27.07.2010 [17:15], MisaBells, ze série Tabula Rasa, komentováno 7×, zobrazeno 3093×

Když mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené? Kdo mraky z nebe pochmurného zažene?

7. kapitola - Bylinková teta

Seděla jsem doma a zírala na prázdný list papíru. Nešlo mi učení. Měla jsem psát esej na téma: Pravda nebo lež.

Několik listů už leželo zmačkaných pod stolem, ale výsledek přesto nulový. Pokaždé když jsem začala psát, se mi před oči vkradla jeho tvář a já přemýšlela nad uplynulým dnem. Místo úvah jsem smolila verše. Nešlo mi už ani to. Nudila jsem se a měla hlad. V lednici mi zbývala poslední porce salátu a v peněžence prázdno. Vstala jsem od stolu a nalila si další sklenici vody. Lepší mít v břiše žáby než hlad. Salát mi musel vydržet k večeři.

Zalovila jsem v batohu a hledala učebnici angličtiny, když mi mezi prsty uvízl kus novin.

Bylinková teta, krámek, který jsem si zakroužkovala minulý den. Podívala jsem se na hodiny a během chvíle byla připravena jít.

Obchůdek jsem našla bez problémů. Možná díky tomu, že Forks bylo samo o sobě malé, nebo spíš tou výstředností výlohy. Za velkým sklem se rozprostíral les. Umělý, samozřejmě. Ze stromů visely pavoučí sítě a v trávě rostly různé pestrobarevné květy. Měla jsem pocit, že ten krám láká nejen vzhledem. Když jsem prošla dveřmi, zešeřilo se o několik hodin. Na zemi byla kamenná podlaha a ze zdí se šklebily stejné kusy nerostu. Občas jeden vyčuhoval víc a poté jej majitelka využila místo poličky. Ze stropů visely větve s listím. Zvláštní obchod. Nebyly tu normální regály, ale pařezy nebo kameny. Několik velkých nádob po krajích stěn bylo naplněno hlínou a rostlo v nich – cosi. Kytky? Živé? V téhle tmě? Vzduch uvnitř byl svěží. Místo zatuchliny uzavřených prostorů tu byl cítit les.

Ze zadní části obchodu prosvítalo světlo. Připadala jsem si, jak když jsem zemřela a jdu do jiného světa. Tady mě nic netrápilo. Přišlo mi, že starosti i Josh zůstali venku na chodníku.

U toho světla, co mi zastiňovalo zbytek místnosti, se cosi pohnulo.

„Trvalo ti to,“ promluvil ženský hlas a já chtěla vzít nohy na ramena.

„To je asi omyl. Nejspíš jste si mě s někým spletla,“ bránila jsem se.

„Jmenuješ se Lure Moonová?“

„Ano, ale…“ pokoušela jsem se oponovat.

„Tak jsem mluvila na tebe,“ ujistila mě.

„Nemožné!“ Začínala jsem i připadat jako idiot. Nerada jsem byla za blbce a pokaždé mě to rozčílilo.

„Uklidni se. Jen se mi o tobě zdálo, tak jsem čekala, kdy se objevíš.“ Tak teď toho bylo i na mě moc.

„Nechápu vás.“

„Já vím. Dáš si čaj? Vysvětlím ti to,“ začala. Stále jsem viděla jen její stín.

„Ehm, ne. Díky. Já se jen přišla zeptat na práci.“ Už jsem si tak moc jistá nebyla. Pracovat s pošukem?

„Máš ji mít. Nejen to. Pomůžu ti i s tím druhým problémem,“ promluvila a konečně se postavila mimo to světlo. Byla starší, ale ne o moc. Kolem čtyřiceti. Měla lehkou nadváhu, ale stejně jí to slušelo. Podle jejích slov jsem čekala ženskou s černým kocourem na rameni a bradavicí na nose. Měla plátěné kalhoty a dlouhou tuniku. Vlasy měla červené, pokud mě oči nešálily, a milý úsměv. Byla sympatická.

„S tím druhým?“

„Většinou za mnou lidi chodí s nějakým problémem. Ze zkušenosti vím, že když mě nepotřebují, tak mě nenajdou.“

„Já vás ale nepotřebuju,“ bránila jsem se.

„Chceš práci?“

„Jistě! Tedy… No, teď si tím nejsem tak jistá.“ Zmátla mě.

„Práci ti dám, ale nejdřív musíš ovládat sebe. Nechci, aby mi tu začalo pršet, nebo padat žáby ze stropu.“ Ta žena na mě mrkla a dala vařit vodu. Rychlovarná konvice! Šok!

„Proč by tu mělo pršet?“ zkoušela jsem si hrát na blbou.

„Tak umíš způsobit něco? Já nevím. Musíš mi to říct. Jinak to neovládneme.“

„Déšť,“ špitla jsem rezignovaně. Její flegmatický přístup mě nutil mluvit víc, než jsem si přála.

„Myšlenkou? Slovem? Spojením?“ vyzvídala dál a mezitím dávala do hrníčků hrstku jakési zelené sušiny.

„Veršem,“ zaskučela jsem.

„Psaným? Mluveným?“

„Psaným.“

„Jak to pak odvoláváš?“

„Ono to přestane samo,“ vzdychla jsem. Tentokrát se na mě otočila s úžasem v očích.

„Samo?“ vyhrkla.

„Prostě dojde mrakům šťáva.“

„Napadlo tě, že by se jednou mraky nevyčerpaly? Co potom? Povodeň? Zatopíš svět?“

„To by šlo?“ užasla jsem a v zápětí zrudla. Myslet na konec světa bylo do nebe volající.

„Jistě, že by to šlo, ale to nechceme. No ne?“ usmála se.

„Ne?“ odpověděla jsem jí otázkou.

„Když ovládáš déšť, možná zvládneš i to, co z něj vzejde. Sníh, květiny, možná i tu zvěř,“ spekulovala. Třeštila jsem oči víc a víc. Cože? Tohle všechno?

„Napiš mi něco o tomhle stromku. Představ si, že kvete,“ vybídla mě. Začala jsem se smát.

„Vždyť je umělý!“

„No a? Piš!“ poručila. Lekla jsem se jí, ale nakonec jsem vytáhla notes a zamyslela se…

Dneska mám jarní náladu

a hlavu plnou nápadů…

Tak jako v v srdci mém dnes ledy tají,

ve vlasech růže rozkvétají,

v duši mé vyprahlé dnes raší tráva,

a moje dlaň, ta život dnes dává.
Tou dlaní dokážu já pravé divy,

umělý stromeček je náhle živý,

roste a zelená, raší mu listí,

za chvíli rozkvete, buďte si jistí!

Podala jsem jí notes a rozhlédla se. Strom byl stále stejný a ona se notesu ani nedotkla.

„Nepřečtete si to?“ vybízela jsem ji.

„Nemusím. Vždyť vidím, že to nefunguje.“

„Hm… Nejspíš umím jen tu vodu,“ špitla jsem. Bylo mi zvláštně. Mrzelo mě to. Doufala jsem, že bych mohla být alespoň k něčemu, ale očividně ztropím jen slejváky.

„Nemyslím si,“ opravila mě a zapálila tím opět plamínek naděje.

„Ne?“

„To vůbec ne. Jen ti to nejde na povel. Zatím. Nejspíš nemáš náladu na rozkvetlý strom. Musíš to najít v sobě. Ne v ruce, ale uvnitř sebe. V srdci.“

„Na povel neumím nic. Jsem paličatá,“ špitla jsem rezignovaně.

„Napadlo mě to. Zkus to napsat bez povelu. Něco prostě napiš a dej do toho srdce,“ vybídla mě.

Jak má holka o něčem psát se srdcem, když její srdce je mimo? Zahodila jsem tužku. Tohle nemá cenu. To nejde. Sledovala jsem stromek. Kveť! Vztekala jsem se.

„Klid a soustřeď se!“ napomenula mě.

Ehgr!

Kvetoucí ruka! Jak mě tohle mohlo napadnout?

„Zavři oči a soustřeď se!“ zopakovala mi.

Zavřela jsem oči, a představila si louku, plnou květin... modré zvonky, kopretiny a pampelišky, včely, co bzučí ve sladěné symfonii, u kraje lesa koberec pomněnek a sedmikrásek jak naseto... sedmikrásky, a ta jedna utržená na mé lavici, a Josh, který se usmívá a jeho úsměv hřeje jako jarní slunce..., jeho rty, sladké jako první jahody...

Svou dlaní dokážu já pravé divy,

Stromečku, prosím, kveť a buď živý!

Vztáhla jsem ruku a pohladila stromeček a na jeho křivých umělých tenkých větvičkách se mezi ostře zeleným listím náhle rozsvítil kvítek jako spadlá hvězda. A druhý, třetí... najednou se ani nedaly spočítat.

Vytřeštila jsem oči a uskočila s polohlasným vyjeknutím.

„Pak, že to nepůjde,“ smála se. Sledovala jsem ty květy. Cítila jsem, že voní, což bylo ještě zvláštnější.

„Já to zvládla,“ zašeptala jsem.

„Vidím. Jenže to pořád kvete, Lure. Zastav to.“ To už mi k nohám padaly odkvetlé kvítky a rychle se hromadily. Jenže strom nepřestával kvést. Neustále nové a nové kvítky.

„Vtipné, jak?“ vyjekla jsem.

Květy byly všude. Pomalu jsem nemohla udělat krok. Udusím se v nich. Nemohla jsem se hýbat…

„Dost!“ prosila jsem. Panika mi zaplavila tělo. Bylo to, jako vězení z voňavých kvítků. Klec a já v ní byla chycena.

Nechci klec!

„Fajn, hele, támhle je koště. Vymeť je a přijď zítra po škole, ano?“ vyhrkla a měla se k odchodu.

„No počkejte! Vždyť ty květy – co já s nimi? Jak to mám zastavit?“

„Vždyť už nekvetou. Támhle je jen poupě a nehýbá se. Tak zítra. Jo a zamkni,“ dodala a položila mi klíč vedle dveří. Zmizela. V krámku jsem zůstala jen já a kupa květů. Poslední z umělého stromku opadaly a byl opět holý.

Přebrodila jsem se k rohu místnosti a pokoušela se květy vymést. Byla jsem na sebe stále pyšná, že jsem to dokázala, jenže jsem neměla tušení, jak jsem zvládla zastavit hippies déšť.

Když bylo vše na dvorku v pytlích, vzala jsem klíč z malého pařezu u dveří a odešla. Byla jsem plná euforie. Já dokázala přimět kvést umělý strom!

„Co děláš ve městě?“ vyhrkl hlas z projíždějícího auta. S úsměvem jsem se za ním otočila a zkameněla.

Stříbrné Volvo!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Karolka (28.07.2010 21:54)

Ahoj Míšo, doufám, že se mi to tentokrát povede uložit, jsem teď trochu v polních podmínkách. Nicméně už jsem četla a strašně moc jsem si to užila!
Je supr, že Zázrak našla učitelku. Kdo ví, co by se časem mohlo stát, kdyby svůj dar neuměla ovládat. Například by se jednou potřebovala vypsat z naštvanosti a verše typu: "Jak orkán mohutný rve kořeny stromů, tak já nahněvaná vracím se ze školy domů".
A ten konec! Už od začátku trnu, co se z té notoricky () známé značky a barvy auta vyloupne...
Bylo to úžasné, jako vždy.

6)  krista81 (28.07.2010 21:29)

Jůůů, tak tajemné místo a ta vědma
A kvetoucí stromeček - jak si vzpoměla na Joshe
A nakonec to stříbrné Volvo - kdo ho řídíl Josh nebo někdo jiný a je to ten samý co mohl za nehodu???
Další kapitolku prosím prosím

5)  Evelyn (27.07.2010 22:06)

Tak to bylo perfektní, skvěle jsem se bavila a zamilovala si Lure

3)  Hanetka (27.07.2010 19:08)

Míšo, bezva! Bavila jsem se jako nikdy, a to jsem většinu už věděla. A ten konec, no maucta. Jsem zvědavá, co za počasí se pustí, až se do toho Lure pustí! Tornádo? Hurikán? Těším se, těším!!!

2)  sfinga (27.07.2010 18:25)

Páni, páni,páni. vědma z krámku, která pomáhá Lure rozvíjet její schopnosti
jen by mě fakt zajímalo, kdo sedí v tom Volvu a jestli jeho řidič mohl za tu nehodu
Míšo, netrpělivě čekám a těším se na další díl

1)  Rosalie7 (27.07.2010 17:53)

Páni, já jsem úplně mimo!
To bylo naprosto dokonalý, ta její moc a vševědoucí vědma z bylinkářského krámku, která chce zachránit svět před potopou v podobě neustávajícího deště vyvolaného nevinnou básničkou Jo, ta představa je naprosto boží a popravdě by bylo dost špatný, kdyby až v té chvíli zjistila, že to neumí ovládat, takže je moc super, že má učitelku... I když je to trochu podivínka.
A jak jí to šlo! Úžasné, jen s vzpomene na Joshe, hned samou láskou vykvete umělý strom(nebyla to náhodou atrapa třešně? )
Ale ten konec! A je to venku, stříbrné Volvo. Tak to jsem zvědavá, jak to ted hodláš vyřešit...
Chtěla jsem napsat, že tohle nezamaskuješ ani těmi tvými superdialogy, ale nejsem si tím vůbec jistá, protože o tomhle tvém umění by se rozhodně nemělo pochybovat!

1