Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/esme_c.jpg

Jacob rychlým pohybem strhl Niky kapuci a za vlasy si přitáhl skoro hrubě její hlavu blíž k té své. Hleděl jí přímo do očí. Byly zlatohnědé a ona netušila, co v nich hledal. Chřípí se mu rozšířilo a ruce zachvěly. Celou ji něžně objal, schoval ve své náruči a vzdychl jí do vlasů: „Bello, jsem tak rád, že tě vidím. Proč jsi nepřišla dřív? Proč jsi nezavolala? Víš, jak jsem tě měl rád…“


 

Vypravěč

V jednom z domů v indiánské rezervaci se rozdrnčel černý oprýskaný telefon. Ve sluchátku chraplalo, ale svůj účel plnil. Starý muž s ostře řezanými rysy přistoupil k aparátu a s vážností jemu vlastní pronesl: „Billy Black.“ Byl přímý potomek legendárního Ephraima Blacka, který byl náčelníkem v dobách, kdy připlul bílý muž přes velkou vodu, a území kmene bylo větší než by muži stihli objet na hřbetech koní za jeden den. Dnes bylo území Quileutů až žalostně malé. Bílý muž přinesl sebou své vlastní divné zákony a ve jménu čehosi si bral vše. Bral to, co mu nikdy nepatřilo a často i mnohem víc. S bílými muži přišli jednoho dne i studení. Až časem se je ochránci kmene naučili rozlišovat a rozdělit je na ty zlé a na ty divné se zlatýma očima.

„Carlisle Cullen.“ Billyho zuby, které do sebe narazily, vydaly skřípavý zvuk. Carlisle byl jedním z těch divných. Jméno jeho rodiny v rezervaci každý znal. Stará dohoda platila století a nikdo si ji nedovolil zpochybnit. Události před osmi lety za sebou ale zanechaly pachuť nedůvěry. Cullenovi přijali do své rodiny člověka a odešli neznámo kam. Vrátila se jen zpráva, že Isabella zemřela. Billy nikdy nečekal, že za jeho života nějaký Cullen najde dost odvahy přijít mu na oči a on teď volal.

„Prosím?!“ Byla to otázka, jejíž ostří by mohlo pořezat. Pevně uchopil sluchátko a hrdelně zavrčel. Celý se chvěl a to už se několik desetiletí neměnil. Dnes znovu pocítil tu touhu být vlkem a udělat, co je správné.

„Chci se jen ujistit, že stará dohoda stále platí.“ Slova byla volena stejně pečlivě jako tón hlasu, který Carlisle použil.

„Neporuším dohodu svého předka. Dodržet smlouvu je pro nás otázka cti…“ Billy si neodpustil tu narážku a otevřený konec.

„Člen mé rodiny je na cestách a přijde k vám. Má tlukoucí srdce a zlaté oči. Není nebezpečný. Živí se lidským jídlem i krví zvířat.“

„Poloviční pijavice,“ vyprskl ze sebe Billy s naprostým odporem. Chvíli trvalo, než byl schopen pokračovat v hovoru. „Zůstane-li na vaší straně hranice, nevidím problém.“ Carlisleovo zaváhání bylo příliš velké.

„Neplánovali jsme nikdy návrat do blízkosti vašeho území a náš nový člen rodiny není se smlouvou blíže obeznámen…“

Billy chtěl vrčet a trhat, ale i on cítil prosbu a naléhavost, která byla v Carlisleových slovech. Ten upír nebyl zvyklý prosit, ale dnes to dělal. Billy to cítil a vnímal každou buňkou svého těla. Vnímal Cullenovu slabost a cítil se, jako by vyhrál, nebo alespoň ten vlk v něm.

„Tolik pro tebe znamená…“ Než našel Billy vhodná slova, Carlisle bez rozmýšlení vypálil: „Ano.“ Hlas měl rozhodný a jasný. Billy věděl, že Carlisleovi vždy záleželo na členech jeho rodiny, ale tohle bylo tolik jiné. Potřeboval to najednou vědět. Slyšet to.

„Když ti na něm tak záleží, proč cestuje sám?“

„Hledá místo, kde by mohl žít a rozhoduje se, jak bude žít. V tom nikdo z nás pomoci nemůže. Je napůl člověk a napůl tím, co já.“

Proč měl Billy pro Carlislea pochopení? Protože byl také jako otec odpovědný za své napůl vlčí děti? Nechtěl to tak cítit. Potřeboval nenávist a odpor a … Byly to přeci jen pijavice. Odporní parazité bez duše živící se krví. Billyho vlčí já se svíjelo v pochybách a nejistotě. Nutně potřeboval ten hovor ukončit.

„Nebude-li lovit lidi, bude člen tvé rodiny se smlouvou obeznámen a vykázán zpět na vaše území…“

„Děkuju.“ V Carlisleově hlase opravdu byla vděčnost a Billy se zachvěl odporem. Poloviční pijavice. Nic takového si nedovedl představit. Prudce položil sluchátko. Považoval tím hovor za skončený. Doufal, že žádný Cullen prostě nepřijde.

V telefonu se rozhostilo ticho a Carlisle vydechl. Vnímal Billyho pochopení. Vlkodlaci už pro Niky nepředstavovali tak velké nebezpečí. Na slovo starého náčelníka bylo spolehnutí. Patřil mezi lidi, jejichž slovo něco znamenalo. To, co řekl, bylo přímé a jasné. Nikdy nehledal žádná kdyby, pak a možná. Bílá byla bílá a černá byla černá.

Carlisle si přál z celého svého srdce, aby byla Niky v pořádku, aby do Forks nešla, ale věděl, že ona prostě musí. Bella byla její matka. Seděl ve své pracovně a už teď se bál chvíle, kdy Niky poví, jaký byl skutečný osud její lidské matky. Cítil se vinen. Nepochopila ho ani žena, která pro něho byla vším. Věděl, že ho nepochopí ani Niky. Už teď vlastně nežil, jen přežíval a dohlížel na Edwarda, aby alespoň pravidelně lovil a nestal se nebezpečným. Ať byl Edward, jaký byl, měl ho rád. Stále doufal, že se jednoho dne vrátí domů z nemocnice a jeho žena bude stát ve dveřích. Století spolu, tolik společných let.

 

Dny míjely a Carlisle se o svou vnučku začínal opravdu bát. Neměl žádné zprávy. Byla tak mladá a zranitelná. Mrzelo ho, že se mu vůbec neozvala. Bylo to nedávno, co ji jako malou houpal na kolenou. Toužil po jediné zprávě, která by potvrzovala, že to zvládá. Potřeboval se přesvědčit, že je v pořádku. Ale co Edward? Carlisle se ho do teď neodvážil nechat samotného ani pár dní. Nedokázal by se ještě někdy dívat do jeho rudých očí. Nemusel mít dar, aby cítil tu bolest a beznaděj, která Edwarda pohltila. Po tom, co Jasper odmítl pomoci Niky, se uzavřel úplně do sebe a přestal komunikovat.

Vibrující telefon přerušil Carlisleovy myšlenky. Podíval se na displej telefonu a opřel si hlavu do opěrky židle, ve které seděl, až zapraštěla. Na pár vteřin sevřel pevně oční víčka k době. Nebylo tam jméno, ale svítilo tam číslo, které až moc dobře znal. Přijal hovor, ale bál se dýchat.

„Carlisle,“ představil se. Jedno slovo, ale ukrývalo se v něm tolik emocí.

To v telefonu se ozval pevný hlas, který dlouho neslyšel. „Alice ti vzkazuje, že Niky je zatím v pořádku. Ve Forks ji pak už nevidí, ale ty už jsi s Billym mluvil. Máš raději pohlídat Edwarda. Před tebou se snaží držet, ale sám by to teď nezvládl.“

„Děkuji, Jaspere.“ Bál se zeptat, ale musel. Opustila ho, ale jeho láska k ní nebyla proto menší. Věděl, že Esme potřebuje čas a on jí ho dá tolik, kolik bude chtít. Jednou před ní stejně poklekne, aby znovu požádal o její ruku. Chtěl ji zpět ve své náruči. Potřeboval ji. Její smích i její pohlazení, to teplo a pocit domova, který dokázala dát. Jak jí jen mohl tolik lhát? Tehdy neuměl a ani nechtěl přiznat slabost. Lež v tu chvíli byla jednodušší a byla naděje, že se vše vyvine jinak. Bohužel. Pevně sevřel oční víčka k sobě, než zašeptal:

„Prosím…“ Naléhavost toho slova donutila Jaspera pevněji vydechnout všechen nepotřebný vzduch. Carlisle neprosil tak často a už vůbec ne takto. Jasperovi se stáhlo hrdlo. „Neříkala Alice něco o Esme?“ Jasper věděl, jak moc měl Carlisle svou ženu rád. Určitě už si už prošel peklem osamění. Nechtěl ho mučit ještě víc. Představil si sebe na jeho místě. Zachvěl se a odkašlal si, aby znovu našel svůj hlas.

„Je v pořádku. Nemusíš se bát. Alice se snaží hlídat celou rodinu.“ Jasper si nebyl jistý, zda bylo správné mu to říct, ale musel to udělat.

„Děkuju.“ Jasper doufal, že udělal dobře. Znal Carlislea Cullena dlouho a dojetím chvějící se hlas mu k němu neseděl. Nechtěl nad tím moc přemýšlet.

„Pohlídej Edwarda a bude to časem možná dobré. Alespoň Alice se zatím usmívá,“ zašeptal rychle Jasper do mobilu, aby ho snad nikdo neslyšel a okamžitě po té ukončil hovor.

Carlisleovy oči se setkaly s těmi Edwardovými. Stál mezi dveřmi a zvědavě si svého stvořitele prohlížel. Jsou v pořádku, všichni, poslal mu v myšlenkách a Edward se nepatrně usmál. Snad poprvé od Belliny smrti.

 

Niky zatím cestovala. Poznávala města i národní parky. Lidi i lesní samotu. Aniž si to uvědomovala, cíl její cesty byl předem dán. Přišel čas zjistit, odkud pochází, a ona to věděla. Táhlo ji to tam. Měla neodolatelnou potřebu poznat minulost, kterou před ní všichni tajili. Chtěla věřit tomu, že ji vlastně jen chránili. Malou pololidskou holčičku s culíky. Nemohli tušit, kolik si toho pamatuje. Nevěděli, jak vždy pochybovala, že by Tanya mohla být její matka. Byla tak jiná. Neměla s ní vůbec nic společného. Přesto jim Niky kývala na jejich lži, aby je učinila klidnějšími. Tolik se snažili. Hlavně babička Esme a Edward i dědeček.

Edward jí ale dokázal lhát i potom, co na něho v telefonu křičela, že potřebuje znát pravdu. Skutečnou pravdu a ať už si konečně rozmyslí, co jí řekne. Lhal. Stále jí lhal. Ona však tušila, že do očí by jí tu lež znovu nikdy nezopakoval. Už byla velká. Věděla, že jednou se mu postaví tváří v tvář, že bude žádat vysvětlení a on řekne pravdu.

Tanya toho vykřičela mnoho, ale mluvila ve zlosti. Něco z toho mohla být pravda, ale… Niky za ty roky Tanyu znala. Když nebylo, jak Tanya chtěla, vždycky křičela. Když mluvila o její lidské matce, doslova řvala na celý les.

 

Niky byla čím dál tím blíž a věděla, že musí být opatrná. Malé mokré městečko uprostřed lesů. Vše, co mělo být hnědé, bylo mokře zelené a porostlé jakýmsi mechem nebo slizkými mokrými řasami. Opatrně se procházela ztemnělým hřbitovem a dávala si pozor, aby ji nikdo neviděl. Vědoma si podoby se svou matkou měla kapuci staženou hluboko do očí. V rukou držela kopretiny a hledala její hrob. Čekala jej zanedbaný a opuštěný, ale byl krásně upraven. Byly na něm čerstvé květy a ona se nedokázala ubránit povzdechu. Isabella Maria Swan – Cullen a jen prostá data narození a úmrtí. Pod nimi bylo jméno jejího lidského dědečka Charlie Swan, milující otec a strážce zákona. Podle data zemřel před třemi lety.

Její srdce se rozeběhlo strachem rychleji, když si všimla dvou velkých zvířecích očí, které na ni hleděly od lesa. Ona se zvířat přeci nikdy nebála. Položila květy na desku hrobu a na malou chvíli se posadila. Myslela na svou matku. Jaká asi byla… Nechtěla věřit všemu, co jí Tanya řekla. Z přemýšlení ji vyrušilo zapraskání větvičky.

Byl vysoký a statný s hnědou pletí jakou měli indiáni a silnými bílými zuby. Šel z něho strach a nepoznaná síla. Jeho hlas skoro vrčel a chřípí nosu se mu chvělo, když k ní promluvil: „Co tu chceš? Proč jsi sem přišla? Ukaž mi oči!“

Rychlým pohybem ji vytáhl do stoje a strhl její kapuci. Za vlasy si, skoro až hrubě, přitáhl její hlavu blíž k té své. Hleděl jí přímo do očí. Měla je od narození zlatohnědé a netušila, co v nich hledal. Chřípí se mu rozšířilo a ruce zachvěly. Celou ji něžně objal. Schoval ji ve své náruči a vydechl do jejích vlasů.

„Bello, jsem tak rád, že tě vidím. Proč si nepřišla dřív? Proč jsi nezavolala? Víš, jak jsem tě měl rád.“ Pak se opatrně nadechl a tichounce zašeptal u jejího ucha: „Stále mám.“ Teď se zachvěla ona. Jeho přítomnost jí měla vadit, ale jeho náruč byla tak horká, pevná. Poskytovala ochranu a dávala pocit domova, který už hodně měsíců necítila. Nechtěla, aby ji pouštěl, ale bála se ho obejmout kolem jeho pasu. Věděla, že není jeho Bella. Ještě chvíli stála a pak se pomalu nadechovala k odpovědi, ale on znovu výrazně nasál vzduch. Doslova začmuchal. Jako nějaké zvíře, napadlo ji. Odtáhl se od ní na délku paží, a pak smutně řekl: „Ty nejsi Bella.“

Viděla slzu, která stékala po jeho tváři, a bylo jí ho líto. Její matka byla roky mrtvá a on byl ten, který se stále s láskou staral o její hrob. Svým způsobem na ni stále čekal a doufal. Pocítila potřebu ho obejmout a utěšit, ale nenašla odvahu. Jen tiše šeptla. „Ne, já nejsem Bella. Bella byla moje matka.“

„Myslel jsem si to. Voníš jako ona, ale máš v sobě i jeho pach.“ Ona vyslovoval s takovou něhou, ale při slově jeho se mu zvedl horní ret a odhalil tak řadu bělostných zubů. Opovržení a odpor k jejímu otci nedokázal skrýt.

„Neproměnil ji, že ne…“ Upřeně hleděl na Bellin náhrobek. Bylo v tom zoufalství, že by se to stalo, ale i naděje, že to nakonec přeci jen ten upír udělal. Ten muž s tmavou pletí miloval Bellu a chtěl ji ještě někdy vidět. Že by jí netlouklo srdce a živila se jen krví, bral jako nepodstatný detail.

 

Indián věděl o upírech víc, než by jí bylo milé. První, co ho zajímalo, byla barva jejích očí. Něco jí však našeptávalo, že v případě její matky by udělal jistě výjimku. Bellu by určitě toleroval i s očima v barvě krve. Jen by tedy musela lovit hodně daleko odsud.

„Je ti lidských sedm let, viď?“ zeptal se tiše a ona jen přikývla.

„Odešla od nás jen kvůli tobě.“ Nebyla v tom žádná výčitka, jen obrovská úleva a poznání. Světlo v očích toho muže, když mluvil o její matce, se přesunulo na ni. Jeho pohled zněžněl, když zkoumavě prohlížel každičký rys její tváře.

„Jsi jí tak podobná…“ vydechl omámeně a ona najednou skoro cítila tu jeho lásku, která ji obklopovala. Pomalu a opatrně zvedal svou ruku a lehounce ji pohladil po tváři. Rozechvěla se. Nikdo se jí nikdy takto nedotýkal. Žádnému muži mimo rodinu to nedovolila.

„Smím tě ještě vidět?“ vyslovil ta slova, která chtěla vyslovit ona. On chtěl vidět ji a ona se chtěla dozvědět něco o své matce. V jeho blízkosti si však uvědomovala, že by se s ním ráda znovu setkala, i kdyby její matku vůbec neznal.

Za těch pár chvil se stala pro něho velmi důležitou a nebylo to jen tím, že byla dcera Belly. Měla své vlastní kouzlo a jedinečnou vůni, která si ho dokázala podmanit. Již jen malý kousek z jeho vlčí podstaty jej upozorňoval na to, že ona je poloviční pijavice a její otec upír, kterého vůbec nemá rád. Byla to hlavně ona a její nádherné hluboké oči plné smutku, které byly tak podobné očím, které kdysi znal.

Ona jen lehce kývla hlavou a jemu se zachvěla zem pod nohama. Dostal příslib dalšího setkání a rty, které si smyslně olízla, snad nabízely i něco víc. Zastyděl se za tu myšlenku, ale byl prostě jen muž a ona byla tak nádherná…

„Jmenuji se Jacob Black.“

„Niky Cullenová,“ řekla a usmála se na něho. Podlomily se mu nohy a měl pocit, že by ji následoval kamkoli. Musel se opřít o náhrobek, aby svou slabost skryl. Nechtěl, aby to věděla.

„Zítra máš čas? Mám nějaké fotky Belly. Můžeme se sejít tady. Vezmu tě na jednu mýtinu v lese a můžeme si popovídat…“ Možná si nechtěl jen povídat.

„Můžeš už ráno?“ ptala se ho. Jen přikývl. Divná otázka. Nemohl se dočkat. Být to na něm, už nikdy by od ní neodešel.

 

Sešli se mnohokrát. Jacob jí postupně ukazoval celé město. Dům, kde žila její matka a dědeček. Les. Řekl jí o její matce všechno, co věděl. Měl schované i svatební fotky, co vzal z Charlieho domu, když ho ve službě zastřelili. Niky na nich poprvé uviděla svou matku. Na fotce s nepatrně vypouklým bříškem, na kterém měla položenou ruku a druhou nasazovala prsten jejímu otci. Teď už to věděla. Její matka měla Edwarda ráda. Bylo to v jejích očích a ve výrazu její tváře, a když si na to teď vzpomínala, nepamatovala si jediný okamžik, kdy by její otec sundal ten prsten z ruky. Musel k ní něco cítit. Něco víc než soucit, lítost nebo vinu.

Postupně se s Jacobem stali opravdu dobří přátelé. Svěřil jí i své vlčí tajemství a povykládal legendy svého kmene. Sbližovali se víc a víc. Za pár týdnů bylo možné vidět Niky, jak se pohybuje lesem na hřbetě velkého vlka. Ležela na jeho mohutných zádech mezi jeho vlnícími se lopatkami. Objímala jej kolem krku a vlasy jí vlály ve větru. Štěstí z těch dvou bylo cítit na míle daleko. Přesto jeho smečka neměla pochopení pro jeho chování. Zpočátku jej tolerovali. Přáli svému kamarádovi chvíle štěstí, ale jen do doby, než zjistili vážnost celé situace. Poloupírka se evidentně nechystala k odchodu a oči Jacoba nabraly divný odlesk. Kdyby ona nebyla napolovic jejich nepřítel, kdyby v ní nebylo kus té odporné pijavice a místo odpoledního čaje si nedávala krev... tak možná pak by byli ochotni připustit, že se Jacob otiskl. Takto to ale pro ně bylo zcela nepředstavitelné, nepochopitelné a zvrácené.

Když Niky zase jednou potřebovala krev, Jacob ji ve své vlčí podobně následoval. Lovil a krmil se spolu s ní. Tohle ale odsoudila celá smečka. Ochránci jedli všichni jako lidé a ve vlčí podobě lovili jen v krajní nouzi. Počkali si na ně u té malé chatičky na kraji města, kterou si poloupírka pronajala. Obstoupili je v lidské podobě. Ignorovali Jacoba, který na ně nevěřícně hleděl, a mluvili jen k Niky.

„Chceme, abys odešla a nechala Jacoba žít jeho život. Bella je mrtvá a ty jsi divná. Vrať se ke své rodině a najdi si sobě rovné.“ Jejich slova jí ublížila. Myslela si, že nic zlého jim neudělala. Až teď si znovu uvědomila svou odlišnost. Ani člověk, ani upír… jen od každého kus. Nehodila se ani do jednoho z těch světů a tady jí taky nechtěli. Napůl lidé a napůl vlci. Oči se jí zalily slzami. Myslela si, že Jacob je s ní možná jen kvůli podobě s její matkou. Možná opravdu přišel čas odejít. Jacob si ji však přitáhl ke svému boku a pevně držel.

„Niky nikam nepůjde, a když se rozhodne odejít, tak půjdu s ní!“ Překvapeně se na něho podívala očima stále ještě plnýma slz.

„Neblbni, Jacobe, není to Bella…“ ozval se Samův rozvážný hlas. Jacob se však se na dotyčného nepodíval. Hleděl do očí Niky.

„Vím, že to není Bella. Znamená pro mě daleko víc, než kdy znamenala Bella. Ona byla mou kamarádkou a starší sestrou… Stačilo tehdy jedno jediné její kývnutí a já bych zlikvidoval všechny Culleny, dohoda nedohoda. Ale Bella čekala Edwardovo dítě a chtěla s nimi odejít. Respektoval jsem její rozhodnutí.“

„To nemyslíš vážně!“ vrčel teď Sam a celý se chvěl. „Věděl si to, celou tu dobu si to věděl! Tys nechal Bellu umřít!“ vrčel na Jacoba. Najednou se začal celý otřásat hněvem a ostatní ochránci od něho odstoupily raději dál. Při dalším záchvěvu jeho těla, odhodil Jacob Niky někam daleko za sebe. Kdyby nebyla z poloviny upír, určitě by upadla a něco si zlomila. Takto jen překvapeně vydechla, když se jí podařilo dopadnout na nohy a vyhnout se pádu.

Stáli tam proti sobě dva obrovští vlci a cenili na sebe smrtící zuby. Jacob se zdál být ještě větší než normálně. V lidských tvářích ochránců se objevila hrůza, ale vzápětí tam už stála skupina mohutných vlků bez výrazu, kolem které se snášely k zemi kousky roztrhaného oblečení. Niky se bála a přemýšlela, zda nemá raději odejít, ale nechtěla tam Jacoba nechat samotného. Věděla, že celý spor je jen kvůli ní a cítila se provinile. Doufala, že nedojde k boji, ale jestli ano, chtěla stát vedle něho. Ještě před pár hodinami, byl pro ni jen někdo, kdo znal její matku a jehož přítomnost jí byla velmi příjemná. Přítel. Ale nyní…

Když zaujala místo po jeho boku, nebylo to z pocitu viny. Příliš pro ni znamenal. Milovala ho a nevěděla, co by dělala, kdyby se mu něco stalo. Její srdce se strachem o něho rozběhlo rychleji. Vlci tam stáli a nervózně mohutnými tlapami rozrývali zem. Pak najednou zatřepali hlavami, jako by se chtěli zbavit divných představ a s tichým respektem pomalu odbíhali pryč. Jacob se proměnil v člověka a pomalu se otáčel k Niky. Nebylo důležité, že na sobě neměl vůbec nic. Nebylo to důležité ani pro ni. Rychlostí víc než lidskou mu vlítla do náruče a nechala se obejmout. Zvláštně se napjal, když své dlaně přitiskla na rozpálenou kůži jeho mohutné hrudi.

„Niky…“ Jeho hlas byl chraplavý. Chtěl ji políbit do vlasů, ale ona k němu vzhlédla a nastavila mu své rty. Váhal. Ne proto, čím byla, ale nechtěl to uspěchat. Stála před ním. Měla tělo dospělé ženy, ale bylo jí jen sedm a jemu dvacet pět. Cítil se nepatřičně. Styděl se za své chtivé mužské myšlenky a užíval si dotyk jejích rukou na své holé hrudi. Toužil, aby cítila to, co on, ale teď si nebyl jistý, zda pro ni není příliš brzy. Ona však nerespektovala jeho váhání. Přitáhla si jeho hlavu silou a své rty přitiskla na ty jeho. Nebránil se, nechtěl. Nemohl se bránit tomu, po čem sám už tak dlouho toužil. Nelíbala ho krátce a rozhodně ho nelíbala jako přítele.

Když se konečně dostali do domku, Jacob sklonil hlavu provinile k zemi. Uvědomil si, že je jí jen sedm. Přesto chtěl, aby věděla, jak moc ji má rád a jak trvalý ten cit je. Jen slovo láska spolkl a uzavřel někde hluboko v sobě.

„Niky, nikdy jsem ti zatím nevyprávěl o našem otisku, o tom, co dokážeme cítit a jak moc je to intenzivní...“ Chtěl se přiznat k tomu, jak moc ji miluje, ale nebyl si jistý její reakcí. Chtěl být pro ni tím, čím bude ona potřebovat, a nevěděl, zda už přišla ta správná doba na vyznání. Bylo to pro něho těžké. Už byl dávno oblečený, ale stejně si připadal podivně nahý a obnažený. Dívala se mu do očí a on zaváhal. Poprvé ho zamrazilo při představě, že by zdědila dar po svém otci.

„Mám já začít první, Jacobe? Mám ti povědět já o upíří lásce?“ Jacob netušil, jak na to má zareagovat. Jak by měl zareagovat. Tlačila ho před sebou pomalu pokojem a on se nebránil. Byl v její moci. Udělal by cokoli… téměř.

Dotlačila ho až k posteli a on si byl až příliš vědom jejího narůstajícího vzrušení. Chtěla. Sakra, že chtěla jako dospělá žena a chtěla právě jeho. Ego se mu tetelilo blahem, ale musel to zastavit.

„Ne, Niky, dnes ne. Když si to nerozmyslíš…“ Zavrčela na něho a on se na ni udiveně podíval. Její hrdelní vrčení slyšel poprvé. Překvapilo ho víc než její elegantní lov a krev na jejích rtech. Cítil potřebu své chování vysvětlit.

„Nechci to takhle…“ Díval se jí do očí a musel čelit nepochopení. Jeho vzrušení, chraplavý hlas a zrychlený dech se nedali přehlédnout. „Tedy chci to. Strašně moc to chci, ale taky chci mnohem, mnohem víc. Chci tě napořád. Chci, abys byla to poslední, co uvidím, když si půjdu večer lehnout a to první, když ráno otevřu oči. Potřebuji tě. Být s tebou jako s ženou je jen příliš příjemný bonus navíc a já to teď nechci pokazit.“ Hleděla na něho se stále se rozšiřujícími zorničkami a tmavnoucím pohledem. Ona přemýšlela jen o tom, jak strašně moc ho zrovna v téhle chvíli chtěla, i když to mělo být její poprvé. On ale uvažoval nad jejich zítra. Vlastně ji skoro požádal o ruku… Odvrátila pohled a pokusila se skrýt své slzy dojetí.

Přišel k ní a vyhoupl si jí do náruče. Odnesl ji k posteli, do které ji opatrně položil. Přilehl si a oba je přikryl lehkou dekou. Schoulila se mu oblečená do jeho horké náruče a on ji objal. Povídali si celou noc a až nad ránem usnuli v objetí.

I další dny byly plné vzájemných otázek a odpovědí. Jeho ruka kolem jejích ramen a jejího pasu už dávno neměla ten přátelský podtext, ale dávala tušit i něco mnohem důvěrnějšího. Když si Niky jednoho večera přitáhla Jacoba do polibku mnohem vášnivějšího, než byly ty předcházející, ani se nebránil. Oddali se jeden druhému a noc jim přišla příliš krátká.

Sblížili se. Byli pár. Niky byla šťastná. Jacob to věděl, ale stejně ji čas od času našel, jak stojí s nepřítomným pohledem pohroužena do svých těžkých myšlenek. Nemusel se ptát. Chyběla jí její rodina. O Esme, o Carlisleovi a překvapivě i o svém otci dokázala vyprávět s takovou něhou a láskou celé dlouhé hodiny. Znala všechny Cullenovy, i když poslední roky žila rodina odděleně. Byli s ní v kontaktu a pravidelně se s ní vídali. Tedy do té doby, než ona od nich odešla.

 

Zase ji našel s uplakanýma očima u stolu a v ruce držela zamyšleně nějaký kousek papíru. Když si Jacoba všimla, zasunula jej pohotově do rozečtené knihy. V noci, když usnula, vytáhl ten papírek z knihy. Byl to ručně psaný malý telefonní seznam. A začínal tak zvláště…

Ať půjdeš kamkoli a budeš kdekoli, jsi Cullenová a my jsme tvá rodina. Následoval seznam telefonních čísel, který byl daleko větší než počet členů rodiny. Na konci byla připsána i jména, která Jacob nikdy neslyšel. Tanyi jméno tam překvapivě vůbec nebylo.

Jacob netoužil ještě někdy vůbec spatřit někoho z Cullenů. Edward byl tím posledním. Chtěl však Niky požádat o ruku a ať to znělo sebebláznivěji, ona byla Edwardovou dcerou a on jejím otcem, který může žít věčně. On by měl být tím, kdo ji povede k oltáři a podá její ruku do té jeho… Zachvěl se. Byl čas, aby se znovu a lépe seznámil s rodinou své vyvolené. Chtělo to vybrat dům. Dost blízko a zároveň dost daleko. Strávil na internetu a s telefonem v ruce hodně času.

Další den nad ránem, když se k němu Niky přitulila, poznal, že je vhodná doba na rozhovor.

„Niky, já vím, že ti tvá rodina chybí. Potřebuješ je. Oni jsou na tom určitě úplně stejně. U Seattlu by se dal sehnat nějaký vhodný dům.“ Hleděla na něho s podezřívavě přivřenýma očima. Věděla, že upíři jsou jeho přirození nepřátelé. On pod jejím zkoumavým pohledem protočil oči a ze zadní kapsy ošoupaných džínsů, které zrovna ležely na podlaze, vytáhl jakýsi inzerát. Dům někde na kraji města a pár metrů od lesa.

„Volal jsem tam, je volný, stačí zaplatit rezervaci.“

„Já nevím,“ ozvala se Niky. Chtěla, strašně moc chtěla, aby to bylo alespoň trochu jako dřív, ale současně se bála. Na setkání se svým otcem ještě nebyla připravena. Lhal jí a ona se s tím nedokázala smířit.

„Zavolej Esme. Já stejně vím, že jí každý den píšeš SMS.“ Niky nevěděla, že to ví… Nevadilo jí to. Neřekla mu to, ale naměla ani potřebu mu to tajit.

Poprvé po několika měsících vytočila číslo někoho ze své rodiny. Radost, kterou cítila z hlasu své babičky, jí vykouzlila úsměv na tváři. Tipovala, že tu nejpozději zítra budou.

 

Těšila se a bála se pravdy, která s nimi přicházela.

 

 


 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Kate

12)  Kate (20.01.2015 00:03)

Tak snad to bude co nejdříve. Jsem zvědavá na další vývoj. :) Nemáš za co. ;)

kala

11)  kala (19.01.2015 18:19)

Děkuji, Kate
Kate, další kapitolka je v meziprostoru, kde se z ní jedna dobrá duše snaží udělat něco, co nebude ohrožovat na životě gramatiky znalé čtenáře. Bohužel termín publikace, nedokážu vůbec odhadnout.
Děkuji za tvůj zájem.

Kate

10)  Kate (18.01.2015 23:08)

Ahoj, kdy bude další kapitola?

Kate

9)  Kate (13.12.2014 23:11)

Juj, takže se Niky setká se svou rodinou. A Niky a Jacob... Moc pěkné!
Upřímně lituju Carlislea a Edwarda, ta bolest, když zůstali sami, musí být strašná. Vlastně je to jako na začátku, tak byli sami dva, než Carlisle našel Esme. :)
Jsem zvědavá na další vývoj a na setkání Niky a Edwarda a hlavně na setkání Niky a Belly.
To, jak si Jacob spletl Niky s Bellou bylo...
Děkuju za kapitolu a snad na další nebudeme muset čekat tak dlouho jako na tuhle. ;)

kala

8)  kala (13.12.2014 19:28)

Děkuji moc za komentáře.

betuška - podusím je. Edwarda více... Beru v úvahu, že se za ně přimlouváš
evelsten - Děkuji . Netušila jsem, že Strážkyni čteš. Je to pro mě velmi milé překvapení. Děkuju. A jo, nechám je v tom řádně vymáchat. ;)
BabčaS - Ty jsi taková dobrá duše, co komentuje snad všechny mé psací pokusy. Děkuju.
ada1987 - děkuju
Lucka - děkuji . Ano setkání bude.

7)  betuška (12.12.2014 21:17)

a ja sa zasa prihováram za edwarda aj carlisla...celý život nie...iba časť...teda kedže maj večnosť pred sebou...podusiť ich možeš trocha...velmi podarené...páči sa mi , že je esme je v hlavnej úlohe...

6)  evelsten (12.12.2014 12:50)

Úžastná kapitolka dokonalej poviedky Ja len dúfam, že Edwarda necháš potrpieť a takisto aj jeho upírieho otca, nič iné si nezaslúžia, veď zničili Belle a takisto aj jej dcére život... Teším sa na ďalšiu kapitolku

5)  BabčaS (11.12.2014 21:16)

4)  ada1987 (11.12.2014 20:19)

perfektne

3)  Lucka (11.12.2014 16:16)

perfektní Už se moc těším až se Niky setká s Esme a dalšími členy rodiny. Bella pro ni bude určitě velký překvapení

kala

2)  kala (11.12.2014 15:58)

wuzinka Děkuji. Tak nějak jsem přemýšlela, jestli ještě čekáš. Děkuju

wuzinka

1)  wuzinka (11.12.2014 15:36)

konecne. Super kapitola.a nedockave vyhlizim dalsi

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek