Sekce

Galerie

/gallery/Stopařka osudu_perex.jpg

Omlouvám se za tu prodlevu, nějak jsem ztratila nit... Ale už ji zase mám a tak se stalo, že je tahle kapitolka o malinko delší než ty předchozí... A co se tam stane? To se bez přečtení nedozvíte, ale až si to přečtete, zabijete mě. =D

„Takže ty si nikoho z nich nepamatuješ?“

„Vlastně ne. Vím, že jsem měla dvojče a mladší sestru. Jen nevím, jak vypadali... Snažím se vzpomenout, ale můžu jen hádat, že jsme si s bratrem jako dvojčata třeba byli podobní...“ Kailer se na chvíli zamyslela. Jaké to může být? Žít v nesmrtelnosti i se svou rodinou? Orson byl její skutečný bratr...

Byly jsme právě za městem, kde jsme si sehnaly čisté šaty. V lese pod skalnatým kopcem se zračilo nenápadné jezírko. Ležely jsme na břehu a pozorovaly hvězdy.

„Taky jsme měli sestru. Byla starší než Orson. Měl ji hodně rád, ale když se z nás stali upíři... Víš, ona je lovila. Vdala se a pak spolu s manželem patřila k Lovcům upírů. Věděli jsme to, jenže svůj osud jsme si nevybrali. Já nevím co se přesně stalo, ale Orson tvrdí, že ji zabili, protože nás nechala jít.“ Trochu mě to vytrhlo z té zasněné hvězdné nálady. Každou chvíli jsme se o sobě dověděly něco víc. Jak dny plynuly, v nějakém koutku mé mysli byla Kailer někým, kdo mě vedl. Ne, nebyla vůdce. Pořád jsem byla ta větší, silnější a zkušenější, ale tou psychickou zralostí jsem se jí nemohla rovnat.

„Už máš nějakou představu o tom cíli?“ prořízl její ještě trochu dětský hlas mírumilovné ticho.

„Já nevím. Možná občas mívám tušení, kam jdeme, ale těžko říct...“

„Mění se to? Hledáme místo, nebo někoho?“ Líbila se mi její zvědavost. Poháněla mou vlastní...

„Víš,“ začala jsem zamyšleně. Blesklo mi hlavou tolik možností... Tolik věcí, míst, lidí, událostí... To všechno může být něčím osudem. A Kailer jakoby tomu celému porozuměla. „Trochu se to mění, ale nemyslím si, že je to, no... Osoba. Odhaduju spíš, že je to místo, kde někdo je, ale bez toho někoho to místo pro tebe postrádá význam. Prostě musíme dorazit tam, kde ta osoba je, ať je to kdekoliv.“

„A to má nějaký smysl?“ rozesmála se. „Chci říct, pokud tím cílem není ten někdo, proč tam musí být?“ Jo, něco na tom bylo.

„Tomuhle já nerozumím. Já ty karty nemíchám. Osudy nesplétám, jsem jenom prostředník... Průvodce. Ale popravdě, taky mi uniká smysl.“

Opravdu. Co může čekat kdekoliv, kde je někdo, koho neznáte, ale bez něj to místo nemá význam, a přesto nehledáte jeho? Do teď to byla hračka, hledat místa nebo lidi. Teď je to jenom blázinec. Naštěstí ten někdo není tak rychlý a uspěchaný, jako byla ta dívka, co hledala Jaspera. Ach, Jasper... Jak se jim asi vede? Snad jsou spolu šťastní.

Vstala jsem a pro jistotu se dotkla ramene své momentální svěřenkyně – zjistila jsem totiž, že když někoho dostatečně znám, nemusím se řídit podle jeho dlaní, stačí mi jakýkoliv dotek a vím, kudy jít. Ujistila jsem se, že náš směr je stále správný. „Půjdeme?“

A tak jsme běžely. Čas jakoby nám pomáhal. Plynul tak akorát, neloudal se a neutíkal. Jakoby chtěl pomoci správné věci, těsně ped svítáním jsme dorazily k oceánu.

„Umíš doufám plavat...“ zažertovala jsem a s prvním slunečním paprskem jsem se vrhla do vody. Kailer mě následovala. V tom modrém slovoprázdnu, kdy jsme plavaly hluboko pod hladinou a neměly tak šanci si povídat, jsem rozvíjela další úvahy spojené s osudem. Jaké to je, najít svůj osud? Je to jako splněný sen? Někdo říká, že by se sny neměly zabíjet jejich splněním, ale spousta lidí je šťastná, že dosáhli toho, o čem snili. Je to ak i s osudem? Když ho najdete... Stane se život pouhou rutinou, protože to, co vás čekalo, jste už našli a dál je to jen ohraná písnička? Nebo je to jako žít ve snu? Ve splněném snu?

„Jak vůbec můžeš věřit na osud?“ zeptala se Kailer, když jsme dorazily k břehům Nového Zélandu. Ta otázka mě zaskočila.

„Cože? Jak bych mohla nevěřit? Pokud vedu lidi k tomu, co je čeká, jak jinak to nazvat než osud?“ To lidi bylo trochu nadsazené...

„Tak jsem to nemyslela,“ řekla tiše a podívala se zpátky přes Jižní Pacifik. „Podívej se na to takhle,“ začala vysvětlovat. „Lidé chápou osud jako něco nevyhnutelného a nezměnitelného.“

„Copak já něco měním?“ nadhodila jsem vesele na svoji obhajobu.

„Ne, to ne. Nech mě prosím domluvit, ano? Jde o to, že osud přece nelze chápat jako jedno místo, jednu osobu... Je to sled událostí, které jsou prostě neodvratitelné. Nic s tím nenaděláš.“

„Já s tím taky nic nedělám,“ souhlasila jsem.

„Ano, ale,“ pokusila se zase něco říct, ale já ji okamžitě přerušila.

„Vím jak to myslíš. Chápu, ale ten sled událostí musí něco nastartovat. Něco nebo někdo, jenže to nejdřív musíš najít. K tomu jsem tady já. Prostě to... Trochu postrčím vpřed. Kolečka osudu se pak dají do pohybu.“

„A v tom to právě je! Urychlení osudu? Copak to jde?“

„Jak vidíš, tak ano.“ Pomalu jsem se začínala ztrácet... O co tady vlastně jde?

„Nebo jsi možná sama osudem.“ A ticho. Po téhle větě bylo ticho. Já neřekla ani slovo, Kailer neřekla ani slovo. Minuty... Hodiny... Co na tom sešlo? Neměla jsem pojem o čase, protože to, co Kailer vyslovila bylo absolutně nemyslitelné... A přiznávám – logické. Tedy aspoň z části.

„To si nemyslím...“ zamumlala jsem a konečně se znovu pohnula. Doteď jsme stály na břehu jako sochy. „Jsem ten prostředník, to ano. Ale sám osud? Hloupost. Nemožné...“ Jistěže. Každý má nějaký osud, a já tu pro každého jaksi být nehodlám – a ani nejsem, takže co...

„Dobře, tak jsi tedy jakási pravá ruka. Nástroj... Klíč k tomu všemu.“ Neposlouchala jsem ji. Teda, tvářila jsem se.

„Kecy...“ zamumlala jsem tak nesrozumitelně, že ani upíří sluch to slovo nemohl rozpoznat.

„Tenhle dar není jako jiné, Livie. To není talent, který ti umožní přežít, být lepší než ostatní. Tohle je poslání. Je to dar, kterým posouváš svět kupředu.“ Podívala se mi do očí s lehkým náznakem úsměvu. Dala mi tak najevo, že to, co dělám, je dobré a že věří svým slovům. Zároveň to však brala tak vážně, že úsměv od ucha k uchu se teď nehodil. Zmizela za kopcem a nechala mě se všemi těmi slovy a myšlenkami, co zůstaly viset ve vzduchu. Seděla jsem tam dlouho. Obloha přecházela do světlejších odstínů a já stále seděla na břehu. Byl však čas lovu. Takhle hladová bych nemohla dál. Odložila jsem tedy všechny úvahy i teorie na jindy a šla se po čichu tam, kam mě volala ta nejvzácnější tekutina na světě. Krev.

Byla jsem hotová ještě před úsvitem, a to prosím i s úklidem. Přznávám, Kailer se objevila těsně po mém zákusku a tak mi s tím posledním tělem pomohla... A byl čas znovu vyrazit. Mohly jsme se vrátit do vody, ale běžet po souši byla příjemná změna. Vyhýbaly jsme se turistickým lokalitám. Tak nějak jsme se shodly na tom, že o tzv. Mlsný lov nestojíme. Příroda je tam krásná a hlučná – pokud se lesem necourá párek upírů. To potom všechno v okolí stichne a kžadý živý tvor se modlí za spásu života. Jen ať ti predátoři rychle zmizí...

Nad ránem se na stinné straně kopců držela mlha. Plazila se při zemi, ale taky schovávala koruny stromů. Bylo to působivé, to ano. Tohle počasí u nás doma nebývá, to rozhodně ne.

„Liv!“ sykla na mě Kailer – zbytečně. „Cítíš to?“

„Samozřejmě...“ Naši. Přesněji řečeno jeden. „Těch stop je víc, ale všechny patří jednomu upírovi...“ konstatovala jsem.

„Tahle je asi nejčerstvější,“ ukázala Kailer směrem k úpatí kopce. Shodou okolností jsme tam měly namířeno a tím pádem byly dvě možnosti. Jít po přímce a riskovat setkání s neznámým a evidentně místním upírem, nebo jít oklikou. Zvažovala jsem to. Už dlouho jsem se neprala... Kdyby zaútočil, mohla by být legrace. Při tom pomyšlení jsem se usmála.

„Hele brzdi, co když jich bude víc? Já neumím to co ty...“ Kailer ten úsměv znala. Už několikrát jsem nás málem dostala do průšvihu, ale vždycky mi to nakonec vymluvila.

„Když jich bude víc? Přece jen procházíme, ne? Míříme dál... Tady ta cesta ještě někončí,“ mrkla jsem na ni a vydala se dolů do lesa.

„Doufám, že víš co děláš...“ rezignovala a následovala mě. Nikde v okolí jsem jiné upíří pachy nezaznamenala. Stále jen tu jednu jedinou stopu, která stále vedla přímo dolů z toho zarostlého kopce.

„Blížíme se... Cítíš?“

„Nechceš se mu radši vyhnout? Nemám z toho dobrý pocit...“ zakňourala moje společnice – ve snaze předejít jakýmkoli konfliktům, které absolutně nesnášela. Já z toho ale špatný pocit neměla. Ba naopak, chtěla jsem se s tím upírem setkat. Byl to muž, upírky voní jinak... A já toho muže chtěla poznat, protože v té vůni mi přišlo něco povědomého. A pak, dřív než jsem tu povědomost stihla definovat, jsme ho našly.

Bezpochyby nás slyšel celou cestu, protože nevypadal, že by se chystal bránit. Ani se nechtěl prát... Ale jakmile mě spatřil, zatvářil se, jako když někdo nemá brýle a bez nich nevidí ani na půl kroku. Jakoby při pohledu na mě zkoušel zaostřit nebo co... A pak promluvil.

„Já tě znám.“ Pořád mžoural a mhouřil až se mu tvář najednou rozjasnila a on radostně vykřikl: Livie! Ty žiješ?!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  Lada (01.08.2011 22:55)

Nádhera a skvělej výraz "modroprázdno"

Morael

10)  Morael (26.06.2011 20:32)

Čím osudem? No, to vím jenom já a v téhle povídce se to neobjeví... :D A nešil, Anče, Oliver není tak úplně neznámý... ;)

Anna43474

9)  Anna43474 (26.06.2011 20:08)

Takže další neznámý???
Čím osudem bude tenhle upír, hm???
TKSATVO

Kamci

8)  Kamci (26.06.2011 19:29)

krása a hrozně napínavý, moc se těším, co bude dál

Morael

7)  Morael (26.06.2011 18:42)

Asi bych to neměla říkat, Kris, ale já si tím taky nasadila brouka do hlavy. A to se mi stává pořád... Prostě dostanu sama sebe. :D

Kristiana

6)  Kristiana (26.06.2011 18:30)

Nasadila jsi mi brouka do hlavy. Celou dobu jsem Livii nepovažovala za nic víc než jen stopařku osudu(prostředníka). Ani mě nenapadlo, že by mohla být víc...
Co je ta holka vůbec zač?
Že by nějaký starý známý? Osvětlí nám, co se je Stopřka zač?
Skvělá kapitolka.
Moooc se těším na šestku.

5)  Raduššška (26.06.2011 12:12)

Marvi

4)  Marvi (26.06.2011 11:10)

Takové konce se mi nelíbí... Takže musím počkat na další, už aby to bylo

Morael

3)  Morael (26.06.2011 10:00)

lied: Kdo to je? No přece Oliver... Což ti asi nic moc neříká... :D Tak si prostě počkáš na šestku, no. :D

2)  marcela (26.06.2011 09:28)

Díky bohu,že pokračuješ,už jsem se bála.

lied

1)  lied (25.06.2011 23:32)

no teda takhle to ukončit kdo to je měla jsi pravdu mít tě po ruce tak už nejsi

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek