11.09.2011 [12:45], KalamityJane, ze série Svatba snů, komentováno 10×, zobrazeno 2540×

První celý společný den hlavních protagonistů. Vybalování a seznámení s Cullenovými.

6. Kapitola – Den první

Rosalie nasupeně pozorovala všechny v domě a stále ještě zvažovala možnost, že by s Emmettem zůstala ve městě, ale když svého muže chvíli pozorovala, věděla, že by mu to nemohla udělat. Přes noc všichni bláznili a svou upíří rychlostí schraňovali veškeré své věci, aby se co nejdříve, nejlépe hned ráno, mohli stěhovat s Edwardem. Rosaliiny připomínky k tomuhle nesmyslnému stěhování nikdo nebral v potaz. Nechápala, že nikdo nevidí, jak nebezpečné je stěhovat se tak blízko Seattlu a to ani ne po devadesáti letech, kdy tam Carlisle žil naposled. Jasně, nikdo si ho nejspíš pamatovat nebude, ale co když se o něm někdo zmínil svým dětem nebo vnoučatům? Tři generace jsou zatraceně málo! A nikoho to nezajímá. Jindy tak vážný Carlisle se kdoví proč těší jako malý kluk, Esmé už plánuje, co všechno tam bude moct dělat, Alice už samozřejmě vidí do detailu veškerou činnost celé rodiny tam a je si jistá, že se uplatní jako redaktorka módní rubriky jakéhosi zapadákovského plátku, který tam vychází. Jasper je samozřejmě nadšený ze všeho, z čeho je nadšená i Alice a Emmett se před Rose chová zdrženlivě, ale jen ona a Edward ví, že je rád, že se stěhujeme z města. Nikdy neměl rád velká města, a i když vždy bydleli někde na kraji nebo v zákoutí, vždy ho to táhlo na venkov, do přírody. To je jeho. Volnost a spousta zvěře. Rosalie během balení svých a Emmettových věcí přemýšlela, že ji vlastně fascinuje, jak málo mu stačí ke štěstí. Jakákoliv drobnost - úsměv prodavačky, výhra jeho oblíbeného baseballového mužstva nebo třeba nová počítačová hra – z toho všeho má vždy tak upřímnou radost… Rosalie si musela přiznat, že tohle svému muži skutečně závidí. Ještě jednou si povzdechla a dál pokračovala v rychlobalení drobností.

Nikdy by si to nepřiznal, ale skutečně se nemohl dočkat rána, kdy měl vyzvednout Isabellu doma. Nemohl se dočkat, až ji znovu uvidí, protože, a teď už mu to bylo jasné, ho nepřitahovala jen její krev, ale Bella celá. Její vůně tomu jen dodávala korunu. Její úsměv mu učaroval stejně jako její oči a tak smyslné rty… Zatřepal hlavou, aby myšlenky na části Bellina  těla vyhnal z hlavy a pokračoval v cestě do Forks. Ještě mu pár kilometrů zbývalo, a tak svou hlavu zaměstnával vzpomínkami na ni. Proč vlastně dovolil, aby s ním zase jela celá rodina? Odpověď na tuhle otázku hledal dlouho a o to prostší byla – miloval svou rodinu, ačkoliv nikdo z nich nebyl skutečně pokrevně příbuzný, a jeho rodina milovala jeho. Zvykli si na sebe a uměli žít společně. Nakonec byl vlastně rád, že je tam bude mít… Na druhé straně si uměl dost živě představit, jak to zase bude probíhat – polezou si na nervy, budou na sebe křičet, vsázet se o nesmysly, chodit společně na lov, protáčet oči nad Emmettem… A stejně by je nikdy nevyměnil. Jen si nebyl jistý, jak je představí Belle… To už ale zajížděl před dům posledně jmenované a dovolil si zatroubit. Nahoře v okně se mihla záclonka a Bellin obličej a v zápětí už slyšel, jak sbíhá schody a obouvá se. Vypotácela se ze dveří, neobratně zamkla a s potměšilým úsměvem zamávala. Musel se taky usmát a jako gentleman vystoupil, aby se s ní pozdravil.

„Ahoj, jdeme na to? Ještě pořád si to můžeš rozmyslet…“

„Ahoj, nic takového nemám v plánu. Vrhnem se na to po hlavě, ne?“

Přikývl, otevřel jí dveře, nechal ji nasednout a dveře za ní zase zlahka zabouchl. Na příjezdové cestě se otočil a vyjel směrem k vile Cullenů.

„Tak…“ začal, aby přerušil nastalé ticho, „jak ses dnes vyspala?“

„Překvapivě docela dobře, co ty?“ zeptala se, a když si všimla jeho výrazu, nemohla se zbavit dojmu, že je na té otázce něco špatně.

„Popravdě jsem toho moc nenaspal… Ještě jsem dobaloval nějaké věci. Taky ti musím něco říct,“ změnil náhle téma.

S otazníky v očích se na něj podívala a on pokračoval:

„Když jsem říkal, že se sem stěhuju, myslel jsem, že budu sám, ale nakonec to nedopadlo tak úplně podle mých představ,“ začal opatrně a jedním okem sledoval její reakci.

Na chvilku se zarazila a přemýšlela, kdo by s ním tak mohl přijet. Měl snad nějakou známost? Proč by se hlásil do televizní soutěže, jejímž cílem je svatba?

„Už jsem ti vyprávěl o naší rodině, ale nejspíš ne dost na to, abys pochopila, jací blázni to jsou. No zkrátka se rozhodli, že se stěhují se mnou. Nějakým zázrakem se jim podařilo si tu najít práci a Rose s Emmettem se sem sice nastěhují, ale mají v plánu si trochu prodloužit prázdniny, nejspíš někde v Evropě…“ Opět čekal, co ona na to.

„Aha,“ slyšel v jejím hlase znatelnou úlevu, ale netušil, z čeho pramení. Moc si přál číst jí myšlenky, ale zrovna u ní to nešlo. Zákon schválnosti…

„To je fajn, ráda je poznám,“ usmála se a myslela na to, jestli i oni rádi poznají ji. To už ale byly na místě. Jeli několik minut silnicí, která byla lemována hustým lesem, když se před nimi najednou vyloupla veliká louka, na jejímž bližším konci stála vila Cullenů s krásnou, i když méně udržovanou, zahradou. Vždycky si přála rodinný dům s velkou zahradou někde na venkově nebo malém městě a přesně to splňovala vila tyčící se před ní. Přistihla se, že mu závidí možnost bydlet v takové nádheře.

„Tak jdem na to?“ vytrhl ji po chvilce z pozorování domu.

„Jo, jasně. Promiň, nějak jsem se zamyslela. Je to krásný dům, nikdy mě nepřestane udivovat.“

„Esmé bude mít radost, že se ti líbí, navrhovala tady nový interiér po smrti Carlisleových rodičů. Popadni tady tu tašku a rovnou mi řekni, jaká je tvoje oblíbená barva.“

Podal jí tašku do nastavené ruky.

„Fialová, co v ní je?“

„Pár osobních věcí, nějaké knížky a poznámky. Oblíbené jídlo?“

„Hm… záludná otázka. Asi těstovinový salát s kuřecím masem. Nebo tortilly. Co rád čteš? A kam s tím mám jít?“

„Počkej,“ vytáhl z kufru ještě další tašku a ověšený jako vánoční stromeček s předstíraným vypětím všech sil hýknul: „Pojď za mnou.“ Táhl se do domu, jakoby pro něj byla zavazadla nesmírně těžká.

„Proč si toho nevzal míň? Strháš si záda,“ zamračila se Bella, „A co že to rád čteš?“ navázala na svou předchozí otázku.

„Asi klasiku, mám rád divadelní hry, ale přečtu si i současné autory nebo odbornou literaturu. Co ty?“

„Spíš beletrii, ale nepohrdnu klasikou, mám ráda i antiku,“ odpovídala a zároveň se ohromeně rozhlížela po domě. Byl tak prostorný, světlý a moderní…

„A oblíbená kniha?“ ohlédl se na schodišti přes rameno.

„Na větrné hůrce a tvá?“

„Nejspíš Othello nebo další tragédie od Shakespeara. Je to zvrácený, ale líbí se mi ty tragické osudy. Hra o náhodu… fascinuje mě to.“ Halekal a už otvíral dveře od jednoho z mnoha pokojů, které v patře byly.

„Páni, na to, že tu nikdo nebydlel pěkně dlouho, to vypadá, že jsi to teprve včera opustil…“

„No jo, Esmé měla takovou představu, že se sem jednou na stará kolena vrátí, a tak se to tu rozhodla udržovat pro případ, že se jednou rozhodnou sem vrátit. Přišlo to trochu dřív, než čekala, ale o to nadšenější je. Měla to tady ráda, už když se s Carlislem seznámila.“

„Ty knížky, prosím, vyrovnej tady do téhle police, ukázal na světlou dřevěnou poličku, „já zatím skočím pro další tašky. Než se stihla otočit, byl pryč. Rozepnula zip na tašce a začala si prohlížet jednotlivé tituly a podle velikosti je rovnat do poličky. S úctou zírala na stará vydání děl světoznámých autorů a několikrát zůstala zírat s otevřenou pusou a bála se osahaných, ale zachovaných desek vůbec dotknout. Co netušila, bylo, že Tony se s dalšími taškami vrátil do pár sekund a zbylý čas, který by byl normálně potřebný pro cestu do a z auta ji pozoroval, jak s úžasem vzdychá nad starými knihami. Po pár minutách se přece jen rozhodl promluvit.

„To tě tak fascinuje antikvariát?“

Bella leknutím nadskočila.

„Neslyšela jsem tě přijít!“ křikla obviňujícím hlasem a Tony slyšel, jakou neuvěřitelnou rychlostí jí tluče srdce. Pak už smířlivějším hlasem pokračovala: „Jsou to excelentní kousky. Kde jsi k nim přišel?“

„Carlisle má zálibu ve starožitnostech, asi jsem to od něj pochytil,“ usmál se s pokrčením ramen a konečně položil zbylé dvě tašky na zem.

„To toho stejně moc nemáš…“ Dívala se skepticky na jeho zavazadla. Pak se rozhlédla po pokoji a mezi očima se jí objevila přemýšlivá vráska, jak ji pro sebe nazval, protože se jí objevila mezi obočím vždy, když o něčem usilovně přemýšlela.

„A vůbec, kde máš postel?“

„Postel mi přijede až zítra se zbytkem rodiny, stejně jako oblečení.“

„Kde budeš dnes spát? Jedeš ještě domů?“

„Ne, ne, vyspím se na gauči, nebo na zemi. Nevadí mi tvrdší povrch.“

Chápavě přikývla.

„Co vůbec studuješ?“ začala z trochu jiného soudku po krátkém přemýšlení.

„Dodělávám si dálkově práva, doktorát.“

„Tý jo, to musí být náročné, ne?“

„Když tě něco baví, nemáš problém se to učit. Co studuješ ty? Nějak jsme se k tomu nedostali…“

„Žurnalistiku. Baví mě psaní a ráda sleduju, co se děje v okolí i ve světě.“

„Chceš si projít dům?“ navrhl, když měl vše potřebné vybalené a uskladněné.

„Ráda, pokud by to jeho obyvatelům nevadilo,“ dodala stydlivě.

„Vůbec ne,“ zasmál se tomu, že jí něco takového vůbec mohlo napadnout.

„Víš, že vypadáš mladší, než ve skutečnosti jsi?“ pronesla zamyšleně při průchodu chodbou.

„Vážně?“ usmál se, ale viděla v tom takový ten předstíraný úsměv.

„To byla lichotka?“ pokračoval stejným tónem.

„Samozřejmě, nic jiného bych si nedovolila,“ odvětila se smíchem.

„A na kolik bys mě tipla?“ asi se neměl ptát, ale nedalo mu to. Zajímalo ho všechno, co si ta osoba vedle něj myslela, a nedokázal říct proč. Bylo to tím, že jí nemohl číst myšlenky? Nejspíš… Ale jistý si tím pořád nebyl.

„No…“ zaváhala, „popravdě?“

„Samozřejmě, lhaní by nám k ničemu nebylo…“

„Asi tak na osmnáct…“

Začal se hrozně a nekontrolovatelně smát. Mělo ho děsit, že jej odhadla tak přesně, vlastně mu ještě rok přidala, ale přišlo mu to děsně vtipné.

„Vážně jsem plnoletý, přísahám,“ dodal ještě se smíchem, načež se zamračila a otočila hlavu před sebe.

Do každého pokoje nakoukli a pokaždé následovalo tiché nebo hlasitější „áách“ nebo „týý jo…“

Byl u vytržení z jejích reakcí, najednou zjistil, že pozorovat člověka, jeho chování a jednání, bez znalosti myšlenek dodává lidskému chování úplně nový rozměr. Nikdy si to pořádně neuvědomoval, nechápal ta směšná gesta, která lidi bezděčně dělali, a která se snažil se svou rodinou napodobovat, aby působili co možná nejlidštěji. Nyní mu ale docházelo, že ta gesta jsou kouzelnou pomůckou mezilidské komunikace, byl jimi naprosto omámen a sledoval každý její byť sebemenší pohyb.

„Co je?“ vytrhla ho z přemýšlení. Ani si nevšiml, že už se dál nevěnuje detailnímu studiu obrazů vyvěšených na chodbě nad schody, která sloužila jako galerie.

„Co by bylo?“ zatřepal trochu hlavou a snažil se tvářit jakoby nic.

„Upřímně? Zíráš na mě jako na svatej obrázek a mě to značně znervózňuje…“

„Promiň, jen jsem se zamyslel. Co bys chtěla dělat teď?“

„Hmm… třeba… sníst něco k obědu, co ty na to?“

Zatraceně. Úplně zapomněl na její lidské potřeby.

„Výborný nápad, ale tady nejspíš nic nenajdeme, budeme muset do města.“

„Tak ti můžu pomoct nakoupit a pak tu něco uvaříme, ne?“

„Ech… jasně… jo. Bezva…“ neměl ponětí, jak se z toho vykroutí. V Seattlu sice občas něco nakupovali, ale většinou to obstarala ženská část klanu.

„A co kdybych tě pozval někam na oběd?“

„Ne, ne… už minule si mě zval ty, musím ti to nějak oplatit.“

„Ale…“

„Žádné ale. Pojď, ať jsme zpátky.“

Doslova ho dotáhla do auta a posadila za volant. Jen kroutil hlavou nad její rozhodností a rychle přemýšlel, co doma kdy viděl z lidského jídla a co by nejspíš měli nakoupit… Ale ať vzpomínal, jak vzpomínal, nevybavoval si zhola nic.

Bezmyšlenkovitě a s knedlíkem v krku dojel před místní samoobsluhu s nadějí, že snad v takovém zapadákově budou mít v sobotu zavřeno. Neměli. Svěsil ramena jako malý kluk a poslušně cupital za Bellou. Sledoval, jak vzala košík a vešla do obchodu.

„No tak, pojď,“ houkla na něj přes rameno.

„No… Víš… Já…“ začal blekotat a šel pomalu za ní.

„Nenakupuješ, co?“ kývla chápavě hlavou, až se na chvilku upřímně zděsil, že ví, co je zač. Pak se rychle vzpamatoval.

„Ne, u nás to vždycky dělají ženský,“ pokrčil výmluvně rameny a urputně se snažil vypadat jako nemohoucí štěně. Podle jejího úsměvu se mu to i dařilo. Sledoval, jak do vozíku hází spousty krabic, sklenic a sáčků a absolutně nechápal, na co to všechno je. Při průchodu kolem mrazáků měl pocit, že kdyby měl co, tak to určitě vyzvrací… Pachy se v tom obchodě střídaly tak rychle, že se mu z toho dělalo zle. Měl chuť zakřičet „počkám venku!“ a svou přirozenou rychlostí vyběhnout ven a všechen ten puch, který nemohlo předčit ani jídlo z nejhorší menzy v Seattlu, rychle vydýchat.

„Posloucháš mě vůbec?“

„Ne,“ vydechl upřímně a snažil se nedýchat nosem. Bella ho chvilku zamyšleně pozorovala, pak zakroutila hlavou, zamlulala něco o podivných magorech, co nejspíš neměl slyšet a dál pokračovala v naplňování vozíku. Když už to peklo konečně skončilo a všechno to naložili do auta, netušil, co ho ještě čeká za utrpení. Jen co dojeli zpátky, se Bella pustila do vaření. A ty pachy, co byl nucen vnímat v obchodě, se asi zestonásobily a smíchaly všechny dohromady.

„Ty nemáš rád italskou kuchyni?“

„No, vlastně ne…“ přiznal zmučeně a se strachem, že snad začne vařit něco jiného, rychle dodal: „ale to vůbec nevadí. Nějak nemám hlad, vážně…“

„Vážně,“ zopakoval ještě jednou, když viděl, že se nadechuje k námitce.

„Přece se u vás nebudu cpát sama!“ vykřikla téměř hystericky, jakoby ji ta představa upřímně děsila.

„To je v pořádku, budu ti dělat společnost, nijak mě to nepohoršuje ani mi to nevadí,“ utahoval si z ní a s každým dalším slovem se mu rty vytahovaly do stále většího úsměvu.

Nakonec rezignovala.

Jen co dojedla, popadl nádobí a rychle ho opláchl a utřel. Pak se na zlomek sekundy zarazil a zmučeně a zároveň vyděšeně se otočil na Isabellu.

„Jsou tady.“

„Ale… Ale… neříkal si, že přijedou zítra!“ začala panikařit a otáčet se na místě, hledat zrcadlo a hřeben zároveň. Musel se smát jejímu počínání. Po pár vteřinách ji pevně chytil za obě ramena, donutil ji uklidnit se a dívat se mu přímo do očí.

„Tak poslouchej. Budeš se jim líbit. Jsou trochu blázniví, ale jsou v pohodě. To zvládnem.“

Ještě ji chvilku držel, aby se uklidnila, pak si ale všiml zvláštního výrazu v jejích očích. Byl takový zamyšlený a… náruživý? Pustil ji rychle, ale ne dost rychle na to, aby mu neztmavly oči. Odvrátil hlavu a zamířil ke dveřím, které trochu teatrálně otevřel a i s Isabellou vyšel ven.

*****

Najednou nevěděla, kams  očima. Před ní stálo skoro jako v předem domluvené formaci šest nejkrásnějších lidí, jaké kdy viděla. Musela se napomenout, aby zavřela pusu a přestala třeštit oči. Nemohla si pomoct, ale byli naprosto okouzlující, jakoby jí k sobě vábili a volali. Zároveň na nich bylo cosi tajemného. Na druhý pohled ji zarazilo, jak jsou si všichni podobní… Říkal přece, že jsou adoptování, ne? Proud jejích myšlenek přehlušilo radostné zavýsknutí.

„Ahoj, jsem Alice! Myslím, že budeme skvělé kamarádky!“ Alice se na Bellu doslova vrhla a drtila ji ve svém pevném objetí.

„Alice!“ zakřičel autoritativně Edward zároveň s Belliným „Ahoj… Ehm… ráda tě poznávám, ale škrtíš mě…“

„Promiň, moc se omlouvám,“ stáhla se Alice sklíčeně, jakoby se bála, že se na ni Bella bude zlobit.

„V pořádku…“

„Ehm, Bello, Alice se zvládla představit sama,“ sykl spíš směrem ke jmenované než k Belle, „Esmé, moje adoptivní matka,“ Esmé se natáhla k Belle a potřásla jí rukou: „Moc mě těší, moc ráda tě poznávám. Viděla jsem tě v televizi a byla jsi úžasná.“ Bella zrudla a ještě ze setrvačnosti nechala ruku napřaženou do prázdna, dokud ji za ni nechytl Carlisle, jak se vzápětí dozvěděla jeho jméno.

„Také mě moc těší,“ odpovídala mu. Pak ji potřásla rukou Rose bez jakýchkoliv emocí, Jasper se jí sotva dotkl a přišlo jí, že ani nedýchal, Emmett jí zase ruku málem ukroutil…

Jen co se všichni nahrnuli ke svým autům, aby si vynesli věci, špitla Edwardovi: „Myslím, že bude lepší, když ěm hodíš domů, nebudu tu teď překážet, když se budou vybalovat.“

„Tady nepřekážíš,“ přesvědčoval ji, ale zase si stála za svým.

„Dobře, odvezu tě.“

„Díky,“

„Maličkost, jen si skočím pro klíče.“ A už ho nebylo.

Bella se nerozhodně rozešla k autu a ještě stihla nedobrovolně potkat Alice.

„Ty už jedeš pryč?“ posmutněla ta střapatá hlava.

„Jo, musím…“ nakrčila pusu ve výmluvném gestu.

„Tak zatím, brzo se uvidíme,“ mávla ještě Alice a dál pokračovala s kufrem, který byl snad větší než ona sama.

Bella uznale hvízdla a přemýšlela, kde takové tintítko sebralo tolik síly.

„Díky… Takže, ahoj…“ rozloučila se na rozpacích, když Tony zastavil u jejich domu.

„Ahoj a hezké sny, Bello,“ popřál jí a neodolal, aby jí neotevřel dveře od auta a nedoprovodil ji až ke dveřím.

„Dobrou,“ špitla, překvapená jeho náhlou blízkostí. A vůbec jí to nebylo nepříjemné. Spíše naopak…

„Dobrou,“ odpověděl jí stejně tiše a zamířil zpět ke svému autu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  emam (19.09.2013 19:03)

Škoda, že nedošlo a vaření. Ale ještě není všem dnům a ani povídky konec

9)  SarkaS (25.09.2011 14:03)

Ufff,moje bránice dostaqla zabrat... Zničíš mě, úplně mě odrovnáš jestli to takhle bude pokračovat

8)  Twilly (16.09.2011 14:30)

nooooooooooo jooooooooooooooooooo taková oddechovečka, cooooooooooo? Tak jo!

6)  semiska (11.09.2011 18:20)

Moc krásný, skvělý, suprový!!!

3)  eMuska (11.09.2011 13:36)

cha, zbožňujem ich bleskové otázky! perfektné!

2)  Marvi (11.09.2011 13:27)

Už jsem si myslela, že bude muset chudák jíst Naštěstí to zahrál do autu, ale jsem zvědavá co ještě všechno bude muset vytrpět hrou na lidi, nebo to bude jinak??? Kdo ví, těším se na pokráčko

1)  LadySadness (11.09.2011 13:08)

no a teraz to len začne byť bláznivé s touto rodinou ani nič normálne byť nemôže len tak ďalej

1