10.09.2014 [09:30], kala, ze série Strážkyně rodinného krbu, komentováno 14×, zobrazeno 2272×

Lékař otevřel konečně dveře své kanceláře a pozval je dál. „Jsem doktor Adams. Jak vám mohu pomoci?“ V lidském gestu vztáhl ke Carlisleovi svou ruku.

„Jsem Carlisle Cullen…“ Nestačil ani dopovědět. Adams okamžitě stáhl svou nabízenou ruku a výraz jeho tváře ztvrdl. V jeho očích bylo vidět pohrdání.

Vypravěč

Zatímco Esme utíkala od svého muže, který si nedokázal připustit, že jej milovaná žena opravdu opustila, dělo se tolik věcí najednou. Roky byl klid a strašlivé rodinné tajemství spalo. Dnes boží mlýny semlely poslední zrnko a každému se dostalo po zásluze. Vinným a bohužel i těm bez viny.

Edward se choulil na popraskané dlažbě do nepřirozeného lidského klubka a vzlykal potlačovanou bolestí. Carlisle, který za ním původně v hněvu přicházel, se bezradně opíral o zárubně dveří. Zůstali tu oba sami. Jen sami dva. Tak jako na začátku, kdy se Carlisle rozhodl pořídit si sobecky k sobě druha a odsoudil Edwarda k tomuto životu.

Chtěl se zlobit, ale čím déle se na něho díval, tím víc si uvědomoval, že tím vinným je on. Co chtít od sedmnáctiletého chlapce? On byl starší a on byl hlavou klanu. Už dávno se měl přiznat své ženě a pokusit se napravit, co způsobil. Jeho manželka až příliš dobře věděla, jak bolí ztráta dítěte. Nikdy tu bolest nezapomněla. Nemluvili o tom, ale on tušil, že i bolest přeměny pro ni byla menší.

Carlisle, který byl předtím zcela pohroužen do svých myšlenek a neslyšel Edwardův telefonát s doktorem Simonsem, přisedl nyní ke svému synovi na podlahu.

„Esme se nějak dozvěděla o Belle.“ Čekal na nějakou jeho reakci, ale Edwardovým tělem projelo jen další bolestivé chvění.

„Třeba bychom za Bellou mohli zajet a pokusit se to napravit…“ Edward k němu zvedl své vlhké černé oči a jen zakroutil hlavou.

„Bella by určitě chtěla vidět svou dceru.“ Zkoušel to dál Carlisle a doufal, že by Bella mohla pochopit jeho pohnutky.

Edward zavřel oči, naplno se rozvzlykal a bezmocně pěstmi drtil dlažbu okolo sebe na prach. Až po minutě, která Carlisleovi připadala neskutečně dlouhá, jej cizím chraplavým hlasem informoval o stavu věci.

„Ona je mrtvá. Zemřela a její popel tam rozsypali.“

Pozdě si Edward uvědomil, čím pro něho vlastně byla. Někým, kdo jej dokázal milovat takového, jaký byl. I po těch letech odloučení, jej jeho žena dokázala přivítat s lehkým úsměvem a pokorou. I po tom, co jí provedl, cítil její lásku a to vzbudilo jeho hněv. Řekl věci, které si nezasloužila slyšet. Byl připraven na její nenávist a zlost. Toužil ji v jejích očích vidět, aby mu potvrdila, že se tehdy rozhodl dobře… Nic takového však nenašel. Jen smíření, hluboké a lidské. Dokonce chápavě přikývla, když jí říkal, že jejich dcera je šťastná, když říká mami úplně jiné ženě. Jen pár slz steklo po jejích tvářích, ale ona je hned setřela hřbetem ruky. „Děkuji, že jsi přišel…“ To byla poslední slova, která slyšel, když od ní doslova utekl. Utíkal, aby neprosil o odpuštění. Ona byla vším, co kdy hledal. Dala mu dceru. Mohla mu dát i pocit domova a naplnit jeho existenci. Místo toho ji opustil a odnesl sebou jejich holčičku, které nenašel novou matku, která by ji dokázala milovat.

Chtěl si to srovnat v hlavě, poradit se s otcem. Přiznat se Esme. Odprosit dceru. Chtěl se vrátit s kyticí květů a na kolenou čekat na její rozhřešení. Nic z toho už se nestane! Myslel, že je jen prachem roztroušeným na jedné horské louce.

Hořel bolestí, o které si myslel, že nemůže být větší, dokud nezazvonil Carlisleův telefon na který volala Edwardova dcera…

Jeli rychlým vozem s tmavými skly v tichém souznění plném bolesti. Uplynul týden od údajné smrti Belly, než si Carlisle připustil, že ho jeho milovaná Esme opravdu opustila a Edward si uvědomil, že jeho dcera se k němu jen tak nevrátí. Sami se jeli přesvědčit do domu V Zátiší.

Doktora Simonse však hledali marně. Odjel z města před třemi dny neznámo kam. Po patnácti letech práce se sebral a ze dne na den odešel. Nový lékař jen krčil rameny, ale hlavou mu běžely myšlenky, že se nesrovnal se smrtí paní Belly. Procházeli chodbou, když oba upoutal obraz na zdi. Velká kopie tužkou kresleného obrázku malé holčičky s culíky.

„Kdo je to?“ Carlisleův hlas zněl nejistě. Vnímal tu podobnost se svým synem, ale nedokázal si ji zdůvodnit.

„To je naše malá Renesmee. Je to obrázek jedné naší klientky. Paní Belly. Nedávno bohužel zemřela. Neměl jsem tu možnost se s ní seznámit. Musela to být úžasná a milující bytost. Bohužel se nikdy nesrovnala se ztrátou svého novorozeného dítěte. Navíc ji její rodina opustila. Nikdo ji nenavštěvoval ani jí nechodily žádné dopisy. Až před týdnem se tu prý stavil její manžel…“ Nad tím posledním slovem se pohrdavě zašklebil, ačkoli Edwarda vůbec neznal.

Cullenovi ještě stále stáli pod tím obrazem, když k nim pomalým krokem došel muž ve středních letech s krabičkou domina pod paží. Podíval se na lékaře. „Kdy přijde paní Bella? Hrávala se mnou domino. Chybí mi.“

„Šla hledat svou dceru Renesmee,“ odpověděl doktor.

Ve tváři toho prostého muže se mísila radost se smutkem. „To je dobře. Měla ji moc ráda. Doufám, že ji najde. Kdy se vrátí? Moc mi chybí.“ Stál před tím obrázkem a hleděl na něj, dokud k němu nepřišel jiný chráněnec tohoto domu. „Alexi, já si s tebou zahraji to domino, když tu Bella není. Říkala mi, že když tu nebude, že si můžeme hrát společně. Domino i lodě. Říkala, že tě je mám naučit…“ A Alex přikývnul.

„To byl od Belly dobrý nápad…“ Ti muži odcházeli a oba zamávali obrázku děvčátka na stěně.

Z pokoje vyběhla mladá žena s rozpuštěnými vlasy a následovala ji jedna z místních ošetřovatelek.

„Sofie, počkej. Musím tě učesat.“

„Ne, nemusíš. Mě češe paní Bella.“

„Paní Bella už tu není.“

„Tak mě učeše Andrea. Paní Bella to říkala… Anreóóó…“

„Tady jsem.“ Vykoukla jiná chovanka s nakrátko ostříhanými černými vlasy.

„Jak chceš učesat? Tak, jak se česala Bella?“ Andrea chvíli přemýšlela.

„Ne, chci to jako Renesmee…“ A nepatrně sklopila oči a tvář jí ozdobil slabý ruměnec.

Chovanky se společně odebraly na pokoj a sestra si setřela slzu, která jí stékala po tváři. Omluvně se podívala na Carlislea a Edwarda.

„Promiňte, je to stále ještě živé. Všem nám moc chybí. Byla vždy takové sluníčko… Odešla, ale to její světlo tu zůstalo s námi.“ Pokřižovala se jako před oltářem. Hlavou jí běželo: Vím, že si asi sáhla na život, ale každý večer se za ni modlím, aby jí Bůh dopřál být s její dcerou… Tolik ji milovala. Pro každého měla vlídné slovo. Komu jinému by mělo být odpuštěno? Smutně sklopila pohled a pokračovala chodbou za svou prací.

Edward měl pocit, že dostává jen ránu za ranou. Proklínal svůj dar. Krčil se u stěny jako malý, vystrašený chlapec. Carlisle nepoznával toho dříve sebevědomého a hrdého upíra, ze kterého arogance sršela na kilometry.

Lékař otevřel konečně dveře své kanceláře a pozval je dál. „Jsem doktor Adams. Jak vám mohu pomoci?“ V lidském gestu vztáhl ke Carlisleovi svou ruku.

„Jsem Carlisle Cullen...“ Nestačil ani dopovědět. Adams okamžitě stáhl svou nabízenou ruku a výraz jeho tváře ztvrdl. V jeho očích bylo vidět pohrdání.

„Co pro vás mohu udělat? Můj předchůdce doktor Simons provedl zápis, že vše proběhlo v souladu s uzavřenou smlouvou a náš právník to i potvrdil a byl všem úkonům přítomen. Vaše doložky ke smlouvě byly velmi nestandardní, ale byly všechny dodrženy. Včetně nevyšetřování příčiny úmrtí a neprovedení resuscitace… I obraz, který jste viděl, je pouhá kopie originálu, který byl v souladu se smlouvou zničen!“

Za zády Carlislea se ozval Edwardův tichý hlas. „Nepřijeli jsme kontrolovat dodržení smlouvy. Chtěl jsem jen navštívit poslední místo odpočinku své ženy. Věřím, že vše proběhlo, jak mělo.“ Doktor Adams se nepatrně uklidnil, ale výraz pohrdání a nenávisti z jeho tváře nezmizel. Přistoupil k oknu a díval se na malou loučku na kraji lesa. „I za života tam prý často sedávala a hleděla k lesu, jako by na někoho čekala…“

„Jestli víc nepotřebujete, rád vás doprovodím k východu.“ Hlas doktora byl nevlídný a chladný.

„Chtěl jsem ještě vědět, kdo měl na starost zpopelnění těla mé ženy?“ zeptal se náhle Edward a s Adamsem ta slova doslova trhla a jeho oči se zúžily do úzkých štěrbin.

„O vše se osobně staral doktor Simons.“

„Viděl někdo z personálu mou ženu…“ Ani jako upír nedokázal Edward vyslovit to slovo. Možná doufal, že by… Esme… Doktor zatím přemýšlel nad tím, že mrtvou paní Bellu tu opravdu nikdo neviděl a šuškalo se, že prý snad ani ten právník. Aniž to ten doktor věděl, nechával Edwardovi malou naději.

Chvilku hlubokého ticha, kdy ti dva upíři zapomněli v přítomnosti člověka dýchat, přerušil nakonec doktor Adams.

„Na tohle vám nedokážu odpovědět, ale četl jsem její lékařskou zprávu a výsledky laboratorních testů. Neměla nejmenší šanci přežít déle jak čtyřicetosm hodin.“ Po chvilce zaváhání se naklonil k zásuvce a vytáhl složku, kterou podal Carlisleovi. Ten ji přijal s vděčným výrazem a procházel pár vložených stran papíru formátu A4. Edward sklopil své oči a svěsil ramena. Věděl z medicíny příliš mnoho. I kdyby ji jeho matka nějakým zázrakem odvezla, přeměnit by ji nedokázala. Moc dobře si pamatoval Esminy myšlenky během Bellina těhotenství, za které se tolik styděla.

„Děkuji vám.“ Doktor Adams jen pokýval hlavou, přijal složku zpět a pokynul rukou ke dveřím.

„Půjdeme… Jen, prosím, abyste naše klienty příliš nerozrušovali. Jak jste si již jistě všimli, paní Cullenová zde byla velmi oblíbená a my jsme chtěli naše klienty ušetřit zbytečného trápení. Pro ně prostě odešla hledat svou dceru.“

Oba upíři v tichosti opustili hlavní budovu a odešli na loučku u lesa.

Stáli tam oba v tichém zamyšlení. Kdyby Bella počkala ještě měsíc, možná jen čtrnáct dní. Pak možná… Každý poslouchal jen své vlastní myšlenky. Ani jeden z nich si nevšiml ženy přibíhající k nim z domu, která schovávala něco pod svou zástěrkou. Její mysl byla jednouchá a čistá. Milovala Isabellu. V rukou držela hadrovou panenku. Dívala se zvědavým pohledem na Edwarda a mhouřila oči. „Ty jsi tatínek Renesmee.“ Nebyla to otázka, ale jen věcné ozřejmení faktů. Dívka podávala panenku Edwardovi. „Ta je pro Renesmee. Schovala jsem ji pro ni, když balili Belliny věci. Možná Renesmee uvidíš dřív než Bella. Můžeš jí tu panenku dát. Víš, Bella povídala, že na její holčičku určitě dáváš pozor. Pozdravuj ji. Chtěla bych mámu, jako je Bella.“ Ta bezelstná dívka mávala dvěma upírům s naprosto černýma očima, kteří dusili své vzlyky. Panenka byla prosáklá Belinou vůní. Cesta zpět jim připadala nekonečně dlouhá.

Edward se těšil na návrat své dcery z Denali. Byla teď jediný smysl jeho existence. To, pro co žil. Nebýt jí, asi by se zcela zhroutil. Ve dveřích se však objevila jen Tanya.

„Kde je Niky?“ V Edwardově hlasu byla obava.

„Není tady? Z Denali odjela už před třemi dny.“ Tanya se upřímně divila a Edward začínal nekompromisně vrčet.

„Ha, papínek se zlobí. Je to velká holka, šla si svou cestou.“

Edward zbledl snad ještě víc, než je na upíra běžné, když reagoval na Tayniny myšlenky, které se už neodvážila vyslovit nahlas.

„Jak jsi to mohla udělat?“

„Normálně. Bylo konečně na čase, aby jí někdo řekl pravdu!“

„Tohle byla podle tebe ta pravda?“

„A nebyla? Její matka přeci byla jen obyčejná šedavá myška, na které sis jen zkusil hranice svých možností. Nic pro tebe neznamenala a bohužel ti trochu ušlo. Měla právo vědět, že ti ta člověčina nestála ani za pokus o přeměnu, že nebyla hodna nesmrtelnosti, a tak jsi ji nechal v té nemocnici skapat a možná trochu připlatil…“ Edward s vytřeštěnýma očima pozoroval svou životní družku. Upírku, kterou vybral pro svou dceru jako náhradní matku. Pozdě si vzpomínal na telefonát od Niky, kdy se ho před pár dny znovu ptala, kdo je její matka. On jí stále lhal, že to byla jako člověk Tanya. Pohádku vymyšlenou pro malou holčičku měl už dávno nahradit pravdou. Ať už byla sebetvrdší. Edward si uvědomil, že selhal jako otec i jako manžel.

„Kde je Niky?“ Teď už vrčel na celý dům.

„Co já vím.“ Tanya pokrčila jen nezúčastněně rameny. „Přišla jsem si jen pro své věci. Už tu nechci být. Mám plné zuby přetvářky i tvé polovičaté dcery, která nikdy nebude tak silná jako normální upír. Vadí mi, jak moc se podobá té lidské trosce, kterou jsi nedopatřením oplodnil a Carlisle si ji tu pak nechal jako vědecký projekt. Vadí mi, jak se na ten omyl přírody zvláštně díváš a hledáš, v čem všem se začíná podobat své matce. Jak se snaží Esme udělat, co jí na očích vidí a všude tu páchne to lidské jídlo.“

„Vypadni Tanyo!“

Během pár chvil byla pryč. Dva upíři v domě osaměli. Stáli sami v tom obrovském prázdném domě, který jim dřív býval domovem. Najednou oba věděli, kdy se to pokazilo. Tehdy, kdy po porodu dostali Bellu na jednotku intenzivní péče a řekli jí, že pro lidský svět je její dcera mrtvá, že ona má být člověk a žít dál. Tehdy se začalo nabalovat klubko lží, které nakonec jako obrovská koule převálcovalo úplně všechny. První opustil dům Jasper s Alicí, který sice nic nevěděl, ale cítil. Pak odešla Rosalie, protože nesnesla Tanyu a Emmett ji následoval.

Na stole stále stála váza s uvadlými květinami, aby jim tvrdě připomínala, že tohle místo nebývalo jen domem, ale i domovem…

Edward v záchvatu zoufalství vytočil telefonní číslo své dcery, ale hovor byl v zápětí zrušen. Když to zkusil znovu, telefon již byl nedostupný.

Seděl dlouho u velkého jídelního stolu s hlavou v dlaních, než se odhodlal a vytočil číslo na Jaspera. Jemu už nic nemohlo pomoci, ale ona potřebovala ochranu.

…………

Tak zajímavé kapitoly nám skončily. Do konce povídky to bude už jen plné pocitů, bouří a zapadajícího slunce. Jen jsem chtěla varovat dopředu…

Děkuji za krásné komentáře u předcházející kapitolky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

14)  Janebka (01.06.2015 16:31)

Mylá kalo, smutná kapitolka. Myslím, že Carlisle ani Edward nechtěli Belle ublížit. Svým způsobem bylo logické, že miminko pro lidský svět zemřelo, jak vysvětlit světu jeho vyjimečnost? A Bella? I tady bych ráda věřila tomu, že pro Edwarda měla lidská duše cenu. Tanya mi byla vždycky nesympatická, na tom se nic nezměnilo. Takže teď směle do nového života. Nová šance. Super!!!
Děkuji!!!

13)  Kate (13.10.2014 22:26)

Nemáš zač

12)  kala (13.10.2014 22:10)

Kate, děkuju...
Právě jsem zaškrtla - článek je hotov.

11)  Kate (12.10.2014 14:11)

Kde je další kapitola?!

10)  emam (26.09.2014 20:53)

Zlomený Edward je vždycky poutavé téma. Pěkně jsi to v pečovatelském domě vykreslila, byla jsem z toho celá pryč, jak to všuchni můžou Edovi ještě zhoršit. Zoufalství a beznaděj... To ale snad znamená blízké svítání na lepší zítřky, ne?
Počkej, kde je pokračování?!

9)  NatCullen (12.09.2014 21:35)

uplne užasné...
Ale kam se nám mohla podet NIki??
A dofám že se nám Esmíčka vráti ke Karlíčkovi... RYchle rychle další..

7)  wuzinka (11.09.2014 16:20)

3)  kala (10.09.2014 17:39)

Kate: Děkuji za krásný komentář. Ano můžou si za to sami, ale… třeba…
K otázkám: Zatím jsem na 13 kapitolách. Takže pokud se nezapomenu, nebo nerozdělím, tak to tak nějak vyjde. Proč nepublikuji na EU? – Možná časem budu, ale v tuhle chvíli je pro mě velmi důležitá rychlost publikace povídky. Mám krásný pocit z toho, že když konečně zaškrtnu, že článek je hotov, tak je prostě hotov a mohou se na něj za pár hodin podívat i ostatní. Nikdy to zde na FF netrvalo déle. Moc, moc za to děkuji a nesmírně si toho vážím. Na EU se běžně čeká dny, týdny, měsíc… Jsou dny, kdy tam nevyjde ani jedna povídka. V administraci je fronta podle data vytvoření článku a ne podle odeslání k publikaci. Dříve založené články se tak v administraci řadí před ty pozdější, které už tam třeba dávno jsou. Takže někdo čeká dny a někdo pak o to déle. Je to závod, kdo založí dříve. Jsem moc ráda, že jsem zde. Emam – děkuji.

Evelsten: Děkuji. Moc děkuji. I já jsem po tvém komentáři potřebovala kapesník. Děkuju.

1)  Kate (10.09.2014 11:38)

Takové pocity a tak svízelnou situaci vážně Edwardovi a Carlisleovi nezávidím. Oba přišli o milovanou osobu a Edward dokonce o dvě. Ostatně, nikdy bych nevěřila, že to na adresu Carlislea řeknu/napíšu, ale můžou si za to sami.
Kalo, díky za kapitoly, jsem zvědavá, jakou bouři emocí nám do příštích kapitol chystáš.
Mám na tebe dvě otázky.
Kolik plánuješ kapitol?
Proč povídku nepublikuješ i na eu?

1