Sekce

Galerie

/gallery/Tygr naděje.jpg

Miley, studna, bludička, Stefan. Doufám, že jako úvod do kapitoly vám to pomůže.

Očima jsem kmitala sem a tam. Nevěděla jsem, kde se to právě nacházím. Černočerná tma byla jediné, co jsem viděla. Voda mi sahala po pás a byla hrozně ledová. Nevím, jak jsem se sem dostala, ale jedno vím: CHCI PRYČ!

„Pomoc!“ zavolala jsem a potom následovala krátká ozvěna. „Pomoc! Jsem tady zavřená! Slyší mě někdo, prosím.“

Do očí se mi začaly vlévat slzy, které hned mrzly na mých tvářích. Měla jsem hlad a byla mi zima. Chci pryč, jediná myšlenka, která se mi teď honila hlavou. Nahmatala jsem zeď s malými kamennými výklenky a začala šplhat. Nechápu, že mě to nenapadlo hned. Víko bylo těžké, ale bylo ze dřeva. Silně jsem do něj jednou strčila a ono mírně zapraskalo. Vsunula jsem ruku do malé škvíry a pořádně zatlačila. Víko se dostalo přes okraj studny a když spadlo, ozvala se rána praskajícího dřeva. Rychle jsem se zachytila za okraj studny a pokusila se vytáhnout, ale mé ledové prsty začali stávkovat.

„Pomoc!“ První věc, co mě napadla. Byla úspěšná, protože se ozvali kroky.

„Je tu někdo?“ otázal se neznámý mužský hlas a kroky se přibližovali blíž ke mně.

„Pomůžete mi?“ zavolala jsem do hynoucí tmy.

Ucítila jsem na svých rukách, zapřených na okraji studny, horké ruce. Chytily mě a vytáhly. Byla jsem promrzlá na kost, takže jakmile jsem se postavila, zase jsem klesla k zemi. Muž,  kterého jsem si ještě pořádně neprohlédla, přes mě přehodil svůj svetr a sedl si vedle mě.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě a podíval se na mě zářivě modrýma očima.

„M-m-mi-mi… Miley,“ vykoktala jsem a přetáhla si přes sebe více svetr.

„Pojď se mnou, vezmu tě k sobě do srubu.“ Popadl mě za ruku a pomohl mi vstát. Mé zmrzlé nožičky se chystaly protestovat, ale muž mě podepřel.

 

Odvedl mě k osvícenému srubu. Vevnitř bylo teplo. Posadil mě na židli vedle velkého stolu, za kterým seděl malý chlapec.

„Dědečku, ty si našel bludičku?“ zeptal se pisklavým hláskem. Muž se pobaveně zasmál. Když jsem si ho prohlédla pořádně, zjistila jsem, že má šedé krátké vlasy a krátké vousy.

„Ne, to je dívka, půjčím ji mamčiny věci,“ řekl a někam odešel. Chlapec si mě prohlížel a potom se na mě usmál.

„Já jsem Matt, to je můj dědeček. A jak se jmenuješ ty?“ zeptal se a smál se na mě.

„Miley. Žiješ tu jenom s ním?“ Jeho modré očka připomínaly mé tapety v pokoji. Světlounké, ale přesto výrazné.

„Mamka a taťka umřeli, takže jsem tu sám s dědou. A ty máš rodiče?“ Otázka, která mě samotnou tížila. Mám já vůbec rodiče? Ne, ty kteří by mě chtěli.

„Aha, to je mi líto. Já nevím, mamka ani taťka mě nechtějí. Mám nevlastního tátu a mamku,“ usmála jsem se a jeho smutný obličej mírně povolil. Muž přišel a v ruce držel fialový kus látky s tmavými džíny.

„Tu máš, koupelna je támhle,“ ukázal na zelené dveře. „Potom si půjdeš lehnout a ty Matte máš dávno spát.“

 

Kapky vody na mě dopadali zlehka. Voda byla vlažná a moc příjemná. Jakmile se zastavila, vzala jsem si ručník a usušila se. Navlékla jsem na sebe fialové šaty s hnědým páskem na ramínka a tmavé džíny. Vyšla jsem ven a sedla si naproti muži, který si četl malou knížku potaženou červenou kůží.

„Takže ty jsi Miley?“ Mlčky jsem přikývla a on se na mě usmál. „Neboj, nekoušu. Jmenuji se Stefan, můžeš mi tak říkat. Pověz mi, co jsi dělala v té studni.“

„Já jela jsem od jedné rodiny a když jsme dojeli domů, táta mi dal facku. Šla jsem si lehnout do pokoje, usnula jsem. Potom si pamatuji palčivou bolest na hlavě, potom už vůbec nic,“ povyprávěla jsem mu.

„Je to zvláštní, ale můžeš u nás bydlet, jak dlouho chceš.“

„Co se stalo Mattovým rodičům? Teda pokud se mohu zeptat.“

„Byla bouřka, jeho rodiče jeli z plesu. Strom před nimi zasáhl blesk, auto sjelo s cesty do příkopu. Jenže jeho rodiče nebyli v autě, jejich těla se nenašla nikde poblíž, nýbrž až dvanáct kilometrů od auta. Byla to opravdu zvláštní smrt, protože měli rozedraná hrdla. Těla byla bez krve. Policisté tvrdí, že je vytáhla nějaká šelma,“ odvyprávěl Stefan a smutnýma očima se na mě koukl. „Matt nikoho jiného nemá až na mě a jeho tetu, která ho také chce. Nedám jí ho, protože on má rád přírodu a zvířata, ne americké butiky a novináře.“

„To je mi líto, nevěděla jsem, že…“

„To je dobrý, nevadí mi, že se ptáš. A co ty? Říkala si, že tě rodiče nechtějí, jak to je?“ Stefanova zvědavost mi nevadila, vlastně jsem si o tom chtěla s někým promluvit.

„Můj táta vlastní zoologickou zahradu. Původně jí zdědila moje mamka, ale protože na to byla sama, vzala si mého nevlastního tátu. Když mi byl rok, nevysvětlitelně zmizela a nikdo jí nemohl najít. Ray, můj nevlastní táta, si vzal Natashu, mou nevlastní matku. Před rokem jsem se dozvěděla, že Ray není můj vlastní otec, takže jsem o rok později utekla se svou tygřicí, najít svého otce, totiž to nebyl pravý cíl cesty, ale i přesto jsem ho našla. Jenže jsem neměla odvahu mu to říct, takže jsem se vrátila zpět k Rayovi. Nikomu jsem o tom ještě neřekla.“ Jeho oči planuly vztekem. Nechápala jsem ho.

„Tvá nevlastní matka je… byla Natasha McDonellová, že?“ Mlčky jsem přikývla a on svůj naštvaný výraz povolil, jenže jeho oči stále planuly.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

„Natasha byla důvod, proč byli na tom plese. Mattův otec, Jimmy, podvedl mou dceru s Natashou. Ten ples byl něco jako napravení jejich důvěry. Natasha je mrcha, teda omlouvám se.“

„Máte naprostou pravdu, nikoho nenávidím víc než Natashu. Ona je příšerná matka, měl byste ochutnat, co vaří za hnusy,“ zaprskala jsem naštvaně a on se pobaveně usmál.

„Nemáš hlad?“ zeptal se mě a já mu horlivě přikyvovala. Znovu se zasmál a odešel do kuchyně. Prohlédla jsem si jídelnu, která vypadala starobyle. Její stěny byly dřevěné, vysely na nich obrazy. Hned jsem si vzpomněla na Kájovu děsivou pracovnu, jenže tyhle obrazy byli s kytkami. Nádherné fotografie orámované stály ve velké vitríně. Stůl byl z třešňového dřeva a doslova se blýskal.

Stefan přede mně položil talíř se sendviči.

„Nic moc, ale kdybych tě našel před dvěmi hodinami, mohla bys mít polévku,“ usmál se a sedl si naproti mně. Začala jsem jíst a on si začal číst červenou knížečku.

„Co je to za knížku?“ zeptala jsem se, když jsem spolkla sousto.

„Starý deník Damona Gilberta, píše se tam o občanské válce,“ odpověděl mi a zase si začal hledět knížky.

Vyhrála jsem! A co? Pobyt na gauči. Ne, vážně! Chtěl abych spala v jeho posteli, jenže už Kája kvůli mně ležel na zemi, takže já budu teď spát na gauči. Noc byla klidná a nerušená. Jako ukolébavka mě doprovázelo mečení koz, bučení krav a řehtání koní. Prostě jako u nás v ZOO, jenže tam vyjí vlci, paviáni vřeští a sloni houkají? Nebo jak se tomu zvuku říká.

__________________________________________________

Takže příště uvidíme Miley na koni, bezva ne? Také vám prozradím, že už mám ve Wordu hotový konec Pomsta se nevyplácí a začínám psát další kapitolovku DayDream, o čem bude? Nepovím.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

anetta

2)  anetta (12.03.2012 15:36)

Michangela

1)  Michangela (04.03.2012 20:55)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek