Sekce

Galerie

/gallery/143687-bigthumbnail.jpg

Toto je první část mojí jednorázovky. Pokoušela jsem se to psát jako pohádku a doufám, že se mi to aspoň trošku povedlo.

 

Příběh vypráví o Edwardovi, Jacobovi a Isabelle, nechci nic prozrazovat, jen pár rýmu, které vás snad přilákají k rozkliknutí této povídky.  :)

 

V jediný večer všechno se změní, když kráska se do zámku dostaví,

uvalí kletbu, která se splní a jejich pravou tvář odhalí.

Úvod

 

Milující otec seděl na kraji postele své dcerky, která ho uprosila, aby ji pohádku na dobrou noc protentokrát vyprávěl on.

Zprvu měl chuť přemluvit svoji ženu, aby se toho úkolu zhostila, ale pak si uvědomil, jak vzácný je to večer. A významné datum k vyprávění zvláštního příběhu.

Hezky si lehni, zlatíčko. A pozorně poslouchej.“ Pohladil svoji dcerku a začal vyprávět:

 

 

Za dávných časů zrodil se přípěh. Příběh o kouzlech, lásce a odpuštění.

Příběh dvou bratrů, jež každý byl jiný.

 

Pyšný a zlý byl jeden z nich. Ubližoval svému lidu a radoval se z jeho bolesti. Druhý bratr byl jiný. Laskavý a obětavý k lidem v království a poddaní jej za to milovali. Jeho slabostí byl jeho bratr. Ten jeho lásky využíval, protože věděl, že bratr ho má rád. Jejich životy tak plynuly až do dne, kdy kouzla měla potrestat jednoho z nich...

 

Oba bratři seděli na svých trůnech a pozorovali sál plný hostů. Straší z nich jménem Edward, vládl zle svému království, místo kralování se věnoval opíjení a laškování s děvčaty, lovu a hazardním hrám. Druhý bratr, Jacob, byl jeho opakem. Snažil se království vládnout, jak nejlépe uměl, a bral na sebe i povinnosti svého bratra. Ti dva byli rozdílní, jak nejvíce to šlo. Jediné, co měli společné, byla láska k lovu. To byla jediná radost, které Jacob neodolal.

 

V království žila čarodějka, které se nelíbilo, jak princ Edward opovrhuje svým lidem a využívá dobroty svého bratra. A tak jedné noci vyřkla kouzlo, vzala na sebe podobu krásné princezny a vydala se na zámek, aby vykonala svůj trest...

 

Když přišla do zámku, dostalo se jí vstřícného uvítání. Oba bratři o ni jevili zájem, avšak Jacob opět ustoupil svému bratrovi. Edwardovu radost, že mu jeho bratr opět a bez námitek vyklidil cestu, nešlo přehlédnout. Čarodějka byla smutná, že se Jacob nesnaží dát svému bratrovi najevo svůj zájem. A tak mezitím, co ji Edward svíral v náručí a tančil s ní, Jacob seděl na trůně a se smutkem v očích vše pozoroval.

Pozdě v noci, když poslední hosté odešli a na zámku zůstala jen ona, ji Edward odvel na terasu a vyznával jí neupřímnou lásku. Jacob všemu přihlížel, věděl, čeho chce jeho bratr docílit, ale nezasáhl. A tak se rozhodla, že kletbu uvalí na oba dva bratry. Na Edwarda za jeho necitlivé a zlé srdce a na Jacoba za jeho slabost vůči svému bratrovi.

Požádala Edwarda, aby ji odvedl zpět do sálu.

Když konečně oba bratři seděli na svých trůnech, pronesla svoji kletbu.

 

 

„Proklínám, princi Edwarde, tvé sobecké srdce, ať změní se v kámen, ať v tvých žilách krev přestane proudit. Tvoje duše ať nenajde klidu v náruči spánku. A zvířecí krev, ať je láskou tvého bytí. A tvůj bratr, který věčně tvým stínem byl, pozná trest za svoji slabost.

Za svoji lásku k tobě bude pykat tak, že tvým nepřítelem se stane. Po světě bude bloudit v podobě, která se ukrývá v jeho nitru. Jen upřímná láska vás může zbavit kletby,“ pronesla ta slova a během několika vteřin zmizela.

Oba bratři se na sebe podívali. Edwardův smích se začal rozléhat po celém zámku, avšak Jacobovi do smíchu nebylo...

 

Uběhlo několik let. Chování bratrů se nijak nezměnilo. Na kletbu už si ani jeden nevzpomněl až do dne, kdy společně vyrazili na lov...

Jejich koně cválali a oba bratři za divokých výkřiků ujížděli lesem, když jim do cesty vběhla dívka. Oba prudce zatáhli za otěže, aby koně zastavili. Jen jeden pohled do jejích očí. Do upřímných očí dívky s laskavým srdcem, a jejich životy se změnily.

Dívka pohlédla na ty dva muže, kteří sebejistě seděli na koních. Jeden s vlasy černými jako uhel a očima barvy čokolády. Druhý s vlasy barvy bronzu a očima jako smaragdy. Na okamžik jako by se čas zastavil. Muži hleděli na dívku, dívka na ně. Ten okamžik přerušilo divoké zařehtání koně. Dívka odtrhla pohled od mladíků a zmizela v hustém porostu stromů. Ten den byl pro mladíky osudným, ten den a ta dívka spustili kletbu...

 

Když se oba bratři vraceli zpět na zámek, cítili, že je něco jinak. Cítili změnu ve svém chování. Jacob začal pociťovat ke svému bratrovi zášť. Nerozuměl tomu. Z jakého důvodu?

I Edward se cítil jinak. Cítil provinění vůči svému bratrovi, ale i nepřekonatelný odpor.

Jeden druhému se vyhýbali, jejich komnaty jim byly úkrytem. A když nastala noc, kletba, kterou na ně uvrhla čarodějka, se vyplnila.

Edward ležel ve svém loži a cítil, že se něco děje s jeho tělem. Srdce mu začalo zběsile tlouci, až najednou utichlo. Zděsil se toho, prstem nahmatal na svém krku tepnu a čekal, že ucítí svůj puls, ale marně. A když ucítil, jak jeho hrdlo zaplavilo silné pálení, vystrašený tím, co se stalo, vyběhl ze své komnaty a běžel za svým bratrem.

Ten však za dveřmi svého pokoje právě prožíval svůj trest.

Když se chystal ulehnout ke spánku, projelo jeho tělem podivné zachvění. Cítil se divně, jeho tělo hořelo, jako by měl vysokou horečku, a do jeho žil se vlil pocit napětí a příval síly. Nevěděl, co se s ním děje, a pak ucítil nasládlou vůni linoucí se zpoza dveří jeho pokoje. Když jeho bratr vešel do komnaty, z hrudi se mu vydralo divoké zavrčení. Oba bratři stáli naproti sobě a hleděli si do tváře.

Jacob pohlédl svému bratru do očí, jenž ztratily svoji smaragdovou barvu, ale zářily barvou rudou jako krev.

Edward hleděl na svého bratra pohledem plným bolesti. Věděl, že kletba se přece jen naplnila a jeho bratr příjde o svoji lidskost.

„Odpusť mi můj bratře, že jsem se na tobě provinil,“ zašeptal Edward tiše a dál hleděl na Jacoba, který pociťoval třes v celém svém těle. Cítil se, jako by jeho tělo mělo vybuchnout, a cítil touhu svého bratra zabít. Pokoušel se ji potlačit, ale marně. A tak z posledních sil svého sebeovládání řekl Edwardovi:

„Uteč, můj bratře, kletba se naplnila a ty teď budeš mojí trofejí. A odpusť všechno, co ti učiním, ale zvíře ve mně mne celého ovládne.“

Edward sledoval, jak bratr bojuje, aby ovládl své tělo. A pak se naposledy podíval do jeho lidských očí a rychlostí, jaká u člověka není možná, vyběhl z Jacobova pokoje. Během několika vteřin stál za královskými hradbami a i tam slyšel bratrovo bolestné zavytí.

Proklínal svoje chladné srdce za to, že zničilo bratrské pouto mezi nimi. Naposledy se ohlédl za svým domovem a zmizel v temném lese...

 

 

Když se Jacob promněnil ve velkého vlka, i on opustil zámek. Nechtěl, aby mělo služebnictvo strach. Vyplížil se temným zámkem na nádvoří a naposledy si prohlédl svoje království – svůj domov, kde mezi poddanými našel dobré přátele. A dokonce i druhého otce, čeledína jmenem Billy, který ho učil laskavosti a vlídnosti a díky kterému z něj nebyl chladný člověk, jako z jeho bratra.

Se sklopenou hlavou se vydal k bráně, a když vběhl do lesa, z jeho očí kanuly slzy.

 

Běžel temným lesem po stopě svého bratra, až doběhl k místu, kde při posledním lovu narazili na tu dívku. Na dívku, která mu ukradla srdce a která spustila kletbu. Zabořil čumák do trávy na místě, kde upadla a vdechoval její vůni. Před očima se mu zjevil její obličej. Krásná tvář orámovaná bohatou záplavou hnědých vlasů a její hnědé, do široka otevřené oči, hledící mu do tváře. Pocítil touhu tu dívku najít a ještě jednou ji vidět, byť jen z povzdálí. A tak potlačil tu zničující chuť stopovat svého bratra a vydal se ji hledat...

 

 

Isabella byla dcerou chudého rybáře, jenž se o ni musel po smrti své ženy postarat sám. Byla to dívka hodná a pracovitá, s vlídným slovem i úsměvem na tváři. Její otec byl pyšný na to, jak dobře dceru vychoval, ale jedna věc ho trápila. Měla nejvyšší čas na vdavky, ale všechny nápadníky ze vsi odmítala...

 

Isabella seděla na břehu potoka, blízko lesa, ve kterém ráda trávila chvíle, když neměla nic na práci a ve kterém se ukrývala před mládenci ze vsi, kteří jí nadbíhali. A obvzlášť jeden – syn mlynáře Newtona, Mike. Nebyl to zlý chlapec, ale Isabella vůči němu nechovala žádné city a jestli ano, pak jen přátelské.

Nechtěla se provdat za muže, ke kterému necítila lásku.

A ona sama nevěděla, jak pozná, že si ji láska našla. Až do dne, kdy jako každé nedělní dopoledne utíkala z domu před nápadníky. Uháněla lesem a užívala si jeho vůni a svoji svobodu, když vběhla do cesty dvěma mužům. Když hleděla do jejich očí, srdce jí divoce třepotalo. A ten pocit v jejím srdci zůstal i několik dní potom. Nemohla z mysli vymazat hnědé oči, které se na ni dívaly tak, že její tělo zaplavila zvláštní vlna tepla. Ty oči ji k sobě vábily.

Z rozjímání ji vyrušilo zapraskání větviček na protější straně břehu. Rychle vzhlédla, ale nikoho nespatřila. A tak dál pletla sítě a myslela na muže s havraními vlasy a přála si jej spatřit ještě jednou, byť jen na kratičký okamžik.

 

 

Kdesi daleko v horách, kde krutě vládly sněhové závěje, ocitl se princ Edward a pokoušel se vzdorovat vůni krve. V hlavě mu zazněla slova čarodějnice, která jej i jeho bratra proklela. Zmínila, že lahodit mu bude zvířecí krev, avšak mylná byla její slova. Krev lidská vábila jeho smysly a voněla mu jako sad růží. A nepřišlo jen to, od té doby, co se zněj stala krvelačná bestie, trýznilo ho svědomí. Výčitky za to, jak se choval k ženám, lidem ve svém království a hlavně ke svému bratrovi, který stál věrně po jeho boku, i když věděl, jak zle se Edward choval.

Ukrýval se co nejdále od lidí, aby neničil jejich životy. Jak ironické bylo to, když jako člověk nevěděl, co jsou to výčitky svědomí, a pocítil to až ve chvíli, kdy byl lidem nebezpečný. Jak moc toužil, aby ho spánek vysvobodil a aby pár hodin nemusel myslet na to, jak se choval. Jenže spánek nepřicházel, Edward necítil únavu. Právě naopak. Byl nevídaně silný a rychlý. Jeho zrak byl ostřejší a sluch citlivější. Jeho smysly byly stejné jako smysly šelem, které lovil, jeho výhodou mu však byla rychlost, kterou nevládla ani jedna z nich.

Jediné, co ho dělalo šťastným, byla vzpomínka na dívku v lese, která ho okouzlila. Její krásná tvář se mu vryla hluboko do paměti i do srdce a on pocítil touhu znovu ji uvidět. Avšak strach, že by ohrozil její život, mu to nedovolil. A proto se rozhodl, že do doby, než se naučí ovládat tu bestii ukrytou v jeho nitru, nesmí se k ní přiblížit...

 

 

Čarodějka sledovala, jak oba bratři pykají za své činy. Věděla, že si princ Edward zasloužil trest více než jeho bratr, ale musela je potrestat oba, aby pochopili, co je důležité. Princ Edward se musel naučit lidskosti, vstřícnosti a nesobecké lásce. A princ Jacob musel najít sílu, která v něm byla ukrytá, a tak se stal mužem, který má srdce plné nejen lásky a obětování se pro druhé, ale i tvrdosti a pevné vůle. A k tomu všemu jim měla dopomoci láska k dívce, která měla spustit kletbu. A tak čarodějka tu noc, kdy opustila zámek, vyřkla ještě jedno kouzlo.

„Až oči laskavé a nesobecké dívky uzří jejich tváře, v jejich srdcích probudí se lásky záře, avšak i jejich pravé tváře.“

 

A tak se i stalo, oba bratři se zamilovali do stejné dívky, avšak její srdce zahořelo jen pro jednoho znich, pro Jacoba. A když viděla, jak byl princ nešťasný z toho, že ta, po které prahlo jeho srdce, už nikdy neuvidí jeho tvář, čarodějka se nad ním slitovala.

„Až sluneční svit tě ozáří, na jeden den projdeš se s lidskou tváří. Oči tvé ať výmluvné jsou dost, neboť ústa tvá nepoznají svoji moc,“ vyslovila kouzlo s úsměvem na tváři.

 

 

Princ Jacob odběhl hluboko do lesa a bolestně zavyl na měsíc. Jak moc si přál být člověkem, jít za tou dívkou a oslovit ji. Ale nemohl. Díky své slabosti pro svého bratra a zbabělosti postavit se mu na odpor, přišel o svoji lidskost.

S tíchým zakňučením ulehl do mechu a zavřel oči.

 

 

Rybář Swan seděl v krčmě a vyčítal si, že prohrál těch pár zlaťáků, co měl. Mlynář Newton byl dobrý hráč, ale Isabellin otec si nechtěl připustit, že je špatný karbaník.

„Ještě jsem neskončil!“ Bylo znát, že je opilý, a mlynář s ním ve hře pokračovat nechtěl. Ale vše od vedlejšího stolu pozoroval mlynářův syn Mike, který byl do Isabelly zamilovaný. A tak využil rybářova hazardního opojení a vydal se našeptat otci svůj plán, jak získat Isabellu.

Když mlynář uslyšel, oč ho jeho syn žádá, zprvu nesouhlasně zakroutil hlavou, ale pak přeci jen svolil.

„Dobrá, zahraji si, ale o co bys chtěl hrát, když všechny tvoje zlaťáky cinkají v mém měšci?“ ptal se rybáře a rukou si hladil svůj knír.

Rybář chvíli přemýšlel, co by mohl vsadit do hry, ale neměl nic, jen rybářské sítě. Navrhl to tedy mlynáři.

„Nechci tvoje sítě, ale věděl bych o něčem jiném,“ pousmál se starý Newton.

„Tvoje dcera vykvetla do krásy a můj syn vyrostl ve zdatného mladíka. Když prohraješ, přijme ho jako manžela.“ Rybář věděl, že jeho dcera mlynářova syna nechce, ale byl si jistý, že další hru vyhraje, a tak svolil...

 

Isabella běžela lesem a po tváři jí tekly slzy. Když jí otec pověděl, že ji v noci prohrál v kartách a ona si má vzít mlynářova syna za muže, už se na něj ani nepodívala a vyběhla z domu. Doběhla na malou mýtinu, kde padla na kolena a rozplakala se hlasitými vzlyky. Nemohla uvěřit, že jí to otec udělal. Jak si měla vzít někoho, koho nemilovala? Setřela slzy a posadila se. Myšlenky jí zaletěly k hnědým očím a havraním vlasům. Jak moc toužila opět ho vidět, ale věděla, že se to nestane a ona bude nešťasná do konce svých dní, po Mikově boku...

 

 

Princ Jacob se probudil do slunného rána, a když si uvědomil, že není tím zvířetem, kterým byl minulou noc, chtělo se mu od radosti křičet. Když tak ale chtěl učinit, z jeho hrdla nevyšla ani hláska. Nerozuměl tomu. Byl opět člověkem, i když nevěděl jakou příčinou. Měl dvě možnosti, jít za dívkou svého srdce, anebo vyhledat čarodějku, která jej proklela, a zjistit, co se stalo. Když se na sebe ale podíval a zjistil, že nemá na tělě ani kousíček látky, bezmocně se posadil do trávy. Nikde poblíž nebylo žádné stavení, kde by měl možnost si nějaké oblečení sehnat.

„Zdravím tě, princi,“ ozvalo se za jeho zády. Poznal hlas, který ho oslovil, ale když otočil hlavu tím směrem, nikoho neviděl. Jen u stromu zahlédl hromádku oblečení. Rychle se postavil a začal se oblékat. Když byl oblečený, pozorně se rozhlížel koleme sebe, zda nezahlédne osobu, která k němu promlouvala.

„Poslouchej pozorně, princi.“ Jacob přestal pátrat po úkrytu čarodějky, bylo mu jasné, že si nepřeje, aby ji viděl.

„Daruji ti jeden den v tvé lidské podobě. Dívka, pro kterou zahořelo tvé srdce plamenem lásky, je ti nablízku a já se rozhodla, že ti dám šanci. Prožij jeden den s tou dívkou a získej si její lásku bez jediného slova. Jestliže tě po tomto dni pozná, až budeš opět zířetem, je ona ta jediná, která ti pomůže zlomit kletbu.“

A tak se princ vydal na místo, kde předchozí den dívku našel, a doufal, že ji tam spatří znovu. Posadil se na břehu potoka a čekal, zda se objeví.

 

 

Když začalo zapadat slunce, nezbývalo Isabelle, než se vydat domů. Nechtěla se vrátit, zlobila se na otce, ale neměla na vybranou. Procházela kolem potoka, kam chodívala plést sítě, když na druhém břehu spatřila sedět muže. Když i on uviděl tu, která mu ukradla srdce, tělo mu zaplavilo zvláštní teplo a na tváři se mu objevil úměv. Pomalu vstal z místa, kde seděl, a chystal se přebrodit potok, dívajíc se Isabelle do očí.

Isabella nehybně stála, hledíc na něj s užaslým výrazem. Tolik toužila znovu ho spatřit a teď nemohla uvěřit, že se její přání vyplnilo. Dívala se, jak se brodí po kolena hlubokým potokem, a když stál na stejném břehu jako ona, pomalým krokem se k němu přibližovala.

„Jsi to ty?“ oslovila ho s úsměvem na tváři, když stáli naproti sobě.

Jacob jí úsměv oplatil, ale najednou ho zaplavil smutek. Nemohl jí říct, kdo je a co k ní cítí, jen uchopil její ruku a políbil ji.

„Jak jsi mě našel? Tak dlouho jsem si přála tě znovu vidět, jak se jmenuješ?“

Jacob jí naznačil, že jeho ústa jsou němá, a když Isabella pochopila, posmutněla.

„Jsi němý?“ podívala se do jeho smutných očí, a když přikývl, její ruka ho pohladila po tváři.

Isabella cítila, jako by ho znala věčnost, a proto když pohladila jeho tvář, připadalo jí, že je to tak správně.

Když její dlaň sjížděla po jeho čelisti, uchopil ji a přiložil ji tam, kde tlouklo jeho srdce, a svou dlaň přiložil její tvář. Pak vzal ruku, která se chvíli předtím dotýkala jeho hrudi, sevřel ji ve své dlani a vedl Isabellu k místu, kde se mohli posadit.

Dloho seděli mlčky vedle sebe, radujíc se ze svého shledání. Slunce už zapadlo, když Isabella vyskočila na nohy se slovy, že se musí vydat domů, než ji otec bude hledat. Princ byl smutný, že den už končí a on se za rozbřesku opět změní ve vlka.

Vzal Isabellu za ruku a vedl ji k vodě. Isabella netušila, co má v úmyslu, a tak, když se princ sklonil pro klacík, který ležel u kraje a do bláta napsal své jméno, šťastně se na něj usmála.

„Já jsem Isabella,“ zašeptala.

„Musím jít, než mě otec bude hledat, ale zítra příjdu a budu na tebe čekat.“ Oči jí radostně zářily. Jacoba bolelo srdce, že od něj odchází. Proto znovu uchopil klacík a do bláta napsal: Zítra už nebudu tím, kým jsem dnes.

Isabella nerozumněla, co tím myslí, ale když pohlédla do jeho krásných tmavých očí plných smutku, tiše zašeptla:

„Tvoje oči mi prozradí, kdo jsi, poznám tě.“ Znovu pohladila jeho tvář a dlouze se dívali jeden druhému do očí. Pak se Isabella rozběhla domů a princ Jacob se díval, jak mizí v dáli...

 

Princ Edaward mezitím sváděl boj sám se sebou. Odolávat lidské krvi bylo pro něho těžké a neustále musel měnit místo, kde se zdržoval. Zvířata v lesích totiž umírala a vesničané začínali tušit, že v lese žije něco temného, co zabíjí zvěř, kterou oni sami lovili.

Byla noc a princ Edward seděl na kmeni stromu, hledíc na nebe poseté hvědami. Myslel na svůj kraj, na svého bratra a na dívku, která mu učarovala. Neustále čekal, že ho jeho bratr najde, ale když se tak nestalo, rozhodl se, že se vrátí do své země, pokusí se najít tu dívku a být jí nablízku, byť to pro něj bude těžké. A pokud bude muset, bude bojovat se svým bratrem, aby přežil. A tak bylo rozhodnuto a Edward se vydal domů...

 

Rybář Swan seděl ve světnici při světle svíčky a čekal, kdy se jeho dcera vrátí domů. Venku byla tma a on začal pociťovat strach. Věděl, že své dceři ublížil, a vyčítal si to. Chtěl, aby se Isabella provdala, ale ne proti své vůli. Jeho přičiněním se tak však mělo stát a ona si musela vzít mlynářova syna Mikea.

Když ráno vyběhla z domu a oči měla zalité slzami, bolelo ho srdce. A když se v poledních hodinách na zápraží jeho dveří objevil mlynářův syn a sdělil mu, že veselku chce přichystat do týdne, věděl, že jej Isabella zavrhne navždy. Jak moc toužil vzít své rozhodnutí vyslovené v krčmě zpět, ale moc dobře věděl, že nelze vrátit čas, aby tak mohl učinit.

Dveře do světnice se otevřely a v nich stála jeho dcera. Očekával, že její krásnou tvář bude halit smutek, avšak bylo tomu jinak. Oči jí zářily štěstím a na rtech měla úsměv.

„Kde jsi se toulala, Bello? Venku je tma jako v samotném pekle, když pod kotlem nehoří, a ty se touláš po lese sama.“ Rybář vstal se svíčkou v ruce a vydal se zapálit další, jež byla postavená na stole.

„Nebyla jsem sama, otče,“ řekla a posadila se k peci. Rybář usoudil, že byla s Mikem a oddechl si, že se na něj dcera nezlobí, a tak bez váhání položil dceři otázku:

„Takže souhlasíš, aby byla veselka už za týden? Myslel jsem, že si mladého Newtona brát nechceš?“ Posadil se na židli.

Isabellina tvář zbledla i ve světle svíček.

„Co mi to povídáš, otče?! Veselka? Copak jsem svolila, že si Mikea vezmu? Nechci se za něj provdat! Otče, nemůžeš mi to udělat!“ Isabella se hbitě postavila, rozzlobeně hledíc na svého otce.

„Když jsi přišla s úsměven na tváři, myslel jsem, že tě Mike našel, pověděl ti to a ty si nakonec souhlasila? Cožpak jsi s ním nemluvila?“ ptal se zmateně Isabellin otec.

„Ne, nemluvila a ani mluvit nechci. Neprovdám se za Mieka Newtona. Ty víš, otče, že tě mám nadevše ráda, ale varovala jsem tě, abys nepropadal hazardu. Ale tys mě neposlechl a nakonec si v kartách prohrál moji svobodu. Radši skočím z té nejvyšší skály, než se stát Mikeovou ženou!“ křičela Isabella na otce a pak vyběhla ze světnice. Vyběhla ven a utíkala do seníku, kam si jako malá chodívala hrát a snila o svém princi, který ji odtamtud vysvobodí.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

maryblack

8)  maryblack (27.08.2013 19:33)

Děkuji pokusím se, doufám, že se mi to podaří

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (27.08.2013 17:27)

Krásna rozprávka,nápad a poviedka vôbec...
Kde je pokračovanie Maryblack,kde?
Takú dobrú poviedku nechať rozpísanú je hriech...prosím,dopíš to.

Marcelle

6)  Marcelle (28.06.2012 19:30)

Krásná pohádka, jsem moc zvědavá jak to dopadne. Miluju pohádky.

Michangela

5)  Michangela (26.06.2012 20:38)

Niky

4)  Niky (26.06.2012 20:14)

Zajímavý nápad, mně se to moc líbí!! Těším se na pokračování

3)  martty555 (26.06.2012 17:50)

Empress

2)  Empress (26.06.2012 15:21)

Zlato gratulujééém Môj názor už poznáš, je to nádhera a ja už sa teraz neviem dočkať ďalších písmenok Ktoré budú kedy??

1)  Jana (26.06.2012 15:02)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek