17.08.2011 [21:30], KalamityJane, ze série Svatba snů, komentováno 18×, zobrazeno 2708×

4. Kapitola – Seznamme se!

Výsledky byly známy přesně o týden později. V neděli večer, v hlavním vysílacím čase. A v přímém přenosu. Moderátor vykřikl po napínavém úvodu ta dvě jména. A ještě stihl poprosit, aby se jmenovaní dostavili tehdy a tehdy tam a tam, kde proběhne krátké natáčení a pak už začne jejich 60denní poznávací maraton. Pak konečně vykřikl ta dvě jména:

„Isabella Swanová! A…!“ to už Bella neslyšela. Omdlela. Poprvé ve svém životě omdlela. Charliemu se zastavilo srdce, když uslyšel jméno své dcery v televizi, ale musel ihned jednat. Jemně Bellu propleskl, a když na něj začala mžourat, podával jí už skleničku vody.

„Díky,“ hlesla…

„Kdo… Kdo je ten… druhý?“ zmohla se na otázku a tiše doufala, že když už to musí protrpět, ať je to aspoň s někým, kdo ji pustí ke slovu…

„Já nevím, zlato, omdlela jsi, tak jsem běžel za tebou, promiň,“ dodal kajícně, když viděl smutný pohled své dcery. Ta se vydrápala na nohy a popadla telefon.

Než vůbec stihla vytočit Angelino číslo, telefon už zvonil. A volala právě jmenovaná.

„Gratuluju!!!“ vypískla do telefonu ještě dřív, než se Bella stihla ohlásit.

„Díky, ale…“

„Žádné ale, Bello! Jednou jsi to vyhrála, tak to musíš dotáhnout do konce! Páni! Já tomu nemůžu uvěřit! To je úžasné!“

„Angelo! Zatraceně, kdo je ten druhý?“

„Jak to myslíš,“ zarazila se…

„Koho vybrali se mnou?“

„Ty ses nedívala?“ zněla vyčítavě.

„Proboha omdlela jsem, tak už to vyklop!“ Bella byla nepříčetná.

„To máš říct hned! Anthony Masen je ten druhý. No není k sežrání?“

Bella si nebyla vůbec jistá, jestli se jí po tom zjištění ulevilo nebo přitížilo. Sice si přála, aby to byl on, ale strávit s někým tak skvělým a, musela si to přiznat že i, krásným ji přivádělo do značných rozpaků.

„Jo, bezva…“ zamyšleně zavěsila telefon bez rozloučení. Ten se jal znova vyzvánět.

A vyzváněl až dlouho do noci. Bella najednou s úžasem zjišťovala, kolik lidí má její telefonní číslo. Všichni se informovali, proč se tam přihlásila, a gratulovali a někteří závistivě osočovali, že jim o tom neřekla. To všechno ustála a po půlnoci padla do postele absolutně vyčerpaná. Přesto ale nemohla usnout. Pořád na něj myslela, a to ho ještě pořádně neznala.

Ráno se hodila do gala a počkala než ji Angela, která večer volala ještě jednou, vyzvedne.

Společně jeli do natáčecího studia, kde už to důvěrně znaly.

„Tak tady vás máme!“ vykřikla nějaká ženská a už táhla Bellu i s Angelou do té zkrašlovací místnosti. Po půl hodině malování a česání si Bella nestihla ani oddechnout a už ji předhodili lvům. Teda kameramanův. Proběhla krátká kamerová zkouška a už ji asistent posílal do té malé kukaně, kde minule měla vyjádřit, s kým se rozhodně setkat nechce. Rychle jí ještě přeříkal, co by tak asi do kamery měla říkat a už ji tam nechal samotnou zírat do objektivu kamery.

„Uf. Takže, vážně jsem nevěřila, že se dostanu až do finále, a je to úžasné, i když jsem trochu nervózní. Anthony nebyl na mém seznamu lidí, které v soutěži nechci potkat, takže za to vám všem moc děkuju a doufám, že mi budete držet palce i dál.“

Odmlčela se, do kukaně vběhl ten mladý vyčáhlý asistent a se slovy „to bylo perfektní“ ji zase táhl spletí těch dlouhých chodeb.

Alice se ujala role Edwardova doprovodu s vervou jí vlastní a celou cestu vyprávěla o tom, jak je to úžasné. Edwardovy výhružky jí byly jen k smíchu a nechala toho, až když zaparkovali před budovou televize.

Jen co vešli dovnitř, se jich ujala mladá nohatá maskérka, která si Edwarda prohlížela skutečně dlouho, a když na něm nenašla jedinou chybičku, pokrčila nasupeně rameny a odvedla ho přímo ke kameramanovi.

Po chvilce Edwarda zavřeli do kukaně a už se zpovídal:

„Ahoj, jsem moc rád, že jste mě vybrali do finále soutěže a doufám, že i nadále mi, vlastně teď už nám, budete fandit. Isabella nebyla na seznamu lidí, které nechci dál potkat, takže Vám děkuji, že jste ji vybrali. Vážně se těším, až ji trochu poznám. Takže díky, lidi.“

Edward se do objektivu samolibě usmál a asistent už ho tahal ven. V jeho hlavě si Edward přečetl, že ho teď čeká první oficiální setkání s Isabellou a znovu musel myslet na to, proč ji při tom speeddatingu, či jak to nazvali, nemohl číst myšlenky. Podle Carlislea to bylo tím, že v sále bylo tolik lidí a zkrátka se špatně soustředil, ale Edward si byl téměř stoprocentně jistý, že tím to nebylo. Jiné vysvětlení však prozatím neměl, a tak doufal, že se to při dalším setkání s Isabellou nějak vysvětlí. Jakoby těch problémů okolo ní nebylo málo, její krev mu zpívala. Nikdy nepocítil takovou touhu po lidské krvi. Nikdy, dokud se k ní nepřiblížil.

Vážně tam stála. Její vůni už opět vnímal naplno, ale už na to byl připravený a snažil se ovládat, aby na něm nebylo nic znát. Za zády mu běžel kameraman, který se s ruční kamerou snažil zachytit jejich bezprostřední reakce.

Došli pomalu až k Isabelle. Ta rozpačitě zamávala:

„Takže…“ začala nervózně, „ahoj?“

„Jo, asi ahoj,“ odvětil jí s úsměvem na rtech.

Do záběru se přihnal moderátor.

„Ještě jednou vám i divákům připomínám, že máte pouhých 60 dní na to, abyste se poznali. Za 60 dní se tu sejdeme a zjistíme, co jeden o druhém víte. Pak už mohou být výhry vaše. Je vám vše jasné?“

Oba netrpělivě přikývli a moderátor je s nějakým komentářem pro televizní diváky vypustil z budovy a s máváním čekal, dokud nedošli na parkoviště.

„Takže…“ začala zase rozpačitě Isabella a Edward si všiml, že jí srdce trochu vynechávalo.

„Takže, co kdybychom začali tím, že zajdeme na skleničku?“

„To by bylo rozumné, ale jsem tu s kamarádkou. Kde vlastně je?“ zarazila se, když si uvědomila, že odchází od budovy bez své kamarádky.

„Bello!“ ozvalo se zakřičení. Bella se otočila a uviděla Angelu, jak se k ní žene. Pak ale uviděla Edwarda a zarazila se. Bella zamířila k ní s Edwardem v patách.

„Angelo, tohle je Anthony,“ ukázala na svého… kolegu? „Anthony to je moje kamarádka a příčina toho, že tu teď stojím, Angela.“

Edward k ní natáhl ruku a se slovy „Rád tě poznávám,“ se na Angelu usmál. Ta mu úsměv s šokem v očích opětovala.

„Eh… Těší mě…“ zrudla Angela a pak pokračovala:

„Takže… vy dva teď… Asi…“

„Bello, kde bydlíš?“ přerušil ji Edward.

„Ve Forks, to je…“

„Já vím, kde to je,“ zase ji přerušil.

„Ajo, vlastně…“

„Tak já tě pak odvezu domů…“ Když viděl Bellin skeptický pohled, pokračoval:

„Co? Myslíš, že si vezmu na krk tvojí vraždu, když mě sleduje celý Washington? Zvykej si na mě, čeká nás 60 dní společně…“ jeho hlas byl vyrovnaný, pobavený a netrpělivý zároveň. Bella nechápala, jak dokáže do těch pár vět vměstnat tolik různých emocí.

„Jasně, máš pravdu, Ange, zavolám ti, ano?“

Angela opatrně přikývla, ještě jednou se podívala na svou kamarádku, jestli je to tak v pořádku a po jejím kývnutí se vydala ke svému autu.

„Tak zatím, Bello, Tony…“ kývla na pozdrav.

„Ahoj,“ řekli unisono.

„Ty jsi tu sám?“

„Ne, se sestrou, ale ona se domů dostane po svých,“ zasmál se a Belle to přišlo hrozně škodolibé.

Edward vedl Bellu směrem ke svému autu.

„Páni, Volvo…“ krásný, to je tvoje?“

„Jo, to je moje. Vlastně na něj nenechám šáhnout, tak opatrně ať ho někde nepoškrábeš,“ pronesl obřadně se rty semknutými k sobě a Bella stáhla ruku, kterou měla namířenou ke klice, zpátky k tělu.

„To byl vtip! Sedej!“ začal se zase smát a Belle to celkem lezlo na nervy. Copak si z ní hned musel dělat srandu? Sotva se poznali? A najednou si nebyla jistá, že to byl dobrý nápad, vůbec do té soutěže lézt a myslet si, že to bude zábava…

„Tak kam zajdeme? Máš tu něco oblíbeného?“

„No, vlastně jen ve studentském kampusu, ale ten je přes prázdniny zavřený.“

„Tak tě někam vezmu, neva?“

„Jasně, že ne…“ usmála se Bella nervózně.

„Tak kde je pro tebe doma?“ začala po chvilce Bella bez okolků a Edward bez vteřiny zamyšlení spustil:

„V Baringu, asi 150 km od Seattlu, ale počítám s tím, že bych se mohl přestěhovat do Forks, abychom to měli snazší…“

„Vážně? Ale nevím, proč by se někdo stěhoval dobrovolně právě tam… Věř mi, je to fakt zapadákov… A moc příležitostí k bydlení tam taky nebude… Samé rodinné domky, žádný činžáky nebo tak něco…“

Edward se nuceně zasmál.

„Myslím, že to nebude problém. Do týdne tam budu bydlet…“

„No jak myslíš, já tě varovala…“

„Budu si to pamatovat… Ty jsi se ve Forks narodila?“

„Jo, narodila, ale vyrůstala jsem více méně ve Phoenixu.“

„Tak proč jsi zase ve Forks?“ snažil se to pochopit a poprvé po sto letech pocítil, jaké to je, když nemůže číst v mysli jiného člověka.

„Je to na delší vyprávění…“

„Tak to zkrať, nemáme moc času,“ usmál se milým a upřímným úsměvem přímo na Bellu.

„Proboha, koukej na cestu!“

„No jo, no jo…“ ale pořád po Belle pošilhával.

„Naši se rozvedli, to víš bláznivá mladická láska, máma se se mnou odstěhovala do Phoenixu, za teplem a sluníčkem. Tam potkala Phila, baseballového hráče nějaké podřadné ligy, bezhlavě se zamilovala – to víš, bláznivá mladická láska – jenže jim to vydrželo, Phil postoupil do vyšší ligy a musel hodně cestovat. Máma René zůstávala se mnou doma, ale viděla jsem, že není šťastná, a tak jsem se rozhodla svou přítomností zase chvilku obšťastňovat Charlieho, teda tátu. No a zůstala jsem u něj po zbytek střední a teď na vysoké za ním taky jezdím. Když je sám, strašně se odbývá. Potřeboval by ženskou, ale nedá si říct…“ Krčila čelo Bella a Edwarda to nutilo usmívat se. Byla roztomilá.

„Teď nastoupím třetí ročník na Washingtonské univerzitě. Po škole a někdy i o víkendech chodím prodávat do jednoho obchůdku se sportovními potřebami. Patří rodičům spolužáka ze střední, takže byli rádi, že tam budou mít někoho, koho znají. V podstatě to tam mám na povel. Jo líbí se mi buzerovat ostatní,“ zasmála se závěrem, „a co tvůj příběh?“

„Žiju v domě s šesti dalšími lidmi a někdy je to fakt hrůza,“ protočil oči a pokračoval „dva z nich jsou mí adoptivní rodiče Carlisle a Esmé. Jsou to nejlepší rodiče, jaké bych si kdy mohl přát. Moji vlastní rodiče zemřeli, když mi bylo sedmnáct při autonehodě a doktor Cullen, tedy Carlisle, přesvědčil Esmé, aby si do domu nakvartýrovali puberťáka, ačkoliv mě klidně mohli nechat napospas vlastnímu osudu, tedy děcáku,“ v očích mu probleskl smutek a Bella to moc dobře zaregistrovala, „ale rozhodli se, že ten rok se o mě budou starat, a pak ať si jdu, kam chci. Z počátku jsem jim byl vděčný, pak jsem ale měl plné zuby té jejich dokonalosti a utekl.“

Na chvíli se odmlčel, v hlavě si to musel znovu přehrávat a určitě to pro něj nebylo nic příjemného, myslela si Bella.

„Chvíli jsem se potloukal, ale nakonec jsem se vrátil a zůstal jsem s nimi napořád a asi se mě jen tak nezbaví,“ vyprávění zakončil s úsměvem. Bella se už chtěla začít vyptávat, ale Edward ji přerušil:

„Chvíli po mně stejným způsobem adoptovali i dvojčata Haleovi – Japsera a Rosalie, později Emmetta, kterého Rose našla v podstatě umírajícího v lese, kde ho nejspíš napadl medvěd, no a nakonec Alice, která se prostě doslechla, že manželé Cullenovi adoptují sirotky a tak jednoho dne přišla, zabušila na dveře, a byla naše. Musela bys ji znát, abys to pochopila. Byla tak rozhodnutá…“ na obličeji se mu usadil tak milý a spokojený úsměv, že Bella hned poznala, jak moc svou sestřičku miluje.

„Ráda ji poznám…“

„Tak s tím se počítá.“

„Později to Emmett dal dohromady s Rosalií a Jasper s Alice a teď jsou spolu…“

„Teda… Páni… Jasně, já vím, adoptovaní, ale… nevadí ti to někdy?“

„Jako co?“

„No, že žiješ s tolika páry… Já vím, co to bylo žít vedle jednoho zamilovaného páru…“

„Jo, někdy je to vážně otrava, ale mám je rád. Jsou mojí rodinou…“

„Jasně, promiň. To byla blbá otázka,“ zrudla Bella.

„Ne, to je v pořádku!“ vyhrkl, „máme o sobě přece vědět úplně všechno, musíme si zvykat na protivné otázky…“

„Zase máš pravdu…“

„Tak, jsme tady,“ zajel na parkovací místo Edward a než se Bella stihla odpoutat, stál u ní a otvíral jí dveře.

Vešli do kavárny a objednali si.

„Takže… proč ses přihlásil do soutěže? A Vážně mi netvrď, že máš nouzi o nápadnice…“l

„No vlastně jo… Asi jsem moc vybíravý,“ usmál se něžně.

„Přihlásila mě Alice, abych se nenudil a konečně poznal někoho pořádně… A ty?“

„Jak jsem říkala, přihlásila mě Angela, protože seznamování, rande, kino… to není moje parketa, nejsem schopná někoho oslovit a pozvat na rande a jsem spíš samotář a introvert, to se v téhle době moc nenosí… Takže to vzala do svých rukou. No a teď jsem tady. Ale vážně by mě zajímalo, koho podplatila, aby mi ty hlasy poslal,“ zasmála se a Edward pochopil, že si o sobě nemyslí nic moc hezkého…“

„Nemyslím, že by musela někoho podplácet… Alice ti poslala asi tisícovku hlasů…“

„Cože?“ zajíkla se Bella.

„No… Tvrdila mi, že jsme pro sebe jako stvoření… Až ji poznáš, pochopíš, že když si něco usmyslí, těžko se toho vzdá…“

„Pane bože…“

„Stačí Tony,“ po Bellině nechápavém pohledu dodal: „Tony, nemusíš mi říkat pane bože, stačí Tony…“

„Ách,“ zvolala v návalu pochopení Bella.

„No, abych se vrátila k tématu… Angela mě sice přihlásila, ale cítila jsem v tom výzvu, kdoví proč mě to přitahovalo, a upřímně, když pak ještě přihodili jako výhru peníze a tak… Ne že by mi šlo o peníze, to ne, vystačím si s málem, ale vážně bych potřebovala nějaké věci do školy a tak, a nechci se vázat na rodiče. Kdybychom to dokázali, hodně by mi to pomohlo…“

„Budu se snažit,“ zadíval se na Bellu a ta nepochybovala o tom, že udělá všechno pro to, aby jí pomohl.

„Co vůbec děláš ty? Studuješ? Pracuješ?“

„Studuju, jsem takový věčný student… Občas přednáším, ale s tím jsem v tomhle semestru skončil…“

„Ty, kolik ti vůbec je let?“ zeptala se Bella, když si uvědomila, že to neví.

„Čtyřiadvacet, tobě?“ říkal to tak lhostejně, přestože byl napjatý.

„Bude mi třiadvacet.“

„Kdy?“

„13. září. Ty máš narozeniny kdy?

„20. června…“

„Tolik údajů si nemůžu za 60 dní zapamatovat!“

„Neboj, to zmákneme,“ snažil se Bellu utěšit.

„Dobře… Beru tě za slovo,“ ukázala na něj prstem.

„Tak se ptej, co tě zajímá…“ vybídl ji Edward…

„Dobře, ale nebudeš se smát,“ podmínila si Bella.

„Rozhodně ne, tak spusť.“

„Kolik už si měl holek? Stačí přibližně…“

Edwardovi cukaly koutky.

„Přibližně? Přibližně ani jednu…“

„Kecáš! Jako žádnej vážnej vztah?“

„Nekecám… Říkal jsem ti, že jsem vybíravej,“ naoko se urazil Edward.

„A na jednu noc…?“ optala se opatrně Bella a nebyla si jistá, jestli to napoprvé přece jen nepřehání.

„Taky žádnou…“ protočil oči a najednou se cítil trapně…

„Takže… To znamená…“ Bella radši nedopověděla, že je ještě pořád panic a přišlo jí to vážně zvláštní. Ve svém okolí neznala žádného kluka, který by byl ve čtyřiadvaceti letech panic.

„Co ty?“ kývl hlavou na Bellu a usrkl ze své Coly.

„Vrána k vráně sedá, nebo co, ale jsem na tom stejně…“

„Aha.“ Na duchaplnější odpověď se momentálně nezmohl.

„Co by sis vzal na pustý ostrov? Tři věci…“

„Jako kdybych tam jel na dovolenou, nebo kdybych tam měl ztroskotat? Protože nikdo přece neplánuje ztroskotání…“ kroutil hlavou, „A jet tam na dovolenou, tak si vezmu to co normálně k moři.“

„Jo to zní logicky, ale řekněme, že bys tam vážně zůstal trčet náhodou, jaké tři věci bys chtěl mít u sebe?“

„Hmm… Těžká otázka… Asi… asi… brčko, nějakou hru, kterou může člověk hrát sám pořád dokola, takže třeba rubikovu kostku, nebo prostě jen papír s nápisem „Otoč to“ na obou stranách a pak…“ přerušen záchvatem smíchu ze strany Belly…

„Pro-prosím tě, jak… jak si na to přišel?“ zajíkala se v záchvatu smíchu.

„Musíš se umět zabavit… Pokud by to bylo možný, tak stálý přísun knih, ale to nejspíš vylučuje pustý ostrov,“ poškrábal se na hlavě.

„Jo. To asi jo…“ mluvila už vážně, ale koutky měla pořád vytažené do úsměvu.

„Co by sis vzala ty?“

„No… Na rozdíl od tebe mám jistý pud sebezáchovy, takže v první řadě nůž, v druhý sirky a ve třetí nějakou nádobu na vodu.“

„No vidíš, já bych zemřel nejspíš na přehřátí a ty nudou.“

„To teda nevím, co je horší…“ zasmála se Bella a napila se své, už téměř studené, kávy.

„Asi bychom měli vyrazit, ať se domů dostaneš v nějaké rozumné hodině.“

„Dobrá…“

Edward mávl na servírku, ta přicupitala, Edward nenechal Bellu zaplatit a společně se vydali zase k jeho autu.

„To auto je asi dost silný, ne?"

„Miluju rychlou jízdu…“

„Aha…“ znervózněla Bella.

„Neboj, jsem opatrný,“ otevřel jí dveře na místě spolujezdce.

„To doufám, jinak tě Charlie stáhne zaživa z kůže. Je to policajt a fakt nesnáší porušování dopravních předpisů.“

„Jasný, chápu. Pozor na tátu policajta.“

„Tak nějak.“

Edward zařadil a rozjel se směrem Forks.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!