nábytku. Byly v něm stopy nás obou. Jemný otisk ruky mého Edwarda, promáčklá díra od mých nohou…

„Ať ji naloží, lásko,“ zašeptala jsem. Edward jen pokrčil rameny a šel dát pokyny mužům, kteří naše věci měli odvést do nového domu. Bylo to spíš jen maskování. Celé Forks vědělo, že se stěhujeme, a bedlivě to sledovalo, takže by bylo divné, kdybychom odjeli bez stěhovacích vozů. Alice už naštěstí měla plán. Poblíž domu, kam jsme se měli stěhovat, byla opuštěná vila, kterou si vyhlédla Esme pro svůj nový projekt. Má malá sestřička navrhla odstěhovat nábytek tam a udělat z onoho domu, domov pro opuštěné děti. Byla jsem na ni náležitě hrdá. Koho by napadlo, že upír dokáže myslet na druhé? No jasně, přeci mě. Znala jsem párek dobrosrdečných upírů a byla jsem za to neskutečně šťastná, jelikož jsem se mohla počítat k nim. Vyšla jsem před dům na verandu za Edwardem, abych zkontrolovala, že se mému milovanému kusu nábytku nic nestalo. Objala jsem manžela kolem pasu a vtiskla mu polibek na krk.

„Nedráždi.“ Zasmál se krátce Edward a přidržel si mé paže na svém břichu, abych mu nemohla utéct. Sledovali jsme odjíždějící auto, když se Edward napnul. Hledala jsem v jeho tváři nějaký náznak, co očekávat, ale udivilo mě, když tiše zavrčel na přicházející Renesmee s Jacobem.

„Co je?“ zašeptala jsem, ale Edward jen zavrtěl hlavou. Rozzářila jsem se, když jsem spatřila Nessie, jak ke mně běží.

„Ahoj,“ zatrylkovala a skočila mi do náruče. Vtiskla mi rty na tvář a já byla opět neskutečně šťastná, že ji mám u sebe. Co víc si přát? Klid, mír a Renesmee s Edwardem. Moje dušička, jestli ji mám, se tetelila radostí. Odtáhla se jen na chviličku, aby mohla obejmout Edwarda, ale ten se od ní odtáhl. Svraštila jsem obočí. Nešlo mi do hlavy, co se děje. Proč ji nechce obejmout? Opět nějaké pomatení? Jacob se tvářil provinile, když Edward zavrčel na Nessie.

„Jdeme dovnitř. Tohle ještě vysvětlíš,“ vyštěkl a já mohla přísahat, že mi přeběhla po zádech husí kůže. Hledala jsem jakoukoliv odpověď. Těkala jsem pohledem z Edwarda na Jacoba, z Jacoba na Nessie, z Nessie na Edwarda, ale ani jeden neřekl půl slova. Můj manžel nečekal na vysvětlení a vešel do domu. Namířil si to k sedačce, která jediná zůstala v domě, a posadil se. Jakmile se za námi zavřely vchodové dveře, Edward znovu promluvil. V jeho hlase byl vztek, bolest a šok, který jsem nedokázala zařadit. Na co se zlobil?

„Co to vyvádíš, Renesmee?“ Zalapala jsem pusou, jako kapr. Nessie něco provedla?

„Tak počkat.“ Vložila jsem se nervózně do rozhovoru, jelikož tu očividně bylo něco špatně. „Co se tady děje? Ráda bych byla v obraze, alespoň trochu.“ Upozornila jsem nenápadně na to, že jsem jediná v místnosti, komu to celé nejspíš uniká. Sledovala jsem Edwarda, který se chystal ujmout slova.

„Zeptej se své dcerky.“ A bylo to. Rozhodně průšvih. Jakmile mluvil o „mé“ dcerce, musela vyvést pěknou hloupost. Něco, co bych provedla snad jen já. Něco, co jsem asi už ani vědět nechtěla. V hlavě jsem si malovala scénáře té hrůzy, ale nic mi nepřišlo tak děsivé, aby to přimělo Edwarda mluvit o Renesmee, jako o „mé“ dceři. Vždycky byla „naše“.

„Byla na louce s Volturiovými.“ Sykl ta slova s neskrývaným vztekem a v tu chvíli se mi zatemnělo před očima. Moje dítě na louce s Volturiovými? S tou italskou rodinou, která ji chtěla zabít? Dobrovolně? Ona? Střelila jsem po ní pohledem a dalo mi práci, abych s ní nezatřásla. Koukala vyděšeně a měla důvod.

„Cože jsi?!?!“ zařvala jsem a bylo mi jedno, že nadskočila leknutím. „To si ze mě děláš srandu?!“ Ječela jsem hystericky dál a sledovala Nessie, jak se přikrčila. Měla jsem vztek, neskutečný vztek, když si představím, co se jí mohlo stát. Být takhle nechráněná. To bylo nezodpovědné, hloupé! To bych neudělala snad ani já!

„Ale...“ špitala Renesmee ve snaze to vysvětlit, jenže tohle nešlo vysvětlit. Musela jsem se uklidnit. Zavřela jsem oči a zavrčela na ni.

„Ještě počkej, tohle nestačí, tak lehce nevyvázneš.“ Vyměnila jsem nepotřebný vzduch v plicích. Jen trochu času pro uklidnění, aby se to dalo probrat v klidu. Edward stále zuřil, ale očividně byl spokojený, že jsem na jeho straně. Vybavila jsem si ty hrůzy, které se s tou zapeklitou italskou rodinou staly za poslední léta a má rovnováha byla pryč. Slyšela jsem se, jak křičím a nebyla jsem schopná přestat.

„To ti nestačí, co se stalo s Jane? Chceš v tom pokračovat? Jestli ano, nás do toho netahej.“ Bylo pozdě vzít poslední slova zpátky. Jak nás do toho nemohla tahat? Nikdy bych jí v tom nenechala samotnou. Nejraději bych si v tu chvíli vyrvala jazyk z pusy, ale Nessie mě nenechala se omluvit.

„Alespoň mě vyslechni, než začneš dělat ukvapené závěry,“ zaječela na mě a vyřítila se z domu. Zůstala jsem stát, jako opařená a Edward byl v jediné sekundě u mě. Jacob stál kus od nás. V jeho očích byl prvotní šok.

„Jak to bylo?“ zašeptala jsem bez energie.

„Sam a Paul ji viděli, jak se baví na louce s Alecem. Mysleli si, že se děje něco, o čem neví, tak se mě jen chtěli zeptat. Byl jsem v šoku stejně, jako vy dva. Nic víc mi neřekla, jen to, co mi sdělil Sam. Nelíbí se mi to.“ Ve stejném okamžiku jsme po sobě střelili všichni tři pohledem. Edwardovi zabralo nejméně času se vzpamatovat. Vyběhl z domu a letěl ji hledat. Jacob mě vzal kolem ramen.

„To bude dobrý, vysvětlí se to.“ Tišil mě a já si uvědomila, že jsem se chovala přesně jako Charlie. Nenechala jsem si nic vysvětlit a hned dělala závěry. Nebyl čas zaobírat se sebou.

„Musíme ji najít.“ Zpanikařila jsem, ale to už Jacob vybíhal z domu a já v závěsu za ním.

Ztuhla jsem, když se ke mně vzduchem doneslo zavrčení, Edwardův řev a Alecův pach. Byl tam s nimi. Moje Renesmee tam byla. Edward křičel, Jacob vrčel a já měla chuť skočit ze skály, pokud by to něčemu pomohlo. Mezi stromy, kde se jacob momentálně rval s Alecovou hlavou, seděla Nessie a držela si ruku. Krvácela. Stála tam a slzy jí tekly po tváři. Vrhla se k Edwardovi, který ji sevřel pevně v náruči. Rozeběhla jsem se k ní, ale na poslední chvíli jsem se zarazila. Bude mě vůbec ještě chtít po tom, co jsem jí řekla? Vzlykala mu do košile.

„Promiň, já jen…“ Škytala, ale Edward mě spaloval pohledem. Byl rád, že přišel v čas, byl rád, že je Nessie v pořádku, stejně, jako jsem tomu byla ráda já.

Lehce jsem se dotkla jejího klepajícího se ramene a snažila se jí moc nevyděsit.

„To nevadí, nevadí. V pořádku, už je to dobré. Jsme tady.“ Nezarazila se a ani neodtáhla. Edward mi ji jemně vsunul do náruče a ona se nebránila. Pevně jsem ji sevřela a nehodlala ji už nikdy pustit. Na okamžik se odtáhla, aby se podívala po svém otci a Jacobovi, ale jakmile viděla, jak si předávají hlavu Aleca a trhají jeho mramorové tělo na kusy, odtáhla se. Nejprve od nich a nakonec i ode mě. Odstrčila mě sice jemně, ale přesto mi to přišlo, že mi do srdce vráží kůl. Zpackala jsem to na nejvyšší úrovni.

„Už nemůžu, už ne!“ vykřikla a běžela ode mě pryč. Zírala jsem mrtvě do kmene stromu a v krku mě pálil neskutečný žár. Nebyl to hlad, byl to zbytek pláče. Milion ostrých žiletek mi rozřezával krk a mně to přesto přišlo jako malá cena za to, co jsem své dceři řekla.

„Renesmee!“ zařval Jacob a rozeběhl se za ní. „Nessie! Stůj.“ Slyšela jsem jeho poslední slova, než mi zmizeli z dosahu. Pomalu jsem zvedla oči, abych se podívala na svého manžela, který u mě stál s bolestným výrazem. Objal mě a políbil do vlasů. Stála jsem tam jako socha.

„Přivede ji, pojď, počkáme na ni doma,“ zašeptal mi jemně do uší. Jenže já se tentokrát nedokázala přimět k doufání. Řekla jsem jí hrozné věci, měla právo mě nenávidět.

„Ona mě už nechce, Edwarde.“ Vzlykla jsem na sucho a konečně se mu omotala kolem krku.

Jemně mě odtáhl, aby mi mohl vzít bradu do dlaní.

„Co to povídáš? To není pravda. Viděl jsem, co si myslí, lásko. Ona nás miluje, ale je přesně jako ty, víš? Možná jen nehledá vzor v legendách indiánů a příbězích třetích žen.“ Usmál se tím svým dokonale pokřiveným úsměvem.

„Ona hledá vzor v tobě.“ Lež! Obrovská lež, která mě však mírně zahřála u srdce a vzápětí mě skopla na dno.

„To si našla pěkně hloupý vzor. Po kom to dítě je?“ zavrčela jsem, ale Edward se jen začal smát a znovu mě přitiskl na svou voňavou hruď. Nebyla na něm známka jediného malého boje s Alecem, byl stále dokonale upravený a čistý, jako tomu bylo ráno.

„Je po své matce, lásko. A já jsem tomu neskutečně rád. I když upřímně bych byl někdy raději, kdyby v určitých situacích byla spíš po mně.“ Zasmál se posledním slovům trošku smutněji. Musela jsem s ním souhlasit. Kdyby byla po něm, neobětovala by se… Co to povídám? Obětovala by se. Obětovala by sebe pro život svých milovaných, stejně jako já. Začala jsem se hystericky smát a Edward na mě zmateně koukal.

„Ale ona je po tobě. Ty by si udělal to samé, Edwarde. Ty jsi taky takový.“ Nedokázala jsem se přestat smát. Dokázala bych poznat okamžik, kdy mu má slova došla, protože se mu oči rozšířily a spadla brada.

„Ježíši, máš pravdu. Chudák dítě, co to zdědilo?“ Vzal mě do náruče a nesl domů. V obýváku jsem kolem oken začala přecházet, jako hladová šelma. Opět na mě dopadla nervozita z jejich návratu a jakmile se objevil Jacob s Nessie v náruči, vyběhla jsem z domu. Vše mi bylo jedno. I kdyby mě od sebe odháněla, nedovolím jí odejít. Zarazila jsem se na verandě, protože mé přesvědčení trochu zakolísalo v základech, ale jakmile ji Jacob postavil na zem, už jsem ji držela v náruči a tiskla si ji k hrudi. Byla v pořádku, byla doma, už nikdy ji nepustím.

„Jsem tu proti své vůli,“ zavrčela vztekle a mně spadly ruce z jejích ramen. Chvíli jsem ji pozorovala a doufala, že se začne smát, nebo to vysvětlí, ale ona mlčela a dívala se do země.

„Cože? Proč? Ty nás nemáš ráda? Už s námi nechceš být?“ Dožadovala jsem se odpovědí. Musela jsem to vědět, jinak bych zešílela. Ruce se mi třásly, i když mi nebyla zima. Byla jsem snad jediný upír, kterému se třásly ruce. Nebo nebyla? Jen jsem se neuměla tak ovládat? Propalovala jsem Nessie pohledem a v duchu se připravovala na tu nejhorší odpověď. Na to, až řekne, že nás už nechce vidět, že námi pohrdá, že „mnou“ pohrdá a byla by nejšťastnější, kdyby nás už nemusela vidět. Nessie mi vykuleně koukala do očí, ale ve zlomku vteřiny je sklopila opět k zemi.

„Ale chci, jenže nemůžu,“ zaskučela sotva slyšitelně.

„Chci tu být, ale ne za cenu toho, že vás budu vystavovat nebezpečí a přidělávat vám potíže. To nechci. Připadám si jako neschopné mimino. A to jsem jen chtěla pomoct a vyhrotilo se z toho, že jste zase ve větších potížích než předtím. Kdyby mě neviděl Paul se Samem a neřekli o tom Jacobovi, mohlo to být vyřešené, ale to se prostě povést nemohlo. Nechci přidělávat potíže, snažím se je odehnat, ale jakmile se soustředím na jednu, za zády mi jich nabude dalších dvacet a to pak musíte pomoci vyřešit vy, čímž jste zase v potížích. Zase kvůli mně. A to si já nepřeji. Takže když jsem měla možnost to definitivně utnout, neváhala jsem. Vy si nezasloužíte, být v ohrožení jen kvůli mně. To je vůči mně sobecké. Nechci, nemůžu vám pořád znepříjemňovat život. To ne.“ Vychrlila ze sebe Nessie a já jen stála a nedokázala říct jediné slovo.

„Ale Renesmee. Tímhle to nevyřešíš. Sice přesně nevím, co jsi chtěla udělat a co s tím měli společného Volturiovi, ale nestojí to za to. A doufám, že to není nic podobného tomu, co jsem chtěl udělat já.“ Edward se najednou odmlčel, když mu došlo, že nejspíš řekl víc, než chtěl. Tentokrát se všechny oči zaměřily na něj.

„Vždyť mi to neděláme, protože musíme, ale protože tě milujeme a nechceme, aby se ti něco stalo,“ dodal spěšně a tím nás vytrhl z úvah, co zamýšlel dělat.

„Přesně tak,“ vyhrkla jsem unisono s Jacobem, ale ani jeden z nás se nezačal smát. Jake se jen vesele ušklíbl na znamení, že tomu výbuchu smíchu neujdu, až to bude za námi, ale nic víc. Nessie se však stále tvářila, že není přesvědčená o tom, jaká to byla hloupost. Jak jí to říct? Pravdou. Rozhodně pravdou. Vždyť já sama jsem si myslela, jak nejsem dobrosrdečná, když je opouštím. Nadechla jsem se a spustila.

„Ale kdyby každý, kvůli sebemenšímu přešlapu, hned chtěl dělat bůhvíco, aby už další potíže nedělal, byl by svět prázdný. Já to vím, sama jsem si tím prošla, když jsem utekla, není to dobrý pocit, být packal, ale kvůli tomu se přeci hned nemusí dělat ukvapené závěry. Já ho udělala a je to špatné. Z mého pohledu je to neuvěřitelná blbost a myslím, že taky z pohledů ostatních. Z tvého se to možná zdá jako správné, ale není to správné. Víc by si nám ublížila tím, že bychom o tebe přišli, než byli vystavení nebezpečí. Dokážeme se ubránit a ty to víš. Máme v tom staleté zkušenosti. Teda máme, ostatní mají a Jacob v tom taky není zrovna začátečník.“ Vypadala jako malé děcko, kterému se spílá za krádež bonbonu, byla úžasná. Ta její naivita. Stejná jako moje, když jsem byla člověkem.

„A navíc myslíš, že bychom to nezjistili a nevydali se za tebou? Takovéhle věci ti nikdy neprojdou. To si pamatuj.“ Naznačila jsem hlavou, že pokud bychom tam nebyli my tři, je tu plný dům upírů, kteří by pro ni šli na kraj světa. Musela jsem se usmát. Konečně bylo vidět, že si něco málo z mých slov uvědomuje.

„No jo, máš holt pravdu, ale už bychom asi měli jet.“ Zavrčela však stále nesouhlasně. Nejspíš to bude dlouhá cesta.

„No vidíš, málem jsme zapomněli. Kdybys tu nebyla…“ Chtěl dát Edward Nessie další důkaz toho, že jí tu potřebujeme, ale jeho dcera ho utla.

„Kdybych tu nebyla tak nezapomenete.“ Vzdychla jsem, ale pro dnešek to bylo nejspíš to jediné, čeho jsem mohla za pomoci Edwarda dosáhnout. Vydali jsme se do domu. Edward mě svíral v náruči, takže jsem si až po vteřině všimla, že je Jacob s Nessie pořád před domem. Sevřel se mi žaludek nervozitou.

„To bude v pořádku, lásko. Neuteče.“ Tišil mě Edward. Jak moc jsem si přála, aby to byla pravda.

„Asi bychom měli vyrazit.“ Pokusila jsem se zapomenout to příšerné dopoledne a Edward mi s tím pomohl.

„Carlisle?“ bylo zvláštní, že na jedno jméno přiběhla celá rodina, musela jsem se usmát.

„Takže vyrážíme? Můžeme?“ Tleskala Alice a Rose jen vrtěla hlavou.

„Pořád ji to nepouští.“ Smála se, ale Alici tím očividně náladu nezkazila. Emmett se rozzářil jako sluníčko a vyběhl před dům ve stejném okamžiku, kdy Edward rezignovaně vzdychl. Naskytl se nám pohled na Jacoba zakousnutého do Nessie.

„Nevrč, taťko.“ Dloubla ho do žeber Alice a párkrát se otočila na patě, aby se naposledy podívala do všech koutů domu.

„Jdeme vy dvě hrdličky.“ Vyprskl Em a začal se smát na celý les, až Nessie nadskočila.

„Počkat a co její ruka.“ Panikařil Jacob a mně až v tu chvíli došlo, že jsem opět něco přehlédla, jenže to už tam byl Carlisle a klepal si rukou do své lékařské brašny.

„Neboj, cestou se o to postarám.“ Jacobovi se očividně ulevilo a mně také. Do chvíle, než mi došlo, že odcházím. Opouštím svůj domov, místo, kde jsem poznala svou životní lásku, i když slovo životní není na místě, protože mi nezemřeme. Věděla jsem, že se do těchto míst za pár desítek let vrátíme. Až se na nás zapomene, až odrostou děti a studenti, kteří s námi chodili do školy, budou po smrti. Až se založí ročenky hluboko do skladišť a po nás nezůstane jediná vzpomínka, tak pak se vrátíme. Možná i s jinými jmény, možná jen s jinými příjmeními, ale vrátíme se. Jenže i když to bude Forks, nebude to „moje“ Forks. Bude to cizí místo. Hlasitě jsem vzdychla a odtáhla štít, abych měla chvilku se svým manželem. Viděl vše, na co jsem myslela. Tiše mě políbil do vlasů a pošeptal do ucha,

„To je to nejhorší, nesmíš na to myslet takhle, jsem tu s tebou a my dva vše zvládneme. Pomůžu ti.“ Krátce jsem se usmála a konečně nastoupila do auta. Když jsme míjeli ceduli s nápisem města, zavřela jsem oči a viděla tváře všech, kteří tu zůstali. Věděla jsem, že tátu uvidím, jelikož bude pravidelně jezdit za námi, ale bude se mi stýskat po Angele a dalších. Angela se vdala, vzala si Bena a stejně tak se oženil i Mike s neznámou dívkou. Jessica byla někde v Jižní Americe a Erik psal do novin v New Yorku. Mám pár posledních let, kdy je mohu vídat, aniž by pojali podezření a pak je budu muset nechat jít. Možná se s nimi rozloučím, až je budou vkládat do rakví…

Edward do mě drkl a smutně se zamračil. Uvědomila jsem si, že mám stále štít odkrytý a tak to celé viděl. Objal mě jednou rukou a políbil.

„Jak jsem řekl, my dva to zvládneme.“ A já najednou věděla, že to je pravda. Všechno zvládneme, když budeme spolu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Karolka (05.01.2011 20:52)

Skoro bych řekla - jako letní bouře. Přižene se, hodně zaburácí a zase odletí. Ale jsou věci, které se nepřeženou. Plynoucí čas a ztráta milovaných. Ještěže jsou na to dva. Krásná emocionální kapitola. Moc se ti povedla.

4)  Carlie (05.01.2011 19:01)

Nessie je opravdu dcerou svých rodičů , začíná to vypadat na pořádnou smršť kapesníků

3)  Lipi4 (04.01.2011 14:35)

Mibel , tato pasáž bude hodně herecky náročná (doufám, že má většina přečtenou tuto předlohu, aby věděly jak to zahrát aniž bych je tolik peskovala za to, že jim to nejde, tak jak si představuju .. další věc je, že budeme muset vymyslet levný způsob, jak natočit scény v autech, jelikož ty budou pro mě jako kameru hodně náročný a hlavně technicky další věc, kde chceš sehnat ty auta , pokud nepočítám, že si je asi budeme muset půjčit z půjčovny . .. . Vím, pořád si stěžuju, ale jsou to jen filmařské připomínky a dobré rady a starosti

1)  Abera (06.07.2010 22:01)

1