Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

Žárlivost se nevyhýbá ani upírům, ale ani lidem. A co teprve vlkodlakům?

21. kapitola – Žárlíš?

Musela si přiznat, že tyhle nákupy ji bavily. Takovéhle nákupy byly parádní. Bella musela sice Alice hned ze začátku usměrnit sdělením, že kupovat se bude jen to, co skutečně potřebuje, takže si Alice našla jiný objekt zájmu. K Bellině velké radosti a škodolibosti si vybrala Edwarda. Byla to psina, teda aspoň dokud se v obchodě neobjevila, podle Belliných pozdějších slov, ta malá namyšlená čůza a „nezakopla“ tak, že spadla Edwardovi přímo do náručí a on ji jako pravý gemtleman samozřejmě nemohl nechat spadnout na zem. Zírala na něj, div mnevu mezi oči nevypálila díru. Pak se začala omlouvat, zajíkala se přitom a osočovala samu sebe, když se označila za nemožnou. V tomhle s ní Bella tiše souhlasila. Když se ta čůza konečně odporoučela, což podle Belly trvalo minimálně tři hodiny, zamířil Edward k ní a podivně se užuloval.

„Děje se něco?“ popíchl ji a sledoval, jak nesoustředěně prohrabává stojan s pánskými košilemi.

„Co by se jako mělo dít?“ odpověděla mnohem klidněji, než chtěla.

„Otázkou odpovídáš, jen když si naštvaná,“ zubil se dál.

„Ne, nic se neděje, proč jako?“ Nevěnovala mu jediný pohled.

„Takže děje,“ zasmál se tichounce. „Ty žárlíš?“

„Mám snad důvod?“

„Ne.“

„Tak nežárlím,“ trhla rameny. Stále bez jediného pohledu na svého přítele.

„Bello, podívej se na mě,“ rozkázal přísně.

Dětinsky zavrtěla hlavou.

„No tak. Honem.“

Neochotně odtrhla oči od košilí, kterým stejně nevěnovala nejmenší pozornost a podívala se Edwardovi do očí. Trochu melodramaticky sevřel její tvář do svých ledově chladných rukou.

„Teď mě poslouchej. Miluji tě. A miluji jen a jen tebe. Jasné? Nikdo jiný nemá šanci. Nikdy.“

Na chvíli se jí srdce zastavilo, pak dvakrát poskočilo a pak už znovu fungovalo relativně normálně. Často jí říkal, že ji miluje, ale tohle bylo jiné… Opravdové vyznání… Ačkoliv si to nechtěla přiznat, dojal ji. Několikrát rychle zamrkala a pak se usmála. Vykouzlila tím úsměv i na jeho rtech, po kterých se hned začala sápat. Byla šťastná. A tehdy ji znovu napadlo, jestli je to vůbec možné – tolik štěstí. Jednou se to musí pokazit. Jen doufala, že ne teď…

------------------

„To psisko prašivý tam bude taky? Nestačí, že Emmett každou třetí noc páchne jako zmoklý čokl, to tam musí ten pes rovnou oxidovat?“ ohrnovala nos Rosalie. Jasper si předem slíbil, že těmhle jejím výlevům bude čelit jako chlap. Nebude přeci používat na dámu své schopnosti, aby dosáhl svého, nebo aspoň klidu a ticha.

„Jistě že tam bude. Musí si taky říct, co tam potřebuje za vybavení. Už si jednou souhlasila…“ připomněl jí. Jen protočila oči a sedla za Jaspera na motorku. Jen kvůli předpisům si ještě zapnula helmu a mohli vyrazit.

„Přece jen se odvážila,“ houkl na oko překvapeně Jacob a pozdravil se specifickým gestem spojených pěstí s Jasperem, který se sotva znatelně ušklíbl.

„Moc neprovokuj, psisko, nebo se můžeš sbalit dřív, než se nastěhuješ,“ šlehla po Jakeovi pohledem Rose a zamířila rovnou do malé dvojgaráže, která měla sloužit jako jejich dílna.

„Tady musí být jeden zvedák, do země už vrtat nebudeme. Můžeš tak dělat i větší opravy,“ kalkuloval Jasper a máchal rukama po zatím prázdných prostorách. „Taky od vás obou budu potřebovat soupis nářadí, objednám to všechno od jedné firmy, tak s tím pohněte. Trochu bych to taky přemaloval, bílá je moc nudná.“

Rosalie přikyvovala a Jacob si se zájmem prostory prohlížel. Jasper mu sice tvrdil, že to přesně takhle koupil, ale Jacob poznal, že už do toho musel investovat. Nová okna i vrata pro vjezd a další drobnosti mluvily za své. Dokonce by i odpřísáhnul, že tenhle domek rozhodně původně nebyl dvojgaráží, ale nechtěl se s Jasperem dohadovat. Vlastně už se dohadovali celý týden. Chtěl jim nějak vypomoct při zařizování, ale Jazz to neustále odmítal. Že prý stačí, že tam s nimi bude pracovat. Snažil se na to několikrát zavést téma a pokaždé to dopadlo stejně. Jasným zamítnutím, nebo si za nic na světě nemohl vzpomenout, o čem to chtěl mluvit. A až doma mu vždycky došlo, že v tom měla prsty ta jeho pošahaná schopnost. Cullenovi byli divní. Vymykali se naprosto všem představám, které měl o upírech, nebo které měl dokonce i o obyčejných rodinách. U nich neexistovaly vážné hádky, všechno bylo jen z legrace nebo vedeno velmi racionálně. Na druhé straně se dokázali bavit jako rozpustilí puberťáci, střílet si ze sebe i z ostatních, ale nikdy za hranici slušnosti. Vždy respektovali soukromí ostatních, a to dokonce i přes takové obtíže, jakým čtení myšlenek bezpochyby bylo. V tomto směru je obdivoval a tak nějak… ne, nikdy by to neřekl absolutně nikomu, mu přirostli k srdci. Neznal všechny osobně, ale Edwarda, Emmetta, Jaspera, a dokonce i doktora měl skutečně rád a… záviděl jim? Dokázali se postavit svému osudu a nestali se jen chladnokrevnými predátory, měli v podstatě šťastnou věčnost, velké lásky… Něco mu chybělo, a čím víc to pozoroval u Cullenových, tím víc to postrádal.

Jediným trhnutím hlavy se vrátil zpět do reality a zapovídal se s Rosalie. Ke svému, a jejímu taktéž, překvapení zjistil, že, co se týče práce, si skvěle rozumí. Jak ale došlo na jakékoliv jiné téma, byli schopni se na místě porvat. Ze začátku mu dělalo problémy vydržet tak dlouhou dobu v přítomnosti jednoho nebo dvou upírů v lidské podobě, ale trénoval a ovládal se čím dál lépe. To ovšem nemohl říct o Samovi. Dělal si o něj starosti. Byl zuřivý, až agresivní. Stále se s tím nemohl vyrovnat. Jacob se mu vlastně ani nedivil. Bylo toho na něj moc. Jakoby nestačila samotná přeměna… Ze všeho vinil upíry a nejspíš se i rozhodl jim to dát pěkně sežrat… V podobných úvahách se dobral až domů, kde sebou plácl do postele a nehodlal vylézt minimálně příštích čtrnáct dnů. Tak aspoň den. Dobře, tak jenom do večera, povzdechl si znovu a zavřel oči.

----------------

„Víš, že nám už zbývá jen patnáct dní,“ zašeptal jen tak mimochodem Edward, když leželi v posteli a tiskli se k sobě předčítajíce si navzájem pasáže ze Zimní pohádky.

„Neměli bychom začít trénovat?“ podívala se na něj s otázkou na rtech i v očích.

„Trénovat co?“

„Já nevím, pokládat otázky a odpovídat na ně. Abychom úplně nevyhořeli…“

„Jestli chceš…“ pokrčil rameny a moc nechápal, k čemu jim to bude.

„Já chápu, že se svojí superpamětí s tím nemůžeš mít problém, ale my, obyčejní smrtelníci, evidentně máme. Takže spolupracuj. Budu říkat otázky, a ty na ně budeš odpovídat tak, jak si myslíš, že bych odpovídala já…“

„Právě si řekla, že to pro mě s mojí superpamětí nemá význam. Takže otázky pokládám já.“

„Fajn,“ zakoulela očima.

„Fajn,“ zazubil se. „Takže, začneme něčím jednodušším. Co si myslíš o upírech?“

„A teď mám jako odpovídat za tebe?“ ujišťovala se ještě. Po jeho přikývnutí párkrát taktéž pokývala hlavou, jakoby si odpověď ujasňovala, a pak sebejistě začala. „Že existují,“ pronesla vítězoslavně. Podíval se na ni pohledem děláš si srandu, že jo?, a tak neochotně pokračovala. „Že jsou to bytosti bez duše hodné minimálně zatracení,“ odrecitovala poslušně. „A že jsou vidět v zrcadlech,“ zamumlala polohasně, přesto ji znovu počastoval stejným nevěřícným pohledem. Pak raději pokračoval.

„Nejoblíbenější barva.“

„Hnědá?“ vyhrkla nejistě po pár vteřinách urputného přemýšlení.

„Může být“ přikývl. „Pak taky smetanová a tmavě modrá. A oranžová, ale neříkej to Alice.“

„Co třeba nejoblíbenější sourozenec?“

„Nemáš… Všechny je zbožňuješ… Nejvíc, když vypadnou na rodinný lov,“ uchichtla se. Znovu nevěřícný pohled typu ty se mi snad zdáš.

„Jsi dneska nějaká rozverná, asi tě budu muset zkrotit,“ zavrčel, a když se na něj podívala s nadějí, ušklíbl se a přetočil si ji pod sebe. K více otázkám už se ten večer nedostali.

Ráno se probouzela jen velice neochotně, zvonění mobilního telefonu nepatřilo k jejím oblíbeným budíčkům.

„Psím?“ zamumlala rozespale do telefonu a naprosto při tom ignorovala opět škodolibě pochechtávajícího se Edwarda.

„Eeeeee…. Kolik je? Aha. Dobře. Budu tam,“ huhlala do telefonu a jen co ho zaklapla a odhodila na noční stolek, padla zpět na znak do peřin.

„To byla…“ nestihla doříct.

„Já vím. Hodím tě. Končíš ve čtyři? Tak co potom večeři?“ navrhnul s pozvednutým obočím, když sledoval, jak se snaží z peřin zase vyhrabat.

„Eh. Co? Jo, jasně. Jdu do sprchy,“ hlesla a už se za ní zavíraly dveře.

Po dvaceti minutách konečně odjížděli. Kdyby Edward tušil, co ho čeká na místě, tedy v obchodě Newtonových, kde potřebovali Bellinu výpomoc, raději by na Bellu čekal další dvě, nebo tři, čtyři hodiny.

„Kdo to je?“ zavrčel, jen co zaparkoval u chodníku před obchodem.

„Kdo?“ rozhlížela se Bella zmateně – nikoho neviděla.

„Ten kluk v obchodě.“

„Za prvý nemám rentgenový vidění, a za druhý to bude nejspíš Mike. Newton,“ dodala po jeho nechápavém pohledu.

„A proč se na tebe tak těší?“ vrčel dál.

„Ty tady umíš číst myšlenky,“ připomněla mu. „Dlouho jsme se neviděli, chodili jsme spolu do školy, asi je zvědavý, jak se mám… Není na tom nic divnýho.“

Měřil si ji podezřívavým pohledem, načež protočila oči, vystoupila a uraženě třískla dveřmi. Po dvou krocích si to rozmyslela a ještě se otočila.

„Měl by ses naučit mi věřit,“ zašeptala tiše a bez dalšího pohledu k autu zašla do obchodu.

„Sakra!“ ulevil si a nejradši by do něčeho pořádně vrazil pěstí. Svoje auto na to měl moc rád. Otočil auto do protisměru a jel domů. Po cestě si všiml Jasperovy motorky u haly, kde chtěli rozjet servis, a zastavil. Jen co vystoupil, uhodil ho do nosu pach vlka. Ušklíbl se a radši přestal dýchat. Uvnitř našel Jakea s Jasperem v živé debatě.

„Ale…“ podivil se Jasper, když do něj v plné síle narazily všechny Edwardovy emoce.

„Taky tě rád vidím,“ zabručel Edward. Jacob si chvíli prohlížel Edwarda.

„Á, problémy se ženskejma. Řekl bych, pojďte na pivo, ale tím se vám dvěma asi nezavděčím…“ pronesl zamyšleně. Oba upíři po něm hodili znechucené pohledy.

„Zas tolik sem neřek,“ ohradil se a škleb jim vrátil. „Tak to vyklop, co ste si provedli?“

„Taky žárlím, kdykoliv se někdo mihne kolem Alice, ale nemůžeš to dávat najevo. Má pravdu, musíš jí věřit… Jednak proto, že by ti velice rychle dala košem, a jednak proto, že by si z toho sám zcvoknul,“ promlouval mu Jasper do duše a Jacob souhlasně přikyvoval.

„Já jí věřím, ale taky vím, co si představuje devadesát procent chlapů, co se na ni podívají, když jsme někde spolu!“ rozhodil rukama a třemi kroky se otočil o tři sta šedesát stupňů.

„A těch deset procent?“ svraštil Jacob obočí v přemýšlivém výrazu.

„Mě…“

„Ach tak.“

„Zpátky k tématu. Musíš jí prostě nechat prostor, jinak v tobě bude vidět jen žárlivýho magora a vezme nohy na ramena. Což by, vzhledem k tomu, že strávila, že jsi upír, byla celkem škoda,“ filozofoval dál Jacob a Edward si myslel něco o tom, že se jim to lehko řekne… Nakonec to Jacob nevydržel a naznal, že to pivo fakt potřebuje a ti dva že jdou za trest s ním.

„Sakra!“ vykřikl Edward uprostřed koukání do druhé sklenice zvětralého piva, kterou snad zase, jak doufal, vypije Jacob.

„Co je? Kam letíš?“ pronesl nevzrušeně Jasper, aniž by zvýšil hlasitost svého hlasu. Odpověď Jacob neslyšel, ačkoliv natahoval uši, co to šlo. Jasper mu tedy s úšklebkem přetlumočil: „Právě má čekat na Bellu před obchodem Newtonových.“

„No…“ začal Jacob a lokl si s Edwardovy sklenice, „Můžeme mu jen držet pěsti, aby to stihnul…“

„Jo,“ přisvědčil prostě Jasper.

-----------

„Ahoj.“ Přešlápl.

„Ahoj,“ usmála se nad jeho nervozitou.

„Jak bylo v práci?“ začal neutrálně. Věděl, co by mě říct, ale nemohl najít ta správná slova.

„Dobře. Co si dělal ty?“ v duchu se bavila, ale nedávala to na sobě znát. Jo, chtěla ho v tom trochu vykoupat.

„Byl jsem s kluky na pivu,“ přiznal po pravdě.

„Na pivu?“ Dostal ji. Vytřeštila oči a tušila, že se přeslechla.

„Jo. Jacob na tom trval. Naštěstí to zvládl i za mě,“ vysvětlil a stále se snažil oddálit to, co chtěl skutečně říct.

„Tak Jacob tě tahá po hospodách,“ zatřepala udiveně hlavou a zamířila k Edwardovu autu. Chvíli ji pozoroval, jak elegantně kráčí přes malé parkoviště a v další vteřině jí otvíral dveře.

„Co blázníš, někdo tě mohl vidět,“ vytkla mu.

„Nemohl,“ řekl prostě. Věděl, že je nikdo nepozoruje.

„Bello…“ oslovil ji, když se oba usadili v autě a s nádechem hledal další slova, kterých se mu zoufale nedostávalo. Vyčkávala.

„Já… Dobře,“ vzdychl. „Omlouvám se. Choval jsem se jako idiot. Samozřejmě ti věřím, a už se to nebude opakovat.“ Tvářil se jako uzlíček neštěstí.

„Dobře,“ usmála se na něj letmo.

„Dobře?“ horlivě přemýšlel nad tím, jestli to je dobré nebo špatné znamení. A opět nevěděl. „Proč ti nemůžu číst myšlenky?“ postěžoval si nahlas a rukou si projel vlasy a stále ještě nervózně se poškrábal na zátylku.

Žasla. Tolik lidské gesto u něj snad ještě neviděla. Jistě, mrkal, dýchal, poposedával a dělal spousty dalších drobných lidských, ale pro něj zbytečných, gest. Ale tohle bylo jiné… Víc skutečně. Jakoby skutečně cítil potřebu nějak ventilovat nervozitu.

„To by bylo moc jednoduchý,“ mrkla na něj.

„Ale já jsem na to prostě zvyklý! …Tohle je normální šikana! Nebo spíš forma domácího násilí! Hned po svatbě ti tohle zakážu!“ vrčel a skučel, až se jí ho zželelo.

„Zakazovat si můžeš, co chceš, jestli poslechnu, je věc druhá,“ zasmála se a pak už ho chytla za ruku a zašeptala „Zvykej si…“ Zamručel znovu, a konečně se rozjel.

„Páni, jdeš do sebe. Prvně pivo s Jacobem, teď večeře se mnou. Co to bude příště?“ utahovala si z něj během čekání na jídlo.

„Upřímně doufám, že lov…“

„Co takhle oběd s přáteli?“ navrhovala.

„Kuš,“ vrčel.

„Narozeninový dort?“ zkoušela dál.

„Bello…“ probodl ji varovně očima, stáhl obočí a semknul rty v hrozivém vražedném výrazu. Rozesmál ji k nepříčetnosti.

„Jasně, chápu,“ zatvářila se vážně, když se dostatečně nasmála. „Svatební menu to jistí,“ vyprskla znovu a po vážném výrazu se slehla zem. Pohled na její rozesmátou tvář mu proti jeho vůli vytáhl koutky úst do malého úsměvu.

„Ale no tak, JE to vtipný…“

„Rozhodně ne,“ odporoval, ale se smíchem.

„Tak co je vtipný podle tebe?“

„Třeba pohled na tebe, když se zlobíš, nebo když usilovně přemýšlíš, jak Alice nakopat zadek, nebo jak Rose krčí nos a všechno, na co myslí, když je někde poblíž Jacob. Nebo když se Emmett vsází s Alice a urputně si stojí za svým, i přestože ví o… její schopnosti,“ ztišil na konci hlas, když se k nim přiřítil číšník s dvěma talíři.

„Pořád mám pocit, že toho o tobě nevím dost…“ pokračovala z trochu jiného soudku, když se pustila do jídla. Jedním okem neustále pozorovala Edwwardovo profesionální pitvání těstovin.

„Co bys ještě chtěla vědět?“

„Já nevím, vím toho spoustu, ale nejspíš se na nic z toho ptát nebudou! K čemu mi je znát tvou velikost bot a obvod krku, bez kterého přece nemůžeš vybírat košili!“ napodobila Alicin vysoký soprán. „Nebo si představ tu otázku – Takže Anthony Masen není člověk, ale… Doplňte dle svého uvážení… Jeho nejoblíbenější stravou je…? Á plus… Chápeš, co tím chci říct? Nemám nejmenší tušení, co odpovídat na všechny ty obyčejné otázky, jako jaké jídlo jste mu uvařila naposledy? Hm?“ střídavě se rozčilovala, zoufale rozhazovala rukama a napodobovala hlas moderátora.

„Mluv pravdu. Jaké jídlo si mi uvařila naposledy?“ usmál se na ni shovívavě. A rozesmál se, když jí očima blesklo pochopení.

„Tak vidíš. Spoustu těch obyčejných věcí jsme si řekli, ještě než ses to dozvěděla. Ale dost o jídle, málem se mi zvedá žaludek.“

„Neměla bych taky před svatbou znát tvůj zdravotní stav? Tak začni, jaké nemoci si prodělal…“ ale mračila se u toho, tušila, že to bude velice krátký seznam.

„Hlavně prosím tě nezmiňuj, že jsem přežil španělskou chřipku. Někomu by to možná bylo podezřelé,“ rozesmál se uvolněně.

„Sakryš, tu si zrovna pamatuju…“ ťukla pěstí do stolu.

„Nic vážného. Ani si žádné nemoci z dětství nepamatuji.“

„Ani nic zlomeného?“

„Možná natržená ruka nedávno,“ mrknul na ni, a když se uraženě nafoukla, pohladil ji po ruce.

 

„Děkuji za krásný večer,“ zamumlala Bella mezi polibky na dobrou noc na zápraží.

„Charlie ještě nespí.“

„Čert to vem,“ mávla rukou a marně hledala dech po dalším vášnivém polibku. Rychle vyhrabala klíče a odemkla.

„Bello?“ ozvalo se hlasitě z obývacího pokoje.

„Jo, jsem to já. Můžete tady Edward dneska přespat?“ křikla nazpět. Chvíli bylo ticho. Pomalu se vydali do obýváku.

„Dobrý večer,“ pozdravil slušně Edward a Bella se neubránila ušklíbnutí, když nasadil svůj jsem-naprosto-neodolatelný úsměv.

„Dobrý, dobrý…  Tak Edward?“

„Ano, ehm… Totiž, je to mé prostřední jméno, a doma mi tak říkají, tak si ho Bella tak nějak taktéž osvojila…“

„Ach tak…“ Přikývnul Charlie chápavě, ale přejížděl Edwarda pátravým pohledem. Policista se v něm nezapřel. „Najezte se, něco tam ještě zůstalo.“

„Ty si vařil?“ vyjekla Bella a nasála okolní vzduch. No jasně, spálenina...

„To jsou jen topinky,“ zatvářil se trochu ublíženě Charlie.

„Díky, ale jsme po jídle. Nebo máš snad hlad?“ otočila se starostlivě na Edwarda.

„Ne, díky,“ usmál se na ni stejně mile, ale z očí mu málem šlehaly blesky.

Poté, co se vystřídali ve sprše, si zalezli do postele a za tichých tónů linoucích se z rádia si ještě tiše povídali a vyprávěl jí příběhy z historie, ve kterých byli zapleteni upíři, dokud neusnula. Což trvalo přesně dvě a půl jeho věty.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

16)  emam (25.09.2013 16:48)

Ale narozeninový dort, prosím, vynechat:D

15)  Martinka (27.03.2012 17:53)

14)  hela (26.03.2012 21:23)

KalamityJane

13)  KalamityJane (25.03.2012 20:58)

Všem moc děkuju za krásné komentáře! Strašně moc mě těší, že se Vám povídka stále líbí a motivuje mě to k psaní. Další kapitolu už mám rozepsanou

ireen

12)  ireen (25.03.2012 20:26)

Ti jsou pořád tak báječně kousaví! ;) Díky za další báječnou kapitolku. Udělala mi velikou radost :) , zas moc hezké počteníčko . Krásný nedělní večer . DÍKY!

ireen

11)  ireen (25.03.2012 20:05)

JUCHŮŮŮŮ, JUCHŮŮŮ, je tu nová kapitolka, jdu do ní! Tolik jsem se těšila! *xmas*

Domik

10)  Domik (25.03.2012 18:07)

ti dva si nemaj co vyčítat ohledně žárlivosti. :D :D moc se těším na další díl!

eMuska

9)  eMuska (25.03.2012 12:22)

milé krásne jemné tešujem z nich

8)  marcela (25.03.2012 11:27)

Krása. Naprostá neředěná krása. Těším se na další dávku mé drogy.

semiska

7)  semiska (25.03.2012 11:14)

Nádhera, moc povedené, vtipné. Žárlivost umí svý. ;)

Marvi

6)  Marvi (24.03.2012 22:35)

Parádní kapitolka, velmi vtipná. Žárlivost se nevyhýbá opravdu nikomu Moc se mi to líbilo a těším se na pokračování

Carlie

5)  Carlie (24.03.2012 21:07)

Omlouvám se, že nekomentuju poctivě každý díl, ale bavím se, moc!
Je to milé, hřejivé a máš úžasný cit pro situační humor , např. tohle:
„A těch deset procent?“ svraštil Jacob obočí v přemýšlivém výrazu.
„Mě…“
„Ach tak.“
:D

Nosska

4)  Nosska (24.03.2012 20:54)

Jééé, poslední dobou mi přišlo, jak když ta soutěž jde mimo ně, ale užji opět začínají řešit, jsem na to hrozitánsky zvědavá

SarkaS

3)  SarkaS (24.03.2012 20:45)

Tak to bylo boží!!! Ten konec, já se tu roztékám do kaluže šťatného rosolovitého čehosi. Chvěju se jen z předsatvy toho hlasu, který ji musel uspat necelými třemi větami. Taky chci slýchat před spaním takový

2)  Babča S. (24.03.2012 19:43)

1)  leluš (24.03.2012 19:22)

:) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek