Sekce

Galerie

/gallery/__Light___by_Battousai777.jpg

Trocha smutku.

Trocha naděje.

Trocha mého soukromého Švýcarska.

14. kapitola – Světlušky a vlk

Ten dům se vůbec nezměnil. Stále stejná kovaná brána, která měla držet zbloudilé zvědavce dál. Tlusté chladné zdi, už navěky poznamenané několikaletým působením deště. Krátký anglický trávníček kolem celého domu, protkaný mnoha kamennými cestičkami. Jedna vedla až za dům, k tomu překrásnému staletému dubu. K této krajině se vůbec nehodil, přesto byl nedílnou součástí zahrady; její dominantou. Mělo to jeden jediný důvod.

Byl její.

Chránil její večný spánek, za což jsem mu byl neuvěřitelně vděčný. Vzal za mě stráž, když jsem tu nebyl, a stará se o ni i nadále. Sklání se nad malým bílým náhrobkem, u kterého jsem za celou svou upíří existenci poprvé plakal. Mohlo za to pár nevinných slov.

Isabella Marie Swan

13. 9. 1974 – 19. 5. 2026

Navěky zůstaneš v našich srdcích, maminko.

Jen kvůli nim jsem teď klečel v mokré trávě. Jen kvůli nim jsem teď vzpomínal na každou chvíli s Krajinkou. Jen kvůli nim jsem propadal do ještě větší propasti zoufalství. Jen kvůli nim jsem si přál mít tu neuvěřitelnou výhodu moci uronit pár slz. Alespoň jednu!

Za tebe, má lásko...

Jen kvůli nim jsem zarýval prsty do vlhké hlíny, abych se nerozpadl. Jen kvůli nim jsem věděl, že se mé ledové srdce pod jejich úderem rozpadlo; roztříštilo na miliony malých, bolestivě se zabodávajících střípků. Jen kvůli nim jsem cítil, jak se ze mě vytrácí všechna touha žít.

Bez tebe ne, má lásko...

Jen kvůli nim jsem se chtěl vsáknout do té země jako kapička ranní rosy. Putovat až ke kořenům toho velkého dubu. A pak se jím stát, abych ji mohl navěky hlídat a objímat; chránit před světem svými větvemi. Aby se stala mou součásti.

Navěky, má lásko...

Jen to poslední slovo mě tu drželo. Jen to poslední slovo mě zachránilo. Jen to poslední slovo mi dávalo naději na štěstí. Jen to poslední slovo mi dávalo důvod žít. Jen kvůli tomu poslednímu slovu jsem si uvědomoval, že tu nejsem sám. Jen kvůli němu jsem tu musel zůstat. Jen kvůli tomu poslednímu slovu jsem nešel za ní.

Odpusť, má lásko. Nemohu...

Mám dvě dcery. Dvě slunce, která navzdory všemu rozzářila můj svět. Nevěděl jsem, jak se to stalo, ale nemohl jsem je tu nechat. Nešlo to. Pouhé vědomí toho, že jsou, mi bránilo je opustit. Pouhé vědomí toho, že mě možná jednou, v budoucnu, obě odpustí a budou milovat, mi vlévalo do žil naději, kterou jsem snažil potlačit; utlumit. Zdála se mi v této chvíli naprosto nepatřičná. Ale nešlo s ní bojovat.

Chtěl jsem, aby mě mé dcery přijaly. Aby mě milovaly tak, jako já je už od první chvíle. Aby mi odpustily. Aby mě podržely ve chvílích, jako je tato. Abych já měl možnost podržet v takových chvílích je. Abychom společně vzpomínali na Krajinku. Aby mi o ní vyprávěly.

Chtěl jsem vědět všechno. Co dělala Krajinka po mém odchodu. Jak zvládala porod, první týdny mateřství a všechny těžkosti, se kterými jsem jí mohl pomáhat, nebýt mé hlouposti. Chtěl jsem znát všechny veselé rodinné historky. Chtěl jsem vědět, jak zemřela. Chtěl jsem vědět, jestli na mě vzpomínala v dobrém, nebo o mě holkám říkala jen proto, že jsem jejich otec. Chtěl jsem vědět, zda mi odpustila. Zda mi odpustila i Bella. Zda mi někdy odpustí Nessie...

A ze všeho nejvíc jsem chtěl vědět, zda si někdy odpustím já.

Ale bylo mi jasné, že všechno chce čas. A já ho měl. Neznal jsem o lepší způsob, jak s ním naložit, než ho věnovat svým dcerám. Všechno jim vynahradit.

Ale ne teď, když nevěděly o mé přítomnosti a jejich auto se blížilo k domu. Zahladil jsem stopy po mých prstech v hlíně. Až když jsem vstal, všiml jsem si staré dřevěné houpačky. Byla jednoduchá, zavěšená na režném hnědém lanu. Možná by vedle náhrobku působila nepatřičně, kdyby na ní neležely dvě rudé růže. Došel jsem k nim a přitom bezděky pohladil bílý mramor, který jsem míjel. Přičichl jsem si k jedné květině a pousmál se.

Vrátím se, lásko. Slibuji.

Když jejich auto zaparkovalo před domem, dávno jsem byl ukrytý v přilehlém lese. Nessie vystoupila a zamířila k domu, ale kousek od dveří se zastavila. Dobře jsem viděl, jak se ohlédla směrem ke Krajinčině stromu a ušklíbla se - nutno podotknout, že ne zrovna mile. Pak zmizela za domovními dveřmi. Bella zvědavě pozorovala její chování a po menším zaváhání zamířila ke stromu. Nevypadalo to, že ona by si mě všimla. Pomalu došla k houpačce, zvedla z ní růže a posadila se zády ke mně. Seděla tam dlouho, mírně se houpala a obírala přitom jeden okvětní lístek po druhém. Pak opřela hlavu o provaz a chvíli jen tak seděla, bez hnutí, uvolněně.

Najednou jsem proklínal Bellinu podobu na Krajinku. Bůh věděl, jak mě potrestat za všechny mé hříchy – hlavně za ty, kterými jsem se provinil proti lásce. Spáchal jsem v mé upíří existenci mnoho hříchů, za které bych si zasloužil věčný pobyt v očistci. Nic nevinnějšího a čistšího než lásku jsem však nikdy nezabil.

Zároveň jsem si při vzpomínce na Nessie uvědomoval, že tím týral i Bellu. Celých šestnáct let, až do její smrti. Měl to skvěle promyšlené. Trestal nás, protože jsme nebojovali. A to byla ta největší chyba.

Oba jsme byli hodni toho trestu.

Bello!“ ozval se z domu Nessiin hlas. Ta se hned zvedla a položila zelené stonky zpátky na dřevěnou desku, na které růže seděly před ní, ještě v plné kráse. Pak celou hrst okvětních lístků přiložila k nosu, aby se naposledy zhluboka nadechla jejich vůně, než je vyhodí do vzduchu. S úsměvem nechala dopadnout poslední kapky toho rudého dešťe a zamířila do domu.

Chápeš to, lásko? Já rozhodně ne!

Pousmál jsem se a rozešel se směrem k domu. S vědomím, že všechno ještě není ztracené. Že ještě je šance, abych byl šťastný. Díky svým dcerám. Za nás za oba. Protože i když jsme nebojovali za naši lásku, i když jsem se ji snažil zabít, ona si našla cestu, jak přežít. Jak se zachovat ve své nejkrásnější formě. Jak nás oba zachránit v nehorších chvílích. Jak nám prosvítit temné a smutné dny, jako je tento.

Když jsem to oznamoval Esmé s Carlislem a později volal do Finska, byl jsem smířený. Na rozdíl od ostatních, kteří ještě nepoznali mé Světlušky. Vyprávěl jsem jim o nich. O Belle, jak je podobná Krajince a jak snadno mě přijala. I o Nessie, která je zase celá po mě a která by mě nejradši upálila za živa. Alice je chtěla poznat; vidět, jestli má Ness oči opravdu jako mé lidské já a Bella zase jako tu Krajinčinu výjimečnou čokoládu. Řekl jsem jim, že by to nebyl nejlepší nápad, a Alice se i přes neustálé vzlyky rozesmála. Její nejasná vize se naplnila.


V noci jsem šel za Krajinkou. Přestože jsem byl schopný akceptovat, že už ji nikdy neuvidím a ani s ní nepromluvím, pořád tu pro mě byla. Nejen skrze své dcery. A já jí vyprávěl, co jsem za celou tu dobu dělal. Jak jsem se ji snažil hledat. Jak je mi líto smrti Blackových. Jak moc ji stále miluju. Co teď dělají moji sourozenci. Že jsou v Evropě a určitě by ji pozdravovali, kdyby také cítili vítr, šeptající její odpovědi prostřednictvím listů.

A ona mi z nebe posílala své slzy, abych mohl plakat za ní.


Když jsem byl ráno na odchodu, zjevila se ve dveřích Nessie. Zamířila do zahrady a utrhla dvě nové růže, aby je vyměnila za holé stonky. Povadlé a orosené okvětní lístky sesbírala a odnesla. Vrátila se do domu a po chvíli vyrazily obě do školy. Rychle jsem se doma převlékl a během deseti minut byl před školou. Bella na mě čekala.

Dobré ráno,“ zdravila mě s úsměvem, který jsem jí spolu s pozdravem opětoval. Nepozastavovala se nad tím, že jsem přišel pěšky a včera si tu zapoměl auto. Zato můj včerejší unáhlený odchod ji zřejmě vrtal v hlavě:

V pořádku,“ kývl jsem. Vedle nás se ozvalo otrávené odkašlání. Teprve teď jsem si všiml, že Nessie neodešla, jak jsem původně očekával.

Tony, dovol mi představit ti tvou sestru. Nessie, to je Tony. Tony, Nessie,“ Bella s nadšeným výrazem pokynula ke každému rukou. Nessie se tvářila otráveně, ale podala mi ruku, kterou jsem s radostí přijal. Byla neuvěřitelně horká; možná víc, než je u obyčejného člověka normální.

Těší mě,“ pronesla přesně takovým tónem, abych si mohl být stoprocentně jistý, že ji to opravdu netěší. Bella se na ni zaškaredila, ale ani jeden z nás si toho nevšímal.

Mě taky.“ Já nemusel předstírat, že to není pravda – široký úsměv by mě stejně prozradil. Jakmile jsem pustil její ruku, otočila se a odešla. Zklamání v mém výraze si všimla Bella.

Dej jí čas,“ opakovala zvláštně konejšivým tónem. Byl bych jí schopný uvěřit, že to bude v pořádku, kdyby mi to neustále opakovala. Jí ano. Pousmál jsem se na ni a nabídl jí rámě. Zvedla obočí.

Máme přece první hodinu spolu,“ připoměl jsem jí. Zavěsila se do mě a pomalu vykročila ke třídě. Bylo vidět, že přemýšlí, jakou otázku položit první. Po pár krocích se začala s výslechem:

Takže, Tony, prozradíš mi o sobě něco?“ Velmi chýtré, neutrální otázka i tón. Diplomatka po Carlisleovi. Pousmál jsem se svým myšlenkám i jejímu vyčkávavému výrazu.

Co chceš slyšet?“ Usmála se.

Tak normálně. Všechno!“ pokrčila rameny. „Třeba... Kde ses narodil?“ Jo, tak tohle jsem nepromyslel. Chce to improvizaci a hlavně se nezamotat do vlastních lží. Takže nejlepší bude začít pravdou:

V Chicagu, dvacátého června. A vy?“

My s Nessie se narodily předčasně, v září dva tisíce deset. Desátého,“ upřesnila. Dneska bylo čtvrtého.

To už vám bude za šest dní osmnáct,“ uvědomil jsem si zděšeně. Krajinka je musela porodit v době, kdy jsem ji jel hledat do Forks. Jen šest měsíců těhotenství...

Už je to tak,“ usmála se Bella. „A co tvoje máma? Jaká byla?“ pokračovala ve výslechu a mírně se u toho mračila. Možná si to ani neuvědomovala... Nevěděl jsem, co jí mám na to říct. Jen myšlenka, že bych byl schopný se někdy do někoho zamilovat a zradil tím Krajinku byla... absurdní! Něco jsem ale říct musel, a tak jsem vybral tu nepravděpodobnější z variant:

Měla taky hnědé vlasy a oči. Miloval jsem ji. Byla hrozně hodná. Každé ráno mi vařila kakao, i když už jsem byl velký,“ pousmál jsem se. Vzpomínkám na skutečnou maminku jsem se nemohl ubránit. Dala za mi život a navzdory tomu, že mě Carlisle proměnil i kvůli ní, jsem jí to nikdy nevyčítal. Chtěla pro mě to nejlepší a byla ochotná za to vyměnit svůj život, když se o mě do poslední chvíle starala.

Chybí ti?“ zeptala se Bella. Asi jsem zapoměl hlídat svůj výraz. Jen jsem kývl na souhlas. „Omlouvám se, nechtěla jsem -“

To je dobré. Už je to dávno.“ Strašně dávno. Teď už to víš, že ano, má lásko?

Vím, jaké to je,“ přitakala smutně Bella. Nevěděl jsem, co jí na to říct; jak ji utěšit, aby ji má slova ještě víc nezranila. Proto jsem pustil její ruku a prostě ji objal kolem ramen. Překvapeně se na mě zadívala, ale pak si spokojeně opřela hlavu o moji paži. Všimljsem si, jak byla oproti mě neuvěřitelně malá; i Nessie byla vyšší. Po zbytek cesty jsem mlčeli a nevšímali si zvědavých pohledů, které na nás studenti vrhali ze všech stran. Byl jsem neuvěřitelně šťastný, že mi zůstala alespoň ona.

Chtěla, abych jí vyprávěl o svém životě. Ani jsem si moc nevymýšlel, jen jsem upravil pár dat a jmen. Vyptávala se i na ostatní sourozence.

Ty je znáš?“ podivil jsem se.

Samozřejmě. Jen díky Alici máme všechny ty fotky. A máma nám o nich pořád vyprávěla.“ Nemohl jsem uvěřit svým uším. Alice jim žádné fotky nedávala, nebo ne? Odjeli jsme narychlo a ona ještě pár dní předtím zdůrazňovala, abych ji někdy půjčil Krajinku, protože s ní chce vybrat fotky, které vypálí – protože množství, které nafotila, by se nevešlo ani na deset DVDček.

Jaké fotky?“ zeptal jsem se zmateně.

No, ona nechtěla, aby se to Edward dozvěděl... Ale to už je teď jedno,“ mávla rukou. „Když táta odešel, přišla za mámou. Chtěla se s ní rozloučit a dát jí pár věcí. Aby měla něco na památku. Od Alice dostala řetízek s prstýnkem,“ vytáhla zpod roláku tenký stříbrný řetízek, na kterém byl zavěšený prstýnek. Poznával jsem ho, byl to jeden z maminčiných oblíbených. Myslel jsem, že se ztratil, a Alice mi to odkývala. Ta potvůrka! Ještě, že ji mám...

To ale neznamená, že s s ní ty fotky nevyřídím – rozloučení jí nevyčítám, ale mohla mi to aspoň říct. V kapse mi zavibroval mobil přesně ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že se jí podařilo si přede mnou víc jak osmnáct let ukrýt myšlenky. Tušil jsem, kdo a co mi píše.

Pane Cullene, mohl byste se prosím začít věnovat hodině?“ napomenul mě profesor a já si uvědomil, že stále svírám ten malý stříbrný psten. Když jsem se odtáhl od Belly, začal znovu věnovat pozornost výkladu. Naklonil jsem se k Belle.

Myslím, že nepatřil Alici. Je ze sady, kterou zdědil táta po babičce.“ Byl jsem rád, že už jsem se naučil tak snadno přidávat jednu generaci navíc. Bella se pousmála a začala prstýnek zkoumat. Pak jej sevřela do pěsti, přitiskla k hrudníku a otočila se na mě.

Nech si ho,“ odpověděl jsem na otázku v jejích očích. Věnovala mi jeden z nejkrásnějších úsměvů:

Díky. A vyřiď, že děkuju i Alici.“ Nemohl jsem jí zranit ještě víc. Bylo na ní vidět, že je má všechny z vyprávění taky ráda. Proto jsem neřekl, že už jsou také mrtví, jak jsem původně plánoval. Vyprávěl jsem jí o jejich životě v Evropě a řekl jí, že jsem je sice viděl jen párkrát v životě, ale pravidelně si voláme. Potěšilo ji, že obě pracují ve školce, a svěřila se, že po tom kdysi taky toužila. Ani jsem si nevšiml, kdy zazvonilo. Celé odpoledne s ní uteklo neuvěřitelně rychle. Zato hodiny s Nessie byly peklo. Opravdu pořád doufá, že mi dokáže vypálit do hlavy díru? Vypadalo to tak...


Co se děje?“ ptal jsem se Belly. Bylo před obědem a my šli s davem hladových studentů směr školní jídelna. Bells vypadala zamyšleně a už to byla chvíle, kdy se naposledy zasmála. Když se na poslední hodině zadívala z okna a na tváři se jí usadil přemýšlivý výraz, znovu jsem v jejích očích začal postrádat tu jiskru. Neobjevila se tam ani teď, když mi věnovala nucený úsměv a tiché:

Nic.“ Nevěřil jsem jí to. Povzdechla si. „To neřeš...“ Poslechl jsem ji. Navenek. Uvnitř mě ale její trápení dělalo starosti.

Když jsme procházeli kolem parkoviště, něco se změnilo. Cítil jsem ve vzduchu... Nebezpečí? Moje tělo automaticky zareagovalo na pach zmoklého psa. Naprosto automaticky jsem se mírně nahrbil a pročesával očima okolí. Když v tom padl můj pohled na chlapce v rohu parkoviště; co nejdál od školy. Tvářil se provinile. Bella se zarazila a sledovala linii mých očí.

A pak ho spatřila. Zorničky se jí rozšířily a ústa otevřela v němém úžasu. Matně jsem vnímal zvuk dopadajících učebnic, které její ochablé ruce pustily na chodník.

Pane Bože!“ zašeptala a oběma rukama si přikryla ústa, v očích úlevu a dojetí. A pak bleskovou rychlostí vyrazila naproti tomu chlapci. On jen nejistě přešlapoval a čekal na její reakci. Když k němu doběhla, nechala se zabalit do jeho medvědí náruče. Nestačil jí ani stírat slzy; jen ji šeptal utěšující slůvka a prosil o odpuštění. Ona ho pevně svírala kolem krku a nevadilo jí, že má kvůli jeho výšce chodidla minimálně patnáct centimetrů nad zemí.

A já se stále nemohl pohnout. Ta vůně. Ne, ten pach!

V tu samou chvíli i on vdechl vůni jejích vlasů a ztuhl. Musel mě z ní cítit. Zvedl ke mně hnědé oči plné zloby, hrudí se mu rozlévalo tiché vrčení a jeho tělo zachvátil neovladatelný třes. Bella okamžitě ztuhla.

Jaku, prosím, ne!“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Kristiana (19.02.2011 18:11)

Ta mladá Bella se mi nějak nezdá...:-D Rose, řekni, co je zač? :)

SarkaS

15)  SarkaS (11.12.2010 02:40)

Ajéje, a jéje... To bude průšvih Ale kapitola bezvadná. Nejkrásnější byla část u jejího hrobu, ale pořád se nějak nemůžu zbavit dojmu, že je něco špatně

14)  wik (10.12.2010 20:59)

já pořád doufám a přemyšlím že by Bella mohla být Krajinka

Prostě úžasná kapitolka.
Rychle dalšííí

Rosalie7

13)  Rosalie7 (10.12.2010 18:16)

Děkuju, zlatíčka moje! Jste opravdu má energie, bez nadsázky. Celý den jsem se těšila na vaše názory, a to mě udržovalo při životě
Bye: Jako želva. Přiznávám. A už ho nechci trápit, protože to dělá nejhůř mě samotné...
A ano, věci se konečně budou dít...

Bye

12)  Bye (10.12.2010 16:20)

Rose, ta úvodní pasáž, tu´s probrečela žejo?
Všechny ty tiché větičky, pronášené ke Krajince. Tahle mě snad dostala nejvíc, asi proto, že už byla vytržená z toho šílenýho smutku a probleskla tak najednou: „To je dobré. Už je to dávno.“ Strašně dávno. Teď už to víš, že ano, má lásko?
Nessie, to je taková malá záhada. Jasně, má důvod být naštvaná, ale proč by si to měl odskákat zrovna Tony? Ledaže by ...
"Opravdu pořád doufá, že mi dokáže vypálit do hlavy díru?" miluju ten jeho smysl pro humor!
Staršně si užívám ten sourozenecký vztah Tonyho a Belly, i takový to lehký jiskření, který jim do toho probleskuje.
A samozřejmě, Jake. Tak úplně jsem ti nevěřila, že je mrtvej, dobře jsem si všimla, žes ho přímo nejmenovala. A teď je tady a uáááááááááááááááááááá věci se budou dít!!!

11)  Ashley (10.12.2010 15:33)

krásný díl!!!musím ale říct, že malého Jaka jsem měla přece jenom radši...

Nora

10)  Nora (10.12.2010 14:17)

Krása!

9)   (10.12.2010 14:11)

Jacob neumřel!!
Ta chvíle u jejího stromu...:'-(
Aspoň že mají s Bellou tak krásný vztah Ale i s Ness to půjde... ne?

dorianna

8)  dorianna (10.12.2010 13:47)

Tak moje jistota roste, Bella je Krajinka, jen si to kapku zamotali)))

Michangela

7)  Michangela (10.12.2010 11:19)

Bella určitě není Krajinka. Jen mám pocit, že není ani její dcera. Jak mít ten věk, být člověk a přitom mít smutné stíny v očích? Kdyby nebyla Swanová, napadl by mne jiný pták, takový ten bájný a nesmrtelný, rodící se stále znovu. Tak by si mohlo i mladé děvče zachovat vzdálenou vzpomínku na lásku.

6)  Aalex (10.12.2010 10:57)

Úžasné, dokonalé... rozbrečela jsi mě. A Jake evidentně nezemřel. Nemůžu se dočkat další kapitolky. Jsem moc ráda, že teď přibývají tak rychle.

Ewik

5)  Ewik (10.12.2010 10:47)

Nádherné

Evelyn

4)  Evelyn (10.12.2010 09:41)

Edwardova chvilka na Bellině hrobě Text psaný kurzívou tomu dodal něco naproosto výjimečného a já dokonale cítila Edwardův žal.
Růže A Bella na houpačce
Seznámení Ness a Tonyho
Vztah mezi Bellou a Tonym
A nakonec Jake Já to tušila, že ten, kdo se má vrátit, je on
Rose, to bylo opět pohádkové a naprosto nádherné

3)  witmy (10.12.2010 09:23)

tak to jsem zvědavá co bude dál moje spekulace je že je to krajinka a Jake jí pomáhá a ano si ho jen vychutnává a tohle s nim udělá asi Jack

2)  Tru (10.12.2010 08:21)

Ha, určitě je to Krajinka!:) Škoda, že tu není smajl s přemetama...

Elfik

1)  Elfik (10.12.2010 08:06)

"Jaku, prosím, ne!"
no tak tahle věta to dílo zkázy dokonala
já nevím co říct, jsem strašně zvědavá, jak takhle ubrečená mám jít do školy a nechat se vyzkoušet z fyziky
opravdu ti děkuju Medvídku

ale neber si to moc osobně, je to skvělá kapitolka a ten konec je fakt famózní

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek