Sekce

Galerie

/gallery/Myšák.jpg

Téma: První setkání

Autor: MisaBells

Počet bodů: 55

Ještě jsem rozdýchávala ten masakr, co před chvílí proběhl, když jsem se objevila v cizí náruči. Nade mnou se zjevila tvář. Docela pěkná. Blonďatá. Zubila se a vypadala, že má ve tváři křeč, chudák. Nakrčila jsem nos a zkusila tomu zjevení jasně říct, že si takhle zkazí oči, když bude civět moc zblízka. Místo toho se vedle blond objevil i jakýsi mahagon, nebo co. A představte si, že se tvářila úplně stejně. Jéjej! Doufám, že to není dědičný, a kdyby náhodou jo, tak že k nim nepatřím. Stočila jsem hlavu na stranu a zkusila se rozhlédnout. Přece tady někde musí být, no ne? Mámo? Mahagon zmizel a já zůstala jen s tou blond. Začala jsem se fakt bát. Co když je tohle máma? Ne, hloupost. Máma byla ta paní, co tam křičela a pak jsem ji kousla – ups. Stane se. Já fakt nechtěla, když ona ale tak voněla!

Jasně, že jsem ji poznala. Měla stejný hlas. Poznala bych i toho pytlíka, co tam na mě řval, že nesmím. Blond se se mnou natočila a moje zvědavost zase zapracovala. Zvedla jsem hlavu – fakt makačka, když to ještě pořádně neovládáte – a mrkla přes rameno. Mahagon stála vedle týpka s vrabčákem na hlavě. Fíha! To je ten pytlík!

 

Znovu zamilovaný. Ano, to jsou ta správná slova pro to, co jsem cítil. Srdce jsem měl až v krku a kdyby to šlo, tak by se mi potily dlaně, jako správnému puberťákovi. Nedokázal jsem cokoliv říct. V hlavě jsem měl jen ty čokoládové oči a růžové rty. Jen to, nic víc. Celý svět byl oproti ní bezbarvý. To její tvář mě přikovala na místo a dělala ze mě blázna. Připadal jsem si jako loutka a ona držela v rukou vodící provázky. Měla mě v hrsti. Patřil jsem jí a udělal bych pro ni absolutně všechno.

„Jdi se seznámit,“ pobídla mě tiše Esmé a pohladila mě po zádech. „Tak jdi,“ zasmála se mému váhání. Udělal jsem první těžkopádný krok a bezděčně polkl. Když se na její tváři objevil neskutečně krásný úsměv, rozzářil jsem se.

Jak se zubí!

Tak a má ho!

To je tak krásný!

Hlasy mé rodiny mě doprovázely, než jsem natáhl ruce a sevřel ji v náruči. Znovu jsem se zhluboka nadechl a odmítal vydechnout. Vždyť bych ze sebe dostal tu omamnou vůni a to jsem nechtěl. Toužil jsem si ji nechat navěky a jenom pro sebe.

„Ahoj,“ zašeptal jsem s úsměvem a ukazováčkem jí pohladil na drobounké bradě. Zavrtěla se a své maličké prstíky omotala kolem mého prstu. Palcem jsem pohladil ten její. Byla jako porcelán. Křehká, nádherná a bledá. Její srdíčko bušilo jako o závod, líčka jí rudla a neuvěřitelně krásně slintala. Stiskla můj prst a zvonivě se rozesmála. „Já jsem…“ zaváhal jsem. V hlavě mi to slovo rezonovalo a mělo zvláštní melodii. Takovou jistou a důležitou. Nezvratitelně potřebnou. „… táta,“ vydechl jsem a Renesmé – ne, moje dcera, se na mě zadívala takovým zvláštním způsobem, jako kdyby říkala: Já to přece vím, táto.

 

„Ahoj,“ zašeptal na mě a dostal podobnou křeč jako ty dvě.

No čáááu! Pozdravila jsem – to dá rozum.

„Já jsem tvůj táta,“ informoval mě.

No tě pic!

„Jsi nádherná,“ rozplýval se dál.

Ale jdi ty. Fakt škoda, že mě neslyší. Místo toho ode mě dostal jen nakrčený nos a divný jekot. To fakt vydávám já? Bože, měla bych toho nechat! Strčil mi před nos prst. Co já s tím? Začal s ním šermovat, až mi oči šly málem šejdrem. Brzdi, pytlíku! Chytila jsem ho za to mávátko a jeho to nejspíš potěšilo. Byl jako malej, fakt. Jeho hlava se začala nebezpečně přibližovat a pak mi olízl čelo. No fuj! Šklebila jsem se a ten pán, co se mi představil jako táta, se rozesmál. Sociálku na tebe, pane! Rozhazovala jsem rukama a napínala svaly. Počkej, až vyrostu! To uvidíš, co umím! Jenže místo výhružek ze mě vypadlo cosi jako: hgr, hu hu, hgr – fakt děsivý!

 

Musel jsem se usmát. Já mám dceru. Dokonalou, krásnou, moji. Je moje.

Nikomu ji nikdy nedám. Je moje. Jenom moje. Koupím si bazuku a každého kluka u dveří zastřelím. Zlikviduju každou šanci, která mi ji bude chtít vzít. Nedám ji. Je moje. Moje!

Renesmé rozevřela dlaň a zamávala ručičkama. Zamračil jsem se, protože mě pustila. Zkusil jsem se znovu vetřít do její přízně. Upřela na mě velké hnědé oči a nakrčila malý nosík. Několikrát vykopla nožičkama a cosi zabrblala. „Copak mi povídáš, Renesmé?“ vzdychl jsem zvědavě a sevřel její neposednou ručičku v dlani, abych si ji vzápětí mohl přitisknout ke rtům a políbit ji.

Jeden, dva, tři, čtyři, pět… A tady taky! Jeden, dva, tři, čtyři a pět. Její prstíky mě naprosto uchvátily, stejně, jako její tvářička. Drobounká a nevinná. Běda tomu, kdo jí jedinkrát ublíží. Renesmé se rozhlédla po okolí a pusinkou vykouzlila O. Nevědomky jsem ji napodobil.

To je sladký!

Jsou si tak podobní…

„Jen to tátovi pověz,“ vybídla moji dceru Esmé a pohladila ji po tváři. Znovu jsem se rozzářil. Pořád mi to nedocházelo tak, jak mělo. Stál jsem tu. Držel jsem v náruči ten malý uzlíček a usmíval se na ni. Pokaždé jsem žasnul nad každičkým kouskem jejího těla. Nad každým záhybem, dolíčkem, barvou vlasů, kůže… Nad jejími loknami – byly perfektní. Byly moje. Bronzové a točily se jako ty Belliny. Viděl jsem svou Bellu v každém kousku Renesmé a zároveň byla moje dcera jiná.

Jak je možné, že mám takové štěstí? Já?

„Není krásná?“ vzdychla z druhé strany Rosalie a sledovala Renesmé.

„Ne,“ obořil jsem se dotčeně. Esmé s Rose se zarazily a vyměnily si zmatené pohledy. „Je dokonale nádherná. Není krásná. Je dokonalá. Je moje a já jsem táta…“ S každým slovem jsem se znovu a znovu podivoval nad tou skutečností. Nad tím, co se dělo. Hrozně jsem se bál, že se probudím a zjistím, že se mi to jen zdálo. Cítil jsem, jak mě v hrdle a v nose cosi pálí. Něco, co se nikdy nedostane ven. Něco, co bylo důsledkem té neuvěřitelné radosti, pýchy a obdivu. Slzy.

„Jsi táta,“ souhlasila Rosalie. „Budeš dobrý táta,“ ujistila mě, jako kdyby mi dokázala číst momentální myšlenky. Ano, pochyboval jsem. Ne o Renesmé, ale o sobě. Zvládnu to? Dám jí všechno, co potřebuje a co si bude přát. Renesmé bude nejšťastnější dítě pod Sluncem. Co když šlápnu vedle? Možná bych jí mohl jednoho nápadníka nechat. Ale jenom jednoho a až za sto let. Do té doby bude moje. Já ji potřebuju nejvíc. Jistěže budu dobrý táta! Nejlepší! Bude na mě jednou hrdá! Renesmé znovu nakrčila nosík. Automaticky jsem její grimasu opět napodobil a Renesmé nepatrně zašilhala. Esmé s Rosalie se rozesmály, já ztuhnul. Šilhá!

„Co…“ vyhrkl jsem.

„Nepanikař, Edwarde. Malé děti tohle dělají, nezůstane jí to,“ vysvětlila Esmé a pohladila mě po rameni. „Dej mi ji,“ vybídla mě. Když se po mé dceři natáhla, proti své vůli jsem bojovně zavrčel. Esmé zkoprněla a Rosalie couvla.

„Ještě ne,“ řekl jsem omluvně a odstoupil od nich s Renesmé v náruči. Ještě chvilku, než mi vyroste, prosil jsem v duchu. „Ještě jsem se s ní pořádně neseznámil,“ vzdychl jsem a vtiskl jí opatrně rty na nakrčené čelíčko. Tak moc jsem ji chtěl držet v náruči. Líbat její prstíky, nožičky, líčka. Hladit ji po vlasech a vyprávět pohádky. Sto let bude málo. To nestihnu. Neužiju si ji tak, jak bych chtěl! Její oči se na mě znovu zvědavě zadívaly a drobná ručička se dotkla mé brady. Malé prstíky mi zvědavě strčila do pusy. Přetáhl jsem rty přes zuby v přívalu strachu – přesto ta chuť, vyhovět její zvědavosti – byla silnější. Lehce jsem jí uzamkl dlaň mezi rty a několikrát lehoulince zesílil stisk. Renesmé udělala svoje sladké O a vykulila velké čokoládové oči. Uvolnil jsem její dlaň a začal se smát. Renesmé se lekla a začala kopat nožičkama a mávat ručičkama. Nebrečela. Jen vypadala nedočkavě a neustále se napínala. Bylo možné, že mi v náruči za tu chvíli tolik vyrostla? Když jsem se k ní znovu sklonil, zopakovala to a zašátrala mi po rtech.

 

„No, jen mi to pověz,“ šišlal na mě dál. A co si myslíš, že celou dobu dělám, ha?

„Je tak roztomilá, snědl bych ji láskou,“ rozplýval se dál. Hele, tak to zase pr! Jsem samá kost a bobek… Když už jsme u těch bobků…

„Dej mi ji, asi potřebuje přebalit,“ vyhrkla mahagonka. Když mě vyvlékla z toho overalu, do kterého mě předtím ta blond nacpala, začala jsem zase šilhat. Ten puch je můj?

„To je naděleního,“ pištěla s úsměvem. No, tak hlavně, že tě při tom neopustil humor, paní. Hej, zavřete někdo okno! Táhne tu! Šklebila jsem se a oni se z mého výrazu mohli zbláznit. Já tu mrzla a oni se rozplývali. Mámo! Zkusila jsem to znovu, ale ta paní tu nebyla. To mi věřte, že bych ji poznala. Hele, mahagone, neviděla jsi mámu? Ptala jsem se a zkusila ten jejich škleb.

„Hele, ona se usmívá!“ vyjekla mahagon. I ty blesku jeden!

„Renesmé, usměj se ještě,“ vybízela blond, protože to nestihla. Kdo že? Co jsem vám provedla za to jméno?

„No tak, broučku, jeden úsměv pro tetu,“ prosila dál. Tůdle! Se mi nechce! Kde je ten pan táta? Stočila jsem znovu hlavu a hledala pytlíka. Táto? Opět a zase ze mě místo toho vylezlo: Hu hu, prfgr… Jo a taky něco jako: Híííí, héééé, íííí… doufám, že to brzy přejde.

„Koukej, jak hledá Edwarda,“ cukrovala mahagon. Nevím, jestli Edwarda, ale toho pána tátu bych prosila.

„Edwarde!“ zaječela blond a mě málem mohli znovu přebalovat! Lekla jsem se tak, až to se mnou hrclo. Nedělej vlny! Řvala jsem a ta moje papula to přetlumočila jako brek. Chci jiný překladač! Ale fungovalo to. Najednou tu byl pytlík! Jupí! Přestala jsem produkovat jekot a začala se na něj zubit. Tak co, dáme řeč? Navrhovala jsem.

„Už můžeš, na, vezmi si ji. Je čistá,“ vybídla ho mahagon, když na ni zvědavě koukal. Pak dostal tamtu křeč a chmátl po mě. Týjo, ty jsi ledovec! Drkotala jsem dásní.

„Ukážu ti tvůj pokojíček, chceš, srdíčko?“ navrhl. Cokoliv, jen ne tu blond sirénu! Je fajn, o tom žádná, ale jen v malých dávkách! Ten pán, Edward, táta, pytlík mě vzal kamsi do pryč. A v tom „do pryč“ bylo fajn. Stěny sice byly na můj vkus moc růžový, ale ze stropu viselo cosi… Ty brďo, koukej! Jak se to tam bimbá a kroutí a tý jo! Žasla jsem. Natáhla jsem k tomu ruku, ale bylo to moc vysoko. Táta mě od toho stejně na poslední chvíli odtáhl. No jo, neboj. Však já bych ti to nezničila, ne.

„Podívej, medvídek. Toho máš od strejdy Emmetta,“ poučoval, ale mně byl nějakej Brůča šumák. Mně se líbilo tamto visací. Pojď tam! Škemrala jsem a nakrčila nos. „Copak se ti nelíbí?“ vyptával se. Já ti ji plesknu! Otoč se! Tam! Já chci jít tam! Rukama jsem mávala kolem sebe, ale nakonec jsem to vzdala. Bylo to marný. Tihle velcí lidi nechápou. Na truc jsem se po tom medvědovi ani nepodívala a místo toho si prohlédla obličej pytlíka. Hm… moc bílej a ty vlasy… zrzek, he he! Ve stejnou chvíli, co jsem se rozesmála já – on taky. Tím mě zaskočil. Ale! V jeho puse se cosi problesklo. Fíha! To vypadalo jako tamto visící! Že on kus z toho snědl? Chmátla jsem po jeho puse a drapla ho za ten pysk, co to schovával. Uka! Snažil se mi vyvléct, ale já se nedala. Neboj, jen kouknu! No nedal se. Vztekle jsem začala házet rukama a na truc ještě ve chvíli, kdy jsem ho měla v dlani. Trochu zaúpěl. Hi, hi, hi!

„Proč ubližuješ tatínkovi?“ vyptával se. Ta jejich křeč snad nikdy nezmizí, sakra. Já ti povím, proč! To budeš zírat! Jakmile mi vymění překladač, tak ti to povím! Při svém vášnivém projevu jsem mu dlaní pleskla do tváře a přirostla jsem. Jak magnet – nebo co to je. Prostě jsem tu ruku neuměla odtáhnout a on vyjeveně mžoural kamsi do jiného pryč. V mojí hlavince makovince jsem přesně věděla, co se děje. Hele, jak se chováš! Sykla jsem a pustila mu jeho škleb, křeč, řehot a zuby. Jo, a když jsem byla u toho, tak jsem taky mimo řeč nadhodila téma máma. Kde je? Fňukla jsem. Ono totiž hrozilo, že mě táta vrátí k blond.

„Maminka teď k tobě nemůže, andílku, ale jakmile bude v pořádku, přijde, slibuju,“ zašeptal. No a pak, že se nedomluvíme, pane! Preventivně jsem mu to pustila znovu. „Vydrž to se mnou,“ škemral. Chm, si to rozmyslím.

Rezignovaně jsem rozhodila rukama a on se zase usmál. Tak jo, nevypadal tak děsivě hrozně. Ta zrzavá byla docela pěkná, spíš bronzová a nebyl bílej, ale jen takovej světle růžovej. Hodně světle. A docela pěkně voněl. Kde nakupuješ?

„Alespoň se spolu víc seznámíme, co ty na to, Renesmé?“ navrhl a znovu mi oblízl tvář.

Fajn, fajn, ale už neslintej!

 

Když jsem se trochu uklidnil po té její projekci, sám jsem si přitiskl její dlaň k obličeji. Jako závislák na droze. Ano, byl jsem od teď závislý a byl jsem na to pyšný, protože tahle droga byla to nejlepší, co jsem mohl ve svém nicotném životě dokázat. Chtěl jsem víc a znovu. A kdyby to šlo, tak ještě desetkrát víc a milion opakování! Ona – Renesmé – byla moje. Bude moje, dokud nepřijde nějaký ňouma a neodvede mi ji, ale to se ještě uvidí. To je hodně daleko a i potom si to budu muset rozmyslet.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Janeba

16)  Janeba (30.07.2011 09:02)

Mišutko , stále stejně něžné, dojemné a vtipné, jako když jsem to četla poprve!!!
Děkuji!!!

15)  marcela (28.07.2011 13:12)

Bože to je nádhera.

SarkaS

14)  SarkaS (27.07.2011 13:36)

Šmarijá, jak já to mohla přehlídnout? Celou donu jsem myslela, že to mm přečtený a přitom mi takovej poklad uniknul. Uáá, zbožňuju to! Nessie je tak úžasná a Edward jako táta no panečku, asi mě klepne

13)   (30.01.2011 18:59)

Bože, já bych tohle hned poznal! Ten tvůj vtip, s kterým píšeš jenom ty! Každý je vtipný, ale jiným způsobem. Jenom ten tvůj umím - alespoň já - rozpoznat! Samozřejmě bombastický! Sladký A rozhodně jsi si zasloužila druhé místo!

12)  Guneska (26.01.2011 17:39)

Krásné, krásné, krásné. Je to dokonalé, jsou to přesně věci, které v originále chybí a tys to popsala s maximálním citem i humorem. Vůbec se nedivím, kam až se dostala :) Takže gratuluju a ještě jednou moc chválím, dojalo mě to!!!

Alrobell

11)  Alrobell (24.01.2011 16:10)

TOHLE JE DOKONALOST SAMA... Tak vtipné a tak něžné... Pohled Renesme byl originální a naprosto mě osrovnal...

Lenka326

10)  Lenka326 (23.01.2011 12:16)

Úžasné! tolik něhy a lásky novopoečeného tatínka, které Steph absolutně zapomněla popsat, přitom to k Edwardovi patří. Děkuju, že jsi to za ni napsala ty. No a Nessie , skvělé postřehy, nemluvně s rozoumkem dospěláka, které komentuje své první chvilky na světě, to bylo dokonalé .
Díky za krásnou povídku a gratuluju k ocenění, zasloužíš si ho

Karolka

9)  Karolka (22.01.2011 23:01)

Míšo! To je taková krása! Naprosto originální! Zhltla jsem to jak akčňák. To střídání mezi dospěláky a Nessie. několikrát jsem se řehtala, ale většinou jen áchala a měla tu divnou křeč v obličeji!!! Strašně moc se ti to povedlo! Tohle by normálně mělo být v Rozbřesku.

8)  kamčí (22.01.2011 16:10)

úžasný náhled do dětské hlavy

MisaBells

7)  MisaBells (22.01.2011 16:02)

Ty bláho! Já jsem třetí? Já???? Páni Moc děkuju! Děkuju z i za komentáře, vážně. Jůůů

eMuska

6)  eMuska (22.01.2011 13:46)

Neuveriteľné, drahá! Myslím, že toto je jedna z tých prác, na ktorej môžem oči nechať. Ukážkové a výnmočné. Ťapkám ti!

Anna43474

5)  Anna43474 (22.01.2011 13:45)

Oblízl tvář
To bylo tááák
Takovej tatínkovskej Edward... žjůůů
Tisíckrát se klaním a tleskám a tamto všechno...

Bosorka

4)  Bosorka (22.01.2011 13:22)

TOhle byla jedna z povídek, při které jsem smíchem budila dítě..... :D

plyshovymedvidek

3)  plyshovymedvidek (22.01.2011 13:22)

Gratuluji k třetímu místu. Je plně zasloužené. Povídka se ti moc povedla, blonďatá siréna mě dostala

Hanetka

2)  Hanetka (22.01.2011 13:20)

Ty střídání pohledu, to bylo něco! Víš, jak jsem tu zase válela smíchy? ty se prostě nezapřeš. A přitom se z toho neztratila ta láska a štěstí. Moc povedená povídka, Míšo!!!

Janeba

1)  Janeba (22.01.2011 13:09)

MisaBells, skvělá a dokonalá povídka, úžasná svým pohledem a vtipem! Táta pytlík mě na dost douho dostal a odzbrojil!
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek