02.04.2011 [16:30], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 8×, zobrazeno 634×

Napadlo mě, že kdybych trochu pozměnila děj příběhu, jaký byl vytvořen ve Stmívání, nemuselo by to dopadnout špatně. K ději řeknu jen to, že se odehrává ještě předtím, než to všechno začalo. Co když na začátku bylo všechno úplně jinak? Pro někoho jen drobný detail, pro dalšího možná něco víc... Kdo ví?

Oprášila jsem starou tvorbu, tak snad se bude líbit.

Říct, že bych je nenáviděl, by bylo poněkud… zavádějící. Ano, obával jsem se jich, později je také proklínal, ale nenávist? Ne, to ne. Nemůžete přece nenávidět někoho, o kom téměř nic nevíte. Strach byl namístě. Nenávist však ne.

Postupně jsem je začal nenávidět – kvůli všemu, co se stalo. Vzali mi manželku, syna, rodinu, celý můj život. Ale vlastně jsem si za to mohl sám. Vyhledával jsem problémy, přestože to vůbec nebylo nutné. Nijak mi neubližovali. Zpočátku… Upíři.

Prý mýtická stvoření. Kéž by to tak bylo! Kéž by nic z toho, co dnes vím, nebyla pravda. Ale jelikož je mou povinností varovat potomky, kteří přijdou po nás, napíši příběh. Příběh, který se bude udržovat v paměti příštích generací; příběh, který je snad ochrání před stejným krveprolitím, jaké jsem prožil já.

Můj život končí; pomalu, ale jistě zhasíná jako zdušený plamínek svíčky – a právě z tohoto důvodu vám budu vyprávět svůj příběh. Víc toho udělat nemohu.

***

Tehdy se psal leden roku 1631.

Mladý muž jménem John Cullen vyšel ze svého domu a zamířil k nedalekému kostelu, ve kterém kázal. Nemohlo mu být více než dvacet šest let, ačkoli starostlivé vrásky jeho tváři přidávaly pár let navíc. Byla neděle, přesto by však býval mnohem raději zůstal doma u své ženy, která měla záhy porodit jejich prvorozené dítě.

Miloval svou ženu jako žádnou jinou. V jeho očích byla nejkrásnější na světě. Poslední dobou se jim však vedlo hůře než obvykle, neboť do Londýna proudily davy katolíků, kteří utíkali před křižáky – z Doveru, Portsmouthu a jiných jižních měst na sever do Skotska. Královští vojáci bez ustání prohledávali domy měšťanů a hledali uprchlíky. Londýňané nemohli klidně spát, dokud nebyli všichni katolíci pochytáni a zajati.

John vešel do kostela, pozdravil se s několika známými a popřál jim mnoho štěstí. V těch okamžicích lidé zapomínali na to, že jedná ve jménu božím, a mluvili s ním o posledních událostech ve městě. Tento rok, ačkoli byl teprve na počátku, rozhodně nebyl šťastný. Všichni doufali, že se dožijí jara.

Užuž vstupoval do kazatelny, když vtom do kostela vběhla malá neupravená žena. Téměř bez dechu doklopýtala k oněmělému Johnovi, který ji zachytil, aby neupadla. „Vaše… vaše že- žena,“ dostala ze sebe a ztěžka dosedla na dřevěnou lavici.

John chvíli nebyl schopen slova. „Stalo se něco?“ Z tónu jeho hlasu bylo znát, že se o ni velmi bojí.

Žena se zhluboka nadechla a vypravila ze sebe jediné slovo: „Rodí.“

John rázem zapomněl na bohoslužbu i na vše ostatní a jako velká voda se vyhrnul na náměstí. Oči se mu rozšířily vzrušením a při běhu vrážel do lidí, kteří mu nestačili uhýbat z cesty. Jakmile se ocitl před domem, uslyšel křik. Bylo mu jasné, že jde pozdě. Podle hlasu naplněného bolestí poznal svou ženu. Myslí mu proběhla slova V dobrém i zlém, ale nezastavoval se.

Najednou bylo podivně ticho, jen zpoza dveří se ozýval šum tichých hlasů. John na okamžik zaváhal, zda má zaklepat, koneckonců to však byl přeci jeho vlastní dům, a proto se s něčím takovým neobtěžoval. Vrazil dovnitř a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Na loži ležela jeho Josephine a v zesláblé náruči držela novorozeně. Děťátko si cumlalo palec a zdálo se být podivně klidné vzhledem k tomu, že právě přišlo na svět. Jiné děti by křičely z plných plic.

Josephine vysíleně vzhlédla a šťastně se usmála na manžela, který stále postával u dveří jako opařený. Oči se jí zalily novými slzami a ona sklonila hlavu, aby mohla dítěti vtisknout polibek na drobné čelíčko.

„Je to chlapeček,“ zašeptala unaveně a její hlas přetékal horoucí něhou a láskou k tomu malému tvorečkovi i Johnovi. Dala mu dítě a to bylo to největší štěstí, které v těch chmurných dnech mohla vnést do jejich životů.

Chlapec rostl a sílil. Brzy se naučil chodit a po vzoru svých rodičů žvatlal nesmyslná slůvka, napodobujíc Johna a Josephine. Jejich známí jim chodili přát hodně štěstí a malému zdraví a spokojený život. Jeho otec ho pokřtil jako Carlislea, po svém vlastním dědovi. Cullenovi byli šťastní a v mezích společenských vrstev žili spokojený život.

Nic však netrvá věčně, a proto i toto období muselo jednu skončit.

Byl teplý říjnový den, John se právě vracel z kostela a Josephine připravovala na kamnech teplé chlebové placky k obědu. Mohli si dovolit koupit kvalitní mouku, neboť úroda byla dobrá a prodejci za ni nechtěli tolik peněz jako obvykle.

Stejně jako před devíti měsíci, i dnes John pospíchal domů. I tentokrát to bylo kvůli strachu o manželku, avšak z naprosto jiného důvodu než tehdy. Od pocestných se dozvěděl, že do města přijíždí inkvizitor, aby polapil zlo, které do Londýna přišlo spolu s bezvěrci a vyznavači jiných náboženství, než bylo křesťanství.

Bál se o ni, neskutečně se o ni bál. Josephine byla mezi lidmi známá tím, že uměla připravit téměř zázračně uzdravující masti, které ulevovaly chorým a umírajícím, a lidé byli schopni udat inkvizici nejbližší přátele, pokud si tím mohli zachránit vlastní bídný život.

Tentokrát přišel domů včas. Jeho žena ho přivítala veselým pozdravem a z kuchyně se ozval dětský smích. Když však Josephine spatřila Johnovu tvář, úlekem se jí div nezastavilo srdce. „Johne?“ zalapala po dechu a vyděšeně k němu vykročila.

Chytil ji za zpola vztažené ruce a odhodlaně se jí zahleděl do očí. „Inkvizitor přijíždí. Musíme odejít.“

Zakryla si dlaní ústa a z vylekaných modrých očí jí čišel strach. Po pár okamžicích se vzpamatovala a ohlédla se na dítě batolící se po podlaze. „Co si jen počneme, Johne? Co s námi bude?“

John zoufale zavrtěl hlavou a sevřel její dlaně ve svých, aby ji pokud možno utěšil. Nyní by nebylo dobré propadat hysterii. „Odejdeme. Neboj se, Jossie. Nenajdou nás. Všichni budeme v pořádku. Půjdeme na jih, do Bristolu. Tam nás hledat nebudou.“ Ačkoli se snažil, aby jeho hlas zněl klidně, nedokázal potlačit doutnající plamínek pochybností. Co by se s nimi stalo, kdyby…? Ne, na to nesměl myslet. Takové úvahy by je jen oslabili. Teď byl čas jednat, přemýšlet může později.

Josephine se několikrát zhluboka nadechla a vydechla, a když promluvila, z jejího tónu bylo slyšet obvyklé odhodlání, které jí bylo vlastní. „Ano, odejdeme. Musíme věřit. Náš Pán nás ochrání.“

John přikývl a rychle k sobě Josephine přivinul, aby ji mohl políbit. Nakonec si povzdychl. „Přesně tak. Musíme věřit.“

Nedostali se daleko. Před inkvizitorem nikdo neutekl. Londýňané, které denně potkávali na ulici, je zradili a udali „poslům dobra“. Ani jeden z nich však neočekával, že je najdou tak rychle.

Muž na koni přikázal svým vojákům, aby Josephine svázali a strčili do vozu k ostatním obviněným ze spolčení se zlem. Johna zanechali pod pohrůžkou smrti s jejich synem v náruči a brzy i dunění kopyt odeznělo v dáli.

John se po nějaké době vrátil zpět do Londýna a snažil se smířit se zármutkem, který do jeho domu přinesl nespravedlivě soudící muž, jenž nedával možnost obhajoby. Pokoušel se žít stejným životem jako před příchodem inkvizice, ale nedařilo se mu to. Lidé mu odmítali pohlédnout do očí, neboť jeho rod byl nyní poznamenán klatbou, a vyhýbali se mu. Dokonce i svatý otec, vždy tolerantní a laskavý muž, mu nepřímo naznačil, že by měl přestat kázat, neboť lidé se báli přicházet do božího stánku, pokud tam byl přítomen právě on.

A tak se stalo, že jejich tolik milovaný syn rostl bez matky. John mu nedokázal poskytnout lásku, kterou by si zasloužil. Z dříve poměrně šťastného muže se stal zahořklý pronásledovatel bezvěrců a svého syna vedl k tvrdé disciplíně. Vychovával ho do vzoru muže, jakým byl on sám. Pronásledovatel zla. Toho zla, které mu vzalo lásku.

Mohlo uběhnout téměř pět let; možná více, možná méně. John právě uložil Carlislea ke spánku, stejně jako každý večer, a se smutným výrazem ho pozoroval ode dveří. Společně mu toho mohli tolik dát. Lásku, domov, bezpečí. Rodinu. Ale on sám to zvládnout nemohl. To zkrátka nešlo.

Nikdy neplakal. Snažil se být silný, ale zároveň se někde v koutku duše modlil za Josephine. Věděl, že nemohla přežít. Kdyby ano, bývala by se k nim vrátila. Nenechala by je samotné. Na to je oba příliš milovala.

Vybavili se mu staré vzpomínky. Před lety tu přece stávali oba společně – proč to tak nemohlo být i nyní? Proč je lidé museli zradit? Proč?! Tenkrát to ještě netušil. Ne, tenkrát ještě ne – to mělo přijít až o něco později. V okamžiku, kdy stál u dveří a pozoroval svého malého synka v postýlce, ještě nemohl vědět, že se brzy všechno změní.

Tiše zavřel dveře a přešel ztemnělou chodbou do ložnice. Nad ložem visel malý dřevěný kříž se svatou postavou a pod ním byla zavěšena snítka kapradí, která měla dům uchránit před hromy a blesky. Tu snítku tam pověsila Josephine na první máj, stejně jako každý předešlý rok.

John si povzdychl a zavřel za sebou dveře. Nikdy se nedokázal podívat svému synovi do očí – tolik se podobaly Jossiiným. Veselé, chápající, tolerantní, soucitné. Tmavě modré a hluboké jako oceán v létě. A přesto… Tok jeho myšlenek přerušil sotva slyšitelný zvuk. Zněl jako vzlyk, ženský nářek. Přesně jako… Ale to nebylo možné! Jak…?

John se zastavil v polovině místnosti a jako ve snách se otočil k oknu. Bez dechu zíral na bytost, po které ze srdce toužil. Jen ji naposledy spatřit, vyznat jí lásku… Snil snad? Byl to jen přespříliš dokonalý přelud?

Udělal dva kroky a nedokázal od ní odtrhnout pohled. Již stál těsně u ní, ale stále neviděl její tvář. Skrývala ji v dlaních, jako by nevěděla o jeho přítomnosti.

„Josephine?“ vydechl John nevěřícně.

Žena vzhlédla a zahleděla se na něj třpytícíma se očima. Ne, neplakala. Jen vypadala, že k tomu nemá daleko. „Johne…“ zašeptala.

John natáhl ruku a dotkl se toho přeludu. Ne, byla skutečná! Opravdová, přesně jako v den, kdy se brali. Když vložila svou dlaň do jeho a řekla to nejkrásnější „Ano“. Přesně jako v den, kdy se jim narodil syn. Jako tehdy, když ji odvlekli z jeho života.

Padl před ní na kolena. Nedokázal nic než ji prosit o odpuštění. Ona ho však nemohla nechat trpět. Viděl ten žal, tu bolest v jejích očích…

„Ty za to nemůžeš, Johne,“ pronesla melodickým hlasem, ve kterém se ten její starý nedal rozeznat. Nebo si ho jen nepamatoval? Už to bylo pět let – pět dlouhých let, kdy do jejich domku naposledy zavítalo štěstí.

„Kdo jiný, když ne já?“ odporoval tichým hlasem. „Měl jsem tě zachránit, měl jsem se za tebe postavit, měl jsem ti dát šanci utéct, měl jsem…“

Přiložila mu prst na rty. „To já.“ Viděla, že se chystá protestovat. „Ty jsi nic neudělal.“

„Ano, neudělal. Ale měl jsem udělat.“

Josephine sklonila hlavu. „Za těch pět let se mnoho změnilo.“ Vzhlédla a setkala se s jeho očima. „Nemáš nejmenší tušení, co se ze mě stalo.“

John ji jen omámeně sledoval a nebyl schopen slova.

„Jsem jiná. Jediný, kdo za to může, je… on.“ Zdálo se, že je pro ni těžké vyslovit to jméno. Ale nakonec se přeci jen odhodlala. „Liam. Zachránil mě z hranice.“

„Kdo…?“ podivil se její manžel a zmateně k ní natáhl ruku.

Chopila se jeho dlaně a vstala. Pomalým krokem přešla na druhou stranu pokoje a opatrně se usadila do peřin. Poklepala na místo vedle sebe, a když usedl i John, vypověděla mu příběh posledních pěti let.

„Když mě naložili k těm ostatním ženám, které označili za čarodějnice, myslela jsem si, že právě skončil můj život. Přede mnou nevedla jiná cesta než ta na hranici. Nemohla jsem utéct. Kterákoli z těch ostatních se o to pokusila… Všechny do jedné zemřely a vojáci je hodili do stojaté vody, aby se ujistili, že jsou mrtvé doopravdy. Bylo hrozné sledovat, jak umírají. Nechtěla bych to vidět znovu.

Já se o nic nepokoušela, a tak jsem se dostala až do podzemní kobky. Další den měl být soud, odsouzení a poprava. Nikdo tomu neušel. Nešlo tam o žádný soud. Nedali nám možnost se hájit. Ani nevíš, jak moc jsem se bála. Žádná z nás neměla naději na útěk – většina z těch žen vzdala veškerou snahu, říkaly, že Bůh nás opustil. Jen málo z nich se ještě modlilo.

Brzy ráno většina z nich spala, ale já nemohla. Myslela jsem na vás dva, nedokázala jsem zapomenout. A právě tehdy přišel on. Liam. Vysvobodil mě a odnesl daleko odtamtud. Nevěděla jsem, co se mnou chce udělat. Pochopila jsem, že bránit se nemá cenu. A on…“

Josephine zavřela oči a vzlykla. Ticho, která následovalo po jejím vyprávění, probralo Johna z omámení a on stiskl její dlaň ve svých. Zahleděl se do jejích zvláštních zlatavých očí. Tolik mu chyběla. Už dávno se smířil s tím, že ji nikdy neuvidí. Proč? Proč mu osud tohle udělal?

Najednou se ozvalo hlasité bušení na dveře. Před domem křičely hlasy nějaké nesrozumitelné rozkazy. Chystal se zvednout, ale zastavila ho ruka, která svírala jeho předloktí. Zmateně se podíval na Josephine a v jejích očích spatřil žár. Její krásná tvář se stáhla  nepopsatelným hněvem a v očích jí plála nezkrotná zuřivost. V příští vteřině už otevírala vchodové dveře.

John nebyl schopen slova. Už se to dělo zase. Znovu si přišli pro jeho rodinu – nepochyboval o tom, že tentokrát je odvedou všechny.

Josephine prudce trhla dveřmi, až se vyvrátily z pantů, a vrhla se na prvního muže, který jí přišel pod ruku. Shodou okolností to byl právě on, inkvizitor. Trhla rukou a ozvalo se zlověstné křupnutí. Muž bezhlese padl k zemi a žena se ho překročila směrem k dalšímu. Za pár chvil si probojovala cestu ven a rozeběhla se k městským hradbám. V polovině cesty k ní však dolehl křik měšťanů, kteří se na ni hnali s vidlemi a loučemi. Zahnali ji do slepé uličky a odřízli jí cestu, kdyby se přeci jen pokusila utéct. Byla v pasti.

John vyběhl ven, jen co mu zmizela z dohledu, a nyní se ocitl v první vlně lidí, kteří ji chtěli upálit. Jakmile ho uviděla s prázdnýma rukama stát mezi nimi, přestala dorážet na ostatní. Omámeně na sebe hleděli a ani jeden z nich si nevšiml, k čemu se schyluje. Johna probral až její výkřik, když ji třicet nejsilnějších mužů společnými silami dostalo na hranici.

„Upálit! Upálit! Upálit!“ skandoval dav jako smyslů zbavený a někteří dokonce mávali vidlemi nad hlavami ostatních nebo vyhazovali klobouky do vzduchu. John se snažil prodrat skrze masu lidských těl k hořící hromadě dřeva, uprostřed níž byla Josephine. Nemohl dopustit, aby mu ji znovu vzali. Ale nedokázal nic udělat. Na tohle byl příliš slabý.

Když se ho jednou jeho syn zeptal, co se stalo s jeho matkou, řekl mu, že zemřela při porodu. Tak to bylo lepší. Pro všechny.

***

To je můj osud. To je můj příběh. To je život.

Carlisle Cullen zavřel knihu a tiše si povzdychl. Dozvědět se pravdu, po takové době… Bylo to velmi skličující. Samozřejmě chápal, proč mu jeho otec nikdy neřekl pravdu. Měl pochopení pro každého, dokonce i pro ty, kteří jeho matku až do posledního okamžiku pronásledovali. Chtěli ochránit své blízké. Tak jako se to snažil udělat jeho otec. Ale John Cullen se v jedné věci přeci jen nemýlil – taková je pravda. To je život.

Shrnutí

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

8)  HMR (05.04.2011 20:24)

Děsivé

7)  krista81 (03.04.2011 23:27)

krásně napsané

6)  Anna43474 (02.04.2011 21:33)

Ambra: Jé, tak to jsem si ani nevšimla Prosím, ve které části to mám??? Jinak děkuji moc

5)  ambra (02.04.2011 21:26)

Ani, Ty jsi vážně talent. Krásný, plný příběh, tak, jak má být. Volali tu na mě, ale nedalo se od toho odejít. Ta myšlenka lidské nesnášenlivosti, která vždycky vybublá bez ohledu na místo a čas... Vážně překrásné. Skvělá a hutná atmosféra. Malinkato mě drásaly ty nepřesnosti ohledně vyznání (John měl rodinu, zcela jistě byl pastor a to znamená protestant), ale to je detail

4)  Anna43474 (02.04.2011 21:06)

Fanny: Copak ti uniklo???
Ivi: Děkuju mockrát Dneska mě dojme všechno, takže i tvůj rozbor ( ) Jo, vydávala jsem to kdysi i na éúčku, ale pod jiným nickem Ještě jednou moc děkuju!
eMuš: Děkuju Jen si nějak nedokážu vysvětlit hlášku "Šok jak oči!"

3)  eMuska (02.04.2011 19:54)

Ach nervy!!! Šok jak oči! To bolo neuveriteľné! Krásne! Smutné, no perfektné!

2)  Ivanka (02.04.2011 19:09)

Velmi hezky napsané. Ten příběh, všechno to uvědomění si, že jeden malý bezvýznamný člověk nedokáže proti inkvizici nic... Hned jak jsem začala číst mě zajímalo, jak se vypořádáš s náhledem do historie. Bála jsem se, jestli dokážeš věrohodně vylíčit tu dobu a musím říct, že si mě nezklamala. Bylo to snadno uvěřitelné a zvláštně hmatatelné. Zbaštila jsem ti to všechno do puntíku. Myslím, že jsem tenhle příběh od tebe četla už někde jinde, nevydala si ho i na stmivani.eu? Je to jedna z nejlepších jednorázovek, co jsem poslední dobou četla.

1)  Fanny (02.04.2011 18:49)

Opravdu zajímavé, jen mi uniklo pár fakt, ale opravdu tohle by mě nikdy nenapadlo.

1