Sekce

Galerie

/gallery/Svitani-sm.jpg

12. Rozbřesk

aneb jaký je nový svět.

12. Rozbřesk

 

Jeho oči byly tak jasné. Ostré, definované.

Kolikrát jsem zírala na Edwarda a byla okouzlena jeho krásou? Kolik hodin, dnů, týdnů jsem strávila sněním o tom, co jsem tehdy považovala za dokonalost? Myslela jsem si, že znám jeho obličej lépe než svůj vlastní. Myslela jsem, že to je jediná zaručená věc v mém světě.

Jako bych byla slepá.

Nyní jsem listovala ve svém slovníku a hledala slova, kterými bych tu krásu mohla popsat. Bezvýsledně. Nejspíš budu muset nějaká vynalézt.

Bílé světlo nad mou hlavou bylo oslnivě zářivé, ale zjistila jsem, že i přes to dokážu vidět jednotlivá vlákna žárovky. Viděla jsem každou barvu duhy a na samém konci spektra jsem uviděla barvu novou, kterou jsem neuměla pojmenovat.

Můj zrak byl dokonalý.

Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že i všechny ostatní moje smysly jsou vybroušené tak ostře, že jsem měla dojem, jako bych je nikdy předtím nepoužívala.

Dýchala jsem, ačkoli jsem si uvědomovala, že to není nezbytné. Nepotřebovala jsem vzduch, ale líbil se mi, protože jsem díky němu mohla  okusit místnost kolem sebe plnou vůní. Ani jsem neuměla ty vůně pojmenovat.

Televize dole byla ztlumená, přesto jsem ji dokázala naprosto jasně slyšet. Stejně jako zvuky přicházející z lesa a snad až od silnice.

Uvědomila jsem si, že mě Edward stále drží a jeho tělo už není studené. Aha. Máme stejnou teplotu. Jeho kůže byla na dotyk tak sametová jako nikdy předtím. Hedvábnější než hedvábí.

Najednou jsem ucítila vůni přicházející zvenku. Byla velmi slabá, ale velmi sladká. Vábivá, přitažlivá… Dřív než jsem stačila na to pomyslet, ozvalo se mé  slabé zavrčení a ve vteřině jsem nebyla v Edwardově náruči, ale u okna. Snažila jsem se pochopit, okdud ta vůně přichází. V krku mě přitom začalo mírně pálit, ale to pálení postupně rostlo. Ohromeně jsem si uvědomila, co to znamená... Tak tohle je žízeň! Navlhčila jsem si rty a snažila se sžít s podivným napětím, které ve mě ten zážitek vzbuzoval.

Otočila jsem se zpět na Cullenovy. Stáli na druhé straně místnosti a obezřetně si mě měřili, očividně připraveni zasáhnout kdyby něco.

Připadala jsem si kompletně zmatená a bezradná. Zkusila jsem nedýchat, abych se vyhnula té vůni, zkusila se ovládnout a narovnala se.

„Zatím si vede dobře,“ řekla Esmé.

Carlisle se jen pousmál. „Ano, výborně na to jak musí být zmatená.“

Chtěla jsem jít k nim, ale stačilo jen na to pomyslet a přeskočila jsem k nim tak rychle, že to překvapilo nejen mě, ale i je. Rozestoupili se kolem mě a v jejich očích byla vidět zkoumavá obezřetnost. Alice mi přesto věnovala zářivý úsměv.

Edward udělal váhavý krok směrem ke mně. Sledovala jsem ten půvabný pohyb a vnímala ho novýma očima.

Natáhl ke mně ruku: „Bello, lásko? Promiň, já vím, že jsi zmatená. Ale jsi v pořádku. Všechno dobře dopadlo. Brzy si zvykneš.“ Jak mluvil, jeho hlas zněl jako zvonky, neuvěřitelně harmonický a třpytivý.

Přišel ke mně a pohladil mě konečky prstů po tváři. Ten dotyk jako mi přejel pod kůží až do kosti obličeje.

V tu chvíli jsem si to s konečnou platností uvědomila. Teď jsem jako on. Jako oni. A už to nikdy nebude jinak. V tom všem zmatku mě zachvátila radost – radost z toho, že k nim patřím, k němu patřím úplně a se vším všudy.

Vrhla jsem se mu kolem krku a zhluboka se nadechla. Jeho vůně byla naprosto úchvatná. Zavřela jsem oči a vychutnávala si ji. Nikdy jsem nebyla schopná jí pořádně poznat. Přitiskla jsem mu obličej na hladká prsa.

Rozpačitě přestoupil z nohy na nohu. „Ehm… opatrně, Bello. Au.“

Pochopila jsem, že mám moc velkou sílu, kterou se budu muset naučit ovládat. Spustila jsem paže. „Promiň.“

Rozjasnil se úsměvem, který by mi zastavil srdce, kdyby ještě tlouklo.

„Neděs se, lásko,“ řekl a zvedl ruku, aby se dotkl mých rtů pootevřených hrůzou. „Budeš teď jen nějakou dobu silnější než já.“

Carlisle obešel Emmetta a rychle ke mně přistoupil. Díval se trochu ostražitě. „Jak se cítíš?“

Co říct? Měla jsem plné ruce práce neustále zpracovávat nové dojmy, nacházet novou citlivost. Dojmy byly všude. Nejen, že moje tělo bylo úplně jiné než dřív, ale i všechno kolem jako bych viděla, slyšela, cítila poprvé. Divím se, že se mi to všechno v hlavě nespletlo.

„Jsem ohromená. Je toho tolik.“ Slyšela jsem svůj zvonivý hlas.

„Ano, začátek je pokaždé docela matoucí.“

„Ale pořád si připadám, že jsem to já. Víceméně. To jsem nečekala.“

„Docela se ovládáš. Lépe než jsem čekal i přesto, že jsi měla dost času se na to duševně připravit.“

Připravit, pomyslela jsem si, na tohle není v lidských možnostech se jakkoli připravit.

„A…“ začal Edward opatrně. „…a co tvoje žízeň? Tvoje černé oči…“

Přikývla jsem. Když mě tou otázkou donutil se na to opět soustředit, byla ta suchá bolest jediné nač jsem dokázala myslet. Ruka mi vylétla k hrdlu jako bych se snažila ty plameny zadusit zvenčí.

V očích se mu zableskla jiskra. „Pojďme na lov, Bello.“

„Na lov? Já?“ Nemohla jsem se překvapením vzpamatovat a to přesto, že jsem tušila, že to je teď moje druhá přirozenost. A že nemám šanci se tomu vyhnout.

„Měl jsem dojem, že jsi vždycky chtěla vidět, jak lovím.“ Uličnicky se usmál. „Teď máš konečně příležitost.“

Pohledem se domluvil s ostatními, kteří kývli a vedl mě ke dveřím.

Vedle dveří bylo pověšené zrcadlo a odraz v něm mě donutil se před ním zastavit. Moje první reakce byla další vlna naprostého ohromení. Byla jsem nepochopitelně, nekonečně krásná. Vyzařoval ze mě půvab, můj obličej byl bledý jako měsíc a zářily z něj černočerné oči. I celá moje postava byla dokonalá jako vytesaná z mramoru. Ano, přesně taková jako jsem znala od Edwarda. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a pohlédla na Edwarda vedle sebe. Prohlížel se mě s něžným, měkkým úsměvem.

„Jsi oslnivě úchvatná,“ jeho výraz potrhával jeho ohromení. „Nevíš, jak těžké je z tebe odtrhnout oči.“

Cullenovi za námi zašuměli na souhlas.

A potom jsme vyklouzli ven.

- - -

Když jsme vstoupili do lesa, ovládala mě nervozita. Ze všech těch dráždivých vůní všude kolem. A z vědomí, že svoji žízeň doopravdy musím nějak uhasit. Edward mě vedl hluboko do lesa, neměla jsem nejmenším problém stačit jeho rychlosti. Tak nějak ze zvyku jsem čekala, že zakopnu a o něco se přerazím, ale pohyb byl teď tak nezvykle snadný. I když úplně jiný.

Zastavili jsme se kdesi mezi smrky. Než jsem si stihla všimnout čehokoli jiného, sledovala jsem svojí zářící kůži, když na chvíli problesklo slunce mezi mraky. Edward mě nechal a mírně se usmíval, počkal dokud slunce zase nezašlo.

Potom mě vybídl: „Soustřeď se, co cítíš? Vnímáš nějaké vábení?“

„Ano,“ zašeptala jsem. „Tímhle směrem a není to daleko.“

Odhadovala jsem, že je tam nějaká zvěř a to co jsem cítila byla vůně její krve. Rozlišovat vůně, zařadit si je a odlišovat je se ale budu muset ještě naučit. Chyběla mi zkušenost.

Pokýval hlavou. „Zkus je chytit. A moc nad tím nepřemýšlej. Půjdu s tebou.“

Otočila jsem se tím směrem, kterým mě to táhlo a rozběhla se. Ta vůně mě úplně ovládla. Soustředila jsem se jenom na ni a letěla po stopě. Pak jsem je viděla. Losi u potoka.

Tak blízko k nim mě žízeň v krku pálila naprosto nesnesitelně. Přesto jsem se zastavila a váhala. Jak to mám provést?

Edward se zastavil vedle mě. „Nepřemýšlej. Prostě udělej to co tě to nutí udělat.“ A sám vyrazil do losího stádečka a neuvěřitelně rychle a neuvěřitelně ladně položil jeden kus, zakousl se mu do kůže na krku…

Když jsem to viděla, déle jsem se neudržela a udělala jsem přesně to samé. Bylo to tak překvapivě snadné. Vzpomněla jsem si na Edwardova slova, která kdysi pronesl: „Nejlepší predátor na světě.“ Nemohla jsem ani z poloviny tušit, jak dalekosáhlé ty vlohy a schopnosti jsou.

Nechutnalo mi to, ale krev byla horká a vlhká a zmírňovala moji žízeň. Jak jsem pila, cítila jsem dotyk slasti. Z losa pomalu unikal život a do mě se život naopak vléval. Když už nezbyla ani kapka, zjistila jsem, že pálení zmizelo a jsem docela sytá. Po těle se mi rozprostíralo teplo.

„Hmm,“ řekl Edward. Vzhlédla jsem a viděla, jak se nenuceně opírá o kmen stromu a prohlíží si mě se zamyšleným výrazem ve tváři. Podívala jsem se na sebe. Oblečení jsem měla roztržené, jak se los pokusil na mě použít své parohy. A na rukávu jsem měla stopy krve. Edward byl oproti tomu bez škrábnutí, bez poskvrnky.

Cítila jsem rozpaky. Ne jen kvůli rozdílu v naší šikovnosti, ale i proto, že jsem zkrátka nebyla zvyklá chovat se takhle. Jako šelma. Teď když ta horečka ustoupila, připadalo mi to hloupé

„Už vím, proč jsi nikdy nechtěl, abych tě takhle viděla.“

Pokýval hlavou. „Neboj. Zvykneš si. Musí to tak být. Jsme dravci. A ať je to jaké chce, je to ušlechtilejší než lovit … lidi. Věř mi, tohle nic není.“

Ta představa mě zasáhla jako blesk. Otřásla jsem se obrazem, který jsem před sebou viděla. Sebe, nebo kohokoliv z Cullenovy rodiny, útočit na člověka. Připadalo mi, že tohle se nikdy nemůže stát. Ačkoli se to již v minulosti stalo. V tu chvíli jsem chápala Edwardovo zhnusení nad sebou samým, jeho odmítavý postoj a slovo „netvor“. Děsem jsem zapomněla zavřít pusu. Edward přišel ke mně a jemně mi s tím pomohl.

Usmál se svým okouzlujícím lišáckým úsměvem. „Možná se ti to začne i líbit. Vášně máš v sobě na rozdávání… A tohle je taky vášeň.“

Jenom jsem překvapeně vydechla a stiskla rty.

- - -

Cestou domů se to ale stalo.

Ucítila jsem to ve vzduchu a ve zlomku vteřiny se zastavila. Ať už byla moje žízeň a touha po krvi předtím sebevětší, nebylo to nic ve srovnání s tímhle. Došlo mi, že to musí být vůně lidské krve. Tak o-m-a-m-n-á!!! Bylo to jako propadnout kouzlu, jako hypnóza. Zavřela jsem oči, zaklonila hlavu a zhluboka tu sladkost ve vzduchu nasála. Okamžitě jsem poznala, z jaké strany ta vůně přichází a otočila jsem se tím směrem...

Edward to zahlédl a ve vteřině pochopil, co se stalo. Skočil ke mně, silně mě uchopil a nějakým důmyslným způsobem položil na zem, až jsem mohla zůstat jedině naprosto nehybná. Na rozdíl ode mě měl  jistý bojový výcvik. Věděl, jak překonat nezkušeného protivníka – jako mě. Zmítala jsem se, vrčela, cenila zuby. A to proti své vůli. Edward měl co dělat moji obrovskou sílu udržet.

„Bello, to nemůžeš. Musíš to ovládnout. Vzpomeň si kdo jsi. Co jsi  při představě vždy cítila při představě zabíjení lidí? To nesmíš. Ani nechceš.“

Jeho slova sotva pronikla tím šílenstvím, které mě zachvacovalo, ale nějakým kouskem vědomí jsem věděla, že jsou pravdivá. Zaváhala jsem. Pokušení bylo ale příliš silné. Byla jsem posedlá. Znovu jsem sebou zuřivě škubla. „Nech mě…“ procedila jsem skrz zuby.

Stisknul mě pevněji. „Nemůžeš to udělat. Zapomeň na to. Nenáviděla by ses.“

Ta slova rezonovala se zbytky mé vůle a posilovala ji. Otevřela jsem oči a podívala se na něj. Horečka ustoupila stejně rychle jako se objevila. Vůně zmizela. Edward vydechl úlevou když viděl, že mám opět přítomný pohled.

Sáhla jsem si rukama po krku. Pálení zmizelo. Stejně jako vůně ve vzduchu.

„Zkus nedýchat,“ poradil mi.

„Musíme rychle pryč,“ řekla jsem a spotřebovala na to všechen vzduch, co jsem měla v plicích.

Běželi jsme k našemu domečku a vstoupili dovnitř. Cullenovi na nás čekali, zřejmě umírali zvědavostí.

Esmé si s pochopením prohlédla mé šaty a skvrny od krve, přišla ke mně a mile řekla. „Hmm, šikovná. Někteří z nás napoprvé dopadli mnohem hůř, to bys měla vidět,“ usmála se.

„Edward je ale o tolik šikovnější než já.“

„Století tréninku.“ Usmál se.

Pohledem jsem opět zavadila o zrcadlo. V těch šatech jsem vypadala komicky, ale co mě upoutalo víc, byly mé oči, nyní zářivě rudé. To mě vyděsilo. Sáhla jsem si na obličej. Oči novorozených.

„Za několik měsíců ztmavnou…“ ujistil mě Edward.

„Tak co, jaké to bylo?“ zeptal se zvědavě a zjevně požitkářsky Emmett.

Váhala jsem co říct, a tak Edward raději promluvil za mě. „Vedla si dobře. A byla to radost sledovat její roztomile nezralou obratnost,“ usmál se podobně jako se rodiče usmívají nad batoletem.

Všichni se zasmáli a já jsem přešlápla.

„Ale dokázala mnohem víc,“ pokračoval s mírnou pauzou. „Dokázala odolat vůni lidské krve.“

Zůstali zírat v mírném šoku.

„Bál jsem se, že až se to jednou stane, i když ne zrovna tak brzo, že ji neudržím, ale sama proti tomu bojovala,“ obdaroval mě zářivým úsměvem. Jako bych měla dostat medaili.

Takže moje selhání tam v lese byl úspěch? To nemůže myslet vážně.

„Stačilo pár vět,“ pokračoval, „sama se chtěla tomu vzepřít, stačilo jen jí pomoct.“

Podíval se na mě s hrdostí. Zamračila jsem se a zakroutila hlavou. Na takovou nesmyslnou chválu byly moje výčitky příliš vážné.

„Obdivuhodné,“ řekl Carlisle. „U novorozeného naprosto nevídané.“ Ve tvářích všech se zračil hluboký obdiv, Alice dokonce poskočila a zatleskala radostí.

Nepamatuju se, že bych někdy cítila větší rozpaky.

Nicméně později mi na mysli vytanuly představy toho, co jsem slyšela z jejich vyprávění. Z vyprávění o jejich prvních dnech, kdy se zmítali v novém nepochopitelném temném světě… Carlisle dokonce zcela bez pomoci, na úplném dně, sžírán nenávistí sám k sobě. Jak strašné to muselo být?

A Edward… věděla jsem toho dost o jeho prvních dnech. O tom, že doopravdy zabíjel lidi. Ačkoli tím světu spíš pomáhal zbavovat se toho nejhoršího, napadlo mě kdo byl asi první? Stihl si to promyslet stejně jako smrt těch, kteří přišli potom?

A co mateřská, soucitná Esmé? A co ostatní? Byl mezi nimi někdo, kdo lidskou krev neochutnal? Tak jako jsem chtěla já? Bylo vůbec možné naivně doufat, že se tomu zrovna já vyhnu?

Byla jsem neskonale vděčná, že byli všichni připraveni mě hlídat a nedopustit, abych tomu šílenství propadla. Bývala bych se nechala klidně uvěznit, pokud by to pomohlo se s tím vypořádat. Ale věděla jsem, že jediné, jak se s tím budu moci vyrovnat, budou další a další pálivé zkušenosti. Další chvíle, kdy to nebudu já a za které se později budu nenávidět.

Nicméně, přese všechno jsem byla vděčná za to, že nyní jsem součástí tohoto světa. Jeho světa. Že mohu stát po jeho boku a neustále se neděsit všemi možnostmi, které nás mohly rozdělit. Že s ním mohu sdílet všechno bez rozdílu. Že jsem jako on.

V mém světě tak vyšlo nové slunce. Ten pocit byl tak hřejivý, tak uklidňující. Teprve teď jsme bez výhrad patřili jeden druhému.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Cathlin

11)  Cathlin (04.11.2011 13:11)

Twi: Jo, jo, lékořici ráda... ;)

Twilly

10)  Twilly (02.11.2011 21:19)

Tohle mělo pro mě takovou zvláštní příchuť, Kačenko. Takovou příjemnou lékořicovou (doufám, že ji máš taky ráda jako já - aby sis náhodou nemyslela, že ti tuhle kapitolku haním )... Byla sladká tak akorát a ta zvláštní příchuť po jejím přečtení přetrvává. Velice něžné

Cathlin

9)  Cathlin (30.09.2011 23:45)

Janeb: Rodina... I já tohle kouzlo objevila poprvé až v podání Steph. A máš pravdu, jsou skvělí. ;)

Janeba

8)  Janeba (30.09.2011 22:04)

Ale přesně tohle je ta základní myšlenka, která mě u Steph a Stmívání tak fascinovala a kterou jste VY ostatní tak skvěle dovedli k dokonalosti!!! RODINA!!!
Instituce, která se podvědomě, ale i vědomě snaží ochránit nejslabší článek, byť je v tu danou chvíli nejsilnější!!! Kačenko , skvělé!!!
Děkuji!!!

Bosorka

7)  Bosorka (08.09.2011 20:45)

Přesně Cathlin - já taky nepřestanu toužit po čokošce jen z důvodu, že si myslím, že jsem ji ztratila! např. že ji sežral někdo jiný (a že to kurevsky bolí!)

Cathlin

6)  Cathlin (08.09.2011 20:35)

AMO: No, mám dojem, že mi to taky v originále chybělo. Už i v předchozích dílech! Upíři by zkrátka měli lačnit po krvi! Vadilo mi, že Edward přestal toužit po krvi Belly - takový nesmysl... Grrr! A kromě toho to bylo tak sexy, smyslný... a mám dojem, že nejsem sama, kdo to tak vnímal! Ústřední myšlenka, která mě fascinovala na první dílu, a která mě donutila přečíst celé Stmívání, se najednou uprostřed dění vypařila jako pára nad hrncem. No jo, no. Steph to zkrátka viděla jinak, ale v mých představách toužil Edward po Bellině krvi, dokud byla člověk. Tečka. :D :D :D
No a tak i Bella má mít problém. Nenechala jsem ji úplně uklouznout, ale to pokušení tu je. A jestli je Bella kompaktnější, to nevím, ale ráda to slyším! B) B) B)

AMO

5)  AMO (08.09.2011 19:40)

Koukám, že myšlenky Bosinky směřovaly stejným směrem... jestli odolá... nebo jesli ji nebudeš pokoušet.
Ale stejně byla kousek jiná než v originále. U Tebe nebude mít svatozář
A také se tolik neptala a prostě jednala. Tvoje Bella je taková kompaktnější

Tak letím na další část, nějak fakt nestíhám

Cathlin

4)  Cathlin (06.09.2011 21:43)

Mno a to je právě to. Ona chtěla a zároveň nechtěla. Edík by ji právěže opravdu nezastavil. Ale na druhou stranu, kdyby tam nebyl, udělala by to, protože by ji to zvíře uvnitř ovládlo. Hm, hm...

Bosorka

3)  Bosorka (06.09.2011 19:23)

Myslím, že kdyby opravdu chtěla, tak ji Edík nezastaví

Cathlin

2)  Cathlin (06.09.2011 19:11)

Bosi, víš ty, co je zvláštní? Že jiní odjinud.... ehe... psali, že ne. A já bych řekla, že tak napůl... :D :D :D Nebýt Edwarda, nerozpakovala by se.

Bosorka

1)  Bosorka (06.09.2011 18:44)

Takže je opět dokonalá :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Newborns