Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/Lure.jpg

Když mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené? Kdo mraky z nebe pochmurného zažene?

27. kapitola - Zlý sen

Nechápala jsem co se tu děje a co je to za blbý vtip, ale nelíbil se mi. Nenechala jsem tetu nic říct. Zvedla jsem ruce v rezignujícím gestu a neustále vrtěla hlavou. Nic jsem nechtěla slyšet. Teď ne! Byla by to další donebevolající  lež! Teta nemohla být Lure. Nemohla jsem to přeci být já, to byla pitomost! Vyběhla jsem z krámku a ignorovala její prosby, abych tam zůstala a nechala si to vysvětlit. Hnala jsem se pryč, jako tenkrát, když Josh přijel Volvem. Josh! Potřebuju Joshe!

Jenže všechny moje věci zůstali u ní. U té osoby, co hrála šarádu. Zamířila jsem k lesu. Proč? Netuším, ale jinam jsem jít ani nemohla. Nebo ano? Bylo někde místo, kde jsem se mohla ukrýt? Před očima jsem viděla jen ten jediný záblesk své tváře v Hannah vzpomínce. I v jejím obličeji jsem viděla sebe. To byla hloupost. Mě rodiče opustili, když jsem se narodila. Ujala se mě Slunečnice s Měsícem. Byla jsem Moonová! Co tohle znamená? Jakmile jsem minula první stromy, přešla jsem z běhu do chůze. Píchalo mě v boku a pálilo v hrdle. Hlava se mi točila po tom vstupu do její hlavy a zároveň z nedostatku vzduchu v plicích, které teď křičely po dávce kyslíku. V ústech jsem měla Saharu. Bylo mi na omdlení a tak se nebylo čemu divit, že se mi podlomila kolena vyčerpáním. Na tváři jsem ucítila první kapky. Pršelo. Kéž by ze mě ta voda smyla tu špínu a vzpomínky. Napadlo mě najít Taavettiho. Ten by mi mohl vymazat paměť. Mohla bych odjet pryč z Forks. Ano! To Forks za všechno může. Než jsem se tu objevila, měla jsem docela klidný život. Až tady to vše začalo. Upíři, vlkodlaci, čarodějnice a dvě Lure. Blbost! Jsem jen já a žádná další! Proč si se mnou ten osud takhle hraje? Baví se tím, jak mi pod nohy hází samé překážky? Nebylo by lepší umřít? Ano, bylo. Zůstat tu ležet a nechat vodu aby mě rozpustila do poslední molekuly, atomu…

Zavřela jsem oči. Dusila jsem se. Potřebovala jsem se nadechnout a utéct. Pryč odtud. Být opět volná a nespoutaná. Ne! Už nikdy žádné verše! Nikdy! Navrtala mě do toho a uřknula mě. Celý život jsem psala verše, to až tady se začaly stávat skutečností. Až tady z nich pršelo, hořelo a zvedala se tornáda. Nejsem čarodějka, to ona! Hrála si se mnou jako kočka s myší. Už nechci!

Ležela jsem v trávě notnou dobu a moje oblečení bylo vsáknutou vodou těžší a těžší. Cítila jsem, jak se pomalu vpíjím do hlíny. Roztřásla se mi brada. Možná pláčem, možná zimou, co já vím. Jen jsem se třásla a nedokázala se hnout. Moje nohy mrzly a ruce zábly a země byla ledová. Nepříjemně ledová. Začala jsem být unavená z toho všeho. Ze vzlyků, chladu i tety. Jenže mě opustila síla se vzbouřit a postavit se tomu všemu čelem. Doslova. Brzy bude konec, utěšovala jsem se. Umřeš a bude ti fajn, neboj. Jak optimistická slova, pomyslela jsem si a možná se začala i těšit.

„Lásko?“ ozval se mezi stromy hlas. Měla jsem víčka těžká únavou.

„Hm,“ odpověděla jsem.

„Co tu vyvádíš, Zázraku?“ hrozil se Josh.

„Umírám,“ vzdychla jsem.

„Neumírej mi, ano?“ prosil tiše a podstrčil mi ruce pod koleny a zády, aby mě mohl zvednout.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Jeho náruč byla proti té nevlídné zemi  jako horko u krbu. Opřela jsem mu hlavu o rameno.

„Pro tebe všechno,“ vzdychl smutně a nesl mě pryč. Jeho pomalá a kolébavá chůze mě uspávala, a já jsem se propadala někam dolů… letěla jsem, letěla…

Najednou jsem se ocitla v tmavé zatuchlé knihovně a moje hrdlo svíral strach. Svíčka v mých rukou plápolala a ze tmy se blížily rudé oči… někdo se smál, ďábelský řehot se rozléhal a ozvěnou se odrážel od kamenných zdí… „Ne!“ křičela jsem a někdo mi odpovídal.

„Jsem tady , Lure, je to jen sen, jen sen…“ Ten hlas bych měla odněkud znát…

A zase jsem letěla. Padala jsem prostorem a nevěděla kam… hlava se mi točila závratí a já čekala, až dopadnu… věděla jsem, že to bude bolet, že se zraním, možná zabiju, ale přála jsem si, aby to už skončilo, aby se ten pád zastavil… žaludek se mi obracel naruby a na čele stál studený pot. A pak jsem stála v chodbě a dívala se do zrcadla… kolem mě byla spousta zrcadel a z každého na mě zírala Lure… byla jsem tem jednou, dvakrát, tisíckrát… a každá z těch podob se mi smála, vysmívaly se mi a najednou z nich byla Tiffany a křičela na mě Zrůdo!

„Jdi pryč! Nech mě na pokoji! Já jsem já… jsem jen jedna, nemůžu být víckrát,“ vzlykala jsem a slyšela zase ten uklidňující hlas.

„Blouzní. Má už třetí den horečku. Mám o ni strach…“

Kdo to byl? Kdo to říkal? Nevěděla jsem, ale ten hlas jako by mi říkal: Jsi doma… Jsi v bezpečí. Jenže já jsem věděla, že nejsem.

Běžela jsem lesem. Stromy kolem mě se míhaly a jako by ožívaly, jejich větve se mi samy pletly do cesty, pod nohama vyvstávaly kořeny a já jsem klopýtala a padala, odírala si kolena a zraňovala ruce a věděla jsem, že musím doběhnout někam… kam jsem to vlastně běžela?

„Lure, tady jsem,“ znělo mi v hlavě a já tam viděla majednou stát tetu a vztahovat ke mně paže. A pak tam místo ní stál najednou Hedges s dlouhými bílými vlasy, usmíval se a podával mi medailon… a když jsem ho vzala do ruky, jeho vlasy najednou zčernaly, oči byly jak krvavé rány a z úsměvu se stal škleb. Vykřikla jsem.

„Lure, lásko, to se ti jen zdá, jsem tady, vždycky budu tady,“ ozýval se odněkud můj anděl strážný, ale já ho neviděla. Stála jsem najednou v tetině krámku a ona na mě křičela, že není čas a že musím trénovat, a pak zmizela a zdi okolo taky a já zase padala.A pak byla t ma.

Když jsem opět otevřela oči, ležela jsem v Joshově posteli. Seděl na sofa u okna a četl. Jakmile jsem se pohnula, byl u mě.

„Jak ti je?“ staral se.

„Fajn,“ špitla jsem a v tu chvíli jsem myslela, že mi shoří krk.

„Donesu ti čaj,“ zašeptal a zmizel. Víčka jsem měla těžká jako kámen. Musela jsem je zavřít, jinak by mi snad utrhla čelo. Jen chviličku, pomyslela jsem si a dodržela to. Z posledních sil jsem je opět otevřela. Už tam byl.

„Jak ti je?“ zeptal se znovu.

„Fajn, ale nemusíš se mě ptát každých pět minut,“ zachraptěla jsem.

„Dobře, promiň.“

„Podáš mi čaj? Mám sucho v krku,“ skučela jsem a pokusila se posadit. I když jsem v životě nepila alkohol, měla jsem pocit, že mi za krkem sedí ne opice, ale minimálně gorila.

„Vydržíš chvilku? Udělám ti nový, tenhle je už studený. Usnula jsi dřív, než jsem se stihl vrátit.“

„Jak dlouho jsem spala?“

„Po tom čaji, nebo celkově?“

„Je to velký rozdíl?“

„Trošku. Po čaji jsi spala tři hodiny a celkově čtyři dny. V podstatě začínají podzimní prázdniny,“ usmál se. Bylo mi tak zle, že jsem neměla ani sílu se zhrozit. Klidně i týden spát, prosila jsem. Kdybych jen věděla, jak blízko jsem byla pravdě…

Když jsem znovu otevřela oči, měla jsem pocit, že hořím. Bylo mi strašné horko, lepila se na mě zpocená noční košile a na čele mi stál pot. Hlava mě bolela jako střep. Seděl u mě Carlisle a Josh stál za ním.

„Pořád má horečku,“ ustaraně řekl Carlisle a položil mi na rozpálené čelo studenou ruku. Vzdychla jsem úlevou a znovu zavřela oči, ostré světlo mě bodalo tak, že až bolely.

„Já vím,“ řekl ten hlas ze snů. „Strašně promokla a prochladla.“

Zase jsem otevřela oči. Ten hlas byl Joshův? Seděl tu u mě celou dobu? Víčka mi zase spadla, neudržela jsem oči otevřené moc dlouho.

„To není jen nachlazení,“ prohlásil Carlisle. „Utrpěla nějaký šok. To blouznění není jen z horečky… Bojím se, aby neměla zánět mozku. A antibiotika zatím moc nezabrala…“

„To ne,“ slyšla jsem zas ten hlas a tentokrát zněl zoufale a taky unaveně.

„Měl by ses jít taky vyspat, za poslední čtyři dny jsi skoro nezamhouřil oka. Vystřídá tě Bella nebo Esmé, nechci křísit ještě i tebe,“ pokračoval Carlisle.

„Nechci od ní odcházet, dokud… jí nebude líp,“ odporoval Josh, ale zaváhal. A já se lekla. Nechci, aby šel pryč. Jenom on zaháněl ty strašné sny a noční můry.

„Zůstaň tu,“ zašeptala jsem skoro bezhlesně, ale slyšel mě. Sedl si ke mně na postel a vzal mě za ruku.

„Neboj,“ konejšil mě, „nehnu se od tebe.“

„Zůstanu tady,“ obrátil se pak na Carlislea. „Lehnu si vedle… postel je široká dost a ona o sobě stejně většinu času neví. Zdřímnu si a přitom budu po ruce.“

„No dobře,“ neochotně souhlasil Carlisle, „dokud jí nebude líp. Za tři hodiny má dostat zase léky, přijdu ji zkontrolovat. A kdyby bylo potřeba, jsem v pracovně.“

Klaply dveře, já cítila, že si za mě někdo lehá a matrace se pod jeho vahou zhoupla. Objal mě jednou paží a já se schoulila do jeho náruče, přitiskla se k němu zády a připadala si konečně v bezpečí… A pak jsem znovu usnula a tentokrát se mi nezdálo nic.

Spala jsem a probouzela se, když jsem polykala léky nebo mě Bella, Esmé nebo Rory doprovázely do koupelny a na záchod, a zase jsem spala a pak zase hltavě pila nějaký čaj a někdy mě někdo krmil jak malé dítě, pak mě převlékaly ze zpocené košile a zase jsem usnula, ale vždycky tam někde byl Josh nebo jeho hlas a já jsem věděla, že bude všechno v pořádku. Jeho přítomnost mi dodávala klid.

A pak jsem se probudila a bylo ráno. A mně bylo lehko… nebyla jsem zpocená, nebolela mě hlava, asi jsem neměla ani teplotu. Skrz zatažené závěsy prosvítalo sluníčko a já jsem nevěřícně zamrkala. Sluníčko ve Forks? To jsou divy!

„Konečně,“ ozvalo se ze sedačky pod oknem úlevně a já jsem zaostřila. Josh. Zase seděl tam, co prve, a zase držel knížku. Ale dneska vypadal… jako po nemoci. Pod očima měl hluboké fialové kruhy  a tvář měl strhanou. Lekla jsem se. Co se mu stalo?

Zaklapl knížku, popošel ke mně a klekl si, aby měl hlavu ve stejné rovině se mnou.

„Jak ti je? Ale pravdu,“ hypnotizoval mě pohledem.

„Dobře. Je mi…“ zamyslela jsem se a pak mě napadlo to správné slovo, „lehko. Jako by ze mě spadl nějaký kámen.“

Zvedla jsem se do sedu a zatočila se mi hlava.

„Pomalu,“ řekl starostlivě, „jsi zesláblá. Týden tu ležíš v horečkách.“

„Týden?“ zděsila jsem se. Proboha, co škola? A co teta? Byla jsem u ní, nebo ne? Všechno se mi nějak pletlo. Přestala jsem to řešit. Měla jsem aktuálnější problém.

„Hm… Joshi,“ prohlásila jsem rozpačitě. „Potřebovala bych…“

„Co? Přinesu ti všechno, jen si řekni,“ nabízel se.

„To ne, vlastně jo, ale až potom. Teď potřebuju…“ pohlédla jsem významně na dveře do koupelny.

„Jasně!“ došlo mu to. „ Doprovodím tě.“ Podepřel mě a chtěl mě zvednout, ale já jsem zrudla. Přece mě nebude doprovázet na záchod!

„Počkej,“ zastavila jsem ho. „Zavolej radši Rory, ano?“

Zarazil se, ale neprotestoval.

„Dobře,“ souhlasil.  „Mezitím ti zařídím snídani, jo?“ Došel ke dveřím a zmizel někde za nimi. Za chvíli nakoukla dovnitř Rory. Když viděla, že sedím, zazubila se a vtrhla dovnitř.

„No sláva, ty Lazare! Vítám tě mezi živými! Tys nám ale nahnala strach!“

Zrozpačitěla jsem. „Omlouvám se. Nechtěla jsem vás obtěžovat…“

„Zač se omlouváš, ty truhlíku? Kdo jiný by se o tebe postaral? Přece jen je Carlisle doktor, jinak bys musela do špitálu. Skoro tě tam nechal odvézt, ale jen se o tom zmínil, Josh se málem zbláznil… týden jsi tu blouznila v horečkách a on skoro nespal. Nehnul se od tebe. Konečně je ti líp. Co potřebuješ?“

„Na záchod. A do koupelny. Sama tam asi nedojdu…“

„Jasně,“ přitakala vesele a podepřela mě, jednou rukou mě chytila kolem pasu a já ji kolem ramen. Když jsme došly do koupelny a já se uviděla v zrcadle, zděsila jsem se. Jestli Josh měl kruhy pod očima, já jsem vypadala jako zombie.

„Panebože, já vypadám,“ zaúpěla jsem zoufale.

„Neboj, to dáme do pořádku,“ těšila mě Rory a začala napouštět vodu do vany.

„A nepočítej s tím, že bychom tě teď pustili domů, i když už jsou opravy hotové. Esmé tě bude chtít vykrmit, s tím počítej,“ dodala.

Nebránila jsem se. Tentokrát mi došly argumenty a vlastně jsem měla pocit, že bych stejně neměla šanci.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Texie

17)  Texie (26.08.2010 12:51)

Ne ne ne!!!!
Já chci další!
Tohle mi prostě nemůžeš udělat!

Karolka

16)  Karolka (26.08.2010 10:47)

Ježkovy voči! Ono to není dál???
S.O.S. !!! Hilfe!!! Help!!! Honem pokračování!!!

Karolka

15)  Karolka (26.08.2010 10:46)

Já se bojím! Já se bojím, aby se nestalo to, co se stalo... Dává to smysl? Musí se to stát nějak jinak! Ona nesmí zůstat sama! Parádní díl a parádní zápletka. Jsem totálně unešená!

14)  Judy (25.08.2010 23:00)

Jen ať ji hezky vykrmí. Potřebuje si taky pořádně odpočinout.

krista81

13)  krista81 (25.08.2010 21:42)

Tak a mám v tom naprostej zmatek je teta Lure nebo není? Jak to vlastně je? Nebo jsou jenom příbuzný, nebo maj jenom stejný jména? No zmatek nad zmatek.
Ale vypadá to, že s Joshem je to na dobré cestě - on je prostě sladkej, jak se o ni staral, nechtěl od ní odejít
Těším se na další díl, doufám, že se to začne rozmotávat.

sfinga

12)  sfinga (25.08.2010 21:39)

Míšo, okamžitě mi řekni, jak to teda je. Zmatenost dost nevystihuje stav, ve kterém se právě nacházím
Chudák Lure... Chudák Josh.
Připadám si jako v poslední epizodě Star trek: Voyager, kdy kapitánka Janewayová přišla z budoucnosti varovat samu sebe před chybami, kterých by se mohla dopustit.

Monelien

11)  Monelien (25.08.2010 14:59)

Hanetka: Super, v tom případě v tom mám úplnej zmatek

Hanetka

10)  Hanetka (25.08.2010 13:17)

Monelien: Neprozradila... takhle to není.

Monelien

9)  Monelien (25.08.2010 12:29)

Woohoo! Takže teta je Lure... což znamená, že je Lure z budoucnosti... což znamená, že se ji snaží dát dohromady s Joshem, protože kdyby se nevrátila do minulosti, tak by zůstala dosmrti sama, protože Lure vlastně chtěla udělat nějaký čáry máry aby nebyla s Joshem... wow... asi nepíšu souvisle a srozumitelně, ale je to šok Doufám, že se Lure (té z přítomnosti) podaří odstranit její blok do konce měsíce, aby Lure z budoucnosti mohla v klidu vyfičet do svého světa a našla tam Joshe :D
Předpokládám že jsem teď vyzradila všem přítomným výrobní tajemství, ale já si nemohla pomoct

Iwka

8)  Iwka (25.08.2010 11:20)

No ty jsi úžasná! Teta je Lure?? Proč mi to v hlavě zamotáváš ještě víc, vždyť uuž tak jsem se v tom nevyznala, co teprve teď?! Teta je Lure... Musím si to pořád opakovat, nemůžu tomu uvěřit. Bylinková teta je Lure.
To je teda šok století... Teta je Lure! Uáááá!

arisa

7)  arisa (25.08.2010 10:49)

že by teta byla lurino budoucí já?? jsem zvědavá co s toho vyleze

6)  Anna43474 (25.08.2010 10:21)

Jůůůůůůůůůůůůůůůůůůů Teta je Lure??? To je nějaký přenášení z budoucnosti do minulosti??? Ale to by znamenalo, že Lure zestárne a umře... Nebo je to jinak??? Třeba se jenom jmenují stejně, nebo je teta její máma, nebo... nebo... jinak mě nic moc nenapadá Ale Josh se staral pěkně Že ty na nás a ty dva kuješ nějaký pikle??? Já jsem každopádně Team Josh & TKSATVO

Gassie

5)  Gassie (25.08.2010 09:54)

No páni! Jsem zvědavá, co se z toho vyvine.

4)  Rene5esme (25.08.2010 09:53)

Páni to bylo skvělý

milica

3)  milica (25.08.2010 09:36)

Krásný, chudák Josh takhle se musel starat. Krásná povídka opravdu

2)  Diblik (25.08.2010 09:27)

Hm teta=Lure...jsem zvědavá, co se z toho vyklube...mělo to bý nějaké znamení , se nechám překvapit, protože už nerozumím ničemu , ale podotýkám, že o to je to zajímavější.
Lure by měla s JOshem konečně upřímně komunikovat a říct mu co si myslí, co cítí...to je dle mého ten hlavní zádrhel. JOsh se každopádně zachoval slaďoučky , mám pro něj slabost .NEtrpělivě budu vyhlížet další kapču, díky

Evelyn

1)  Evelyn (25.08.2010 07:34)

Teta není příbuzná, ale ona sama? To je nečekané a rozhodně skvělé. Úžasná kapitola

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek