Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/srdce%20z%20ledu.jpg

Další kapitola je o novém životě Beth.

Omlouvám se za proluku snad si to i přesto užijete.

Vcházeli jsme zrovna dovnitř, když jsme se míjeli s mužem, co měl tmavé kudrnaté vlasy. Zrovna něco hledal v tašce, když k nám zvedl oči a...
„Bello!?“

Před očima se mi zatmělo, viděla jsem vlnité černé vlasy a na stole pivo. Blik - nějaká divná kaše a velká plastová lžíce. Blik. Malý pokoj a výhled do lesa. Blik. Táta a jeho kamarádi z La Push. Táta!
„Tati?“
Návalem obrovské radosti jsem se vyškubla Edwardovi. Doběhla jsem až k... k tátovi a zastavila až těsně u jeho obličeje.
„Já vím, kdo jsi!“ Otočila jsem se dokola.
„Já vím, kdo jsi, a počkej, já už vím, i kdo jsem já!!!“
„Bello? Je ti dobře? Proč bys nevěděla, kdo jsi? A co tu vlastně děláš? Měla jsi přijet až zítra a teď jsi ještě měla být v Denali a… moment. Kdo jsou oni?“
„Myslím, že by bylo lepší jít někam do soukromí,“ navrhl Carlisle.
Já ho ale vnímala jenom okrajově, vznášela jsem se na svém obláčku vědomí. Bella. Já jsem Bella. Isabella Swanová. Ne Beth ani nikdo jiný. Bella. To znělo tak krásně. Moje jméno.
„Be... llo?“ Edward byl celkem zmatený. Zato mě bylo krásně. Vzpomínky na mě útočily jedna přes druhou.

Jsem v pokoji s fialovým povlečením. Poprvé a vím, že ne naposledy.

Vybral jsem ti fialové, nevadí?“ ptá se táta.

Mám ráda fialovou,“ tiším ho a on se usmívá…

 

Tati, víš, co je to prací prášek?“ křičím z malé koupelny.

To se jí?“ dobírá si mě a já se směju…

 

Gól!“ křičí z obýváku a já v kuchyni nadskakuju. Nůž mi přitom sjíždí po ruce.

Au!“ skučím. „Pitomý fotbal,“ vrčím, ale směju se sama sobě, jaké jsem lekavé tele…

 

Zase za mnou přijeď,“ prosí smutně.

Jistěže přijedu. Kdo by ti tu uklidil?“ usmívám se a táta mě nejistě objímá…

 

Přijedu příští týden, máš radost?“ huhlám do telefonního sluchátka tátovi. Vím, že s ním mluvím a vím, že místnost, odkud volám, není v jeho domě. Jsem u mámy? Nejspíš.

Neuvěřitelnou. Tolik času na uklízení, než přijedeš a vynadáš mi,“ směje se a já jen vrtím nechápavě hlavou a na tváři mám radostný škleb…

 

Tolik ne!“ prosím a můj hlas zní jinak.

Neboj se, Bells. Jen se pořádně drž,“ nabádá mě táta a znovu do mě strká. Jsem na houpačce a vidím volánky na své sukni. Červené balerínky s přezkou a odřená kolena.

Mám rozbitou nohu,“ fňukám.

Nemáš. Mamince to nepovíme, ano?“ prosí a já – malá Bella – kývám…

 

Hodně štěstí, zdraví…“ notuje mi táta a nese kupovaný dort. Na něm je dvanáct svíček. Mám narozeniny.

Něco si přej,“ nabádá mě a mrká. Jsme tu jen my dva. Jsem z toho nervózní. Těším se domů za mámou a kamarádkou, ale zároveň se mi od táty nechce. Je s ním legrace…

 

Koukej, co pro tebe mám,“ ukazuje mi táta před dům. Dívám se zpod záclony a žasnu.

Auto?“ zajíkám se.

Abys tu nemusela chodit pěšky,“ usmívá se nervózně a já mu skáču kolem krku…


Nevím, jak nebo kdy přesně jsme se dostali domů. Ale když jsem pořádně začala vnímat okolí, seděla jsem na sedačce v obýváku vedle tatínka.
Carlisle mu vysvětloval, jak se co stalo, až na to, že Edward zabil mého pronásledovatele. Chápala jsem, že mu to nechtěl říct, ale přesto mě to pobuřovalo. Tatínek by ho určitě nezatkl. Seděl vedle mě a z očí mu naprosto nechlapsky tekly slzy, nakonec se zmohl jenom na děkuju. Objal mě svou velkou teplou rukou a přitiskl si mě na hrudník.
„Bože, nikdo z nás netušil, že se jí něco stalo. Jela za kamarádem a její matka cestuje po státech, takže si myslela, že vzkaz od ní prostě nedošel. Navíc si moc nerozumí s technikou, takže by to nebylo vůbec nic zvláštního, kdyby si sem tam nějakou zprávu smazala.“ Táta se na mě obrátil a pohladil mě ve vlasech.
„Je mi to tak líto, mohla jsi být mrtvá a my... bože, ani bychom to nezjistili včas.“
Mně ale v hlavě vířila jiná myšlenka. Máma. Nic. Máma! Nic!!! Nedokázala jsem si ji vybavit. Ani barvu vlasů. Prostě jsem na tom místě měla úplnou tmu. Ale měla jsem tátu a vím, jak se jmenuju. To zatím stačí. Musí.  Byla jsem tolik zabraná do svých myšlenek, že jsem úplně ignorovala ostatní. Probralo mě, až když Esmé tiše vzlykla.
„No, Bello, myslím, že je na čase jít domů,“ pronesl táta do úplného ticha.
Domů... ale. Já jsem doma tady. Nebo ne?
Pomalu vstal a zatahal mě za ruku.
Domů.
„Jenom si sbalím nějaké věci, hned jsem dole.“ Vyběhla jsem do patra a rozhlédla se po svém pokoji. Nevěděla jsem, co si vzít. Bylo to jako krádež, patřilo to sem a já taky. Najednou jsem v srdci cítila podivnou prázdnotu. Budou mi chybět, všichni. I přesto, že se asi budeme normálně vídat, ale už to nebude jako dřív.
Někdo zaklepal na dveře. Edward. Potichu vklouzl vedle mě a objal mě.
„Nechci, abys odešla. Mám pocit, jako bys mě opouštěla.“
„Blázínku, budeme přece chodit do stejné školy a neboj se, naše tajemství se nikdo nedoví.“
Zašklebil se.
„Na tom nezáleží, budeš moc daleko. Zvykl jsem si vidět tě rozcuchanou u snídaně, přecpanou u oběda a unavenou u večeře.“
Zasmála jsem se. Takhle to znělo, jako bych jenom jedla. Pravda ale je, že mě při tom rád pozoroval a sám svoji porci jenom roznimral.
„Miláčku, všechno bude jako dřív, jenom tu už nebudu spát.“
Podíval se mi do očí. Byl smutný. Taky jsem si na něj zvykla, ale dole je přece můj otec, to se nedalo ignorovat.
„Ale budeš! Aspoň občas, prosím,“ vytrhl mě z úvah. Proti tomu jsem rozhodně nic neměla.
Ze zdola se ozvalo dvojité zatroubení. Táta začínal být netrpělivý.
Pohladila jsem Edwarda po obličeji a lehce ho políbila na rty. Přitáhl si mě blíž a polibek prohloubil.
„Musím jít, a to jsem si nestihla ani nic vzít.“ V tom se do pokoje nahrnula Alice s příruční taškou.
„Tady máš, stejně sem k nám budeš jezdit, pokoj ti tu zůstane.“
Byla jsem dojatá.
Znovu troubení.
Loučení s ostatními jsem odbyla rychle. Přece se nikdo nikam daleko nestěhuje. Táta už měl nastartováno, a jenom co jsem nasedla, vystřelil.
„Děje se něco?“ Byla jsem jeho chováním znepokojená. Proboha, snad nezjistil úplně všechno.
Jeho klouby na volantu byly úplně bílé. Čelist měl zatnutou.
„Tati?“
„Prošvihl jsem začátek zápasu...“
Vytřeštila jsem na něj oči a vzápětí se zabořila smíchy do sedačky. Normální život miluju!

Dům vypadal zašle a zevnitř to nebylo o nic lepší. Vlastně ten dojem potvrzovalo neumyté nádobí a na zemi ležící chuchvalce prachu. No, trošku jsem se bála, co najdu dál.
„Hele, uklízel jsi někdy?“
Hodil po mě pohled teď tě přehnu přes koleno. Pak se poškrábal za uchem a pronesl: „Moc tu nejsem.“
„Zítra se to tu pokusím dát dohromady.“ Doufám. Dodala jsem si v duchu.

O 24 hodin později:
Skore jedno zlámané koště, prošoupaný hadr a bez čistících prostředků. Budu muset na nákup. Pohlédla jsem na tu zatracenou zlomenou věc. To byl tedy zážitek.

„Sakra, pojď sem,“ mručím a rvu se za lednici. Mám tam hadr. Chtěla jsem to vytřít, ale uvízl tam. Šmátrám do prázdna a na ruce se mi lepí pavučiny. Do uší mi hučí lednice. Mám vztek.

Ha!“ vyjeknu nadšeně, když zvítězím. Vymáchávám hadr a znovu ho omotávám na staré koště.

Ne, že tam zase zůstaneš,“ nabádám hadr a s koštětem zajíždím pod linku. Doleva, doprava a konec. Cítím, jak se tam zaseklo celé koště.

No tak!“ vrčím. Připadám si, jako když vytírám poprvé. Koště se nechce hnout. Je zašprajcované pod linkou a nespolupracuje. Odstrkuji ho a nadávám mu. Poté se však hrdinsky vracím do boje. Stoupám si nad něj a tyč mi trčí mezi nohama. Zaber, Bells! Nabádám se a vší silou tahám.

Uá!“ dere se mi z hrdla řev, když koště povolí a já se řítím rovnou ze dveří kuchyně s koštětem mezi půlkami. Probíhám do obýváku a bourám do knihovny. Mnu si rameno a pokouším se ustálit dech. Lekla jsem se a ruka mně fakt bolí.

Sabotére,“ vrčím na koště, když mi dojde, že mám v ruce jen násadu.

Kam letíš?“ směje se mi táta z gauče…

Když jsem si šla do kuchyně pro něco k jídlu procházela jsem kolem zrcadla. Letmý pohled mě donutil se vrátit a podívat se pořádně. Rozježené vlasy mi trčely do všech stran a za uchem jsem měla pavučinu. Udělala jsem na sebe obličej.
„No myslím, že miss nevyhraješ...“
Nadskočila jsem. Ve dveřích stál indián. Moje mysl mi dodala i jméno. Jacob Black.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

MisaBells

12)  MisaBells (15.10.2010 16:52)

Respektive máme Amishky verzi a Misabells verzi :D:D:D

Amisha

11)  Amisha (15.10.2010 15:19)

Holky máme dvě varianty - horší a horší
Kterou si vyberete?
Děkujeme za všechny vaše komentíky!

Bye

10)  Bye (15.10.2010 13:57)

Ajéje, konec idylky v upírském doupěti. Beth, Bella našla tátu.
Doufám, že s Edwardem se rozloučila jenom na chviličku.
A kampak se poděly vzpomínky na toho psychopata? Že by je jenom dočasně překryly ty hezké; vzpomínky na tátu?
A ke všemu na scénu dorazil Jacob!!!

sakraprace

9)  sakraprace (15.10.2010 13:05)

Holky zlatý, já ani nestačím zírat Taková náhoda, takhle natrefit na tátu. A vrátila se jí paměť, ale co máma???? "Prošvihl jsem začátek zápasu.." a ještě ten úklid luxusní. Nádherná kapitola, ale stále jsem napnutá jak sáňky v létě. Potřebuji vědět, co se jí stalo, takže kde máte další odstavce, hmm????

krista81

8)  krista81 (14.10.2010 20:32)

Tak si vzpoměla - aspoň na tátu a na ty celkem příjemné věci , ale jakto, že si nevybavuje mámu a co se to stalo před tím než ztratila paměť??
Jenom to loučení bylo takové smutné :( :(
Ovšem dostalo mě to uklízení
a nakonec Jacob :D
Tak to už se těším na další

SarkaS

7)  SarkaS (14.10.2010 19:42)

Dokonalost! Jak já se u toho jejího úklidu nasmála. Když ta čarodějka prolítla dveřma tak jsem se tu fakt zlomila v pase a to sedim. Jelikoz mam notase na kline tak mam i fesnou novou ozdobu na cele, malem jsem ho chudaka rozbila. Skvely dil holky uz se nemuzu dockat dalsiho

6)   (14.10.2010 19:19)

Chachááá. No jasně, Mibbienka
Ale je to úchvatné, dámy. (A jak jinak, že?)

Amisha

5)  Amisha (14.10.2010 19:14)

Jenny: Je. Pácháme to s Misoubells.

4)   (14.10.2010 19:12)

Počkat, Amishko, to je spoluautorská povídka? S kýýým???? Ať je to kdo chce, jemu také patří tento smajlík:

3)   (14.10.2010 19:11)

Naprosto šokujícně úchvatné. Jsem zvědavá na Jacoba.
S tím koštětem...
Povedené, úžasné!

Hanetka

2)  Hanetka (14.10.2010 19:09)

Holky, už jsem to ode mně slyšeli. Drama okořeněné humorem, to si dám líbit! Jen tak dál a ještě hodně kapitol!

Karolka

1)  Karolka (14.10.2010 18:53)

To bylo jako horská dráha! Na začátku, když se Belle vybavovaly všechny ty vzpomínky, jsem měla slzy v očích. Pak loučení s Edwardem - můj žaludek se zauzloval. A pak ten bombastickej závěr. Souboj titánů!
A Jake! Jsem zvědavá, jaký bude ve vašem podání.
Bylo to jako vždy parádní!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek