Soutěžní povídka 3 - 9. místo | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

08.05.2013 [19:00], Soutez, +Soutěže, komentováno 13×, zobrazeno 2943×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/My%C5%A1%C3%A1k.jpg

Téma 1: „Ještě se uvidíme, Cullene!"

Autor: MisaBells

Počet bodů: 33

Byl to rok, kdy Zimbabwe získalo nezávislost, konaly se dvaadvacáté letní olympijské hry, do funkce prezidenta byla zvolena první žena v historii. Meryl Streep dostala prvního Oscara a narodila se Christina Aquilera. Zemřel Steve McQueen a já zabloudil v Chicagu do jedné uličky. Stávalo se mi to často, jenže ten rok to bylo prvně a rozhodně se nedalo říct, že bych na ten den dokázal zapomenout. Nevím, na co jsem myslel, když jsem odbočil o jeden blok dříve, ale stalo se a já narazil na dýchající hroudu v koutě. Nevšiml bych si jí, kdyby nevykřikla a neodkopla několik listů novin. Patou mi narazila přímo do holeně.

„Sakra, pardon…“ vyhrkla a snažila se mi chytit nohu. „Já myslela, že jsi Boby, fakt pardon…“ opakovala, zatímco jsem zatínal zuby.

„Kopeš často do mužů?“

„Jen do Bobyho, a to není muž, ale prase,“ ušklíbla si. Nejspíš se jí ulevilo, že nenadávám, nebo jsem alespoň schopný na té noze stát. Samozřejmě, že to bolelo, když zasáhla, ale ochromilo mě to jen na pár vteřin. Díky upířímu status quo jsem po chvilce ani nevěděl, co udělala. Vyhrabala se z novin a stoupla si hrdinsky přede mě. „Nebolí to? Já fakt nechtěla.“

„Víc mě bolí vidět, jak někdo spí v tomhle,“ vzdychl jsem a mávl rukou k její provizorní posteli. „Proč nejsi doma a nerozčiluješ rodiče?“ Výborně, Cullene.

„Nemám rodiče. Jen Bobyho.“

„Před chvílí jsi řekla, že je Boby prase,“ nechápal jsem. Pak mi došlo, že ji neslyším, teda… ji ano, ale její myšlenky ne. Zkoušel jsem to několikrát a stále nic. Ticho, nada, ohluchl jsem?

„Je to prase, ale to se nevylučuje s jedinou rodinou, ne? Ta noha tě furt bolí, vidím, jak se ksichtíš,“ sykla, jako kdyby to mělo bolet ji.

„Vážně mi nic není. Jak se jmenuješ?“

„Izzy,“ odmlčela se a vypadala, že přemýšlí. „Markýza Izzy DeBobyová,“ zakřenila se a natáhla ruku. Stiskl jsem ji a nevěřícně vrtěl hlavou.

„Hezké vymyšlené jméno,“ pochválil jsem ji. Jen pobaveně pokrčila rameny.

„Dokaž, že lžu,“ mrkla na mě. „Mám i letní sídlo.“ Nevěřícně jsem povytáhl obočí. „No fakt, tam,“ řekla a zaklonila se.

„Na střeše?“

„No jasně. Ale bohužel, neberu tam kdekoho. Musel bys být něco extra,“ zubila se. Napadlo mě, že kdyby věděla, jak moc extra jsem, asi by mě tam stejně nevzala.

„Jsem taky z modré krve,“ řekl jsem smrtelně vážně.

„To je dnes každý druhý, prosím tě,“ mávla nade mnou rukou. „Když říkám něco extra, myslím opravdu extra.“

„Kolik ti je, Izzy?“ přerušil jsem ji zvědavě.

„Devět set osmdesát jedna… ne, počkej, sedm. Aby to bylo pěkně po sobě jdoucí.“

„Patnáct?“ odhadl jsem a ignoroval její mumlání. „Čtrnáct?“

„Ty vůbec nemáš fantazii,“ odfrkla si a pohodila vlasy. Byl jsem tak pohlcen zkoušením číst její mysl, že mi unikla vůně její krve. Slabá a zakalená něčím, co do ní nepatřilo. „Já jsem třeba kromě hraběnky i mimozemšťan!“ zahihňala se znovu. Absolutně si neuvědomila, že předtím byla markýzou.

„Jsem upír,“ slyšel jsem se říkat. Izzy se zarazila, načež zvedla ruku a normálně mi zaťukala na čelo.

„Ťuk, ťuk! Haló! Je bílý den!“ volala a já se křenil jako naprostý idiot. Jo, nemůže jí být víc než patnáct.

„Dobře, chytila jsi mě.“

„Ne, počkej, tak jo. Jsi upír. Asi jiný druh, co? Možná světlomilec,“ navrhla. „Tak jo, získal jste povolení navštívit mé letní sídlo, Vaše Upírstvo,“ rozhodla a opřela se vší silou do kontejneru u protější zdi. Pomohl jsem jí a Izzy na mě chvíli jen tak zmateně koukala. „Máš páru, asi ti upíra uvěřím, ještě si to rozmyslím. Polez,“ vybídla mě. Díra do domu byla dost velká, abych se vešel, když jsem se skrčil. Dlouhé schodiště vedlo až na střechu. „Nosíš kontaktní čočky?“ zeptala se kdesi uprostřed cesty a prudce zastavila. Málem jsem ji shodil, ale ji to očividně nezajímalo. Sledovala mě s přimhouřenýma očima, jak se snažila zaostřit v šeru.

„Ne. Jed by je roztavil.“

„Kdysi nám ve škole říkali, že se oči musí vlhčit, jinak se zadrhnou, nebo tak něco. Čím to vlhčíš?“ V kukadlech se jí objevili rarášci. „Plivneš do dlaně a promažeš to?“

„Ne, samozřejmě, že ne. To ten jed,“ rozesmál jsem se.

„Brečí upíři?“

„Ne. Nemáme slzy.“

„Ale oči vlhčíte jedem, proč neroníte jed?“

„To opravdu nevím,“ přiznal jsem lehce zmateně.

„Promysli si to. Ronit jed by bylo fakt cool. A ty čočky ti stejně nežeru. Upíři mají červený oči, ne takovýhle,“ opět mi zamávala rukou před obličejem.

„Živím se zvířecí krví, ne lidskou.“

„Blbost, podle Drákuly musíš pít lidskou,“ frkla a pokračovala ve výstupu. „Kdes koupil čočky?“ nedala se.

„Izzy, já vážně nenosím čočky. I kdyby ano, jed by je rozpustil… páni…“ vydechl jsem, když jsme se ocitli na střeše. Bylo tam několik potrhaných dek na kartonových krabicích, plastové kbelíky s hlínou a zelení, lapač snů vyrobený z všeho možného, co se kde dalo najít, a nad onou provizorní postelí byl natažený igelit místo střechy. „Lepší, než jsem si myslel,“ pochválil jsem ji a Izzy zrudla.

„Všechno je lepší, než kobka s rakví, upíre,“ frkla, aby zahnala rozpaky. „Jaké máš doopravdy oči?“

„Kdysi byly zelené, teď jsou jantarové nebo černé.“

„Takže pořád nepřiznáš čočky?“ mrmlala. Napodobil jsem ji a vztáhl ruku.

„Ťuk, ťuk! Haló! Jed by je rozpustil!“ Začala se smát společně se mnou a lehce mě plácla přes ruku, než se usadila na svém královském lůžku. „Proč tu jsi? Nemáš kam jít?“ zvážněl jsem.

„Měla jsem. Chodila jsem do školy a ven s kamarády, ale máma se podruhé vdala a já si s ním nerozuměla. Pak ji prostě ze dne na den opustil a všechno jí vzal. Já pak jednou omdlela ve škole a v nemocnici mámě něco řekli. Nestihla jsem to z ní dostat, protože máma to všechno nezvládla a skočila z okna…“ Oči se jí zalily slzami.

„Máš pocit, že za to můžeš?“ hádal jsem. Pokrčila rameny a najednou vypadala na odhadovaných patnáct let. „Proto jsi tady mezi odpadky?“

„Lepší než děcák,“ frkla. „Ani mě nehledali, nebo hledali, ale nenašli.“ Vypadala, že z toho má radost. „Ujal se mě Boby a všechno mě naučil, jenže pak za to chtěl… ehm… to je fuk, takže jsem se od něj odstěhovala o pár ulic dál.“

„Nechceš jít se mnou?“ nabídl jsem jí.

„Hele! Ani ses mi nepředstavil, upíre!“ vykřikla.

„K čemu by ti to bylo, markýzo?“

„Napsala bych knížku!“ zvolala s úsměvem. „Mýty a fakta o upírech, aneb Drákula dnešní doby.“

„Teď jsem rád, že jsem ti to jméno neřekl,“ zasmál jsem se.

„Tak ti budu v knize říkat Světlomilec!“

„Klidně, ale…“ odmlčel jsem se. Nevím, proč jsem to, co jsem udělal poté, vůbec udělal, ale sáhl jsem do náprsní kapsy bundy a vytáhl šekovku. „Slib mi, že si dojdeš do nemocnice, ano?“ Vypsal jsem tučný šek, a když jsem vzhlédl, mračila se.

„No to teda ne,“ vrčela.

„Proč ne? Nezajímá tě, co tenkrát doktoři řekli tvé mamince?“

„Hele, já ti to neřekla, aby ses choval jako samaritán. Jen jsem v tobě viděla milého upíra, co mě třeba kousne.“ Zvrátil jsem oči, když se zase zahihňala. Podal jsem jí šek a zastrčil zbytek zpět do bundy. Dívala se na cifru a vrtěla hlavou. „Bohatý upír s čočkama…“

„Nenosím čočky,“ durdil jsem se. Začala se ovívat šekem.

„Tak mi o sobě všechno vyklop… a začni jménem…“ usmála se, uvelebila se na krabicích a čekala.

Díval jsem se jí do modrých očí a přemítal, jak moc škody napáchám. „Řekni to a já si dojdu do té nemocnice,“ dodala po chvíli ticha.

„Vydíráš?“

„To my markýzy umíme, no,“ mrkla na mě. „Tak šup…“

„Jsem Edward Cullen…“ a zbytek jsem jí vyklopil celkem lehce. Díval jsem se na ni a pozoroval její reakce. Smála se, když jsem popisoval svůj první lov zvěře, slzela při mém odchodu od Carlislea a tleskala, když jsem se k němu vrátil. Ta malá holka mi ten den prokázala neuvěřitelnou službu a mně se od ní nechtělo odejít. S ní bylo ticho tichem a slova slovy. Žádné hlasité myšlenky cizích, jen ty vlastní. Když se pak setmělo a pro ni má tvář zmizela v noční tmě, byl čas jít. Doufal jsem, že mě poslechne a peníze použije na vyšetření, ale něco mi říkalo, že to neudělá.

„Já vím, co mi je, Cullene…“ ozvala se v okamžiku, kdy jsem si myslel, že spí. „Mám nějakou nemoc krve, nebo co. Nemusím tam chodit. Ten šek… já ho pošlu dál, jo? Někomu, komu to ještě pomůže…“ zašeptala.

„Tobě by to pomohlo,“ vyvracel jsem jí tiše.

„Transfúze? Fuj, to by mě nebavilo.“

„A co tě baví, Izzy?“ zeptal jsem se.

„Tohle mě bavilo. Dnešek s tebou, ale ty tu nezůstaneš, protože tě čeká Carlisle s tou milou Esme a šílenou Rosalií a praštěnou Alicí a lumpem Emmettem a majorem Jasperem.“

„Můžeš jít se mnou.“

„Můžu,“ souhlasila. „Ale já nechci. Ta tvoje barva očí by mi neslušela a já maso nerada,“ zašklebila se a přitáhla si deku blíž k bradě. „Až budeš odcházet, můžeš dole zavřít?“ zasmála se a já zavrtěl nevěřícně hlavou. Přesto ve mně stále byla špetka naděje, že se bude léčit. Ta holka měla víc optimismu mezi popelnicemi, než já ve vile plné lidí, kteří mě milovali. To se musí změnit. Izzy mi ukázala jak. Otočil jsem se a začal sestupovat po schodech, když jsem ji zaslechl šeptat: „Ještě se uvidíme, Cullene…“

A já jí věřil. Jenže druhý den, když jsem vyrazil do stejné uličky, byla pryč.

Rok poté se v Londýně konala svatba prince Charlese a princezny Diany, Francie zrušila trest smrti a byl objeven prvek barium. Narodil se Elijah Wood a prezidentem USA se stal Reagan.

Toho roku zemřelo hodně významných osobností, ale pro mě to byla jen jména. Kromě Izzy, jejíž smrt jsem si nikdy neodpustil. Neměl jsem od ní odcházet. Měl jsem věřit, když říkala, že tam nepůjde, jenže copak to šlo? Spletl jsem se, když jsem spoléhal na její poslední slova: „Ještě se uvidíme, Cullene.“