16.08.2010 [21:00], MisaBells, ze série Tabula Rasa, komentováno 9×, zobrazeno 2804×

Když mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené? Kdo mraky z nebe pochmurného zažene?

19. kapitola - Teta se plete

Ano, bála jsem se. Ono ostatně bylo čeho se bát. Dům plný upírů, poloupírů a wolpirů nebylo zrovna ideálním místem pro člověka. I když jsem možná byla schopná to změnit, krve – a to k jejich smůle – by se ve mně nedořezali.

Svým skvostným uměním jsem se vymluvila na krámek a Josh mě milerád odvezl. I když se nabízela Rory, přijala jsem společnost Joshuy. Přeci jen jsem u něj měla větší pocit bezpečí. Rory by mi určitě nic neudělala. Věděla jsem to, ale…

„Vyzvednu tě kolem deváté, souhlasíš?“ ptal se opatrně, když mi zastavil před obchůdkem.

„Nemusíš. Zvládnu tu cestu,“ vymlouvala jsem mu.

„Na to zapomeň. Víš, co dokážeš.  Určitě by se tu objevila nějaká živelná pohroma, zemětřesení nebo tsunami, jak tě znám. Přijedu si pro tebe,“ slíbil. Políbil mě, jako kdyby to bylo naposledy a odjel.

Bylo něco kolem sedmé hodiny, když jsem vešla do krámku. Teta seděla u jednoho s pařezů a vykládala karty.

„Na dnešek jsme se nedomlouvaly, nebo ano?“ přemýšlela nahlas, když mě uviděla.

„Nedomlouvaly, ale potřebuju si popovídat.“

„Cullenovi ti nestačí?“

„Nemůžu s nimi o nich mluvit,“ vysvětlila jsem a hned se cítila hůř.

„Řekla bych, že naopak. Nejlepší je řešit problémy přímo v jádru.“

„Tohle ještě není problém. Myslím,“ zvažovala jsem.

„No, tak přijmi pařez a mluv,“ usmála se a shrnula karty do malé hromádky.

„Jde o Joshe,“ začala jsem.

„A jé,“ zaskučela teta a já svraštila obočí.

„Proč to zasténání?“

„Nech mě hádat. Má to něco společného s tvou fobií ze vztahů?“ přimhouřila oči a vyčkávala.

„Vůbec ne. Naopak. Řekla bych, že náš vztah je pohádkový. Jen spolu nemůžeme být tak, jak to po nějaké době ve vztahu bývá.“

„Mluvíš o sexu?“ vyhrkla bez okolků teta.

„Tak nějak,“ zrudla jsem.

„Jste spolu pár týdnů. To, že si v posteli nevyhovujete od počátku, neznamená, že se to nenaučíte,“ začala teta. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, kam její slova směřují a musela jsem ji brzdit.

„Ne, to ne! O to nejde! My sex nemáme! Ne, že bychom nechtěli, ale nějak se do toho motají živly,“ kuňkla jsem.

„Jako voda, oheň, vítr, země?“

„No, spíš jen oheň a voda.“

„To mi nedává smysl.“

„No, minulý týden k tomu málem došlo, ale… vzplála postel,“ vyhrkla jsem, abych to měla už za sebou.

„Co prosím?“ Vztekle jsem zakňučela. Teta mě nutila to zopakovat a to se mi vůbec nelíbilo.

„Vzplála postel,“ zopakovala jsem přes zaťaté zuby.

„Jak?“ zeptala se klidně.

„Hm, to je zajímavá otázka,“ vzdychla jsem. „Nemám tušení, jak.“

Teta se zvedla z pařezu a začala pochodovat po místnosti.

„Nemáš někde sepsané verše o ohni?“

„Nemám.“

„Neodříkávala jsi nějaké?“

„Možná?“ špitla jsem.

„Možná, nebo odříkávala?“

„Josh odříkával se mnou… Vlastně to bylo tak nějak napůl, a začal s tím on,“ vymlouvala jsem se.

„Hm, tak to ne. Jeho vina to nebude. I když je možné, že tomu hodně přidal, jelikož náš všelék dokáže znásobit moc čarodějek.“

„Všelék?“ vyhrkla jsem.

„Vždyť víš. To, co všichni považují za báchorky a výmysly pomatených lidí. To, co hory přenáší a zastavuje proud řek. Láska,“ vysvětlila.

„To je vtip?“

„No, spíš bych řekla, že ty verše v tom tentokrát hrají tu nejmenší roli. Podle mě jde jen o tu tvou hrůzu ze vztahů,“ spekulovala teta.

„Co s tím všichni máte? Přeci jsem nepodpálila postel, jen abych s ním nespala?“ vrčela jsem.

„Proč myslíš, že ne?“

„To je blbost! Přece bych to věděla!“

Teta se na mě pronikavě zadívala a já měla pocit, že mi vidí až na dno duše. Zavrtěla hlavou.

„Nevěděla bys to. Nevíš to. Myslíš si, že to chceš… Jen si to myslíš. Když jste spolu, když se tě dotýká, táhne tě to k němu, krev se ti bouří, točí se ti hlava? Mrazí tě a polévá horko?“

„Jo,“ špitla jsem a zrudla jako mák.

„A pak?“

„Pak začne hořet.“

„Hm…“ protáhla zadumaně. „Takže když to má zajít dál… vyvoláš pohromu a ani o tom nevíš. To dělá tvoje podvědomí, děvenko. Bráníš se tomu někomu se úplně odevzdat. To by totiž znamenalo, že se nespoléháš jen na sebe.“

Zírala jsem na ni a nevěřila svým uším. Samozřejmě že se chci spoléhat jen na sebe! Zatím mě vždycky všichni zklamali!

„No, ještě že už to umím zastavit,“ řekla jsem naštvaně.

„Lure. Nejsi schopna svou moc ovládat, uvědom si to. Není bezpečné kouzlit, dokud nebudeš vědět, co zvládneš.“

„Dokázala jsem vykouzlit bouřku bez vody,“ odsekla jsem a s tetou to málem praštilo.

„Cože?“

„No, potřebovali zataženo pro baseball,“ bránila jsem se.

„No, tak to buď ráda, že jsi neuhasila slunce. Lure, proč myslíš, že tu jsem? Taky jsem udělala chybu, jenže ta moje už nejde napravit. Nedělej moje chyby, nebo na to doplatíš,“ vrčela.

„To je hloupost. Děláš z komára velblouda,“ sykla jsem a v afektu jí začala tykat. Nebránila se.

„Kéž by,“ vzdychla si pod nos.

„Teto, co mám tedy dělat? Kouzlit nesmím, sex mít očividně taky nemůžu…“

„Jistě, že můžeš. Jen mu musíš začít věřit. Ten oheň a následná menší sprška v jeho ložnici, to byly jen reakce tvého podvědomí na to, že bys mu měla věřit natolik, že mu bezpodmínečně a definitivně dáš to, co se v životě dá darovat jen jedinkrát.“

„Jak víš o vodě?“ vyhrkla jsem a teta ztuhla.

„Prosím?“

„Mluvila jsi o vodě v jeho pokoji. Neřekla jsem, kde jsme podpálili postel a ani, že tam byla poté voda.“ Tohle se mi nelíbilo. Smrdělo to. Bylo to divné. Teta zbledla a začala si čistit neexistující skvrnu na sukni.

„Taky ti všechno říkám!“ zúžily se mi oči podezřením. Teta něco věděla a nechávala si to pro sebe.

„Protože můžeš,“ vrátila mi to.

„Ty také můžeš. Nemám důvod to někde vykládat,“ vzdychla jsem. Mrzelo mě, že mi tak málo věří a nechce mi říct nějaké své tajemství. Vždyť já bych si jej nechala pro sebe. Komu bych to vyprávěla?

„Nejsi na to připravena. Teď mi jen věř a poslouchej mě.Ty nesmíš skončit jako já. Dej Joshovi šanci, aby tě miloval,“ prosila.

„Když jsem se pokoušela uhasit ten oheň, odříkávala jsem verše a Josh se lekl, že odháním jeho. Teď, když nad tím přemýšlím, znělo to tak. Jak je možné, že to splnilo účel a Josh zůstal asi zamilovaný? Chci říct, jak je možné, že…“ nedokázala jsem se vyjádřit, ale teta mě zachránila.

„Na lidi to nefunguje,“ vysvětlila mi.

„Ne? Jenže tenkrát jsem taky prosila o jeho odpuštění a on mi odpustil,“ oponovala jsem.

„Jo. On ti odpustil. On. Bylo na něm, jestli ti odpustí, nebo ne .Tys nevyčarovala jeho odpuštění. Jen ses omlouvala. Omluva, to bylo to kouzlo. Měnila jsi sebe, ne jeho. A měnila ses z vlastního rozhodnutí. Poznala jsi pravdu…“

„Bojím se, že jestli to s ním zkusím příště, chytne on. Je na oheň trošku háklivý,“ ušklíbla jsem se ironicky a hrdlo se mi sevřelo jen z toho pocitu, že by se to vážně stalo.

„Věř jemu a věř sobě. Když to dokážeš, neshoří ti,“ mrkla na mě.

„Jak uklidňující,“ odfrkla jsem si.

„Věř mi.“

„Neustále mě přesvědčuješ o tom, jak jsem sobě i svému okolí nebezpečná a teď po mně chceš, abych ti věřila? Abych sobě věřila?“

„Já vím, ale zkus to pochopit. Jestli tohle nedokážeš, přijdeš o něj a zůstaneš sama, naprosto stejně jako já. Budeš mít krámek, kočku a budeš sama,“ vzdychla a zahleděla se do prázdna.

„Stejně mě opustí, až pozná, jak jsem příšerná,“ pokusila jsem se odlehčit situaci, ale teta se nezasmála.

„Jsi kouzelná a báječná holka. Josh tě miluje. Kouká mu to z očí i ze srdce. Pokud o něj někdy přijdeš, budeš si za to moct jen a jen ty. Ta tvá nerozhodnost a tvůj strach pohřbí vaši lásku. Možná, že se budete milovat dál, ale nebudete spolu. Nedokážete se přes to přenést,“ vrčela.

„Jak to můžeš vědět?“ sykla jsem.

„Máš to v kartách,“ zakoktala nejistě a odvrátila ode mě pohled.

„Co v nich ještě vidíš?“ vyzvídala jsem.

„Co v nich vidím? Že´s ještě ani nezkoušela levitovat. Tak když už tu jsi, buď k něčemu a piš,“ odsekla a vrazila mi kus papíru.

„Na co mi to všechno bude?“

„Na ho… ehm, hodně věcí, když mě konečně začneš poslouchat a přestaneš se ptát.“

„Hovno, jo?“ dobírala jsem si ji. Chvilku mě probodávala pohledem a já jí to ze všech sil vracela. Nakonec jsme se však obě začaly smát.

„Lure, všechno má svůj důvod a akce vyvolává reakci,“ řekla tajemně a dotkla se papíru, aby na něj upoutala mou pozornost. Zírala jsem s pusou dokořán, když se její slova objevila na papíře. Bez psaní, bez jiného kontaktu, než její ruka. Prostě tam najednou byla úhledně napsaná věta.

„To chci umět!“ vyjekla jsem a teta se opět rozesmála.

„Nejdřív lítej.“

Zaklonila jsem hlavu a nechala zvuk, aby mi vyběhl z hrdla. Ve finále to znělo, jako řev raněného zvířete. Vzdala jsem to. Rozhlížela jsem se po krámku a pokoušela se přijít na něco, co by mě povzneslo. Křídla, letadlo… Motýl? Znuděně jsem se zvedla z pařezu a přešla na zahradu. Slunce dávalo právě dobrou noc světu a nebe mělo rudou příchuť. Krvavou. Napadlo mě, jak asi ty mraky vypadají z druhé strany. Jestli tam někdo je, třeba moji rodiče, kdo vidí stejné nebe a za ním obyčejnou holku s medovými vlasy, jak v ruce svírá kus papíru a kouří se jí z hlavy. Být tak schopná to vidět. Jenže to existuje snad jen v pohádkách a bájích. Možná, že byla kdysi doba, kdy létali draci, a příběh Statečného srdce byl skutečný…

Chtěla bych vzlétnout do oblak

a jako pohádkový drak

vznášet se, létat přes hory,

i zemské tíži navzdory.

Chtěla bych vzlétnout do mraků

a spatřit tisíc zázraků,

za letu s ptáky kroužit výš

až tam, kam zdola nevidíš.

Okamžitě jsem to napsala, ale uvnitř jsem cítila, že to není celé. Něco tomu chybělo a já nemohla přijít na to, co to bylo.

Staré kukačky na zdi obchodu se rozkukaly do ticha obchodu.

„Přesný jako vždy, že?“ promluvila teta na někoho v obchůdku. Nakoukla jsem dovnitř ve chvíli, kdy si Josh rozepínal koženou bundu. Vypadal neskutečně a v mém podbřišku se vzneslo hejno motýlků. Ihned jsem viděla zbytek veršů a mezitím, co se ke mně přibližoval, jsem je hodila na papír…

Chtěla bych vznést se do nebe,

jenže to nejde bez tebe.

Jen když tě líbám, křídla mám

a vznáším se k těm výšinám.

Láskyplně mě sevřel v náruči.

„Hezký večer, Zázraku,“ zašeptal mezi dvěma sladkými a ledovými polibky.

„Nejsi tu brzo?“

„Ne, jsem tu přesně v devět, jak jsem slíbil. Na mě se můžeš spolehnout,“ usmál se.

„Jistěže může,“ sekundovala mu teta a když se na ni Josh s úsměvem otočil, vyplázla jsem na ni jazyk. Potvora!

„Nové kouzlo?“ vyzvídal a vzal mi papír z ruky.

„Jen pokus, ale očividně nefunguje,“ postěžovala jsem si.

„Líbí se mi poslední čtyřverší,“ culil se a já zrudla.

„No, neřekla bych, že nefunguje,“ zaskučela teta a s rezignovaným zoufalým pohledem ukázala na nás. Podívali jsme se na sebe a pak pod naše nohy. A ztuhli jsme. Moje nohy na zemi nestály. Podrážky se vznášely pět centimetrů nad zemí. Proto mi bylo tak lehko!

„Dobře ty!“ rozesmál se Josh a přitáhl si mě blíž k sobě, abych mu neulétla.

„Dobře já!“ přitakala jsem se smíchem a honem se ho chytla za ramena.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Karolka (20.08.2010 10:00)

Krááááááááááááása! Přemýšlím, když se v Luřině životě dějí věci, které se obvykle považují jen za básnická přirovnání, co ještě by se tak mohlo stát...
Takže - teď jsme tu měli: "Láska dává křídla." Pak by mohlo přijít: "Láska hory přenáší." Nebo: "Láska prochází žaludkem"... vlastně, to snad raději ne... Tak co třeba: "V lásce a ve válce je všechno dovoleno." Jo! To by se mi líbilo!
Mám kliku, ještě mě čeká pár dílů!

6)  arisa (17.08.2010 10:50)

dobře tý

5)  Gassie (16.08.2010 23:24)

Co se asi tetě stalo, jaký je její osud? Kdo je ten její osudový muž
Lure se nedivím, že chtěla zmizet. Jen doufám, že ji její strach brzy opustí...

4)  krista81 (16.08.2010 23:22)

Krása, opět nádherné verše a ta levitace
Jen ta teta - není ona náhodou něco víc???
Těším se na další

2)  Hanetka (16.08.2010 21:11)

Tak, už ovládá vodu, oheň, teď vzduch... a co země? Bude zemětřesení?
Těším se, těším!

1)  Evelyn (16.08.2010 21:09)

Jů, to byla paráda Že by teta byla ve skutečnosti její matka? Jen taková moje malá úvaha
Naprosto perfektní kapitola

1